World of crazy Dreamer

Rány od beranidla, jež se snažilo prorazit bránu do města, se rozléhalo po celém městě a okolí. Zvonilo v uších vojáků, měšťanů, všech obyvatel, kteří zde žili. I do králových uší se jeho zvuk zaryl ostře. Daleko víc mu však v hlavě utkvěly zvuky kovu narážejícího na kov, křik jeho mužů a vřískot žen. Vše následky války. Zatne pěsti. Války, která je tak nesmyslná, až je z toho do pláče. Války, která zničí vše, co jí přijde pod ruku a nezastaví se ani před smrtí. Semkne rty. Chtějí jeho zemi, jeho děti, chtějí jeho. Ale on jim to nedá, nic z toho jim nedá, bude se o to tvrdě být. A jestliže při tom bude muset zemřít, tak ať. Ochrání tím ty, které miluje. Ruce v ocelové rukavici, vylepšené kouzelníky se pohne. Uchopí zdobený jílec propracovaného meč se sytě zeleným ostřím. Práce elfů. Nikdo si nebude dělat nárok na to, co mu patří. Nikdo.

„Králi! Králi, snaží se dostat za hradby!“ přiběhl jeho generál, celý zadýchaný, od potu a krve. Král nakrčí nos. Takhle nějak smrdí smrt. Otočí se na svého věrného. Pohlédne mu do lehce vystrašených, přesto odhodlaných očí. Je hrdý na své muže. I se strachem, který lomcuje s jejich těly ve zbroji, se hrdě vrhají vpřed, na záchranu svého království. I přesto, že nepřátelská vojska jsou v přesile. Denně nasazují životy proti nepřátelským zvědům, skupinkám vojáků rabujících okolní vesničky, vojákům, jež Zabíjejí děti, znásilňujícženy. Je právem hrdý na tyto statečné muže, jež mu neohroženě stojí po boku.

„Vím, Talore, slyším to. Všichni to slyší.“ Zašeptá jeho král tiše. V hlase bolest. Generál čeká na královi rozkazy. Ví, že nějaké dostane, proto mlčí a čeká. Prohlíží si královu tvář. Strhaná léty táhnoucími se spory. Vrytý smutek hluboko pod kůží, kruhy od nedostatku spánku, pod očima. Avšak stále vytrvale velí svým a nehodlá se vzdát. On je příklad pro všechny generálovi chlapy. Jejich král je příkladem pro ostatní království, pro ostatní muže.  On byl vždycky králi oddaný, ale nyní, nyní je to silnější než dřív. „Podepřete hlavní bránu, vyšlete oddíl zadní bránou, ať se šípy namočenými v hořlavině, snaží beranidlo podpálit.“ Vydá rozkazy, na které generál čeká.

„Co když se neobjeví, pane.“ Vysloví svoji a zároveň královu nejistotu nahlas. Všichni čekají na pomoc z nebes. Na někoho, kdo jim má stát při boku, kdo je má zachránit od úplné zkázy, zvrátit výsledek v prospěch pro ně. Král mávne rukou.

„Přijde.“ Zazní jednoduchá odpověď. Talor přikývne a vydá se vydat rozkazy. „A Talore?“ zastaví ho jeho pán. Otočí se.

„Ano?“

Pod hradbami

„Pamatujte! Bojujeme za to, v co věříme! Bojujeme za to, co milujeme! Nedovolíme těm krysám, aby to všechno zničili! Vojáci! Chlapy! Seberte veškerou svoji odvahu! Do boje! Za krále a království! Za smrt!!“ královo vojsko zaječí jako jeden muž. Vynoří se zpoza hradeb na nic netušící nepřátele. Odrazí jejich útok, dají možnost zadnímu oddílu, aby zničil beranidlo. Zaměstnají je, leč to pro ně nejspíš znamená smrt. Tahle válka není o ničem jiném, než o smrti. Stateční muži, jež brání vše, co je pro ně drahé. Krev, chladný kov, smrt. Snaží se je udržet dál od hlavní brány, ale je jich moc. Příliš..

Ze vzduchu se ozve ohromný řev. Řev naplněný touhou po krvi. Všichni se podívají vzhůru. Snaží se prohlédnout mraky, aby spatřili původce onoho dech beroucího řevu. Na obloze se za pár vteřin objeví obrovský, šlachovitý drak, červeno modré barvy. Máchne obrovskými křídly a přistane přesně mezi nepřátelskými vojsky.  Na hlavě má obrovské trny, oči téměř šlehají plameny a křídla svojí mohutností drtí okolní nepřátelé. Otevře tlamu a velkými, ostrými zuby, se dá do boje. Králova vojska zařvou radostí. Drak je na jejich straně. Je to ten pomocník, na kterého čekali. Jejich zachránce, králův spojenec. Jeho příchod byl dlouho očekávaný. Stál králi po boku v první válce, které musel velet. Tohle je králova třetí válka, a jistě ne poslední, neboť okolní království si na jeho území dělají nárok.

 I nyní stojí po boku svého krále, házíc za hlavu dračí neutralitu. Teď už s nadějí, bojují jeho muži proti hordám, které sotva mizí. Nepřátel je víc než dost, ale nyní se objevila nová naděje, která jim vlila krev do žil. Chuť do života se zvýšila. „Chlapi! Myslete na to, kolik medoviny a vína dostanete, až tohle všechno skončí!“ povzbuzuje je jejich kapitán. „A kolik ženských!“  Drak rozevře obří tlamu. Nadechne se. Vychrlí oheň, kterým spálí všechny nepřátele kolem sebe. Bojí se ho. Je to první drak, který se přidal do bitvy, nezůstal neutrální. Slyšeli o něm, že stojí za tímto království, ale mysleli si, že to jsou pouhé fámy poražených vojsk. Nebyly.

Máchá kolem sebe mohutným ocasem, posetým trny.  Nepřátelská vojska se stahují. Nepočítali s dračí silou a jejich vůdci je odvolávají. Musí si promyslet nový strategický plán. Který už bude zahrnovat draka. Vojáci před hradbami radostně zajásají. Drak se postaví na zadní a vítězně zařve. Avšak všechny boje nekončí. V ten moment vybouchne ta část hradu, kterou obývá sám král a kam též dospěli boje, které se uvnitř hradeb rozrostli na celé město. Drak se okamžitě otočí a přimhouří oči. Máchne křídly.

Na hradbách

„Napněte balistu!“ zavelí generál pro změnu zpoza hradeb. Velí  vojsku, které má za úkol zničit beranidlo. Vedoucí Šedého oddílu mu vnukl skvělý nápad s použitím balisty, na rozbití beranidla. Ovšem to bude těžké, namířit ji až tak dolů, ale ne, o co by se nemohli pokusit. „Chlapi, teď se musíte trefit! Ukažte těm zkurvysynům, že si s náma nebudou zahrávat!“ jeho muži se po něm s překvapenými úsměvy podívali. Bylo nezvyklé, ho takhle vidět mluvit. Asi už pochytal lidské manýry.

Vojáci se ušklíbnou jeden na druhého, ale poslechnou. Na jeho povel balistu napnuli a vystřelili. Ovšem nedalo se to nastavit, tak, aby to přímo zasáhlo beranidlo, tudíž obří šíp přeletěl nad ním, ale zasáhnul posádku, která ho obsluhovala. „Aspoň něco.“ Podrbal se generál a vydal další příkaz. Když to nejde s balistou, půjde to přímo. Seskočí z hradeb a postaví se znovu do čela svého oddílu. Na jeho povel se vojáci rozeběhnou z hradeb dolů a začnou útočit na novou obsluhu beranidla, které se okamžitě chopili nepřátelští vojáci.  Beranidlo, jak si generál všiml, bylo z části nakřupnuté, což značilo o možném vítězství. Ve chvíli, kdy se objevil drak, i oni pocítili úlevu, ale nepodařilo se jim splnit úkol, který jim král zadal. Beranidlo s velkou ránou prošlo velkou tlustou branou. Těžké, mohutné kusy brány se rozlétly na vojáky za ní. Některé povalili, jiné uvěznili pod svými troskami a jiné zase-  Zakleje. Teď, když není možné zabránit vojákům vstupu do města, musejí se postavit k těm, kteří to nejvíce potřebují. Horlivě brání své město, ať už je za to čeká smrt, či ne. Vzduch pročísne výbuch. Královi muži se zděšeně podívají k trůnnímu sálu, jež se rozlétl do vzduchu. „Králi!“ uklouzne mu žalostně, neboť si myslí, že je mrtví. Tenhle výbuch nemohl přežít.. Myslí si to i ostatní jeho muži, ale nepřátelé jím nedají možnost truchlit. Nemají ani důkaz o králově smrti. Kdyby přece jen žil, musí zabezpečit město, aby byl v bezpečí. Všechno pro krále.

Trůnní sál

Zaslechne zvířecí, mohutný řev a zastaví se. Přišel, proběhne mu hlavou šťastně. Jsme zachráněni. Sotva vykryje útok tří nepřátel. Nepřátelským vojskům se podařilo prorazit beranidlem bránu na tolik, aby se dovnitř vojáci dostali. Likvidovali vše, co jim přišlo do cesty a přestože králova vojska bojovala ze všech sil, boje se rozlehli po celém městě. Ženy v úkrytech se modlily, aby se jejich manželé ubránili a tiskly si na hruď své ratolesti. Král, jež vyšel do ulic, aby pomohl svým lidem, byl nepřáteli zatlačen zpět do svého trůnního sálu. Radost z dračího přítele vystřídal strach o svůj život. Ten mu zvýšil sílu a tak pro něj tři nepřátelé nebyl problém. Kdyby nebyl dobrý šermíř, jistě by zemřel. Ale jako král, který měl tolik rozličných přátel a který se věnoval svému postavení celým srdcem, byl v boji s meči mistrem. Zručně odrážel jejich útoky, sám jim zasazoval smrtelné rány. Vypadalo to nadějně, ale v jednu chvíli se to zvrtlo. S čím nepočítal, byly kouzla. Nepřátelé s sebou měli mága, který se usilovně soustředil na trůnní sál. On byl poslán, aby zničil, zabil krále.

 Ozve se ostrý výbuch, který zboří polovinu zdi a rozbije všechna okna. Leží na zemi, snaží se popadnout dech. Výbuch byl příliš silný. Odmrštil ho ven, několik desítek metrů. Nemít na sobě magicky upravenou zbroj, byl by mrtví. V hlavě mu nepříjemně zvoní, zvedá se mu žaludek. V dálce slyší chrchlání a sténání. Pomalu se postaví na nohy. Celá zem se s ním nebezpečně houpe, občas vidí dvojmo. Za sebou zaslechne řev. Instinktivně se otočí a švihne mečem. Rozpůlí ve dví nepřátelského vojáka. Na tváři se mu rozstříkne jeho krev. Přivře oči. Nemá rád prolívání krve. Je to zbytečně zmaření životů. Rozhlédne se kolem. Zahlédne rozbořené dveře, musí se dostat ven. Tohle již není bezpečné místo. Vypotácí se na ulici, jež je zčásti pohřbena pod zdí a kameny ze sálu a snaží se dostat do stabilní polohy. Neustále se mu vše houpe, je to odporné. Chytí se za hlavu a zavře oči. Tak už přestaň!, vřeští v hlavě. Váhavými kroky stoupne na chodník. Potácí se, téměř nedokáže udržet rovnováhu. S přimhouřenýma očima se rozhlédne po okolí. Na zemi se válejí mrtvá těla. Ať už jeho mužů, či nepřátelských vojsk. Město z části hoří, z domů stoupá hustý černý kouř, je slyšet rachot i pláč a nářek. Potácí se uličkami jako bezmocný stařec, jež přišel o svou hůl. V těle se mu permanentně rozlévá neskutečná bolest, ale snaží se být silný. Je král, musí být silný. Musí jít příkladem. I přesto, že krvácí na nespočetně místech. Musí to vydržet, musí…

Bolest ho srazí na kolena. Nepřátelský voják, který si na krále vyčkal, ho sekl silnou ranou. Král se ještě ohnal, aby ho od sebe odstrčil.  Jeho meč s rachotem dopadne na dlážděnou zem. Snaží se bolest potlačit, ale nedaří se mu to. Se zaťatými zuby se natáhne po meči, ale přijde mu, že je od něj strašně daleko. Nedosáhne na něj. Na zemi slyší rychlé kroky. Zbroj rachotí. Neví, zdali se blíží jeho smrt, či záchrana. Nedokáže se soustředit na nic jiného, než na tu spalující bolest. Kolem jeho těla se tvoří kaluž krve. Není schopen dál bojovat. Jako král… selhal. Zavře oči. Nechtěl takhle skončit, ale co se dá dělat. Sotva se může hýbat. Alespoň, že On je tu. Ochrání jeho děti, když on to nedokázal. Pohlédne do tváří nepřátel. Jen pojďte, pojďte si vzít bezmocného krále. Hrdě zvedne hlavu a zavře oči. Čeká, až na smrtelnou ránu. Zvuk prořízne svist křídel. Vzápětí následuje výkřik dvou mužů a ticho. O dlažbu zacvakají ostré drápy. Z posledních sil otevře oči. Zahledí se do sytě fialových očí, se zúženou zorničkou. Lehce, s vypětím sil, se usměje. Zalije ho úleva. Aspoň naposledy vidí oči, které miluje. Oči, které mu dávají sílu.

Zdálky slyší hlasy. Mluví, šeptají, nepozná to, všechno má jako v mlze. Celé tělo ho neuvěřitelně bolí, kůže ho pálí a kosti mu přijdou jako z ocele. Na kůži ho však hladí chladný vánek, který do místnosti nejspíš proudí otevřeným oknem. Pohne se. Zasténá. Bolí ho každá částečka jeho těla.

„Králi?“ zašeptá tiše někdo vedle něj. Prozřetelně ví, že mluvit teď nahlas, by pro krále nebylo moc dobré. I z toho šepotu ho rozbolela hlava. „Králi.“ Opakuje muž, jež stojí, spíše se sklání, u jeho lůžka. Polkne, aby si osvěžil zprahlé hrdlo. Bezvýsledně.

„Vodu,“ zachraptí. Rtů se okamžitě dotkne chladný džbánek. Hltavě se napije chladné tekutiny, která klidní rozbouřené, rozpálené vnitřnosti. Trochu vody mu steče po tváři dolů a vpije se do postele. „Ach, to je lepší.“ Pochválí si potichu svlažené hrdlo.

„Králi.“ Ozve se znovu, teď již známý hlas. Král pootevře jedno své modré oko. Tenhle nepatrný pohyb, vyšle do jeho mozku bolestné impulzy. Zahledí se do starostlivých modrých očí. Chtě nechtě se usměje. Vždycky se o něj příliš strachoval, i přesto, že plnil jakékoliv rozkazy, které mu dal. Ovšem je rád, že válku přežil. Žijí oba, a to je důležité. „Nebolí to moc?“ další starostlivá otázka, tentokrát vycházející z jeho úst, nikoli z očí. Úsměv se králi nepatrně zvětší.

„Aspoň vím, že žiju.“ Odvětí pomalu, ale s dostatečně pevným hlasem, aby o jeho slovech nebylo pochyb. Znovu oči zavře, aby dovolil svému tělu odpočívat. Sebemenší pohyb ho bolel, štípal, pálil k nesnesení.

„Jistě. Em, králi, vyhráli jsme.“ Jeho hlas není moc pevný. Je tu nějaký háček, který mu tají. Nenechá svého oddaného napokoji a zeptá se přímo.

„Ale?“ cítí generálovu nervozitu jako by byla jeho vlastní. V hlavě se mu bůhví proč, objeví jeho oči. Dva fialové diamanty, lesknoucí se na slunci jako poslední záchrana.

„Zmizel, králi.“ V hlase mu zní smutek a vina. Královi se ta slova zaryjí do kostí. Zase zmizel. Tak dlouho se znají, tolik toho spolu vybojovali, prožili a on zase zmizí. Proč? Na to asi nikdy nezjistí odpověď.. Otevře smutné oči. Zabolelo ho to. Čekal, že tentokrát alespoň počká, až se probudí. Chtěl s ním mluvit. Chtěl mu říct, jak mu chybí, chtěl, aby přijal jeho nabídku a zůstal tu jako člen společnosti. Chtěl ho mít u sebe.. svého přítele… podívá se na svého generála. Má skloněnou hlavu, elfí uši zamazané krví. Kdo ví, komu ta krev patří.

„Neviním tě z toho, Talore.“ Elf zvedne hlavu s vděkem a lítostí v očích. „Nemohl si ho zastavit. To nikdo z nás.“ Znovu od něj odvrátí tvář. Je ještě příliš slabý a tyhle informace.. Přátelství mezi vládcem a drakem byla odjakživa zakázaná, ale domníval se, že oni dva jsou průkopníky v tomto zákazu. Bojovali za jeho zrušení, ale.. proč tedy pokaždé uteče? Každou válku, kterou spolu zažili, si našel vhodnou chvíli na to, aby mu zmizel z dohledu. Zmizel ze života a objevil se jako poslední pomoc. Naděje jeho vojsk. Jeho naděje. „Agh!“ zasténá, když ho píchne na boku. Ranhojiči se k němu okamžitě sběhnou.

„Nesmíte se namáhat, králi. Jste těžce raněný, musíte odpočívat.“ Kárají ho neprávem.

„Ani jsem se nepohnul!“ cedí skrz zaťaté zuby a čelist se mu stiskem zvýrazní. Strašně ho to bolí. Co to u všech čertů je! Prohne se v zádech, prsty drtí peřinu.

„Králi!“ vykřikne starostlivě elf, ale ranhojiči ho od něj odstrčí. Bezmocně se dívá na svého pána, který se zmítá v křečích a z ran mu opět vytéká krev. Z něho samého vytéká rudá tekutina, ale králův život je přednější. Když ho našli v drakových křídlech, bezpečně uloženého, vyděsilo je, že se nehýbá. Avšak když do něj drak šťouchl čumákem, král se pohnul a zasténal. S nevídaným leskem v očích jim krále předal do rukou. Uklonil se Talorovi a jedním mohutným mávnutím zmizel na obloze. Talor, který mu úklonu oplatil, pak neváhal ani minutu a zraněného krále okamžitě odnesli do jeho komnat.

„Zavolejte Soriku! Rychle!“ přikázal mu jeden ranhojič panovačně. V jiném případě by se po něm ohnal, ale teď okamžitě uposlechl, oč ho žádali. Sorika byla místní čarodějka, bylinkářka. Někdy, když chemikálie nestačili na vyčištění a zhojení ran, povolali ji. Byla nejlepší z nejlepších a pro krále jediná šance na zotavení. 

Rychle zbíhal schody, probíhal přes rozbořené ulice, náměstí. Hledal ji všude možně, ale nikde ji nikdo neviděl.

„Soriko!“ volal při běhu, kdy mu dlouhé hnědé vlasy vlály jako nevěstin závoj. „Tak Soriko!“ jako zázrakem se vynořila přímo před ním. V rukou nesla kožený váček, na tváři vážný výraz. „Hledal-“

„Pojď, musíme si pospíšit!“ nenechala ho to dopovědět a už ho táhla ke královým komnatám. Někdy věděla dřív než ostatní, co se stane, či co se děje. Věděla snad, že král umírá? Jen v takových případech ji volali, když už jim nebylo nijak pomoci. Bylo možné, aby to vycítila? Rozhodl se neptat se. Jeho druh respektoval existenční tajemství. Pokud bude chtít, jednou to řekne.

Všechny je vykázala z komnat. Nikdo dovnitř nesměl. Zpoza dveří se ozývaly královi žalostné výkřiky, kvůli kterým tam chtěl Talor vtrhnout. Jenže kdyby to udělal, vyrušil by ji a s králem by to nemuselo dopadnout dobře. Rozhodl se proti tomu obrnit. Avšak neopustil ho. Společně s ranhojiči čekali na chodbě, dokud se Sorika nevynořila ven. Tvář měla znavenou, po skráních jí tekly kapky potu. Soucitně se na Talora podívala.

„Dnešek bude kritický. Pokud přežije noc, dostane se z toho.“ To mluvilo za vše. Zranění jsou natolik vážná, že ani Sorika s nimi nic nezmůže. Zatne pěsti a kývne.

„Děkuji ti, čarodějko.“ Brunetka se na něj usměje. Povzbudivě mu stiskne rameno.

„Musíme se modlit ke svaté Orialí, za jeho záchranu.“ Hluboce se mu ukloní a odejde. Nikdo, i když je generál, se mu hluboce nekloní. Zvedne obočí. Ona ví kdo skutečně je. Ví, odkud pochází a jakou funkci u svého lidu zastával. Ona to ví! Sorika se naposledy ohlédne přes rameno s vědoucím úsměvem. Rozeběhne se za ní.

Sedí na zídce a shlíží dolů do města. Z části je rozbořené, někde ještě doutná kouř. V dálce vidí, jak protivník sbírá své padlé. Válka zdaleka ještě neskončila, ale nepřátelské tábory se stáhly za hranice jeho království. Tam probírají plány, jež mají za úkol zahrnout i drakovu účast. Pohodlně se opře o chladnou stěnu. Nechá vítr, aby si hrál s jeho vlasy. Zpod přimhouřených očí sleduje své království. Tolik válek, které měl za dobu své vlády za sebou. Všechny je naštěstí vyhrál. Pokaždé obhájil svoji zem, svůj lid. Pokaždé je dokázal zachránit před zkázou a smrtí. Ovšem teď to nebyl tak lehký protivník. Ti před ním, jakmile zahlédli na nebi draka, se stáhli a víc už o jeho zemi neusilovali. Tihle byly jiní. Nehodlali se vzdát. Trochu ho to trápilo. Neměli vlajky, žádná identifikační znamení. Netušil proto, kdo útočí na jeho lásku. Semkne rty. Ani tentokrát se však nedá tak snadno. Ať už s Jeho pomocí, nebo bez ní. Neudělá tu samou chybu, která ho odzbrojila, vydala napospas nepřátelům. Tentokrát bude všímavější. Bude více trénovat s mečem, aby se to už nestalo.

I když mu lékaři zakázali nejméně čtrnáct dní namáhavou práci, nemůže zahálet. Znamenalo by to selhání, které si nemůže dovolit. Také už nepočítal s Jeho pomocí. Pokaždé se ve válce zjevil jen jednou. Proto byl smířený, že při dalším útoku už jim nepomůže. Ale kdo ví, kdy další útok přijde. Budou si pečlivě střežit hranice, aby mezi tím mohli jeho lidé v klidu žít, tak jako doposud. Opravy království už započali na všech částech. Ať už v Centrálním městě, pak i na venkovech. Snažil se do všech koutů své země poslat nějakou pomoc, ale větší vojenskou sílu si nechával u sebe. Kdykoliv mohl přijít další útok, proto je musel mít u sebe. Vyslal však pár dobrovolníků, i z obyčejných lidí, aby pomohli těm, kteří to opravdu potřebují. 

Zatracená válka! Boj na život a na smrt a kvůli čemu. Kvůli pár akrům půdy? Kvůli Diamantovým dolům? Kvůli bohatství, které bylo stejné jako v ostatních královstvích? Hloupost. Válka nebyla nic jiného než rozmar nevyvinutého děcka, které nevědělo co s volným časem. Rozmazlená královská děcka. Opatrně sleze ze zídky. Řeznou ránu, která ho málem dostala do podsvětí, měl stále živou, ale už se pomalu hojila. Sorika mu na ní nosila hojivé masti a bylinky. Ranhojiči si s ní nevěděli rady. Stejně ranhojičům moc nedůvěřoval. Raději měl upřímnou tvář, na pohled mladé dívky, jejíž věk mu stále unikal a které na klíně spočívala obrovská černá kočka se zářivě žlutýma očima. Rukou si obejme pas, aby si ránu „schoval“.

Brzy začne sněžit. Vzduch už byl chladný, mraky nad horami v dálce byly stále častější a den ode dne tmavší. Pravda, válku v zimě ještě neměli. Možná že je teď čeká klidnější období. Avšak musí se rychle opravit to nejnutnější. Zimy zde byly pokaždé kruté. Párkrát se stalo, že museli vyhlásit pohotovost a nikdo nesměl opouštět svůj příbytek. Tehdy byla venku taková zima, až všechno během pár vteřin zmrzlo. Po dvou dnech trvání se oteplilo. Našli tenkrát tři mrtvé. I přes varování a zákaz se vydali ven. Našli tam jenom smrt.

Otočí se a vejde do svých, stále rozbořených, komnat. Pohlédl na rozbitou kolíbku. Mysl mu zaplavila nostalgie. Kdysi tuhle kolíbku udělal on sám, pro svoji těhotnou ženu. Tenkrát čekali své první dítě, holčičku. Pojmenovali ji Nalia, což v jazyce jeho ženy znamenalo motýl. Při jejím porodu, kdy to vypadalo, že dítě ani matka nepřežijí, se jim nad hlavami vyrojilo hejno barevných motýlů. V tu chvíli, jako zázrakem, se porod obrátil k lepšímu. Stejně tak se stalo i u narození prostřední dcery Nian, což znamená dítě motýlů. Avšak u poslední dcery se tak nestalo. Nevěděli proč, ale nijak je to netrápilo.

Dnes již dvanáctiletá Nalia, sedmiletá Nian a roční Aumeri byly jeho jediným štěstím, které mu zůstalo po smrti manželky. Pohled na kolébku mu sice vracel všechny vzpomínky na ni, ale zároveň ho i ničil. Způsoboval mu bolest z její ztráty, která byla pořád ještě živá. Přijde ke kolébce a dotkne se jejích hran. Vytesaná z diamantu, požehnaná od Kruhu kněží v podmořském Bokvi. S láskou v očích se usměje.

Stalo se to před rokem. Pár dní po porodu nejmladší dcery Aumeri. Jeho žena, Kerista, měla v oblibě každý úplněk chodit na vycházky do hor. Vyšplhat na jejich vrchol, odkud bylo vidět míle daleko. Říkávala, že si tam, na jedno místo, chodí dobíjet svoji energii. Nechával ji. Nemohl jí to zakázat, i když se mu to nelíbilo. Nabízel ji doprovod, ale vždy ho odmítla. Chtěla tam chodit jen sama, dokonce i bez něj a bez dcer. Po čase si na to zvykl a bral to jako samozřejmost. Na obranu jí však dával svojí dýku, která se v jeho rodině dědila z generaci na generaci. Její síla zásahu byla magicky zvětšená s každou přibývající generací a pro osamělou ženu v lese byla ideální zbraní. Alespoň tu si od něj úsměvem vzala a nosila ji s sebou. Jednoho dne odešla stejně tak, jako předešlé dny v úplňku. Avšak už se nevrátila. Říkal si, že se někde zdržela, chtěl si udržet naději. Pro jistotu vyslal oddíl jezdců, aby ji našli. Když se však ona, ani jezdci nevraceli, šel ji sám hledat. Vydal se do hor. Nevěděl přesně, kam chodívala, ale snažil se jít podle hlasu srdce, který mu říkal, aby si pospíšil. Jenže nebyl dost rychlý. Sesednul z koně. Jediné, co jeho oči viděli, než se zalily slzami, byly rudé vlasy jeho ženy a krev na zasněženém vrcholku. Bledá ruka s promodralými nehty vykukovala zpoza stromu, v sevření jeho dýku.

Tenkrát si myslel, že zoufalstvím zešílí. Ztráta ženy ho zabíjela zevnitř, trhala mu orgány na kuse a srdce plně zlikvidovala. Nejradši by šel za ní, ale byl tu jeden holý fakt, který nesměl opomíjet. Musel ale být silný kvůli svým dcerám, které po čase maminku hledali. Bodalo ho z toho u srdce. Když jim říkal, že je maminka v nebi, kde na ně čeká, obě dvě ho pevně objaly. Byly skutečně statečné. Neplakaly, ale v očích měly smutek, který se mu vryl hluboko do duše. Slíbil si, že už nikdy nedovolí, aby ten výraz měly v očích. Ani jedna z nich. Také si slíbil, slíbil to nad hrobem své lásky, že zjistí, kdo jí zabil. Zjistí to a pomstí se.

 Jenže uplynul rok a pořád nevěděl, kdo to udělal. Neměli žádné stopy. Vypadalo to, jakoby se to stalo na povel boží. Žádný důvod, žádný pachatel. Zavrtí hlavou. Jednou přijde jeho čas, čas, kdy se pomstí. Kdy pohlédne do očí vraha a s radostí bude pozorovat, jak se z nich vytrácí život. Odejde od té strašné věci a vejde na chodbu. U dveřích komnat stojí stráže, které ho mají hlídat. Přijde mu to jako zbytečnost, ale co se musí udělat, to se prostě udělá. V hradu je chladno a nepříjemný průvan. Díky výbuchu v trůnním sále se vtvořila díra, která byla moc velká, než aby se mohla čímkoliv zadělat, způsobovala průvan a zimu v celém hradě. I přesto, že se topilo, chlad se zakusoval do těla. S rukou na boku, odkud se mu táhla dlouhá jizva, až do třísel, jen tak bezcílně bloumá hradem. Myšlenky má rozházené, nedokáže si je urovnat. Někdy by to bez nich bylo lepší, ale co se dá dělat. Jeho kroky ho vedou k hrobu jeho ženy. Nechce tam jít, ale musí. Nohy ho tam sami táhnou a on není silný, aby se jím mohl bránit. K jeho štěstí ho však zastaví jeho osobní doktor.

„Můj pane.“ Ukloní se mu Lares a upře na něj své zelené oči. Král mu pokyne rukou, aby pokračoval, nemá náladu na mluvení. „Důkladně jsme prošetřili vaše zranění a objevili jsme něco znepokojujícího.“ Co ještě víc znepokojující může být, než rozšklebená jizva a urputné bolesti? Lares přes jeho mlčení pokračuje. „Našli jsme jakýsi jed ve vaší krvi, který zabraňuje vyléčení vašich ran.“ Tohle ho zaujme. Hodí po něm ocelovýma očima. „Pokaždé, když se bude chtít vaše tělo, kůže uzdravit, rozežere novou kůži a znovu tak otevře ránu.“ Jistě, proč to ještě neztížit, když už to není lehké, tak ať je to abnormálně složité. Proč mne to nepřekvapuje, zamručí si sám pro sebe.

„Hádám, že protijed na tento jed, který určitě neznáte, není.“ Jeho hlas je neúmyslně sarkastický, ale nekontroluje ho. Jedna nepříjemnost za druhou, z toho by se zbláznil asi každý. Zbláznil je těžké slovo, ale přinejmenším asi nejvíc výstižné.

„Odpusťte, pane.“ Pokloní se mu Lares a král si uvědomí, že vybíjet si zlost na ostatních není spravedlivé. Dotkne se Laresova ramene.

„Nic se neděje. To já se omlouvám. Je toho na mě moc.“ Pousměje se a doktor mu úsměv oplatí. Je to starý, ale laskavý muž, který ho prozatím dokázal vyléčit ze všeho. Až na zlomené srdce a teď i na nový druh jedu. Určitě si na jeho výrobě dali záležet.

„Mohu vám předepsat nějaké prášky na spaní. Potřebujete nabrat sílu.“ Navrhnul mu se zamyšleným výrazem. Král zavrtí hlavou.

„Naberu sílu jedině tehdy, až se moje oči naposledy zavřou, Laresy. Do té doby..“ nechá větu vyset ve vzduchu a nechá se obdařit doktorovým nesouhlasným pohledem.

„Ale pane, nemluvte tak. Jste ještě dost mladý a silný na to, abyste odešel na věčný odpočinek. Tyto chmurné myšlenky vám klidný spánek nezajistí.“ Pokárá ho, na chvilku zapomněl, že je to jeho král. Především je to muž, kterého viděl vyrůstat z malého chlapce. „Pane, sloužím vaší rodině už několik let. Viděl jsem vás vyrůstat a myslím, že se z vás stal úžasný muž a ještě úžasnější král. Proto prosím nepřemýšlejte nad smrtí v takto mladém věku. Opravdu vám to neprospěje. Pokud mě teď omluvíte, půjdu, mám ještě spoustu práce.“ Otočí se a nenechá ani svého krále odpovědět. „Musím přijít na to, jak uzdravit našeho pána.“ S úsměvem zmizí ve spleti chodeb.