Jdi na obsah Jdi na menu
 


Visit

24. 12. 2011

 

 

Pevně se drží za ránu, skrz kterou mu znovu začala prosakovat krev. Přesně jak Lares říkal. Když už to vypadalo, že se rána zahojí, jed znovu začal rozežírat kůži. Byla to tak strašná bolest, až ho srazila na kolena a přiměla vykřiknout. Na poprvé k němu přiběhla stráž a ranhojiči, ale postupem času je od sebe začal odehnávat. Přišlo mu zbytečné, aby k němu lítali skoro pořád, neboť se tenhle „cyklus“ opakoval několikrát do týdne. Bylo to, jak se to, ano, o nervi. Pokaždé měl v sobě tolik vzteku, až se jím skoro zadusil. Jeho ranhojičům, ani Sorice, se nepovedlo najít nějaký užitečný protijed, nebo cokoliv, co by tělo zbavilo onoho jedu. I když Sorika párkrát narazila na něco, co se týkalo dračí krve, dál dělala, že nic nemá. Podezříval ji, že mu něco tají, ale pokaždé, když se jí na to chtěl zeptat, zmizela. Začínal to její mizení opravdu nenávidět.

„Ach jo.“ Povzdechne si. Krev mu prosakuje mezi prsty a stéká z nich na podlahu. Jak dlouho to ještě bude muset snášet? Do té doby, než se uzdraví, nebo nezemře? Nenáviděl bezmoc a teď nemohl dělat nic jiného, než se v ní utápět.. Venku už začalo hustě sněžit a to ještě měli spoustu práce s opravami. Na hradě tak bude příšerná zima, díky rozbořené zdi. Ach, matka příroda je někdy opravdu hodně nevyzpytatelná.

„Měl byste si odpočinou, králi.“ Nastaví tvář sněhovým vločkám. Snad dokážou zchladit rozpálené tělo od ran.

„Všudy přítomný, všudy starostlivý…“

„Jen mám o vás obavy.“ Otočí se na svého přítele, jež se záhadně objevil.

„A to je chyba, Talore.“ Vydá se k němu a položí mu ruku na rameno. „Ach, příteli. To jsme dopadli.“ Pousměje se smutně král. Stiskne mu rameno. Elf moc dobře ví, o čem mluví, ale bude lepší se zeptat.

„Co myslíte, králi?“ avšak ten jeho výraz prokoukne. Trochu se na něj zašklebí, ale taky ho opět bodne v ráně, takže mu rameno sevře trošičku víc. Talor nedá najevo, že by ho to nějak bolelo. Popravdě, nebolelo ho to vůbec. Před tím možná ano, ale teď, když král nebyl v plné formě, byl slabý. Opravdu si o něj dělal vážnou starost. Bledý v obličeji, shrbený bolestí, v očích stíny vzpomínek. Poznamenaný tolika válkami, co museli bok po boku vést. Potřeboval by na chvilku tomu všemu uniknout. Potřeboval by být se svými dcerami.

„Neděl hloupého. Oba to víme moc dobře. Tebe zradil vlastní lid, sesadil tě ze sedla a já.. vedu neustálé války o naše království a teď už nemůžu ani to.“ Mračí se vztekle nad jejich zmařenými osudy. Elfovi rovné světle hnědé vlasy se rozhýbou pod prouděním větru. Stojí na ulici pod hradem u vodního příkopu a nechají se dobrovolně bičovat odporným počasím. Oba ponoření do svých myšlenek, oba znechucení a unavení.

„Já už se do svého sedla nevrátím, zatímco vy, vy ještě máte naději a já vám do toho sedla pomůžu králi.“ Přikryje jeho ruku svou dlaní, povzbudivě se na něj usměje. „Cailane.“ Jemu je dovoleno oslovovat krále jeho jménem. Konec konců, jsou přáteli na život a na smrt. Cailan přikývne. Za pár sekund má však co dělat, aby se udržel na nohou. Talara zneklidňuje králův stav, ale ví, že nechce, aby ho ostatní litovali, nebo mu dávali nějaké úlevy. Už tak je jeho hrdost v ohrožení a cítí se potupně, tak mu jí nemusí srážet ještě níž.

Mlčky svůj stisk zesílí, aby mu Cailanova ruka nemohla z ramene sklouznout. V případě, že se mu podlomí nohy, dokáže ho tak udržet nad zemí. Cítí bolestné vibrace králova těla a mrzí ho, že mu nemůže nijak pomoct. Ulehčit mu to a vzít část bolesti na sebe. Musí co nejdříve přijít na řešení, jinak se Cailan brzy zhroutí.  Jistě, snaží se ze všech sil skrýt bolest, která zmítá jeho tělem, i myslí, ale před ním, to si může dovolit povolit. S na první pohled, chladným obličejem sleduje králův boj s vlastním tělem, ale uvnitř vře vzteky. Nedokázal ochránit svého krále, svého přítele. Málem ho nechal umřít a to si říká elf? Sakra!

„Nedávej si to za vinu, příteli.“

„Jak-?“

„Známe se už dlouho, tak nějak dokážu uhodnout…ugh… na co myslíš.“ Usmívá se na něj jeho král a v očích stopy nesnesitelné bolesti. Smutně se pousměje a znovu mu stiskne ruku.

 

Černá kočka si jen tak hopsá po nábytku, sem tam okouše nějakou knihu, list květiny, a občas mňoukne. Její majitelka sedí na židli nedaleko od ní a snaží se něco vyčíst z knížek. Ty jsou napsané ve starém jazyce, který už nikdo na světě neumí přečíst. Nikdo? Ona je jediná, kdo to dokáže, ale tají to. Kdyby se to někdo dozvěděl, okamžitě by ji chtěl vlastnit. Mnoho zaklínadel, návodů k černé magii a zbraním, je napsáno právě ve starém jazyce. Byla by ve velkém nebezpečí. Naučila ji to její matka, která se věnovala magii a bylinkářství. Byla to čarodějka, tak jí alespoň nazývali v jejich království, které zaniklo po matčině smrti. Pak se dostala sem, pod křídla milého krále Cailana. I ona měla tu možnost s králem vyrůstat, což z nich udělalo přátele. Ona, Talor a Cailan. Trojice, která se semkla díky nepřízni osudu a laskavému srdci.

„Ach, to je k ničemu!“ praští pěstí do knihy, kočka po ní hodí svůj žlutý pohled. Ví, že se její panička snaží najít lék proti králově jedu.

„Zkusila jsi to v jiných knihách?“ Mladá čarodějka po ní hodí zelenýma očima.

„Jistě že! Ale nikde o tom není ani zmínka. Já už nevím, kde bych mohla hledat, ale pravdou je, že se mi prozatím podařilo stabilizovat Cailanův stav. Jenže, jak dlouho takhle vydrží, to opravdu nevím…“ Složí hlavu do dlaní a opře se o ně. Je unavená z toho věčného úsilí, které přichází vniveč. O ruce se jí otře sametový kožich.

„Podívej se do knihy Proroctví.“ Počká, až zvedne hlavu a upřeně se jí zadívá do očí. Obě ví, co by to znamenalo, kdyby našli něco, v knize Proroctví. Ta kniha byla velmi nebezpečná a určovala převratné změny daného člověka, či království. Pokud by se tam opravdu něco našlo, znamenalo by to obrovské změny, ale kdo ví, jestli k lepšímu, či k horšímu. Soričina matka se té knihy také bála a ten strach vštípila do hlavy i jí.

„S touhle knihou si nikdy nezahrávej, Soriko. Nahlížej do ní jen když to bude opravdu nezbytné.“ Kladla jí na srdce celý život. Poslechla ji, ještě nikdy se do ní nepodívala. Až teď.. věděla, že Ralit má pravdu. Musí pátrat všude. Jediným pohybem ruky si přivolala obrovskou knihu vázanou v kůži, se zlatými stránkami. Byla trochu zaprášená, jak se celé ty roky nepoužívala. Polkla, když jí viděla před sebou ležet. Ralit ji packou projela po hřbetě, zasyčela a skočila Sorice za rameno. Ta ji pomalu otevřela a s úctou k ní začala listovat každou stranu.

Byla tak objemná, že už si myslela, že nic nenajde. Avšak těsně před koncem našla to, co hledala.

„Mám to.“ Oznámila spící Ralit, stočené za jejím krkem, s ocasem přehozeným přes nahé rameno. „Královým vrahem jest přítel. Královým zachráncem jest nepřítel. V dobách temna, války a utrpení, zjeví se tekutina, jež má moc zabít krále. S jeho smrtí padne vše dobré, otevírajíc cestu zlému. Avšak podaří-li se nepříteli schovanému za maskou přítele včas zasáhnout, spojením jejich sil nastane nový věk.“ Celá zmatená se opře o opěradlo vysokého křesla a hledí na těch pár slov, co se v knize nachází.

Nedokázala si plně vysvětlit význam těch slov, ale její intuice a nadání jí napovídali, že si brzy poskládá všechny střípky dohromady. Avšak netušila, že až tak brzy.

„Co to znamená?“ zavrní Ralit olizujíc si přední tlapku. Vypadá, jako by ji to absolutně nezajímalo, ale opak je pravdou. Jen to na ní není tolik vidět.

„Nevím, co to znamená, ale myslím, že mi to někdo bude moct vysvětlit.“ Popadne svůj tmavý pletený plášť a za okamžik mizí venku v doprovodu velkých křídel na obloze.

..

Opatrně procházela temným lese, oči posílené o vidění své chlupaté přítelkyně. Mělo jí to dojít hned, co je zač. Mělo jí napadnout, že on jsou vlastně oni…

„Na co se ho chceš zeptat? Až tě uvidí, bude tě chtít sežrat.“

„Pokud bude v té podobě..“ odvětí Sorika tajemně s úsměvem a dál opatrně překračuje popadané větve. Zdálky zaslechne tiché zavrčení, ví však, že není určeno jí. To si jen to velké obávané zvíře něco „mumlá“. Zpomalí svůj krok, až úplně zastaví a vykoukne zpoza stromu. Před sebou má možnost vidět něco úžasného. Něco, co se nepoštěstí jen tak někomu a hlavně, nikdo neví, že něco takového možné vidět je. Tvář jí ozáří bílá až namodralá zář. Usměje se. „Nečekala jsem, že tu najdu zrovna tebe, Rigeli.“ Neohroženě se podívá do fialovo modrých očí, které  na ní shlížejí s obezřetností. „Mám ale na tebe pár otázek a myslím, že bys mi je měl zodpovědět.“ Jmenovaný Rigel pozvedne hlavu, narovná se v zádech. Je tak o dobré dvě hlavy vyšší.

„Jinak?“ zachraptí dlouho nepoužívaným hlasem. Sorika tuhle odpověď čekala. Ale.. není jen tak obyčejná dívka, ani čarodějka. Vytáhne zpod pláště malé pouzdérko a z něj malý jílec. Krátce se zableskne a v ruce drží meč úctyhodných rozměrů, obvykle těžký pro takové drobné ženy, jakou je Sorika.

„Jinak tě budu muset donutit.“ Odpoví mu s klidným výrazem, avšak napjatě čeká na Rigelovu odpověď. Je připravená na všechno, ale přesto všechno, by chtěla klidnou noc.. RIgel na ní v úsměvu vycení ostré špičáky.

 

 

Zešílím, zešílím, zešílím a možná, že mě to dřív zabije, mumlá si král v hlavě otráveným hlasem a chodí sem a tam. Nikdo ho nechce s ničím zatěžovat, všichni se  snaží být ohleduplní. To ho štve. Rád by se opět zařadil do normálního chodu království ve své funkci, ale jeho rádci a velectěná rada, ho odmítají pustit dál, byť je on král. Prý je to pro něj příliš vyčerpávající. Ano, a hledění do stropu není.

„Agh!“ Do komnat okamžitě vběhne jeden z ranhojičů. Oči má rozšířené, na čele pot, v rukou pevně drží, král ani sám neví co. Vypadá to, že má o krále strach.

„Děje se něco, pane?! Slyšel jsem výkřik!“ Král je v silném pokušení na něj zakřičet z plných plic, že ano, děje!, ale ubohý ranhojič za to nemůže. Snaží se proto držet jazyk za zuby a jen zavrtí hlavou a pokyne rukou. Jasné gesto, že má odejít.  Smutně se podívá na obraz svých dcer. Tak rád by je měl zase zde, u sebe… Bohužel, poslal je daleko, moc daleko, aby se jim nic nestalo. Ale, on je tak strašně moc chtěl zase pevně obejmout… otevře svoje, pro dnešek ocelové, oči a podívá se ven z okna. Z nebe se snáší sněhové vločky a s klidem usedají na domovy jeho poddaných. Někteří, jako například děti, jsou za sníh rády. Ty menší. Ty větší už ví, co sníh dokáže a zřejmě by se z něj radovaly také, nebýt téhle situace. Proto jen strnule sedí a dávají pozor na ty nejmenší.

Je mu z toho smutno, vidět svůj lid takhle trpět. Chtěl by pro ně udělat něco víc. Jenže co víc, pro ně může teď udělat, než je chránit před ostatními královstvími, než jim poslat část z armády na pomoc. Nemůže toho prostě udělat víc, není čaroděj. A možná, že i kdyby jím byl, nemohl by udělat nic. Ale čaroděj není, je král. Dobrý král ,kterého jeho lid miluje a vždy za ním bude stát. alespoň tak, to slyšel na náměstí, když se tajně vykradl ven.

„Tohle bude sakra tuhá zima… je dost možné, že tu všichni pomřeme..“

„Ale o čem to žvástáš, Miralet. Nikdo z nás nepomře, král to nedopustí.“

„Možná to nebude chtít dopustit, ale i král má své hranice. Podívej se na něj. Je těžce raněn, sotva chodí a každou chvíli jsou u něj ranhojiči. Možná ani on nepřežije zimu…“

„Nesmíš o tom takhle přemýšlet.  Král je ten nejsilnější člověk, kterého jsem kdy viděl! A i kdyby, je to náš král a my za ním budeme stát. Udělal pro nás víc, než ostatní králové pro svůj lid, pro své poddané.“

„Ano, to máš pravdu! Lepšího krále sme si nemohli přát!“

 

Z části ho jejich rozhovor, který vyslechl pod kápí teplého pláště, motivoval k tomu, aby se nenechal tak snadno skolit. Bude s tím bojovat ze všech sil. Dokáže svému lidu, který v něj měl víru, že přežije tuhle zimu a dovede je zpět k harmonii a šťastnému životu. Nikdo mu nebude stát v cestě. Nikdo.

Usměje se a pomalu se začne svlékat. Musí ze sebe sundat veškeré oblečení. Nebo, musí… chce. Nařídil, aby mu připravili horkou lázeň, nedbaje na jejich protesty. Věděl, že s horkou vodou se mu krev rozproudí, ale potřeboval to. Jeho tělo, svaly, unavená a zničená mysl, to potřebovali. Za posuvnou stěnou na něj ona horká lázeň čekala. Nemohl se dočkat, až se do ní ponoří. Nebude tam moct být dlouho, aby nevykrvácel, ale užije si ji plnými doušky.

Sundá i poslední kousek oblečení a nahý přejde k lázni. Uchváceně pozoruje páru, jak se z vody vznáší a má chuť začít vrnět blahem. A to se ještě ani nenamočil. S dětskou radostí se do ní začne opatrně ukládat, avšak, když dojde na ránu, pevně stiskne její okraje, až mu zbělají klouby. Bolí to až přímo nepříčetně, ale už jen malý kousek… Rozhodne se pro radikální řešení. Prostě si tam sedne. Před očima se mu udělá černo, pak bílo, pak přijdou hvězdičky a celým tělem projede křečovitá bolest, vysílající dalších tisíc mečíků bolesti do jeho mozku a do rány.

 

 

merry_christmas_by_flaviosantospvz-d4fj2yt.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

néé

(Mysticia-sama, 26. 12. 2011 19:49)

Prosím, že ho nezabiješ? To nemůžeš dopustit ;-( Ať ho někdo zachrání, kdokoliv, jen ať neumírá