World of crazy Dreamer

 „Leone..." vydechl téměř neslyšně bratrovo jméno se znatelným vzrušením v hlase. To je ono bratříčku, jen to řekni. Chci to slyšet. Chci vidět, jak to tvé nádherné rty vyslovují, říkal si v duchu Leon. Už to měl téměř na dosah, jen to všechno dotáhnout do konce. Cítil, že už jsou oba téměř za hranicí svých možností, a tak ještě zrychlil všechny své pohyby. To mělo za následek, že se Valenovo tělo po chvíli prohnulo ve slastné křeči uvolnění a společně s Leonem se přenesl až za tu pomyslnou hranici slasti.

"Miluju tě!" vykřikl Valen ve stejnou chvíli, kdy oba dva naráz vyvrcholili. Ta dvě slova se místností nesla jako ozvěna. Leon se se šťastným úsměvem položil vedle Valena a oba zrychleně oddechovali po prožitém sexu. Dívali si vzájemně do očí a ani jeden nic neříkal. Leon po chvilce položil Valenovi ruku na tvář a zašeptal u jeho ucha: "Já tebe taky, Valene. A vždycky budu." S těmito slovy ho něžně políbil a ještě chvíli takhle zůstal, než se jal otřít důkaz jejich vášně z jejich těl. Poté je oba přikryl černou saténovou dekou a přivinul si Valena do své náruče. Ten si spokojeně se slzami štěstí na krajíčku opřel hlavu o rozložitou hruď svého staršího bratra a oba téměř okamžitě usnuli.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Jedno z chladných mlhavých londýnských rán bylo přímo stvořené pro setkání dvou lidí, jež se čas od času pohybovali v oboru fyzické likvidace „objednaných“ osob. I přes časné ranní hodiny se na ulicích objevovalo pár chodců a sem tam byla otevřená nějaká ta kavárna, či nonstop kluby. A právě v jednom z nich se oni dva setkali. Typický noční klub s několika tanečnicemi v tenkém, leckdy průhledném oblečení a neomezeným množstvím alkoholu. Kožené sedačky okolo tančících ploch v šedé barvě, skleněné stoly a blikající světýlka, jež blikala zřejmě do rytmu hudby.

Elegantně se posadil do jednoho z křesel, ležérně si sundal brýle a zastrčil je do kapsičky černého saka s rudou polo rozepnutou košilí. Hodil nohu přes nohu, rukou si podepřel hlavu, zrak upírajíc na vlnící se dívku nahoře bez a velmi pružnýma nohama. Kroutila se ve všech různých polohách a zřejmě se ho snažila zaujmout, ale on ji sledoval chladnýma očima, hodnotíc ji jako kořist, nikoli jako ženu.  Ona nemohla vědět, že její snažení, které vydávala s pomocí velkého úsilí jí je k ničemu a prakticky toho muže nezajímá. Víc než jako žena, objekt mužovy touhy, by ho spíš zajímala s chladnou kůží a mrtvýma očima, ze kterých vyprchal veškerý život. Kdyby mohl, tak by si znechuceně odplivl na zem. Nenáviděl kluby plné vystavujících se žen, které si svými akrobatickými kousky div neroztrhnou své...ehm...nejcitlivější části těla. Paradoxní je, že ty navštěvuješ kluby plné podobných lidí, ale mužského pohlaví, ušklíbnul se sám nad sebou a napil se suchého martini, které mu číšník donesl.

„Mohl bys mi sakra vysvětlit, proč jsi zvolil tak debilní místo?“ prsknul tiše, když vedle sebe zaregistroval pohyb a do nosu ho uhodila známá vůně. Směsice krve tisíce obětí a drahé kolínské, kterou měl rád. Zaregistroval pobavené uchechtnutí, jehož majitele zpražil pohledem. Oči barvy zataženého nebe těsně před bouřkou se na něj lehce výsměšně usmívaly spolu se rty roztaženými v úsměvu.

„Neříkej mi, že se ti tady nelíbí, ty náš ,heteráčku´,“ znovu se na něj zašklebil a oči přesunul na dívku u tyče, která asi chtěla prohlídku tělních dutin. Katsu se tou jeho ironickou poznámkou nehodlal zabývat, protože jinak by ho na místě umlátil tou skleničkou, co držel v ruce.

„Pokud si pamatuji, nejsi tu kvůli tomu, abys pozoroval děvky,“ zasyčel na jeho obličej, upřený na tu kurvu. Blonďatý muž po něm hodil pobaveným okem. „Tak cos zjistil, Taii?“ Brit se posadil vedle Katsua, pohodlně se opřel o koženou sedačku a ležérně si hodil nohu přes nohu. Věděl, co to způsobuje se zrzkovým vypilovaným sebeovládáním. Pobaveně se pousmál. Ocelové oči se střetly s kouřovými, když se Tai zastavil pohledem na Katsuově tváři.

„Trpělivost je ctností králů, příteli," oslovil ho provokativně a na posledním slově si dal velmi záležet. Katsu věděl, co jeho změna tónu při slově přítel znamená. Nemohl to brát vážně, stejně jako třeba bílou vlajku na bitevním poli. Musel se tomu přirovnání usmát. Jak výstižné, pomyslel si. Věděl moc dobře, že tak, jak tu spolu teď sedí v poměrně přátelské atmosféře, stejně tak by se ze vteřiny na vteřinu mohl Tai rozhodnout, že ho zabije. Tak nestálou měl blonďák náturu.

„Na to ti kašlu. Sám víš, že moc velkou trpělivostí neoplývám, tak se, prosím, přestaň bavit na můj účet a už mi řekni, co jsi zjistil," odpověděl Katsu už mírně podrážděný z toho, jak si z něj blonďák, celou dobu od svého příchodu, dělal legraci a dal přitom důraz na slovo PROSÍM. Taiovi se v očích mihlo pobavení, které v sobě skrývalo hrozbu. Neměl rád, když s ním takhle někdo mluvil, ale na druhou stranu se královsky bavil nad aristokratovou nedočkavostí. Převzal si od právě příchozího barmana whisky s ledem a pohodlněji se usadil. Z Katsua přitom nespouštěl oči. Nakonec se přeci jen rozhodl uspokojit zvědavost Polojaponce a volnou ruku strčil pod kabát, odkud z vnitřní kapsy vzápětí vytáhl černou složku.

"Tady je všechno, co jsem o tom klukovi zjistil," hodil desky před Katsua na malý prosklený stolek. "Zajímavý ptáček, i když upřímně řečeno, zajímalo by mě, proč se o něho tak zajímáš," dodal zadumaně a usrkl ze své broušené sklenky zlatavý mok, očima stále rentgenujíc aristokratovu tvář. Katsu natáhl ruku po složce a pomalu ji uchopil. Tak, aby na něm nebyla poznat jeho dychtivost.

„Řeknu to asi takhle...dělám to, co mému bratrovi vadí," odpověděl s pohledem do Taiových ocelových očí a desky rozevřel. „Asi tak, jako ty mě," dodal ještě s mírným úsměvem a zadíval se na první list. Byli si s Taiem tak neuvěřitelně podobní, ale oba si to odmítali připustit. Katsuovi se zúžily zornice překvapením z toho, co na papíře stálo. „Tak proto si ho Shiego tak hlídal...hm...zajímavé," říkal si spíše pro sebe a na jeho tváři se objevil, podle Taie, dost morbidní úsměv. Nerad si to přiznával, ale ten nevychovanej aristokratickej fracek mu byl čím dál tím víc sympatický. Nepochyboval o tom, co ten úsměv znamenal. Pro dotyčného to nejspíš nebude příjemná zkušenost, soudě podle pološíleného pohledu, kterým zrzek svou morbidní grimasu doplnil. Stačila mu dvě první slova, nacházející se vedle fotky, aby pochopil...  „Valen Moretti," přečetl je nahlas. „To je opravdu velice zajímavé," zopakoval svou předchozí větu a podíval se na Taie, který ho celou tu dobu pozoroval jako ptáčka v kleci. „Věděl jsem, že s tvou prací budu nadmíru spokojený. Koneckonců...jsi mistr svého oboru," usmál se Katsu, v očích stále ještě ten prazvláštní lesk, který upoutal Taiovu pozornost. Usrkl další doušek whisky. Chvíli tu božskou tekutinu převaloval na jazyku a vychutnával si její kořeněnou hořkou chuť, než jí s polknutím poslal do krku, kde zanechala příjemné teplo, které se mu žilami rozlilo po celém těle. Katsu pozoroval, jakou rozkoš mu ta zlatavá tekutina přináší a přál si, aby i jemu dovolil, aby se postaral o jeho blaho. Aby se podvolil jeho touze a vášni a dopřál si tak slast, kterou mu nabízel. Bohužel ten chladný, nepřístupný a celkově nádherný blonďák byl heterosexuál. To on ale hodlal změnit. Na zrzkově tváři se objevil zvláštní úsměv, když se díval, jak Tai poliká whisku. Kdybys tak věděl, co v sobě tvá drahá whisky skrývá, určitě by sis jí tak nevychutnával, pomyslel si Katsu vítězoslavně a usmíval se stále víc, aniž by si to uvědomoval. Tai si nemohl nevšimnout jeho upřeného pohledu, kterým ho už nejméně minutu pozoroval. Co máš zase za lubem, Katsu? pomyslel si pro změnu on a podíval se do aristokratových očí, ve kterých se zračila nevyslovitelná radost z vítězství. Nechápal, co to má znamenat. Zamračil se, jak se na to snažil přijít a z usilovného přemýšlení se mu na čele objevila vráska. Pak mu to ale došlo, když se mu najednou začala motat hlava a všechno kolem viděl dvojmo. I Polojaponcův vítězný úšklebek.

"Copak se děje? Ta whisky ti nesedla?" zeptal se na oko starostlivě Katsu, když se Tai chytil desky stolu, aby se nesvalil na zem.  „Víš, měl bys být opatrnější na to, co piješ, když nevíš, kdo ti pití nalívá...taková začátečnická chyba tě může stát i život, my Shark," mluvil dál nezaujatě k čím dál tím více dezorientovanému zabijákovi. Ten lapal po dechu a snažil se nepoddat droze, kterou mu ten podvraťák určitě dal do pití. Jak mohl být tak neopatrný. Vždycky přeci dohlížel na to, jak se pití připravuje, tak proč ne teď? Zamračil se a snažil se zaostřit svůj otupený zrak na Katsua.

"Venom...ty všiváku!" stihl mu ještě zanadávat, než se mu droga, posilněná alkoholem, dostala krevním oběhem do celého těla.  Snažil se postavit, ale ruce i nohy mu vypověděly službu. Hlava se mu motala a třeštila tak, až se bál, že se mu každou chvíli rozskočí a zrak měl rozostřený. Žaludek měl jako na vodě a celkově byl celý malátný. Snažil se racionálně uvažovat a přijít na to, co mu do whisky mohl dát za drogu. Kdyby mu dal do sklenice jed, už by byl mrtvý, takže s ním něco zamýšlel, ale co? Ledaže...Ten parchant, určitě mi tam dal GHB, pomyslel si trpce. Katsu mezitím zavolal číšníka a zaplatil. "Příteli se najednou udělalo nevolno. Raději ho odvezu domů," argumentoval Taiův stav a dál se číšníkovým zmateným a vyděšeným pohledem nezaobíral. Zvedl se a přešel k Britovi, jenž právě sahal po své zbrani, kterou měl ukrytou za opaskem. Katsu mu ruku zastavil právě včas.

„Ale ale, Shark...Tohle je nebezpečná hračka a my přece nechceme, aby se někomu něco stalo, že?!" provokoval ho. Nebyla to otázka, ale konstatování. Neuvěřitelně ho bavilo si s blonďáčkem hrát.  „Dal jsem ti trochu GHB, což ti už jistě došlo. Víš, než umřu, potřebuju ještě zařídit jednu důležitou věc, takže se od tebe teď nemůžu nechat zabít. Můžeš se hýbat i mluvit a dokud máš u sebe tohle..." vytáhl mu poloautomatickou Force ráže 9mm z pod opasku a schoval ji na bezpečné místo k sobě pod sako do pouzdra na pistol.  „...pak pro mě představuješ jisté nebezpečí," dodal, zvedl ho z kožené sedačky a přehodil si jeho ruku přes rameno. "Neboj se, určitě se ti to bude líbit," zašeptal mu do ucha a spokojeně se vydal ven z klubu ke svému autu, do kterého dezorientovaného Taie posadil. Připoutal ho bezpečnostním pásem, obešel auto a posadil se na místo řidiče. Ještě se na blonďatého Brita podíval s neidentifikovatelným úšklebkem a rozjel se směr jeho dům. Tai nemohl přijít na to, odkud Katsu ví, kde bydlí. Celou dobu si myslel, že o něm nic neví. Byl tak opatrný.

"Koho sis...najal, aby mě proklepl?" zeptal se zrzka namáhavě. Vztek se v něm mísil s bezmocností a odporem, když si představil, co s ním chce Katsu dělat. Už jen z té představy se mu žaludek obracel vzhůru nohama. Zrzek se jen pousmál a nechal Taiovu otázku nezodpovězenou. Nebyl tak hloupý, aby prozradil, a tak poslal na smrt, svého nejlepšího špeha. Raven by mu za to jistě nepoděkoval. Pozoroval cestu před sebou a tetelil se radostí, když si uvědomil, že už jsou skoro na místě. Tai to ale takhle nehodlal nechat. Přece ho nenechám, aby si se mnou hrál jako s panenkou. Mám svou hrdost, říkal si v duchu Tai. Tak rychle, jak mu to šlo, se pravou rukou odpoutal a levou zatáhl za otevírání dveří. Měl v plánu vyskočit z jedoucího auta i za cenu toho, že by si měl dolámat všechny kosti v těle. Bohužel se ale dveře nehnuly ani o milimetr. Zkusil to tedy ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Naštvaně zavrčel. Tohle nemyslí vážně. Katsu jeho počínání pobaveně sledoval.

"Snad si nemyslíš, že jsem tak hloupý, Shark," oslovil ho, již po třetí za tuto noc, jeho přezdívkou. "Předvídal jsem to, a tak jsem ty dveře zamkl. Nechceme přeci, aby sis ublížil," dodal provokativně a dál se věnoval řízení.

Tai se zhnuseně zamračil nad jeho vítězným úsměvem, který mu daroval asi už popáté za jejich dnešní setkání. Kdyby nebyl tak malátný, nahnul by se dopředu a jednu pořádnou mu vrazil. Bohužel, byl rád, že se vůbec dokázal odpoutat, jak byl kvůli droze dezorientovaný. A jeho snahy nakonec přišly vniveč. Vztekle zatnul pěsti a div nezaskřípal zuby, jak pevně je k sobě tiskl.

„Ty bastarde," ulevil si skrze zatnuté zuby a obdařil zrzka takovým vražedným pohledem, že kdyby jeho pohled zabíjel, byl by teď Polojaponec dávno na cestě na pokec se svatým Petrem. Zatraceně, tak něco dělej Tai, vybízel se v duchu naštvaně. "Přísahám, že tě zabiju, jestli se mě jenom dotkneš!...A bude to pomalá a extrémně bolestivá smrt!" provrtával ho svýma chladnýma ocelovýma očima, ve kterých se zračilo jediné...smrt. Nebýt zdrogovaný, Katsu by ho i bral vážně, ale v tuhle chvíli to byl on, kdo měl navrch. Proto si z jeho výhrůžek absolutně nic nedělal a v klidu se věnoval řízení.

"Tai, Tai, Tai..." převaloval to jméno na jazyku, jakoby to bylo drahé víno. „Neříkej, že jsi nikdy nepřemýšlel nad tím, jaké to je, spát s někým jiným než se ženou?!" podíval se na něj zkoumavým pohledem a hned na to odvrátil zrak zpět na ztemnělou silnici. „Znám tvou povahu a vím, jak dokážeš být neodbytný, když jsi zvědavý. Jsi jako malé dítě, které se nezastaví, dokud neprozkoumá všechny zapadlé kouty. Neříkej mi, že jsi ještě nikdy neměl chuť si zaexperimentovat," nahlodával Brita dál. Tai jen vztekle zavrčel a obdařil zrzka dalším zhnuseným pohledem. Tseh...to snad nemyslí vážně. Já nejsem nějakej přiteplenej magor, kterej by přefik i svýho bráchu, kdyby na to přišlo! tiše pěnil. I když, jednou už přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby pod ním místo ženy ležel muž. Tomu aristokratickýmu parchantovi by to ale v životě nepřiznal. To by si radši ukousl jazyk. Z přemýšlení ho vytrhla až Polojaponcova ruka, která se pomalu sunula po stehně až do jeho nejcitlivějších míst. Vztekle ji zastavil a odhodil, ani nevěděl, kde se v něm tolik síly ještě vzalo. Daroval Katsuovi další vražedný pohled.

„Co si to sakra..." zavrčel skrze zatnuté zuby, ale Katsu mu nedal šanci větu dokončit. Autem se rozlehl zrzkův pobavený smích, který ho ještě více rozčílil.

„Takže měl," smál se dál pobaveně nad tím zjištěním. Taiovi, ač neplánovaně, mírně zčervenaly tváře a vztekle se podíval jinam, než aby se musel dál dívat na toho zrzavýho hajzla.

„A kdyby, tak tobě je do toho hovno, Venom!" prskal vztekle. "Já nejsem žádná přiteplená děvka z klubu Leona Moretti, se kterou si můžeš dělat, co chceš!" Vzteky téměř skřípal zubama. Katsu se usmál.

„Ne to jistě ne...tvoje tělo je ale stejně vzrušující a lákavé jako těch...cituji tě: přiteplených děvek z Leonova klubu," odpověděl mu pobaveně. Sjel blonďáka pohledem a provokativně si přitom olízl své plné rty. Hodlal co nejrychleji dojet na místo. Byl tak nedočkavý, že jel několikrát omylem na červenou. Nemohl se dočkat na výraz Britovo tváře, až se ho dotkne na holé kůži nebo až bude postupně sundávat všechno jeho oblečení. Těšil se jako malé děcko, což trochu narušil menší problém. Jak dostat blonďáka do jeho bytu, aniž by oba přišli k úhoně.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Déšť neustal ve své intenzitě a ani vítr, jak se zdálo, nechtěl povolit v běsnění. Dva páry, vztekem a deštěm, přimhouřených očí, nespouštěly pozornost z toho druhého a svými nehnutými postoji připomínali sochy. Jenom horký dech, který v chladném vzduchu vytvářel páru, dokazoval živost dvou mužů.

„Tak co bude dál, Beloved? Budeme tu takhle stát do konce věků nebo se rozumně domluvíme?“ promluvil skoro po deseti minutách Shiego, jemuž byla už docela zima. Rád by zapadl na nějaké teplé místo a nechal by se rozmazlovat. I když čas strávený v jeho přítomnosti se mu také zamlouval, ale tohle by nejspíš nahlas neřekl. Minulost byla minulostí, a jestli chtěl jít dál, musel ji pevně uzamknout ve své mysli a pouštět ji na povrch jenom tehdy, když vzpomínat chtěl.

*Byl opřený o dřevěný bar, vyrobený z kavkazské jedle, popíjel si svou whisky a sledoval dění okolo. Spousta lidí, ještě víc jídla a nadmíru velká dávka alkoholu. Všechno, co k večírkům na vysoké úrovni patřilo. Neztěžoval si na žití ve vysokých kruzích, neboť mu dávalo jisté výhody, kterých patřičně využíval. Jen ho to prostě někdy nebavilo, protože japonská aristokratická smetánka zřejmě nedostávala nové nápady, a tak byly snad všechny večírky stejné jako ty předešlé. Ano, Japonci byly slušní a konzervativní. Věděli, jak se ve společnosti chovat, jejich zdvořilost a návyky s tradicemi byly návštěvníky cizích zemí obdivovány, ale právě proto ho nebavilo každodenní stejné dění. Pro jeho dobrodružnou a velmi energickou povahu to byl jako trest, nebo vězení. Potřeboval někde uplatnit svoji energičnost, neskutečný apetit a svůj sex-apeal, o kterém nepochyboval, že ho má. Ani spousta jiných, které měl v posteli, nemohla tvrdit opak. No, spousta... Spíš několik. Nikdy se na veřejnosti netajil tím, že by nerad flirtoval, nebo že by neokusil všechny zákoutí hříchu, ba ne. Naopak. Užíval si, když mohl někoho veřejně, či neveřejně, lovit, dobývat si ho a ve finálním tahu si ho přivlastnit a využít výhody poraženého, jež nevydržel to napětí, které na něj vyvíjel a zkrátka podlehl touze. Usmál se nad sebou a pohledem se dál loudal po luxusním střešním bytě s dvěma terasami, venkovním bazénem se saunou a to všechno v dvacátém poschodí budovy. Někdy ho až překvapovalo, co všechno byly schopni architekti vymyslet a ještě víc, co všechno byly schopni realizovat. Znovu si usrknul, když pohledem zavadil o objekt jeho náhlého zájmu. Seděl úplně napravo od hlavních vchodových dveří na kožené sedačce s nohou přes nohu a stejně znuděně sledoval dění. Víc se natočil, aby lépe viděl a jal se nový objekt prohlížet. Sestříhané černé vlasy po pás se stejně sestříhanou ofinou do obličeje se mu lehce pohybovaly, jak od otevřeného okna proudil čerstvý vzduch. Na sobě černou upnutou košili s ležérně uvázanou kravatou a modré džíny, moderně potrhané. Aspoň měl tak lepší výhled na jeho kůži, která byla bledá. Ale která by v tomhle proměnném podnebí nebyla, že.Vzhledem k tomu, že měl nohy přehozené přes sebe, nemohl odhadnout jeho výšku, ale něco mu napovídalo, že bude větší než on sám. Rovný nos se lehce tyčil nad zrůžovělými souměrnými rty. Celá jeho tvář byla taková…zvláštní, ale něčím krásně zvláštní, jinak by si ho nevšiml. Bohužel na tu dálku nemohl posoudit barvu očí, což ho štvalo. Během jednoho okamžiku se rozhodl, že tu barvu zjistí, prostě musí. Převzal si od barmana za pultem celou lahev a tichým jaguářím krokem pomalu obešel pokoj tak, aby se dostal za sedačku. Vztáhl ruku a nalil Neznámému whisky do prázdné skleničky. Neznámý s sebou lehce trhl, ale nijak neprotestoval. Až když mu dolil, se na něj otočil a on se mile usmál. Modré...modré oči jako modré nebe kolem zářícího měsíce. Mladý muž jeho úsměv opětoval.

„Všiml jsem si, že vám už došlo pití,“ vysvětlit své počínání obratně, přisedl si vedle a pohodlně se uvelebil. Cítil na sobě zkoumavý pohled a užíval si to, zatímco zvažoval, jaké zbraně by měl použít. Začneme s představováním. „Já jsem Shiego Kanegawa,“ představil se svým sametovým hlasem, za kterým se sice leckdy schovávalo ostří, ale to jen v případě, že byl v ohrožení nebo vytočený. Díval se do těch prazvláštních očí,mezitím co čekal na odpověď a měl pocit, jakoby právě našel to co hledal. Kus skládanky sebe sama, kterou ne a ne složit a teď...s přítomností toho muže mu přišlo, že našel poslední dílek. Neznámí muž chvilku neodpovídal, než se pak lehce pousmál a jeho oči zářily tajemným ohněm.

„Jaseino Koroši. Těší mě.“ Pokývali hlavami a pak se bavili o všem možném. Aspoň nějak zaplnily tu nudu, jež je potkávala na každém kroku.

Zatřásl hlavou, jak se snažil dostat vzpomínky pod kontrolu…teď ne…teď ne… Jaseino pozoroval tu náhlou změnu a zajímalo ho, co se děje. Shiego byl vždycky rezervovaný, klidný, až chladný a tohle chování, kdy se mu v očích objevila chvilková bolest spolu se zmatením, se k jeho povaze absolutně nehodila. Začal se nekontrolovatelně třást po celém těle a vrah nějak vycítil, že to nebude zimou. Aristokrat musel pevně zavřít oči, přičemž skousl rty, aby ty vzpomínky z jeho hlavy už zmizely. Drtily ho zevnitř. Jedna vzpomínka za druhou, jako v nějakém starém filmu. Vědomí se začalo propadat do čiré bezmoci nad tak tvrdým nástrojem, až povolil v ostražitosti a maličko odtáhl svoji dýku od Jaseinova krku. Ten té výhody okamžitě využil, vytrhnul mu zbraň z ruky, chytil ho za límec a podtrhnul mu nohy, takže s překvapeným vyheknutím dopadl na zem. Jaseino si na něj pro jistotu lehl, ruce uvěznil v jedné svojí a pistoli mu přiložil ke spánku. Jistota je jistota. Z blízka hleděl do pobledlé tváře, pevně semknutých víček i rtů a nevěděl, co si myslet. Pokud to bylo ale to, co si myslel, nejradši by si nafackoval, i když netušil, k čemu by to bylo dobré.

*Nemohl dýchat. Žaludek se mu sevřel nevolností, před očima se mu zatmělo a v uších mu nepřetržitě hučelo. Celý svět se s ním točil a plíce…plíce jakoby okolo sebe měly obří kleště, jež jim nedovolovaly se naplnit čerstvým vzduchem. Bezmocně lapal po dechu, držel se hrany stolu vší silou, ale nohy se mu stejně podlamovaly a jeho oslabené tělo to prostě neustálo. Svalil se na všechny čtyři a dál na zemi lapal po dechu. Zoufale zatínal ruce do chlupatého koberce v dávivých křečích, z očí odkapávajíc na zem slzy bolesti, zoufalství a bezmoci. Nemohl křičet, nemohl se hnout, nemohl prostě vůbec nic. Nemohl ani slyšet, jak se otevřely dveře a do nich vpadl vyděšený muž, jež o chvilku později padl před něj na kolena chytajíc ho za ramena. Upřeně se díval do vyděšených očí, jež ho němě prosily o pomoc.

„Shiego,“ vydechl jen, ale hned se vzpamatoval a musel mu pomoci. „Poslouchej mě Shiego, lásko. Prosím. Snaž se uklidnit. Nesmíš propadnout panice, jen prostě zklidni dech, zhluboka se jednou nadechni a pak vydechni.“ Shiego vyděšeně zavrtěl hlavou na znamení, že to nezvládne, že to nejde a dál se bezmocně dusil.

„Ja…Jasei…“ chroptěl jak neměl možnost se nadechnou a dál křečovitě svíral všechno, co se dalo. Jaseino zběsile přemýšlel co by měl v tuhle chvíli udělat, ale napadla ho jediná věc. Popadl jeho třesoucí se hlavu do svých dlaní a políbil ho. Korigoval tak, kdy zběsile zalapá po dechu a kdy ne a předával mu tak svoje dávky kyslíku. Postupem času, když to několikrát zopakoval, se to vše dalo do normálu a Shiego se uklidnil. Roztřesenýma rukama se zachytil za jeho ramena a hlavou se opřel o jeho hruď, vydýchávajíc právě prožitý zážitek. Mohl se nadechnout…zhluboka se sám nadechl a pak i vydechl.

„Děkuju, Jasu…zachránil jsi mi život,“ šeptal vysíleně, když ho Jaseino hladil po zvlhlých dlouhých vlasech barvy kaštanu. Prstem mu zvedl bradu, čímž ho donutil ,aby se na něj podíval. Něžně se usmíval, hřbetem ruky hladil jeho bledou unavenou tvář, ale pořád se jenom usmíval.

„Miluju tě, Loveless,“ zašeptal mu do ucha a pevně ho objal.

Znovu už ne, prosil všechny možné, kdo by ho mohli slyšet, a nechtěl, aby se to znovu stalo. Aby znovu musel prožít tu hrůzu, kdy nevěděl jak mu pomoci a jeho němá prosba v jeho očích mu strachem o něj zastavovala srdce. I když už to bylo dávno, celá ta vzpomínka se vrátila v plné intenzitě a s ní se i vrátily pocity, které tehdy cítil. Nikdo o jeho záchvatech nevěděl a dokonce se i zmírnily natolik, že je měl i jednou za měsíc nebo jednou za půl roku, ale zřejmě se díky tomuto setkání spustil nějaký mechanismus, který ho uvrhl do tohoto stavu. Ani Leon nevěděl, že trpěl těmito záchvaty, které ani doktoři nedokázali identifikovat, i když to podle příznaků přisuzovali na psychické poruchy, jež je vyvolávaly. Buď to si v dětství prožil nějaké trauma nebo šlo o psychický blok neurčitého původu. Zkrátka byly všichni bezmocní a on nejvíc. Neměl na to lék, nevěděl co to je, netušil jak se toho zbavit. Mohl jen zoufale znovu lapat po dechu jako už kdysi a vědomí se bez dostatku kyslíku začalo propadat do temnoty.

„Zklidni dech, Shi. Musíš zklidnit dech, nelapej tak po něm. Zklidni se,“ slyšel z velké dálky povědomý hlas, ale nedokázal udělat to, co mu ten hlas radil. Prostě nedokázal. Nedokázal to ovládat, natož s tím něco dělat a zoufalí lidé, jež jsou v bezvýchodné situaci, ztrácejí hlavu. „No tak, kotě. Jsi Shiego Kanegawa sakra! Zpomal dech, snaž se zpomalit dech a zhluboka se jednou nadechnout.“ Hlas na něj skoro křičel a o to víc byl zoufalý. I ten hlas vyzařoval prvky zoufalství smíchaného se vztekem. „Loveless, jestli to neuděláš, vystřelím ti mozek z hlavy!“ varoval ho a na důkaz svých slov mu chladnou zbraň ještě víc namáčkl na spánek. Jenže ani vyhrožování smrtí jeho stav nezlepšilo. Dál se třásl jako osika, začínal se míň pohybovat nedostatkem kyslíku a pořád nebyl schopný se nadechnout. Potřeboval se nějak zklidnit. Jaseino se nad něj sklonil, žhavě se přisál na rozechvělé rty a vdechl jeho zadržovaný dech do sebe. Nosem se nadechl a ústy mu předal kyslík. Několikrát to zopakoval a pak ho políbil. Vášnivě, tak jak to kdysi dělávali celé dny, celé noci, které strávili zachumlaní v posteli, v náruči jeden druhého. Netušil, jestli ho tím gestem překvapil nebo něco jiného, ale zabralo to. Shiego trochu zklidnil dech, třas jakoby se úplně vytratil a tělo se pomalounku uvolnilo. Loveless otevřel pomalu oči, jež se zdály být tak unavené, až bylo neuvěřitelné, že je byl schopný vůbec otevřít. Jaseino ho přestal líbat, ale rty nechal tak, aby se neustále, při každém jejich pohybu, dotýkaly a otíraly o sebe. Díval se mu do očí, hledajíc známku toho, že ten odporný záchvat je pryč. Ke své nebo Lovelessově úlevě, v nich viděl jen únavu, slabost a mizející strach, který záchvat vyvolal. Ať už to bylo neuvěřitelné nebo ne, v unavených očích se zaleskla voda a nebyla to ta dešťová.

„Znovu jsi mi zachránil život….“ zašeptal vysíleným hlasem a i jemu se okamžitě vybavila ona odporná vzpomínka na první záchvat od začátku jejich vztahu. SHiego plakal. Ten, vždycky chladný, sexuchtivý muž plakal jako malé dítě. Plakal štěstím, zoufalstvím...plakal, prostě plakal. Jaseino byl asi tolik otřesený, že se místo odpovědi znovu sklonil a znovu ho políbil. Tentokrát ne s důvodem záchrany života, ale prostě to chtěl udělat. Chtěl po těch dlouhých letech ochutnat jeho rty, zjistit, jestli jsou pořád tak sladké, tak hedvábné jako kdysi. Byly…Byly přesně takové, jaké si je pamatoval a přesto jiné. Nebyly už jeho, nepatřily mu a díky tomu z nich cítil i jistou ostrost. Pistole zacinkala o tvrdou zem, jak ji pustil, aby se mohl zabořit do slepených mokrých vlasů. Bylo jim zřejmě úplně fuk, že leží na ledové mokré zemi, prší na ně a fouká ledový vítr. To jim absolutně nevadilo. Vychutnávali si tíhu jakou Jaseino obdarovával Shiegoovo tělo a hladově si přivlastňoval čím dál víc napuchlejší rty. A Loveless to vůbec nevadilo, naopak mu vycházel vstříc s radostí, že po tolika letech se ho znovu může dotknout. Když nemohl, dotýkal se Valena. Možná…možná proto na Valena nedal dopustit a vždy ho jen chránil před ostatními a dopřával mu rozkoše, které se mu od jiných zákazníků nedostávalo. Tolik mu ze začátku připomínal Jaseina, až se na něj prostě moc upnul. Až teď, tady, v tuhle chvíli si uvědomil, jak moc jsou oba rozdílní. Nemají skoro ani jednu věc společnou, až na dlouhé černé vlasy a nebesky modré oči. Usmál se v polibku a plně se podrobil naléhajícímu jazyku.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Spokojeně se zavrtal do přikrývek a hnědé vlasy, vlhké od koupele, měl rozházené po polštáři. Dostal v práci konečně vytoužené jednodenní volno, které mohl strávit podle svého uvážení… A on se ho rozhodl strávit v posteli…sám. S úsměvem se ponořil ještě hlouběji do voňavých přikrývek, když v tom mu někdo zaťukal na dveře. Znechuceně protáhnul obličej, letmým pohledem zkontrolujíc hodiny na nočním stolku. Červeně na něj blikalo sedm dvacet pět. Otráveně se zvedl z postele, natáhnul na sebe černý saténový župan a otevřel dveře. Za nimi stál mladý chlapec se sytě zelenýma očima, které byly plné bezmoci. Určitě tu musel být nový, protože jenom nováčci, neboli New Pets, se takhle tvářili.  Ovládl počáteční vztek, že ho někdo ruší a mile se usmál. New Pets to tu neměli lehké. Rozhodně ne v tomhle napjatém podnebí, kdy se šuškalo o válce mezi gangy.

„Copak potřebuješ?“ optal se ho, aniž by se ho zeptal na jméno. Mladík sklopil zrak k zemi a na tváři mu vyskákaly ruměnce červené jako dvě malá cherry rajčátka. Pobaveně se zakřenil jeho nervozitě, jelikož byla opravdu roztomilá. Popadl ho za klopy jeho košile a vtáhnul ho do svého pokoje, aby jejich rozhovor, ať už bude o čemkoli, neslyšel nikdo jiný než oni dva. Tyčil se nad tím mladíkem, co byl o půlku hlavy menší a čekal, jestli z něj něco vypadne. Když se dlouho nic nedělo, znovu zopakoval svou otázku. „Tak proč jsi mě vyhledal? Svoje volno nehodlám trávit tím, že tu na tebe budu koukat jak sůva z nudlí a že ty budeš pohledem analyzovat chlupatý koberec,“ zachrčel trochu rozzlobeným hlasem, aby ho přiměl k nějaké reakci. Úspěch zaznamenán. Prudce zvedl hlavu, v očích omluvu.

„Odpusťte, pane. Nechtěl jsem vás rušit při vašem volnu.“ Znovu sklonil hlavu, což ho krapet rozčílilo. Rukou mu ji zase hrubě zvedl nahoru a zabodnul do něj oči.

„Tak podívej. Přestaň s tím a hned řekni, co jsi ode mě potřeboval...já přece nekoušu,“ vzápětí se jeho přísná tvář změnila v povzbudivý úsměv, který chlapci dodal trošičku odvahy.

„Víte...já...“ koktal nervózně, se stále se zvětšujícím ruměncem, který Nive pobaveně sledoval.

„Ano…já poslouchám,“ poodešel od něj, posazujíc se do naducaných přikrývek, které ho přímo vábili, aby se do nich znovu ponořil, nevnímajíc přítomnost toho prazvláštního Pet.

„Víte…jde o...o pana Shiega...“ zašeptal sotva slyšitelně, ale i tak upoutal pozornost druhého muže v pokoji. Pomalu obrátil svoji pozornost zpět na něj s přimhouřenýma očima. On znal jeho, jeho! Shiega? Pohledem ho sjel od hlavy k patě, až se drobný blonďák neklidně ošil pod tím drobnohledem.

„Kdo jsi.“ Vypálil na něj otázku, přehlížejíc jeho první slova. Oslovený se znovu lehce otřásl, ale odpověděl napoprvé.

„Jsem Hanaku...Hanaku Yuriteka a jsem Pet teprve týden.“ Druhý muž kývnul hlavou.

„Nive,“ oznámil mu ledabyle své jméno a dál pokračoval ve vyptávání. „Odkud znáš Shiega, Hanaku?“ pohodlněji se uvelebil na posteli.

 Hanaku si připadal jako při nějaké audienci. Stál před tím krásným klukem, možná už mužem, skoro jakoby čekal na popravu nebo na rozsudek, vynesený z jeho smyslných rtů. Dlouho potom, co potkal Shiega, nad tím přemýšlel. Kolovaly tu o něm zvěsti milovníka, co si libuje v sexu s více mladíky a když ho tehdy oslovil, měl z něj strach, ale zároveň ho výraz v jeho očích uklidňoval. Taky se od jiných Pets dozvěděl, že Shiego má stálého Pet, kterého navštěvuje pravidelně a on je tak de facto jenom aristokratův. Nikdo jiný na něj nesměl sáhnout. A tak ho napadlo, že půjde přímo za ním a zeptá se ho na něj, ale teď si začínal myslet, že to byla chyba. Nive se tvářil jako by snědl kyselou okurku, jakoby se bál, že mu Hanaku Shiega vezme. To on ale přece nechtěl…

Upřený pohled tmavých očí ho dělal ještě nervóznějším, než byl. Z Niveho vyzařovalo něco, co bylo podobné vzteku, což pro něj očividně nebylo dobré. Moc dobře věděl, co Pets  dokážou. Člověk by si myslel, že to jsou nevinná, krásně vypadající stvoření určená pro hraní…Ani za boha ne. Nikdy neviděl zlejší, pomstychtivější a nejnebezpečnější stvoření než Pets. Žárlivost, která se objevovala u každého jedince, neměla hranice a nikdy nebrala konce. Kolikrát byl svědkem, kam až může žárlivost zajít a co člověk v jejím zajetí dokáže udělat. Bál se jich, protože v tu chvíli, kdy je ovládla žárlivost, už to nebyly oči Pets oddaných svým pánům, ale oči zvířete. Tohle opravdu nebyl dobrý nápad, Hana, říkal si v duchu, když se v Niveho očích objevil ten strašidelný lesk.

„Já…já ho ani tak moc neznám…“ dal se do nového koktání, snažíc se mu při tom nedívat upřeně do očí, a tak se pilně věnoval analyzování koberce. „Tenkrát, při předvádění toho kluka si mě odchytil a byl…velmi...jak jen to říct...“ snažil se najít vhodné slovo, při kterém by nezrudnul a zároveň by nepřišel o život.. „…velmi přítulný…“ zašeptal s obavami a už jen čekal na příval vzteku smíchaného z žárlivostí. Bál se co všechno by mu mohl Nive provést.

K jeho překvapení však Nive dál elegantně seděl na své posteli s lehkým úsměvem na rtech. Ta tam byla žárlivost či vztek. Teď je nahradilo pobavením. Moc dobře znal vkus svého pána i jeho výběr co se týče pet. Pán…nemuseli je tak oslovovat, ale de facto jejich pány byly. Nikdo z Pets  vlastně neexistoval, takže Nive přišlo normální oslovovat návštěvníky klubu, pane. Zprvu se bál, když se tenhle klučina vyptával na jeho, ale úplně jenom jeho, pána, že by ho snad mohl nahradit i přesto, že má status „nejluxusnějšího zboží“ v klubu, které je jenom pro prestižní a vážené hosty. Možná taky proto patřil jen aristokratickému Japonci. Jenomže SHiego byl, co se týče výběru Pet´s, horší než londýnské počasí, a tak si u něj Nive nemohl být ničím zcela jistým. Téměř ničím. Jeho vkus se vůbec neměnil, za to si potrpěl na pravidelné obměně Pet, jelikož prý neměl rád stereotyp. Jelikož si liboval ve více početném sexu, vždy po týdnu jednoho Pet vyměnil. Jenom Nive zůstával a tak bylo ostré chování vůči Hanaku, pochopitelné. Aspoň podle něj.

„Nemusíš být tak nervózní.“ Rozhodl se chlapce dál netrápit svým mlčením. „Nesnížil bych se na úroveň skoro všech Pets  a neublížil bych ti, tak přestaň být tak nervózní.“ Pobaveně sledoval lehce vykulené zelenkavé oči s pusou mírně dokořán. Hlavně sebou Hanaku trhnul, když promluvil, takže Nive měl co dělat, aby se nezačal smát. Při bližším pohledu musel usoudit, že pán si vždy potrpěl na exkluzivním zboží a chápal jeho záměr si mladíka v nebližší době vzít. Pěkné rysy tváře, směsice dospělosti s dětinskostí, ho dělaly bytostí nanejvýš zajímavou včetně postavy, jež mohl posoudit díky upnuté černé košili s černými kalhotami. Ach ano, oblečení Nováčků. Neustále se oblíkaly, aby náhodou někde nevykukoval kousek kůže v nesprávnou dobu a kdesi cosi. Stejně brzy přijdou na to, že je naprosto zbytečné se oblíkat díky velké návštěvnosti, a proto je lepší nosit jednoduché pohodlné látkové kalhoty či župan. Nic víc, nic míň. Hanaku se na něj mírně uculil, ale nervozita z něj opadla jenom napůl. To horší ho ještě čekalo.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Touhle otázkou si přestal lámat hlavu, když dorazili na místo určení a dálková světla jeho červené Alfy Romeo 8C, na moment ozářila postavu s dlouhými stříbrnými vlasy. Samolibě se usmál a zaparkoval před domem, ve kterém Tai bydlel.

„Jsi doma, Shark," podíval se na objekt svých zvrhlých choutek a vyndal klíčky ze zapalování. Tai bezmocně seděl a provrtával Katsua pohledem. Ne, on se prostě jen tak nevzdá. Nenechá ze sebe udělat děvku. Nenechá se takhle ponížit, má přece svou hrdost. On, který si vybudoval pověst chladnokrevného zabijáka, kterému se všichni raději dobrovolně vyhýbají, pokud od něj něco nepotřebují. V tom případě mu musí zaplatit dost tučnou sumu, aby se o to vůbec začal zajímat. Ne, já se tak lehce nevzdám a je mi jedno, kolik jsi mi toho dal, Venom, říkal si v duchu Tai a pozoroval Katsu, který mezitím vystoupil z auta, obešel ho zepředu a zastavil se na straně spolujezdce. Tai se ušklíbnul a zamáčkl vnitřní zamykání dveří. Jsem zvědavý, jak si s tímhle poradíš, zmetku. Na blonďákově tváři se objevil pobavený úšklebek, když se Katsu pokusil otevřít zamčené dveře.

„Budeš muset rozbít sklo, jestli mě...odsud chceš opravdu dostat, Venom," informoval zrzka se zvláštním leskem v očích. „Pochybuju, že to uděláš. Vím...jaký jsi perfekcionista, co se tvých aut týče," dodal ještě a založil si ruce na prsou. Já se prostě nenechám ošukat jako nějaká laciná kurva. Nejsem tvoje hračka, Venom. Katsu se pobaveně usmál při pohledu na blonďáka, jež se zamkl v jeho drahém autě. Víc než obávaný a všemi respektovaný zabiják, vypadal teď spíš jako malé trucovité dítě. V očích se mu zalesklo a z kapsy saka vytáhl malé dálkové ovládání od zámků auta. Tai nadskočil leknutím, když uslyšel ten známý zvuk, který vydává auto, když jeho majitel zmáčkne tlačítko na odemykání dveří. Než se však stačil vzpamatovat, čísi silné ruce už ho z auta vytáhly ven. Ať se vzpíral jakkoliv, bylo mu to prd platný, jelikož byl kvůli droze slabý jako moucha a dotyčný měl stisk silnější než svěrák. I jeho všestranné bojové umění mu teď bylo k ničemu, když neměl sílu se bránit. Avšak nehodlal se vzdát, a tak to zkoušel všemi způsoby. Kopal, škrábal, házel sebou, dokonce dotyčného pěkně pokousal, ale i to mu bylo, bez cenzury řečeno, k hovnu. „Ty hajzle," prskal vztekle. „To vždycky, když si nevíš rady, tak používáš drogy a...sakra pust mě," trhnul sebou, ve snaze se osvobodit ze sevření tý gorily, která ho držela. „Koukám, že tys taky moc slušnýho chování nepobral, když se ani nepředstavíš, zmetku," snažil se dotyčného vyprovokovat kousavými připomínkami a případnými nadávkami.

„Nebraň se, jen si ublížíš," naklonil se k blonďákovu uchu a víc mu stiskl ruce, zkroucené dozadu. Tai mírně zasykl, jak ho silný stisk zabolel. Dost na tom, že už se mu ruce skoro neprokrvovaly.

„Ty parchante," zavrčel mu v odpovědi a znovu sebou škubl. „Až mě pustíš, jsi synem smrti," dodal vztekle už značně omámený drogou, kterou mu Katsu dal do whisky, přesto z jeho hlasu číšila vyrovnanost a chlad. To se Rafaelovi začínalo líbit.

„Nemůžu se dočkat," pošeptal mu do ucha a schválně se ho letmo dotkl rty. Musel se usmát, když Tai hlavou ucukl. Katsu se celou cestu do Taiova bytu bavil jeho zoufalými snahami o osvobození. V téhle situaci by do něj nikdo neřekl, že je to obávaný zabiják, nýbrž by ho označili za oběť, i když za jeho současný stav mohla droga, kterou mu podal. Celý nedočkavý otevřel dveře od jeho bytu a počkal, až dovnitř Rafael Taie dostane. Jako poslední záchranu před tím, co ho čekalo, se Tai zaklínil nohama o futra dveří, od kterých se následně odrazil vší silou, kterou mu droga poskytovala. Dosáhl toho, že Rafael na okamžik ztratil rovnováhu, čehož také využil. Šikovně si vymanil z jeho sevření jednu ruku, čímž mohl provést chvat z karate, kdy svého protivníka přehodil přes rameno. Velké tělo s duněním dopadlo na kamennou podlahu a to dalo Taiovi možnost na útěk, leč to pro něj bylo nadmíru ponižující. Zalarmoval všechny své síly a malátně se vydal pryč. Stačilo se dostat k autu a byl v bezpečí, ale k jeho smůle se nedostal ani ke schodům, když ho Rafaelovy silné paže opět uvěznily ve svém sevření.

„Kočička nám vystrkuje drápky," neodolal si Taie popíchnout, když ho, zmítajícího se, táhl zpátky k jeho bytu.

„Drž hubu!" osočil se na něj blonďák a vztekle sebou házel ještě více než předtím. Nehodlal se jen tak vzdát. On prostě odmítal dovolit Katsuovi to, co s ním chtěl udělat. Zatraceně, že se na něj nevysral. V zopakování jeho kousku mu bohužel zabránil pohotový Rafael, který se s ním otočil a do bytu zacouval. Nehodlal si opakovat tvrdý dopad na kamennou podlahu. „Přísahám, že tě zabiju, Venom," prskal dál jako vzteklá kočka, když ho Raf táhl dál do útrob bytu, směrem k jeho ložnici. A je to v prdeli. Kurva práce!!! vztekal se Tai v duchu. Katsu s vítězným úsměvem na tváři zavřel dveře od bytu a jal se je následovat. Dost se bavil, když sledoval, jak se blonďák zmítá, když mu Rafael poutal ruce k pelesti rozložité postele po tom, co se ho Tai pokusil zastřelit pistolí, kterou měl skrytou pod polštářem. A jsi můj, pomyslel si Katsu při pohledu na spoutaného Brita, který poutama škubal jako vzteklý.

„Díky za tvou spolupráci, Rafaeli. Přišla vhod," promluvil ke stříbrovlasému muži, který zmítajícího se blonďáka pozoroval s neskrývanou touhou v očích. Zato Tai po něm šlehnul pohledem, který sliboval pomalou a bolestivou smrt. Rafael musel uznat, že nebýt Brit dezorientovaný a připoutaný jako pes k boudě, už jen díky tomu pohledu by raději vyklidil pole. Jenže teď ho to naopak pobavilo. Jak málo stačí k tomu, aby se z obávaného zabijáka stala oběť, pomyslel si hořce a sledoval, jak blonďákovi docházejí síly ze snahy se osvobodit. Katsu přešel ke svalovci a nahnul se k jeho uchu. „Neodolatelný, že," zapředl mu do ucha jako kočka. S Rafaelem to však nic neudělalo. Jen se usmál a přesunul se ke dveřím od ložnice.

„Mám ještě pár věcí k zařízení..." řekl jakoby nic k usmívajícímu se zrzkovi. V očích se mu však nebezpečně zalesklo. „Snad jindy," dodal s pohledem na blonďáka a vydal se ke vchodovým dveřím. Tai na něj však ještě stačil křiknout.

„Jestli se znovu uvidíme, bude to naposled, ty zkurvysyne!" To Rafaela rozesmálo. Jeho smích zněl Taiovi v uších ještě dlouho poté, co se za ním zavřely vchodové dveře. Ten parchant zavšivenej! Zatraceně, tohle je v prdeli. Kurva práce, tak povol, ty potvoro! nadával v duchu Tai, škubaje dál pouty, i když ho to kvůli přítomnosti drogy v jeho krvi vysilovalo. Zápěstí už měl od kovových pout rozedřené, jak se snažil osvobodit. Katsu jeho marné snahy s pobavením pozoroval a pomalu se přesunul k posteli. Jak byl Tai zabrán do svých myšlenek, ve kterých nadával jako dlaždič, nepostřehl, že se nad ním Katsu sklání, což mělo za následek, že nadskočil leknutím.

„Okamžitě mně pust, ty hajzle!" vztekal se blonďák. Katsu se jen pousmál a naklonil se k jeho uchu.

„A když nepustím?" provokoval ho a skousl mu ušní lalůček. Tai trhl znechuceně hlavou. Tohle se mu začíná vymykat z rukou. Ten parchant to myslí vážně. O tom se ostatně přesvědčil v dalším okamžiku, kdy mu zrzek doslova rozerval černou košili, až z ní uletěly všechny knoflíky.

„Opovaž se na mě jen sáhnout, ty zatracenej perverzní..." Jeho další nadávky umlčel Katsu, když se vrhl na jeho rty a pohltil je tak ve vášnivém polibku. Tai sebou začal zmítat ještě víc. Chtěl se zbavit toho odporného vlezlého jazyka, který mu plenil ústa. Jediné, co ho napadlo, bylo kousnout. Pusu měl v tu chvíli, kromě zrzkova jazyka, plnou i rudé tekutiny, linoucí se z Katsuových úst. Zhnuseně krev vyplivl a pak se při pohledu na krvácejícího polojaponce výsměšně ušklíbl. „Já jsem tě varoval, Venom!" Katsu si sáhl na ústa a podíval se na rudou tekutinu na svých prstech. Jen počkej, pomyslel si se lstivým úsměvem na rtech, ze kterých mu vytékala krev. Utřel si pusu do kapesníku a ignoroval železitou pachuť, která mu s každým polknutím zaplavila celá ústa.

„Nehraj si se mnou, Shark. Přestaň se bránit, stejně ti to je k ničemu. Víš, že se neosvobodíš," díval se Katsu Taiovi do očí se zvláštním leskem, který otrlému zabijákovi přivodil mrazení v zádech. Zamračil se na zrzka a znovu sebou zazmítal.

„Tseh, myslíš, že se tě bojim, Venom?!" Byla to spíš řečnická otázka, ale Katsu se usmál a nahnul se znovu k blonďákovu uchu.

„Měl bys," pošeptal mu s hlasem skrývajícím nebezpečně nabroušené nože a olízl bezbrannému Taiovi tvář. "Ty nevíš, čeho všeho já jsem schopný, Shark," pokračoval s jazykem na jeho krku, kde se zastavil. "Raději se mi poddej, bude to tak pro oba lepší. A já se postarám, aby se ti to líbilo tak, jako mě," dodal a skousl jeho jemnou bílou kůži, na které se téměř okamžitě objevil fialový flek, jak byla citlivá. "Ale jestli se budeš dál chovat takhle, nezaručuju, že to pro tebe bude příjemný zážitek," podíval se Britovi znovu do očí. Tai v těch jeho ocelových, o jeden odstín tmavších očích, zahlédl hrozbu a něco neidentifikovatelného. Něco, z čeho mu vstávaly chloupky na zátylku. Tai se zamračil a plivl mu do tváře.

„Jdi do hajzlu!" řekl, jakoby chtěl slovy vyjádřit, co jeho nynější čin měl znamenat. Katsu se na něj zlostně podíval. Takovým způsobem, který u zrzka Tai ještě nikdy neviděl. S očekáváním co přijde, sledoval, jak si Katsu otírá tvář kapesníkem, který následně odhodil někam vedle postele. Chtěl se mu vysmát do obličeje, ale v tu chvíli, jakoby ho někdo praštil palicí po hlavě. Všechny svaly v těle se mu napnuly a on se prohnul, až pouta, kterými byl připoután k pelesti postele, zachrastily. Ta droga, zatracená, pomyslel si vyčerpaně. Katsu se usmál místo něj.

„Tak začala pořádně účinkovat," olízl si své plné rty při pohledu na omámeného Brita, který se na něj díval se zastřeným pohledem. Zrychleně dýchal a na čele se mu objevily krůpěje studeného potu. Vypadal tak bezbranně, skoro jakoby blouznil v horečkách. Jenže to byly jen účinky drogy, která mu kolovala žilami. Po Katsuově tváři přeběhl lstivý vítězný úsměv, když se nad bezbranného Taie sklonil a přisál se mu rty na bělostný krk, který nyní hyzdil velký fialový flek, jež mu zrzek před chvílí udělal. Od krku pokračoval dál od levé kliční kosti k pravé, kde začínalo blondýnovo tetování, které se táhlo těsně kolem pravé bradavky, dolů k podbřišku, kde se pod pupíkem stáčelo až na levý bok. Tai se otřásl odporem. Po celém těle mu naskočila husina a po zádech mu přeběhl mráz.

„N...ne...ch..." vydralo se blonďákovi z plných rtů namáhavě. Tohle už vážně neměl pod kontrolou. Možnosti na útěk už vyčerpal a v tomhle stavu by se stejně nikam nedostal. Pochyboval, že by se vůbec dostal z pout, když dezorientovaný sotva pohnul prsty. Bylo mu ze sebe samého špatně a ze své bezmocnosti se mu chtělo brečet. „Z...tra...c...ně...hajzle," dostal ze sebe s velkým úsilím jedno smysluplné celé slovo. Jaké překvapení, že to byla zrovna nadávka. Katsu se pobaveně sklonil k Taiově hrudi.

„Tak bezmocný, a přesto stále tak vzpurný...Tvé chování se mi nelíbí. Jsi jako zlobivé dítě, asi tě budu muset potrestat." Taiovu hruď ovanul horký dech, když se Katsu slonil blíže k jeho světlé pokožce. Blonďák zalapal po dechu, když zrzek obkroužil jazykem jeho pravou bradavku. Přísahám, že tě zabiju, ty grázle, nadával v duchu. Proč tohle muset trpět zrovna on? Zapřisáhlý heterosexuál!

„Tohle...mi...z...zap...latíš...ugh!" zachrchlal a překvapeně vykulil oči, když Katsuovy horké rty ucítil na podbřišku. Polojaponec se zasmál dvojsmyslu. Opustil Taiův podbřišek a přesunul se k jeho načervenalému obličeji. Zadíval se mu významně do očí, ve kterých se zračila nenávist a vztek.

„Oh, to jsem netušil, že si za to necháváš i platit," provokoval ho s neskrývaným potěšením. Opravdu se královsky bavil. Tai zrudnul ještě víc. Těžko říct, jestli vzteky nebo rozpaky. Ten parchant!

„Ty..." hodlal mu i přes drogu říct něco peprného pěkně od plic, ale Katsu se v ten moment znovu zmocnil jeho krásných rtů. Blonďák se ani nestačil nadechnout, jak se na něj vrhl, což mělo za následek, že z nedostatku kyslíku začal lapat po dechu, když se od něho zrzek zase odtáhl.

aaaaa KatsuxD