Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Beginning

16. 10. 2010

Nosila v srdci smutek. Smutek, jež by skolil i velkého muže. Smutek, jež vydal za všechny národy světa sužované katastrofami a chorobami. Smutek se odrážel nejen na jejím úsměvu, ale hlavně v očích. Oči barvy modrého ledu, jež se za slunečného rána třpytí jako diamanty, prozrazovaly co se odehrává ve zničeném srdci. V srdci, o kterém si myslela že už nebije. Že už dalo na radu duše s rozumem a zemřelo. Nenávist naplňovala téměř celé srdce. Černé a rozpraskané srdce, které už nikdo na světě nemohl slepit. Avšak nebývalo tomu tak. Ze smutných očí jí stekla slza. Nikoli slza lítosti ani hanby. Ale slza zlosti. Zlobila se na celý svět, že z ní udělal to, co se z ní stalo. Stala se zrůdou, bez práv na šťastný život. Přišla o veškerá práva na normální život.

Upírala své temné oči k velkému měsíci, jenž se tyčil nad vrcholky hor. Vzpomínky zaplavily celou její mysl. Nechala se jimi unášet jako list, který je unášen proudem do nebezpečné černé tůně na konci řeky. Nechala, aby jí prostoupila veškerá nostalgie a pocity, z minulých let. S láskou, kterou nikdy nebyla schopná dát, nyní vzpomínala na své padlé přátele, které ztratila ve válce s Epidemií. S Epidemií, která napadala lidská nitra a měnila je v zrůdy, jež nerozlišovaly přátele a nepřátele. Ztratila tak úplně všechny, na kterých ji záleželo. Když si konečně našla přátele, hned jí byly odebráni, jako na běžícím páse, kde se zjistila chyba výroby. Celý život se ptala proč, proč je život tak nespravedlivý, a tak polovinu života se topila v sebelítosti a smutku, že nemohla nic udělat. Usměvavé tváře se jí v mysli míhaly jako vlny, které se rozbíjí o skalní útesy. Pevně si sevřela hlavu do dlaní, chytajíc se za černé dlouhé vlasy. Bolelo to. Víc než cokoli jiného, co se jí kdy stalo. Potlačované vzpomínky, které se snažila ututlat a které se úspěšně vrátily zpět. Za bolestného stenu se zhroutila na kolena. Přála si, aby ta strašlivá bolest přestala. Aby nechala její tělo a mysl vydechnout, aby se prostě vypařila. Ne, už to nechtěla znovu prožívat. Prosila, aniž by věděla koho, ale přesto prosila. Prosila o to, aby to přestalo tolik bolet. Bolest ochromila celé tělo, které se dál svíjelo na trávě v křeči, pouze osvícené plným měsícem. Chtěla křičet, ale hrdlo měla stažené bolestí, která jí sotva dovolovala se nadechnout. Občasný výkřik, který vzešel z jejích úst byl sám o sobě bolestivý. Lapajíc po dechu si dál drtila hlavu v bezradném gestu, až měla pocit, že si snad vytrhá všechny vlasy. Slzy, jí brodili tvář víc a víc a postupně se měnily v krvavé cestičky. Snad jako by byly ze skla a při cestě na povrch řezaly do oka a jeho okolí. Krvácely jí obě oči, takže během sekundy vypadala jako upír. Bolest vydala svůj poslední náboj. Vyslala do těla poslední ostří bolesti, co jí prořízlo kůži na tváři a pak … bolest byla pryč. Mohla se svobodně nadechnout, přestat drtit svou hlavu, na které si udělala od ostrých nehtů rýhy. Nasála čerstvý horský vzduch, který pomohl jejím plicím se vzpamatovat a pozvedla hlavu. Znovu se zadívala na měsíc, znovu obdivovala jeho krásu. Znovu pocítila příval nostalgie, ale tentokrát menší. Dovoloval jí dýchat. Smutně se pousmála a postavila se. Nesmí vzpomínat na to, co bylo, i když vzpomínky jí drželi při životě. Musí jít dál. Věnovat se svému cíli, do kterého musí dojít. Sebrala ze země svůj meč, ,který předtím odhodila. Naposledy se smutným úsměvem se zhluboka nadechla a vydechla, než se jí na zkrvavené tváři usadil kamenný netečný výraz. Otočila se a nechala za sebou krásný měsíc a všechny své vzpomínky na své milované. Ještě než odešla, položila na zem čtyři lístky červené růže… za své čtyři padlé přátele. Zvedl se vítr a rudé lístky doprovázely lehké ženské kroky. Pronásledovali jí několik metrů, než se vznesli do výšin. Konečně je mohla nechat jít. Konečně je propustila a mohli spočinout ve věčném království. Její cesta, právě začala.

Právě procházel noční uličkou, kde se právě nějaký pár oddával mileneckým touhám a pak zabočil za roh. Nepochyboval o to, že to byla děvka, která se na ulici snažila přežít. Už jenom šaty, s moc utaženým korzetem, napovídaly, co je žena zač. Člověk by řekl, že v dnešní době už jsou takové šaty pasé, ale tohle byl bláznivý svět, plný vznášejících se strojů, mečů a kurev z dob draků a rytířů. Kombinace všech těchto stylů mu občas motala hlavu a sám leckdy nevěděl, v jakém roce a kde to vůbec žije. Jedno ale bylo jisté. Žije v době Epidemie, se kterou lidé prohrávají svůj boj a která ovládá i výše postavené úředníky a krále s vládci. Znechuceně si odplivl na zem. Zadíval se na rozežraný kontejner, ve kterém nepochybně chcípla nějaká…. Nakažená bytost. Když člověk, či zvíře posedlé Epidemií, nevydrželo ten nápor přeměny, prostě chcíplo a tělo, které se následně na to začalo rozkládat, tak vypouštělo nebezpečnou kyselinu, která rozežírala i sebepevnější slitiny. Pak stroje, jménem Sběrači, odsávali tuto kyselinu do speciálně uzavřených boxů a odváželi přímo na velitelství, kde bylo hlavní Impérium. Hlavní štáb vládců, kteří buďto s Epidemií bojovali, či jí propadli. Šílený svět.  Opatrně prošel okolo, aby do toho svými milovanými kanadami, za které utratil snad celou svoji žoldáckou výplatu, nešlápnul. Chtěl se rychle vypařit, neboť steny té kurvy byly hlasitější a hlasitější a při pomyšlení na svůj poslední sex, se mu zvedl žaludek. Co všechno dokáže speciální lihovina, kterou  dokázali, v žoldáckém městě Archik, získat jako vedlejší produkt při smíchávání kyseliny a motorového oleje. V Archiku tomu říkali Dračí dech, a on měl tu možnost zjistit proč. Neskutečně ho při pití toho divného…té divné věci, pálilo v krku, až myslel, že se mu krk roztaví a bude odkapávat na stůl. Ovšem bylo to neskutečně výborné pití a skvělý důkaz, že Žoldáci jsou velmi vynalézavá rasa. Jenže to taky mělo vedlejší, dalo by se říct, že halucinogení účinky. Když naposledy popíjel Dračí dech, seděl vedle něj extrémně malý žoldák, který sice byl starší než on, ale vzrůstem připomínal dítě. A následkem Dračího dechu si myslel, že je to Ainta, nejkrásnější žoldačka, kterou ve městě měli a jaksi, se s ní vyspal. Ráno, ke své nelibosti zjistil, že to nebyla Ainta, ale Gerid, který se snažil roztomile rozvalovat na posteli, což pak připomínalo ropuchu nataženou na skřipec s vyvřezlými střevy. Brr. Upaloval odtamtud co mu nohy stačily a zařekl se, že už to nikdy nebude pít. Měl z toho tři měsíce trauma a radši chodil kanály, aby Gerida nemusel potkat. Netušil, jak by zareagoval. Ne Gerid, ale on sám. Ta potupa, že se vyspal s mužem. No, ono by mu to ani tolik nevadilo, kdyby to byl třeba Fox, oh bože, za to by byl i vděčný, ale v případě Gerida. Chtělo se mu plakat. Malý muž ho viděl nahého a viděl i jeho….. tenkrát nezdravě zbledl a několik dní zůstal v posteli, když mu to došlo. Ž emu na něj vlastně Gerid sahal a že ho….že ho.. a že pak do něj…nebo že on do Gerida….ani to nedokázal domyslet a znovu to s ním seklo. Probudil se o tři dny později, kdy na něm ze zoufalosti skákala mladší sestra Ibe, která o něj měla strach. Zatřásl svojí červenou hlavou, aby ty odporné vzpomínky vyhnal pryč. Kdyby měl neustále jenom vzpomínat, nikam by to v životě nedotáhl.

Prosím tě, co to kecáš?“ vyjel si po sobě jen tak. „Kam si to asi dotáhnul? Jo, na žoldáka, to seš fakt pašák,“ posmíval se sám sobě, jako z ústavu pro choromyslné.

„Neřikej, že tě to nebaví.“

„To sem neřek, ale ani sem neřek, že mě to baví. Je to unavující.“

„Unavující, tím myslíš, že tě nebaví honit se za brunetama při nějakém úkolu?“

„Co to žvatláš?! Jaký brunety? To byla jenom jedna!“

„Jo! Jedna bruneta, dvě blondýny a tři zrzky!“

„No a co je tobě do toho kecale!“

„Prasáku.“

„Rypadlo!“

„Šmíráku!“

„Hnipírdo!“

„Uchyláku!“ hádal se sám se sebou a ani mu to nepřišlo divné.

„Hlavně že ty chlastáš co?!“

„To bylo jenom jednou!“

„Prej jednou! VOŽRALO!“ zařval na celou uličku a ozvěna tomu jen přidala grády. Díky tomu, že slyšel svojí vlastní ozvěnu, která na něj řvala ožralo byl ochotný připustit, že se chová jako cvok.

„Rozdvojená osobnost? …hmpf…že mě to nepřekvapuje,“ ozval se mu za zády hluboký hlas. Ani se nemusel otáčet, aby zjistil kdo to je.

„Nepovídej že tě nevzali s sebou na svůj dýchánek o třech bičích, Ryoko.“ Posměšně se otočil, aby k ní aspoň stál čelem. Mladá žena se na něj nepříjemně culila, ukazujíc dva ostré špičáky, které byly důsledkem nákazy Epidemií.

„Moje jméno je Ryuko, ty zabedněný idiote, který ojel Gerida.“ Spokojeně sledovala, jak bledne. „Mimochodem, Gerid mě tuhle požádal o tvoji adresu a telefonní číslo.“ Oznámila mu to jen tak ledabyle  a s téměř dětskou nadšeností si užívala zděšený výraz svého přítele. Vrhnul se k ní a chytil ji za vlasy.

„ŽES MU NIC…. Neřekla,“ prosba a naděje, že mu neprozradila tak osobní věci, mu svítila v očích. Ryuko se nad ním slitovala a tak se mírně usmála.

„Jistě, že jsem mu nic neřekla,“ utěšila ho a spokojeně si upravila vlasy, které  samou úlevou pustil. Málem to s ním seklo. Kdyby ho dovedla přímo tam, musel by se stěhovat. „Rovnou jsem ho k tobě odvezla.“ Nevěřícně kulil oči, ve spáncích mu tepalo, žíly zaplnil roztavený vztek.

„COŽE SI?!“ Ryuko v klidu stála, nehnula ani brvou, zatímco její přítel naproti, syčel jako špatně rozjetý vlak. Vydýchával se jako býk, který v ringu spatřil červenou vlajku.

„Ale no tak, nebuď takový netykavka, Zane. Gerid po tobě přímo  touží a nemůže se prý dočkat další noci,“  kdyby se neuměla tak dobře ovládat, už by se válela na zemi ve vlnách smíchu, protože dělat Zaneovi takové potíže, to byl pro ni přímo ráj. Ne že by Zana neměla ráda, to zase ano a hodně, ale prostě už to tak bylo dáno. Jinak se k sobě chovat neuměli. Zane jí to určitě oplatí, o tom nebylo pochyb, ale netušila, že odplata přijde tak brzo. Zane se z ničehož nic zklidnil a mile se na Ryuko usmíval. Té jeho náhlá změna chování vůbec nepřišla dobrá, a hned už očekávala nějaký podraz. Přimhouřila oči a bedlivě si ho prohlížela, když jí došlo, proč je tak klidný. „Tak to ani omylem!“ zvýšila hlas, který rázně zamýtal Zaneův nápad, který jí přišel jako… „Na to zapomeň, ty idiote!“

„Ani mě nehne, ty ropucho! Nakvartýrovala si mi do bytu Gerida, tak se teď nakvartýruju do bytu já tobě a je to!“ Drtil pěstičky a modrá očka mu zářila vztekem. Stejně tak, jako Ryuko zářila vztekem šedo hnědá očka.

„Co já?! Nesváděj veškerou vinu jenom na mě, ty pako. Ojel si ho?“ Zane se chystal na prudkou odpověď, ale nedala mu šanci. „Ojel, tak si potom nestěžuj, že tě nahání!“ Zane se chytil za hlavu a šel k ní blíž, aby na sebe tolik nemuseli řvát. Což byla pitomost, protože na sebe budou řvát ještě víc.

„Tak poslyš, ty zastánkyně mrtvých,“ trochu přestřelil, ale v návalu zlosti mu to vůbec nedošlo. Ani stány, které se jí okamžitě objevily v očích ho neupozornily. „Já sem netušil, že to je Gerid! Myslel sem, že je to Ainta! Proto sem se s ním vyspal a proto..!“ přestal mluvit, protože si konečně všiml, že něco není v pořádku. A poznal to o lépe, když se Ryuko prostě otočila a bez jediného slova šla pryč. „Ry…Ryuko?“ snažil se ji nějak přivábit zpátky, ale očividně ho vůbec nevnímala. Neváhal ani minutu a rychle ji doběhl. V dobrém gestu jí sáhnul na rameno, ale vzápětí toho litoval. Blesku rychle ho chytila za zápěstí, zkroutila mu ruku a donutila ho kleknout si na zem, přímo do kyseliny. Smrad spáleného masa je bil do nosů, ale oba ani necekly. Ryuko neřekla vůbec nic, jen na něj upírala jedno šedé a druhé svítivě zelené  oko, jež byly naplněné bolestným vztekem. A Zane necekl ani hláskou, že by ho to bolelo. Bolelo to přímo k zbláznění, ale s Ryuko platilo jedno pravidlo. Nikdy neukazuj že jsi slabý, nebo že tě něco bolí, protože pak tě postihne smrt. Proto se jí jen zpříma díval do očí, hledajíc tam svou chybu a možnost, jak to napravit. Jejich oči mezi sebou těkaly, mezitím co se kyselina prožrala ocelovým plátem jeho.. „brnění“ a dostala se až na kost. To už si pevně stisknul zuby, krev vytkla z pravého koutku úst. Avšak pořád nic neudělal. Nic, co by ho osvobodilo. Nic. Jenom se na ni díval, tak jako ona na něj, držíc ho na kyselině. Ticho, až na syčivý zvuk pracující kyseliny, zničil něčí povzdech.

„To ho chceš snad úplně zabít, Ryu?!“ vyčítavý hlas stál přímo za Zanem, takže nemohl vidět, kdo to přišel, ale ten hlas mu tak nějak napověděl. Ryuko, jako nějaký zasekaný robot, zvedla hlavu, oči jako poslední a provrtala jím nově příchozího. Stále neřekla ani slovo. Jen o něco víc přimhouřila oko a bez mez jediného mrknutí Zana pustila. O krok od něj ustoupila a jednu ruku si položila na jílec meče. Zane pomalu vstal, úplně zapomněl na své koleno a v úžasu zkameněl. Naproti němu stál Fox, nejkrásnější a nejúspěšnější žoldák, který kdy existoval. Béžové vševědoucí oči vždy naplněné chytrostí a inteligencí na něj shlíželi z o dvacet centimetrů větší výšky, než byl Zane a o hlavu větší výšky, než byla Ryoko. Foxovi neušla ruka na jílci meče , na což se pousmál.

„Ale no tak, Ryu. Nedráždi něco, co pak nedokážeš zastavit.“ Pozvedl hlavu ještě o malinko výš, než ji měl. Zane nějak vycítil, že tady se jedná o víc než o slova a nechtěl se do toho plést, ale Fox měl asi jiné plány. „Cožpak chceš zabít někoho tak odvážného, jako je tady Zane?“ kývnul směrem k vykulenému červeno vláskovi, který absolutně netušil, o co jde.

„O.. Odvážný?“ vykoktal ze sebe vykuleně. Brunet s měděným melírem s v černé upnuté košili, se znovu lišácky usmál.

„Jistě. Kdo jiný by měl tolik kuráže, aby se vyspal s Geridem?“ Na Zana šli mdloby. To..to…

„AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“ Oba dva se na něj podívali a jelikož stál mezi nimi, měli na něj dobrý výhled. Fox se lehce usmíval. Ryuko se vrátila zase zpět na normální frekvenci.

„Neřvi tady. Vyrušíš tu děvku co támhle maká,“ upozornila ho suše s prstem poukazujícím na děvku, která nemrhala časem a pracovala na dalším chlápkovi. Zane to nevydržel a rozeřval se na plné hrdlo. Jenže Ryuko, ani Foxjeho nářek nevnímali. Věnovali se jen sobě. Mladá žena nespustila oči s pohledného bruneta a naopak. Panovala mezi nimi zvláštní vražedná atmosféra, protože oba měli společnou minulost a pro oba byla černější než samotná noc.

„To že jsi sem přišel… tím jsi dokázal jak moc jsi hloupý.“

„To že jsem přišel by ti mělo ukázat, že se tě nebojím.“

„Proto jsi hloupý.“

„Mám se tě bát?“

„Měl bys.“

„Nemám ani sebemenší důvod.“

„V tom případě jsi větší hlupák než jsem si myslela.“

„Jsem jen nad věcí.“

„Ano, jsi nad kyselinou, do které svojí neopatrností spadneš.“

„Vyhrožuješ mi?“

„Ber to jako varování.“

„A ty ber jako varování, že budu-li chtít, Zane je můj.“

„V tom případě nevím, proč jsi tady.“

„Abych se pomstil. Nejsi tu snad ze stejného důvodu?“

„Zana to bude bolet.“

„Ne o nic víc, než to, co jsi mu teď udělala.“

„Pokud se chceš pomstít, na co čekáš.“

„Na správnou chvíli.“

Mluvili spolu systémem přenosu myšlenek, který umožňoval vysokofrekvenční stožár, který se tyčil uprostřed města a řídil veškerou energii na zemi. Přenos byl o to výkonnější, když byl člověk napojený jistým způsobem na Epidemii. Což Ryuko byla a Fox….

Zane si všiml, že ho očividně nikdo neposlouchá a za ty léta, co se naučil Ryuko aspoň trochu dešifrovat, vypozoroval, že jí Foxova přítomnost není příjemná. Proto na vlastní pět vstoupil mezi ně. No, spíš dopajdal, jak se ozvala rozežraná noha.

„Já..ehm..Ryuko, já…“ Žena ho utnula zvednutím pravé ruky a konečně se na něj podívala.

„Ticho. Nic neříkej.“ Otočila se a dala se znovu na odchod.

„Ale…“

„TICHO. Ode dneška bydlíš u mě!“ věnovala poslední pohled Foxovi a pak zmizela z dohledu. Když se Zane otočil, aby promluvil na druhého muže, nikdo tam nestál. Zmateně se poškrábal na hlavě a pak se konečně zaměřil na svoji nohu.

Tichou krajinou se ozval ohlušující řev. „MOJE KANADY!!!!!!!“

Třískla s ním o pohodlný gauč a zase odešla. Zmateně mrkal a rozhlížel se kolem. Seděl docela v prostorném pokoji z černýma tapetama a kovovým nábytkem. Komplet všichni už byly poznamenaní dobou a Ryuko dům taky. Všechno bylo na oční senzory, či otisky prstů, ale nepochyboval o tom, že Ryu někde měla záložní systém, kdyby v centrálním vysílači vypadl proud, nebo došlo k nějaké závadě. V pokoji byl obvyklý „robotický“ nábytek jako skříň, stůl, další skříň, konferenční stolek, křesla, gauč a psací stůl, jež stál pod oknem a na něm notebook. Stihnul si všimnout, že když ho táhla kolem své pracovny ve sklepě, všechny desky stolů, které dole viděl,  byly ze skla a na některém z nich byla vestavěná moderní obrazovka, která Všechno v baráku mělo svůj řád a všechno bylo napojeno na vše a tak promotané, že by se v tom ani počítačový hacker nevyznal. Hlavní bylo, že se v tom vyznala Ryuko. Ta se za chviličku vrátila a přímo násilně, mu roztrhla oblíbené kalhoty.

„Hej!“ bránil svůj majetek, ale marně. Žena na něj upřela prazvláštní oči, jež se mu provrtávaly až do hloubi duše, což se mu nelíbilo.

„Chceš vyléčit, nebo ne?“ držela v ruce speciální nádobku s tlakovým čudlíkem, která v sobě skrývala léčivé, pojivé a kůži nahrazovatelné částice, které měli vrátit noze alespoň z části původní stav. Zbytek musela zařídit jeho schopnost  regenerace.

„Ale..“ pořád se snažil o obranu, aniž by vlastně věděl proč.

„Chceš nebo ne?“ Chvilku těkal očima mezi ní a lahvičkou, moc dobře si vědom toho, že to bude neskutečně bolet.

„Nemáš tady něco k…“ nestačil to ani doříct a do klína mu přistála jídelní hůlka. Tragicky si jí měřil očima, protože tuhle tenkou věc překousne ve dví během sekundy.

„Je silnější, než vypadá.“ Ujistila ho pevný hlasem, a začala ho ošetřovat. To ho donutilo si jí do té pusy strčit a zakousnout se, protože takovou bolest…tu snad nikdy nezažil. Svíral kovové opěradlo gauče s upřeným pohledem na černý strop. Po čele mu stékaly kapky potu a bolesti, přičemž se mimoděk přikrčil. Když občas sklouznul očima na Ryuko, aby se ujistil, jak daleko je, fascinovala ho její kamenná tvář. Ani nevypadala, že se na to nějak soustředí, prostě to dělala automaticky, bez většího zájmu, ale přece jen opatrně. Chtěl na něco ještě myslet, ale nový příval bolesti mu v tom zabránil.

Navenek netečně, uvnitř spokojeně, sledovala Ryuko, jak umělá pojiva vytváří z části nové svaly, které pak pokrývá kůží, jež věrohodně napodobí tu pravou. Nebude to sice sto procentní, ale všechno lepší než nic. Ovšem za své počínání se mu omlouvat nebude. Neměla proč. Urazil ji a řekl něco, co neměl, tudíž si za to může sám.

„Jo…egh … můžu si za to sám, ale….ugh .. taky si mi mohla jenom zlomit ruku a ne mi ponořit nohu do … do kyseliny.“ Procedil skrz zuby a železnou jídelní hůlku. Ryuko zmateně zvedla hlavu, protože netušila, že něco řekla nahlas.

„Já jsem..“

„Jop…“ přikývnul hlavou a dál úpěnlivě studoval strop. Zamrkala, tentokrát nafialovělýma, očima dál se k tomu nijak nevyjadřovala. Nohu mu nakonec zavázala a opatrně položila na konferenční stolek. Zane vypadal jako mrtvola. Bledý, po tváři stékající slzy bolesti a ledové kapky potu. Opět beze slova zmizela kdesi v domě, a strašidelné ticho ježilo Zaneovi chloupky na zátylku. Na chvilku si dovolil zavřít oči, čelisti pořád pevně semknuté na hůlce.

Živě se mu vybavilo napětí mezi Foxem a Ryuko. Co se doslechl z hospod, tavern nebo i nějakých klubů, které pracovně navštívil v Impériu Rady, Fox a Ryu měli společnou minulost. Nikdo však nemluvil o tom, zda byla dobrá či zlá, ale vzhledem k té dnešní atmosféře a s faktem, že se Ryu opět dostávala do ráže alá Epidemická Ryuko, tak usoudil,  že asi moc vřelá nebyla. Všechny smysly ho varovaly, aby se v tom nešťoural, ale to by nebyl on, kdyby se stejně na něco nezeptal. Hned jak se Ryuko vrátí, se jí na to zeptá, slíbil si, ale když se Ryuko vrátila, oněměle na ni zíral. Během té chvilky si smotala vlasy do velkého drdolu, ze kterého jí rozverně trčelo několik pramenů a ofina jí stejně zakrývala tvář. Sundala si kožený červený kabátek, takž teď měla na sobě prapodivné tričko, dlouhým rukávem, končíc skoro těsně pod prsy a kalhoty jí začínaly až nízko na bocích, takže celé bříško a pár centimetrů třísel měla holé. Zane nemohl udělat nic jiného, než pootevřít pusu, čímž hůlka cinkla o zem. Ryuko se na něj zadívala s jedním pozvednutým obočím a lehkým kroucením hlavy.

„Ty se nikdy nepoučíš, že ne.“ oznámila mu, když si k němu zase sedala. Zane netušil o čem to mluví, ale raději zůstal ticho. Ono bylo lepší nemluvit, když vás Ryuko měla takhle bezradně vydané napospas. Zajímalo ho, co si to s sebou přinesla, protože to vypadalo jako.. ono to vlastně nevypadalo jako nic. „To je teploměr,“ oznámila mu suše. Překvapeně vykulil oči.  Ani ve snu by ho nenapadlo, že věc, co má v průměru asi šedesát centimetrů a vypadá jako.. hruška, bude teploměr.

„Teploměr?“ Ryuko jenom neznatelně přikývne a naprosto suveréně mu zarazí teploměr přímo do rány. Zane nejprve zbělal, potom zmodral a hned na to zfialověl, než se mu z hrdla vydral bolestný výkřik, s nímž se zhroutil do křesla. Ryuko ho jemně položil do lepší pozice, přikryla dekou a odešla do svého pokoje.

Za dnešní den toho bylo až moc. Měla na sobě krev svých nepřátel, ale zároveň i přátel, což se jí nelíbilo. Servala ze sebe kožené tričko, které odhalilo táhlou hlubokou ránu, která vedla pod jejími prsy. Opatrně si po ní prsty přejela, aby zjistila, jak je hluboká. Zkřivila obličej bolestí, ale ani necekla. Ten zatracený bič, který byl namočený v kyselině se okolo ní omotal jako liána. Byl to strašně nepříjemný pocit, mít kolem sebe něco omotaného, co vám zároveň prohlubuje ránu do těla a nemoct se toho zbavit. Opatrně dosvlékla zbytek oblečení, než pomalu přešla do koupelny hned vedle pokoje. Prosklené stěny se v momentě, kdy pustila vodu, zmatnily, takže přes ně nebyly vidět detaily, jen rozmazané silueta. Jednoduchý sprchový zvon nechal svými otvory protékat hektolitry teplé vody, jež s sebou odnášela rudou tekutinu. Nastavila svoji tvář vodě, aby i odplavila zmatené a nechtěné myšlenky. Nečekala by, že by se Felix odvážil ukázat. Vlastně nečekala, že by ho ještě někdy vůbec viděla. Celou dobu si myslela, že odjel, že se rozhodl na všechno zapomenout a začít úplně od začátku. Mýlila se. Jejich myšlenkoví rozhovor byl toho důkazem, stejně tak, jako jeho výraz, kterým se na ni díval. Nenáviděl ji a miloval zároveň. I ona sdílela takové pocity, ale pro dobro všech, jim nemohla podlehnout. Už se smířila s tím, že jeden druhého musí zabít, jinak svět zažije další zkázu, kterou vážně nepotřeboval. Jenže něco v hlavě jí dost srozumitelně říkalo, jaká kravina to je. Zabít někoho stejné krve jen pro jedno blbé proroctví, které vyšlo z úst pomatené ženy. Vztekle se natáhla po šampónu, který vyjel ze skrytého otvoru vedle sprchy. Zuřivě, přímo vztekle, si drhla hlavu, nestarajíc se o svou stále krvácející ránu a o to, že těmi prudkými pohyby ji akorát zbytečně roztahuje. Cítila, že vztek začíná pomalounku ovládat celé tělo a všichni moc dobře věděli, co by to znamenalo, kdyby ji ovládl úplně. Navíc měla dole „pacienta“, kterému už stihla dneska ublížit, takže se musela krotit. Dlouhé mokré vlasy jí proplouvaly mezi prsty jako hadi a pěna stékala po tváři dolů, přes tělo, až do odpadní jamky, kde se mísila s krví.

„Sakra!“ ujelo jí ostře, když se pěna z šamponu dostala do rány. Ještě vztekleji si z vlasů šampon smyla vypla vodu. Zástěna se automaticky otevřela a Ryuko si stoupla před velké zrcadlo umístěné nad průhledným umyvadlem. Opřela se o jeho okraj a nahnula se blíže. To zranění nevypadalo moc dobře. Stále krvácelo a bylo zarudlé, ale to všechno jenom proto, že si na sebe pustila poměrně vařící vodu, která rozproudila krev a barvila kůži do ruda. Ušklíbla se na sebe do zrcadla, vzala osušku ze skleněného věšáku a zamotala se do ní. Vyšla z koupelny a plácla sebou přímo na postel, do bílého povlečení. Absolutně jí nezajímalo, že krvácí, nebo že má mokré vlasy. Prostě tam sebou flákla a zůstala tak. Tělo si žádalo uvolnění a mysl s ním souhlasila. Proti těm dvěma neměla sebe menší šanci.

Obrazek

Ryuko Sawadashi

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

xD

(Yoku, 21. 6. 2011 1:42)

MOc doufám že tenhle cyklus bude pokračovat, protože je to úžasný >< . Mam ráda Zana xD doufám že si najde lepšího chlapa než Gerida a miluju jeho rozhovory sama se sebou xDDD moc moc se těším na další dílek

...

(Luna, 20. 10. 2010 20:27)

roztržitá to žena ^^...jen dvě slova...prostě nářez! =oD