Jdi na obsah Jdi na menu
 


Retrouvailles-shledání

11. 4. 2010

Ostrý vítr sebou přinášel ledový sníh a všechno se během každé sekundy ponořovalo do stále větší a větší bílé přikrývky, která sebou nesla zápach smrti. Zabíjela vše, co v tu chvíli bylo venku a nechráněné.  Mladý kluk se choulil u stěny, aby se aspoň nějak uchránil před prudkým větrem se sněhovými vločkami. Třásl se po celém těle a prokřehlé prsty se snažili udržet si protrhanou bundu blíže u těla. I když v ní bylo mnoho děr, stále to byl kus něčeho teplého, co mu pomáhalo přežít. Zima, smutek a beznaděj… tyhle všechny pocity otřásaly jeho křehkým tělem, ze kterého pomalu vyprchával život. Kdyby si býval dával větší pozor, mohl být v teple u krbu, s hrníčkem teplé čokolády a se svým oblíbeným macíčkem na klíně. Jenže náhoda mu nepřála a on byl odsouzen k životu na ulici a živením se  uspokojováním jiných svým tělem. Když ještě sedával za čtyřmi zdmi s plnou lednicí, nechápal, proč se lidé živí vlastním tělem. Proč si nenajdou práci, která by je dostatečně uživila. Teď je chápal - nešlo to. Nebylo to až tak jednoduché, když hlad sžírá celé tělo a ke krádeži se nedokážete odhodlat. Jednodušší je nabídnout své tělo. Rychle a „snadno“ vydělané peníze.  Zpočátku to bolelo, ale s přibývajícím časem, kdy se tahle činnost stala jedinou jeho obživou, si na to zvykl a bral to jako každodenní rutinu. Zákazníci platili dobře, protože mladé tělo v tak dobrém stavu bylo v těchto místech velice žádané, tudíž o zákazníky neměl nouzi.

Přitáhl si třesoucí prsty k ústům a snažil se je přimět k životu teplým dechem, který se během sekundy stal ledovým. Chtělo se mu zoufalstvím křičet, ale neměl na to už sílu. Myslí se mu prohnala vzpomínka na jeho rodinu, která ho odvrhla jako kočka nechtěná koťata a nechala ho napospas osudu. Vymazali ho ze svého života, skoro jako by nikdy neexistoval. Ale on přece existoval…nebyl iluze…nebyl duch…on byl…člověk. Ano, byl. Kdysi býval plnohodnotným člověkem, který se bavil s přáteli na odpoledním vyučování, chodil plavat, aby si udržel fyzičku, usmíval se a rád se smál. Tím vším on byl. Teď, v tomhle čase z něj byla odevzdaná troska, čekající poslušně na svůj osud, ať už byl jakýkoli. Nikdy nevěřil na kecy typu: všechno zlé je pro něco dobré. Jeho potkalo spoustu zlých věcí, ale nic dobrého s sebou určitě nepřinesli. Když si uvědomil, že právě dnes mohl sedět doma s rodinou a rozbalovat vánoční dárky, bylo mu do pláče. I když se snažil slzy zadržet, jedna se přeci jen prodrala na povrch. Brázdila si cestu po jeho, mrazem zčervenalé tváři, kde se po pár centimetrech změnila v led. Místo ladného sklouznutí, se hrubě skutálela z tváře pryč, zanechávajíc za sebou pálivou cestičku. Jeho zbědovaný stav jenom zhoršovaly vzpomínky, které se mu přemítaly v hlavě jako film na plátně v kině. Hlavu měl přeplněnou vzpomínek na kamarády, s nimiž se každý den po škole setkával v jejich oblíbené kavárně a probírali různé věci od školy až po osobní život. Vzpomínka na jeho bratra mu trochu rozproudila krev v žilách. Už když byl doma, nemohl vystát namyšleného frajírka, kterého rodiče upřednostňovaly a kterému ho dávali za příklad čestnosti, poslušnosti a hlavně za příklad dokonalosti. Ano, jeho bratr byl podle rodičů ve všech směrech dokonalý. Na střední škole měl každý rok vyznamenání, zatímco on prospíval s dvojkami. Jeho bratr byl mužný a silný, on hubený a lehce zženštilý. Zatnul ruce v pěst. Žádná bolest se nesnáší hůř, než vzpomínky na štěstí v době neštěstí. Zavřel oči.

 

„Valene!“ slyšel volat své jméno. „Valene!“ otočil se za sebe a uviděl tam dívku jeho věku, jak na něj mává s širokým úsměvem na tváři. Úsměv jí oplatil.

„Ahoj Denna-chan.“ Dívka k němu přiběhla a s radostí mu skočila okolo krku. Musel se hlasitě zasmát té její radosti, přestože nevěděl, odkud pramení. Položil menší brunetu na zem a upravil jí vlasy. „Copak způsobilo takový nadšení, Denna-chan?“ Zamrkala na něj modrýma očima a její úsměv se ještě víc rozšířil. Před nos mu strčila obálku, kterou po celou dobu držela v ruce.

„Vzali nás! VALENE VZALI NÁS!!“ pištěla šťastně. Valen byl mimo. O tomhle snil celé dětství a teď, když je to tady, nevěděl co má říct. Denna do něj šťouchla prstem. „Valene! My pojedeme do New Yorku na filmovou stáž!!“ vřeštěla a smála se jeho pohledu. Jeho kamenný výraz se změnil v ten nejšťastnější a znovu Dennu objal.

„ANO!! Pojedeme!!“ hopsal s ní v náručí a nechal se unášet pocity štěstí a radosti, které lomcovaly jak jeho tělem, tak i Dennainým.

Otevřel oči a mírně se pousmál. Denna, jeho nejlepší přítelkyně, se kterou se znali od plenek a prošli spolu základní i střední školu. Před rokem si podali přihlášku na filmovou stáž v New Yorku. Oba je bavil film, milovali efekty v nich a propletené příběhy, které dávaly průchody fantazii. V den kdy se měli sejít na letišti, tam nepřišel. Věděl, že ho Denna bude vyhlížet, ale…nemohl. Napsal jí dopis, ať si o něj nedělá starosti a že je v pořádku, ale jeho sen bude muset počkat. Ať se o něj nebojí a splní si aspoň ona to, po čem tolik toužila, leč to bylo společné přání. U jeho psaní plakal. Ne snad pro to, že se tam nedostane, ale protože věděl, že tam nebude s ní a už ji nikdy neuvidí.

Zadíval se na nebe, ze kterého se snášelo víc a víc vloček. Chtěl by ji vidět. Její tvář zčervenalou mrazem, její usměvavé modré oči, co každým dnem zářily snad intenzivněji než ten předešlý den. Její hlas, když se smála, nebo když se vztekala. Tolik by ji chtěl aspoň na pár minut spatřit, jak rozbaluje dárky s novými přáteli a lehce se usmívá. Vánoce… mívával je rád, ale teď je nesnáší. Jeho povrchní rodiče určitě sedí u teplého honosného krbu okolo velkého stromu, kam poskládali dárky pro své přátele a svého, teď už jediného, syna. Povídají si, usmívají se a pijí horký čaj. Kdyby mohl, odplivnul by si. Nikdy by nečekal, že se k němu zachovají takhle podrazácky. Jistě, měli daleko radši svého prvorozeného syna, ale myslel si, že mají rádi aspoň trochu i jeho. Ve chvíli, kdy mu bylo řečeno, že se ho zříkají a ať vypadne z jejich domu a nikdy se nevrací, došlo mu, že ne. Že ho nenávidí i přesto, že se o něj jako o miminko starali pěkně a zařídili mu to nejlepší. Přes to všechno se ho dokázali zříct a ze svého rodokmenu vymazat jméno Valen Moretti.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Jeho studené tělo se snažily zahřát cizí ruce, které důkladně přejížděly jeho smrtelně bledé tělo. Mysl měl otupenou a svaly ho nechtěly poslouchat. Ruce, které vytvářely ono teplo, které se mu dostávalo pod kůži a zvyšovalo krevní oběh, mu byly příjemné. Jejich jemnost ho konejšila ke spánku, ale nějak podvědomě věděl, že se ty ruce snaží o pravý opak. Nechtějí ho uspat, ale přivést k životu. Netušil, jestli to není nějaký zákazník, ale i kdyby. Bylo to moc příjemné, než aby se o to nechal připravit i za cenu soulože. Čím víc mu bylo teplo, tím víc se probouzela a pracovala jeho mysl.  Chtěla se dozvědět, kdo ho to zahřívá a proč se mu do tváře neopírá studený vítr se sněhovou nadílkou. Přiměl všechny svaly v těle, aby daly pečovateli najevo, že jeho snaha nepřichází v niveč a zároveň se snažil otevřít ospalé oči. Když se pohnul, dlaně ustaly ve své činnosti a jen zůstaly ležet na místech, která se zrovna snažily zahřát. Po chvilce snažení se mu oči podařilo otevřít, ale zprvu viděl trochu rozmazaně a… temně. To bude nejspíš tím, Valene, že v místnosti je velké šero, napovědělo mu jeho vnitřní já, když se začínal znepokojovat nad svým zrakem. S tímhle ujištěním jakoby z něj spadly všechny obavy. Plně otevřel oči a snažil se soustředit na osobu, stojící nad ním s rukama na jeho nahé hrudi. Přes šero, které vládlo v pokoji, mu neviděl pořádně do tváře, ale nemohl přehlédnout chladné šedo-hnědé oči, které pohlcovaly temnotu v pokoji a uchvacovaly ji ve svých hloubkách. Přesně tyhle oči už někde viděl. Světle hnědé, když se smějí, čokoládové, když se zlobí a temně šedé, když… polknul. Jestli to byl ten, kterého myslel, musel se okamžitě dostat z jeho dosahu a to co nejrychleji. Jenže když se chtěl pohnout, zjistil, že nemůže a to se mu nějak přestávalo líbit. Šero v pokoji, on sám se nemůže pohnout…to se mu ale vůbec nelíbilo a jeho mozek nyní pracoval na sto procent. Jenže i přes to jak si namáhal hlavu, nemohl přijít na to, proč se nemůže pohnout. Jeho tělo bylo ještě značně zmrzlé a téměř bez citu, ale taky ho mohly držet pouta, která díky omrzlinám necítil. Tak i tak se mu ale nastalá situace vůbec nechtěla líbit. Pokud byl spoutaný a ta osoba byl ten, kdo si myslel, že to je, pak byl v pytli. Pokud ale za jeho nehybnost mohly omrzliny, pak tu byla ještě naděje na osvobození se. Zkusil se tedy pohnout znova… bez výsledku. To ne, naříkal v duchu. Proč se vždycky ty špatné věci musely dít zrovna jemu? Na tuhle otázku se snažil najít odpověď už docela dlouho. Zmoženě zavřel oči. Já jsem opravdu dítě štěstěny, pomyslel si hořce. Jeho smůla se s ním táhla už takovou dobu, že už to vlastně bral jako součást svého života, tak co si teď stěžuje? Dobrovolně se rozhodl k poskytování svého těla ostatním, tak by ho tedy tohle nemělo nijak překvapovat. Kolikrát už byl spoutaný a v různých polohách. Zavrtěl nad sebou hlavou a znovu otevřel oči. Překvapilo ho, když nad sebou nikoho neviděl a místo hebkých příjemných rukou byl přikrytý saténovou přikrývkou, jež při každém jeho pohybu jemně hladila jeho tělo. Ovšem s rukama toho muže se to nedalo srovnávat. Jenže, kdo byl ten muž? Z celého srdce doufal, že jeho podezření je nesprávné. Chtěl, aby bylo nesprávné, protože jinak se vážně ocitl ve velké kaši. Ale kdyby to byl on, jak by se tu vzal? Pokud si dobře pamatoval, odletěl pracovně do Austrálie a už se nevrátil, tak co by dělal zpátky v Anglii? Nic ho sem zpátky netáhlo, jen jestli… Jestli nepřijel na svátky domů. Opět ten bodavý pocit u srdce, který ho nemilosrdně poslal do říše snů… naštěstí.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

*Dětský tlumený smích naplnil celou místnost prohřátou od rozdělaného krbu v obývacím pokoji a v hale. V podstatě by se dalo říct, že prostupoval celým domem, jak byl hlasitý a naplněný štěstím. Jeho majitelem byl šestiletý chlapec, jež se musel smát, i kdyby nechtěl, a to díky jeho staršímu bratrovi. Ten na něm seděl a velmi pečlivě se šikovnýma ručičkama snažil, aby se mladší z nich smál hlasitěji a hlasitěji. Oba se váleli na manželské posteli jejich rodičů, ze které se během jedné sekundy stala jedna velká hromádka peří.

„Co to tu děláte?“ ozval se nad nimi autoritativní hlas a oba kluci strnuli v pohybu. Pomalu se podívali ke dveřím od ložnice, které byly otevřené a v nich stál vysoký muž s tmavými vlasy a sytě zelenýma očima, jimiž propaloval své potomky. Když nedostal odpověď na svou otázku, zeptal se znovu. „Leone?“ tázaný chlapec se narovnal ramenou a s přímým pohledem se zadíval svému otci do očí.

„Jen jsme si hráli,“ odpověděl jako by se nechumelilo. Cizímu pozorovateli by se zdála nastalá situace velmi chladná, ale opak byl pravdou. Jejich otec se usmál, popadl polštář ležící na koberci a se smíchem ho hodil po svých synech. Jejich matka stála opodál a všechno dění sledovala se spokojeným úsměvem, nehledíc na roztrhané povlečení.

* „Rozuměl si? Okamžitě si sbalíš všechny své věci a do hodiny opustíš náš dům,“ pronášela velice chladně Christine, která seděla v křesle s Charlesovou rukou na rameni a prohlížela si ho ještě chladnějšíma hnědýma očima plnýma znechucení a odporu.

„Ale…ale mami!“ Snažil se něco říct, ale byl rázně přerušen zvednutou rukou svého otce.

„Poslechni svou matku a odejdi. V našem domě už nejsi vítán.“ Další rána do polorozpadlého srdce. Nemohl uvěřit vlastním uším. Jeho vlastní rodiče… ho k smrti nenávidí. Do očí se mu nahrnuly slzy, které se i přes odpor dostaly ven a bezostyšně si razily cestu po tvářích dolů. Chtěl ještě něco dodat, ale tvrdý pohled rodičů to všechno smetl pryč. Vlastně ani neměl co na to říct. Snad jen…

„Omlouvám se.“ Sklonil hlavu, otočil se a na radu svých rodičů odešel do svého pokoje si zabalit. Vytáhl svůj batoh na učení, vyházel nepotřebné učebnice a pro změnu tam naházel vše, co potřeboval. Stejně toho nikdy moc neměl a co si nekoupil sám, to nedostal. Jeho rodina sice byla bohatá, ale on nebyl ten, co byl rozmazlován honosnými dary. Zuřivě tam naházel to málo a přehodil si batoh přes rameno. Láskyplně se podíval na malého plyšáčka - draka, kterého kdysi dostal od Denny a musel si ho vzít sebou. Ať už byl na střední nebo ne, miloval ho a bez něj nikam nejezdil. Jeho malý Denny… Dal si ho pod bundu, aby ho měl co nejblíže u srdce a zavřel dveře. U domovních dveří ho zastavil matčin hlas.

„Od téhle chvíle, pro nás přestáváš existovat.“ Poslední věta, co slyšel od svých rodičů. Hrdě zvedl hlavu a definitivně zavřel dveře, pozorován párem čokoládových očí.

* Černo černá tma, obklopující jeho nahé tělo pro něj byla jistým osvobozením. Nemusel se dívat na to, jak ho sjíždí oplzlý nadržený pohled muže, který mu přejížděl bičem po těle. Sice to nebyla první zkušenost s násilnými erotickými pomůckami, ale nikdy se nedokázal ubránit třasu a úzkostným sevřením jeho srdce. Bič vystřídal jazyk, co za sebou zanechával odpornou vlhkou připomínku toho, že on je jen nástroj, pomůcka nabídnutá k využití. Zavřel oči a zvrátil hlavu. Možná že kdyby nepotřeboval tak akutně něco k jídlu, utekl by, jenže on měl hlad. Už tak byl dost vyhublý a bledý jako smrt. Se zasténáním do sebe nechal zavést konec rukojeti od biče, snažíc se co nejvíce uvolnit. Věděl, že je to pro jeho dobro. Musel ale uznat, že mu to nebylo nepříjemné, nebo aspoň zažil daleko horší zacházení, než bylo tohle. Starší muž byl něžnější a opatrnější, což se tak často nestávalo, leč mu skoro každý zákazník pochválil tělo, které obývala zlomená mysl a „mrtvé“ srdce. Sevřel v rukou prostěradlo, když rukojeť zajela hlouběji do jeho těla. Zákazník mu olíznul odhalenou šíji.

„Vypadáš jako anděl…neposkvrněný anděl…“ rukou uchopil jeho mužství. „…a já velmi rád z neposkvrněných dělám poskvrněné,“ zašeptal svůdně a bič vystřídalo něco teplejšího a mohutnějšího. Další vzrušený sten, tentokrát vycházející s obou úst.

Jeho stálý zákazník, který bývá tím nejněžnějším a nejohleduplnějším se zastavil ve své činnosti a výsměšně se mu podíval do očí.

„Jen se na něj podívejte na ubožáka! Jak roztahuje nohy, děvka!“ smál se nahlas. Z černé tmy se náhle vynořili všichni z jeho života, co třeba jen prošli okolo něj. Objevovali se tam jako na běžícím páse a všichni do jednoho měli ten samý výraz. Výsměch, pohrdání…nenávist. Začal sebou škubat, ale nemělo to žádný účinek. Saténová pouta se změnila v železná a nedávala mu žádnou šanci na útěk od těch, které miloval i těch, které nenáviděl. Chtěl zavřít oči a tím aspoň zmírnit svůj stud, ale nešlo to. Jakoby někdo chtěl, aby viděl ty tváře…aby si uvědomil, co dělá, čím se živí a jak se na něj lidé dívají. Přejížděl se slzami v očích tváře přítomných, když tu zahlédnul jednu s očima, ve kterých se nezračil ani jeden ze společných pocitů. Byly naprosto bez výrazu. Byly…šedé…

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Ugh!“ vyhekl, celý orosený potem a kdyby mu něco nedrželo ruce u postele, zvedl by se. Dokonale ho to probralo z vyděšeného oparu odporných vzpomínek, ale zase ho to vrhlo do oparu nejistoty. Netušil, jak dlouho spal, ale evidentně to nějaký čas bylo, protože byl dokonale „prohřátý“, díky čemuž mohl cítit pouta na svých rukou a…nohou.

„Myslím, že by ti tohle nemělo být nepříjemné. Ostatně, jsi na to už zvyklý,“ zaslechl hlas za svou hlavou. „Nebo bychom tě měli otočit? Víc…našpulit?“ smích s ostřím v tónu jeho hlasu se mu vůbec nelíbil. A už vůbec se mu nelíbilo, že ten hlas zná jako svoje boty, i když ho dlouho neslyšel. Dokud ho ale neviděl na vlastní oči, odmítal si připustit, s kým to vlastně v místnosti je. Doufal v to.

„Kdo… kdo jste?“ zašeptal přiškrceným hlasem, který se ještě tak docela nevzpamatoval z nemilosrdného počasí. Další lehký smích, ovšem bez onoho ostří… s příslibem něčeho daleko horšího. Do jeho dlouhých vlhkých vlasů se zaryly ostré nehty a škubnutím zvrátily hlavu dozadu.

„Dlouho jsme se neviděli…bráško…“ Doslova zůstal civět s otevřenou pusou. I když se na něj díval vzhůru nohama, jeho arogantní vystupování a ještě arogantnější výraz se přehlídnout nedaly. Stalo se to, čeho se nejvíc obával… „Ale copak, došla ti slova? I když, čemu já se divím? Vy kurvičky spíš sténáte, než se vyjadřujete.“  Tohle bylo i na jeho krotkou povahu dost. Nejistota se vystřídala se vztekem a on teď na něj vycenil zuby v agresivním gestu.

„Zato ty slovama nešetříš, když ti tvoje soukromá kurva honí ptáka co?!“ prsknul, ale vysloužil si tím prudké a především bolestivé škubnutí za vlasy.

„Nejsi v pozici, kdy bys mohl být drzý, Valene. Doporučuju ti, aby ses choval slušně. Když se budeš chovat slušně, taky se tak s tebou bude zacházet. Pokud se ale rozhodneš pro odpor…“ blýsklo se mu v teď již světle hnědých očích, sklonil se a víc si přitáhl jeho ústa k těm svým. „…budu tě muset zkrotit.“ Jazykem mu velmi, velmi pomalu přejel přes spodní ret, který skousnul mezi zuby. I když se snažil to zadržet, nedokázal to a slabý sten se mu vydral z hrdla. Kurva…! Je to tvůj bratr, Valene!, zařval na sebe v duchu a chňapnul po jeho šmejdivém jazyku zuby. Nejspíš skousnul moc, protože v tu chvíli mu do krku káplo pár kapiček s železitou příchutí. Okamžitě se instinktivně přikrčil. Bratr se od něho odtáhl, oči chladnější než ocel. Místo facky se jenom usmál. Tak nějak…nebezpečně. Sáhl si do pusy a zadíval se na zakrvácené prsty. Zakýval s nimi ve vzduchu. „Tak přesně tohle si neměl dělat, bratříčku,“ obešel ho kočičími kroky a zamířil si to někam do rohu místnosti. Valen zběsile uvažoval, co by mu teď mohl udělat a připravit se na to…alespoň psychicky. Nějak si byl v podvědomí jistý tím, že to bude bolet. O jakou bolest se ale bude jednat, to netušil. Ve chvíli kdy se na něj otočil s hořící svíčkou v ruce, mu bylo všechno jasné.

Pomalinku, beze spěchu se k němu blížil a ani se nenamáhal dát pod svíčku nějaký talířek. Vosk z ní odkapával na podlahu, kde tvořil zvláštní kapkovité kreace. Zálibně se díval na jeho nahé tělo, když z něj stahoval pokrývku, aby mohl uskutečnit svůj trest. Přisedl si k jeho boku a nehtem přejíždějícím po vnitřní straně jeho stehna, zanechával rudou čáru.

„Víš, Valene…nemám rád, když mi někdo odporuje.“ První kapka vosku dopadla na jeho penis. Zatnul bolestně ruce a trochu se sebou škubnul. Svaly se stáhly při návalu bolesti a slasti. Bylo to dost nepříjemné, ale nechtěl mu dopřát tu radost a zasténat. V duchu však přímo křičel bolestí. Jak rád by tuhle chvíli vyměnil za choulení se v mrazu. Tam alespoň nebyl jeho bratr s velmi pálivým voskem kapajícím na jeho nejcitlivější místo na těle. Zároveň však něžně oňumlával jeho bradavky, takže o to víc byl na něj naštvaný.

„To si do…dokážu představit…že nemáš…“ cedil skrz zatnuté zuby „…to…to si tak…hle mučil i matku...? že ti da…la, co ti na očích…viděl…a?“ hlasitě se zasmál jeho prohlášení. Jak vtipný dokázal jeho mladší bráška být a jak kouzelný byl, když se mu napínal každý sval na těle, které bylo tak nádherné, že si ho prostě musel přivlastnit. Vzít do svého podniku… pro vlastní potřeby samozřejmě. Tak andělské dílo nemohl prodávat, i když tušil, že by právě za něj dostával nejvíce peněz a návštěvnost jeho klubu by se určitě zvedla o několik procent nahoru. Ale ne…on bude jenom jeho.

„Vlastně ani nevím, jak jsem toho docílil, ale vím, jak teď docílím tvé poslušnosti.“ Prohnaně se usmál, když se nosem zabořil do vlasů za pravým uchem a zatahal za jemnou kůžičku. No tak sakra, Valene! Je to bratr, bratr, bratr… a tebe to bolí, bolí, bol...  aaahhh,“ zasténal.

„Tak přesně takhle reaguje děvka, i když je jí ubližováno,“ prohlásil ostře. „Jak dlouho jsi musel být na ulici, Valene, když se s tebe stalo tohle?“ Valen rozevřel zeširoka oči. Co ta změna? Nejdřív ho mučí a potom mu ještě vynadá za to, že se na ulici živil vlastním tělem? Zvednul hlavu, jak nejvýš to dokázal a zpříma mu hleděl do očí.

„Jak dlouho? Jak dlouho?! Dost dlouho na to, abych si uvědomil, jaká svině se mnou vyrůstala, Leone! I bez předhazování rodičů, jsem tě měl jako svůj vzor! Byl si idol všech i můj!“ křičel na něj, protože frustrace, která na něj v tuhle chvíli dolehla za poslední čtyři roky, byla moc velká. „A co se ze mě stalo?! Nedělej jako bys to nevěděl, ty grázle! Každou noc ti ho kouří jiná a ty se mě teď ptáš, co se to ze mě stalo?! Děvka! To se ze mě stalo a jenom kvůli tobě! Kdyby si tenkrát držel jazyk za zuby, nemusel bych se teď živit vlastním tělem, abych měl aspoň kůrku chleba k jídlu...! Sakra Leone…já ti věřil!“ z oka mu sjela slza, jediná slza, kterou uronil pro svou rodinu od svého odchodu. „Tak moc jsem ti věřil a ty jsi mě zradil…podkopl mi nohy přesně ve chvíli, kdy jsem to nejmíň potřeboval. Jak si to mohl udělat, Leone…myslel jsem… Myslel jsem, že ti na mě aspoň trochu záleží, ale šeredně jsem se spletl, “ šeptal, jelikož už na křičení neměl sílu. Byl psychicky vyčerpaný a chtěl spát, aby aspoň nějak utěšil zlomené srdce a ztrápenou duši. Leon po celou tu dobu mlčel a oči se mu měnily jako počasí. Vypadal, jakoby hodnotil to, co mu právě vmetl do obličeje jeho bratr. Po několika minutách poprvé promluvil.

„Nenávidíš mě?“ Modré oči se upřely na čokoládové.

„Nenávidím.“ Další slza sjíždějící po vybledlé tváři, zpod které prosvítaly modré žíly naplněné rozohněnou krví. „Byly jsme bratři,“ zašeptal, utápějíc se ve vzpomínkách na dětství.

„Byly?“

„Ano… ty jsi byl vychován v luxusu a přepychu. Já v bídě a hladu. Ty jsi dítě bohatství…já dítě ulice... My dva už nemáme vůbec nic společného,“ mluvil tiše, jako by se bál, že tím ztratí hlas a bude už úplně bezmocný. Podivně se mu jeho výstupem ulevilo. Dusil to v sobě takovou dobu a teď konečně dostal příležitost mu to vytmavit… vytmavit to přímo původci jeho začátku konce. Nahnul se k němu blíž. Naklonil hlavu na stranu a zářivě se na něj usmál.

„Máme společnou jednu věc.“ Rukou přejel po délce jeho penisu. „Já jsem zbohatlík a ty kurva, kterou jsem si přivlastnil. Kurva pocházející ze stejné krve… a jenom… jenom moje.“ Nevěřícně vyvalil oči. To se mu snad jenom zdá.

„To… to s tebou vůbec nic můj proslov neudělal?? To jsi tak bezcitný?!“ přiložil si prst k ústům a na chvilku se zamyslel.

„Hmm… Ano. Ovšem tady dole…“ kývnul směrem ke svému klínu. „…jsem citlivý až moc.“ Tohle bylo na něj už moc. Vztekle sebou škubnul a plivnul mu do obličeje.

„Ty parchante!“ syčel jako naježená kočka, které utopili koťata. „Okamžitě mě rozvaž, rozumíš?! HNED!“ dožadoval se svých práv, o kterých si aspoň myslel, že nějaká má. I když si to přestal myslet po roce svého opuštění rodinného krbu, kdy po něm nikdo nepátral. Zřejmě ho rodiče nechali prohlásit za mrtvého, takže už vlastně vůbec neexistoval… Tudíž neměl ani žádná práva. Nepostřehnul, kdy se zvednul ze země, ale po tvrdé ráně do obličeje, si byl jistý, že to udělal. Chytil ho pevně za bradu a stisknul, takže se z plných, krásně tvarovaných rtů, stala kapří držka. Šedivé oči propalovaly jeho pomněnkové a nevypadaly moc nadšeně nebo přívětivě, naopak.

„Už jednou jsem ti řekl, aby ses choval slušně. Jestli jsi na ulici tak moc zneandrtálněl,že už si ani nepamatuješ slušné chování, tak ho do tebe prostě natluču! Ale tohle bylo naposledy, co jsi to udělal,“ pronášel pečlivě každé slovo s notnou dávkou nebezpečného a varovného tónu. „Uvědom si, že teď patříš mě, Valene. Nikomu na tobě nezáleží, nikdo tě nepostrádá. Jsi jenom další pouliční kurva, která se ztratila na ulici. Možná o tobě napíšou pár článku, ale nikomu nebudeš chybět. A pokud nechceš, abych se k tobě choval jako k opravdové kurvě…“ nos se otíral o nos, jak blízko byl k jeho obličeji. „…zkrotni a plně se mi odevzdej.“ Zálibně si prohlížel jeho tvář a ruka zase prohlížela jeho tělo. „Nerad bych poškodil takové mistrovské dílo, jakým tvé tělo bez pochyby je.“ Jeho obličej byl naprosto bez výrazu. Pořád nemohl pochopit, jak se z tak milého kluka, kterého vždy obdivoval mladší bráška a kterého chránil, mohla stát taková podrazácká arogantní svině, jakou svět neviděl. „To proto, že vždy dostanu to, co chci. A teď chci tebe.“ Nejspíš to řekl nahlas. Nastalá situace mu přišla tak bezvýchodná a zoufalá, až se prostě začal smát. Byl to smích člověka, který je v koncích a přijde mu to…směšné. Bezva Valene,úplně jsi se zbláznil. Nemohl se přestat smát, díky čemu taky vyvedl z rovnováhy Leona, který ho nechápavě pozoroval.

„Už…už jsi dokončil svůj proslov?“ vyhrkl se stále zvyšujícím se smíchem. Pomalu ani on sám nechápal, proč se začal smát, ale nemohl si pomoci. „Zapomeň na to, že bych se ti někdy odevzdal! Tobě!“ znovu vyprsknul smíchy. „To bych si dal!“ Leon se jeho „bláznivému“ stavu pousmál.

„Chápu. Nejsi zvyklý na perfektně tvarované mužné tělo. Určitě sis navykl na oplzlé staříky s pivním pupkem, kteří ti při každém přírazu do tvého těla chrochtají u ucha jako prase při porážce. Jistě, máš podivné návyky. Ovšem, pokud si nepřeješ krocení ode mě, můžu říct pár svým stálým zákazníkům, kteří by odpovídali tvému vkusu, aby to vzali za mě,“ olíznul mu ucho. „Ale budu se na to dívat.“ Leon čekal jakoukoli jinou reakci, ale tuhle určitě ne. Valen se až téměř začal dusit, jak moc se začal smát.

„Stálé… stálé zákazníky?… A mě osočuješ s toho, že sem kurva?!“ No tohle! Jeho dokonalý bráška má stálé štamgasty s pivním pupkem? Počkat! „To mi…“ výbuch smíchu. „… to mi chceš jako říct, že ty šoustáš s chlapama, co maj pivní pupek?“ další výbuch smíchu, teď už doprovázený slzami smějícího se mladíka. „Ty? Dokonalý muž? Škrobenej panák co si ani sám neutře prdel?!“ zaklonil smíchem hlavu. „Dokážu si představit, že jako bonus jim dovolíš, aby ti prdel utřeli co?“ smích pokračoval dál a Leona naplňoval vztek. Jak si dovolila ta malá kurevská pouliční krysa takhle o něm mluvit! Vztekle mrštil svíčku někam doprostřed místnosti a nabroušeně se zvednul.

„Tos neměl dělat,“ s tím odešel z místnosti s hlasitým třísknutím dveří. Valen zvednul obočí a pořád se pochechtával. Výborně Valene, povedli se ti dvě dobré věci. Rozčílil si ho a totálně ti ruplo v bedně. Šikulka, pochválil se v duchu.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Zuřivými kroky si to rázoval po chodbě a tvářil se jako bůh Pomsty. Tohle ten skrček vážně přehnal! Jak si mohl dovolit s ním takhle mluvit! Takhle ho urazit, zesměšnit! Však on mu to ještě spočítá, to si za rámeček nedá, kurva laciná! Však počkej, ušklíbnul se ďábelsky  a dál pokračoval dlouhou chodbou, která se ke konci měnila na temně rudou, až krvavou. To jak se obytná část, měnila ve veřejnou. Prošel černými dubovými dveřmi a ocitl se v úplně jiném světě.  Vešel do velké kosočtvercové místnosti, která byla rozdělena na jednotlivé části podle činností. Od peep show až po striptýzové pódium, kde se předváděli ti nejlepší kousky, které ve své sbírce měl. Hrdě kráčel po červeném chlupatém koberci a kýváním hlavy zdravil své známé, jež se k němu přišli pobavit a zbavit se tak každodenního stereotypu. Vše bylo laděno do rudě červené s černou a vše z vysoce kvalitního materiálu. Pro své známé jen to nejlepší. Když s tímhle klubem začínal, byla to pro něj jenom další vidina rychlého příjmu peněz, ale jak plynul čas, stal se s toho koníček, kterému se věnoval jak mohl a dopřával si jenom samý luxus a prvotřídní zboží. Přece jen byl zvyklý na nějaký ten životní standart a hodlal si ho dopřávat v plné míře. Tentokrát se ale nedíval po lidech ani po „zboží“ co se všelijak nakrucovalo, ale mířil si to cíleně do jedné z místností, ve které stoprocentně věděl, že ho najde. Občasné steny přerušovaly muziku, která zákazníky dostávala do potřebné nálady, ale to bylo jeho cílem. Ukázat rozkoš, kterou zde mohl každý zažít a tím si zajistit stálé zákazníky…přesně jako jeho. Stálého a věrného zákazníka, který byl zároveň i jeho nejbližším přítelem.

Ani se neobtěžoval klepat a jednoduše rozrazil dveře. Ani ho nepřekvapilo to, co viděl… Tři propletená těla mladých mužů a jedno z nich stoprocentně patřilo jeho příteli. Ten měl zrovna napilno, ale pohledem zabloudil ke dveřím. Studánkové zešikmené oči co uhranuly každého, se přivřely a dokonalé rty se po slastném zasténání roztáhly do širokého úsměvu. Svůdně se olíznul.

„Copak nevidíš, že rušíš?“ políbil mladíka pod sebou, sténajícího rozkoší. „Nebo se chceš přidat?“ zavrtěl hlavou.

„Ani ne, vidím že ty je hravě zvládáš sám. Utáhl bys i fotbalový tým,“ odseknul mu a zavřel za sebou dveře. Bylo mu úplně fuk, že se právě oddávají milostným hrátkám, tolik byl rozčilený. Dlouhovlasý muž se uchechtl a užíval si ruce, které smyslně, v zápalu chtíče a touze po vyvrcholení, přejížděly jeho tělo a sem tam se slastně zatnuly do hebké pokožky.

„Jsem velmi polichocen tím, co jsi řekl, ale jen tak jsi sem nepřišel. Většinou chodíš až ´po´.“ Smyslně se zasmál, olizujíc bradavku druhého chlapce, na kterého se zaměřil teď. Přimhouřil oči, vrtíc hlavou.

„Potřebuju s tebou mluvit, Shiego,“ řekl narovinu, protože ho nebavilo čekat, až udělá ty dva a pak sebe. Shiego zvedl svou hlavu od rozpracovaného díla a lehce se zamračil.

„Víš jak moc nesnáším, když mě někdo vyruší při sexu…a ještě míň to mám rád, když se to začíná zpestřovat!“ vrčel, jelikož se mu tohle vážně nelíbilo. Vždycky to byl on, co měl všechno pod kontrolou a vždycky byl on na prvním místě, nikým a v ničem nerušen. Teď si sem nakráčí Leon s tím, že s ním potřebuje nutně mluvit a on tak přijde o skvělý sexuální zážitek, který mohl být ještě velmi zajímavý. „Doufám, že pro to máš pádný důvod,“ varoval ho, slézajíc z nahých těl a následně se zabalil do saténového černého županu. Zpozoroval Leonův pohled a trochu si laškovně odhalil hruď. „Nádhera, že?“ zasmál se. Výraz na Leonově tváři jasně říkal, co si o tom myslí. „No promiň, ale mám na to právo. Vyrušil si mě, takže za to budu něco chtít,“ ležérně se opřel o malý stoleček, co byl umístěn v rohu místnosti, které vévodila speciální postel pro víc, jak dva lidi. Shiego tomu říkal grupáč-bed. Vzal si ze stolku malinký šálek saké a celý ho do sebe obrátil, aby aspoň nějak srazil míru jeho vzrušení, které bylo téměř bolestné. Sakra, nemohl pomalu ani chodit. Jak ho v tuhle chvíli nenáviděl. Jeho nálada se mu odrazila v očích, protože Leon zvedl ruce v obraně.

„Neboj se, svoje vzrušení budeš moci ukojit za pár okamžiků. Vlastně…“ ladně si hodil nohu přes nohu. „…proto tu taky jsem,“ hodil očkem po příteli, co se netvářil moc nadšeně, ale i s trochou zájmu. Ten přešel blíž, položil si ruce na opěrky židle, kde Leon seděl a vyzývavě mu pohled zavrtal do očí.

„Tím chceš říct, že jsi mě z bezvadného sexu vyrušil jenom proto, aby sis mě mohl přivlastnit?“ jeho hlas se změnil v pouhý šepot s erotickým nábojem, který ještě po prožitém, avšak nedodělaném, milování ovládal jeho tělo. Lhostejně opětoval jeho pohled a vůbec se jeho chováním nenechal vyvést z rovnováhy. Moc dobře věděl, jaký umí Shiego být, i co dokáže udělat pouhým hlasem, ale teď to na něj vůbec nepůsobilo. Vztek naplňoval většinu jeho těla, tudíž na sex s ním neměl ani pomyšlení, což samozřejmě jeho přítel vycítil a pobaveně se zašklebil. „Tak co chceš.“ Pohodlně se usadil na postel, hladíc po vlasech unavené chlapce. Jemně a pečlivě se probíral jejich vlasy, čímž je ukolébával k příjemnému spánku.

„Potřebuju, abys se mnou šel do Torture-room.“ Zvedl oči i s obočím, když to vyslovil. Přestal je hladit po vlasech a svou pozornost plně věnoval muži sedícímu na židli před ním, s úženým pohledem.

„Co s ním chceš dělat?“ tázaný povytáhl obočí. Lehce ho překvapilo, že ví o jeho přítomnosti tady. „Jistě že to vím, nejsem idiot,“ opřel se o ruce. „Po tom, co se ztratil ze svého místa, jsem si o něj dělal starosti, tak jsem se začal zajímat, co se s ním stalo. Od lidí, co byli v tom apokalyptickém počasí venku, jsem se dozvěděl, že nějaký velmi bohatě vypadající muž ho naložil do svého porsche s černým puntíkem na kapotě. A promiň…“ naklonil hlavu na stranu s výsměšným úšklebkem. „…puntík na autě, a ještě k tomu na porscheti máš jenom ty.“ Vždycky když viděl jeho auto, musel se začít smát. Velký černý puntík na kapotě bílé barvy zářil jako měsíc na obloze a jemu to připomínalo černé puntíky, co kdysi dostávali ve škole za prohřešky v hodinách. Kolikrát se oni dva kvůli tomu autu pohádali. Leon máchl rukou.

„Jasně, jasně. Mělo mě napadnout, že pícháš i jeho, má chyba,“ oplatil mu stejnou mincí. Další urážení by už opravdu nevydýchal a ublížit svému příteli taky nechtěl. Sice spolu takhle mluvili pokaždé, ale dnes byl extrémně vytočený. Ovšem Shiego se jen tak nedal. Vstal z postele se zašustěním županu a znovu se opřel o opěradla židle.

„Nemýlím-li se, když teď řeknu, že to samé s ním chceš udělat ty?“ olíznul mu ucho. „Ty cukroušku namočený v medu. Jindy bych ti ten med slízal, ale dneska mám takový neodbytný pocit, že bych si poranil jazyk. Něco se muselo stát. Tváříš se jak hurikán nad tvým podnikem. Co máš za lubem? Nebo lepší otázka, proč?“ pevně se díval do ocelových očí a chtěl znát odpověď. Jenom málo co ho dokáže vytočit k tomuhle chování. Cuknul hlavou na stranu a lehce ho od sebe odstrčil, aby mohl vstát.

„Prosím tě, nechovej se jako přiteplená žehlička, nehodí se to k tobě.“ Pobaveně pokrčil rameny.

„A co jiného jsem, když navštěvuju tvůj klub? Hele, Leone, vybal to,“ stoupnul si před něj s rukama v bok. Nelíbilo se mu, že místo odpovědí dostává akorát tak „na zadek“. Jenže místo odpovědi ho drapl za ruku a táhl ho pryč od  tvořitelů JEHO rozkoše, přímo do obytné části velkého domu. Satén za ním šustil, jak Leon pádil po chodbě a jeho táhl za sebou. Nebránil se, ale ani se mu nelíbilo že nic neví.  Copak jeho Leona tak rozčílilo? Jindy aspoň něco zavrčel v odpověď, ale teď ani nevrčel… nepískal… nemumlal… nic. Bez jediného slova ho protáhnul chodbou a zastavil se před dveřmi s nápisem Torture-room. Vztekle strčil do dveří, které s bouchnutím narazili do zdi. Doslova ho vtáhnul dovnitř, chytil za ramena a nastavil ho na objekt jeho vzteku. Shiegovým očím se naskytl pohled na překrásného chlapce, visícího nad zemí. Ruce mu držel nějaký pevný provaz, který byl obalen bavlnou, aby chlapci neporušil kůži na zápěstí. Nohy měl od sebe, bylo mu záhadou jak, roztažené tak, aby byl umožněn lepší vstup do jeho těla. Pomalu mu začalo docházet, co že to vlastně Leon bude chtít. Přišel blíž a začal chlapce obcházet kolem dokola.

„Proč se nehýbe?“ Píchnul do něj prstem, ale chlapec se jenom začal kývat. Nepohnul se. Leon přišel blíž a rozepínal si pásek od kalhot.

„Vpravili jsme do něj paralyzující látku. Všechno bude cítit, ale nebude se moci pohnout.“ Prstem přejel po tváři a usmál se páru vyděšených očí. „Dokonale bude všechno cítit,“ zašeptal a opět poodešel. Shiego přimhouřil oči.

„Jsi si jistý? To ti udělal něco tak strašného, co tě donutilo udělat mu tohle?“ pohodil hlavou, až se jeho medové vlasy zavlnily ve vzduchu. „Ježíši Kriste Leone! Je to skoro ještě dítě,“ snažil se přítele odradit od bolestivého mučení, leč věděl, že když se on pro něco rozhodne, nic ho od připraveného plánu neodradí. Otočil se na něj s krutýma očima.

„Jsem si jistý a nechtěj mě přemlouvat, Shiego!“ zavrčel mu v odpověď, takže Shiego jenom zvedl ruce v obranu a nic dalšího k tomu neřekl. Jenom na chlapce kymácejícího se ve vzduchu ukázal prstem.

„A to tu visí takhle celou dobu?“                   

„Ne. Když jsem od něj odešel, stavil jsem se ještě u svých securiťáků a nařídil jim, aby ho sem přivedli, uvázali a vpíchli látku.“ Stáhl si kalhoty úplně, protože nechtěl, aby mu překáželi v pohybu. Svlékl se celý, jenom košili si nechal a Shiego se chtě nechtě olíznul. „Sakra nedívej se na mě, jako bych byl kus kuřecího masa! Zaměř se raději na něho!“ poručil Shiegovi, který se neubránil svůdnému úsměvu.

„Jenže když vidím někoho, kdo je tak… uch… znásilněníhodný, nemohu se ubránit. Leckdo by ti tvé tělo měl závidět,“ promlouval, když si stahoval župan ze svého těla. Leon zakroutil pobaveně hlavou.

„Ten, kdo je tu znásilnění hodný visí uprostřed místnosti, tak se prosím zaměř na něj.“  Přítel se naoko zamračil nad jeho slovy.

„Takže to mělo vyznít, jakože já nejsem krásný?!“ zvedl povýšeně bradu, ruce na nahých bocích. Leon k němu s dravým úsměvem přešel a lehce ho cvrnkl do nosu.

„To nikdo netvrdí,“ pobaveně zavrtěl hlavou, načež oba přešli Valenovi.

„Počítám, že chceš být zepředu, abys mu viděl do očí.“ Místo odpovědi se na něj usmál. Jak moc dobře ho zná. Zavrtěl hlavou a chytil Valena za boky, čekajíc na Leonův povel. Ten v ruce držel konec provazu, který byl uvázaný tak, že ho mohli podle libosti nastavovat, do jaké výšky ho zrovna potřebovali. Tvrdě na něj shlížel, s dychtivou touhou po pomstě. Zároveň však hořel nedočkavostí, až bude uvnitř jeho těla. On byl snad za poslední roky jediný, po kterém tak silně toužil, který ho tak silně iritoval a přitahoval zároveň. Sice ho Valen nenáviděl, ale o to víc se jeho touha zvětšovala. Zkrotit někoho, kdo ho nenávidí a kdo si sem tam libuje v násilí. Usoudil tak, protože jestli spal i s Shiegem, musel určitě zkusit něco násilného. Sklonil se k jeho uchu, vnímajíc jeho vyděšené oči.

„Příště si ještě rozmyslíš mi odporovat.“ Souhlasně kývnul na svého přítele a oba do něj naráz pronikly. I přestože měl v sobě paralyzující látku, prohnul se lehce v zádech a pevně semknul víčka k sobě. Z očí mu vytryskly proudy slz, doplněné kapkami krve, odkapávajících z jeho zatnutých rukou. Leonovi bylo jasné, jaká muka zrovna teď prožívá, ale to pranic nezměnilo na blaženém a hřejivém pocitu, co se mu rozlil v těle. A nejen jemu. Zasténání vycházející Shiegovi z úst bylo jasným důkazem jeho slasti. Bylo to něco nepopsatelného a zároveň zvrhlého, že se dělí o jednu… kurvu… o bratra, se svým nejlepším přítelem. Ani mu nedali malinkatou chvilku na přivyknutí, leč přivinout si na dva údy ve svém malém těle by se mu jen těžko povedlo, a začali s přírazy. S přimhouřenýma očima pozoroval jeho napnuté svaly v obličeji, pevně seknutá víčka. Neodolal a políbil ho na nehybné rty. Přejížděl po nich jazykem, zatímco sladil pohyby s Shiegem. Valen byl tak úzký, až mu to bralo dech. I když se o něj musel dělit, plně si užíval jeho horkost a těsnost. On si ještě rozmyslí své chování. Doufal, že tohle pro něj bude dostačujícím důkazem jeho moci nad jeho tělem a nebude se tak muset znovu uchýlit k tak drastickému trestu. Drastického pro Valena… slastného pro ně dva. Trochu povolil lano a Valen sjel o kousíček níž, takže do něj zajeli hlouběji, téměř až na doraz, kdyby se ovšem o něj nedělili dva muži, ale jenom jeden. Takhle jim to vyhovovalo o něco víc, protože se nemuseli tak napínat, aby mohli přirazit. Stačilo se jenom lehce zhoupnout v bocích a způsobit tak větší bolest mladému tělu, které by se teď jistě zmítalo v bolestných křečí.

Vytřeštěně otevřel oči při jejich hlubším proniknutí a jeho hrdlo se pokusilo o bolestný výkřik, který se ale přes rty ven nedostal. Leon si všiml té velké bolesti v uplakaných modrých očích a dostal pocit zadostiučinění. Přesně takhle ho chtěl mít. Zprvu vyděšeného a plného bolesti… později oddaného a věrného, čekající na rozkaz vycházející z jeho úst. Žadonícího po dotecích velkých dlaní, po polibcích žhavých rtů a hebkého jazyka. Ano, o tohle se bude snažit.

V tomhle momentě mu to ale ještě nestačilo. Steny jeho přítele a ta neuvěřitelná a slastná těsnost jeho malého bratříčka ho vzrušovaly natolik, že chtěl mnohem víc. Bez ohledu na to, jakou to Valenovi ještě způsobí bolest. Vystoupil z jeho těsného sevření a kývl na Shiega, aby pokračoval v rozdělané „práci“. Ten, bez protestů dál přirážel do, už tak zuboženého konečníku mladíka, jemuž se bolestí tmělo před očima. Kdyby tak mohl křičet, aby svou bolest alespoň částečně ventiloval. To mu bohužel ta zatracená droga nedovolovala, a tak zůstával se svou bolestí sám ve své mysli. Zpod křečovitě sevřených očních víček se mu valily další a další slzy, které neměly konce. Jestli tohle peklo někdy skončí, do smrti už se asi neposadí. Nenávist k jeho bratrovi, která celé čtyři roky sžírala celé jeho tělo, byla teď stonásobně větší. V tuhle chvíli si přísahal, že jestli se odsud někdy dostane, vrátí svému arogantnímu aristokratickému bratříčkovi všechnu tuhle bolest - jak fyzickou tak duševní - tisíckrát.

Shiego, vědom si příšerné bolesti, která teď zaplavovala celé chlapcovo tělo, zvolnil tempo a přivinul si ho blíž na svou rozpálenou hruď. Jednou rukou ho přitom hladil po jeho bledé pokožce a do ucha mu šeptal utěšující slůvka. Snažil se nějak odvést pozornost od té bolesti, kterou mu částečně způsobil, ač nerad i on. Nejraději by si nafackoval, když si uvědomil, že takovému andělskému stvoření tolik ublížil za cenu své vlastní rozkoše.

Leon mezitím došel k jedné stěně místnosti, u které byly naskládány všechny možné erotické pomůcky, sloužící buď k vyvolání ještě větší rozkoše, nebo také bolesti, o což on právě v tuto chvíli stál. Jeho vzrušení z pohledu na svého zuboženého brášku, se kterým si to momentálně rozdával jeho nejlepší přítel, který mu tak smyslně bloudil rukou po jeho bledém těle, bylo tak velké, že nebyl sto racionálně uvažovat. Se zvrhlým úsměvem vzal do ruky to, o čem nepochyboval, že dokáže způsobit takovou bolest, ze které by v normálním stavu jeho milovaný bráška upadl do bezvědomí, ačkoliv od toho už teď neměl daleko. Zapojil konec do zásuvky a přesunul se zpátky k milující se dvojici. Spíš než dvojici by byl ale přesnější výraz: jedinci, jelikož Valen nebyl z těch, kteří si v tuhle chvíli užívali. Přišel až k němu, jednou rukou ho chytil za bradu a zvednul mu hlavu tak, aby na něho viděl.

„Až s tebou skončím, bratříčku, tak se ti o tomhle bude zdát ještě dlouho poté a buď si jist, že na to jen tak nezapomeneš, protože zadek budeš cejtit několik týdnů, než si na něj budeš moct zase sednout,“ ujistil ho s autoritativním a zastřeným hlasem plným touhy po uspokojení se, pohledem na trpícího bratra. Pomalu slízl stékající slzu z jeho levé tváře a vtiskl mu polibek na ucho, do kterého mu následně zašeptal: „Snad si příště rozmyslíš mě neposlechnout.“ Poté mu na každou bradavku připevnil jednu ze dvou železných spon, které sloužily jako vodič elektrického proudu. Shiego na to celou dobu koukal a nevěřícně zakroutil hlavou.

„To nemyslíš vážně?! Zbláznil ses? Chceš, aby se bolestí nehnul další tři tejdny?“ vyčítal mu jeho zvrhlé chování s mírným zděšením v hlase. Bylo v něm však i něco jiného. Něco jako…očekávání. Nevěděl, čemu to přisuzovat. Jestli svému zvrhlému já, které si nemohlo připustit, že by s tím andělským stvořením neměl další sex tak dlouho nebo tomu druhému, menšímu já, které se strachovalo a chlapcovo zdraví. Nakonec však nechal Leona udělat to, co chtěl, když ho jeho přítel obdařil nepříliš příjemným pohledem vraha.

„Připraven?“ optal se polohlasně objektu své touhy, který tam bezmocně visel, neočekávajíc však od něj odpověď. Bez varování pustil do chlapcových citlivých bradavek prozatím malé množství elektrického proudu. I přes drogu, která ještě spolehlivě působila, sebou Valen škubnul, jak mu to bylo nepříjemné. Elektrické vlny mu probíjely tělem v pravidelných intervalech a jemu se bolestí stahovaly všechny svaly v těle. Leon přesunul svou pozornost na jeho krk, který začal obkreslovat svým jazykem. Shiega tahle hra začínala bavit. Pro jednou zapomněl na blaho objektu svých sexuálních potřeb a začal se starat výhradně o své vlastní blaho. Jednou rukou stále prozkoumával Valenovo tělo a tou druhou se zmocnil jeho chlouby, po které začal pomalými pohyby přejíždět, zatímco do něj stále přirážel. Tohle byl bezpochyby ten zatím nejlepší zážitek, který kdy zažil.

Leon se postupně přesunul z krku k Valenovým rtům, které si během chvilky hravě podrobil a pohltil je ve žhavém polibku, ve kterém se odráželo celé jeho nynější vzrušení. Když usoudil, že je velikost výbojů malá, přidal na intenzitě, tudíž teď Valenovo tělo pohltila svalová křeč. Po chvíli se Leon rozhodl, že si se Shiegem vymění pozice. Ten z Valenova těla, ač nerad vyklouzl a uvolnil tak místo pro Leonův nadmíru naběhlý úd. Leon věděl, že se to Shiegovi nezamlouvá, jelikož to bylo dneska už po druhé, co ho přerušil při sexu, tudíž ho vybídl, aby šel k němu, zatímco on sám začal tvrdě přirážet do Valenova zuboženého konečníku. Když k němu došel, jednou rukou si ho k sobě přitáhl a vtiskl mu žhavý polibek na rty. Plenil jeho ústa a zároveň bloudil nenechavou rukou po jeho těle, aby mu tak alespoň trochu vynahradil to drzé přerušení. Po chvilce bloudění narazil konečně na jeho nejcitlivější místo. Uchopil do ruky jeho chloubu, která proti němu čněla jako maják a začal si s ní smyslně hrát. To se Shiegovi samozřejmě nadmíru zamlouvalo a tak po chvilce začal proti jeho ruce sám přirážet. Když pak Leonova nenechavá ruka našla bod, kde se nacházela prostata, málem vyletěl z kůže rozkoší.

Spojení vášnivého polibku a smyslné hry Leonovy ruky na jeho mužství, způsobilo nečekaný výbuch. Jeho tělo se prohnulo ve slastné křeči a on se během chvilky ocitl na hranici vnímání. Zaklonil hlavu ve spokojeném výkřiku a nechal své semeno dopadat na Leonovo tělo. Ten se usmál a jal se dokončit své „dílo“. Začal do Valena přirážet tvrději ve snaze se co nejdříve uspokojit. Ještě párkrát do něho přirazil a konečně se osvobodil od toho tlaku ve svém mužství. S výkřikem se udělal do Valenova těla a naposledy do něj mohutně přirazil. Při tomto posledním pohybu se Valen i přes drogu prohnul bolestí jako luk a konečně se ponořil do světa nevědomosti, ve kterém neexistovala žádná bolest z prožitého mučení, jen nekonečná tma.

 

Obrazek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

P.S.:

(Luna, 30. 4. 2010 9:27)

fakt už to mam jak drogu XoDDD jsem na tý povídce závislá XoDDD

...

(Luna, 30. 4. 2010 9:21)

no to si kurňa piš že jo XoDDDD mluvíš mi přímo z duše Ero-kóhai XoDDD no každopádně pokráčko se odkládá, kvůli zkouškám naší milé Naku warai a mojí matuře XoD že Ero XoDD

.....

(Naku, 17. 4. 2010 15:20)

....vážně?xDDDtak to jistě potěší i Lunu..xDDDstala se na tý povídce doslova závislá..xDDjakoxD..je pravda,žýe sem se už dlouho při psaní podívky takhle moc nepobavila,ae jakoxDDD..čekat až ona pošle svůj odstavec a teď na to navazovat je děsná srandaxDDDDDD ae jako..budu mluvit i za Lunu,když řeknu,že sme rádi že se to líbí.x.DDD

...

(Aylen, 17. 4. 2010 14:17)

Naprostá dokonalost!!! Nemám slov :)

......

(Naku, 12. 4. 2010 23:49)

to netuším...

P.S.:

(Luna, 12. 4. 2010 23:30)

ale jako myslim, že ten další díl bude extra dlouhej XoD

...

(Luna, 12. 4. 2010 23:25)

jako ne XoDDD mě to neuvěřitelně baví XoDDDD ale úplně nehorázně XoDDDD

.....

(Naku, 12. 4. 2010 21:20)

...ae jako..ten psychickej natlak neni kvůli mě!!!!xDDDDDDDDDD

...

(Luna, 12. 4. 2010 21:01)

XoDDDD pásová výroba XoDDD prej vlastní pot XoDDDD co mam řikat já? XoD takovej psychickej nátlak XoDDD já už jsem na tom závislá jak feťák na heroinu XoDDDd

........

(Naku, 12. 4. 2010 20:35)

já gramatický chyby neřešim..jasně,nevypadá to esteticky,ale prostě češtinu neumim a nehodlám se jí ani učit..xDDDDDDDDDD

a jo..xD:.tvrrdě,až přímo brutálně..xDD..nechávám na klávesnici vlastní pot,abych co nejdřív poslala to co sem napsala Luně a ta na to navázala a obráceně..xDDDDDDDDD

....

(Luna, 12. 4. 2010 20:30)

hej jako ale on je člověk ani hledat nemusí...oni bijou do očí XoDDD...hej jako ale další díl se chystá XoD pilně na tom s Naku pracujem XoDDD viď ERO XoDDDDD

..........

(Naku, 12. 4. 2010 20:21)

to jako hledáš gramatický chyby?xDDDDDDDDDDD tak to potěš pr**l.xDDDDDDDD

hej....

(Kochi-chan, 12. 4. 2010 19:16)

tak tohle bylo dost krutý.....úplně sem z toho hotová...dostalo mě to tak, že sem ani nehledala gramatické chyby...fakt sugoi...a doufám, že bude brzo další díl xDDD

.....

(Naku, 11. 4. 2010 22:23)

jako já za to nemohla...proště když sem nas**ná,tak se neovládam a dělám věci..xDDDDDDjá dělám věci tse..xDDDDDDD..ae jako..ja gramatiku vlůbec neovladam,takže hrubky nehribky..když se to nikomu nelíbí,tak ať to nečte.xDDDDDDDDD

...

(Luna, 11. 4. 2010 22:00)

já z tebe chčiju holka XoD to si nedokážeš ani představit, jak neuvěřitelně moc mě nakrklo, žes to vymazala XoD já myslela, že tě uškrtim XoD....i když jako...všimla jsem si, že tam je ještě hodně hrubek ^-^ asi nejsem dobrej betaread XoD jako to musim opravit =oD taková ostuda XoD