World of crazy Dreamer

„Prosím?“ Co se to do prdele děje? Absolutně nechápal náhlou reakci muže stojícího naproti němu. Ten se mračil, napjaté celé tělo a šel z něj docela i strach. Shiego si radši stoupnul, aby mohl případně reagovat, kdyby ho popadl amok. Neviděli se dost dlouhou dobu, za kterou se mohlo zabijákovo chování změnit. Ne mohlo, ono se změnilo. Stejně tak jako to jeho, jen on už nepracoval pro mafii. Za to Jaseino ano, což bylo plus, jelikož to byl prvotřídní stopař, ale zároveň byl i nervově nestabilní…nejspíš. Každopádně teď se mu tak jevil. Ve skrytu duše doufal, že nezapomněl chvaty, které se v mládí naučil. Co se to s námi stalo?, napadlo ho najednou, když se upřeně díval do rozčílené bledé tváře. Smutně sklopil oči. Zakroutil hlavou. „Když budeš chtít něco vědět, zavolej do Rakuenu.“ S tím se od něj otočil. Bylo mu jedno, že jsou všude střepy. Došel si pro věci a nevšímal si překvapených očí, co ho pozorně sledovaly. Klidně se obléknul a svůj mobil položil na konferenční stolek. Natočil hlavu na stranu, aby ho Jaseino slyšel. „Sbohem,“ zvednul hlavu a šel ke dveřím. Čekal nějaká slova vysvětlení, něco, cokoliv, co by ho přimělo se zastavit a otočit. Nic. Smutný úsměv mu zbrázdil rty. Nakonec, je to všechno pryč, zavřel za sebou dveře a odešel z bytu, ve kterém prožili dobré i zlé. Odešel od bývalého milence, bývalé vášnivé lásky, od přítomného zaměstnance.

 

………………………………………………………………………………………………………………

 

Londýnskými ulicemi se prohnalo nablýskané červené auto, jehož řidič nedbal žádných dopravních předpisů. Několikrát překročil povolenou rychlost, nejmíň čtyřikrát projel na červenou, dvakrát málem způsobil dopravní kolizi a jednou dokonce skoro přejel člověka. Nezajímalo ho, že ho stíhají tři policejní auta, ani nevnímal, co svým bezohledným chováním působí. Chtěl se jen co nejrychleji dostat na kraj města a zlikvidovat jednu osobu. Vztek mu tak zatemnil mozek, když si konečně vzpomněl, co se vlastně stalo. Začalo to tím kapesníkem se sytě vínovými iniciály, díky kterým dokázal bezchybně určit majitele. Další věc, která ho zarazila, byl fakt, že se jeho auto nenachází na parkovišti před jeho domem. Když si pak postupně procházel činnosti minulých dnů, které si dokázal vybavit, aby se dopátral místa, kde mohl auto nechat, konečně mu svitlo. Vztek, který pak pohltil jeho nitro, byl tak veliký, že se sotva dokázal ovládat. Nejbližší a nejrychlejší cestou se dostal ke svému autu a teď svojí bezhlavou a nebezpečnou jízdou ohrožoval na životě nejen celé město, ale také sebe. Pomodli se, ty hnusnej parchante, za chvíli si zašukáš maximálně tak s červama pod zemí, kam tě vlastnoručně zahrabu, až ti rozmašíruju ksicht, říkal si v duchu vztekle. Za pár minut už mohl vidět obrovskou bránu a příjezdovou cestu k jednomu z nejnavštěvovanějších domů Londýna.

 

„Rakuen…“ odplivl si znechuceně, když suverénně zaparkoval v záhoně rudých růží. Nabil svoje dvě pětačtyřicítky, strčil je za pas, zabouchl dveře od auta a rázným krokem vykročil ke vchodu domu. S policií si starosti dělat nemusel. Zblbnul je v ulicích a ztratil se jim, takže než ho najdou, chvilku jim to potrvá. Do té doby už bude dávno hotový. Chlapce, který stál u dveří a vítal hosty, obdaroval vražedným pohledem, až si z něj ten chudák málem sedl na zadek, a pokračoval dál do hlavní haly. Samozřejmě, že na sebe hned upoutal pozornost všech přítomných, což bylo částečně zapříčiněno také jeho vzhledem. Elegantně a zároveň moderně oblečený, celkově velmi pohledný mladý muž s upravenými vlasy na sebe prostě musel strhnout veškerou pozornost.

 

„Vítejte, pane, budete si přát nějakou speciální službu? V našem kata…“ Roztomilý blonďatý mladík, jenž se jal Taie přivítat, skončil v pevném sevření assassinovy ruky, kterou ho chytil za flígr. Byl zhnusen tím, co se tady v tom domě dělo. Tomuhle usmrkanci nemůže bejt ani 15, odfrknul si pohrdlivě.

 

„Kde najdu Katsu Bridgensona?“ zavrčel nevrle. Neměl čas se tu s někým crcat. Chtěl udělat to, pro co sem přijel a vypadnout. „Tak bude to?“ Chlapec vyděšeně vykulil svoje čokoládové oči a ještě vyděšeněji ukázal roztřesenou rukou na schody, které celé hale dominovaly.

 

„P…po těch schodech n-nahoru a n-na konec chodby. Js-jsou to po-poslední dveře vpravo,“ vypravil ze sebe namáhavě s velkou dávkou strachu, který se mu odrážel v očích. Tai se rozhodl dál to dítě neděsit, konec konců on nebyl ten, kvůli kterému ho ráno bolela celá prdel. Co prdel, celý tělo. Mile se na chlapce usmál, pustil jeho košili a trošku ho upravil.

 

„Vidíš, jak to jde, děkuju.“ Otočil se na patě, až za ním zavlál jeho kabát, vykročil po schodech nahoru a vyjevených pohledů si nevšímal. Jakoby se nic nestalo a on tam nikdy nebyl. Když si byl jist, že ho nikdo nevidí, vytáhl zpod kabátu jednu ze svých zbraní a rázným krokem vkročil do dlouhé chodby plné dveří. „Zasraně, kterej kretén tohle navrhoval?“ stěžoval si nahlas. Povzdechl si a vydal se podle instrukcí. Nic jiného mu ani nezbývalo. Když ale došel na konec dlouhé chodby, narazil na rozcestí. Byl na vážkách. Otevřít poslední dveře vpravo téhle chodby nebo se vydat do další chodby napravo a vlézt do posledních dveří, které najde. „Do prdele, takhle tady marnit čas!“ nadával jak dlaždič. Nakonec to prostě risknul a vydal se vpravo. Něco mu říkalo, že jde dobře. Cítil to v kostech. Prst na spoušti ho svrběl tak, že byl až v pokušení to tu rozstřílet. Užij si poslední okamžiky svýho zkurvenýho života, Katsu! Navenek působil chladným vražedným dojmem, avšak uvnitř něj to vřelo. Už se nemohl dočkat, až ze světa vyprovodí další odpornou krysu, která zamořuje vzduch svojí přítomností. Potichu došel na konec chodby a kultivovaně zaklepal na poslední dveře, které se tam nacházely. Čekal, až se otevřou, s pistolí připravenou k akci. Chvíli to trvalo, ale nakonec se z útrob pokoje ozval jemu dost známý hlas se slovy:

 

„Už jdu, kdo je to?“ a dveře se pomalu otevřely. Tai na nic nečekal, rozrazil je dokořán, čímž Katsu naprosto vykolejil a natáhl mu takovou pěstí, až mladý aristokrat „odletěl“ o kus dál a narazil zády na stůl.

 

„Tvoje smrt,“ odpověděl blonďák na jeho otázku a zavřel za sebou dveře. Nepotřeboval publikum. Katsu se mezitím oklepal z tvrdé rány a chtěl se dostat na druhou stranu stolu, kde měl v šuplíku uloženou svojí zbraň. Bylo pro něj velkým překvapením, že tady Taie viděl, očividně s dost dobrou pamětí, vražednými úmysly a pistolí v ruce. Měl za to, že mu dal toho GHB tolik, aby si na dějství minulé noci, nevzpomněl. Očividně ho podcenil. Měl počítat s tím, že nějaká droga na jednoho ze tří nejlepších hitmanů, vycvičených Greinem, stačit nebude, ať je jakkoliv účinná. Šuplík už měl na dosah, ovšem Tai nikam nezmizel. Chytil Katsu za rameno, trhl s ním dozadu, a než zrzek stačil spadnout na zem, vrazil mu pěst do žeber. Chladnýma očima, naprosto postrádajícíma jakýkoliv cit sledoval, jak se snaží popadnout vyražený dech. Pomalu našrouboval na hlaveň své pistole tlumič, který dosud ukrýval v kapse svého kabátu, strčil ji zpátky za opasek a obkročmo si nad zrzka klekl. Chytil ho za lem jeho košile a přitáhl si ho blíž.

 

„Myslel sis, že ti to projde, šmejde?!“ zavrčel mu vztekle do obličeje. Katsu se, navzdory svému pudu sebezáchovy, usmál.

 

„Upřímně…nemyslel jsem si…nemyslel jsem si, že na to přijdeš,“ odpověděl mu mezi vykašláváním. „Jak…?“ Tai ho ani nenechal doříct větu. Ten jeho úsměv mu tak zpěnil krev v žilách, že to nevydržel a jednu mu vrazil.

 

„Neměl bys všude nechávat svoje věci,“ odpověděl mu na jeho nevyřčenou otázku. Chvíli to trvalo, ale pak si Katsu vzpomněl, jak si utíral tvář, když mu do ní Tai plivnul. Kapesník, blesklo mu hlavou. Přišlo mu to tak absurdní, že se rozesmál. Tai pozvedl jedno obočí v tiché otázce. Chvíli na něj koukal, ale pak vztekle zavrčel a znovu ho udeřil pěstí. Ovšem úsměv z jeho tváře nedostal. „Co je tady k smíchu?“ Sevřel pevněji jeho košili a nahnul se nad jeho oteklý obličej. Z koutku úst už zrzkovi vytékal pramínek krve. Podíval se Taiovi do očí se zvláštním úsměvem.

„Říkal, že jsi chytrý, ale netušil jsem, že až takhle,“ řekl jen tak mimochodem. V ten moment Taiovo už tak temně šedé oči ještě více potemněly. Na čele se mu objevila vráska, jak se zamračil.

 

„To jsem si mohl myslet, že to nemáš z vlastní hlavy,“ prsknul znechuceně. „Mluv! Kdo tě poslal?“ Jeho hlas přešel z normální tóniny do tak chladné podoby, až z toho Katsu zamrazilo. Nebyl ale z těch, kteří se poserou jenom z autoritativního hlasu.

 

„Nejsem práskač, Shark. To si jako myslíš, že ti to řeknu? Jak naivní,“ vysmíval se mu do obličeje, ačkoliv věděl, že za to schytá další pěstí. Nemýlil se. Přistála z druhé strany, než ty předchozí. Sakra, ten má páru, zaklel v duchu.

 

„Nehraj si se mnou, nebo špatně skončíš!“

 

„Vážně? S tím jsem…počítal, ačkoli minimálně,“ ušklíbl se hořce nad tou situací. Tai mu z fleku ubalil další ránu.

 

„Kdo to byl?“ Probodl ho vražedným pohledem a čekal. Katsu se nejprve musel vzpamatovat. Přeci jen, když vás někdo v jednom kuse mlátí do obličeje, není to žádná procházka růžovým sadem. Tai s ním mírně zatřásl. „Tak mluv!“

 

„Budeš…mě muset zabít. Nic ti neřeknu.“ V duchu děkoval otci, že ho podrobil výcviku na výslechy. Když byl menší, říkal si, že mu to k ničemu nebude, ale teď se to hodilo. Jestli Ravena prozradí, Tai bude schopný ho za to zabít, i když to bylo čistě z dobrého úmyslu. Přítel ne přítel.

 

„Fajn!“ Tai byl tak vytočený, že se téměř přestal ovládat. Nebýt Greinova výcviku, už by ho zabil. Sice od Greina odešel, protože už mu neměl co dát a přestaly se mu zamlouvat jeho praktiky, ale u něj se naučil sebekontrole, za což mu byl vděčný. Vytáhl znovu zbraň s tlumičem a namířil mu ji ke spánku. „Mluv nebo budeš mít v hlavě o jednu díru víc!“ Katsu se na něj podíval očima naprosto beze strachu. Další vlastnost, kterou ho naučili rodinní příslušníci - tentokrát to ale byl Shiego.

 

„Výborně, tak…dělej!“ nabádal ho k výstřelu. „Jen jsem…zvědavý, jak se pak vypořádáš s Shiegem,“ dodal naprosto nevzrušeně. Skoro jakoby mu vyhrožoval, že jestli ho zabije, půjde po něm celá mafie. Taky způsob, jak si zachránit krk. Ovšem tohle byl Tai – elita mezi zabijáky. Jeden ze tří nejlepších žáků Greina. Na toho takovéhle výhružky neplatily. Ano, byl si vědom toho, že Shiego Kanegawa byl nástupcem japonské Yakuzy, a že se s ním zná jeho přítel Raven, ale bylo mu to naprosto ukradené. Za pošpinění jeho cti a těla si každý takový troufalec zaslouží smrt. Nikdo z něj nebude dělat kreténa, natož pak takovej teplej cucák jako Katsu Bridgenson. Ke Katsuově úlevě dal Tai pistoli dál od jeho hlavy. Avšak jen kvůli tomu, aby mu hned na to s chladnou hlavou, naprosto suverénně střelil do stehna. Pokojem se ozval tlumený výkřik. Tak bolestný, až to trhalo uši. Katsu bolestí zatínal zuby s křečovitě zavřenýma očima, jak se snažil nekřičet. Kurva, to bolí jako svině! klel v duchu s bolestí zastřeným myšlením. Jednou rukou držel Taie pevně za zápěstí a tou druhou si držel prostřelenou nohu.

„Bolí to?“ zeptal se ho Tai s jistou dávkou morbidnosti v hlase. „To abys věděl, že si se mnou nemáš zahrávat!“ Katsu byl sotva schopný vnímat jeho slova. Byl plně soustředěný na tepající ránu, ze které prýštila krev jako z fontány. No zas až tak možná ne, ale bylo to dost na to, aby minimálně do 15 minut vykrvácel. „Jestli nebudeš mluvit, nechám tě pomalu vykrvácet a bude se na to s radostí dívat. Rád sleduju, jak z očí mých obětí vyprchává život!“ Ne vážně, tohle byl zabiják jako poleno. Ten se s ničím nepáral a Katsu by v tuhle chvíli přísahal, že by byl schopný zabít klidě i malé dítě. Bez mrknutí oka. Do prdele, promiň, Ravene, ale mám rád svůj život, zanaříkal v duchu.

 

„F…fajn,“ kapituloval nakonec. „Tvů…j přítel…ugh…nechtěl aby…abys skončil jako…Greinova bez…bezcitná krvelačná z…zrůda…ugh…na zabíjení,“ dostal ze sebe namáhavě skrz zatnuté zuby. „Chtěl…si ověřit, jes…jestli v sobě…ugh…ještě nějaké c…city máš,“ dokončil z posledních sil. Začaly mu těžknout víčka. Cítil únavu a chtělo se mu spát. Ztratil už dost krve. Tai ho ale proplesknul, aby se probral.

 

„Kdo to byl? Chci jeho jméno!“

 

„R…Raven.“ Taiovi se při vyslovení toho jména zastavil čas. Nevěřil vlastním uším. Raven? Ten Raven? Neviděli se jak dlouho? Čtyři roky? Ano, to by sedělo. Hned po výcviku se pohádali a téměř zabili. Rozešli se ve zlém a od té doby se neviděli. Sem tam o něm něco slyšel, ale nikdy by nevěřil, že je něčeho takového schopný. Než se vzpamatoval, připadalo mu to jako věčnost. Katsu už skoro nevnímal, ale potřeboval vědět ještě jednu věc.

 

„Kde je? Tak kde ho najdu?!“ zatřásl s ním, aby ho trošku probral. Nebylo to dvakrát účinné, ale i tak tu odpověď dostal.

 

„Dnes…se má…vrátit z…kari…biku…Přijede do…soukromého…pří…přístavu…u Riley s…street.“ Jakmile to dořekl, ztratil vědomí. Tai ho pustil, až to zadunělo, jak se Katsu ještě praštil do hlavy. Zabiják se na to díval chladnýma očima, vstal, upravil se, zastrčil pistoli za pas a hodil na bezvládné tělo kus bílé látky s vyšitými iniciálami. Stejně tiše jako přišel, tak taky odešel, nechávajíc polojaponce svému osudu. Děj se vůle boží. S rázností došel až na konec chodby a chtěl pokračovat vlevo, aby se dostal ven. Nechtěl tu zůstávat déle, než bylo nutné. To by ovšem naproti sobě, na konci chodby, nesměl zahlédnout další pro něj nežádoucí osobu. Muž se stříbrnými vlasy do pasu a postavou, za kterou by se nemusel stydět ani terminátor, naprosto bezstarostně kráčel chodbou směrem k němu. Taie si ale všimnul až ve chvíli, kdy mu kolem hlavy proletěla kulka. Rafael se usmál dost morbidním způsobem, přitiskl se ke stěně a v další chvíli Taiovi střelbu oplatil. Ten skočil za roh, aby měl nějaké krytí a zpoza něj zasypával stříbrovlasého muže salvou kulek. Díky tlumičům, jež oba muži používali, naštěstí nikdo nic neslyšel. Nemuseli se proto zabývat nepříjemnostmi.

 

„Dlouho jsme se neviděli, Tai,“ zavolal na zabijáka provokativně Rafael. „To se tak těšíš na to, až tě ošukám?“ To bylo pro Taie jako rudá pro býka. Ta svině, nadával v duchu.

 

„Už se nemůžu dočkat, až tě zabiju pomalou a bolestivou smrtí, kterou jsem ti slíbil, ty buzerante!“ křikl na něj v odpovědi. Chodbou se rozlehl Rafaelův pobavený hluboký smích.

 

„Už se těším!“ Rafaelovu poťouchlou radost z toho, že má konečně nějakého ucházejícího soupeře, nedokázala pokazit ani kulka, která ho zasáhla do levého ramene. To už máme dva, s úsměvem sevřel stonek rudé růže, jež celou dobu svíral v pravé ruce.

 

„Fajn, bohužel to budeme muset nechat na jindy. Nemám čas se tady s tebou crcat.“ Ještě naposledy po Rafaelovi vystřelil, pak schoval zbraň a rozeběhl se chodbou ke schodišti. Musel zmizet dřív, než tam dorazí poldové. Bylo skoro 11 hodin a on se potřeboval dostat do přístavu u Riley street. Schody sešel rychlou chůzí, aby na sebe nepřitahoval přílišnou pozornost, dost na tom, že jí na sebe strhnul při svém příchodu. Ani se nerozloučil, nasedl do svého rudého auta, v otočce rozryl už tak poničený záhon s růžemi a vyjel po příjezdové cestě pryč od toho domu pro teplouše.

 

………………………………………………………………………………………………………………

 

Raven se vítězoslavně usmál. Ano, můj malý Teruki… přesně to jsem chtěl. S prvním stenem i vyvrcholil. Mezi assassinovy prsty protékalo horké sperma a na podlahu dopadlo pár kapek potu. Culil se jako sluníčko, když zvedal Terukimu hlavu. Měl rudé tváře, naprosto uvolněný výraz a v očích poraženeckou prohru. Olíznul mu koutek úst. „Nade mnou nemůžeš vyhrát.“ Vsunul mu jazyk mezi rty a políbil tak vášnivě, až mladý učeň ztratil dech i „hlavu“. Teruki mu zajel rukou do vlasů a trochu se k němu přitisknul. Nesměle mu polibek opětoval, ale když se mu Raven pobaveně usmál do rtů, hodil zábrany za hlavu. Úplně se k němu otočil a vrhnul se na něj. Pán ne pán, povalil ho docela hrubě na podlahu i přes jeho zranění a jazykem se všem mělkým ranám začal věnovat. Raven vyheknul překvapením. Vida vida, kde se to v našem mladíčkovi bere, blesklo mu hlavou, když Teru jazykem brázdil poraněnou kůži. Teruki věděl, že Raven je tak trochu masochista, protože jinak by ho hned ze sebe shodil a uhodil, což neudělal. Dál se k němu však hrubě nechoval. Pořád byl hodně zraněný, muselo to bolet, i když se tvářil kamenně, ale vážně ho nehodlal nějak brutálně mučit. Na jazyku mu ulpívala kovová chuť krve, prsty rozkošnicky rozmazával kapky potu na hrudi. V hlavě mu tepalo při pomyšlení, že se brzy dostane k Ravenově chloubě, která za pozornost rozhodně stála. Najednou se jachta začala více houpat. Ze strany na stranu. Teruki okamžitě zvednul hlavu a jako správný žák a „kapitán“ lodi, se vrhnul na problém, který měli. Zanechal Ravena na zemi v kajutě a ten jen hleděl do stropu. Přemýšlel, co to vlastně s tím zajíčkem na sobě před chvílí dělal. A co víc, přemýšlel, proč ho nechal dělat to, co dělal. Jemu. Rozhodil ruce, takže teď vypadal jako ukřižovaný a zavřel oči. Houpání lodě ho tak trochu kolébalo ke spánku, jeho zmučená mysl se tomu s radostí poddávala. Nu, Teruki byl velmi pilný a učenlivý žák, ale… Ale co, Rave? Čekáš, že se ti do náruče vrhne někdo jiný? Jsi tak naivní, až se mi chce brečet smíchy… Drž hubu, zasyčel sám na sebe v duchu. S tímhle brýlatým mladíkem byl po nějakou dobu zamknutý ve zpovědní místnosti, kam se kdysi dávno dostali díky Greinovi, ale netušil, že by k němu mohl až takhle vzhlížet. Uchechtnul se jako nějaký puberťák. Možná by toho mohl patřičně využít, konec konců, Teru byl opravdu přitažlivý a jak vidno, tak i vynalézavý. Pohupování lodě zesílilo a Teruki se nevracel. Znepokojeně, se zamračeným pohledem se zvedl na nohy a v rouše Adamově se vydal na palubu. Těsně v půlce schodů se srazil se svým učněm. Ten po něm hodil omluvný pohled.

 

„Omlouvám se, pane, ale jak se zdá…neplánovaně jsme vypluli na moře.“ Rozpačitě se culil na svého pána, jenž nevypadal dvakrát nadšeně. Ale to nevypadal nikdy. Neustále se tvářil, jakoby se mu něco nelíbilo a jen málo kdy se usmál. Usmíval se jen tehdy, když dával Terukimu trest, což Teruki chápal. Raven se lehce zamračil. Vlastně mu to ani nějak nevadilo. Být na širém moři s Terukim, nikdo z branže v dohledu. Ticho a klid. Může to brát jako dlouho vysněnou dovolenou. Zajiskřilo se mu v očích. Dovolená s Terukim. Další otázka byla, zda je tak zvrácený, aby se vyspal se svým učněm, který k němu vzhlíží… Když on mě tak strašně provokuje, že to nejde jinak! namlouval sám sobě. Já bych tomu neříkal provokace, neboť to je jasná iritace, ale jak chceš.

 

„Copak jsi nedával pozor, když jsi loď uvazoval?“

 

„Dával, ale,“ Raven zvednul ruku a jedním pohybem ho zastavil v mluvení. Mladík raději zmlknul, aby ho nerozčiloval ještě víc. Aspoň si myslel, že ho rozčiluje, ale domněnky o jeho pánovi byly naprosto milné. Raven se bavil, neskutečně se bavil myšlenkou, že se toulají po moři, absolutně neví, kde jsou a to musí být zítra odpoledne v přístavu v Londýně. Chtělo se mu vyprsknout smíchy, když se podíval do mladíkových nechápavých očí. Potlačil smích a tvářil se tak, jako vždycky.

 

„Žádné ale, Teruki.“ Přitisknul mu prst na rty a nechal ho tam. Čekal, jak zareaguje. Ten se světlým pohledem upřeným do Ravenových modrých očí, vsál pánův prst mezi rty. Jazykem přejížděl špičku prstu a sem tam kousl.

……………………………………………………………………………………………………………

 

„Příště mi nech i mapu. Tohle je horší jak labyrint,“ postěžoval si s úsměvem svému staršímu bratrovi. Užíval si tu blízkost, jak se k němu Leon zezadu tiskl, jeho silné paže, kterými ho objímal a teplo, jež vydávalo jeho tělo. Z jeho vůně se mu málem zatočila hlava. Tak takhle to vypadá, když je člověk šťastný a zamilovaný, odtušil v duchu a se šťastným úsměvem zavřel oči, aby si tu blízkost vychutnal ještě víc. V tom mu ucho ovanul horký dech.

 

„Snad ses neztratil, to by mi bylo líto. Kde bych tě pak zase hledal?“ Jeho hříšně svůdný hlas způsobil, že Valenovi naběhla husí kůže. Chtěl mu něco odpovědět, ale přerušil ho jeho kručící žaludek. Rozpačitě se začervenal, když se Leon rozesmál. Políbil mladšího bratra na ucho a chytil ho za ruku. „Pojď se najíst, snídaně už čeká,“ vyzval ho s úsměvem a usadil ho ke svému stolu. Idylické ráno, které už Valen nezažil celé dlouhé čtyři roky. Snídali spolu, povídali si, smáli se, vyprávěli si různé historky, stejně jako kdysi u nich doma. I přesto byl však Valen chvilkami myšlenkově někde jinde. Stále mu vrtal hlavou Rafael. Co tady chtěl? Zatraceně, dyť on mě našel! panikařil v duchu. Dobře si ho pamatoval z minula. Byl to on, kdo po něm celé ty čtyři roky šel. Jelikož nebyl hloupý, vždycky si zjišťoval, kdo jsou jeho zákazníci. To mu dalo výhodu, že se za tu dobu, co dělal děvku, docela dobře orientoval v členech podsvětí. Od mafie po zabijáky a obchodníky s bílým masem. Jednou měl zákazníka, kolem kterého se motal dost podezřelý stříbrovlasý muž. Ten stříbrovlasý muž, do kterého před chvílí vrazil na chodbě. Rafael. Pravá ruka sicilského mafiánského bosse, chladnokrevný zabiják poznamenaný válkami. Aniž si to uvědomil, začal se mračit a tupě zírat do stolu, což samozřejmě znepokojilo Leona. Z myšlenek ho vytrhl až jeho hlas.

 

„Co se děje?“ Valen se na něj podíval. Mám mu to říct? Nebude z toho mít problémy? Hlavu měl plnou rozporuplných myšlenek. Nakonec se ale rozhodl o tom Leonovi neříkat. Řekne to Shiegovi, až ho uvidí, ten by mohl Rafaela znát. Zakroutil hlavou na znamení, že se nic neděje a usmál se. Nebudou si kazit příjemné ráno. Avšak právě v tu chvíli se o pokaženou snídani postaral hluk z klubu a policejní sirény. Leon se zamračeně zvednul a podíval se z okna na příjezdovou cestu, kde stálo nejmíň pět policejních aut.

 

„Co se to tady sakra děje?!“ zaklel vztekle. „Počkej tady, hned se vrátím,“ přikázal Valenovi, políbil ho na tvář a zmizel za dveřmi. Rozčileně si to rázoval chodbou do vstupní haly se svou gorilou za zády a proklínal ty dutý policejní palice, který mu právě pokazili skvěle načaté ráno - vlastně skoro poledne. Ještě štěstí, že jeho pets měli rozkazy, že kdykoliv uslyší policejní sirény, mají se neprodleně vrátit do svých pokojů a nevylézat, dokud se situace neuklidní. Teď byla hala prázdná, až na policajty, kteří mu bez povolení vrazili do domu.

 

„Může mi někdo laskavě vysvětlit, co se tady zatraceně děje?“ zahřměl celou halou jeho autoritativní dost naštvaný hlas. Všichni policajti se pod ním bezděky přikrčili. Leon sešel rázně ze schodů a stanul před jedním, který byl nejspíš jejich velitelem. „Chci vysvětlení a okamžitě! Jak si dovolujete vrazit mi do domu a dělat tady bordel?!“ křičel na něj, div mu z očí nešlehaly blesky. Policista se narovnal, aby si dodal trochu kuráže a odkašlal si.

 

„Promiňte nám to vyrušení, ale stíháme jednoho muže v červeném ferrari, který podle všeho skončil tady. Stopy po kolech ve vašem záhoně to potvrzují. Máme povinnost to tu prohledat, jestli se zde neukrývá,“ odůvodnil jejich vpád. „Čtyři lidi nahoru, tři vlevo, tři vpravo. Prohledejte to tu celé,“ rozdal rozkazy, jakoby tam snad Leon ani nebyl. Tomu se už vzteky skoro kouřilo z uší.

 

„Tak a dost!“ zakřičel nepříčetně Leon. Všichni se zastavili v pohybu a zírali na něj, jakoby spadl z višně. „Okamžitě vypadněte z mého domu!“ Na důkaz svých slov ukázal prstem k vyraženým dveřím.

 

„Ale pane…“

 

„Okamžitě!“ zpražil ho nenávistným pohledem. „Zaprvé jste sem vtrhli bez dovolení jako banda paviánů a pokazili mi tak snídani. Zadruhé se tady chováte jako prasata a poničili jste mi majetek a zatřetí nemáte ani povolení k prohlídce, takže koukejte okamžitě vypadnout, nebo zavolám státnímu návladnímu a nikdo z vás už si u policie ani neškrtne!“ Na to nikdo z nich neměl co říct. Velitel všechny odvolal a postupně všichni vyklidili prostor. Jakmile odjelo poslední auto, vešel dovnitř překvapený Shiego.

 

„Co se tady pro pána krále děje?“ zeptal se s pohledem na vyražené dveře a podíval se na Leona s otázkou v očích.

 

„Bordel, to se děje. Jak ti mi zvedli mandle,“ odpověděl mu ještě stále vytočený a prohrábl si mírně rozcuchané vlasy. V tu chvíli seběhl dolu značně rozrušený a vyděšený Michi. Jeden z Leonových pets.

 

„Pane Shiego! Pane Shiego! Váš bratr…nahoře…on…panebože.“ Doběhl celý udýchaný a chytil Shiega za ruku. Ten se ho samozřejmě snažil uklidnit, protože z něj zatím nevylezla jediná kloudná věc.

 

„Uklidni se, co je s Katsu?“ ptal se ho mile, aby ho ještě více nepolekal.

 

„Váš bratr, on…pojďte honem! Leží tam…ve svém pokoji…všude je krev!“ táhnul ho nahoru, avšak při zmínce krev Shiegovi jakoby přeskočilo, vyběhl nahoru jako smyslů zbavený s Leonem v patách, nechávajíc udýchaného Michiho za sebou.

……………………………………………………………………………………………………………

 

Přitiskl ho ke stěně a vycenil na něj zuby v širokém úsměvu, za kterým se schovávalo něco zcela jiného. V očích se mu pobaveně blýskalo a hlas měl na nižší frekvenci než obvykle, skoro šeptal, když s Terukim mluvil.

 

„Jsi neposlušný,“ oznámil mu jen tak ledabyle před tím, než vyndal svůj prst z jeho úst, chytil ho za bradu a políbil. Teruki nestačil říct ani popel a už byl vtržen do prudkého souboje dvou jazyků, bojujících o nadvládu. Miloval Ravenovi polibky. Nikdy, co si pamatoval, nepotkal nikoho, kdo by uměl takhle líbat. Kdo by ho doslova připravil o dech a už jenom tím jedním polibkem nehorázně nažhavil. Teď už nebyl tak smělý jako předtím. Stydlivě ho objal kolem pevného pasu a přitáhnul k sobě. Raven se nechal. Jen ho dál líbal, aniž by dělal cokoliv jiného. Chce chlapec sex? Ať si o to řekne. Nebude mu nic dávat na stříbrném podnose. Rozkošnicky přivřel oči, když mu Teruki lehce přejel nehty po zádech, vyhýbajíc se zraněním. Hmm, tohle si nechám líbit, zavrněl v duchu. Pootevřel oči. Teruki měl ty své zavřené a pod řasami, jež ulpívaly na lících, se dělaly rudé fleky. Oh, jak rozkošné, on se stydí, poznamenal, když Teruki otevřel vykulené levandulové oči. Roztomilý. Jazykem mu naposledy olíznul rty, palcem pohladil bradu. „Co si od toho slibuješ, Teruki?“ Mladík se na chvilku zarazil, jakoby přemýšlel nad pánovou otázkou. Pak se však uculil, stoupnul si na špičky a zašeptal Ravenovi do ucha.

 

„Tebe, mistře.“ Rty se mu přisál zespoda na čelist. Raven se potěšeně usmál. Chytré mládě. Velmi chytré. Čapnul ho kolem pasu, navedl do postele a už se nijak nestaral o to, jestli má nějaké námitky, či ne. Jediným jeho cílem teď bylo, zbavit Terukiho oblečení. Sám už nahý byl a dotýkat se Terukiho koženého oblečení bylo velice dráždící. Mnohem radši by se ale dotýkal jeho nahé kůže. Mladík se na posteli tvářil jako vystrašená patnáctka, což Ravena pobavilo. Však já ti něco ukážu, sliboval mu v duchu a začal z něj pomalu sundávat kusy oblečení.

 

---

 

Rozvaloval se mezi poházenými přikrývkami, naprosto dokonale ukojený a s uvolněným výrazem v obličeji. Mládě mu odpočívalo na prsou, evidentně o sobě vůbec nevědělo a funělo mu do břicha. Hitmanovi na rtech hrál lehký úsměv. Ten kluk měl obrovský potenciál. Věděl, stoprocentně věděl, že by se zamlouval Shiegovi, protože to byl přesně ten typ, který zbožňoval. I když možná by byl na Shiega hodně temperamentní. Ovšem vzhledem k tomu, že se doslechl o jeho bývalém vztahu k Beloved… Škoda mluvit. Zabolela ho rána na břiše, takže se sebou trochu škubnul. Teruki zamlaskal, něco zahuhlal a víc mu zabořil tvář do kůže. Očividně mu bylo úplně jedno, že obvazy mu prosakují místy krví a že jí bude mít i na obličeji. Houpal se na obláčcích snů, kde nebyla žádná krev, bolest, násilí a ani smrt. Každodenní doprovod na jejich cestách za nebezpečím. Šimral ho v hlavě, což mu přišlo jako velmi uklidňující gesto. Uspalo nejen to mládě, ale začínalo uspávat i Ravena. Mysl si chtěla odpočinout, ale myšlenky pluly úplně někam jinam, než do údolí klidu. Pluly do míst, kde byl jen on a přítel z dětství. Tak rád by ho viděl, pevně ho objal, zase pocítil, že není sám. Jistě, teď taky nebyl sám, ale on byl, prostě byl mu blíž, než to škvrně, co mu spalo na těle. To, že ho tvrdě trestal, neznamenalo, že by ho neměl rád. To ne. Věděl, jaký svět doopravdy je, obzvlášť v téhle odvrácené straně světa, kde je jen krev, smrt a zase jenom krev. Potřeboval ho naučit kázni, ale i opatrnosti, a co víc, potřeboval ho naučit zabíjet bez slitování. Avšak zabíjet jen ty, za které dostane zaplaceno. To bylo Ravenovo krédo. Zabít cíl, ale ostatní nechat na pokoji. Za jejich smrt nedostal zaplaceno, tak k čemu by mu bylo, je vraždit. Tohle potřeboval mládě naučit. Žití v jejich světě nebylo lehké. Jedna chybička ho mohla stát život, nebo život svých blízkých. Další věc, kterou Raven dodržoval. Nemít nikoho, kým by tě mohli dostat do kolen. Hmpf, složitý svět, plný zásad, nepřímých pravidel a jejich dodržování. Občas on sám přemýšlel nad ukončením kariéry assassina, ale vždycky si to rozmyslel. Nevěděl, co by dělal. Nudil by se, strašně by se nudil, takže došel k závěru, že dokud to půjde, bude v oboru. Až bude moc starý, odejde do důchodu…tedy pokud bude ještě naživu. Myšlenkami se zase vrátil k blonďákovi. Když mu Katsu volal, mohlo se mu srdce rozskočit radostí. Že by jeho snažení přineslo přece jenom nějaké ovoce? Doufal, že to brzy zjistí. Nemohl se dočkat, těšil se jako malé dítě. Ale, než ho uvidí, měl by někomu dát vědět, že se objevil Grein. Určitě by to někoho zajímalo. Otázkou bylo, kdo za takovou informaci bude ochotný zaplatit. Nic není zadarmo a už vůbec není zadarmo informace, že se Mistr objevil na povrchu. Únava a zraněné tělo se začaly intenzivně hlásit a jemu nezbývalo nic jiného, než jim vyhovět. Potřeboval odpočinek a teď měl konečně šanci. Uvidí, co mu přinese začátek příštího dne. S úsměvem a myšlenkami na blonďatého muže, se pomalu propadal do stejné říše, ve které byl i Teruki. Co na tom, že je unáší proud neznámo kam. Vždycky se mohli sebrat a jachtu nasměrovat správným směrem. Nějak nepochyboval o tom, že se o to Teruki postaral, když se dlouho nevracel.

 

Mladík se probudil první a hned se pohledem otočil na pánův obličej. Vypadal spokojeně a docela i uvolněně. Bodejť by ne, když mu…em… Okamžitě zrudnul jako rajče, když si vzpomněl, co všechno s ním Raven prováděl. Zasněně se usmál. Částečně se mu splnil malinkatý sen, který měl od začátku služby u něj. Hmpf. Nebylo fér, že si s ním takhle hrál, ale Teruki byl dospělý. Musel si pamatovat, že do toho Raven netahá city, jde čistě jen a jen o sex. Ale báječný sex. Rukama ho pohladil po břiše, ale zároveň s tím se zamračil. Obvazy, teď už všechny, byly tak nacucané krví, že někde dokonce vytékali i čůrky krve. Znepokojilo ho to víc, než by mělo. Přikládal to ale ke své oddanosti vůči němu. Nahnul se více nad něj a už profesionálním okem hodnotil zranění, která dostala minulou noc pořádně zabrat. Netušil, že jeho lehké doteky probraly Rava, který ho sledoval zpod řas. Občas stáhnul svaly, když ho to zabolelo, nebo polochtalo. Byl však příliš líný na to, aby se úplně probudil, takže pomalu ale jistě upadal zpět do spánku. Teruki se zvednul z postele a tak jak byl, přešel ke stolku a vzal to, co včera. Dotáhnul si k posteli nové obvazy. Kriticky se podíval na velkou postel. Povlečení, prostěradlo, polštáře, prostě komplet celá postel byla zašpiněná. Krví, ale i…ehm… byl v pokušení znovu zrudnout, ale odolal. Je chlap, nebude rudnout kvůli stopám po sexu! Uvelebil se blízko Ravena a dlaní mu pomalu přelej po hrudi, rozhodnut ho vzbudit.

 

„Hmmm,“ zamručel Raven spokojeně. Terukimu to vyvolalo úsměv na rtech, ale musí ho ošetřit, takže jemnosti stranou.

 

„Hej! Ravene!“ drcnul do něj, aby se konečně probral. Zafungovalo to, ale možná že kdyby zkusil šetrnější probuzení, nemračil by se teď na něj. Chytil Terukiho za vlasy a přitáhnul k sobě. Docela to bolelo.

 

„Asi jsem špatně slyšel…!“zavrčel mu obličeje nepříjemně. Teruki se nenechal vyvést z míry a dál se tvářil jako profesionál v ošetřování. Přepnul se na mód učeň se vším všudy, který byl na takové jednání zvyklý. Chytil Ravena za zápěstí. Sakra, on mi snad vyškube vlasy! skuhral v duchu, protože ten stisk nebyl zrovna dvakrát příjemný. Měl své vlasy rád.

 

„Musím vás ošetřit, pane,“ dal si záležet, aby to znělo trochu jízlivě. Učeň ne učeň, není loutka na hraní. Nad tímhle se pozastavil. Nu, jak kdy. Raven se na něj nepřestával mračit, ale zřejmě usoudil, že opravdu potřebuje ošetřit. Pustil mu vlasy a zase si lehnul zpátky na postel. „Tak je hodný,“ zašeptal si spíš pro sebe Teruki a otočil se pro čisté obvazy. Já pitomec zapomněl na vodu! Byl v pokušení se plesknout do čela. Znovu se zvednul a doprovázen Ravenovým pohledem, odešel do koupelny.

 

Raven si s libostí prohlížel jeho pěkný zadek. Opravdu, krásný chlap. Měl štěstí, že ho měl za učně. Nejen že byl krásný, ale taky se z něj stával nadějný assassin. Hmm, když nad tím tak přemýšlím, mohl bych ho poslat na jeho vlastní misi a jen ho z povzdálí pozorovat. Jednou se to mládě osamostatnit musí. Stropním oknem vyhlídnul ven. Vypadá to, že už je ráno, pomyslel si s pohledem na mírně zesvětlanou tmu. Začalo ho šimrat v podbřišku, najednou se cítil nervózní. Alarm. Něco se dneska stane. Něco, na co nejspíš dlouho nezapomene. Jen ať, už jsem se začínal nudit, ušklíbne se kysele. Teruki zrovna vešel do kajuty, s miskou plnou vody. Raven si založil ruce za hlavu, čímž víc vypjal svaly na hrudi. Mládě mělo co dělat, aby se udrželo. Jeho pán byl opravdu velmi přitažlivý muž. Misku s vodou opatrně postavil na matraci vedle Ravena a jal se sundávat špinavé obvazy. Syknutím obdaroval ránu na břiše, která nevypadala, že by se měla dobře hojit. To samé na prsou, bocích, nohou, ramenech, zkrátka všude. Tady se dobře prověří Ravenova regenerace. Grein ho opravdu hodně zřídil. Přinutil se na toho parchanta, co ho celý život pronásleduje, nemyslet a pomalu rozstříhal kompletně všechny obvazy a potíral je teplou vodou. Ravenovi svaly se stahovaly, ale assassinova ústa nepropustila žádný vzdech nebo sten bolesti. Svojí výdrží si vysloužil Terukiho hlubší obdiv. Přežít tolik věcí a ještě u toho mlčet, to se jen tak nevidí. Nějak mu pomalu začalo docházet, že se dostal mezi okruh těch nejlepších. Raven, Grein, jeho bratr Kamu, Shiego...dokonce i Jaseino. Všechno elita. Mezi nimi nebyli žádní neschopní hitmani, co se složí po dvou ranách pěstí do břicha. Ne, tohle byly opravdoví bezcitní zabijáci, co si občas užívali v bordelu. Zabijáci, mezi které se dostal, možná nedopatřením, možná úmyslně, ale každopádně byl mezi nimi a musel se naučit jejich pravidla. Jinak by do jednoho dne zemřel. Proto nikdy otevřeně neprotestoval vůči Ravenovým trestům. Věřil, že je to v jeho nejlepším zájmu. Dokončil omývání a nastoupila pro změnu desinfekce.

 

„Měl bys zjistit, kde jsme,“ ozval se náhle do teď tichý Raven. Teruki vzhlédnul od ran k pokřivenému obličeji.

 

„Hned jak vám vyměním obvazy, pane.“ Raven kývnul hlavou a on tak dál jemně ošetřoval jeho rány. U desinfekce už hitman trochu sténal. Teruki věřil, že to hodně bolí, ale vyčistit to potřebovalo. Jinak hrozilo zanícení a mohl se do ran dostat hnis a kdoví jací šmejdi. V neposlední řadě potřeboval, aby nebyl schopný práce. S tím, co si naložil, by to pro něj nebylo dobré a on jako jeho učeň měl povinnost zajistit hladký průběh, plus ty malinkaté drobnůstky okolo. Odložil desinfekci a poprosil ho, jestli by si nesedl. Assassin to chvíli zvažoval, nakloněn odpovědi ne, ale nakonec si pod upřeným pohledem toho mláděte sedl. Teruki mu poděkoval úsměvem a nahnul se, aby mu mohl ovázat trup. Po trupu následovaly ruce a po nich… polibek. Překvapeně zamrkal, když viděl Ravenův obličej těsně u svého a hříšné rty, co mu oždibovaly spodní ret. „Co-“ Nestačil ani dopovědět, protože se na něj Rav znovu vrhnul.

 

O několik málo hodin později se ocitli v soukromém přístavu, přesně podle plánu. Po druhém kole, které spolu absolvovali, se Teruki „vyplazil“ na palubu a nasměroval jejich jachtu přesně. Naštěstí se moc nevzdálili od původního směru, takže za chvíli stál Raven na palubě s pohledem upřeným na pevninu před sebou a na přeplněný přístav, nechávajíc vítr čechrat mu vlasy. Hlavou mu najednou prolítlo studené, železné ostří. Rozevřel oči a snažil se prohlédnout všechna zákoutí přístavu. Něco tady nehraje. Rysy mu ztvrdly, když vnitřní alarm začal vyvádět. Všiml si toho i Teruki, ale raději se věnoval řízení jachty. Pak se ho zeptá co se děje…Jestli ovšem nějaké pak bude, prolétlo mu myslí, když na silnici uviděl to drahé auto a muže, který byl nejčastěji zobrazen na fotkách, jež sebou Raven nosil. Měl je také pořádně uschované. Ten muž…Netvářil se nijak nadšeně, to ne. Z očí mu přímo vytékal chlad a zloba. Mimoděk se ohlédnul po Ravenovi, který s lehkým překvapením a strnulostí těla nehybně stál na palubě, s hlavou vztyčenou.