World of crazy Dreamer

Samuel seděl s babičkou v kuchyni u stolu, kde popíjeli teplou kávu. Samuel myšlenkami u Axela a babička myšlenkami u zítřejšího oběda. Samuel bez přestávky musel myslet na šedé oči, kterého pronásledovaly dnem i nocí. Něco v nich ho dokázalo zastavit na místě. Vydržel by se do nich dívat klidně i celé hodiny a stejnou dobu by vydržel ho líbat. Zkousnul si rty. Znamenalo to snad, že byl zamilovaný? Jen to ne…

„Axel dnes nepřijde domů?“ To slovo „domů“ mu znělo tak lahodně. Vyděsil se nad svými úvahami, až se zakoktal.

„D-domů? Jak domů?“ Babička Ellis se na něj prazvláštně zadívala. Téměř, jakoby věděla všechno, co se mezi nimi odehrálo. Ona to však mohla pouze tušit, a také že tušila. Nebyla hloupá, aby si nemohla domyslet, že Axel má na jejího vnuka prazvláštní vliv, který ho stahoval okovy lásky.  Pohladila vnuka po vlasech, když procházela kolem něj.

„Myslím sem domů, zlatíčko.“ Stiskla mu rameno a odešla si sednout do své ložnice, kde se plně ponořila do milované knihy. Vytáhla záložku v podobě fotky jí s manželem, který zemřel před pěti lety, a přesto láska k němu ji neopustila. S každým dnem jakoby ho milovala víc a víc a pevně věřila, že až přijde čas, zase se setkají. S úsměvem se začetla a nevnímala vnuka, který odešel z domu. Divný pocit, který mu z ničehož nic sevřel vnitřnosti, ho donutil vydat se zpátky do zoologické zahrady.

Když vystoupil z taxíku, vydal se okamžitě k vrátnici, ve které však nikoho neviděl. Místo bylo pusté a prázdné, bez jaké koliv známky života.

„To je divný,“ mručel si sám pro sebe, když s rukama v kapsách kabátu, proklouznul vrátnicí, přímo do zoo. Moc hlídané, až na kamery, to tu teda vážně neměli. Bylo snadné se dostat dovnitř. Taky si všiml, že ve vrátnici nejde ani jeden monitor, které byly napojeny na venkovní kamery, tak, jako to měla Jeniss. Neblahé tušení se mu rozlévalo tělem jako jed a vnitřnosti svíral strach. Strach o Axela. Noční zoo vypadala celkem dost děsivě. Z pavilonu hmyzu se ozývalo zlověstné cvrkání a pískání všech možných druhů a o kus dál se právě protahoval lev, jehož řev znervózněl opice natolik, až začali zuřivě skákat ve svých příbytcích. Oči šelem v té tmě různě světélkovaly, takže se odmítal dívat okolo. Skvělá kulisa pro horor.

Děkoval sám sobě, že si pamatoval, kam má odbočit a kam má zahnout, aby se dostal do pavilonu goril. Čím blíž byl, tím intenzivní pocit strachu byl. Mrazilo ho v zádech a tak nějak mu vstávaly chloupky na krku. Všude tma, jen občasné zablikání špatné žárovky. Vydal se dlouhou chodbou, která vedla jak do komory, kde se připravovalo krmivo, tak i do místnosti s Jeniss. Hned jak do ní vstoupil, v dálce, téměř na konci, zahlédnul něco ležet na zemi. Náhlý knedlík v krku mu jasně řekl, kdo to je. Rozběhl se.

„Axeli, no tak haloo, Axeli.“ Snažil se lehkým pleskáním po tvářích Axela probrat, ale nehýbal s ním. Nevěděl, jak je zraněný a co by případné hýbání s jeho tělem, způsobilo. Mladý muž se se zamračeným obličejem zavrtěl, čímž Samovi spadl kámen ze srdce. Aspoň že je naživu.

„Aaaau,“ vzteklé zasténání s popraskaných rtů, ještě více uklidnilo nervózního archeologa. Axel se pomalu hrabal na kolena, držíc si vzadu ruku na hlavě, skrz prsty mu protékala červená tekutina. „Teda to byla šleha…“ mumlal si beze smyslu pro sebe. Samuel se mu snažil pomoct na nohy.

„Axeli není ti něco?“ ten ho však nevnímal a dál se zabýval svojí bolavou hlavou.

 „No…. Možná ..krvácím..“ zašeptal, když se podíval na ruku společně se Samem. Archeolog, ač nedobrovolně, začal trošičku vyšilovat, přičemž ho Axel plácnul po hlavě. Zmateně se na muže podíval. „Prosím tě, nešil tolik.“ Napomenul svého lehce hysterického přítele, který o něj měl velkou obavu. Stále byl v nějaké prapodivné poloze, tisknul si ruce na krvácející ránu a oči měl pevně semknuté. V hlavě mu pulzovalo tak silně, že se prostě nezmohl na jakýkoliv pohyb. Dokonce mu i ušel nastalý šum, který se kolem něj začal zvyšovat. Ošetřovatelé, kteří byli v zoo a dokonce i ti, kteří už měli padla, se náhle objevili v pavilonu goril.

Samuel se kolem sebe zmateně rozhlížel a snažil se nějak rozeznat jednotlivé ustrašené hlasy, které vydávali rozkazy. Po dalších deseti minutách se zdálo, že Axel ten ruch konečně zaregistroval společně s hrdelním řevem. Prudce zvedl hlavu, bolest nebolest a vrhnul se k bedně s pilinami. Hořečně se v ní přehraboval s narůstajícím strachem, který však hned přešel, když našel to co hledal. Nábožně a s obrovskou úlevou si přiložil klíč ke rtům a políbil ho. Jenže nový bolestný řev a křiky několika ošetřovatelů mu pocit úlevy zahnaly kamsi do neznáma. Další prudký pohyb, který tentokrát jeho tělo téměř neustálo. Naštěstí byl Sam pohotový a lehce Axela zachytil. Podepřel ho pod rameny a tak trochu si ho na sebe položil.

„V pořádku?“ otřel se rty o ucho mladšího muže, který se navzdory všem negativním vlivům, otřásl. Se suchem v ústech jenom přikývnul, pomalu se od Sama odpoutal a váhavě udělal krok vpřed. Chtěl zjistit, jestli ho nohy ještě unesou. Sam byl pro všechny případy v pohotovostním postoji, aby po něm kdykoliv mohl chňapnout. Nezdálo se však, že by se měl Axel zřítit k zemi, a tak se uvolnil.

Odněkud se vyklopýtala Jeniss, která se zdála být stejně dezorientovaná jako mladý ošetřovatel. Potácela ze strany na stranu, přidržujíc se zdi a snažila se očividně zaostřit. Axel se k ní pomalým krokem vydal, dokud se nezastavil těsně před ní. Popadnul ji za ramena , čímž ji přinutil zastavit. Jeniss vypadala, že se ho lelka, takže asi měla něco s očima. Ani teď, z takové blízkosti, nedokázala zaostřit. Oči jí jezdili ze strany na stranu, snažíc se zastavit na tom správném místě. Na Axelově obličeji.

„Jeniss, co se stalo?“ naléhal na ní, protože  když ji v takovém stavu viděl, dostal o ní strach. Taky se potřeboval dozvědět, jestli útočník, který napadl jeho samotného napadl i Jeniss. Ta nba něj zmateně hleděla, nevědíc, která bije. Absolutně nevěděla, která bije a ať se snažila, jak se snažila, nemohla ze sebe vůbec nic vypravit. Skoro jako kdyby přišla o jazyk. Axel z ní nemohl vymámit ani jedno jediné slovo. Celou situaci ještě více podtrhnul ohlušující řev, jenž se prohnal celým pavilonem a výkřiky několika ošetřovatelů. Axel se  zděšeně s rozšířenými zorničkami ohlédnul po Samuelovi a bolest hlavy společně se závratí byla ta tam.

Ani nevěděl, kam jde, ale poslouchal své nohy. Šel za hlasy, kteří ho dovedli až do zadního pavilonu goril. Opět. To co viděl ho naprosto odzbrojilo. Lenia, jedna z těch starších goril a Tritonova úplně nejmilejší, měla kolem pasu omotaný ostnatý drát. Naléhavě naříkala a ostatní gorily kolem ní utvořili kruh. Znemožnili tak ošetřovatelům, aby se k ní dostali blíž a sám Triton každý jejich pokus zahnal varovným řevem. Nejhorší na tom bylo, že Lenia byla březí. První gorilí mládě v zoo. Pozoroval marné snahy ošetřovatelů odlákat Tritona od své zraněné družky, když znovu jednal naprosto instinktivně. Postavil se před ošetřovatele, kteří na něj volali, chtěli ho zastavit, ale on je neposlouchal. Už jednou byl v sázce život jeho miláčka. Teď byly v sázce životy dva. Triton se výhružně napřímil, zaujal obranný postoj a začal vrčet.

Mladého ošetřovatele to však neodradilo v jeho postupu vpřed. Musí prokázat, že  se ho nebojí. Že ho ctí, ale v žádném případě se ho nebojí.  Napřímil se do celé své výšky a přesto byl gorilý samec o hlavu a půl větší. Napjatý pracovní tým všechno bedlivě sledoval, připraven k okamžitému zásahu. Věřili Axelovým schopnostem na sto procent, ale Triton byl nevyzpytatelný. Samec sebral všechen svůj dech a teritoriálně zařval. Ať už se to zdálo divné nebo ne, Axel udělal to samé. Řvali na sebe, dokazujíc si své postavení. Po té na sebe chvíli hleděli. Sváděli boj očí, oba věděli, že je v sázce mnoho, ale ani jeden nechtěl ustoupit, leč chtěli chránit svojí rodinu.

„Holky?“ oslovil své partnerky, se kterými vždycky pracoval, a které si Triton a jeho tlupa, oblíbili. „Až řeknu, půjdete k ní a ošetříte jí. Nikdo jiný, jen vy.“ Přikázal jim před tím, než se Tritonovi uklonil. Chvíli tak zůstal, než si byl jistý, že se mu samec uklonil taky. Když se tak konečně stalo, mávnul na své kolegyně a ty se bázlivě protáhli kolem obřího samce, jež na ně  autoritativně hleděl a frkal. Nic však neudělal. Nechal je projít. Dokonce  ho jeho nejoblíbenější ošetřovatelka mohla pohladit po nose. To pro změnu nemohl Axel udělat. V tomhle měla mladá kolegyně navrch.

Po celou dobu, kdy ji ošetřovali, stál mezi nimi, udržoval s Tritonem oční kontakt. Když se Triton uvolil k tomu, aby je nechal projít, ostatní členi tlupy jeho rozhodnutí respektovali. Naštěstí. Když bylo po všem, a Leniu odvezli pryč, znovu se Tritonovi uklonil a odešel pryč, pomoci na sál. Cítil zodpovědnost za to, co se jim stalo, ale oni byla jeho jediná rodina. Když dooperovali a ujistili se, že je plod i ona v pořádku, málem se sebou seknul o zem. Nějak toho na něj bylo moc.

Dva útoky na gorily v tak krátkém čase, dokonce útok na něj a na Jess. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby tu nikdo nebyl. Kdyby všichni odešli domů, jak měli. Ztěžka si sednul do poradní místnosti, kam se měli všichni odebrat. Vedle něj dopadla navigátorka, která byla, jak se zdálo, pořád mimo. Neskutečně ho bolela hlava, z čehož se mu chtělo zvracet. Jestli někdy přijde na toho, kdo to udělal, zabije ho. Do místnosti napochodovala Marry s dalšími několika ošetřovateli. Netvářila se moc přívětivě, ale to nikdo. Obzvlášť ne po tak špatných dnech. Mona se postavila do čela stolu.

„Takže, máme tu velký problém.“ Unaveně si prohrábla vlasy. Ani ona moc nespala. Snažila se s policií na něco přijít, ale marně. „Někdo se nám snaží zabít gorily a otázkou je, proč.“ V místnosti to zašumělo.

„Myslíš, že jde cíleně o gorily, nebo se někdo mstí zoo?“ uhodil Axel hřebíček na hlavičku. Mona se zamračila.

„Policie tuto možnost bere v potaz, ale ani jim se nedaří nikoho vystopovat. Je to bezvýsledná situace.“

„Ano, měli bychom udělat nějaká opatření.“ Navrhla Marry se založenýma rukama a ostatní v místnosti horlivě přikyvovali. Až na Jess a Axela, protože ti kdyby potřásli hlavou, asi by jim mozek vytekl ušima.

„Správně. Proto jsem vás sem pozvala. Vy všichni,“ věnovala obzvlášť dlouhý pohled dvojici, jež byla tak trochu pořád mimo. „Jste hlavními ošetřovateli. Vaší povinností od teď bude, být dvacet čtyři hodin u goril, nenechat je ani na vteřinu samotné. Někteří z vás budou obcházet ostatní pavilony, ale prioritou jsou gorily. Jess,“ oslovená dívka se sebou trhla. Přišlo jí, že mluví nějak strašně nahlas. „Až se vy dva vrátíte od doktora, budeš v jednom kuse hlásit, co se děje na kamerách v gorilím pavilonu, a pro jistotu i v dalších. Sebemenší podivnost okamžitě nahlásíš Axelovi, nebo nějakému jinému ošetřovateli. Vzhledem k tomu, že tu Axel bude zřejmě i spát, tak asi bude první, kdo o tom bude vědět.“ Něžně se na mladíka usmívala.

Vlastně měla pravdu. Ode dneška si sem Axel koupí matraci, kterou si dá do chodby a bude u nich ve dne v noci, dokud se to nevyřeší. Navzdory tomu, že vypadal Axel velice, velice mladě, měl docela sílu a instinkty ho nikdy nezradily. Naučil se jim věřit a teď se mu to vyplácelo. Axel zbytek „schůze“ považoval za zbytečnou, to potřebné věděl, tak se rozhodl jít pryč. Vážně mu nebylo dobře. U pootevřených dveří ho zastavila drobná blondýna.

„Ale taky ti něco musím říct, Axeli“ zvedl unavené oči a překvapil ho náhlý vztek v těch Moniných. Zvedla ukazovák. „Jak si mohl vlézt ke gorilám, aniž by byly oddělené! Víš ty vůbec, jakému nebezpečí ses vystavil?! Mohli tě zabít!“

„Mono…“

„Ticho! Jsi jeden z mých nejlepších ošetřovatelů, nemůžeš se takhle do všeho vrhat po hlavě! Máš štěstí, že tě Triton nezabil!“

„Mono!“

„CO!“ vykřikla, ale odpovědi se jí nedostalo. Axelovi se udělalo tak zle, až to s ním seklo. Než někdo stačil zareagovat, držel ho v náruči Sam. Ten pro jistotu neodešel a celou dobu se zdržoval mladíkovi nablízku