World of crazy Dreamer

Něco příjemně chladilo jeho rozpálenou pokožku a volalo ho ze světa snů do přítomnosti. Pomalu, skoro jako ze strachu, otevřel své pomněnkové oči, upírajíc je na holý strop. Cítil se podivně… uspokojený, ale zároveň tak odporně využitý. Hlavu ztěžklou, duši rozbolavělou a srdce…srdce zlomené. Rozervané na maličké kousíčky, které se už zřejmě nedaly slepit. Věřil…on věřil že se k němu už bude chovat hezky…slíbil to...

„On to slíbil!“ křičel nahlas.

*Běžel tak rychle, jak mu nohy stačily. Potřeboval se dostat co nejdál, aby mohl utéct té bolesti, která zaplňovala jeho srdce, duši i mozek. Musel se dostat pryč. Z očí se valila jedna slza za druhou. Znemožňovaly mu jakýkoli výhled, ale přesto běžel dál. Nemohl zastavit. Kdyby to udělal, zhroutil by se na místě. Prosil by, škemral o slitování, ale to nechtěl. Měl svou hrdost. Ano, měl ji a potřeboval si ji uchovat, aby přežil, leč věděl, že dřív nebo později se své hrdosti bude muset vzdát. Batoh na zádech poskakoval při každém jeho kroku a těch několik málo věcí, na kterých mu záleželo, chrastilo do rytmu jeho běhu. Nohy ho bolely, ale přinutil se pokračovat. Už tak nechal kus svého srdce tam, kde to miloval, kde se narodil a vyrůstal. Tam, kde byl doma. Nový příval slz mu zaplavil obě oči a volně se spustil po tvářích dolů. Běžel…pořád běžel, aniž by měl cíl. Cítil potřebu utéct, a tak utíkal. Rychle si stíral nové a nové slzy, aby vůbec viděl na cestu a sem tam mu z úst unikl vzlyk či sten. On...jeho bratr…on... prudce se zastavil a klesl na kolena. Objal svá ramena tak pevně jak jen to šlo a dal se do žalostného nářku, který naplnil celý břeh řeky, ke které doběhl. Plakal, sténal a křičel bolestí, jež se mu usadila v srdci jako neodstranitelný příživník a živila se na jeho utrpení. Křik nabíral na intenzitě, ale on nemohl přestat. Potřeboval to dostat ze sebe ven a bylo mu úplně jedno, jestli byl někdo poblíž. Chtěl…ani nevěděl, co chtěl, ale potřeboval to ze sebe dostat… a tak plakal. Vzlyky se div nezadávil. Předklonil se ještě víc, až se hlavou téměř dotkl země a jeho nářek se ztišil. Nyní seděl na zemi jen s otevřenou pusou a pevně semknutýma očima. Nehty se zarývaly do kůže a vytvářely na ní krvavé šrámy. Nemohl tu bolest překousnout, nemohl se přes ni přenést a nemohl ji eliminovat...nemohl udělat nic.

„SLÍBIL JSI TO!“ zařval z plných plic. „SLÍBIL JSI TO A PORUŠIL! PROČ?!“ křičel dál, aniž by tam někdo stál. On tam však někdo stál. Stál přímo za ním, tiše sledujíc jeho zoufalství, které ho mučilo. Chtěl si k němu kleknout, obejmout ho a pevně ho k sobě přitisknout. Chtěl jeho tělo cítit na svém a omluvit se mu, ale nemohl. Nemohl udělat nic. Stejně tak, jako mladík choulící se na břehu řeky.

Z nebe se spustil studený déšť, který se během dvou vteřiny proměnil v liják. Snad jakoby jenom on měl nad mladíkem slitování a chtěl z něj všechno smýt. Urputně se snažil smýt pochybnosti, pocit zrady a naprostou beznaděj, ale marně. Jen ho trochu zchladil, ale dál cítil neuvěřitelnou bolest. „PROČ?!!“ zaječel znovu, doufajíc v odpověď. Muž stojící za ním se poprvé od svého příchodu pohnul. Jen jeden krok a okamžitě se znovu zastavil. Nastavil tvář dešti. Nechal ho, aby jím prostoupil, aby mu vyčistil hlavu, než mu odpoví. Ani pro něj to nebylo lehké. Ba co víc, bylo to pro něj snad ještě daleko horší. On mohl za to, co se mu stalo, byť to dělal pro jeho dobro… aby  ho uchránil…

„Odpusť...já…musel jsem…“ zašeptal, ale věděl, že ho slyšel. Cuknutí mu bylo jasnou odpovědí. Chlapec, choulící se na zemi, se pomalu zvedl a ještě pomaleji se otočil. Hlavu skloněnou, oči pevně semknuté mokré od slz a od deště. Ruce stále objímaly křehké promočené tělo, působíc jako jediná záchrana před zhroucením.

„Tys musel?...musel...?“ šeptal nevěřícně mladík s hnědými vlasy. Nemohl uvěřit slovům osoby, jež nadevše miloval celým svým srdcem. Do níž vkládal veškerou svoji důvěru…svoje srdce. Prudce zvedl hlavu. „Tys musel?! Nemusel si nic! Nemusel si vůbec nic, Leone, jen držet jazyk za zuby! Slíbil jsi to! Slíbil jsi to a zradil si mě!! NENÁVIDÍM TĚ! Slyšíš?! Nenávidím!“ křičel na něj hystericky, na což měl právo. Zradila ho osoba, od které by to v životě nečekal. On…on to slíbil…

„Valene, poslouchej mě!“ prosil ho Leon, když přišel o další krok blíž a Valen o krok vzad. Rychle kroutil hlavou ze strany na stranu, čímž se mu mokré vlasy přilepovaly na uplakaný, zarudlý obličej.

„Ne, ne! Běž pryč, Leone! Nechci tě už nikdy vidět!“ máchal zuřivě rukama a jeho slané slzy se míchaly se sladkými slzami nebe. Leon k němu přiskočil, pevně ho chytil za ruce kolem zápěstí a zatřásl s ním.

„Valene, prosím! Já jsem nechtěl, věř mi, prosím!“ naléhal na něj. Nechtěl o něj přijít, nemohl o něj přijít. Byl jediný, na kom mu záleželo, koho měl doopravdy rád a pro koho by položil život. Odmítal si připustit představu, že by ho už nikdy neměl vidět, nikdy se ho nedotknout a nikdy se s ním už nezasmát. Tohle nechtěl. Jenže Valen se cítil tak neskutečně zrazený, že jeho srdce naplnila nenávist. Nenávist, místo které tam kdysi byla láska. Zatnul pěsti, snažíc se z jeho sevření nějak vyškubnout. Delší vlasy měl přilepené přes oči, jak sebou zuřivě škubal, oči zavřené. Leonovi ten pohled rval srdce.

„Tak proč jsi to udělal?! Proč jsi to udělal, když jsi nechtěl?! Řekni mi proč!“ přestal se vzpouzet, nohy ho neunesly a on spadl na kolena, strhujíc Leona s sebou. Ten ho vyděšeně pozoroval. Jeho hlavu sklopenou k zemi, odevzdaný bolestný výraz ve tváři…jeho tělo, třesoucí se zimou a vzlyky. Co sem to udělal, naříkal v duchu. Přiblížil svojí hlavu k Valenově, aby mu naposledy byl blízko. Pro tuhle chvíli věděl, že je to naposledy co ho vidí. Aspoň zatím. Opřel si čelo o jeho hlavu, stále držíc jeho ruce v pevném stisku. Déšť přidal na intenzitě a vytvářel kolem nich jakousi prapodivnou melodii smutku. Když se kapky dotýkaly hladiny řeky, znělo to jako nářek statisíců dětí.

„Poslouchej mě, Valene, aspoň naposledy. Věř mi, že jsem to nechtěl udělat...nechtěl, ale udělal jsem to, pro to není omluvy. Chci ale, aby sis zapamatoval jednu věc.“ Naklonil se blíž k jeho uchu. „Miluju tě,Valene.“ Políbil ho na mokré čelo, naposled si vychutnal dotek jeho kůže a vůni jeho vlasů, než se zvedl a pomalu zmizel z jeho obzoru. Valen tak zůstal sám sedět na rozmočené zemi, rozechvělý, zdrcený a zrazený.

Z očí se mu valily potoky slz, stejně jako tenkrát. Slíbil jsi, že se k němu už nikdy nepřiblíží, že ho bude nenávidět do konce svého života…ale nedokázal to. Po tom všem co mu dělal v dětství, co mu dělal teď, po těch všech utrpeních, kterými si prošel, ho nedokázal nenávidět tolik, jak by si přál. Osten nenávisti tam byl, ale větší část jeho srdce pohlcovala znovu nabitá láska k němu. Nechtěl to, odmítal to, ale srdci se poručit nedalo. Ne po tom, co si spolu toho tolik prožili. Prostě ne. Bezmocně zavřel oči a nechal slzy volně stékat po tváři a vpíjet se do měkkého polštáře v černém povlečení s obrovskou červenou růží uprostřed. Růže…měl je rád...moc rád…

„Ach, Leone…ty grázle, co mi to děláš…?“ zašeptal do ticha pokoje.

„Dělám ti spoustu věcí, které bych nechtěl,“ překvapila ho stejně tichá odpověď, až sebou na posteli škubnul. Vylekaně se otočil ke dveřím, ve kterých stál jeho bratr v celé své kráse a upíral na něj své čokoládové oči. Snažil se uhnout pohledem, ale ty oči mu to nedovolovaly. Ne po té vzpomínce, kterou si skoro znovu prožil. Svrběly ho prsty, jak ho chtěl obejmout, utopit se v jeho náruči, ale zakázal si to. Měl ho nenávidět! Ne milovat!

Leon si všimnul mokrých cestiček hořkosti na bledé tváři. Odstoupil od dveří, aby je mohl za sebou neslyšně zavřít. Valenovi  se při tom gestu stáhlo hrdlo. Nemohl tušit, co s ním chce Leon provádět. Pravdou bylo, že on s ním nechtěl dělat nic. Uslyšel ho křičet tak moc známá slova a musel se jít přesvědčit, jestli je v pořádku. Až na stopy slz a zdrceného výrazu v pořádku byl. Sedl si na okraj jeho postele a jen se na něj díval. Nepromluvil, nepohnul se, snad ani nedýchal…jen se na něj díval, z čehož byl Valen trochu vedle. Neměl rád, když se na něj dlouho někdo díval. Díval se do těch jeho čokoládových očí, kterými ho doslova hypnotizoval a nezmohl se na pohyb. Otevřel pusu, že něco řekne, ale vzápětí ji zase zavřel, protože mu slova uvízla v krku.

„Ne..." konečně se odhodlal něco říct, ale Leon mu položil prs na ústa.

„Pššš," umlčel ho a zadíval se mu hluboko do jeho pomněnkových očí. „Už je to dlouho. Nehorázně dlouho na to, abych se z toho zbláznil," šeptal a nespouštěl ho z očí. Pravou rukou ho pohladil po tváři a pak palcem jemně po rudých plných rtech. „Nejspíš ani netušíš, jak hrozně jsem se cítil, jak hrozně mi bylo, když jsi odešel," mluvil dál. Rukou se přitom přesunul do jeho jemných havraních vlasů. Valenovi při tom gestu přeběhl mráz po zádech a naskočila mu husí kůže.

„Proč mi tohle děláš?" zakňoural téměř neslyšně a sklopil zrak. Leon ho však donutil, aby se na něj znovu podíval. Chytil ho jemně za bradu a zvedl mu hlavu tak, aby se mu díval do očí.

„Jedenáct let...už jedenáct let, Valene, tě nevidím jako svého mladšího brášku." Řekl to s tak vážným a zároveň zoufalým pohledem, že Valen jakoby zamrzl. „Nedokážeš si ani představit, jaké to je, dennodenně bojovat s touhou tě mít, dotýkat se tě jinak, než jako svého mladšího bratra. O to víc, když každým dnem ta touha narůstá, sžírá celé tvé tělo a ty s tím nemůžeš absolutně nic udělat. Jen se dívat, jak ti tvůj mladší bráška roste před očima a je každým dnem krásnější a svůdnější než dřív," promlouval dál k čím dál tím víc zkoprnělému  Valenovi. Jeho drobným tělem teď otřásaly tiché vzlyky a zrak upíral na černé povlečení. Leon chvíli nehnutě seděl a díval se na tu hromádku neštěstí před ním. Nejhorší pro něj bylo, že všechno, co právě řekl, byla pravda. Ano, to on mohl za všechny jeho útrapy. To on mohl za to, že celé čtyři roky přežíval jako bezdomovec, který prodává vlastní tělo, aby přežil. Po chvíli se přeci jen odhodlal a vzal Valenův obličej do dlaní. Zvedl ho tak, aby mu viděl do očí a opřel si o jeho čelo to své.

„Odpust já...já jsem nechtěl, já...já musel…odpust," omlouval se mu zlomeným hlasem. „Prosím, odpust mi to...tohle jsem nechtěl...tohle ne." Byl ze všeho už tak vyčerpaný a zničený z toho, co kvůli němu Valena potkalo, že začal plakat také. „Já...já tě chtěl jen ochránit...tohle jsem nechtěl...to jsem opravdu nechtěl...odpust mi to, prosím," omlouval se mu dál mezi vzlyky. Valena tohle překvapilo. Nikdy v životě...nikdy, neviděl Leona brečet. Když se zranil, ani když byl hodně šťastný, dokonce ani, když byla matka nemocná. Nikdy ho neviděl uronit slzu. Vždy ho viděl jen jako svého silného staršího brášku. V některých situacích možná až necitelného. Tohle snad neni pravda...proč to dělá? Jak mu mám po tom všem věřit? Sakra, Valene, vždyť to byl on, kdo tě zradil. Byl to on, kdo porušil slib...ale je to můj bratr, co když k tomu měl důvod? Ty slzy jsou přeci skutečné...Tak se přece vzpamatuj, Valene! Copak už jsi zapomněl, co ti provedl? Neni to ani pár hodin, hádal se sám se sebou v duchu. Byl tak zmatený, že si nedokázal pořádně utřídit svoje vlastní myšlenky.

„Leone, j..." nestačil ani doříct větu, když mu Leon za bradu nadzvedl hlavu a políbil ho. Co ho zarazilo ještě víc, bylo jak. Tak...něžně, s neskrývanou láskou a vášní. Nemohl se bránit, ani kdyby chtěl. Tohle ho dokonale odzbrojilo. Ten jediný polibek v něm vyvolal nepopsatelné pocity a na povrch vypluly vzpomínky, které už dávno uzamkl v hloubi své mysli. Vzpomínky, které mu tolik připomínaly, co všechno ztratil.

*Nechal si tvář hladit vyšlým sluncem a letmo se při tom usmíval. Krásná rána měl rád už od malička a vždy zůstával v posteli, kterou prohřívaly sluneční paprsky, déle. Kolikrát vstával až ve dvě odpoledne, když mu do pokoje přestalo svítit slunce. Kdysi požádal rodiče, jestli by mu nemohli jednu zeď probourat a místo cihel a kamenů dát jen sklo. Dívat se na východ slunce byla ta nejkrásnější aktivita celého dne. Tedy až na jednu věc.

Domem se ozvalo hlasité třísknutí dveří, oznamující příchod rodinného člena, na kterého čekal. S úsměvem na tváři se zvedl, upravil si košili a s neskrývaným nadšením seběhl černé schody dolů do haly. Jen co tam doběhl, prudce se zastavil. Byl to sice ten, kterého čekal, ale nebyl sám. Nějakou chvilku stál jako přikovaný, žilami mu prostupoval vztek a malé bodnutí u srdce. Ani jeden si ho nevšimli…nevšimli si jeho ublíženého výrazu ani zatnutých pěstí. Lehce znechuceně se na ně díval. Nedivil se, že ho ani jeden neviděl, protože jeho starší bratr měl moc práce s prozkoumáváním dívčích mandlí. Nechtěl…nemohl si připustit píchnutí u srdce ani nával vzteku, který cloumal s jeho tělem i duší. Bože, on měl takový vztek! Přesto se snažil zachovat chladnou hlavu a odkašlal si, aby dal aspoň nějak najevo, že tu někdo je. Odkašlání svůj účel splnilo a hned na to se na něj upřely dva páry očí. Jedny temné, jako hořká čokoláda a druhé modré, jako ranní nebe. Tyhle tady rozhodně nečekal…Tmavé oči dvakrát zamrkaly, než se jejich majitel rozhodl promluvit.

„Copak chceš, Valene? Nevidíš, že rušíš?“ přitáhl si brunetu blíže k pevnému tělu, v očích podivný výraz. Valen, který upíral oči na jeho objetí, a kterému to více či méně ubližovalo, si olíznul suché rty. V hrdle mu najednou vyprahlo. Vztek, vystřídala nervozita a nejistota.

„Ahoj, Valenku,“ pozdravila brunetka s úsměvem na tváři. Onen úsměv ho zabolel víc, než pohled na to, jak ji svírá v náruči.

„Já jen...já...“ zakoktal se, vyvedený z míry pohledem na ně dva. Nechtěl, aby cítil to co cítil právě teď, ale jeho mysl si nemohla pomoct.  Zaplavil ho pocit žárlivosti...na ni, což bylo to nejhorší, jež ho mohlo potkat. Nemohl na ni žárlit! Nechtěl!! Nohy se mu rozklepaly, jako když tenkrát jeli na horské dráze, co jela i vzhůru nohama…Po krku mu sjela ledová kapička potu. Upřený pohled bratrových očí mu na klidu taky moc nepřidával. Kdyby mohl, na místě by se nad touhle situací začal beznadějně smát. Tak moc ho to ubíjelo... Všechno za ně vyřešila brunetka. Vymanila se z pevného obětí, aby mohla Valena pohladit po tváři, čímž mu nevědomky způsobila ještě větší bolest…tu duševní…

„Ale no tak. Pověz, copak máš na srdci.“ Vlídný úsměv mu udělal další zářez na již tak pořezaném srdci. Skoro se mohl řadit do skupinky mezi emaře…jen kdyby bylo srdce vidět a každý si ho mohl prohlédnout. Další olíznutí a další pokus o odpověď.

„Já...jen jsem nečekal, že tě tu uvidím…měli...měli jsme jít s Leonem hrát volejbal,“ vysoukal ze sebe nervózně, protože ho Leon stále pozoroval upřeným pohledem, téměř jako by ho chtěl podrobit nějaké zkoušce nebo něčemu takovému...Nechápal to. Dívka ho pohladila po tváři, tak jako to dělala vždycky, když byl nervózní. Netušil jak to dělala, ale její dotek ho dokázal uklidnit tak, jak to nedokázala ani tabulka čokolády, a že na té slušně ujížděl.

„Omlouvám se, že jsem vám do toho takhle vpadla, ale,“ nestačila to doříct a hned ji přerušil autoritativní  hlas.

„Nemáš se vůbec za co omlouvat, miláčku. Nemohu se ti pořád věnovat, Valene! “ Pronášel to s takovým chladem, až se Valenovi stáhlo hrdlo. „Najdi si někoho, s kým budeš trávit svůj čas a ne, že budeš pořád závislý jen na mě, či na ni...dospěj, bratře.“  Při prvních slovech se ale nedíval na ni, nýbrž na mladšího bratra. Bylo mu jedno jaký dopad budou mít ta slova na Valena.Ten byl v ještě větším šoku a nervozitě, že mohl sotva mluvit. Poraženě sklopil hlavu k zemi. Dělal to vždy, když neměl co říct. Leon si ho ještě chvilku prohlížel, než ji vzal kolem pasu a s pohledem upřeným do toho Valenova, se s ní odebral po schodech nahoru, do svého pokoje. Valen to vše tiše pozoroval s velkou bolestí a smutnýma očima. Mrzelo ho, jak se k němu Leon zachoval a ani jeho chování nechápal. Myslel si…věřil, že mu nevadí chvilky trávené s ním…asi se spletl. Se stále smutnějšíma očima si vzal klíče od domu, jež vysely na věšáčku, a rychle vypadl ven. Odmítal se stát svědkem něčeho, co by ho jisto jistě poznamenalo do konce života, leč ani nevěděl proč.

Rozhodl se k radikální věci. Nebude se tolik poutat na svého bratra, který už zjevně o jeho přítomnost absolutně nestál. Tak proč se mu „vnucovat“. Bratrské dny se očividně ztratily v neznámu a nemělo cenu se utápět ve vzpomínkách na ně. Smutně se pousmál. Chtěl by to vrátit. Opravdu chtěl, ale nějak vycítil, že už to nebude možné. Netušil jestli kvůli němu, nebo Leonovi… Nechal vítr, aby si hrál s jeho vlasy, zatímco poslouchal svoji oblíbenou hudbu. Uklidňovala ho a dávala mu možnost vidět svět aspoň na tři minuty úplně z jiného pohledu. Kolikrát to stačilo na zahnání deprese i jiných pocitů. Stačilo jen správně v mp3 navolit požadovaný song a „změna“ reality mohla začít. Trochu roztáhnul ruce od sebe, aby ho vítr mohl pohltit kompletně celého. Nechal se hýčkat, hladit a osvěžovat. Vítr se v tuhle chvíli zdál jako ten jediný a nejlepší přítel. Myšlenky volně proplouvaly celou myslí, některé ven, některé zůstaly na svém místě. Pro něj teď existoval jenom jediný song, který mu proudil do uší, mozku a do srdce, kde se uložil, rozlévajíc příjemný uklidňující pocit. Zhluboka se nadechl, vtahujíc vůni vody smíchanou s vůní větru hluboko do sebe.

Z malého kopečku kde stál, měl dobrý výhled na celé jejich město a okolní krajinu. Vždy sem chodil přemýšlet, uklidnit se, či se učit. Nikdo jiný na to místo nechodil, protože se k němu poutala hrozivá historie. Původně zde měli nějací lidé umlátit kusem dřeva mladou ženu a následně ji rozřezat na malé kousíčky, které zakopaly právě do onoho kopce, na kterém stál. Lidé, obývající město, byly asi velmi pověrčivý, nebo zbláznění z různých filmů, ale jemu zde bylo prostě nejlíp. Ani doma se necítil tak uvolněně, jako právě zde. Vítr se šikovně dostal i za jeho oblečení a jal se hladit jeho pokožku. Skoro jakoby věděl, že to potřebuje, nebo že to má rád. Sám pro sebe se pousmál. Tohle bylo dokonalé.

Svrbění v zátylku, jež se už nedalo ignorovat, ho přinutilo otočit se. Kousek pod sebou zahlédl nějakého mladého muže. Měl taktéž dlouhé vlasy, ale hnědé. Vlály mu kolem obličeje a Valen si na chvilku myslel, že z nebe sestoupilo podivné stvoření. Jasně modré oči, které se upíraly na jeho osobu, zářily i na tu vzdálenost, která je dělila a Valenovi z toho naskočila husí kůže. Bledá pleť kontrastovala s mužovým černým koženým kabátem a vysokými černými botami. Nevypadal na to, že by byl zdejší, což dokazovaly i jeho lehce zešikmené oči. Že by nějaký cizinec? přemýšlel Valen, dívajíc se mu do tváře. Oběma vlály vlasy přes obličej, ale jediný Valen si je musel neustále odhrnovat. Když tak učinil, muž už tam nestál. Zmateně se rozhlédl kolem, ale nikde nikdo. Napadla ho myšlenka o duchách, ale tu okamžitě zavrhnul. Ovšem ten muž se mu vryl do paměti. Kdo to byl?

Nechal se líbat, jako by to mělo být na posledy, co ho cítí, co ho hladí…drží ve své náruči. Nedokázal tam nečinně sedět a i přes nastalou situaci a jeho vnitřní boj, se do polibku zapojil. Jeden jazyk se snažil získat nadvládu nad druhým a ruce zkušeně přejížděly citlivá místa. Vypustil všechno ze své hlavy, soustředíc se jenom na Leonův jazyk ve své puse a ruce v černých vlasech. Pomalými tahy ho hladil, sem tam zatahal, aby upravil pozici, nebo za ně hlavu stáhl dolů, aby měl lepší přístup k bělostnému hrdlu. Valen si to nechal líbit s tichým sténáním, které spíš připomínalo slabé vrčení.

*Přišel domů těsně před setměním, akorát na dobrou večeři. Ve velké hale, barvy písku, podal jejich sluhovi svoji bundu a s poděkováním se odebral rovnou do kuchyně. Někdy by si přál, aby neměli tak velký dům. Kolikrát si říkal, že si nakreslí mapu a nejkratší cestičky, jak se dostat co nejrychleji do různých místností. Povzdych, doprovázený následným zasténáním. Zamyšlený zřejmě do někoho, či něčeho vrazil a odporoučel se k zemi, kde si natloukl kostrč. Přejížděl si rukou po rozbolavělém místečku, když zvedal oči. Proto taky nepřehlídnul nabízenou ruku svého bratra. S úsměvem ji přijal a nechal se vytáhnout na nohy.

„Díky,“ usmál se na něj, ale Leon se na něj jen chladně díval, což Valena zamrzelo. Myslel si, nebo spíš doufal, že večer bude situace mezi nimi klidná, že už to zase bude „ok“. Spletl se. Dostačující důkaz o omylu byly ty ocelové oči, kterých se jako malý bál. Kdyby měl uši a ocas, stáhnul by ho mezi nohy a uši by sklopil co nejtěsněji k hlavě. Trochu se přikrčil, než se odhodlal Leona obejít tichými kroky. Bál se ho…teď se ho vážně bál. V jídelně se tiše usadil ke stolu, vyhýbajíc se mu pohledem. Bál se na něj podívat. Bál se toho, co by uviděl…bál se všeho, co se teď momentálně týkalo Leona.

„Kde jsi byl tak dlouho,Valene?“ optala se ho matka, když jim sluha naléval polévku.Valen, jehož ruce byly pod stolem nervózně spojené, se na ni mírně usmál.

„Jenom jsem se procházel po okolí.“ Poděkoval sluhovi, jak bylo jeho zvykem, přestože to nikdy z celé rodiny nedělal. Ten se na něj laskavě usmál, odcházejíc do kuchyně. Valen si nabral na lžíci dobrou kuřecí polévku a ruka se mu trochu klepala. Bylo to z toho upřeného pohledu, kterým se na něj Leon stále díval. Nelíbil se mu a okamžitě za ním hledal nějaký záměr, ale žádný nenašel. Jejich matka zvedla chladný pohled od polévky.

„Byl jsi zase na tom kopci?“ zeptala se ho ledovým hlasem, který ještě podbarvovaly ledové oči. V tomhle gestu si byly Leon a Christine, velmi podobní. Provinile sklopil oči s lehkým kývnutím. Christine si povzdechla. „Kolikrát ti mám opakovat, že na ten kopec nesmíš chodit? Tak kolikrát, Valene?“ opakovala svou otázku, když se jeden z jejích synů neměl k odpovědi. Valen jen tiše seděl a nejradši by utekl, ale kdyby to udělal, zadělal by si na pěkný malér. Proto znovu lehce zavrtěl hlavou.

„Už ani jednou, matko. Už tam nikdy nepůjdu.“ Lhal, jako když tiskne. Odmítal se vzdát jediného místa, kde mu bylo poslední dobou tak dobře, i kdyby měl v noci utíkat z domu. Prostě to odmítal. Christine se zdála být jeho odpovědí uspokojena, a tak se dál věnovala svému jídlu.

Něžně pohladil andělskou tvář, dívajíc se mu do očí, které se mu vkrádaly do snů vždy když usnul, po jeho odchodu, za který mohl i nemohl. Nepřestal si to vyčítat, ale jestli chtěl postoupit ve svém životě o něco dál, musel zapomenout… Jen částečně... Nikdy, ani na malou chviličku nepřipustil fakt, že by měl o Valena přijít. To nikdy. Hladově si opět přivlastnil jeho rty. Ne, Valen bude navždycky jenom a jenom jeho…možná že i Shiegův, proto, co pro něj udělal, ale…to bylo ve hvězdách...zatím bude jen jeho. Ničí jiný. Když ho znovu viděl na té ulici, uvědomil si, že jeho bratrský vztah je nenávratně v tahu a nahradil ho vztah o něco žhavější… vřelejší… Láska.

Líbal ho na víčka, tváře, čelo...mapoval horkými rty celý obličej, nevynechal jediné místečko a Valen si jeho něžnou pozornost nesmírně užíval. Tak moc, až zapomněl přemýšlet a zahodil všechno za hlavu. Bolavý zadek, předváděčku, bolavé srdce…všechno. Chtěl ho..chtěl ho mít u sebe. Teď, v tuhle chvíli ho chtěl mít nejblíž. Chtěl ten známý pocit bezpečí a radosti...chtěl cítit vůni jeho vlasů a pokožky…chtěl všechno, co se týkalo Leona...úplně všechno! Zasténal do ticha pokoje, když ho Leon lehce kousnul do ramene a zatahal za kůži, ruce sevřené v pěst, drtíc povlečení a částečně Leonovu vínovou košili.

*Pozorně se rozhlédl, zda na chodbě nikdo není. Nechtěl, aby ho matka či otec chytli při nočním „toulání“ a následném „dočasném útěku“ z domu. Naštěstí se nikdy v domě nesvítilo, tak předpokládal, že už všichni spí. Kdo by taky nespal ve tři ráno, že?! Jako myška proklouznul dveřmi od svého pokoje, míříc si to do hlavní haly. Jenže než tam došel, málem dostal infarkt. Téměř u „cíle“ seděl na odpočívadle v chodbě Leon. Chtěl tak moc zapištět, ale tím by se perfektně proradil, a tak se místo toho zakousnul do ruky. Bolestí přivřel oči, ale aspoň nevydal ani hlásku. Po překonání počátečního šoku se na Leona obořil.

„Co tu ksakru děláš takhle pozdě v noci? Víš ty vůbec, jak sem se lekl?!“ zasyčel potichu. Leon doslova vypadal jako duch. Seděl tam naprosto bez hnutí, s upřeným pohledem na vyděšeného Valene a ještě ke všemu snad ani nemrkal. Na to, že Valen nebyl pověrčivý, ani se nebál při hororech, tohle bylo vážně nechutné. Černé oči se přemístily na ruce, ve kterých držel klíče od domu.

„Na to samý se můžu zeptat já tebe,“ narážel na klíče a bundu, kterou měl na sobě. Valen se neubránil polknutí a nervóznímu pohledu.

„No…to...já jen…eh…“ nemohl ze sebe dostat ani hlásku. Jednak proto, že nevěděl co mu odpovědět a jednak to bylo z Leonova pohledu, kterým na něm ulpěl. Vstal z odpočívadla a jal se vydat k mladšímu bráškovi, jež stál strnule uprostřed chodby. Leonův pohled sice nebyl ocelový, ale za to v něm stejně vyvolal prapodivný strach.. Mimoděk začal couvat, dokud mu květináčem nebylo oznámeno, že dál už nemůže. Velké ruce ho přišpendlily ke zdi spolu z hrudí, která se na něj natiskla. Zvedl hlavu, aby se mohl Leonovi podívat do tváře. Teď když byly takhle blízko sebe, vynikl mezi nimi výškový rozdíl. Valen musel zvednout celou hlavu, aby mu vůbec viděl do tváře…ve které se mimochodem mihla stopa touhy, což Valena trochu překvapilo a zarazilo zároveň. Co ho absolutně odrovnalo, byl vlhký jazyk, co z ničehož nic začal přejíždět po jeho krku. Ze všeho nejvíc si přál, aby ho tady „oblizoval“ poltergeist, který bezpochyby v domě byl, a ne starší bratr, ke kterému poslední dobou cítil až moc vřelé city, které už vůbec nebyly bratrské. Nikomu to neřekl, protože se bál...bál se reakcí, bál se především rodičů, kteří by ho nejspíše vydědili, ale především se bál, že by tím odhalením ztratil Leona… a to ani v nejmenším nehodlal připustit.. „Co...co to děláš?“ unikl mu sten, který byl způsoben skousnutím tenké kůže na krku. Ruce upustily bundu s klíči na zem, kde zůstaly bez povšimnutí ležet. Zatnul čelisti, aby se už nic takového nemohlo opakovat  a potajmu si to užíval. Leonovy vlhké rty zkoumaly něžně šíji a vypadalo to, že se nemají k zodpovězení položené otázky. Zavřel oči a aspoň na malou chvilinku si vychutnával vzájemnou blízkost. Nechal ho ať mu položí druhou ruku ze strany na krk a nechal ho, aby ho nasměroval k odpočívadlu.

Leon ho opatrně položil na samet, dívajíc se mu do očí. Se vším přestal, jen na něj upíral svoje oči. Snažil se proniknout hluboko do Valenovi duše a do jeho srdce… Chtěl vědět co si myslí, protože to, co cítí, se mu zračilo v očích, aniž by to věděl. Jeho citům se něžně usmál, neboť se velmi podobaly těm jeho. Sklonil hlavu o trošičku níž, načež ho ovanul horký trhaný dech. Valen se lehce třásl…

Hlavu nakloněnou na stranu, aby měl lepší přístup, klouby bílé, jak ruce drtily povlečení a rty stažené v přísnou linku, nenechajíc uniknout jediný slastný sten. Leon ale chtěl nějaký důkaz o Valenově touze. Touze po jeho polibcích a dotecích...po všem, co mu nabízel a po všem, co se mu chystal dát. Zintezivněl svoje slastné mučení, rozhodnut z Valena dostat to, co chtěl…důkaz touhy. Valen se propnul v zádech. Chtěl se mu naservírovat jako nějaký předkrm, ale… přesto, že se nechal takto opečovávat, že dovolil Leonovi ochutnat jeho tělo a rty, že ho nechal si s ním hrát...přesto všechno se mysl zcela nepodvolila přání těla a Valen se mu prostě nemohl jen tak odevzdat, i když po tom toužil… jeho mysl a tělo si dost tvrdě protiřečili. Nastal boj, který musela vyhrát jedna strana a na Leonovi záleželo, která to bude... Valen to nemohl rozhodnout…

*Na chvilinku zavřel oči, aby ovládnul třas, který z ničehož nic ovládl celé jeho tělo. Když je otevřel, Leon se nad ním ještě pořád skláněl s nic neříkajícím výrazem, jež se nedal nijak prokouknout.

„Proč to děláš?“ otázka která ho svrběla na jazyku. Byla tu možnost, že Leon mohl o jeho…ehm...jak to nazvat...zkratu jeho mysli a srdce?...vědět, ale Valen si z celého srdce přál, aby ne. To riziko, že ho ztratí, bylo moc vysoké…nebo ne?

„Není to dost jasné,Valene?“  zapředl tiše jen pro Valenovy uši. Mladší z nich záporně zavrtěl hlavou. Jestliže věděl o jeho citech k němu, potřeboval to ale slyšet...potřeboval slyšet, že i on je na stejné vlně nebo naopak…že je tím znechucen. Kdyby ale byl znechucený, zřejmě by nedělal tohle. Valenovi se stáhlo hrdlo očekáváním. Leon se nad tím jenom lehce pousmál. Ne, neřekne mu to. Ještě ne. Místo odpovědi na nevyřčenou otázku se sklonil k jeho uchu. „Chci tě.“

Srdce začalo bít jako splašené, když ho Leon začal líbat na krku a mučivě pomalu pokračoval po jeho nejcitlivějších místech až k bradavkám, kde se zastavil. Začal u levé. Obkroužil ji jazykem a poté ji vsál do úst. Chvíli si s ní hrál, někdy i mírně skousl. Počkal, až byla pořádně tvrdá a pak přesunul svou pozornost k druhé, které se věnoval se stejnou péčí. Valen celý hořel. Celý se třásl a jeho tělo bylo horké jako rozpálená kamna. Snažil se uklidnit svůj zrychlený dech a splašené srdce, ale Leonův horký dech na jeho pokožce mu to nepříjemně stěžoval. Nebo spíš příjemně. Sám v sobě se nevyznal. Jeho mysl, kterou bravurně ovládal od svých 3 let, mu teď byla cizí a jeho tělo si dělalo absolutně, co chtělo...nebo to chtěl i on? Zatímco se Leonova ústa věnovala Valenovým bradavkám, jeho ruce se daly na objevnou pouť po jeho těle. Chtě nechtě, Valen se musel prohnout v zádech, když se jeho nenechavé prsty dotkly jeho nejcitlivějšího místa mezi nohama. Zavřel pevně oči a ještě více semknul čelisti k sobě. Nechtěl...prostě nechtěl ze sebe zase dělat děvku, která sténá při každém dotyku, i když se před chvílí udělala. Když ale znovu otevřel oči, lekl se, jak byl Leon obličejem blízko tomu jeho a prohlížel si ho těma čokoládovýma očima. Jeho pohled byl nečitelný a jemu tak známý. Zatraceně, proč musim pořád zažívat deja vu, stěžoval si v duchu. Tahle situace byla tak podobná té před čtyřmi lety. Tak strašně moc, že se mu z toho chtělo až brečet. A nejen chtělo. Nevydržel ten rentgenující pohled a nápor vzpomínek, na které už si nechtěl nikdy vzpomenout, a po tváři se mu skutálela slza.

„Proč to děláš?" zeptal se na tak známou otázku, která byla celé čtyři roky nezodpovězená. Na otázku, která byla položena té osudné noci, nebo vlastně rána…a nyní byla položena znovu. Po několikáté za tu dobu, co byl se svým bratrem. A pořád na ni nedostal odpověď. Začínal si myslet, že na ní odpověď nikdy nedostane, ale jeho rty ji samovolně vypustily ven pokaždé, když Leon dělal něco, co se mu líbilo i ne. Valen odvrátil tvář, když se k němu Leon sehnul, aby ho políbil. „Odpověz mi!" zvýšil nepatrně hlas, tak jak mu to jeho nynější stav dovoloval, když ho Leon stále dráždil. Tomu se koutky úst nepatrně zvedly v úsměvu a naklonil se k Valenovu uchu.

„Není to jasné?" pošeptal mu a jemně skousl jeho ušní lalůček. Valen sebou trhl a obrátil svou tvář zpět k Leonovi, který toho hned využil.

„N..." chtěl Valen odpovědět na jeho otázku, ale Leon ho polibkem umlčel. Jednou rukou přitom bloudil po jeho nahém rozpáleném těle a tou druhou zajel do jeho černých hebkých vlasů.

„Protože tě miluju," zašeptal do jeho rtů, když se od něj odtrhl. Když se ta slova dostala k Valenovým uším, překvapením se mu zúžily zornice a v údivu mírně otevřel ústa. Pomalu z toho šoku i zapomněl dýchat. Co se to...co se to se mnou děje? Mám halucinace? To musí být sen, jinak si to vysvětlit nedokážu. Nevěřím svým uším. Řekl právě to, co jsem slyšel, nebo mě jen šálí smysly? Je pravda, co jsi teď řekl, bráško? ptal se sám sebe v duchu, zmatený z nastalé situace.

„Leone..." vydechl. Leon mu však položil prst na ústa.

„Šššš," umlčel ho již podruhé za poslední minutu. Podíval se mu hluboce do jeho pomněnkových očí a naklonil se k němu tak blízko, že je od sebe dělilo pouhých pár milimetrů.  „Celý ten čas, Valene...Miloval jsem tě a milovat budu, ať se stalo nebo stane cokoliv," řekl a jako důkaz pravdivosti jeho slov ho znovu políbil. Prsty se prodíral jeho vlasy, přičemž je lehce stiskl a tlakem mu zaklonil hlavu. Jazykem sjel z jeho úst na krk, kde zuby znovu zatahal za tenkou kůži. Pokračoval v laskání dál, až se dostal stejně jako předtím k Valenovým růžovým bradavkám, kterým věnoval nemalou péči. Zároveň pravou rukou zajel do Valenova rozkroku, kde ho začal mučivě pomalu dráždit. Valen ten nápor slasti už nevydržel a zasténal, když se Leon dotkl jeho údu.

„Leone..." vyslovil se zastřeným hlasem jeho jméno a zalapal po dechu, když na svém přirození ucítil Leonův horký dech. Ten se spokojeně usmál, když uslyšel své jméno z těch nádherných plných rtů. Konečně se dočkal toho, že Valen vyslovil jeho jméno jinak než s nenávistí v hlase. Teď v něm slyšel vzrušení a...lásku. Olízl špičku žaludu, vsál Valenův úd do svých úst a začal se pohybovat. Chtěl, aby se jeho bratříček cítil co nejlépe a to v tuhle chvíli dělalo dobře i jemu samotnému, když viděl, jak se Valen červená a sténá jen díky jeho péči. Byl na hranici vnímání. O téhle Leonově péči snil od svých 15 let, kdy zjistil, že je gay. Vlastně to bylo ještě o rok dřív, kdy si přiznal, že ke svému staršímu bratrovi cítí něco víc než bratrskou lásku. Od té doby doufal, že k němu Leon cítí to samé, že mu řekne: "Miluji tě." Ne jako svého bratra, ale jako sobě rovného. A on to řekl...teď po 4 letech. Po těch zatraceně dlouhých 4 letech, kdy od sebe byli odloučeni, to konečně řekl. A navíc způsobem, který mu přivodil zběsilé bušení srdce. Tlouklo mu teď tak rychle, že se bál, že každou chvíli dostane infarkt. Leon mezitím opustil jeho vzdouvající se chloubu a jazykem mapoval Valenovo napnuté tělo v opačném směru.

„Leone..." vzdychal Valen jméno svého staršího bratra, který se hned po vyslovení svého jména zmocnil Valenových rudých rtů. „Leone, prosím..." vydechl vzrušeným hlasem svou prosbu. Už ale neřekl, o co žádá. Leon to však moc dobře věděl. Ta dvě slova mu stačila, aby pochopil. Znovu Valena políbil.

„Jsi si jistý?" zašeptal otázku do jeho rtů a vážně se mu podíval do očí. Valen na něj upřel své studánky, které byly rozvířené jako vodní hladina, když se do ní hodí kámen. Chvíli na Leona jen koukal, ale pak celý červený nepatrně přikývl, stále se dívajíc do očí barvy čokolády. Leonův výraz zněžněl. Jednou rukou Valena pohladil po tváři a tou druhou hledal ve stolku vedle postele lubrikant.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Ošetřený nos ho stále ještě trošku bolel, ale nebylo to tak hrozné. Trocha ledu v pytlíčku a byl klid. Hověl si na kožené pohovce barvy noční oblohy, automaticky hladíc hnědou kštici svého mazlíčka. Ten mu s klidem ležel hlavou na nohách, ruce složené vedle sebe a tiše oddechoval. Pozornosti jeho „pána“ ho ukolébaly k spánku. Shiegovi to vůbec nevadilo, ba naopak. Usmíval se. Rád někoho rozmazloval a ještě radši měl výrazy jejich spokojených obličejů, které měli díky němu. Něžně čechral hebké vlasy, jež byly skoro delší než ty jeho a pozoroval polonahé tělo mladíka. Nemilovali se, což bylo v jeho případě divné, ale jen se mazlili. Shiego z ničeho nic potřeboval cítit druhé tělo, ale trochu jinak. Tentokrát bez sexu. Potřeba někoho obejmout, zabořit hlavu do jeho kůže, vdechovat vůni jeho vlasů se tak vystupňovala, že naprosto bez vyzvání vtrhnul na mladíkův pokoj. Toho jakoby to ani nepřekvapilo a s ochotou se mu poddal…tak jako vždy. Z vlasů sjel na obličej. Prsty jemně hladily uvolněnou tvář. Z tváře pokračoval na rty, jež něžně přejel ukazováčkem a pak přes bradu na bledou hruď. Špičky prstů šimraly v různých geometrických tvarech holou kůži, zatímco druhá ruka byla zaměstnána mladíkovými vlasy. Kdyby někdo vešel do pokoje, neuviděl by prostituta a jeho zákazníka, ale muže s láskou v očích a jeho milence, který usnul v klíně osoby, které plně důvěřuje. Shiego mu nikdy fyzicky neublížil a Nive mu za to dal veškerou svoji důvěru. Nebyly jako obyčejné páry zde v klubu Rakuen. Ani jednomu nešlo o sex, přestože ho oba praktikovali a někdy ve vysokém počtu. Jak Shiego, tak Nive, spali i s někým jiným, ale přesto byli plně oddaní sobě. Snad Valen byl na stejné úrovni jako Nive, ale k němu spíš cítil bratrský vztah. K Nivemu pociťoval něhu…obří dávku něhy, touhy a zamilovanosti. Miloval jeho oči a to, jakým způsobem se dokázaly rozzářit, když mu koupil malý dáreček. Jeho rty když se usmívaly v přívětivém gestu, vlasy vonící po medovém šampónu a kůži vonící po růžích. Náznak úsměvu se mu objevil nad tváři, když mu došlo, nad čím že to vlastně přemýšlí. Naposled ho pohladil po tváři a opatrně vstal. Dal mladíkovi pod hlavu polštář a vtiskl mu polibek na pootevřené rty. S Pohlazením jeho vlasů se zvedl a tiše opustil pokoj. Ve dveřích se sice s úsměvem ohlédl zpět, ale potom jakoby se po něm slehla zem. Je načase opustit Rakuen a vyrazit do města, pomyslel si hořce, když si oblékal černý dlouhý kabát a černé brýle. V myšlenkách se zaobíral oním podivným telefonátem a spící tváří Niveho.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Když ho konečně nahmatal, vášnivě Valena políbil na rty. Nemusel, ale on chtěl. Jeho rty to bylo něco...něco neuvěřitelného a on se jich nemohl nabažit. Zručně odšrouboval uzávěr tubičky a ještě zručněji "uložil" brášku do postele. Vymačkal z tuby dostatečné množství lubrikantu a zavedl Valenovi do konečníku jeden prst. Jakmile tak udělal, Valen sebou trhl. Leon ho okamžitě políbil a volnou rukou hladil jeho tělo, aby ho přivedl na jiné myšlenky.

"Uvolni se," zašeptal mu do ucha a mírně mu skousl ušní lalůček. Když cítil, že napětí v jeho těle povolilo, začal prstem pohybovat. Zároveň posypával polibky celé Valenovo drobné tělo. Když si byl jistý, že už je úplně uvolněný, přidal i druhý prst.

Valen se musel kousnout do ruky, aby nezasténal, když v něm Leon začal pohybovat oběma prsty. Styděl se...tolik se styděl sám za sebe a za to, jak snadno ho dokázal vzrušit jediný Leonův dotek. Leon mu však ruku od úst odstranil. "Neskrývej se přede mnou...Chci slyšet, jak moc se ti to líbí," řekl se zvláštním leskem v očích. Valen zčervenal ještě víc a těkal očima z místa na místo, jen aby se mu nemusel dívat do očí.

"Jsi tak rozkošný, když se červenáš," zašeptal mu do ucha Leon, až Valen trošku nadskočil leknutím, jak to nečekal. Leon se usmál. Přesně tohle na svém malém bratříčkovi miloval ze všeho nejvíc. Jak se dokázal snadno vylekat a to, jak se červenal. Vypadal tak ještě roztomileji a zranitelněji.  Všechny tyto aspekty rozhořely ještě větší oheň v jeho nitru. Touha po něm ho spalovala až do morku kostí a on měl pocit, že už se neudrží a vrhne se na jeho křehké tělo. Opatrně vyndal prsty ven a chystal se je nahradit svým penisem. Něžně laskal Valenův obličej, když do něj pomalu, ale s velkou dychtivostí, vstupoval. Valen se proti němu lehce vypnul, zasténajíc směsicí bolesti a slasti. Zatnul nehty do Leonových ramenou, rty pootevřené a oči pevně zavřené. A Leon čekal. Čekal na jakékoliv povolení, které by mu dalo jeho tělo. Povolení dovést je oba na vrchol přes hranici vnímání.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Naplnilo se typické anglické počasí a na zem se snášely hektolitry studené vody v kapkách. S přibývajícím deštěm se začaly utvářet louže o velikosti kruhového objezdu. Chladný vzduch se proháněl setmělými uličkami, přičemž některé z nich vypadaly jako z dob Jacka Rozparovače a vydával děsivé zvuky. Na děsivosti celé scény přidávala postava zahalená v černém plášti s černým kloboukem a černými brýlemi. Proplétala se tiše a nepozorovaně spletí uliček, aby se dostala ke svému cíli, který neměl být daleko. Nespěchala, ale ani nešla pomalu. Plášť nebo spíš kožený kabát za ní lehce vlál a dlouhé vlasy s ním. Byla naprosto dokonale skryta ve stínech. Když došla do té nejtemnější uličky, která ve středu Londýna byla, zastavila se. Nehnula se, jenom stála a naslouchala, jestli neuslyší nějaký zvuk.

„Věděl jsem, že přijdeš, Jaseino,“ozval se melodický hlas od někudy z temnoty. Postava v černém se otočila, až přezky na jejím kabátě zacinkaly o sebe.  Upírala zrak do tmy před sebou, aby zaměřila majitele hlasu, jež se vynořil ze stínu, jako by ho používal pro své přemisťování. Oči za černými sklíčky se zúžily do úzké štěrbiny. Shlížel na muže s hnědými vlasy před sebou. Byl též oblečen v černém kabátě, ale neměl na něm přezky. Čistý černý plášť, který postrádal i kapsy, zato se zdál bytelný. Nijak se neobtěžoval se zakrytím své tváře, takže ihned rozpoznal o koho jde. Nastalo ticho, jež bylo přerušované skřeky větru. Měřili se navzájem očima a mlčeli. Snad jakoby vedli starý spor, který zůstal nevyřešený. Postava s brýlemi se konečně pohnula a rukou si brýle sundala. Modré oči se zaklesly do modrých.

„I já jsem věděl, že tu budeš, Shiego.“ Hnědovlasý muž se usmál avšak Jaseino zatím úsměvem viděl nabroušené meče. Obezřetně k němu přistoupil blíž, aby rozhovor, co měl mezi nimi právě proběhnout, zůstal mezi nimi. „Proč jsi mě sem zavolal?“ SHiego následoval jeho příkladu a taky přistoupil blíž. Stáli od sebe sotva na dotek naražených rukou. Úsměv na brunetově tváři nezmizel, ani když mu odpovídal.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Valen prožíval další rozporuplné pocity. Stále se nenáviděl za to, jak moc si užíval Leonovy něžnosti a doteky...jak rád se schovával v jeho náručí a vdechoval jeho vůni...nenáviděl se za to a přitom v hlouby duše cítil, jakoby byl Leon jediným jeho spasením...jedinou možností na normální život. Chtěl, toužil a potřeboval to, co mu teď nabízel. Připadal si znovu jako děvka - naivní nepoučitelná děvka. Leon ho nejdřív spolu s aristokratem znásilnil, pak mu slíbil něco, co stejně nedodržel a ublížil mu znovu a on? Znovu naletěl a nechal ho, aby si s jeho tělem dělal, co chtěl. A nejhorší na tom bylo, že si to všemi částmi těla užíval. Když se Valenovy svaly uvolnily, začala mu pozice, v jaké se nacházeli, být nepříjemná a nevědomky se pohnul proti svému dychtivému bratrovi. Tomu se koutky úst zvedly do mírného úsměvu. Tento malý pohyb si vyložil jako souhlas pro další krok, a tak začal pomalu přirážet. Zároveň začal opět posypávat celé Valenovo tělo drobnými polibky. Rukama přitom bloudil po jeho sametové pokožce, na které prsty kreslil různé obrazce. Pravou rukou pokračoval ve svém "výtvarném díle" a levou zabloudil do jeho hořícího klína. Valenův úd se pyšně tyčil proti Leonovi a přímo dychtil po jeho pozornosti, které se mu okamžitě dostalo. Leon uchopil Valenovu chloubu a sladil pohyby ruky s pohyby své pánve. Mezitím opět pohltil bratrovy rudé rty, ze kterých se nyní linuly jasně slyšitelné projevy slasti, kterou mu tak ochotně poskytoval. Konečně se dočkal toho, že po něm Valen toužil tak, jako on po něm. Užíval si každičký sten, který jeho bráškovi vyšel z těch hříšně krásných, teď již napuchlých, rudých rtů. Užíval si každý jeho pohyb, každý jeho projev toho, že se mu to líbí, a že si to užívá stejně jako on sám. Teď si byl stoprocentně jistý, že mu Valen patří celým svým tělem i duší. Teď už o tom ani trochu nepochyboval. Cíleně zrychlil pohyby své pánve, aby dodal oběma ještě více rozkoše. Aby dovedl sebe i Valena za hranici vnímání. Valen při změně tempa zalapal po dechu a následně si skousl spodní ret, protože věděl, že kdyby to neudělal, vykřikl by v oparu rozkoše něco, co by už nemohl vzít zpět. A on si nebyl jistý, jestli to může udělat. To by ale nebyl Leon, kdyby si toho nevšiml. Věděl, co se Valen snažil skrýt a on to z něho chtěl dostat za každou cenu. V očích se mu zaleskla nová výzva a on cíleně zaútočil na to nejcitlivější místo, aby toho dosáhl. Přesunul své rty na Valenův bělostný krk a začal ho dráždit s ještě větší intenzitou. Valenovi připadala Leonova všestranost téměř nemožná. O to víc, když v jednu chvíli dělal tři věci najednou a to, že se zaprvé staral o své vlastní blaho, když čím dál tím rychleji přirážel do jeho konečníku, za druhé dráždil jeho nejcitlivější místa v rozkroku svou nenechavou rukou a zatřetí ho provokoval k nepříčetnosti tím, že dráždil jeho erotogenní zóny na krku.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

 „Potřeboval bych někoho vystopovat a vím, že ty jsi jednička ve svém oboru.“ Jaseino se sarkasticky zašklebil.

„Lichotky na mě nezaberou, Shi. A jestli chceš někoho odstranit, tak budiž, ale nic jinýho ode mě nečekej. Dlužíš službičku ty mě, ne já tobě,“ vrčel potichu na usmívajícího se muže. Jeho úsměv mu vařil krev. Kdysi by za tenhle úsměv zabíjel, ale teď…teď je všechno jinak. Nenechá se zatáhnout do něčeho takového. Shiego se jeho tónem nenechal vyvést z míry a s klidem si zapálil cigaretu. Nekouřil moc často…téměř vůbec, ale v případech jako byl tento, kdy protějšek kouřením rozčílil, pak ano a velmi rád. Jaseino přimhouřil oči ještě víc, pokud to tedy ještě šlo a zaskřípal zuby. Nevinný úsměv na Shiegově tváři, který se odrážel i v modrých očí, by nejradši odstranil z povrchu zemského. Mysli na to proč tu jsi, uklidňoval se v duchu, aby se na něj nevrhnul, jako šelma na žrádlo. Shiego se ale nepřestával usmívat a do toho mu ještě do obličeje vypustil kouř. Kurva já tu nejsem od toho, abych tohle snášel! vybouchnul, chytil Shiega pod krkem a přirazil ho na blízkou zeď. „Jestli mě záměrně provokuješ, Shiego, tak se ti to velice dobře daří. Nezapomínej však, že teď už tvoje provokování beru jinak, než kdysi,“ naklonil se blíž a volnou rukou mu cigaretu vytrhnul. „Dej pozor, mohlo by se ti něco stát.“ Shiegovu tvář ovanul horký dech, který voněl po mátě. Mátové žvýkačky, došlo mu a chtě nechtě se musel pousmát. Pořád je má rád. „Upřímně, nejraději bych ti ten úsměv smáznul s obličeje a to co nejbolestivěji,“ přerušil proud nostalgických myšlenek, které zaplavily Shiegovu mysl. Usmál se svým typickým úsměvem, ať už byl záměr Jaseina rozčílit nebo ne.

„Tak to udělej. Nebo ti v tom snad něco brání?“ odhodlaně hleděl do modrých, o jeden odstín tmavších, očí. S ním nesměl povolit ve svém odhodlání a ani v ostražitosti. Koneckonců, ani Jaseino nesměl povolit v ničem. Pro oba by povolená pozornost znamenala při nejmenším úraz. V tom horším případě...nemocnici. Nebylo to jako s Leonem, kde se neustále pošťuchovali a kolikrát to vypadalo, že po sobě skočí, tak jako u něj v pracovně, co se týkalo Katsu a Valena. Ne, s Jaseinem to bylo jiné. Konkrétně a doslova o držku. Oba byli schopní tomu druhému tvrdě ublížit, když si stáli za svým a nechtěli povolit, avšak tak, jako si dokázali ublížit a snadno se i zabít, tak se i dokázali podpořit a ochránit…kdysi…

Jaseino těkal mezi jeho očima, přičemž ho s odfrknutím pustil. Poodstoupil od něj s odplivnutím na zem.

„Co bych z toho měl. Možná tak uspokojení vlastních morbidních potřeb na tvém těle.“ Nohou zadupnul nedopalek kouřící cigarety, kterou za záhadných okolností déšť neuhasil. Brunet si odhrnul slepené vlasy z obličeje, protože mu to bylo trochu nepříjemné. Teď litoval, že si nevzal něco na obranu proti dešti.

„Ano, morbidních to jistě. Ale neříkej mi, že by sis to neužil,“ neodolal provokaci. Jaseinův obličej a jeho výraz přímo vybízel k provokaci. I teď, kdy se zamyšleně zašklebil, jak uvažoval nad tou lákavou představou, měl Shiego chuť si do něj ještě víc rýpnout. Jenže měl pocit, že když zajde opravdu daleko, bude ho to bolet.

„No…v rámci možností…ano, užil bych si to. A to pomyšlení, že si to ty, by moje vzrušení ještě víc umocnilo.“ Naoko slastně přivřel oči. „Ugh,to je taaaaak lákavá představa, Shi… Co kdybychom to vyzkoušely, hm?“ olíznul si vyzývavě rty a nespouštěl ho z očí.

„Jsi perverzní,“ obvinil ho Shiego naoko pohoršeně. Muž v černém kabátě se na něj pousmál.

„Nápodobně,“ opřel se o cihlovou zeď jednoho z domů a pokrčil nohu v koleni. „Tak co chceš. Nevolal jsi mi jenom proto, že bys zatoužil vidět mou tvářičku, že ne. Na to si moc vychytralý,“ sledoval jeho bledou pokožku, kterou za těch několik let znal jako vlastní boty. V myšlenkách se ptal sám sebe, proč vlastně přišel na jeho požádání. Měl s ním okamžitě vyrazit dveře a ne se tu teď opírat o zeď a svým způsobem s ním flirtovat. Kysele se nad sebou zašklebil. Že by to byly dozvuky silného citu? Vnitřně se při téhle představě otřásl. Nejmíň ze všeho potřeboval, aby začal opět toužit po tom arogantním sexuchtivém Japonci, jenž vždy vrněl jako kočka nad miskou smetany, s návyky k častému erotickému narcistnímu chování. Déšť vytvářel delší a delší provazce a zdálo se, že přidával na své intenzitě, což ostatně potvrdil Shiegův vzhled. Mhouřil oči, ruce založené na prsou a prsty se mu lehce třásly, možná zimou, možná něčím jiným. Vlasy se mu opět přilepily na obličej, vypadajíc jakoby právě vylezl z vody, ale jen tam stál. Mohl zajít pod malou stříšku, která by mu poskytla malé přístřeší, ale on jen stál na místě, oči „přilepené“ na něm. Nechráněný, vystavený prudkému dešti s očima zářícíma jako lampičky, což se Jaseinovi vůbec nelíbilo. Nelíbilo se mu to ticho, které mezi nimi vzniklo, i když v dobách minulých to bylo ticho, jež je spojovalo a dodávalo jim sílu. Ale to bylo tehdy. Musel konečně úplně zapomenout na minulost, obrnit se proti jejím pokusům o návrat a zachovat si chladnou hlavu. Shiego náhle udělal krok dopředu, pak další a další, až se ocitl těsně před Jaseinem. Celou dobu na něj upíral, podle Jaseina, žhavý pohled a jeho chůze se zdála podobná té gepardí. Snažil se zachovat klid, ale jelikož znal Shiegův apetit, začínal být poněkud nervózní, ale navenek absolutně chladný, což bylo v nastalé situaci směšné. Až když se zastavil těsně před ním a jednou rukou mu sundal klobouk, promluvil s rukou na Shiegově hrudi, která měla za úkol zastavit jakýkoliv další pohyb.

„Ještě jeden krok, Shiego, a víš co se stane,“ blýskalo se mu vzteky v očích. Nepotřeboval dávno zakopané vzpomínky, city a teplo jeho těla. Tohle fakt ne a byl rád, že to měl za sebou. Teď to jen udržet tam, kde to bylo a byl odhodlaný to udržet jakýmkoli způsobem. Shiego se nahnul k jeho uchu, vyzývavě se mu dívajíc do očí.

„Co se stane, Beloved.“ Použil přezdívku, kterou mu kdysi dávno dal. Vyzývavě mu hleděl do očí, zvědav, co Beloved udělá. Ostré cvaknutí a následní zatlačení chladného kovu na břicho ho okamžitě přesvědčilo o jeho úmyslech. Jaseino kývnul hlavou vzhůru.

„Co myslíš, že se stane, my Loveless.“ Shiego se usmál jako nabroušená dýka, jejíž chladná čepel se v mžiku dotkla odhaleného krku.

„To bych opravdu rád věděl.“ Stáli pod malou stříškou, oba v zajetí toho druhého, s očima zakleslýma do sebe. Netušili, co ten druhý udělá a jistý pocit nebezpečí jim oběma dodával lehkou dávku vzrušení. Adrenalin jim koloval v žilách a míchal se s krví. Jaseino přitlačil zbraně ještě více k pevnému bříšku a Shiego přitlačil ostrou čepel více k Jaseinově krku.

ááááááá máme tu jako bonus dalšího člena našeho krásného cyklu a hádejte kdo to je xDDD Shiego Kanegawa..xD...