World of crazy Dreamer

Samuelovi nohy jakoby ho samy zavedly do  jeho starého pokoje. Ale úplně  jakoby náááhodou. Z koupelny,která byla v pokoji,vycházela pára a zvuk tekoucí vody mu jitřil smysli a fantazii,když si představil nahého muže pod ní. Zavrtěl hlavou. Axel by se asi hodně divil,kdyby se u něj náhodou objevil vnuk jeho,když to řekneme takhle,jeho domácí a dělá si určité nároky na jeho tělo. Při té představě se tak trochu usmíval. Všiml si,že na posteli už má připravené věc k přestěhování,včetně náhradní deky a náhradního polštáře. Byl na vážkách,jestli mu svůj pokoj nenechá,a sám se nevyspí na sedačce,když má tak docela zátěžové povolání. Mezi tím,co se v duchu rozhodoval se Axel osprchoval a nyní stál ve dveřích,opřených o futra,jenom s ručníkem kolem boků. Prohlížel si ho,jak tam stojí u postele,očividně zabrán do svých myšlenek a pochvaloval si jeho pěknou postavu. Samuel nebyl nijak extra hezký,ale něco..nějaké rysy v obličeji,ho dělali neobyčejným a přitažlivým. Nakonec si odkašlal. Zprvu ho překvapilo,že ho tu našel,ale teď ho snad ještě víc,ne překvapil,ale zarazil jeho pohled,jaký mu věnoval. Cítil,jak se jeho oči zakusují do nahé,ještě vlhké pokožky  a jak se pohledem zastavil ne jizvě,kterou měl přes celé břicho.

„To jsme převážely Tritona,“ odpověděl mu na nepoloženou otázku a Sam k němu zvedl oči,které hned stočil opět na jizvu a pak zase na jeho oči. „Byl rozzuřený a jak sebou v kleci házel,kabely,které jeho klec držely se urvaly a švihem mě srazily k zemi. Docela to bolelo,protož se zakously do masa..brr..nepříjemné.“ Samuel k němu přistoupil blíž a Axel nehnul ani brvou.

„Máš štěstí,že jsi to odnesl jenom s jizvou,“ zašeptal ochraptěle,když se k němu blíž a blíž přibližoval. Axelovi se jeho blízkostí zrychlil dech,ale pořád nehnul ani brvou. Jen stál opřený o futra.

„Asi..ale poležel jsem si několik měsíců v nemocnici.“ To už byl úplně u něj a Axel mohl cítit,jak z něj sálá teplo. Téměř zhypnotizovaně sledoval ,jak zvedá ruku a jedním prstem se dotkl jeho jizvy. Přejel přes ni  na rameni a pokračoval směrem dolů,přes celé břicho,až za lem hebkého ručníku. Trochu se sebou škubl a tichý sten mu unikl ze rtů. Jizva bylo to nejcitlivější místo na jeho těle,což Samuel samozřejmě poznal a proto přes ni přejel znovu. Opřel se o malou skřínku před kterou stál,se slastně přivřenýma očima. Bože,sotva toho člověka znal a už mu dovolil se dotýkat jeho jizvy? Co to v něm jenom je? Samuelovi rty byly náhle tak blízko,až cítil jeho dech na tváři.  Stačilo jenom nadzvednout hlavu a jejich rty by se dotkly,ale racionálnější uvažování Axela zabrzdilo. Lehce do něj strčil,aby se dostal z jeho blízkosti. Očima provrtával ty jeho a přidržoval si ručník,který se rozhodl,že už nebude halit choulostivá místa. „Měl by jsi jít.“ Informoval ho s očima stále upřených do těch modro-zelených. Touha ho sice spalovala,ale nemohl si to dovolit. Nemohl si dovolit tomu podlehnout a už vůbec ne,když ho znal sotva  pár minut.

Samovi se zvednul pravý koutek úst. Chápal obavy mladého muže před sebou,jež mu vytanuli na mysli. Proto se rozhodl,že radši poslechne a odejde z pokoje. Byl však přesvědčen,že časem..časem se mu poddá a bude toužit po jeho polibcích a dotecích,které mu bude ochotně dávat. S potutelným úsměvem zmizel v dolním patře.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Sobota ráno, ptáčci si vesel zpívali za okny,nevnímajíc tu zimu venku. Zazvonil mu budík,který oznamoval čas vstávání do práce. Otráveně jej vypnul a snažil se rozlepit ospalé oči.

„Jak já nesnáším vstávání..“ stěžoval si polohlasem sám sobě.

„Myslíš,že nebudeš jediný,“ ozvalo se ode dveří,kam přesunul svůj zrak. Samuel stál mezi dveřmi, v rukou dva hrníčky kouřícího kafe. Přistoupil  blíž ke gauči a jeden z hrníčků mu podal. „Dobré ráno.“ Usmál se na něj,než upil kafe.

„Děkuju..“ opětoval mu úsměv a pomalu,aby se nespálil,usrkl teplého kafe. Labužnicky přivřel oči. „Je výborné,“ pochválil to s olíznutím rtů od zbytků kafe. Samuel lehce poklonil hlavou.

„Lichotky se vždy dobře poslouchají.“ Napili se současně kafe,avšak Samuel z něj nespustil oči. Axel zavřel oči tak,jak byl při pití jakéhokoliv nápoje zvyklý,a vychutnával si vynikající kafe. Lepší kafe snad nikdy v životě nepil. „Ty..Axeli?“ otevřel jedno oko a zadíval se s ním přes okraj hrníčku.

„Hm?“

„V jaké zoo pracuješ?“ tázaný zamyšleně odložil hrnek na konferenční stolek.

„Proč se ptáš?“

„Já jen,že bych tě přišel navštívit. Mám volno a tak sem myslel,že bych se zašel podívat na tvé svěřence..a samozřejmě na tebe.“  Axel se zvedl konečně z gauče,dokonale probraný a kupodivu pln energie.  Stoupnul si vedle Sama s pobaveným úsměvem. Stoupnul si na špičky.

„Najdi si mě,“ zašeptal mu pobaveně do ucha a vypařil se jako pára nad hrncem. Sam se začal také usmívat. Takže pán si chce hrát,pomyslel si pobaveně,upíjejíc kafe. No dobře,když hrát tak hrát. To bude zábava. „Na páté stanici metra.“ Zaslechl zavolat menší nápovědu těsně před tím,než práskly hlavní vchodové dveře. Pohodlně se usadil do křesla naproti gauči a upřeně sledoval jeho kouřící hrnek kafe.

„Neboj..najdu,“ pronesl tiše své rozhodnutí s úsměvem na rtech.

„Je to milý chlapec,že?“ vyprskl zpátky do hrníčku to,co se chystal spolknout a ještě se do toho všeho zakuckal. Vyčítavě se podíval na Ellis.

„Proboha ,babi!“ vykřikl na usmívající se babičku. „Nemůžeš se tu objevovat jako duch. Chceš abych dostal infarkt?“ otíral si mokrá ústa,ale hlavně že se Ellis klidně usmívala dál. „Nemůžeš chodit jako normální člověk?“ Ellis pokrčila rameny.

„To můžu,ale nechce se mi.“ Samuelovi neunikl povzdech. Hádat se s babičkou nemělo cenu. Byla taková už přes padesát let a to už se asi nezmění. Udivovalo ho,že si na ty její náhlý objevování a mizení, ještě nezvykl. „Stále čekám na odpověď.“

„Na jakou otázku?“ nechápavě zvedl obočí. Ellis protočila oči vsloup.

„Ptala jsem se tě,jestli si taky myslíš,že je Axel milý chlapec.“ Samuel se rychle zvedl z křesla,protože vytušil babiččiny záměry.

„Je mi to jasný, babi. Přestaň se do toho vměšovat,to za prvé a za druhé,Axel není chlapec,ale muž.“ Přesnil se zdviženým ukazováčkem,jakoby poučoval malé dítě. Ellis spráskla ruce.

„Výborně,vzal si ho na vědomí. To je první krok k..“

„K ničemu. Přestaň s tím,opravdu to myslím vážně.“ Skočil nekompromisně  Ellis do řeči. Už to dělala zase. Míchala se do věcí,do kterých jí  nic,ale absolutně nic nebylo. Tak jen pokrčila rameny.

„Máš pravdu. Nechci aby skončil jako Leo. Zamilovaný až po uši a nakonec zůstal úplně sám.“ S tím se otočila a opustila místnost,zanechávajíc za sebou vykolejeného Samuela.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Jenis?“

„Hm?“

„Mohla bys mi říct,co to je na tom monitoru?“ očima se z nehtů zaměřila na monitor sledujíc venkovní výběh goril. Přimhouřila oči,protože nemohla identifikovat věc,která do výběhu vůbec nepatřila. Po přiblížení obrazu ztuhla vyděšením a s ještě větším sledovala Nerrisu,jak se k tomu přibližuje.

„Běž!“ vykřikla,ale to už tam Axel nebyl. Už dávno běžel k venkovnímu výběhu,jak nejrychleji dokázal. Jenis vzala komunikátor do ruky. „Olivie,okamžitě uzavři ostatním gorilám přístup do venkovního výběhu!“ přikázala nekompromisně a se staženým hrdlem poslouchala ohlušující řev,jež se linul z výběhů. „Pane Bože,“ zašeptala,strnule hledíc na monitor.

„Nerriso!“ zakřičel,když se mu do uší zaryl její řev. Bez zaváhání si otevřel výběh a s ještě menším zaváháním vběhl dovnitř. Olivie už dávno zavřela ostatní gorily mimo ten výběh a tak mohl bez přemýšlení vtrhnout dovnitř. I když..on by to udělal i kdyby nebyly zavřené. Rychle vytáhnul injekci,kterou se sebou nosil v případě krajní nouze a vpíchnul jí Nerrise do ruky. Ta ho s bolestným nářkem odehnala pryč velkou rukou a injekci si vyndala.Při každém dalším pokusu o příblížení ho Nerrisa vždy odehnala. Její zoufalý bolestný nářek se mu zarýval do duše jako ostrý nůž a ani ostatní gorily to nenechalo chladnými. Gasa vydala žalostné zavrčení,které se nedalo přeslechnout. Axel,jež byl z toho všeho zoufalý,na zraněnou gorilu pořádně zařval. „NERRISO!“ samička se tak lekla,až přestala s pohybem,jen tiše vrčela. Axelovi se leskly oči a prosebným hlasem ji přesvědčoval. „No tak,holka. Nech mě jít blíž. Pomůžu ti…“ šeptal jenom pro její uši s prosebným tónem. „Ness,“ očima sledoval ty její sytě modré,které na něj chvíli hleděli,ale pak mu postrčila ruku s injekcí. S omluvným úsměvem si ji vzal a znovu ji zapíchnul tam,kam měl a aplikoval zklidňující látku proti bolesti. Zmáčknul vysílačku. „Jess,kde sou ostatní?“

„Za chvilku budou u tebe.“ Informoval ho přes vysílačku vyděšený hlas. Čekal na posily v podobě kleštích na ostnaté dráty. Přesně na ty,které měla Nerrisa omotané kolem nohou a zaříznuté hluboko do masa. Axel se zvednul,že jim půjde naproti,ale Ness ho pevně chytla za triko. Její oči jasně vyzařovali prosbu,ať nikam nechodí. S něžným úsměvem se rozhodl ji vyhovět. Sednul si k ní,povzbudivě jí držíc za ruku.

„Dobře..nikam nepůjdu.“ Informoval vyděšenou samičku,která si položila hlavu do jeho klína a ruku mu svírala víc a víc.  Pomalu ji hladil po hlavě,a z očí se mu dostali dvě slzy. A to nejhorší teprve přijde.

To všechno pozoroval Samuel,kterému se ho podařilo najít a jež ho přišel navštívit. Dokázal se dostat až do pracovního stanoviště,odkud to všechno od začátku pozoroval. V momentě,kdy tam Axel vběhnul,by se v něm krve nedořezal,i když jim o Nerrise vyprávěl,přesto bylo jiné o tom slyšet a pak to vidět na vlastní oči.

„Neuvěřitelné,že,“ objevila se vedle něj Jenis,která se odhodlala se jít podívat jinak,než přes kameru. „Nikdo,ani ředitel či zoologové si to nedovedou vysvětlit. Prý ještě nikdy nic takového neviděli. To pouto,které sdílí je prý hodně silné.“ Samuel jí na tom jenom němě přikývnul a dál sledoval,jak gorilu hladí po hlavě a něco jí šeptá do ucha. Vypadali jako otec a jeho dcera,ne jako divoké zvíře a člověk. Všiml si,že na Axelovo vybídnutí,do výběhu vstoupili dva muži s kleštěmi. Po celou dobu odstraňování drátu se k němu samička tiskla a drtila mu ruku. Axelovi to bylo úplně fuk,protože pro něj byla přednější Ness,než ruka,ze které mu začala odkapávat krev. To čisté pouto Samuela udivovalo víc a víc a obdivoval ho za vytrvalost,kterou vynaložil když ho za stále od sebe odhazovala. Pokaždé se zvedl ze země,vytrvalý dosáhnout svého cíle. Nikoho takového v životě nepotkal.

„Je až zarážející,co by pro ně všechny byl Axel schopen udělat, i kdyby hrozilo,že mu Triton ublíží.“

„Prosím?“ Jenis kývnula k hlavou velkému samci stojícím za tlupou samiček.

„Axi a Triton mají mezi sebou taky dost zajímavej vztah. Triton ho uznává jako sobě rovného samce. Tak jako Axel dává přednost Nerrise,o něco víc než ostatním samicím,tak i Triton k sobě nepustí nikoho jiného,než naší ošetřovatelku Annie.  Triton má šest samic a Axel má šest kolegyň,které jsou pod ním. Každyý z nich si chrání své území.“ Unaveně zavrtěla hlavou. „Je to zkrátka moc zamotané,než aby se to někdo pokusil pochopit. Je lepší když si na to člověk zvykne,než když se to snaží rozmotat a  přijít tomu na kloub,jak je to možné.“ 

Když Nerrisu konečně odvezli  do speciální místnosti pro nemocná zvířata, Axel si vydechnul. Ruka ho bolela a krev jež z ní odkapávala se mu nelíbila. Tak si vzal s přinesené lékárničky obinadlo, a ruku si stáhnul.  Nevšiml si Samuela s Jenis,kteří stáli opodál a všechno to sledovali. Neměl o nich ani páru a upřímně ho to ani nezajímalo. Jediná věc která ho zajímala v současnou chvíli byla převezena do boxu,kde se měla zotavovat. Sesbíral všechny přinesené věci,než se znovu otevřel celý výběh. Prošel mřížemi a věci odložil na nedalekou lavičku. Byl děsně líný je někam uklízet. Musel jít ještě za Ness a podívat se,jak jí obvázali ty nohy,protože udělali všechno potřebné už přímo ve výběhu,stačilo nohy jen obvázat.

„Jak se to mohlo stát!“ zaslechl rozzlobený hlas z monitorovací místnosti.

„Já nevím,opravdu nevím. Nikoho jsme neviděli,že by to tam dal!“ bránil se jeden hlídač,když na něj Mona křičela. Rozčilenost se projevovala jak v jejím zrychleném dechu či výrazu,tak i z divoké gestikulace,což na její drobné postavě vypadalo komicky.

„Jenis!“ otočila se na zrzku,jež si opět ledabyle pilníkovala nehty a dělala,že se jí to absolutně netýká. „Ty jsi tu byla celou noc,pokud se nepletu. Tos nikoho..“

„Nikoho,“ předběhla ji v odpovědi. „Nikoho a nic, Mono. Je mi líto.“ Blondýnka si zoufale prohrábla vlasy,přičemž zahlédla zmučeného Axela. Ten chtěl očividně něco říct,ale Mona ho nekompromisně umlčela.

„Jdi za ní,“ přikázala mu a dál ho nebrala na zřetel. S pousmáním se otočil a nechal všechno na Moně. Neměl sílu teď nic řešit,nebo cokoli jiného. Jen chtěl být s ní. S dámou svého srdce.