World of crazy Dreamer

Datuje se rok dva tisíce sto padesát jedna. Země má za sebou několik úspěšný, ale i neúspěšných světových válek i přírodních katastrof. Byla rozdělena do deseti korporací, které se neustále snaží předhonit ve svém bio-mechanickém vývoji a jež se snaží jedna druhou zlikvidovat. Vyšší lvl znamená vyšší moc. Vyšší moc, znamená… Blázinec, tak bych to označil já. Jmenuji se Ryota Amakami a jsem vědec. Přesněji řečeno bio-mechanicko-roboticky zaměřený vědátor, na kterého mají všichni neuvěřitelné nároky a kterého všichni někam honí. Chápu je, nechci vyznít jako narcis, ale jsem nejlepší vědec v tomto oboru, který na světě je. Vystudoval jsem na střední a vysoké Meziplanetární škole roboto-fyzické a následně byl zaměstnán v laboratořích korporace, nesoucí název Sacrim. Díky svým soukromým výzkumům a výbornému prospěchu ve škole, si mě všiml jeden z generálů sacrimské korporační armády. Chodil jsem s jeho synem do třídy a on zrovna nebyl… řekněme jeden z nejchytřejších. Okamžitě se na mě vrhnul jako barakuda a já skončil tady. Nechápejte mě špatně, miluju svoji práci a to, co mohu dělat, ale… nesnáším zákony této korporace.

Bohužel jsem se narodil do doby, kdy se knihy staly velmi vzácným úkazem a kde se řešilo umělou inteligencí. Jenže i v tak pokročilém věku lidstva, se nikdo nedokázal dostat do fáze, kdy by roboti sami rozhodovali, měli vlastní vůli, ale kteří by byly naprosto podřízení našim přáním a příkazům. Nikdo ještě nedokázal vyrobit robota, který by svou stavbou a vnitřním systémem zbořil všechny rekordy v tomto odvětví…. A v ten moment začal můj projekt nazvaný A 1X5, pracovně pojmenovaný, Aras.

Vyjdu hlavní skleněné schody a vejdu do několika patrové budovy, která je dominantou hlavního města, i všech měst okolo. Prezident sídlí na samém vrcholku s výhledem na celou zem. Vejdu dovnitř, projdu detekcí a vydám se k recepci. Pozdravím recepční, vytáhnu identifikační kartu a pípnu si. Po zkontrolování mé totožnosti, mě recepční propustí dál do budovy. Poděkuju jí a vydám se po sytě bílých chodbách. Moje laboratoř sídlí v podzemí, aby se k ní jen tak někdo nedostal. Přístup tam mají jen vybrané osoby.

 Náš velectěný, samozvaný prezident si přál prvotřídního robota, který myslí, vnímá, rozhoduje se, no prostě, který je dokonalou náhražkou člověka. Chtěl tak pokořit ostatní korporace, které byly s tímto vývojem stejně pozadu, jako Sacrim. Bohužel jeho oko padlo na mě, i když je to neuvěřitelná příležitost udělat mimořádný objev, dostat se do povědomí všech, být hvězdou. Jenže, za jakou cenu. Za cenu neustálého sledování, hlášení se a pronásledování?

Tudíž se můj života stal naprosto nesoukromým, střeženým ve dne v noci a strašně… únavným. Možná, že kdybych nebyl natolik hlídaný, pracování na projektu Aras, by mě stále ještě bavilo. Teď k tomu začínám cítit odpor… ale, co bych to byl za vědce, kdybych z toho zároveň nebyl nadšený. Komu všemu se poštěstí dostat takovou „zakázku“?  Jen mě.

V každém patře budovy sídlí jiná větev mechanicko-biologické robotiky, která dohromady dává celek, jež naprosto prvotřídně funguje. Z této budovy se zpravují všechny robotické systémy, které kolují městem a napájení jejich baterií. Kdyby v této budově vypadl proud, bylo by v hajzlu celé město. Nechápu, proč si neudělali záložní generátor, a možná ho mají, jen to drží v utajení. Tahle zkorumpovaná korporace.. nepřekvapilo by mě to. Kromě pár lidí, kterým jsem schopný věřit, je celé tohle místo provrtané parchanty.

Výtah lehce cinkne na znamení, že mám vystoupit. Je tu tma, jak v hrobě. Světla, která reagují na pohyb, se rozsvítí až při průchodu chodbou. Trochu nedomyšlené, protože ani nevím, kam jdu, ale za ty léta už jsem si zvykl. Sice mě to stále někdy rozčiluje, protože když držím v rukou nějaké důležité součástky, na které prostě MUSÍM vidět, tak bych ta světla nejradši….. Zastavím se před opancéřovanými dveřmi s velmi vyspělým systémem proti vloupání. Jsou nejmíň tři metry široké a docela těžké, proto je otvírá program uvnitř nich. Sám bych he otevřít nedokázal, ani kdybych byl Herkules. Nakloním se k prověřovacímu systému. Nechám si zkontrolovat oči, odebrat otisky. Po tomto procesu jsem propuštěn do své komůrky, kde páchám hříchy, haha.

Vzhledem k tomu, že A1X5 je velmi přísně utajovaný vládní projekt, jehož prozrazení by bylo čistou katastrofou, ne pro mě, ale pro prezidenta, nejsou v mém kamrlíku žádné kamery. Sice jsou umístěné na té chodbičce, ale i tam jsou jen do půlky chodby, dál ne. Tím se chrání i systém dveří, na jehož mechanismus by ze záznamů kamer, mohl nějaký chytrý člověk přijít a využít ve svůj prospěch. Aspoň tady si můžu na chvilku oddechnout od toho odporného, dvaceti čtyř hodinového sledování.. Nesnáším to.

Trpělivě čekám, až se dveře otevřou. Jede to pomalu, ale s tím se u takových dveří počítá. Vejdu přes vysoký práh a ocitnu se ve svém útulném domově. Už ani svůj pravý domov, nemůžu nazývat domov. Jedině tady jsem svobodný, všude jinde mi svobodu vzali. Poslušně čekám, až se dveře zase zavřou. Odložím si sako na blízkou bílou židli s malým opěradlem a přejdu k jističům. Zapojím všechna světla a z malého kamrlíku se stane „byt“ o rozloze 6+1 a ještě nějaké „malé“ komůrky. V první místnosti je moje  takové malé počítačové centrum, kde to vypadá jako u nějakého hackera. Všude samé monitory, kabely, mechanické bedny, přístroje… v dalších místnostech mám uložené některé ze svých projektů umělé inteligence a také součástky, takže takové menší skladiště. V té největší a nejzadnější místnosti mám svoji… řekněme, konstruktérskou dílnu.

 Tam momentálně směřují mé kroky, abych vše zkontroloval. Cestou zdravím robůtky všech tvarů, které se se zapojením jističů, zapnou taky. Tudíž je to rušno. Někdy jsou mými nejlepšími přáteli. Postupně je vylepšuji a potajmu jim dávám poznatky a informace do jejich robotické stavby, které zjistím zkoumáním A1X5… tudíž se čím dál víc podobají lidem a to mě přesvědčuje, že jdu správným směrem.

„Ahoj, Arasi.“ Pozdravím nedokončeného robota, který leží na speciálním bílém polstrovaném lehátku. Přejdu blíž a podívám se mu do obličeje. Obličej byla první věc, na které jsem začal pracovat. U lidí a tudíž i tohoto projektu, je důležitá mimika. Emoce v obličeji musí být perfektní, jinak to celé nebude mít smysl. Avšak, nevím, jak dokonale jsem mimické svaly ze silikonu vystihl, ale vzhledem k tomu, že ho dočasně dokážu napojit na jiné robůtky v místnostech a tím zjistit, zda bylo mé počinání úspěšné, bych řek, že se to více méně povedlo. Usměju se a pohladím ho po tváři.

Aras je jako moje dítě. Zatím má jen hlavu, ruce a trup. Dolejší část ještě chybí, ale pracuje se na ní. Pohyblivý aparát, ať se zdá nebo ne, je stejně složitý, jako mimika. Nechci, aby se můj vyjímečný robot, android, pohyboval trhaně jako nějaké nedochůdče..pfff.. Ne, když už, tak bude prostě perfektní, ať už co se týče vzhledu, funkcí, či schopností. Bude prostě dokonalý a prototyp. I když, pochybuju, že pokud se mi tento projekt vydaří, nedají mi další „zakázky“ a já se nebudu stačit ohánět kleštěmi a hadičkami. Rukama ho ohmatám, abych zjistil, jestli někde něco neupadlo a zda všechno je tak jak má být.

 Obzvlášť mě fascinují jeho ruce. Moc se mi povedly. Dlouhé, štíhlé prsty, ladná dlaň… bude překrásný, až ho dodělám. Od dlaní přejedu jemně na hruď, někomu by se mohlo zdát, že ho laskám nebo co… ale co, jsem tady jenom já a můj milovaný Aras. Nakloním se nad jeho klidný obličej. „Dneska se podíváme na tvojí vnitřní stavbu. Když dokonalý, tak i s orgány.“ Otočím se od něj, abych si vzal lupu. „Nejdřív ti ale uděláme srdce. To je ze všeho nejdůležitější víš?“ sednu si k němu na židli, s pohledem upřeným do Arasova obličeje. „Srdce sice u lidí funguje jako hlavní mechanismus našeho těla, ale má i další činnost. Ze srdce jdou všechny emoce, všechny city, nejenom krev. To si pamatuj, Arasi. Přes srdce jednej, rozumem přemýšlej.“ Stisknu speciální tlačítko na levém boku, ukryté pod diamantovým plátem, které mi otevře jeho hruď. Pravda, co se týče nákladů, prezident nešetří . aspoň že tak.

„Tak, drahý. Teď se ti podívám dovnitř, abych zjistil, jak postupovat dál. Srdce je velmi složité a musí být dokonalé. Všechno na tobě, musí být dokonalé a já tě ujišťuju, že až se postavíš na nohy, všichni z tebe spadnou na zadek.“ Povídám mu, jako by přede mnou ležel někdo živý. Možná sem si k němu vytvořil za tu dobu, co na něm pracuji, nějaký vztah, ale není se čemu divit. Být v jednom kuse s ním, být jeho stvořitelem, to je něco úžasného a ojedinělého. Možná, možná že si kompenzuji to, že jsem už několik let sám. Ne že by to byla záhada.

Odmítám se jakkoliv seznamovat se zkorumpovanými lidmi, protože žádný jiný druh člověka se v téhle korporaci nenachází. Už děti se rodí zkorumpované. Je to k pláči, kam až svět zašel. Dost divu, že jsme se dostali do sféry robotů, protože podle všech jsme se měli po Apokalypse vrátit zpět, do středověku. No, očividně se tak nestalo a místo psaní si do mysli napojujeme kabely od přenašeče myšlenek a slova se nám sami ukládají na elektronickou desku. Nemůžu posoudit, jaký byl život třeba v roce dva tisíce jedna, ale určitě byl daleko lepší, než teď. Možná k sobě lidé byly milý, možná ne, každopádně teď, teď se milá povaha naprosto ztratila a najdete ji jen ojediněle. Já ji našel ve svých robotech, kam sem ji sám aplikoval, po svých výzkumech.

„Sice to bude trvat možná dlouho, ale sem si jistý, že až to dodělám, bude to perfektní.“ Oznámím mu po skončení prohlídky jeho útrob. Zvednu se od něj a pomalu si začínám připravovat potřebné věci. Spojové matky, hadičky, ocelové a diamantové pláty… Je to docela makačka, na tom pracovat, ale co. Je to mé životní dílo..

„Amakami?“ ozve se z komunikátoru ode dveří. Že by návštěva?

„Trieli, prosím tě, půjdeš mu otevřít?“ optám se malinkatého robotka na dvou kolečkách a dvěma mechanickými pažemi. Malý robůtek něco zašvitoří a s pískáním odjede ke dveřím. Neuvědomil sem si, že robůtek na komunikátor nedosáhne, ale k mému překvapení si „vysune podvozek“ a vyjede nahoru. Zase něco zašvitoří a zmáčkne tlačítko. Zasměju se. Mám čím dál víc inteligentní pomocníky. „Díky, malinkatý.“ Pohladím ho po plechové hlavičce. Na rozdíl od Arase, na ně nemůžu používat drahé materiály. Tak musí takhle trpět, chuděrky moje. „Ahoj, Sora-kun.“ Skloním se, abych zvedl pár hadiček ze země.

„Hi, Amakami. Prosím tě, posílá mě šéf.“

„Šéf? Jakýho myslíš?“

„Respektive šéf šéfa, našeho šéfa.“

„Prezidnet.“ Zašklebím se na Sora, který se zašklebí na mě. On je právě jeden z těch pramálo lidí, kterým věřím. Je to sekční šéf na vývoj robotických antivirů. Ano, i naše miláčky roboty, ať už robůtky, jako Triel, nebo prostě domácí spotřebiče, hlídače, dokonce i Arase, může napadnout vir nějakého protestanta, který se vzpírá všem korporacím. On je tu od toho, aby tomu zamezil, i když… taky občas udělá plánovanou chybu, protože nenávidí korporace.

Zaregistruju jeho zvědavý pohled směrem za mě a rukou nařídím robotkům, aby zatáhly zástěnu. Zatváří se zklamaně.

„Ještě ne-, Sora. Ještě není hotový.“

„Ty jsi hrozný tajnůstkář, Amakami. Chceš si ho nechat pro sebe?!“

„To si piš.“ Ďábelsky se na přítele zašklebím, odložím věci a společně s ním se vydám k výtahu. Světla zase logicky nesvítí, takže jdeme poslepu.

„Někdo by s tím měl už něco udělat,“ remcá si pod vousy Sora a já se tomu jenom lehce usměji.

„Kdybys tu byl pořád, jako já, tak by ti to už vůbec nepřišlo.“

„Jo, ty musíš znát tuhle chodbu jako vlastní boty.“ Šťouchne do mě a oba v dobré náladě vkročíme do výtahu, který se právě otevřel. Sora zmáčkne číslo svého oddělení a já číslo úplně nahoře. Počítám, že pojedu dobrých osm minut, než se dostanu nahoru. Prý ultra mega rychlý výtah. Velké kulový.

„Víte, zavolal jsem vás sem z pouhého jediného důvodu. A to, abych se zeptal, jak daleko s robotem jste.“ Vysolí nečekaná slova. Stojí u okna, ruce sepnuté za zády a hledí na domy pod sebou. Náš prezident je, řekněme v nejlepších letech a umí si zjednat respekt a autoritu. Jeho počínání je leckdy docela brutální, ale díky tomu je šéfem korporace a nikdo není ochotný se mu otevřeně postavit. Nad až na povstalce. Tuším, že mu je tak kolem třiceti. Naši dosavadní prezidentové byly o mnoho let starší, protože je senát volil podle zkušeností a zásluh. Jenže od té doby, co náš současný šéf dal jasný příkaz zrušit politiky, senát a tyhle různé věci, které jdou naprosto mimo mě, se on sám posadil na prezidentskou židli a lidi jsou s ním zatím spokojení.

Jak kteří. Oddíly vzbouřenců se ho snaží dostat, ale naše vojenská síla je nepřekonatelná. Jediné plus s ohledem na další korporace, které by nás okamžitě zníčili, mít slabší armádu. Aspoň k něčemu jsou, ale nechtěl bych se s nimi dostat do křížku a natož ještě být v kůži vzbouřenců. Bez váhání odpraví kohokoliv, kdo se postaví prezidentovi, či korporaci. Je ji jedno, jestli to je žena, muž, dítě. Bez milosti, bez soucitu, bez pohnutek. Studení vrazi.

Celou kancelář má prosklenou, takže si tu přijdu jak na nějaké vyhlídce. V kanceláři má vystavených několik robotických kousků, soudě podle mého, z nějaké sběratelské edice.  Pak tu nemá nic jiného, kromě projektového stolu, co mu zároveň slouží jako počítač a tyhle dvě židle. Jistě, dominantou je taky velké masivní kožené křeslo, za kterým stojí, ale tak.. já bych si asi dopřál větší luxus.

„Em no. Víte, pane. Ono to není jednoduché, stvořit něco, co nikdo jiný na světě ještě nikdy neudělal a ani se mu to nepovedlo. Vývoj trvá, tak jako každý vývoj a aby vše fungovalo tak jak má, chce to čas.“ Otočí se na mě a v jeho modrých očích se cosi blýskne. Jo, nahání mi hrůzu, ale jestli na mě bude tlačit, hodím mu to do obličeje..

„Trochu času? My ale čas nemáme! Navíc jsem vám dal už dostatečné množství na to, abyste úkol splnil, a já požaduji okamžité výsledky!“

„Vy si asi myslíte, že je to jenom skládanice, že ano. Ale chce to počty, logické uvažování, různé předvídání a materiál, a včetně toho taky znalost a schopnost to sestavit tak, aby to fungovalo dobře! A jestli chcete vůbec něco takového vlastnit, nesmíte na mě tlačit! Já jsem vědec, ne nějaký voják, pane! Potřebuju vzduch, abych mohl dýchat, a ne aby mi někdo šlapal na paty, o to spíš někde udělám chybu a celý projekt dopadne katastrofálně!“ hledíme si oba bez mrknutí do očí.

Naše hádka nakonec skončila tak, že sem si vysloužil fyzický trest za drzé chování k prezidentovi, ale zároveň jsem dostal nějaký čas navíc a trochu více volného prostoru. No jo, něco za něco. Upřímně řečeno, bolí mě záda, ale co se dá dělat. On zavedl tělesné tresty hned po svém nástupu. Prý je to efektivní způsob k dosažení pracovní poslušnosti, ale podle mého se v tom jenom vyžívá. Žádná poslušnost, naopak vztek, nebo strach, nic mezi tím. Jo, lidé po tom jsou poslušnější, ale v hlavě si nevědomě volí stranu, ke které se přidají. Takže, můj názor je ten, že z jeho pohledu je to vzrušující podívaná. U každého trestání je přítomný, takže se mu to asi opravdu líbí… Sadista.

Jenže, i když mi dal nějaký čas na víc a slíbil, že mě nechá „dýchat“, tak mi ani ne za týden opět šlapaly na paty. Byl jsem z toho tak vyřízený, že sem si začal brát práci i domů a snažil se co nejrychleji Arase dodělat. Srdce jsem mu zapojil tři dny po našem rozhovoru s prezidentem, a  jeho spodní část už se taky připravovala. Všechno běželo tak jak mělo… až na můj organismus. Ten se proti mému stylu života, který jsem kvůli Arasovi zavedl, bránil, seč mohl. Často mě bolívala hlava, záda se mi často blokla a měl sem občas pocit, že se se mnou točí celý svět. Zkrátka jsem se necítil vůbec dobře a únava na mě taky začínala pomalu doléhat. Jenže, snažil jsem se to všechno dodělat včas, abych už od něj měl pokoj. Prezident začínal být vskutku nesnesitelný…

No jo, jenže co zmůžete proti prezidentovi..

„Sora, prosím tě, mohl bys mi dolů přinést svářečku? Někdo mi jí odsud sebral a já…zíííív… nejsem schopný se tam…“

„Jasně, hned ti jí tam pošlu.“ Přerušil mě přítel, když jsem se snažil doříct větu. Arasovi nohy už byly celé hotové, stačilo je jen přidělat k torzu a bylo to. Pak ještě správně zapojit kablíky, zkontrolovat mechanické funkce, pořádně zkontrolovat veškeré zapojení a přejít k očekávanému uvedení do našeho života. Mělo se to odehrát dneska a musím říct, že jsem celkem nervózní. Co jsem zpozoroval, tak i moji robůtci jsou takový celí.. napjatí.

Něžným pohledem přejedu Arasovo tělo. Je dokonalý, báječný, naprosto úchvatný. Jedinečný… Vstanu a nahnu se nad něj. Nemůžu se dočkat, až otevře oči. Ani já nevím, jakou barvu budou mít, ty si robot nějak vybere sám. Když už má mít svobodnou vůli, sice v mezích, ale přece jen, ať si barvu svých očí vybere sám.. a třeba jí bude střídat, co já vím, jakou si Aras vypěstuje osobnost. Krásné tvarované rty se mi strašně líbí, přestože nemají žádnou barvu. Téměř splývají s jeho tváří, ale přece jsou vidět. Množství kabílků v něm mu udělalo dokonale vypracovanou postavu, se svalnatými rukami i nohami. Musel jsem je nějak šikovně schovat a tak jsem ho udělal lehce namakaného. No co, je to robot, takže svalnatý být má a navíc, je i vyšší. O dobrou hlavu a půl je vyšší než já, nechtěl jsem prcka. Takhle to bude lepší. Je ojedinělý, proto bude i vysoký, aby byl dobře vidět a mohl lépe zjednávat autoritu a nahánět snadněji strach. I když, mě strach nikdy nenažene. Je to moje baby, můj sen, moje životní dílo, které už se mi nikdy nepodaří.. Spíš mi připadá, jako bych si ho udělal pro svou ochranu a ne pro prezidenta.. pfr, může mi políbit prdel..

„Píííííp, pírípíptitípííí.“ Ozve se za mnou jeden z mých malých robůtků. Unaveně se otočím a nastaví ruku. V sevřeních robotických tlapek má vrták, který potřebuju. Sora si opravdu pospíšil.