World of crazy Dreamer

Ležela v boxu na měkké přikrývce, nadopovaná sedativy, leč byla krapet při vědomí. Když si k ní sednul, zavrtěla se, a když jí chytil za ruku, stiskla mu ji. Druhou rukou ji šimral na hlavě, tak jak to měla ráda a trochu pohodlněji se opřel o zeď. Pořád s ním otřásaly ty odporné pocity, když ji viděl zamotanou v tom drátu a ten obrovský bolestný řev, který vydala. Zatřásl se.

„Jak je ji?“ zašeptal potichu jemu tak známý hlas. Ani mu pořádně nedošlo, co tu vlastně dělá, nebo jak se sem dostal, ale bral to jako vítanou podporu.

„Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Teď je pod sedativy a můžeme jenom čekat. Ale myslím, že se jí do toho žádná infekce z toho drátu nedostala.“ Odpověděl vysíleně. „Tak jsem se bál, Same…“ zašeptal ještě tišeji a víc sevřel Nerrise dlaň. Ta něco zabručela, ale ležela dál nehnutě. Přisedl si k němu a vsunul se za něj, aby se tak opíral o jeho tělo a ne o chladnou zeď.

„To bude dobré,“ vtisknul mu polibek do vlasů a uvědomil si, že to co říká, myslí vážně. Chtěl, aby to bylo dobré. Už kvůli Axelovi, kterého si stihl za tak krátkou chvíli oblíbit.

„Já vím…já vím..“ šeptal dál a nechal se hladit po vlasech. Moc příjemné gesto, kterého aspoň trochu uklidňovalo. Z hlazení vlasů přešel k letmým polibkům a od letmých polibků k vášnivějším, jež se momentálně zabývaly jeho šíjí. Automaticky naklonil hlavu na stranu, aby mu udělal větší místo a slastně vydechl. Tohle bylo hříšné a velmi nebezpečné. I když by si to nechal líbit, jeho rozum v tom zabránil.

„Same….“ Zasténal nahlas, leč nechtěl, aby to vyznělo jako sten. Chtěl to říct normálně, ale hlas ho zradil. Jak dlouho…jak dlouho už to bylo, co se mu naposledy někdo tak něžně věnoval?

„Hm?“ rty neopustily krk a zkoumaly každý centimetr citlivé kůže. Něžně ho oňufňával, přejížděl po něm zuby a sem tam za kůži zatahal. Po většinu času ji ale žhavě drtil rty, tvoříc mu tak cucfleky, které bude muset ráno maskovat, aby je neviděli ostatní v práci.

„Ne-není to zrovna dvakrát dobré načasování, Same.“ Vydechl, zoufale si přejíc, aby s tím nikdy nepřestal. Teplé rty mu zmizely z krku a pár sekund na to, ovanul teplý dech jeho ucho.

„Jen malá pusinka na uklidnění,“ vysvětlil s šibalským úsměvem, v hlase příslib, že příště, už to nebude jen „malinká pusinka na uklidněnou“. Axel se při těch hříšných slovech otřásl, vědíc, že tenhle muž, se mu dostane brzo pod kůži. Pokud už tam ovšem nebyl. Ness jako spása boží, cukla hlavou a celá se tak nějak, začala vrtět. Pohladil ho po ruce.

„Měl bys jít. Probouzí se a zřejmě by nebyla nadšená, kdyby tu viděla cizího.“ Upozornil ho na to. Sam rychle přikývnul, vlípnul mu polibek na rty a během sekundy se vypařil.  Axel za ním s úsměvem hleděl , načež ho pak věnoval modrým očím. „Ahoj Ness.“ Pozdravil malátnou samičku a něžně jí přejel po sametovém čenichu. Nessa přivřela oči a z nozdry se jí rozechvěly uklidněným frknutím. Chtěl by tu s ní být do té doby, než by se zcela uzdravila, ale ruka, která nekompromisně stiskla jeho rameno, mu to odepřela.

„Promiň Axeli, ale musíš jít nakrmit ostatní. Pokoušeli jsme se je nakrmit, ale oni očividně čekají na zprávy od tebe.“ Němě přikývnul na srozuměnou a  s posledním pohledem na Ness ode dveří, se vydal uklidnit skupinku .

……………………………………………………………………………………………………………………………………….

Cítil se, jako by dělal znovu maturitu a oni byly jeho porotci, kteří čekají ,až z něj něco vypadne. Do jednoho ho propalovali očima a ani se nehnuli. Čekali na jedinou zprávu ,kterou jim Axel musel dát.

„Ness, bude v pořádku,“ oznámil to dostatečně nahlas a s úsměvem, aby potvrdil svá slova. Věděl, že celá skupinka je mezi sebou propojená a že bolest Ness, byla bolestí ostatních. Doufal, že se jim aspoň trochu uleví a konečně začnou jíst.

„No tak..“ pobídnul je k nějaké akci. Tohle nečinné stání ,ho přivádělo k šílenství. Odhadem spočítal, že to bylo víc jak deset minut co tam stáli, čučeli na sebe bez nějaké reakce a jenom venkovní ruch nabourával mrtvolné ticho. Po těch nekonečných deseti minutách se konečně dali do pohybu a začali si brát ovoce, ze speciálního proutěného koše. Jedli pomalu, naprosto bez chuti a běžné „dravosti“ ,ale aspoň vůbec něco snědli. Spokojeně se otočil s tím, že je to v pořádku, když zahlédl Tritona, jak dál sedí na místě a neustále ho propaluje očima. Z toho pohledu se dal vycítit nejen strach, ale i jakési varování, které dokonale pochopil. „Vážně bude v pořádku, Tritone. Já nelžu ,to si pamatuj.“ Promlouval k němu jako k člověku a bez dalšího slova odešel pryč. Mluvil  nimi jako s lidmi, a bylo mu to úplně jedno. Měl za to, že mu dokonale rozumí a upřímně se s nimi cítil líp, než s lidmi.

 Akorát když procházel chodbou, cinkl zvonek oznamující pauzu na oběd. Uvědomil si, že vlastně od rána skoro nic nejedl, a když se rozezněl zvonek, připomnělo mu to dobrý oběd v restauraci v zoo.  Rukama si znaveně protřel oči a vyšel ze svého stanoviště. V zádech ho lehce zamrazilo, čímž se neubránil lehkému úsměvu.

„Netuším, jak mě vždy můžeš tak snadno najít,“ prohodil k muži stojícímu za sebou, co se opíral o zeď vedle dveří. Samuel se samolibě usmál tím svým zářivým úsměvem.

„To víš, jsem šikovný.“ Prohlásil hrdě, palcem ukazujíc na sebe a Axel se rozesmál. Sam se přestal zářivě smát a jen se pousmál. Axel teď celý zářil a Sam si uvědomil, že má rád, když se tenhle muž směje, nebo alespoň usmívá. Něco na tom bylo kouzelného a roztomilého. Axel se konečně uklidnil a Samův pohled byl.. no.. raději ani nechtěl domyslet, co to bylo za pohled, jakým ho obdaroval, i tehdy u paní Ellis.

„Heleť, já mám teď půl hodinku na oběd.“ Zakecal to nějak. „Nechceš jít se mnou?“ Samuelovi vylétlo obočí vzhůru v údivném gestu.

„To je pozvánka na rande?“ zalesklo se mu v zeleno-modrých očích. Axel přimhouřil oči a uvažoval. Kdyby řekl, že ano, znamenalo by to nějaké pozdější….ehm.. poznávání. Kdyby ovšem řekl, že ne, tak by tím dal nejspíš najevo, že o něj němá zájem, což vážně nebyla pravda. Přitahoval ho, jako světlo přitahuje můry, ale měl dost rozumu, aby to moc neuspěchal. Rozhodl se proto, pro neutrální odpověď.

„Možná,“ zašeptal tichým hláskem a vydal se do své oblíbené restaurace. Počítal s tím, že ho Sam bude následovat, a taky že ano.

Došli k vybrané restauraci a sedli si ke stolu, který byl permanentně zarezervovaný pro Axela. Obsluha v restauraci ho znala a měla ho docela ráda. Vždy se choval slušně a mile a navíc odváděl velmi dobrou práci, takže věnovat mu jeden stůl a jídlo, to nebylo nic těžkého. Příjemně vyhlížející slečna mu přinesla jídelní lístek a hned na to zase odešla. Uvnitř bylo pěkně teplo ,klidná atmosféra a prosklené stěny dávali přímo pohádkový výhled na pavilony různých zvířat. Čarokrásné, napadlo Axela mezi čekáním na oběd. Mezitím co Axel pozoroval venek a velké sněhobílé vločky, co se snášely z nebe , Samuel upřeně pozoroval jeho a myslel na jediné. Čarokrásný. Očima mapoval rysy zasněné tváře a říkal si, jaké měl štěstí, že ho potkal zrovna u své babičky. Tak k němu měl daleko lepší přístup, ale pravdou bylo, že si nemohl dlouhodobý vztah dovolit. Až příliš často byl v zahraničí a pokaždé někde jinde, takže na své partnery neměl vůbec kousek času. Takže když už měl známost, tak na jednu noc, což z něj dělalo pověstného proutníka, ale byl natolik nad nimi, že si z jejich řečí nic nedělal. Naprosto je ignoroval, pokud to bylo možné.

„Víš,“ začal Axel, když se dostatečně vynadíval na sníh, „paní Ellis mi nikdy neříkala, co děláš za práci.“ Rozhodl se pro začátek podrobit ho menšímu výslechu, protože o něm de facto vůbec nic nevěděl. Snad jen to že je to vnuk paní Ellis a že je nesmírně přitažlivý a sexy, ale to mu říkat nebude. Samuel se napil z coli, co jim přinesla servírka a pak se na něm usmál. Schválně co řekne na jeho zaměstnání.

„Pracuju jako archeolog,“ zaujatě pozoroval, jak se muži sedícímu naproti rozzářila očka. V tu chvíli mu připomínal malé dítě, které vidí oblíbené lízátko.

„Páááni,“ vydechl naprosto nadšeně Axel. „ To byl vždycky můj sen! Cestovat po světě, hrabat se v zemi v daleké poušti či pralese, objevovat nové archeologické důkazy o dávných civilizacích!..Hůůůůů, vždycky jsem chtěl být archeologem!“ Nadšení z něj přímo explodovalo, což Samuela extrémně pobavilo i potěšilo. Nečekal takovou reakci, ale byl za ní rád, protože mladý muž díky tomu vypadal rozzářeně a uvolněně. Počítal, že s takovým nadšením, s jakým o tom mluvil, by z něj byl vášnivý a časem i výborný archeolog, ale cítil, že, i kdyby mu navrhnul pracovní místo, nepřijal by to. Axel by kvůli toulkám po světě, neopustil svoje gorily, a s tímto faktem trochu posmutněl. „Kde jsi byl naposledy???“ dychtivě z něj tahal informace, protože ho to strašně zajímalo.

„V Egyptě. Hledali jsme Nefertitin náhrdelník.“ Axel se při zmínce Nefertitin, rozzářil jako sluníčko.

„Hahaaaa..Egypt! Pyramidy a píííísek! Hrobky a mumiééé. Starověké pasti!“  dětská radost, která z něj vycházela, Sama dost pobavila, takže se s lehkým smíchem opřel o opěradlo. Opravdu neuvěřitelný muž. „Našli jste ho?!“ nahnul se přes stůl, že byl téměř u Sama. Muž toho využil, naklonil se až k němu, šeptajíc mu do ucha.

„Nenašli. Ještě ne, ale možná jsme dost blízko.“ Axel horlivě přikývnul, v tu chvíli si naprosto neuvědomoval vzájemnou blízkost jejich obličejů. Teď v něm převládalo děcko, což Sam poznal. A bylo to velmi roztomilé.

„To je vážně super! Budu vám držet palce, a jakmile ho najdete, musíš mi o tom dát vědět!“ s mrknutím zvednul palec nahoru a usmál se. Lehce ho cvrnknul do nosu.

„Tím si buď jistý,“ se smíchem se mu zadíval do šedých očí, jež hrály všemi barvičkami dětství. Axel se zasmál tomu gestu, mnouc si nos a znovu se usadil tak jako před tím.

„Tak já znám archeologa..“ mumlal si pro sebe zasněně. „Právě se mi splnil můj druhý sen.“ Šeptal si pro sebe, ale mužovo ucho naproti němu to zachytilo.

„Druhý sen?“ Axelovi tváře se zbarvily do nachova.  Bylo mu hloupé takhle před ním prozrazovat své sny, ale nakonec si řekl že tím ničemu neublíží.

„Tři sny. Dokonce tři.“ Napil se z hrnku teplé čokolády, kterou jim donesla servírka. Mohli se tak dobře zahřát, i když jim bylo teplo. Za chvilku budou muset jít znovu do zimy, takže udělat si zásobu tepla, nebylo na škodu. „Prvním snem bylo stát se archeologem. Ten však nevyšel, protože mé zájmy se nakonec ubraly jiným směrem a zavedly mě od tohohle řemesla dost daleko. Druhý sen, že budu znát nějakého archeologa, což se stalo právě teď a jsem rád, že jsem poznal tak milého člověka jako ty,“ podíval se mu do očí, protože měl pocit, že to musí udělat. Samuel ho pozoroval téměř bez mrknutí. Víc a víc jím byl okouzlený. „A třetí….“ Zadíval se do šálku, následujíc menší odmlka. Řekne mu to, neřekne mu to…

„A třetí?“ povzbudil ho muž sedící naproti, protože ho zajímalo jaký je ten třetí, kvůli kterému Axel trochu zvážněl. Axel se sám pro sebe usmál.

„Ten třetí byl stát se nejlepším vědcem na světě a vymyslet přístroj na vrácení mrtvých lidí do světa živých.“ Nemohl říct, že by ho to nějak zaskočilo, ale spíše překvapilo.  Vrácení mrtvých do světa živých?

„Proč?“

„Protože bych přivedl zpátky maminku….vždycky se tak krásně smála..“  zasnil se při pohledu do hnědé nekonečné hloubky horké čokolády. Vybavil si zlatavé vlasy vlající ve větru, co mu dodávaly teplo i v té nejchladnější noci, šťastné šedé oči, jež se na něj usmívaly kdykoli se na něj podívaly. Archeolog, který ho pozoroval, moc dobře věděl, že je tam, v těch dálkách, kde sídlí šťastné vzpomínky. Vlastně to byly vesměs moc hezké sny. Natáhl ruku a propletl si s ním prsty. Axel při tom jednoduchém gestu zvednul oči.

„To je moc krásný sen.“ Vážně to byl moc hezký sen. Musel mít se svojí mamkou hezký pevný vztah, když jeho životním snem bylo přivézt ji zpátky. Avšak to bylo i smutné, protože přijít o drahého člověka, to bolí.

„Ale nereálný,“ zavrtěl Axel záporně hlavou. Tak strašně rád by ji přivedl zpět.

„Možná,“ pronesl Sam sám k sobě, protože ho něco napadlo. Pokud by to vyšlo, bylo by to víc než báječné.

Konečně jim už přinesli jídlo, a jelikož byly oba hladoví, vrhli se na své talíře jako smyslů zbavení. Mezitím si však Samuel srovnával sám pro sebe Axela, s ostatními lidmi, které měl tu možnost poznat. Došel k závěru, že nikoho tak zaujatého a oddaného ke své práci neviděl a ještě ke všemu s dětskou radostí pro téměř obyčejné věci a nadšeností, která scházela téměř všem lidem. Obzvlášť ten zajímavý lesk v očích ho nenechal klidným. Za záhadných okolností se s tímhle člověkem cítil uvolněně, přestože ho znal sotva dva dny. Hodně zvláštní, ale to bylo na něm to krásné. Rozhlédnul se po klidné restauraci. Návštěvníci zoo, kterým absolutně nevadilo, že venku sněží, se mezi sebou vřele bavili. Atmosféra byla příjemná a všude samý úsměv. Prosklené zdi restaurace umožňovali i při jídle vevnitř bezvadný výhled na výběhy a zvířata v nich. Uprostřed restaurace stála větší socha gorily, která v ruce držela prapodivný řetízek ve tvaru spirály. Uvědomil si, že tenhle řetízek viděl u Axela na nočním stolku. Vážně zvláštní.

„Už budu muset jít.“ Vyrušil ho ze zamyšlení tichý hlas. „Musím se jít podívat na Nerrisu a věnovat se i jiným zvířatům.“ Usmíval se na něj. Pořád se jenom usmíval. Sama překvapilo, kolik lásky se skrývá v tak záhadném člověku. Přikývnul na souhlas.

„Mám tu na tebe počkat?“ Nabídl se, protože by ho rád doprovodil domů, ovšem pokud s tím Axel nebude souhlasit, nebude se mu vnucovat.

„Nemusíš. Dnes se tu asi zdržím celou noc…kvůli Nerrise.“ Dodal naprosto zbytečně, protože vyššímu muži bylo jasné, proč tu tak dlouho zůstane.

Doprovodil ho na jeho stanoviště, nahnul se blíž a něžně políbil na měkké rty, zrůžovělé zimou.

Nerrise se naštěstí během dne udělalo lépe, ale ke smutku všech jí stále nemohli zařadit zpět do tlupy. Axelovi spadl kámen  ze srdce, když Nerrisa dostala chuť k jídlu a začala dělat svoje obvyklé blbosti, co se týkalo tahání Axela za vlasy, okusování pracovního oděvu a probírání se jeho oblečením. Triton konečně přestal trucovat a najedl se, takže si Axel mohl na chvilku zaskočit k Jeniss. Když se blížil k jejímu stanovišti, zaslechl neuvěřitelný smích. Vtrhnul dovnitř jako uragán, prahnoucí po drbech.

„Co je? CO je?“ Jeniss se na něj otočila na židli a smála se tak, až jí skoro spadl komunikátor.

„No,“ stírala si slzy smíchu z obličeje a ukázala na jednu z obrazovek. „Tak sem se ti tak dívala po návštěvnících, kdybych náhodou neuviděla něco podezřelého, ale co nevidím. Nějakej maník,  se díval jedný slečně pod minisukni s docela velkým zápalem a několikrát se za ní i otočil. Jenže si nevšiml, že před ním končí cesta a začíná zídka u plameňáků a naférovku tam zahučel“ smála se tak moc, že to sotva mohla říct. „To se jim očividně nelíbilo, tak ho doslova vyštípali ven.“ Axel s úsměvem sledoval ,jak onoho chlapa odvádí zdravotníci zoo. Ještě tu scénku chvíli pozoroval, než se podíval zpět a ztuhnul. Jess na něj upřeně hleděla v puse tužku. Cítil se jako pod nějakým mikroskopem.

„Proč se na mě tak díváš?“ Jeniss pokrčila rameny, nohou se odstrčila a zatočila se na židli.

„Od tý doby co tu pracuju, jsem tě ještě neviděla s žádnym chlapem, až do teď.“ Cvakala něco na klávesnici, zatímco Axel stál na místě jako opařený. Jak sakra může vědět… „že jsi gay?“ dokončila za něj myšlenku. „Milej zlatej, já toho vím tolik, že bych mohla vydat tisící stránkovou knížku!“ zvedla ukazováček. „Avšak tím že mám možnost sledovat celou zoo, mi neušlo, jak se tak sladce pusinkujete s tím chlapem, co tu za tebou několikrát byl.“ Mladý muž se rozpačitě podrbal ve vlasech. Ani mu vlastně nevadilo, že Jess ví, že je gay. Možná se mu i ulevilo, protože aspoň před ní si na nic nemusel hrát. A před gorilami.

„To je jen takový fliiiirt,“ protáhnul. Sice řekl, že to je jen flirt, ale sám nechtěl, aby to byl právě jenom flirt. Zaskočilo, že si přeje něco vážnějšího a zrovna se Samuelem, ale co. Cukl se sebou, když se Jess falešně zasmála.

„To víííííííííííííš, to ti tak sežeru. Já poznám flirt, Axeli, a tohle, tohle jde do něčeho vážnějšího.“ Opět se otočila k monitorům a nevěnovala mu pozornost. Jak ta to jenom dělá, usmíval se. Jeniss se za ním ještě otočila, když viděla mizející záda. „Snad ti to konečně vyjde.“ Přála mu z celého srdce.

Hned jak otevřel dveře, vrhla se na něj obří chlupatá ruka, která si ho natiskla na hruď. Se smíchem se nechal přitáhnout do hřejivého objetí a sám jí omotal ruce kolem boků. Nerrisa tak seděla na zemi, objímala Axela, který jí klečel mezi nohama, a oba se usmívali. Ano, oba.