Jdi na obsah Jdi na menu
 


Waking up with blood

26. 2. 2012

 

 

 

 

Něžně ho pohladím po bledé tváři, skloním se a políbím ho na čelo. „Dnes je tvůj velký den, Arasi.  Buď poslušný a nedělej nic, co by tě ohrozilo.“ Zašeptám ani nevím proč a dám se do práce. Nechci to udělat za přítomnosti prezidenta. Udělám to pěkně tady  v soukromí. Je můj… Zhluboka se nadechnu, robůtci jsou seřazení kolem jako nějací kněží při obřadech v Egyptě a čekají. Nehýbají se. Vzduch proráží jen můj nervózní dech. Natáhnu ruku mezi Arasovi nohy. Kdo ví proč, zčervenám. Sice, sice roboti nemají pohlaví, ale já jsem mu ho udělal. I když skryté uvnitř jeho těla, ale přece jenom. Nevím z jakého popudu jsem to udělal, ale co. Bude se vším všudy. Jenže, právě mezi jeho nohama, ve skrytém místečku, jsem vytvořil vypínací / zapínací knoflík. Pohybuju, že by u něj někdo hledal čudlík mezi nohama. Strategicky výhodnější… ale stejně, přijdu si, jako úchyl. S polknutím a díváním se jinam, zmáčknu tlačítko.

Ozve se hlasité KLIK. Arasovým tělem projede bílá vlna elektřiny, tělo se prohne v zádech a zase dopadne. Nic víc se neděje. Nechápavě hledím na jeho tělo, které se  vůbec k ničemu nemá a zuřivě mačkám ten knoflík. „To ne, to ne, to ne! No tak, Arasi!!“ jakoby pouhé volání jeho jména mohlo robota probudit. Jenže ať dělám, co dělám, prostě se neprobere. Projdu to všechno znova, zkontroluju připojení, z poloviny ho rozeberu, abych zkontroloval i drobné kablíky a připojení i nejtenčích drátků, KOMPLET všechno! A nic. Vůbec nic. Dám se znova do zuřivého mačkání knoflíku…

Po dvou hodinách to vzdám. „KURVA!“ ulevím si a zhroutím se na robotické tělo. Kde je chyba, tak sakra kde je ta domrdaná chyba! Do boku mě šťouchne ocelový zobáček. „Co je…“

„Vrrr píp klíííp prrrrrrrrrf píl..“ zakývá zobáčkem jeden z robůtků a znova do mě šťouchne. Rukou ho odeženu pryč a narovnám se v zádech. Fajn, Aras nefunguje, všechno je v hajzlu….

 

 

„Jak jako že se nezapnul!!“ řve jak přejetý kozel prezident a bouchal pěstmi do stolu. Když jsem ho informoval o neúspěšném zapnutí okamžitě mě nechal přivést i s Arasem k němu, do kanceláře. Nejdřív Arase zkritizoval, není spokojen s jeho vzhledem, kretén a pak mě uhodil do obličeje. Teče mi krev z nosu, ale proč ne. Diktátor jeden… „Pane Amakami, jasně jste mi řekl, že je vše v pořádku!“

„A taky bylo! Nevím, co mu chybí, prostě nevím!“ Prezident přimhouří nebezpečně oči. Přistoupí ke mně.

„Nevíte?“ vyprskne a napřáhne se k novému úderu, ale něco ho z toho vyruší. Konkrétně okno, vzadu za ním, které se rozletí na miliony kousků. Nárazová vlna nás odhodí od okna, směrem k podstavci, na kterém je upevněn Aras. Vyrazím si dech a do hlavy se mi zabodnou zuby bolesti. Těsně před tím, než mě uhodí letící křeslo, zahlédnu vysokou postavu, která se vznáší v rozbitém okně a zvuk sirén. Pak se propadnu do temna.

--

Hlava, hlava, hlava. Strašně mě bolí hlava, což je fakt nesnesitelné. Nejsem schopný otevřít oči, tak strašně mě v nich bodá. Chlad, který se skrz má záda dostává do celého těla, taky není zrovna příjemný. Zasténám. Snažím se rukama nahmatat něco okolo, ale o pár hmatů dál mě něco zastaví. Řinčení řetězů. Proboha, do čeho jsem se to zase dostal..

„Vstávej, drahý Ryota. Potřebuju si s tebou promluvit..“ Ten hlas. Au, moje hlava… Ten hlas znám. Já ho znám.. Stěží tedy otevřu oči. Pro moje oči není problém si přivyknout světlu v místnosti. Téměř žádné tu není. Je tu tak trochu větší tma, ale vidět je. Aspoň mě to tolik nebolí. Posadím se za doprovodu melodie od řetězů a rozhlédnu se po místnosti. Není tu nic. Zhola nic než.. Aras! Pane bože! „Ano, ano. Vzal jsem i jeho.. On je ten důvod, proč jsme všichni tady.“ Do světla vstoupí vysoká postava. Snažím se rozluštit rysy jeho tváře. Souměrný obličej, vysoká postava, vyvinuté tělo-to soudím ze svalů, které jsou vidět přes vestičku bez rukávů. Na nohách má černé džíny, dlouhé vlasy, na krku má vytetovaného- hada……..

„Bratře?“ vyheknu nevěřícně, oči mě začnou pálit. Je možné, aby to byl Kami? Starší bratr, o kterém jsem si myslel, že je mrtev? „Zemřel jsi!“

„Skoro. Po tom, co to vybouchlo, a já málem umřel, mě našel muž, který mě odtamtud dostal. Vytáhl mě zpod trosek domu a odtáhnul co nejdál. Kdyby to neudělal, umřel bych při druhém výbuchu. Zachránil mě cizí chlap…“ v jeho hlase zní hořkost.  Zloba.. Nenávist. Má na tyhle pocity právo..

„Já… gomen ne, Kami..“

„Omluva mi nestačí!“ zařve nepříčetně a přiskočí ke mně. Ve vteřině mě chytí pod krkem a přirazí ke zdi. Pěkně to zabolelo a dech se mi zadrhne v hrdle. Teď nyní z blízka vidím bratrovu tvář. Pravou polovinu má znetvořenou ohněm, pravé oko je nevidomé, přesto mi přijde, jakoby se mi vrtalo do mého já.

„Kami-“ zasípu, z očí se mi vyvalí první slzy. Stisk ještě víc zesílí, v krku mě začne pálit, dusím se. Snažím se mu nějak vykroutit, ale nejde mi to.

„Kvůli tobě, to kvůli tobě jsem takhle dopadl.“ Syčí mi nenávistně do obličeje a následně mě pouští. S kašláním se svezu na zem, do plic mohutně naháním vzduch. „To proto, že jsi byl srab! Srab, který utekl a nechal mě tam!“

„Myslel jsem, že jsi dávno pryč! Nevěděl jsem, že ti noha uvízla mezi zdmi!“

„Keci!“ třískne pěstí do zdi, až se v ní udělají puklinky. Proboha, co se to s ním stalo…napadne mě, když se dívám na jeho osvětlenou postavu a kůži pokrytou jizvami. Už to není ten křehký, leč starší bratr, který b pro mě udělal všechno. Ne, tohle je někdo zcela jiný. Někdo, s kým musím jednat opatrně. Kami přejde k Arasovi a dotkne se ho. Kdo ví proč to ve mně zavře. Aras je můj! „Nejenom, že si mě tam nechal- ale dokonce pracuješ pro šmejda, který za to může!“ rukama mávne nad Arasem. „Pověz mi, proč!“ jeho hluboký, drsný hlas rezonuje prázdnou místností jako zlověstný hrom. Polknu. Nevím, co mu mám odpovědět. V každém směru to bude znamenat smrt. Pro mě. Nedokážu se mu postavit. Ať už po fyzické, nebo psychické stránce. Bože, myslel jsem, že je mrtvý…

„Musím…“

„Musíš?! Hovno musíš! Vždycky máme na výběr!“

Zavrtím sklopenou hlavou, hlas tichý, smutný. „Ne, vždycky ne.“ Znova stane přede mnou, ruce zaťaté v pěst.

„Tak mi pověz, pověz mi, brácho, proč pro něj děláš! Hm? Co z toho máš? Co drží ve svým držení, že si pro něj vyrobil tuhle věc!“

„Arase! Ne věc, Arase!“ trhne mnou za košili tak prudce, že vyrve ze zdi řetězy, které mě drží v její blízkosti. Zvedne si mě k obličeji.

„Fajn, zasranou věc Arase! Proč pro něj děláš!“ vztek v mých očích je jasně vidět, přelévá se mi v krvi jako voda v rozjeté cisterně. Neodpovím mu. Jenom se na něj dívám, hledím do úplně stejných očí, vlastně oka a v hlavě se mi pomalu vybavuje naše spokojené dětství.

Snad proto, že mlčím, obdržím pěstí do obličeje. Vyplivnu krev. Prokousnul jsem si jazyk a spodní ret. Vnitřek úst mi zalije krev. „Odpověz!“

Nakonec ze mě něco vypadne. „Protože musím.“  Zákeřně se nahlas zasměje. Naježí se mi chloupky na krku.

„Musíš? Musíš?! Ne, ty se bojíš! Bojíš se toho šmejda co tyranizuje lidi! Si normální srab!“

„A tys byl co! Než umřela Akaia!“ vyprsknu bez rozmýšlení a hned toho začnu litovat. V tom mě utvrdí jeho pohled, který mi nažene čirý strach.

„Šmejde.“ Zavrčí a odhodí mě na Arase. S vyheknutím dopadnu přímo na jeho trup. Náraz do toho tvrdého těla není zrovna dvakrát příjemný. Popravdě to dost bolí. Nedivil bych se, kdybych si zlomil několik žeber…ugh…kvalita… Několik kapek krve mi z úst vytryskne na ten úžasný povrch. S pootevřenými rty a očima dokořán sleduju ty kapky. Doslova mi ze rtů odkapává krev a tvoří mu na hrudi malou kaluž. Ty jo, asi jsem se kousnul poměrně hodně. „Co si o sobě myslíš!“ slyším ho nenávistně syčet. Ani ne během pár dalších sekund mě chytí pod krkem a třískne se mnou o stůl, který přelítnu a spadnu na podlahu. Nárazem mi hučí v uších, před očima se mi zatemňuje.

Nemůžu tak slyšet tiché cvaknutí, zavrčení a následné zamručení. „Ty už nikdy o Akaie mluvit nebudeš, rozumíš?! Nebudeš!“ natáhne se k další pěstí, ale ta nedopadne. Slyším bratrovo zaklení a podivné… syčivé zvuky. Snažím přimět zrak, aby se mi vrátil do normálního stavu a kupodivu mě tělo poslechne. Otočím hlavou a překvapením vytřeštím oči. To není možné.. není to…možné…

„Arasi….“ Stojí tam, v celé své kráse s krvavým flíčkem na těle, jež mu stéká přes břicho, třísla, nohy, až na zem. Drží bratra pevně za zápěstí, vypadá to, že to bratra bolí. Arasův výraz je.. je.. nazlobený. Mračí se, neviditelné obočí má stažené, rty semknuté. Umělá víčka mrkají a oči… ach, nedokážu identifikovat barvu…

„Co to kurva je!“ Aras se k němu nahne, přes svoji impozantní výšku se dokáže nad bratra sklonit.

„Neml ste .. neměl.. jste…“ aha, problém s mluvou. Není divu, musel se probrat před pár minutami, ne-li vteřinami. Místo dokončení věty se víc zamračí a udělá to, co bratr dělá celou dobu se mnou. Odhodí ho do nás pryč. Ležím na boku, dívám se na něj jak súva z nudlí, zatím co on se konečně zaměří na mě. Trochu se od něj snažím odšoupnout, tak přece jenom, nevím, co od něj můžu čekat. Nezdá se ale, že by mi chtěl něco udělat. Přiklekne si ke mně, natáhne svojí ruku a setře mi krev z tváře. Přiblíží si ji k obličeji a asi ji analyzuje. Tvář má soustředěnou, napjatou… ale pak.. po chvilce.. povolí a on… usměje se na mě. Barva jeho očí mi vyrazí dech. Jsou.. duhové.. zornice stažená, jako u šelem. Kolem ní pruh modré, za ní pruh zelené, sytě žluté, končíc tmavě modrou. Lesknou se, jako vyleštěné zrcadlo a hřejí jako odpolední slunce. Jsou dokonalé..

Znovu ke mně natáhne ruku, s tentokrát rozevřenou dlaní. „Domů.“ Polknu nad tím slovem. Obzvlášť nad slovem, vypuštěným z jeho úst, jeho hlasem. Není robotický, jak jsem se domníval. Jen zlehka. Jako když má Francouz anglický přízvuk. Tak on má…ach bože, jeho hlas je prostě dokonalý. Srdce mi buší jako o závod, co na tom, že tělo bolí. Pousměju se a vložím svou ruku do té jeho.

„Domů.“ Souhlasím. Pevně se ho chytím s tím, že se s jeho pomocí postavím na nohy, ale on na mě zavrtí hlavou. „Ne?“ znovu jí zavrtí. Nic tedy neudělám a čekám, co vymyslel. No, co jiného mohl vymyslet, než mě obejít, popadnout mě do náruče a pevně v ní sevřít. V ten okamžik zrudnu jak puberťák na prvním rande. Nemůžu se mu podívat do očí, propadl bych se. Místo toho se podívám po svém bratrovi. Leží v bezvědomí na zemi. Aspoň že dýchá. To je hlavní….

 

Chvalme, ano, z části chvalme dnešní dobu. Díky ní a různým aplikacím a instalacím Aras ví, jak se dostat domů. Domů, do mé laboratoře. A navíc nepozorovaně. Vzal mě místy, o kterých ani nevím, že v budově máme. Protáhl mě místy, kde snad nikdy nebyla živá noha a najednou jsme stály uprostřed laborky a kolem nás popojížděli rozespalí robotci, co mu bourali do nohou a do všeho kolem, než se pořádně rozkoukali. Touhle dobou jsou v režimu spánku, a když je někdo probudí dřív, než jsou zvyklí… vypadají jako opilí. Jsou svým způsobem roztomilí…

„Kam?“ pokládá mi jednoduché otázky, nenáročné na jeho nestabilní řeč. Chce to čas, jakmile budu moct, vezmu si ho do parády a všechno na něm seřídím, naučím. Bude jako dítě, trošku. Musím ho naučit základy, rozvíjet se pak bude sám. Nebo pokud mu nenainstaluju do těla programy, které jeho učení uspíší. Chtěl jsem to tak. Aby byl skoro jako dítě. Učit ho, to bude to nejzábavnější. Chci ho od  „mimina“ po „dospělého“…

Ukážu na místnost za laborkou, kde mám připravenou postel. „Tam.“ Chůzi má vcelku stabilní, občas škobrtne, ale to je normální. Pomalu mě posadí na matraci. Zvuky hýbajícího se mechanického těla, to je lahodný zvuk pro mé uši. Asi jsem vážně blázen, ale zbožňuju vše robotické… „Děkuju, Arasi..“ Podívá se na mě, těma dokonalýma fantastickýma očima… jeho tvář se usměje. Chce něco říct, ale neví jak. „N.“ napovím mu.

„N.“


„E.“

„E.“

„N.“

„N.“

„Í.“

„Í.“

„Z.“

„Z.“

„A.“

„A.“

„Č.“

„Č.“. Opakuje po mě celou dobu poslušně, upřeně mi hledí na rty. Abych byl upřímný, trochu mě ten pohled znervózňuje, i když nevím proč. Je to robot. Nemá žádné city, ani nic podobného, tedy. Zatím to nemá… Proč mě tedy znervózňují jeho pohledy? Nic se pod nimi neskrývá, jen se snaží něco se naučit. „Není zač.“ zopakuje to celé vcelku.

„Tak je to správně, Arasi.“jeho duhové oči pomalu zamrkají. Jednou, dvakrát. Nakloní hlavu trochu na stranu.

„Aras.“ Pousměju se. Mladý robo- muž se nám chce učit. Fajn, tak ho tedy budeme učit.

„Ano, Aras, to jsi ty.“

„Já.“ Přikývnu. Aras vstane a začne chodit po místnosti. Ukazuje na různé věci, snaží se říct jejich název, a když se mu to nepodaří, napovím mu. Slova si ukládá do své velké giga paměti. Doslova to všechno hltá. Pak se znenadání otočí na mě. Civí mi do obličeje, jakoby hledal správné slovo, které na mě použít.

„Člověk.“ Ukážu na sebe. „Člověk.“ Nesouhlasně se zamračí. Rukama rozhodní do stran. To gesto mě překvapí.

„Ne.“ Odporuje mi. Pořád hledá vhodné slovo, ale za boha na něj nedokáže přijít. Začne chodit sem a tam. Lidská gesta, pomyslím si a trochu mě to zahřeje u srdce. Ne, tohle opravdu není obvyklý robot. On je unikát. Au, přimhouřím oči, když se blbě pohnu. Celé tělo mě bolí jako čert, nemluvě o jazyku, o rtech, tváři… Prudce se zastaví, přiskočí ke mně a naléhavě se dotkne ukazováčkem mého čela. „Ryota.“ Oh, tak on chtěl říct mé jméno. Skoro se mi vženou slzy do očí.

 

 

bloody_pills_stock_by_synthetic_pain_stock.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

O_o

(Ebika, 27. 2. 2012 18:55)

Wow sugoiii!!! Já cu další *psí očkáááá* Jenom jsem nepochopila jedno....
Ehm, jak se na to jen co nejdelikátněji zeptat?
No jak si tam psala o tom spínači co má mezi nohama a o těch genitáliích, tak tam bylo jako, že je má v těle či co, to jsem nějak nepobrala, plomin mohla bys mi to plísky objasnit? Prrrrosííííííííííííííím XDXDXDXDXDXDXDXDXDX
*Já jsem fakt ... no koment

XDDDDDDDDD

(paks, 26. 2. 2012 23:28)

fantasticky dilek jsem rada ze jsi jako dalsi dilek dala roboty XD hrozne me potesilo ze se uz aras probral a tato povidka se s urcitosti stava moji nej...;)

kawai

(Mysticia-sama, 26. 2. 2012 21:43)

Nádherný dílek, jsem radá, že se Aras konečně probudil, je famòznín těším se na pokračování

^^

(Yoku, 26. 2. 2012 20:21)

Tak to byl úžasný díl *-* nejdřív bráškovo přepadení, i když, když to vezmu kolem a kolem, tak to bylo vážně jenom na skok :D a pak Aras~ sakra, já ho mám ráda xD on je tak nějak roztomilej :3