World of crazy Dreamer

Nebe je hrůzostrašně šedivé, místy až tmavě modré. Mraky vytvářejí různé obrazce, které se prouděním vzduchu mění v jiné. Fouká silný vítr, který si pohrává s listy stromů a ohýbá jejich větve do maximální polohy. Květy se chvějí do studeného rytmu, snažíc se udržet na svém místě. Vypadají jako bázlivé dívky, které se třesou před neviditelným mužem, jež ohrožuje jejich životy. Z trávy se stal podivuhodný pohyblivý koberec, na kterém stojí několik desítek párů černých bot. Vlní se s poryvy větru. Nebe však zůstává klidné. Neprší, i když to vypadá na pěknou průtrž mračen. Desítky smutečních hostů trpělivě stojí, soustředění kolem tmavě černé rakve, s bílým pugetem růží navrchu. V rukou drží další růže, hlavy mají skloněné k botám a poslouchají. Kněz stojí před rakví a čte z bible. Celá atmosféra je vážná. Odešel člověk, který jim byl blízký a byl jejich přítelem..

Ani omylem. Můj otec neměl přátele. Jen falešné lidi, kteří nosili masku přátelství. Kdo by byl takový šílenec, aby se přátelil s vůdcem mafie? S velkým Bosem? Naštěstí můj otec nebyl idiot a věděl, koho to má po boku. Byl to svědomitý boss, který se staral o své lidi a proto se ho nikdo neopovážil napadnout. Na všechny kolem sebe, na všechny ve své přítomnosti, něco měl. Na každého něco tučného věděl a nikdo si nepřál riskovat odhalení. Proto měl stovky nepřátel, ale přítele ani jednoho. Krotcí jako beránci, na povrchu. Uvnitř to byly ďáblové, co hledali způsob, jak se otce zbavit. Nakonec to udělal někdo, kdo s ním nebyl vůbec nijak spojený. Ironie. Bavím se pohledy do jejich rádoby zkroušených tváří, jak zarmouceně hledí na špičky svých přitom. Dělají, že jsou zkroušení jeho odchodem, jak moc jim to je líto. Přitom moc dobře vím, jak jim v hlavě šrotují kolečka, jak by z jeho smrti mohli vyjít napakovaní. Jak si co nejvíc nahrabat do kapes, jak profitovat. Ha, to mě ještě moc neznají. Vlastně ani neví, kdo jsem, to pro ně bude překvápko. Celou dobu jsem byl mimo otcovo hřiště. Dostal jsem od něj přísný zákaz, ukazovat se, dokud nezemře. Odlifroval mě a matku do jiné země, ale zase musím říct, že to byl svědomitý otec, stejně tak, jako boss. Jezdil za námi co nejčastěji mohl a plně se mi věnoval. Nemůžu si stěžovat na své dětství, troufám si říct, že jsem měl lepší dětství, než všechny děti okolo mě. Ovšem, nesměl jsem ho na veřejnosti nazývat otcem. Občas jsem samozřejmě zapomněl a pak z toho byl povyk. Nevím, jestli se o mě bál, nebo chtěl i po své smrti vytáhnout svůj poslední triumf a vypálit některým členům organizace rybník. Jako jeho syn, automaticky přebírám funkci bosse. Nevím, jestli mám být nadšený, nebo se děsit, ale upřímně.. Nejsem svatoušek a i když jsem nepatřil do otcovi organizace, neznamená to, že jsem neměl svoji. Šéfoval jsem jiné a nutno dodat, že jsme měli vysoké zisky. Prodej bílého masa na černý trh, to jsou vždy velké peníze. U nás se titul „mafián“ dědí už po staletí, aniž by to bylo nějakým pravidlem. Asi to prostě holt máme v krvi. Počítám, že otcovi kumpáni budou velmi překvapení. Nemůžu se dočkat, až se sejdeme u notáře a ten všem oznámí můj nástup na scénu. Mám ten dojem, že to  síni dost zašumí. Na tváři se mi přes smuteční náladu, vytvoří široký úsměv. Páni, já se těším jako malé děcko.

„Amen,“ řekneme všichni společně s knězem a je na mě, abych vhodil růži na spouštěnou rakev jako první. Přistoupím k jámě a vhodím do ní růži. Slibuju ti, otče, že povedu tvoji organizaci ke slávě. Dostanu toho chlapa, co tě zabil, slíbím mu v duchu a očima se mu ukloním. Pak se vrátím zpět na místo a koukám na mého bratrance, který místo mě přebírá upřímnou soustrast. Jediný on ví, co jsem zač a ochotně se nabídl, že si se mnou zahraje tohle divadélko. S pousmáním na rtech ho pozoruji, jak se snaží tvářit zarmouceně a nedat najevo, že mě zná. „Upřímnou soustrast.“ Mrknu na něj a on to málem nevydrží. Ferio je tak v mých letech. Je mladý, dobře mu prosperuje jeho malá firmička, která kupodivu nedělá nic nelegálního. On jako jediný se snaží od mafie držet odstup, ale moc se mu to nedaří. Mafie si ho vždycky nějak najde a on je  z toho docela nešťastný. Rozumím mu. Tyhle vody jsou dost nebezpečné pro všechny, kdo nemají alespoň špetku krutosti v těle. Postavím se nedaleko od něj a opřu se o strom. Zpovzdálí to všechno nerušeně pozoruju, vědom si toho, že je tady. Určitě tu je, jsem si tím jistý. Vrah mého otce.

„Upřímnou soustrast.“  Mé odhady byly správné. Další, kdo ví kromě mého bratrance, že jsem jeho syn, je vrah. Vrah, který právě stojí za mnou. Pousměju se a otočím se. Ještě jsem ho neviděl, takže na něj jsem zvědavý. Prohlédnu si ho od shora dolů a naopak. Vysoká postava, zahalená v černém teplém kabátě s vysokým límcem, ale stejně nezakryje jeho robustnější postavu. Obličej, obličej spíš patří nějakému modelovi, podle mě, než soukromému detektivovi. Smyslné, vykrojené rty, které jsou určitě na dotek měkké jako hedvábí a ty oči. Světlounce modré a přece fialové. Hluboké, jako jáma do nitra země a stejně tak i neproniknutelné. Nemůžu z nich vyčíst nic, ani z výrazu na jeho souměrné tváři. Vítr si hraje s jeho fialovo modrými vlasy, hází mu je před oči, čímž musí neustále mrkat. Snaží se však se mnou udržet oční spojení. Nechci nic říkat, ale dost zřetelně jsem cítil, jak mezi námi přeskočila jiskra. Přesně v tu chvíli, kdy jsem se mu podíval do očí a pousmál jsem se.  Zajímalo by mě, jestli to taky cítil.

„Hmm.“ Přimhouřím vyzývavě oči. „Nevím, jestli vám poděkovat, nebo vás na místě zabít.“ Zašeptám dost hlasitě na to, aby zachytil tón mého hlasu. Teď je to on, komu se rty zvlní do úsměvu.

„Nemyslím si, že by to bylo vhodné na takovém místě. Alespoň ne teď.“ Vpíjí se do mě očima a ani jednou neuhne. Je silný. Jak na duchu, tak i fyzicky. Co si s ním pohrát? Tváří se vážně, ale určitě to přehrává. Mrknu na něj a hodím po něm okouzlující úsměv.

„Tak jindy.“

„Jindy, jistě.“ Souhlasí a víc si přitáhne plášť k tělu. Neodolám, abych ho trochu víc nepoškádlil. I když je větší, přijdu blíž a vyhoupnu se na špičky. Rukama ho chytím za ramena, abych se přidržel. Zůstane stát jako přikovaný. Nahnu se co nejblíž k detektivovu uchu.

Nasednu do vyhřátého auta a promnu si ruce. Venku je opravdu dost nepříznivé počasí. Zapnu si pro jistotu i topení, abych nezmrzl úplně. Položím ruce na volant a sleduju syna mafiánského bosse, jak nastupuje do černé limuzíny spolu se svým bratrancem. Vybaví se mi jeho těsná blízkost, když se ke mně téměř natisknul a rty mi přilepil na ucho. Dost mě to zarazilo, ale moje morbidní, časem narušené já, si tu chvíli docela užívalo. I svědomí mi dalo vale, což je divné, protože svědomí je právě to, co mě udrželo tak trochu naživu. Samozřejmě spolu s mojí intuicí, šestým smyslem a jistou dávku podezřívavosti. Jenže tohle všechno se v tu chvíli vypařilo a byly tu jenom ty světle modré oči, se stopou hříchu. Ten spratek byl až podivuhodně hezký. Synové mafiánů jsou většinou poďobaní nevychovaní rozmazlenci, sotva jim přestalo téct mléko po bradě a už se snaží držet zbraň, která se jim přímo klepe v roztřesených rukách. Machrují a pak rychle umírají. Tenhle je ale jiný. Jeho očí jsou chytré, až nevšedně chytré. Postoj nevypovídá nic o strachu z mafie, nebo nepřipravenosti na funkci bosse. Vypadá jistý sám sebou a takový jsou nejhorší. Je těžké je dostat na lopatky, obrazně řečeno. Vymyká se normám mafiánských synků., to je víc než zřejmé. Teď mě štve, že o mě ví. Potřeboval bych o něm zjistit co nejvíc informací a to by se dalo zvládnout nejlíp, kdybych se mu vetřel do přízně, ale takhle to budu muset udělat přes někoho. Nastartuju a rozjedu se pryč ze hřbitova. Dnešek byl docela náročný den. Ráno mě málem zabili kvůli mé nízké ostražitosti. Já blbec udělal školáckou chybu, nechal se vyvést z míry a dal jsem jim tak příležitost na mě zaútočit. Usmrkanci ze Saburouova klanu. Je necelý týden po smrti a stejně jeho řetězy drží své pochopy na řetězu, kterým hýbe podle svého umanutí. Zabíjejí pro čest mrtvého pána. Chápu, ale nemuseli by jít zrovna po mě. I když, jak vysvětlím mafiánským týpkům, že jsem jejich bosse nezabil? Že to byl někdo jiný? Zajímalo by mě, jestli si to myslí i jeho syn. Určitě ano, protože tu tolik let nebyl. Ti, co věděli pravdu, jsou mrtví a zemřeli záhadnou smrtí. Jak působivé, že. Děje se tady něco víc, než to, oč jde mému klientovi a na to musím přijít. Vezmu do ruky telefon a vytočím číslo.

„Amalía? Tady Ciro. Ano, ano, vím, že volám nevhod, ale potřeboval bych se s tebou sejít a zeptat se tě na pár informací. Jo, jo, v kavárně, jo. Díky zlato.“ Přeřadím s mobilem v ruce, vůbec nedbám na zákaz telefonování za volantem a volám ještě Jenaro, u kterého se stavím potom, pro pár věcí. Můj hlavní zásobovač zbraní, léků a občas i informací, pokud se spojí s Amalía. Oba dva jsou z oboru a mými nejlepšími přáteli. Na ně se mohu vždycky spolehnout a oni na mě. Zažili jsme spolu toho opravdu hodně a na ty chvilky rád vzpomínám. Jenže teď se nevidíme moc často. I když jsme z oboru, každý tak trochu z jiného odvětví a všichni teď máme práci. Jenaro pracuje pro oba dva, ale Amalía je agentka v přestrojení, zatímco já, já jsem Nájemný. Na všechno. Vlastně, žoldák. A přesto, naše přátelství už trvá deset let.

Zastavím své porsche před kavárnou, kde už na mě čeká. Krásná, jako vždy. Dlouhé husté vlasy měla rozpuštěné po zádech, vysoké podpatky prodlužovaly její krásné nohy a mini šaty rudé barvy vázané za krk s poměrně velkým výstřihem, dodávaly jejímu vzhledu sexy nádech. Ukazovaly, co ukazovat měly a zahalovaly, co zahalovat měly. Dokonale plnily svůj účel ukázat nádhernou ženu na odiv lidem venku. V dlouhých ladných prstech držela skleničku vychlazeného pití a přikládala si ji k červeným sladkým rtům. Přes židli měla přehozený stejně krátký zimní kabát, tmavší červené barvy. Nádherná žena, po které jsem kdysi toužil i já. Kdysi, do té doby, než mi ukázala můj správný směr. Za to jsem ji neskutečně vděčný. Zaparkuju před kavárnou a rychle vběhnu dovnitř. Zimu nesnáším.

„Moc často mě vytrhuješ z práce.“ Pronese chladně a to jsem ještě ani nedosedl. Usměju se a nakloním se.

„Já vím, ale vůbec mě to nemrzí.“ Políbím jí na tvář a sednu si před ní. „Protože to bych tě pak neviděl vůbec.“ Dořeknu a objednám si kafe u příjemné servírky.

„Tak co chceš, Ciro. Nemám na tebe celý den, takže to vyklop.“ Přejde nekompromisně k věci a hodí po mě pohledem. S ní jde všechno rychle. Chodí hned k věci, nikdy nechodí kolem horké kaše a říká všechno, co si myslí. Má to štěstí, že vždycky všechno co řekne, tak je pravda. Tenhle dar je na ní to neocenitelné. Možná taky proto právě k ní chodím pro rady. Pohodlně se opřu do opěradla.

„Co víš o synovi Fabricia?“ taky nebudu chodit kolem horké kaše a navíc.. Ona pracuje pro jiného mafiánského bosse, který měl čirou náhodou sympatie k tomu mému. Mohla by vědět, o co jde. A nejspíš ano. Zamračí se a dlouhým rudým nehtem si přejede po rtu.

„Proč to chceš vědět? Pouštíš se na velmi tenký led, Ciro. Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ snaží se mě od toho odradit. Určitě to je v mém zájmu, ale taky si mě někdo objednal. Musím to splnit, to mi říká má čest a hrdost. Pozvednu obočí a nakloním hlavu na stranu. Pochopí to gesto a vzdá jakékoliv další odrazování. „Fabriciův syn, se jmenuje Ran. Jeho matka je původem Japonka. Fabricio se ho snažil držet dál od všech mafiánských kejklí, ale Ran se k tomu dostal sám, a vytvořil si vlastní gang, jehož byl bossem. Mají to prostě v krvi. Logicky, je to jediný Fabriciův potomek, takže musí převzít etapu. Nikdo o něm ale neví, takže to bude pro ostatní členy docela šok.“ Napije se kafe a složí si ruce pod bradou. „Ví se o něm jen málo věcí, protože byl tak dlouho z dosahu. Podle všeho je ovšem víc nebezpečný, než zesnulý Fabricio. Má vysoké ambice, je chladnokrevný a velmi chytrý. Není to někdo, s kým bych si chtěla začít.“ Po jejích slovech se uchechtnu.

„A Danilo je asi cukroušek co?“ zašklebím se na ni. Boss, pro kterého Amalía pracuje, je snad ještě horší, než Fabricio. Podle všeho by se dalo říct, že je stejný jako Ran. Je taky poměrně mladý a dosahuje velkých cílů. A pro něj ona pracuje a pro Rana by nechtěla? Vždyť i Danilo je vrah, ale držím jazyk za zuby. Nejsem tu, abych si jí dobíral, i když to by si ona líbit nenechala.

Vystoupili jsme před velkým honosným domem a vstoupili dovnitř. Vnitřek domu se hemží černě oděnými mafiány, a okolo se sem tam mihne dítě. Nemyslím si, že tohle je vhodné místo, ale jsou to děti mafiánů. Oni budou jednou stejní jako jejich rodiče, tak proč je nezačít zaučovat už v mladém věku, že. Je to klasický dům, bohatého mafiána, který se uvolil zde udělat po-obřadní oběd a zároveň se zde bude číst závět mého otce. Na tu už tu je připravená velká místnost s mnoha lavičkami, aby se sem všichni vešli. Otcův právník tu ještě není, ale měl by dorazit každou chvíli. Mezitím nás naženou na svá místa, a v tichosti čekáme, až se pan právník dostaví. Sedím vedle bratránka a mírně se usmívám. Jsem tak strašně nedočkavý, až se to dozvědí.

„Neměl bys být na pohřbu tak veselý.“ Drcne do mě loktem Ferio a dělá, že kouká před sebe. Uchechtnu se.

„Nebuď tak napjatý, bude to zábava.“ Otočí se na mě a nevypadá moc vesele. Spíš je trochu zelený a očividně mu není dobře. Poznám to na něm. Jeho obličej znám docela dobře. Jako menší se naše matky tajně scházely a my spolu pekli různé lumpárny. Ha, krásné časy. Jsou z nás dobří přátelé a já si z něj opravdu rád utahuju.

„Prosím tě, nesnáším, když si takhle flegmatický!“

Pohodlně si hodím nohu přes nohu a opřu se do vypolstrované lavice. Ruce mam natažené na opěradle a prsty bubnuju do tmavého dřeva a rozhlížím se kolem přimhouřeným pohledem. Většina „Hostů“ už si sedla na svá místa a netrpělivě čekala příchod právníka, který měl přečíst otcovu závěť.  Někteří se snaží uklidnit své rozjařené ratolesti a vrhají na ně zlostné pohledy. Jiné pohledy jsou dychtivé, nedočkavé, s triumfálním očekáváním, že zrovna oni dostanou to, čím můj otec žil. Zlomyslně se zašklebím.  Však vy ještě budete koukat, mí drazí. Ferio si nervózně projede prsty přes vlasy. Tak trochu chápu jeho obavy, vzhledem k povaze, jakou bratranec má. On se mafiánského titulu, nebo-li účasti v mafiánských pletkách, vzdal úplně. Nechtěl s mafií nikdy nic mít, protože mafii nemá rád a podle mě k tomu stejně nemá předpoklady.  Je moc- něžný, ano, to je to slovo. Nedokáže zabít ani kuře, natož chladnokrevně zabíjet lidi a nepřátele. Na to Ferio nemá žaludek a nikdo mu to nezazlívá. Avšak mě to bylo odepřeno násilím. Já se chtěl aktivně zapojovat do obchodů a do různých potyček, zajímají mě zbraně, bojová umění, historie, ale otec byl vždy proti. Jednou mě  za moje protesty uhodil. Tak jsem pochopil, že mě nikdy nevezme mezi mafii, dokud bude naživu.. Nikdo mi však nedal možnost dokázat, co ve mně je, nikdo mi nedal možnost rozhodnout se sám za sebe. O to víc jsem pak usiloval, aby mě otec zapsal do závěti, jako svého dědice, nástupce na jeho místo. Nejdříve to odmítal, razantně mi zakazoval mluvit o mafii, kdykoliv přijel na návštěvu. Nechtěl o tom slyšet. Trápilo mě to a nevěděl jsem, čím otce přesvědčit. Když pokaždé po týdnu nebo i po dni odjel zase za svými povinnostmi a nás s matkou nechal samotné, rozhodl jsem se, že si založím vlastní gang. A taky se tak stalo. Matka proti tomu neprotestovala, protože jsem byl celý po svém otci. Neoblomný a tvrdohlavý. Byly jsme vládnoucím gangem ve městě, všichni se nás báli a všichni z nás měli respekt. I moji lidé měli ze mě respekt, ale měli mě rádi. Budou mi chybět, ale nechal jsem je v dobrých rukou svého nejlepšího přítele a navíc mi slíbili, že se postarají o mojí matku do doby, dokud se nevrátím. Čirou náhodou se mi tímto povedlo přesvědčit otce. Zase jednou po dlouhé době přijel na návštěvu a viděl mě a můj gang v akci. Chladně hodnotil, pozoroval, komentoval, až nakonec souhlasil, že mě do své závěti napíše. I matka se za mě přimluvila a otec moc dobře věděl, že tím žiju. Konec konců, on žil taky jen a jen pro mafii. Jeho titul bosse patří jen a jen mě. Nikomu jinému.  Těším se nejen na výrazy zde přítomných, ale i na ten den, kdy nastoupím do funkce. Nejspíš z toho má Ferio větší strach, než z toho, že se o mě mafiánský svět dozví. Bojí se reakcí členů mafie. Bojí se toho, že si nedokážu zjednat pořádek a při první příležitosti mě budou chtít sesadit a povede se jim to. Na to mě Ferio zná málo. Já si dokážu zjednat pořádek, i kdyby to mělo znamenat useknutí pár hlav. Udělám všechno proto, abych byl stejně tak dobrý, jako otec a já vím, že to dokážu. Otec byl nejlepší boss za posledních několik let.

„Omluvte mě, za zpoždění.“ Ozve se melodický klidný hlas od hlavních dveří a za nedlouho sedí za stolem v čele místnosti náš milovaný právník. Několikrát jsem se s ním potkal, protože s ním otec jezdil za námi. Je to velmi pohledný muž a vždycky jedná logicky a rozumně, nikdy se do ničeho nevrhá po hlavě a všechny informace si analyzuje a zkoumá. Nic nenechává náhodě. Pousměju se rád ho zase vidím. Docela jsme se při poslední návštěvě sblížili a teď si budeme každou chvilku na očích. To se mi zamlouvá.  Sedí klidně za stolem, neuspěchaným tempem si na stůl vyndává potřebné materiály a perfektně padnoucí oblek jen podtrhuje barvu jeho očí. Za chvíli zvedne oči a projede všechny přítomné. Nakonec se zastaví na mě a nějakou dobu mě pozoruje. Moc dobře vím, na co myslí, a možná, možná, že k tomu svolím, ale teď mě pohlcuje celá tahle mafiánská situace.  Lex se pousměje a začne mluvit. „Pokud jsme zde všichni, můžeme začít.“  Dal se do čtení a já lehce pohupoval hlavou ze strany na stranu, aby mě z toho neustálého sezení nebolelo za krkem. Moc mě nezajímají ostatní věci a vím, že nástupce  bude vyhlašovat až úplně na konec.  Upřímně řečeno, skoro všechno důležité, ať už se to jednalo velkých peněz, důležitých účtů, akcií, investicí, nebo nějakých pozemků či domů, tak to vše odkázal Feriovi. Ten byl nervóznější a nervóznější. Od otce to byl chytrý tah, určitě tu bude i nějaká klička, vsuvka , pokyny pro Lexe.  Vše odkáže Feriovi, ale v těch kličkách to odkáže ve skutečnosti mě. Určitě si nás po skončení tohohle divadélka, pozve k sobě do kanceláře. Místností se sem a tam rozlehne nesouhlasné zabručení a několik připomínek, ale jinak to všichni berou tak nějak s klidem. Ferio, i když se jim urputně vyhýbal, zapojoval se do akcí víc, než chtěl. Ten se mimochodem klepe jako osika. Je to mladý nadějný muž, který by co by boss, dotáhl organizaci daleko. Kdyby na to měl předpoklady, což podle mě, nemá. Ostatní to však nevidí, proto jim to nepříde divné.

V téhle nudné chvilce, která je předzvěstí daleko zajímavějších chvil, se mi vybaví nafialovělé vlasy, chytré chladné oči s nádherným leskem a smyslené nebezpečné rty. Zajímá mě, kolik sil musel ten muž vynaložit sil, aby otce zabil. Co všechno musel podniknout, aby se mu povedlo takové mistrovské dílo. Musím mu však smeknout imaginární klobouk. Tolik lidí, tolik nepřátel e snažilo otce zabít, sesadit, aby se dostali na jeho místo. Jenže nikomu z nich se to nikdy nepovedlo. Byl to silný muž s ohromnou autoritou a respektem co se týče svých lidí. Oni by se pro něj bez zaváhaní vrhli do ohně. Zemřeli by pro něj. Stačilo, aby se jen podíval, zamračil a už by mu líbali ruce. Nebylo to proto, že by se ho tak báli, ale proto, že ho zbožňovali. Téměř nikomu se nepovedlo podplatit kohokoliv z jeho lidí, aby ho zabili. Tak jak se to sakra povedlo tomu podřadnému detektivovi? Oprava, on nebyl podřadný, byl vychytralí a daleko silnější, než vypadal. Na všechny své otázky dostanu odpověď ve chvíli, kdy ho uvězním a budu mučit. A že se na to skutečně těším, to tedy ano. Úplně se třesu na chvíli, kdy k tomu dojde.  Od našeho prvního setkání si neustále pohrávám s myšlenkou, na ovládnutí jeho těla, mysli. Udělat z něj svou hračku. Původně jsem se ho chtěl zbavit, ale je příliš krásný na to, abych ho zabil a nechal ten krásný obličej hnít pod zemí. Ne, to skutečně ne. Udělám z něj svůj majetek, svoje Pet. Až ho chytím, budu ho mučit. Mučit tak, až bude křičet bolestí o slitování. Mučit tak, aby poznal moji sílu, můj vztek. A pak, pak ho přinutím, aby po mě toužil, vynutím si od něj poslušnost a úctu.  Touhu, která ho bude nutit myslet na mé tělo ve dne v noci… hmm.  Už se nemůžu dočkat až ho uvězním ve svém budoucím velkém sídle a noci probdíme dokonalými hrátkami. Prsty zaryju do opěradla. Měl bych se přestat zabývat těmito věcmi na takovém místě.

Nikdo se nakonec neodvážil závět napadnout. Všichni z toho byly tak v šoku, že jen mlčeli a v tichosti i odešli. Nikdo to nečekal, ale počítám, že to začnou rozebírat hned večer, na každodenní partii pokeru. Budou se snažit něco vymyslet a otcovi věrní se rozhodnou počkat si na mě, na mé vůdcovské schopnosti a určitě mě budou testovat, zda vůbec stojím za jejich přízeň. Další věc, na kterou se nemůžu dočkat. Nakonec, podle mých odhadů, si nás Lex pozval do soukromé kanceláře v domě. Vypadala jako každá druhá kancelář ve vile. Stroze. Neosobně. Klidně, na rozdíl od Feria, který je stále nervózní, se posadím do masivního koženého křesla naproti stolu. Nohu si dám elegantně přes nohu a ruce spojím na břiše. Bratranec si vedle mě neustále poposedává a já mám co dělat, abych se mu nezačal smát. Je roztomilý a ani o tom neví.  Právník si ladně sedne do čela stolu, upraví sako a podívá se na nás.  Těká očima z jednoho na druhého dobré dvě minuty, než se dá do řeči.

„Pánové.“ Pozdraví nás. „Jistě víte, že pan Saburou, váš otec, tu pro mě nechal několik kliček, co se týče věcí, které odkázal Feriovi. Jestli jste stejní, Rane, chtěl si vaše jmenování nechat na konec závěti.“ Uvede nás hned do obrazu, žádné vytáčky. To se mi na něm líbí, ta přímost a právnická profesionalita spojená s vášní smyslného muže. Pousměju se.

„Ano, můj otec si velmi liboval v různých kličkách.“ řeknu pološeptem, který jasně splnil účel dvojsmyslu. Lex se jemně zavrtí, skoro nepostřehnutelně, ale mé oko to zachytilo. Jeho oči mě propalují, až se z toho lehce zachvěju i já. Ferio do mě drcne loktem. Jasné varování. Šibalsky se usměju. „Nebuď tak upjatý, bratránku.“ Zašeptám k němu důvěrně. Cukne s sebou a šlehne po mě rozčilenýma očima. Lex si odkašle.

„Tak prosím pokračujme.“ Utne náš oční tichý souboj a nahlédne do papírů. „Váš otec zde uvádí, že některé z věcí, jež naoko odkázal panu Feriovi, jsou skrytě odkázané vám.“  Přesně jak jsem čekal. Sebevědomě zahoupu nohou. „Avšak také je tu uvedeno, že pan Ferio musí nějakou dobu dohlížet, co by váš hlavní poradce. Lajcky řečeno, bude vám hlídat záda a zjišťovat pro vás informace. Říkat vám, doporučovat, co byste měl a neměl dělat. Zkrátka vám ve vaší nové funkci pomoci.“ Zvědavě pozvednu obočí. No podívejme, že by byl otec až tak důmyslný? Bál se snad o moji bezpečnost v novém místě tak, že tam chtěl mít nějakého člověka, o kterém věděl, že mě podrží? Někoho, jako je bratránek?

„Vida, vida. A jak dlouho bude Ferio moje soukromá chůva?“ optám se se smyslem pro humor a dostanu od Feria další zlostný pohled. Lex se krátce melodicky zasměje.

„Hm, stojí tu, že nejméně rok. Pak podle vašich úvah. Zda-li si ho tam budete chtít nechat, nebo poslat domů. Ale musí na vás rok dohlížet, nikam se nesmí vzdálit. To je pravidlo pro to, aby mu byly plně přiděleny některé majetky, které mu byly odkázány. Přesně za rok budou v platnost uvedeny smlouvy, které na něj pan Saburou přepsal.“

„Takže jsem v pasti.“ Hroutí se lehce Ferio a také se opře do křesla. Leč trochu zničeně. Mně to samozřejmě nevadí, jsem pro každou srandu a tohle jako sranda vypadá. Šťouchnu do něj.

„Ale no tak, Ferio, bude to zábava!“ napne se a vstřelí z křesla. Začne rázovat po místnosti a my ho s Lexem tiše pozorujeme.

„Pro tebe možná, ale pro mě ne! Já se chtěl mafie zbavit! A to tak, že navždycky, ale ta děvka si mě pokaždý nějak najde! Jak je to sakra možný! Co jsem komu udělal! Chci žít normální život, se svou rodinou, se svojí ženou, malou dcerkou. Já chci být úplně mimo nějaké mafiánské nebezpečné hrátky, které končí buď smrtí nebo kriminálem!“  takhle nějakou dobu nadává, než si vyčerpaně sedne zpátky do křesla. Oba jsme byly s Lexem potichu a i teď čekáme, až to Ferio přejde. Projede si rukou vlasy. „Ach jo.“ Vzdechne si a oba už víme, že další scény zuřivosti jsou zažehnány. Podívám se na Lexe.