Jdi na obsah Jdi na menu
 


Don´t let me fall: Vincolo

27. 8. 2011

 

 

Voda, do které se mnou vstoupil, je příjemná i nepříjemná zároveň. Cítím, jak mi vyžírá to, co napáchal jed, hojí mi rány a něco do mě aplikuje. Zároveň hýčká moje tělo, což je fajn. Dlouho jsem neměl možnost se takhle v klidu vykoupat. No, v klidu. Dobře, s upírem, na kterém sedím, ale to už byla jen maličkost. Po té bolesti, co mi vystřelila do těla, než mě sem dotáhnul, jsem ztratil chuť ho zabít. Nevím proč, ale dokonce si jeho blízkost i užívám, což mě lidově řečeno sere. On může za moje některé potíže a já ho nechci zabít? Už teď nenávidím naše spojení. Samozřejmě že nejsem takový imbecil, abych nevěděl, jaké účinky Vincolo má. Jen jsem to nikdy neviděl naživo….Teď mám perfektní šanci, i když bych ji s radostí promeškal, kdybych mohl. Vincolo znamená úplné podrobení. Nebudu dělat nic, co by si můj pán nepřál, pokud to vyřkne nahlas, nebo se na mě jen podívá. Takže ho vlastně ani zabít nemůžu, protože mě Vincolo okamžitě paralyzuje odpornou křečí v těle. Plus to, že on je Princ takže se účinky Znamení ještě zdvojnásobují. To je absolutně v hajzlu. Pozvednu hlavu, abych se na něj podíval, ale akorát mu zabořím nos do klíční kosti. Voní. Tak nádherně voní, taková omamná, sladká, až nahořklá vůně. Neudržím se a nasaju ji hluboko do nosu. Co to do prdele děláím? Ten parchant se lehce uchechtne. Že já idiot jsem takhle naletěl, zrudnu a zamračím se.

„Bolí to?“ ozve se najednou Princ. Pomalu zavrtím hlavou. Nechci mluvit. Nechci s NÍM mluvit. Jenže- tak počkat, jak to, že zná moje jméno? Řekl mi Tobiasi, tak se přece jmenuji. Ten parchant.. musel po mě jít už nějakou dobu, když ví mé jméno. No jasně! Šel po mě i tu noc, kdy mě málem dostaly těžkooděnci, to mu akorát nahrálo do karet! Mohl mě tak ulovit, což zamaskoval tím, že mi musí vysát jet! Šmejd jeden. Tak to jsem opravdu v hajzlu. Nemůžu to takhle nechat. Nemůžu, nesmím být otrokem. Já jím nechci být! Začnu se sebou mlít, přece se mu jen tak neodevzdám. Mám ještě nějakou vlčí hrdost, nebo snad ne?? Jestli mě chce frajer zkrotit, udělám mu to hodně, hodně těžké. Jenže, nepočítal jsem s tím, že jsem slabý jako moucha. Slabý a unavený. Pevně sevře svoje ruce kolem mého těla a přitiskne si mě na pevnou hruď. Nemůžu se hýbat a- do háje, já ani nechci… Má tak jemnou kůži…

„Do prdele, pusť mě!“ vzpouzím se, ale naprosto zbytečně. Jenže moje já, to já, které touží po svobodě a nočních radovánkách s Altro, se prostě nechce vzdát.

„Přestaň se vzpouzet, akorát ubližuješ sám sobě.“ Zašeptá mi do ucha horkým dechem, co se mi zavrtává pod kůži. Kde je napsaný, že Princové musej bejt tak nehorázně sexy?? Že musej mít svůdný hlasy, jemnou kůži, pohled, při kterým se rozteču jako zmrzlina na slunci?? S narůstající depresí se ho snažím kousnout, ale chytí mě za vlasy a škubne mi hlavou dozadu. Je to bolestivé, takže na něj vycením zuby. „Uvědom si, než se do mě pevně zakousneš, že tě pak za to mohu potrestat.“ Oznámí mi chladně s přimhouřenýma očima. Jsou jako krystalky zlata. Chladné, tvrdé a nepřístupné. Teď z něj jde docela strach. Jestli se takhle tvářili i jeho předci, tak to se potom nedivím, že se jich lidé i Altro báli.  Přestanu se sebou tedy zmítat a jako poslušný hoch mu začnu s klidem sedět na klíně. Pohled upřený na ruce. Je to pro mě tak potupný, ale nedá se nic jinýho dělat. Teď ještě ne. Odmění mě pohlazením po vlasech. „Tak je hodný kluk.“ Zašklebím se. Hodný kluk… Jen počkej, já ti ukážu, co to je být „hodný kluk“. S rodícím se plánem na hotové peklo se mi začnou klížit oči. Voda je tak strašně uspávající a ať chci nebo ne, Princova náruč je daleko lepší než prachové peřiny, do kterých když vás hodí, se zaboříte jako do písku. Nechtěně se o něj víc opřu, což se tomu parchantovi stoprocentně líbí. Jaký asi bude, jako můj pán…?

--

Nechám ho, aby si na mě ustlal a lehce ho hladím po zádech. Bude pro něj těžké si zvyknout na své postavení. Tak těžké, že se určitě o něco pokusí. Nebude se ode mě moci hnout, pokud o tom nebudu vědět. Jestliže odejde, aniž by mi o tom řekl, Znamení mi dá vědět a případně ho i lehce potrestá. Šikovné. Rozhodně o něm budu vědět dvacet čtyři hodin denně. Jakoukoliv změnu v organismu mi bude Vincolo hlásit. Takže kdyby se mu něco stalo, okamžitě bych to věděl. Houpu ho na klíně jako malé děcko a pohodlněji se opřu. Snad, když se vyspí na mě, uslyší rytmus mého srdce, tak snad si ke mně vytvoří podvědomě silné pouto. Jako když matka přivine k prsu svého kojence. Uklidněn tlukotem jejího srdce, v klidu spí a cítí se v bezpečí. Zasněně se usměju. Konečně můj život přestane být stereotypní. Už potřeboval nějak oživit a že Tobias je velmi velké oživení, o tom není pochyb. Zavřu oči a zaposlouchám se. Svaly mi lehce zavibrují.

„Nečekal jsem, že se ozveš tak rychle, Rin.“ Zašeptám potichu, abych nevzbudil spícího Tobiase. To by bylo to nejposlednější, co bych chtěl. Jmenovaný muž se lehce uchechtne.

„To víš, vždycky vycítím nový přírůstek..“ slyším v jeho hlase smích a pobavení. Trochu si poposednu a upravím Tobiasovu polohu. Teď se mi jeho rty otírají o kůži a prsty jeho rukou mě šimrají na břiše. Silně provokující, ale ani se nehne. Spí. Stále však slyší tlukot mého srdce.

„Předem tě varuju, Rin. Zkus mu něco udělat.“ Do hlasu vložím co nejchladnější tón a podvědomě k sobě štěně přivinu. Rin je.. co on vlastně je.. Rin je takový nezbedný upír křížený s vílou. Pochází ze země Skřítků a nějakým záhadným způsobem se dostal sem. Zabývá se krocením jiných a pak jejich prodejem. Laicky řečeno, Rin je trenér otroků. Ti, kteří nejsou schopni si svého otroka zkrotit, se na něj obrací s prosbou o pomoc a i on sám loví „adepty“ pro otroctví. Pak je ve svém panství cvičí a vychovává. Ovšem nedokáže se ovládnout a kdykoliv se někde někomu zrodí otrocký přírůstek, musí se na něj jít podívat. Prostě musí, nemůže si pomoct. Zároveň je při své návštěvě zkouší. Jak jsou odolní, kdy vybuchnou, jejich povahu a temperament. Nahlédne jim hluboko do jejich nitra. Čím temperamentnější otrok, tím pro Rina lépe. Nadmíru si užívá jejich krocení. Rin je pomalu stejně tak uznávaný, jako kdysi mí předci a má tolik autority, stejně jako já. Nehledě na to, že byl kdysi nějakou dobu sám otrokem, dokud jeho pán nezemřel. Nikdy si ale nestěžoval, že by mu to vadilo, být otrokem. Naopak se mi zdál i spokojenější. Neslyšel jsem však, že by mluvil o pánově smrti. Podle všeho byl do něj Rin zamilovaný, proto byl šťastný. Já se ho raději na tuhle věc neptám, protože pak snadno vybouchne a je s ním k nevydržení.

„Ale no ták, Andreasi. Dovol mi se na něj přijít podívat.“ Prosí mě sladkým hláskem, který vypadá víc jako holčičí, než upíří. Tázavě pozvednu obočí.

„Co to, že prosíš o dovolení?“ Většinou totiž přijde bez pozvání, ani se neptá, co je dotyčný zač a vžije se do své podstaty. Trpce si povzdechne.

„I když jsem vysoko postavený, ty jsi pořád nade mnou a navíc jsi Princ. Musím se ptát, i kdybych nechtěl.“

„Když ti to zakážu, tak stejně přijdeš.“ Konstatuji.

„Jistě.“ Ušklíbne se, úplně to cítím, jak se šklebí.

„Očekávám tě pozítří. Dnes a možná i zítra, bude přecházet z první fáze do druhé. Nepřeju si, abys mu v tomhle období cokoliv udělal. Řekl jsem to dost jasně?“ Ono je lepší Rin někdy neodporovat. Stejně by přišel, i kdybych ho snad zabil, takže nemám na výběr.

„To se spolehni.“ Spojení zmizelo. Takový mezimozkový, mezi-myšlenkový telefonát. Rychlé spojení, které nevyžaduje nabitou baterii, ani dobíjení kreditu. Ach, budu muset Tobiasovi dát na krk amulet. Měl by ho ochránit před bolestivými zkouškami od Rin. Nemůžu mu zabránit, aby ho neotestoval vůbec, ale aspoň ho můžu ochránit před opravdu tvrdým testováním. Rin to jemně neumí. Nakonec, sám jsem zvědavý, co se v něm ukrývá. Pohlédnu mu do uvolněného obličeje. Co všechno asi odhalí naše nové spojení? Jsem napnutý jako kšandy. Třeba se konečně dozvím, proč jsem ho měl ulovit… Všimnu si stále přítomných krvavých skvrn na jeho těle. Natáhnu se pro speciální měkkou houbičku, která leží v přihrádce. Nacucám jí vodou a přiložím ke špinavé, raněné pokožce. Pomaloučku jí zmáčknu, aby teplá voda dopadla na horní polovinu. Je sice hezké, že ve vodě sedí, ale potřebuje umýt a ošetřit celý. Ale nechci se vzdát jeho tepla, abych ho položil do vody. Pomalu mu otírám kůži, fascinován kapkami, které hladí to tělo, co mi pokojně spalo na klíně. Jemnými tahy ho hladím houbičkou, s tajným přáním. Přál bych si, aby byl vzhůru, aby věděl o tom, co mu dělám a aby to byly moje ruce, co by ho hladily tam, kam mohla zajet prozatím jen houbička. Trochu té houbičce závidím. Tak rád bych ho… zatřepu hlavou, abych vyhnal nemístné myšlenky z hlavy. Je to štěně, nesmím ho vyděsit. Nesmím ho vyděsit… Ztuhnu, když kolem mě obtočí ruce a vzdychne mi do kůže. Tobiasův horký dech mi udělá nesnesitelnou husí kůži, která ne a ne zmizet. Se sotva ovládajícími touhami, mu nakloním hlavu víc na stranu, abych mohl omyt prokousnutý krk. S houbičkou se však zastavím jen pár centimetrů od kůže. Napadl mě daleko lepší nápad. Odložím houbičku na její místo, podeberu mu nohy a vstanu. I když nebude ve vodě, tak ho kapky, které mu zůstaly na kůži uzdraví. Takže ho nemůžu otřít, abych je nesetřel. Mokrého ho tedy položím na postel a skloním se nad ním. Koleno mu vsunu mezi nohy a druhým se opřu o peřiny. Pozorně si ho znovu prohlédnu. Zjistil jsem, že je to moje nejoblíbenější činnost od doby, kdy jsem ho poprvé uviděl. Má tak přitažlivou tvář, že jen se na ní dívat mi způsobuje mravenčení v těle. Sladké rty pootevřené, svaly v obličeji uvolněné, zoubky stále vyčnívající. Dokonalost. Sehnu se znovu k jeho krku a s labužnickým zatajením dechu mu olíznu ranky, které jsem mu udělal. Slízávám zaschlou krev znovu a znovu. Nemůžu se nabažit chutě Tobiasovi kůže a krve. Je tak, ani nevím jak chutná, ale určitě jsem takovou chuť v životě neochutnal. Když je krk čistý, přemístím se na spící obličej. Bradu má stále taky od krve, tudíž se dám do důkladné očisty i na ní. Jazykem jemně přejíždím po půvabné bradě, přes rty a zase zpátky. Dělám to tak dlouho, dokud všechna krev není na mém jazyku, a v mém krku. Rukama se mu opírám vedle hlavy, případně si pohrávám s tmavými vlasy. Tak rozkošný, napadne mě, když se nad ním skloním.

„Už aby ses probudil,“ zašeptám mu do ucha a co nejjemněji ho políbím. Sice vím, že i větší polibek by ho neprobudil, ale když je takhle téměř až v bezvědomí, není to taková zábava. Oblíbil jsem si ho provokovat. Líbí se mi, jak se vzteká, jak mu rebelsky svítí oči a výraz jeho tváře…Ozve se zaklepání na dveře. Němým vyzváním, které mohl slyšet jenom můj sluha, se otevřely dveře. Vykoukla rozcuchaná hlava Brina.

„Pane, je čas na vaše krmení.“ Oznámil formálně. Pousměju se. Vždy je tak upjatý, ale je dobrým sluhou. Slouží mi věrně a naprosto oddaně. Dovolím si říct, že by za mě položil život a několikrát to málem i udělal. Vždy jsem ho z toho však dostal a tím, že je to poloviční démon, jsem si zasloužil jeho služby a nehynoucí oddanost. Je na mě vlastně taky vázaný. Ne takovým druhem pouta jako je Vincolo, ale také dost účiným. S pohledem stále upřeným na Tobiase přikývnu.

„Jistě.“ Naposledy ho políbím, tentokrát na čelo a s přáním dobré noci vyjdu za svým sluhou. I já se musím něčím krmit.

Navztekaně sedím na zemi,  obojek kolem krku a ruce v poutech. Na sobě mám něco, ani nevím, co a řetěz od obojku drží v ruce Andreas. Na rukou má bezprsté kožené rukavice, černou vestu s vysokým límcem a černé potrhané rifle. Na nohou má kanady, do kterých má nastrkané rifle a s úsměvem se culí na nově příchozího muže, který si mě prohlíží okem znalce. Zatím bez hlasu, cením zuby.  Začínám být opravdu hodně vzteklý. Nemám rád, když si mě někdo prohlíží jako zboží ve výkladní skříni a o to míň to mám rád, když je to známí Andrease. Pobouřeně škubnu obojkem a hned  jsem odměněn pohlavkem. Zavrčím v odporu, ale ztichnu. Andreas se netváří zrovna dvakrát naloženě a Znamení se trochu změnilo… barevně. Je v něm víc černé, což asi nebude dobré, když se mu podívám do tváře. Má na ní sice úsměv, ale oči, ty šelmí oči ukrývají naostřené tesáky. Nevědomky se přikrčím, když si hodí nohu přes nohu.

„Máš ho na vodítku?“ promluví muž, kterého vidím poprvé. Šlehnu po něm pohledem. Jak se opovažuje říkat, že mě má na vodítku?! Šmejd, co si o sobě myslí?! Mých vlasů se dotknou dlouhé nehty, následované bříšky prstů. Uklidňujícími pohyby se snaží snížit můj vzrůstající se vztek. Jsem si jistý, že díky Znamení ví, jak se ve mně neskutečně vaří krev. Oceňuju to gesto, ale jinak je mi to šumák. Sedím tu na zadku, okovanej železem jako nějaké divoké zvíře, ještě jsem dostal pohlavek a teď tenhle imbecil, co se tváří jako bůh, snad ještě větší než Andreas, pronese tak ponižující větu, že nemít obojek, prokousnul bych mu hrdlo. S tím zřejmě Andreas počítal, proto jsem skončil na vodítku.

„Jistě že. Má velmi temperamentní povahu. Kdybych ho teď pevně nedržel, skočil by po tobě.“ Lehce se zasměje. „Ostatně, jestli si přeješ ukázku, mohu ho pustit.“ Všechno to pronáší s falešným úsměvem, až se mi z toho zvedá kufr. Tak když se mu nelíbí, tak ať to dá jasně najevo a ne že se tu bude ksichtit jako sluníčko a ve skutečnosti by se tvářil, jako kyselí zelí. Nafouknu tváře. Šlechta. Lehce nazrzlý muž se lehce pousměje.

„To nemusíš, prohlédnu si ho takhle. Sám jsi mi to zakázal a teď bys to povolil?“ Provrtá ho pohledem. Chvilku se měří, skoro to vypadá, že je mezi nimi nějaké spojení,  které nemůžu vidět, když mladý muž uhne pohledem a podívá se přímo na mě. Začnu potichu, hrozivě vrčet. Vůbec se mi nelíbí a voní.. divně. Nemá kolem sebe pozitivní vůni. Přistoupí blíž a chytne mě za bradu. Prsty má studené, ale jemné, stisk je pevný. Trhnu hlavou a chci ho kousnout, co má na mě co sahat. Jenže stisk je opravdu skutečně pevný. Trochu mi zapraská v čelistech, ale jediným důkazem o pohybu jsou moje vlasy, které mi spadnou do obličeje. Provrtává mě načervenalýma očima. Dívá se hluboko, hluboko do mého nitra, které mě začne pálit. Chci se podívat jinam, ale nejde to. Jeho oči mě drží na místě, vrtajíc se v mém nitru. Bolest se stupňuje. Cítím, jak mi hoří kosti, místo krve mi žílami a tepnami protéká láva a vzduch se stává těžkým. Cítím jak mi celým tělem, od hlavy až  k patě projíždí něco, co nemůžu identifikovat. Pálí mě už i oči. Křeč, která následuje hned po odporném pálení, mě donutí vykřiknout.

„Rin!“ zavelí  Andreas a okřiknutý mě pouští. S úsměvem zavře oči a chvíli stojí jako v transu. Já se mezitím snažím vzpamatovat. Takovou bolest mi nezpůsobily ani otrávené kulky těžkooděnců a to je co říct. Zběsile mrkám, jako by to mohlo zahnat všechnu bolest pryč. Přes záda mě pohladí ostré nehty. Klid, štěně moje, ozve se mi v hlavě melodický Andreasův hlas. ŠTĚNĚ MOJE?! Naser si!!, pomyslím si trpce a v hlavě zaslechnu jeho smích. Polknu. Nedošlo mi, že je na mě napojený, takže slyší mojí odpověď. Zapracujeme na tvém vychování, přejede mi mráz po zádech. Důkaz, že spojení zmizelo. Odfrknu si. Co mi leze do hlavy, usurpátor jeden. Jakoby nestačilo, že jsem měl před chvílí v hlavě jednoho šílence.  Bolení pomalu ustupuje, ale chuť zabít Rin, ta se jen a jen zvětšuje. Otevře oči, zastřené nějakou mlhou. Nepřítomně se na mě podívá. Dívá se dlouho, skoro předlouho a mě to je vážně nepříjemné. Nervózně si poposednu na místě. Řetězy zacinkají velkou síní, vypadá to tu, jako nějaká přijímací síň u krále, speciálně na audience. Červený koberec, mahagonové sloupy, sochy mezi výklenky, kamenná podlaha.. HNUS, jedním slovem. Nemám taková místa rád.

„Ah.“ Vydechne Rin zasněně. „Opravdu okouzlující úlovek, Princi Andreasi, jen co je pravda. Ale tak nezkrocený.“ Přesune svojí pozornost na mého pána. Počkat. Na mého pána??! Už mi z toho jebe… „Tak nestoudný, neuznávající autoritu.“ Očima přejede zpátky na mě. „Oddaný svobodě a nekončící volnosti. Neschopný žít v zajetí, bude bojovat o své osvobození. Budeš to mít těžké, velmi těžké. Pokud jej zkrotíš, stoupneš v povědomí všech. On je ten, jenž nese Cifrario, šifrovací klíč. On je poslední prvek, který dokáže uzdravit tělo nemocného pána. Spojení dvou krví, pradávná předpověď, vznikla nová, lepší, jež je nejstarší na světě…Lectus. “ Mlha najednou z Rinový očí opadne. Prudce zamrká a chvíli vypadá jako by byl mimo, pohroužen do sebe.. Přemýšleje nad tím, co to právě říkal. Vážně se podíval Andreasovi do očí. „Je v něm sopka, která časem vybouchne, Ani. Měl by sis dávat pozor, můj pane. Sice vypadá jako nevinné mladé a nezkušené štěně, ale skrývá se v něm alfa vlk. Dej si pozor, aby nepřerostl tvoji velikost.“ Andreas si podložil hlavu rukou. Mhouřil oči, nad něčím přemýšlel a nespouštěl pohled z Rin. Tvářil se docela neurčitě. Rysy měl tvrdé, chladné, jako opravdový potomek svého otce a z očí se mu nedalo nic vyčíst. Úkosem se na něj podívám. Co na to asi řekne? Já osobně nechápu, o čem to Rin mluví. Nevím, co je to Cifrario, ani co to mele o alfa vlkovi natož nějakém uzdravení nějakého těla. Jen vím, že se po jeho slovech Andreas napjal. Moje mysl to ví. Oči to nevidí, ale mysl přesně ví, co se děje s jejím pánem. Zatracený Vincolo působí i opačným směrem. Najednou se prudce pohne. Skoro vykřiknu leknutím, když mi škubne řetězem a připoutá mě k nějakému sloupku vedle židle, na které seděl. Docela to bolelo. Mám pocit, že mi vytrhnu vlasy, které se mi připletly do obojku.. Prudce se postaví a zamračí se na Rin.

„Pojď se mnou.“ Chlad mu z hlasu odkapává po chuchvalcích. Rin se jen pousměje a beze slov Prince následuje. Má to však jeden háček.

„To mě tu jako necháš?!“ Zaškubu řetězem. Tázavě na něj koukám a čekám, že mě aspoň jako odváže a třeba přiváže v pokoji, ale ne že mě tu nechá jako! Vychytrale se pousměje.

„Trpělivost je ctnost králů, štěně moje.“ Fascinovaně sleduju odhalené špičáky, které mě přitahují jako můru světlo, ale pak se sebou trhnu. COŽE?!

„Já ale nejsem ten, kdo má šlechtickou krev!“ zavrčím vztekle, protože se mi jeho chování nelíbí. Jako co si myslí, že je? Parchant jeden.

„Chyba, štěně moje. Už jí v sobě dávno máš.“ Chvíli se mi dívá do překvapených očí, pak se otočí a v závěsu s Rinem odejde velkými dveřmi pryč.

„Strč si do prdele, to štěně!“ zaječím rozhořčeně a sedím na zemi jak pecka. Nemůžu se hnout, nikam jít. Co si sakra myslí, že dělá? Budu mu muset důrazně vysvětlit, že nejsem žádná hračka. O čem to dneska všichni sakra mluví? Samá neznámá latinská slova, šifry, hádanky. Začíná mě to vážně rozčilovat, protože nevím, o co jde. Nechci tím říct, že bych nebyl nějak vzdělaný, nebo tak, ale… No dobře, svým způsobem jsem nevzdělanec. Nedokončil jsem ani střední školu. Kdo by jí ale taky dokončil? S rodiči Altro a se svým jedním já, které se nevyrovnalo s tím, že existuje ještě jedno já, co je vlastně zrůda. Predátor, jež loví, vraždí a pije krev, popřípadě jí i lidské maso. Prostě jsem neměl čas, učit se, když se mé tělo jednou měsíčně samovolně měnilo už ve dne a v noci přišla finální proměna. Ani nevím, jak se mi povedlo se naučit ovládat přeměny, ale asi mě k tomu donutily okolnosti. Hmpf, teď si přijdu jako idiot, ale co. Oni taky nesežrali všechnu moudrost světa. Založím si ruce na prsou. Doufám, že mu to nebude trvat dlouho, protože sedět tu jen s malou možností pohybu, to pro mě není to pravé. Agh, já bych mu tak rád skočil po krku. Z očí mi začnou trochu šlehat blesky, jak vymýšlím, co mu provedu. Moc ale asi ne, protože mě Vincolo zastaví. Tse. Musím ale uznat, že se dnes cítím líp než včera. Tělo už mě tolik nebolí, ale za to je plné modřin. Což se samozřejmě naskytuje otázka, co sem dělal, protože si na půlku věcí sotva pamatuju.

Z té nudy, která je v téhle síni, se mi samou únavou z nic nedělání, začnou klížit oči. Řetěz je naštěstí natolik dlouhý, že si můžu lehnout na zem. Teď musím opravdu vypadat jako poslušný pejsek. S obojkem kolem krku a za řetěz přivázaný ke sloupku. Ach, kam jsem to jenom dotáhnul. Zavřu oči a blahodárným tichem se nechám ukolíbat do příjemnýho polospánku. Aspoň, že je tu ten malý koberec, nemusim tak spát na chladný zemi, ale udělat asi aspoň nějaké pohodlí. Kdo ví, kdy se ten zatracenej aristokrat vrátí.

Sedím na širokém parapetu, bradu podepřenou rukou, kterou se opírám o koleno. Hledím ven a snažím se urovnat si myšlenky. Rin sedí nedaleko ode mě a dopřává mi chvilku. Prohlíží si knihy na regálech a čeká, až budu připravený ke konverzaci. Snažím se nějak promyslet, co dál.

„Vincolo?“

„Silné pouto mezi vámi. Očividně.“ Vezme do ruky nějakou knihu a se zaujetím se do ní začte. „Víš, podle toho, co jsem viděl, jste stvořili něco, co se píše právě zde,“ předhodí knížku přede mě. Je hodně stará. Má těžkou vazbu a její listy jsou už ohmatané, ale vypadá pořád dobře. Vezmu ji do ruky a začtu se. Pozvednu obočí.

„Píše se tu, že existuje několik typů krví, ale jedna, ta úplně základní, původní, ničím nezředěná, vznikne paradoxně zkřížením dvou typů vzácných krví.“ Podívám se na Rin, který se tváří, no, nijak. „Jen smíchání těchto dvou složek dovolí vzniknout pramatce všech krví, jež na Zemi úplně vymizela. Chceš tím říct, že Tobi měl v sobě jednu vzácnou složku a já tu druhou?“ snažím se si to dát dohromady.

„Přesně to se snažím říct,“ přikývne na souhlas a sedne si na těžký masivní stůl z dubového dřeva. „Proto je Tobias tak vyhledávaný a proto jsi dostal tolik stejných zakázek od jiných… em, výše postavených.“ Zvednu pohled od starých zežloutlých listů a zamračeně se podívám do jeho vyčůraně se uculujícího obličeje.

„Mělo mi dojít, že o tom víš.“ Pokrčí rameny.

„Všichni vědí, že jsi lovec. Je to veřejné tajemství.“ A dál se k tomu nevrací. V tomhle stvoření aby se pes vyznal. Vypadá, že mi při nejbližší příležitosti bodne nůž do srdce, ale přitom stojí neustále na mé straně. „Po tobě se nikdo neodhodlá jít. Bojí se stále tvého rodu a toho, co ty představuješ. Proto jsi jakž takž v bezpečí, i když za tvou krev by byla vysoká odměna,“ pokračuje s výrazným blýsknutím v oku. „Jenže je to moc nebezpečné, ulovit Prince, a tak vyhledali Tobiase. Jeho rodiče jsou ve výzkumných zařízeních už léta, ale oni tu krev nemají. Ani nějakou skrytou buňku v těle. Nevím, jak se o Tobiasovi dozvěděli, ale je dobře, že jsi ho dostal do moci ty.“ Prohlíží si nezaujatě nehty. „To, co by s ním provedli, kdyby ho dostali do moci, to by opravdu nebylo hezké. Ty složky jsou vzácné a prakticky je nikdo nemá, kromě vás dvou. No není to zábava?“ Všechno to říká tak nenuceně, až mi přijde, že ho to nezajímá, ale vibrace jeho těla mi prozradily něco jiného. Je z toho všeho vzrušený. Celá léta se nic nedělo a konečně teď se to rozjelo. Chápu ho, ale já si své užil, takže mě tahle situace nijak nevzrušuje. Naopak. Přemýšlím, jak před možnými útoky uchránit to vzteklé štěně, co mi spí v hale.

„No dobře, ale nepotřebují obě složky, aby dostali tu prastarou krev? Přece je musí spojit dohromady a-“ Rin se na mě vážně zadívá a pomalu zavrtí hlavou. Vážnost v jeho očích mi okamžitě odpoví, proč už je obě nepotřebují. „Tobias je teď ten, kdo nese prastarý odkaz.“  Dojde mi. Přikývne.

„Nesete jej oba, ale vzhledem k tomu, že ty jsi ty, půjdou po něm. Od Prince bych čekal, že to ví, ale asi vám uletěli včely, vaše jasnosti. Jeden by si myslel, že urozená krev bude chytřejší, než normální a ono to tak není, nebýt knížek, nepřišel by na to, proč po něm tak touží,“ mumlal si pod vousy, ale nechal jsem ho být. To, že jsem mu vysál jed z rány a dal mu napít krve, se naše složky v našich tělech spojily a Vincolo je jen podpořilo. Rin má pravdu. Na mě si netroufnou, nikdo, ani ti z Vyšších, ale na Tobiase ano. Možná, že by mohlo pomoct, kdybych veřejnosti oznámil, že se Tobias stal mým otrokem a to už nejde zvrátit. Ostatním dojde, že si budu chránit majetek, ale stejně. Budu na něj muset dát větší pozor. Budu muset obstarat nějaká zařízení, která by detekovala veškerý jeho pohyb. Vím, bude se tak cítit ještě víc omezeně, než s Vincolo, ale je to pro jeho dobro.

„Fajn, teď víme, že musíme Tobiho chránit. Teď přejděme k dalším věcem, které si viděl.“ Natáhne si nohy na stole a hlavu zvrátí mezi ramena. Vyvaluje se na tom starém stole jako nějaký kus masa na prodej.

„Myslíš jeho povahu?“ zahoupe hlavou ze strany na stranu s přimhouřenýma očima. Tváří se vesele. „Vskutku zajímavý mladý muž. Budeš s ním mít ještě hodně problémů, jen co je pravda. Haha, ten kluk zoufale touží po svobodě, Ani. Budeš-li ho chtít k sobě úplně připoutat, zničíš veškeré možnosti na vlídné chování hned v základech.“ Zvedne hlavu a znovu se na mě podívá. Z jeho pohledů mi vždycky naskočí husí kůže. „Nevím, jak je to možné, ale vy dva jste skoro stejně silní. I když to štěně je teprve ve vývinu, brzy dojde tvé velikosti. Haha, to se zase sešla dvojka. Princ upírů a Alfa vlk, to se jen tak nevidí.“ Začne se nahlas smát. Nevím, co je na tom zábavného. Jasně, on rád krotí všechno, co se dá, ale já jsem klidnější povahy. Rád se mazlím, nechci ho nějak brutálně přimět k poslušnosti. Povzdechnu si. „Jak jsem řekl, touží po svobodě, ale-“ sleze ze stolu a hlavu si opře o mé koleno. Začne na mě poulet ty svoje zázračné oči. „Ale pokud mu dáš svoji důvěru, dokáže to ocenit a přimkne k tobě. Je to štěně a jako takové bude na tobě částečně závislé. Počítám, že neumí sám pít.“ Němě zavrtím hlavou. „Výborně. Začni ho to pomalu učit příští týden. Nech ho, ať si zvykne na své postavení a-“ zvedne ukazováček. „Žádné sexuální hrátky, Andreasi.“ Najednou se rychle vyhoupne, políbí mě na čelo a vypaří se jak pára nad hrncem. Prostě je najednou fuč. Zmetek. Ale je to cvičitel otroků, ví, co dělá a jeho rady mi přijdou vhod.

Sedím v tureckém sedu na drahém saténovém křesle tyrkysové barvy a kypím vzteky. Doslova bych nejraději vzteky vybouchnul, abych byl přesný.  A ještě nejraději bych to odporně předražené křeslo na kousíčky roztrhal. Na krku mě tíží ten odporný obojek, o který navíc cinká řetěz, jež se houpe sem a tam. Nervy drásající. Navíc vydává tak kovový dutý zvuk, který mě dráždí až do nepříčetnosti.  Všechno mě to dovádí k šílenství. K smrti řetěz nenávidím, protože určuje vzdálenost, na kterou mohu jít a na kterou ne. Určuje mi už něco, takže ho ze zásady nesnáším! Hypnoticky pozoruju jeho houpavý pohyb, zornice mám zúžené, protože mě do rtů píchají vyjeté špičáky. Těžko, s námahou odolávám nutkavé touze po tom řetězu skočit a rozcupovat ho na malinkaté kousíčky.

„Kdyby ses naučil mě poslouchat, nemusel bys být připoutaný.“ Hodím nevraživý pohled na Prince, který sedí nedaleko mě a v klidu si čte nějakou knihu. Je bezvadný, že naše princátko je v klidu, to je opravdu fajn! Já jsem přímo vzteky bez sebe! Pořádně si ho prohlédnu. Ke svému nemilému překvapení musím uznat, že mu to dneska sluší. Nevím, jestli to á na svědomí Vincoclo, nebo už z toho všeho šílím. Opravdu mu to ale sluší. Na sobě má upnuté modré kalhoty, zelenou polo-rozepnutou košili, na zápěstích kožená potítka a na krku velký amulet. Znepokojeně se zamračím sám nad sebou. Tohle je k ničemu..

„Kdybys mě nechal jít, nepokoušel bych se utéct!“ odporuju mu. To je to jediné, co mi ještě zbylo. Snaží se něco říct, ale zastavím ho. Vím, co bych slyšel. „Já vím, já vím, nemůžeš mě pustit, yeah..“ Jenže je strašně těžký vzdát se ze dne na den svobody, která je velkou, největší součástí mého mizerného života. Bylo to to jediné, co jsem kdy vlastnil, ale už i to mi vzali. Nejdřív mi vzali rodiče… právo na život, vzali mi střechu nad hlavou, přátele, šťastné dětství a nakonec jsem přišel i o svobodu. Moje nitro se dál plní hořkostí.  Jediné co můžu dělat, je vztekat se, vzdorovat a být permanentně zlý.. Jenže i u těchto věcí mi Vincolo dává hranici, za kterou už pak jít nemůžu.. Proklínám toho upírského parchanta. Udělal ze mě…agh, škoda mluvit. Na druhou stranu, kdyby mě nezachránil, určitě už byl na trhu s Altro, nebo bych byl v nějaké jejich šílené laboratoři, kde by na mě dělali pokusy a určitě bych na to brzo umřel. Jenže otázkou je, zda by to nebylo lepší. Smrt, nebo otroctví?

 

 

with_teeth_by_mental.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Páni!!

(Ayasume, 12. 5. 2013 15:31)

Je to úžasný!! Tak kdepak je další díl? :)

...

(Noctis, 31. 8. 2011 20:42)

muhahaha začina to vypadat velice zajimavě jen už se těším na to krocení XDXDXD kontrolní otázka soudružko jak to vypada s tou moji povidkou chtěla bych se dočkat konce než umřu XDXD ale co ja si počkám jen tak dál XDXD

Re: ...

(Miya, 1. 9. 2011 12:08)

jeeej :D ta nejak ustrnula.... jako kousek mam napsanej, ale nevim co vsechno sem ti posilala.. takze :P
a vubec.. az sem das ty tu moju tak ti puslu tu tvou:P :DDD
a nevyjednávám :P :DDD

...

(Miya, 30. 8. 2011 19:27)

hmm a pak ze neumis psat :D tohle byla naprosto luxusní kapitolka a uz se nemuzu dockat dalsi.... honeeeeeem! :D

...

(ElenEstel, 28. 8. 2011 14:20)

wow je to čím dál víc zajímavější