World of crazy Dreamer

Nesnáším, když si ze mě někdo utahuje a jelikož je to zrovna Collin, kdo to teď dělá, mám sto chutí mu tu vidličku zapíchnout mezi oči. Odolám nutkání to udělat a zastavím se v pohybu. Je načase přestat před ním utíkat. V nejhorším případě jí stále držím v ruce, kdyby náhodou. Jeden nikdy neví, že.

„Co vlastně chceš?“ vyprsknu nabručeně. Jak rád bych mu ten ksicht poupravil. Vyrůstání vedle Briana mi přece jen něco dalo. Když mě „pošťuchování“ už nebaví, stane se ze mě neústupný odhodlaný chladný kluk…. Haha, to určitě… Mladý muž se zastaví, nakloní se a vezme si mojí skleničku s džusem. Upřeně se na mě podívá a napije se z místa, kde jsou obtisknuté moje rty. Zrudnu. Co to ksakru děla? A hlavně proč? Chce mě snad svést? Pokud ano, tak proč to do háje neřekne přímo? Tyhle debilní gesta dělal i Brian… Agh! Všechno se točí opět jenom kolem něj. Ten parchant to vážně dokázal. I když o něm nic nevím, celý můj život se neustále točí kolem mého debilního dvojčete! Položí skleničku na stůl a olízne si rty. Proběhne mnou vzpomínka na jeho jazyk v mých ústech a to zrudnu ještě víc. Bože, ten má ale sex-apeal!

„Co chci? Inu, to je dobrá otázka.“ Prohodí jen tak a sebere z kuchyňského stolu zdobený papír. Pozvánka! „Vidím, že máti byla pozvaná na nějaký dýchánek. Počítám, že jí budeš dělat doprovod?“ vrhne na mě tázavý pohled, který má daleko do toho svůdného, který mu na obličeji sídlil ještě před chvílí. Omámen změnou postoje  mu bez okolků odpovím.

„To je přece jasné, jsem její společník. I když přiznávám, že se mi tam nechce, je mojí povinností tam s ní jít.“ Nahne se ke mně přes kuchyňský pult. Kdy se dostal až takhle blízko!

„V tom případě se tam uvidíme.“ Přejede mi jazykem po tváři a s ďábelským smíchem se odporoučí z kuchyně a následně z bytu, doprovázen třísknutím dveří. Stojím na místě jako opařený. Co to do háje mělo znamenat? Jak jako že se tam uvidíme? To snad není pravda! Poč já, proč vždycky spadnu do nějakýho průseru, a že tomu bude i tentokrát, tak o tom není pochyb. Ach jo, svět je pěkně nefér. I moje vědomí. Tahle Collinova přítomnost naprosto odstranila zbytky zážitku ze znásilnění. Že by se ze mě stal masochista? Protože tohle není možné. Shrňme si to. Prošel jsem třemi etapami. Našel mě Brian, ošetřil mě, vykurýroval fyzicky a trochu psychicky, ale vzpomínky mi zvrátit nedokázal. Yvane, té se povedlo vzít mi pocit úzkosti a zabývání se tím a teď tenhle, tenhle, ani nevím, jakou nadávku bych mu měl dát, překonal můj dosavadní odpor k sexu a dalším takovým věcem… No posuďte sami, je tohle normální? Nebo si autorka střílí a chce mě dostat rychle na nohy? Kdo ví, ale řeknu vám, že je to vážně zajímavý. Pohledem sjedu na odloženou skleničku. Na místě, kde dotkly Collinovi rty, zůstala vlhká stopa a částečný otisk. Naježí se mi chlupy na zátylku. Vztekle jí vezmu do ruky, hodím do dřezu a zuřivě z ní myju všechny otisky. Myšlenky na sex s ním vážně nepotřebuju! To mě tak neskutečně dopaluje.

Den večírku. Já naškrobený jako panák, nejradši bych kravatu vzal a prohodil jí oknem. Jenomže nemůžu. Paní Yvane mi to zakázala, když jsem se jí na to se zápalem ptal. Se smíchem zakroutila hlavou a dál se připravovala. Měla na sobě vínové šaty, prosté , docela jednoduché a přesto něčím hezké. Sem tam se objevila krajka, ale jinak nic víc. Vlasy si smotala do drdolu, na uši si dala dlouhé provázkové náušnice a navlékla si rukavičky. Vše dokonale ladilo s jejím jemným make-upem a  lehkou vůní. Na svůj věk tedy  rozhodně nevypadala. Ani nevypadala na to, že by porodila takového grázla, jakým její syn byl. Zavrtím hlavou. Nemysli na to, říkám i v duchu dokola, ale copak to jde? Dneska tam nejenom bude Collin, ale je dost možné, že tam potkám matku a co hůř, Briana. Nechci! S povzdechnutím sejdu ze schodů, kde už na mě Yvane čeká. Usmívá se od ucha k uchu. Snažím se jí úsměv oplatit, ale vyjde z toho jenom úšklebek.

„Hlavu vzhůru, Waiete. Dnešek pro tebe bude zajímavý den.“ Tak o tom teda nepochybuji.  Obešel bych se bez toho. Mohl by to být klidně úplně normální den. Nastoupíme do limuzíny a ta se rozjede nechtěným směrem. Jágh, jak mě se tam nechce. Všude naškrobení a načančaní lidé, především moje matka, která kolem sebe bude rozsévat atmosféru, podobající se štěbetání slepic a kdo ví čemu ještě. Křečovitě se držím držadla a pozoruju ubíhající krajinu kolem. Dělá se mi špatně, a jsem strašně nervózní. Nejsem připravený na možná setkání, která tam na mě můžou čekat. Modlím se k zácpám, silničním kolizím, nebo nějaké nehodě, ale jako na potvoru nejsou na silnici skoro žádná auta. Tudíž projede bez potíží a ani ne za patnáct minut zastavujeme před domem. Vystoupím a s hrůzou v očích se na něj podívám. Je mi vedro. Na rameni mi přistane ruka. „Jen klid. Jen klid.“ Zašeptá paní Yvane a pomalu vejde dovnitř. Přivítá se s hostitelkou a ta, když mě zahlídne, okamžitě mě obejme. Nastane dlouhé povídání, ve kterém se mě vyptává jak se mám, co Brian a matka s otcem, jak žiju a tak dále. Ani se nediví, když se dozví, že ´pracuju pro Yvane. Jenom na to s úsměvem kývne a dál nic. Za chvíli jsem propuštěn z jejích spárů a můžu si oddychnout. Je to milá paní, ale já jsem teď v blbé náladě. Rozhlédnu se okolo. Přesně, jak jsem čekal. Švédské stoly, stolky s pitím a spousty štěbetajících paniček. Číšníci kolem roznášejí pití a nějaké dobroty. Všechny rázně odmítnu, kromě těch, co nosí pití. Ty během hodiny zastavím tři a na ex vyprázdním skleničky, které si od nich vezmu. Moje nervozita stoupá, ale nic se neděje. O to je to horší. Ticho před bouří a já asi prasknu! Právě do sebe klopím už skoro čtvrtou skleničku, když zahlédnu tmavé vlasy s nádechem do modra a uhrančivé kočičí oči. Prudce s sebou trhnu a podívám se znova, ale na tom místě už nikdo nestojí. Nejspíš už mám z toho alkoholu vidiny, ale když se mi to samé stane o pár minut později, jsem přímo vyděšený. Odložím skleničku a co nejrychleji se odeberu na vzduch. Potřebuju nasát čerstvý vzduch do plic a oddělit se od těch vevnitř. Je tam moc přeplněno. Vyjdu na terasu a zadívám se na nebe. Před pár okamžiky se setmělo, takže je teď nebe poseté hvězdami. Září o sto šest a některé lehce blikají. Opřu se o zábradlí, které lemuje schodiště a to vede do zahrad. Tak jako v domech z románů. Po zahradě jsou rozsety skupinky květin, pokaždé s jinou barvou. Stromy s hustou korunou, ve které by se dalo snadno schovat. Všiml jsem si i několika keřů, které tvoří malá bludišťátka. Je to tu opravdu hezké.

„V jejich zákoutích by se dalo dělat ale věcí, co? Bráško,“ zašeptá mi do ucha tak milovaný a zároveň nenáviděný hlas. Chvilku si vychutnávám jeho znění, než se přijmu k nějaké reakci.  Rychle se otočím a zcela automaticky ho od sebe odstrčím. Je to automatika. Dostat ho od sebe co nejdál.

„Podle toho, jaké věci máš na mysli.“ Opáčím a bedlivě ho pozoruju. Chyběl mi, parchant jeden. Tak dlouhé odloučení od něj bylo poprvé od našeho narození. Zvyknul jsem si na to, ale teď, když ho tady vidím, nejradši bych se s ním vrátil zpátky. Pořádně si ho prohlédnu. Je možné, že se člověk změní i za tak krátkou chvilku? Protože on se trochu změnil. Jeho rysy jsou.. dospělejší, řekl bych. Přesto, má ten samý nevyzpytatelný sexy pohled, kterým mě častuje i teď. No, alespoň vím, že jsem před tím neměl halucinace. Pousměje se a stoupne si vedle mě.  Sluší mu to. Na sobě má černý oblek, bílou košili, kterou má na tři knoflíčky rozepnutou. Nějak víc zesílil, což se mému vyhublému tělu nelíbí. Ovšem Collin je stavbou svého těla ještě víc před Brianem.. Ježiši proč myslím na Collina? Jistě, mám tu Briana, tak teď Collina a je to? To jako trojku nebo co?! Nervózně si projedu vlasy. Moje abstinence mi začíná přerůstat přes hlavu. Sex ve třech, to mi opravdu chybělo. K mé hrůze to ale docela vážně zvažuju a to sem k tomu nedostal ani nabídku! Je mi jasné, že by to Brian bral, ale snesl bych pohled na Briana, opečovávaného někým jiným, než mnou?

„Je tu i matka s tátou. Ptal se mě na tebe.“ Opírá se o ruce a hledí do zahrady. Nevypadá, že by se chtěl o něco pokusit. Cítím mezi námi jisté napětí, ale nejsem schopný určit jeho druh. Postavím se vedle něj. Opravdu mi chyběla jeho blízkost. Teplo toho těla, které dával často na odiv jiným mužům, ale párkrát i mě samotnému…

„Co jsi mu řekl?“ nějak vycítím, že tím myslí můj odchod z bytu. Nedal jsem nikomu vědět a prostě zmizel. Vypařil se z povrchu zemského. Určitě zuřil, vždycky nás naváděl k zodpovědnosti a tohle, dobrá, byl to nezodpovědný čin. To přiznávám, ale mohl jsem jinak?

„Řekl jsem mu, že jsi dostal zajímavou nabídku, která ovšem vyžadovala absolutní izolovanost. Proto sis zrušil číslo, odešel z bytu a nikomu neřekl, kde jsi. Pochopil to, takže můžeš být klidný. Nikdo prakticky neví, že jsi utekl z domova.“ Překvapením strnu pohledem na bratrově klidné tváři. On mě kryl? Brian že mě kryl? Co se stane teď? Ďábel se vyspí s Bohem?? Je to pro mě docela k neuvěření. Čekal bych.. „Čekal jsi, že tě potopím, že? Řeknu všem pravdu a budu si užívat to, jak tě každý označuje za nedospělého a nezodpovědného.“ Otočí se na mě. Jak sakra mže vědět, co si myslím?! „Jsme dvojčata, Waii. I když dvojvaječná, pořád jimi jsme. A nezapomeň,“ nakloní se k mému uchu. „Znám tě daleko líp, než kdokoliv jiný.“ Políbí mě na ucho a otočí se. „A, Waiete.“  Stojím na místě jako přikovaný, když se ke mně trochu otočí. V záři, která se line z domu, vypadá jako nějaké mýtické stvoření. „Můžeš se kdykoliv vrátit domů.“  Věnuje mi poslední dlouhý pohled, než zmizí mezi lidmi. Moje vědomí se všelijak snaží zpracovat to, co se stalo. Jenže marně. Pořád mi nejde do hlavy, že se ke mně Brian chová- mile, to je ten výraz. Bylo by až příliš troufalé myslet si, že se mu po mě stýská? Řekl přece, že se kdykoliv můžu vrátit domů. Ale co když to myslel jenom ze slušnosti. Chybí mu chůva a kuchařka s uklízečkou, tak je na mě milý, aby mě dostal zpátky do domu a-… Ne, myslí to vážně. Něco uvnitř mě křičelo nahlas, že to myslí vážně. V tom případě, proč nejsem šťastný? Měl bych jásat radostí, že mě milovaná osoba postrádá a chce mě zpět. Místo toho se cítím skoro prázdný a osamocený. Otočím se a opřu se stejně, jako před tím Brian. Hlavou mi vrtá, jestli se vrátit domů, nebo vést nový život s paní Yvane. Zvykl jsem si na ní a ta práce mě baví. Obohatila můj život novými věcmi a hlavně mi pomohla se vyrovnat se znásilněním… Nemůžu jí jen tak opustit a vrátit se. Kdo ví, jestli se jde ještě vrátit. Jestli je možné to všechno urovnat. Tolik věcí se stalo.. Já ani nevím, co chci. Vyhovuje mi můj nynější život, ale taky se mi stýská po tom starém. Nevím, opravdu nevím, co si počít. Nejradši bych zalezl pod zem a zůstal tam. Ach jo, je to všechno moc zamotaný a mě to už nebaví. Pořád něco řešit, bát se udělat tohle, nebo tamto, abych nikoho nenaštval.. Jasně, všem vyhovět a sám nepožadovat nic. Ani mě nehne.

„Téměř jako jedno vejce.“ Leknutím se mi naježí chlupy na zátylku. Co to je za zvyk, šeptat zezadu lidem do ucha, když neví o další přítomnosti jiného člověka?

„Chcete mi přivodit infarkt?!“ obořím se na Collina, který se na mě šelmovitě usmívá. Obrním se, ale touha mnou projede od konečků prstů až po vlasy. Nesmím, prostě nesmím! Tihle dva jsou pro mě od teď prostě zakázaní. OBA! Collin se nade mně nahne a opře se o zábradlí po obou stranách mého těla. Jsem tak dokonale uvězněný v jeho objetí. „Pusť mě!“ snažím se nějak utéct, ale nejde to. Buď to se o něj otřu, nebo si narazím záda o zábradlí. Nemám moc na vybranou. Modlím se ke všem čertům, aby mě nepřepadávalo to vzrušení, co na mě leze teď.. Zešílím! 

„Opravdu jste si podobní. Zajímalo by mě, jestli je taky tak nedůtklivý.“ Absolutně přehlíží moje protesty a nakloní se blíž. Jeho dech mi ovane tvář. „Tak krásně nepoddajný.“ Jeho hlava je blíž a blíž. Chci se odtáhnout, ale ruka, která mě drží na zátylku, si mě naopak přitáhne blíž. Políbí mě. JÁÁÁÁÁÁÁÁÁJ kurňa, to je tak nádherný pocit! Nejradši bych se vznášel. Je to něco jiného, než s bratrem. Každý líbá jinak, ale oba líbají.. no ty bláho. Napadne mě, jaké by to bylo cítit oboje rty na různých částech svého těla…. Mimoděk zasténám a trochu ze zatřesu. Zděšeně si uvědomím své vzrušení. Oficiálně se pasuju na zvrhlíka. „Hmm, jak lahodné rty.“ Zašeptá a zlehka mi oždibuje spodní ret. Nechám oči zavřené, jen chvění řas prozrazuje rozporuplné pocity. Chci to, strašně ho chci, ale- bude to zrada, pokud se s ním vyspím. Já-moje srdce patří Brianovi spolu s- tělem. Vypnu se proti jeho ruce, která mi nestydatě zajede pod košili… Moment! On mi jí vytáhnul! Zaraženě otevřu oči a málem prodělám další infarkt. V pozadí, daleko ode dveří, ale přesto dost viditelný, stojí Brian. Dívá se na nás, s neidentifikovatelným pohledem a rukama založenýma na hrudi. Vůbec se nehýbá, jen se dívá. Ten pohled je nabitý vztekem. Projede mnou zimnice. V těle mi hrkne. Cítím se, jako bych ho tu takhle okatě podváděl. Dost jasně zahlédnu, že se zašklebí. Co teď budu dělat? Viděl mě a Collina a- a, do prdele! Musím-já- musím mu to vysvětlit! Snažím se dostat od Collina. Odtlačím ho od sebe poměrně snadno, což mě překvapí, ale nijak se tím moc nezabývám. Musím dohnat Briana!

„Briane! Briane, počkej!“ zakřičím, když se bratr otočí a snaží se zmizet. Vyběhnu za ním, nikdy jsem takhle snad v životě neběžel. Doběhnu ho u vchodových dveří. Sáhnu mu na rameno, ale on se po mě ožene. Upře na mě ledový pohled.

„Běž si za ním!“ zasyčí vztekle. Probodne mě očima a sejde dolů ze schodů. V hlavě mi zběsile tepe. To ne, prosím, to ne!

„Briane, to není- tak stůj sakra!“ zařvu, když všechny moje pokusy ignoruje. Nakonec se tedy zastaví na chodníku, ale já stále stojím na schodech. Obávám se k němu přijít blíž. Ne proto, že by mi třeba jednu vrazil a že bych to asi zasluhoval, ale ta jeho blízkost.. asi by mě to zničilo. Stojí, dívá se na mě s chladným pohledem a.. raněnýma očima. Raněnýma? „Proč se tak tváříš!“ jsem navztekaný na nás tři, takhle debilně se to pokazilo. Sakra! „Nemáš důvod se tvářit ublíženě!“ strach z toho, že ho nadobro ztratím, se změnil v prudký hněv. Posměšně se usměje.

„Vážně? No nepovídej.“ Zase ten jeho ironický tón. Jediná chybička, jediná událost a z Briana, který mě kryje před otcem, se stane zase ten starý chladný parchant, který mě přivádí k šílenství. Nevím, co mu na to říct. Moje obhajoba by znamenala, přiznat se k tomu, že ho.. miluju. A to mu nemůžu říct, ne teď. Přijde ke mně blíž a zastaví se dva schody pode mnou. Jeho pohled jiskří jako prskavky na silvestra. „Je mi jedno, s kým spíš, Waiete. Ale pamatuj jedno. Nejsem trpělivý člověk a rozhodně ne tolerantní. Bráním si, co je moje,“ podívá se někam za mě. Naneštěstí přijede chlapík s jeho autem, předá mu ho a on se skřípěním kol odjede. Zaraženě se koukám na prach z příjezdové cesty, který udělaly pneumatiky a v hlavě se mi honí tisíce myšlenek. Otočím se a zamračím. Usmívá se tím svým prohnaným úsměvem, opírá se o futra, nohu přes nohu.

„Věděl jsi to.“ Promluvím na něj zlostně. „Věděl si, že se dívá a nic si mi neřekl! Udělal si to schválně!“ obviním ho z toho zákeřného, sex-slibujícího gesta. Ještě víc se pousměje. Zavrčím, tiše, ale přeci. S prominutím, ale opravdu mě to sere. Proč se to takhle komplikuje! „A dost. Mám toho dost! Ještě jednou se ke mně přiblížíš a nahlásím to na policii, jako omezování osobní svobody a sexuální obtěžování!“ jsem naplněný vztekem, který ve mně probouzí čiré zoufalství. Čekám na nějaká slova, ale on mlčí. Jen se opírá o dveře, usmívá se a mlčí. Tohle nemám zapotřebí. Vejdu do domu a připojím se k ostatním. Je tu nějak..jinak. Bez jeho přítomnosti je to takové šedé..hmm. Otočím se a vidím, že ke mně jde otec. Rychle nasadím úsměv a přátelsky ho obejmu.

„Ahoj tati.“ políbí mě na čelo a poplácá po tváři.

„Ahoj chlapče. Ty jsi nám nějak vyrostl.“ Jeho vřelá tvář se usmívá od ucha k uchu a v očích mu září něha. Dlouho mě neviděl. Vlastně od mých patnácti, kdy jsme na otcovo doporučení utekli s domu, abychom unikli matčině…em.. no prostě aby na nás nedosáhly její chmatavé prstíčky. Taky jsem neskutečně rád, že ho vidím. On je můj vzor, po všech stránkách. Z mála co měl, udělal obrovské jmění, je chytrý, citlivý, inteligentní. Prostě je to chlap, jak má být. S velkým CH. Na svůj věk vypadá opravdu dobře, což mu nezapomenu říct. Zasměje se. „S tvojí matkou to ani nijak nejde. Kdybych přibral jenom jeden jediný gram, zešílela by.“ Obdivuju, že s matkou ještě je pod jednou střechou. Já bych jí buď to zabil, nebo bych jí šoupnul do magořince či domova důchodců. Je ale pravda, že ji stále miluje.. Asi jsem po otci, protože jsem dlouho zůstával s Brianem i po tom všem, co mi dělal. Co všechno dokáže láska. „Neviděl si Briana?“ trhnu s sebou při vypuštění jeho jména.

„Em, on, no, odešel, tati.“ Zakoktám se a trochu zrudnu. A zrudnu ještě víc, když za otcem projde Collin, podívá se na mě a prsty si přejede po rtech. Zamračím se s ruměncem na tvářích a snažím se oči udržet u otce. Ten mávne rukou na mojí odpověď.

„To se od něj dalo čekat. Nevadí, o něm se teď bavit nebudeme.“ Chytne mě kolem ramen a odvede mě k oknu, kde si můžeme v klidu popovídat. „Slyšel jsem, že jsi se odstěhoval. Úplně se po tobě slehla zem-“

„Dovol, abych ti to vysvětlit!“ vím, kam míří. Mělo mi dojít, že to Brianovi neschroupne. Není to idiot. Jen, já nechci zklamat jeho důvěru ve mně, když udělá něco překvapujícího. Zvedne ruku, aby mě zarazil. Upře na mě svoje světlé inteligentní oči.

„Jen mi řekni, zda to za to stálo.“ Obličej má vážný, ale oči jsou klidné. Zmizela z nich však ta něha, která tam byla předtím. Odhodlaně přikývnu.

„Ano, tati, stálo.“ Vážný obličej se promění v usměvavý.

„Výborně.“ Otočil se a chňapnul po skleničce vína, kterou nesl na tácu kolemjdoucí číšník. Jednu podá i mě. „Na tvoji budoucnost.“ Přiťukneme si. Opravdu, tohle je úžasný člověk. Čas plyne a plyne. Několikrát ještě narazím na Collinův svůdný výraz, ale snažím se ho nevnímat. Jednou se dokonce potkáme na záchodě, kde, kdyby nepřišel další host, by mě snad i znásilnil. Na mé protesty vůbec nebral ohledy, ale jakmile přišel někdo další, pustil mě. Protáhnu se kolem něj, najdu Yvane a oznámím ji, že už pojedu domů. Vymluvím se na bolest hlavy a pak jenom sedím v taxíku a směřuju domů. Tedy, k paní Yvane domů. Vztek ze mě už trochu opadl, ale pořád to ve mně trochu bublá. Co si ti dva myslí? Jeden je uražený, že si se mnou hraje někdo jiný než ona a ten druhý věděl, že se ten první dívá a udělal to naschvál. Vážně nevím, co mě dopaluje víc. Hmpf, idioti. Zaplatím taxikáři a odkráčím do domu. Přivítá mě blahodárné ticho, balzám pro mé uši, vzhledem k tomu štěbetání dam a živé hudbě. Zkontroluju jestli je všechno v pořádku, tak, jak má být a pak odejdu nahoru. S radostí ze sebe svléknu ten odporný oblek, který opravdu nesnáším. Hodím ho do kouta svého pokoje a přejdu do koupelny, která sousedí s mojí ložnicí. Pustím na sebe teplou vodu a nechám, aby kapky hýčkaly moje ztuhlé tělo. Z hlavy se mi vykouří všechny myšlenky, trápení, nemyslím na nic. Je to paráda. Zašimrá mě v nose. Kýchnu. Ještě abych z toho všeho onemocněl. To si nemůžu vůbec dovolit. Nemoc je komfort, kterému se musím prozatím vyhnout velkým obloukem. Vypnu vodu, zamotám se do ručníku a vyjdu ven. Znovu kýchnu. No výborně, sakra práce! Musím to zastavit dřív, než se mi to plně rozjede. Když mám chřipku, trpím na blouznivé stavy a říkám věci, které by měli zůstat v mém nitru. A rozhodně nechci, aby se mi něco takového stalo zrovna teď. Rychle se osuším a pečlivě zabalím do froté županu karamelové barvy.  Rozrazím dveře od pokoje, na plné pecky pustím topení a vrhnu se hledat nejteplejší pyžamo, jaké v šatníku mám. Natáhnu si ho na sebe a na nohy tlusté teplé ponožky. Na sebe si ještě navlíknu tlustý dlouhý rolák a kolem krku si omotám palestinu . Musím být co nejvíc v teple, takže se spoléhám na tyto metody. A navíc je mi to příjemné. Je mi teplo a to oblečení je chlupatě jemné. Dokonalost. Ještě se rychle stavím v kuchyni, kde si naberu tunu prášků proti chřipce, do termosky si uvařím teplý čaj s citrónem, ještě nějaké povzbuzováky jako je čokoláda a zamířím do peřin. Pohodlně se zamotám do přikrývek a můžu se už jenom modlit, aby můj zásah byl udělaný včas a nic se v mém těle nerozjelo. Nemám rád, když blouzním a nemoci opravdu špatně snáším. Zavřu oči a pomalu se nechávám ukolébat teplem, které způsobuje peřina a hromada teplého jemného oblečení.

Jako bych to nevěděl, že. Sotva se vzbudím, nemůžu ze sebe vypravit ani hlásku. V krku mám tisíce nožů, které mě při každém polknutí, nebo snaze mluvit, za odměnu bodnou. Hustý knedlík mi taky uvíznul někde v krku a hlava mě nesnesitelně bolí. Šíleně mi tepe ve spáncích, jakoby mi někdo dal ránu přes hlavu.  Bolí mě každičký sval v těle a musím říct, že o nějakých svalech jsem vůbec nevěděl, že je mám. Bolí mě i vlasy! Jednoduše řečeno, každý pohyb je pro mě holým utrpením. Znalecky si šáhnu na čelo. Výborně, horečku mám taky.  To se dneska nevyhrabu z postele a kdo se bude starat o paní Yvane, to teda nevím. Sakra, tohle je v tu nejnevhodnější dobu! Někdo zaklepe na dveře a bez čekání vejde. Mezi futry se objeví úsměvný obličej mé zaměstnavatelkyně.

„Dobré ráno, Waiete.“ Vstoupí a zavře za sebou dveře. „Nesu ti teplý čaj.“ Položí mi čaj na noční stolek a rukou mi rozcuchá zpocené vlasy. Podle vůně typuju, že je to earl gray. „Měl by ti pomoct při zápase s bolestí v krku.“ Udiveně se na ní podívám.

„Jak-“ ani nemůžu pořádně mluvit, takže jenom sípám. „Jak jste věděla, že mi není-dobře,“ vydechnu vysíleně. Takhle mě chřipka neskolila už hodně dlouho.  Mile se na mě usměje a znovu mi přejede rukou po vlasech.

„Milý Waiete. Jindy jsi touhle dobou, která dělá dvanáctou odpolední, dávno na nohou a vzhledem k tomu, že jsi včera mluvil nejen s mým synem, ale i tvým bratrem, se onemocnění dalo čekat. Tvé tělo bylo oslabené a takový nápor na něj nemohl dopadnout jinak.“ Zmizí za dveřmi a nechá mě vykuleného o samotě. Tohle je prostě neuvěřitelná žena. Před ní se nikdy nic neutají, jak se mi zdá. Všechno ví dřív, než se to stane. Opřu se vysíleně do peřin a sáhnu po teplém čaji. Alespoň ten mi nějak ošetřuje poraněný krk. Najednou mi začne být strašná zima, pak horko a pak zase zima. Zimnice, to je opravdový hnus. Pokusím se znovu usnout, ale právě to mě hodí do nešťastných blouznivých stavů, ze kterých se nemůžu probrat. Mé tělo je jako v horečce, cítím, jak mi po čele stékají pramínky potu. Občas zaslechnu i konejšivá slova, ale nejsem schopný je plně vnímat. Zmítám se někde mezi realitou a vzpomínkami. Jednou ze vzpomínek je i odporné znásilnění, které si díky blouzněním musím protrpět znovu. Snažím se utéct od těch odporných chlapíků, co se na mě divoce sápají. Cítím znovu tu ostrou bolest, kterou mi způsobovali svým neurvalým, hrubým zacházením. A jako poslední cítím ONU bolest, která mě donutí zakřičet. Prosím, sténám, pláču. Vlídná slova paní Yvane vystřídají silné ruce, které mě stisknou a jež si mě stáhnou do náruče, která voní povědomou kolínskou. Ruce, s nimiž jsem okamžitě začal bojovat, nepoznávám, avšak kolínská mi cizí není. Znám ji. Jen nevím odkud a teď nejsem schopný si to vybavit. Ruce se mě snažili uklidnit, ale nebránili mi v prožití té hrozné vzpomínky. Věděli, že tomu nezabrání a tak mě jen drželi, hladili a snažili se mi alespoň nějak dodat pocit bezpečí. Nakonec jsem se po dvou hodinách uklidnil, ale ty ruce, ty tam zůstali i přesto, že už nemuseli. Hlídali můj neklidný spánek před nočními můrami.  Následné dny si vůbec nepamatuju. Jen jak mě občas někdo otřel vlhčeným hadříkem, přinutil mě spolknout nějaké prášky a zabalil mě do přikrývek. A ano, ty ruce. Pořád byli na blízku, nikdy se neoddálili na víc, než na pár chvilek. Dělali mi přítomnost ve dne v noci a kdykoliv jsem potřeboval, byly tu. S nimi se cítím opravdu v bezpečí a neklidný spánek se během pár dní stal klidným. A to díky těm záhadným rukám a známé kolínské, která se vznášela ve vzduchu. Kdo to jen asi je?

Pomalu otevřu oči. Celé tělo mě stále bolí, jsem ještě zesláblý horečkou a pořád dost unavený. Ale stavy blouznění jsou už nadobro zažehnány. Tedy alespoň pro tuto nemoc. Při té další se objeví znovu, o tom nepochybuju. Přejedu si rozechvělou rukou po obličeji. Nevím, kolik uběhlo času, nebo co všechno se dělo. V hlavě mám jenom rozházené útržky, které mi nejdou poskládat dohromady. Ale momentálně nemůžu myslet na nic jiného, než na odpornou bolest hlavy, která vévodí mému nebohému tělu. V krku mám sucho jako na Sahaře a navíc mi začíná být znovu zima. Zavřu oči a zachumlám se do přikrývek. Vedle mě se rozežehne teplo. Instinktivně se k němu přitisknu a snažím se z něj teplo odčerpávat. Přímo se k teplu zavrtám a nelámu si hlavu s tím, kdo je původcem. Tedy alespoň do té chvíle, než mi to teplo ovine ruku kolem pasu a lehce mě stiskne. Pomalu, rozmrzele otevřu oči a ztuhnu překvapením.  Ten, kdo mě svírá, kdo produkuje to blahodárné teplo… není nikdo jiný, než Collin. Chrupká si u mě v posteli jako miminko a svojí velkou rukou si mě tiskne k sobě jako nejmilejšího medvídka. Zmateně na něj zírám a snažím se rozpomenout, co se dělo za dobu, kdy jsem byl v limbu. Také trochu pochybuju, že jsem v domě paní Yvane, protože jestli jo, jak je možné, že tu Collin zůstal? Nechala by ho tu paní Yvane? Známý nábytek mi však napoví, že jsem pořád ve svém pokoji, v domě paní Yvane. Tak co se sakra dělo?! Nejspíš jsem se už dočista zbláznil a tohle jsou jen halucinace. Collin ze spánku vydechne a přitáhne si mě ještě blíž. Naše obličeje jsou několik centimetrů od sebe. Ne, tohle určitě není sen. Ovšem nijak mi vůbec nepřišlo na mysl, se odtáhnout, něco říct, vyhodit ho ze své postele. Nic z toho mě nenapadlo. Naopak. Chci se zavrtat hlouběji do jeho náruče a vstřebávat teplo a energii na horší časy. Kupodivu se necítím ani nijak pohoršeně. Naopak. Collinovo teplo mě znovu přivádí ke spánku a já se tomu rád poddám. Zavřu oči a s klidem, jaký jsem neměl od odchodu z domova, pomalu usínám.

Někdo mě jemně víská ve vlasech, což je mi přirozeně strašně příjemné. Dám to najevo souhlasným zabručením a trochu se pohnu. Zkušené prsty se mi prodírají vlasy, hladí mi pokožku. Je to opravdu příjemné a uklidňující. Kéž by to trvalo věčně.

„Prober se, spanilá princezno,“ zaslechnu těsně u ucha známý hlas a dotknou se mě horké rty. Trochu nadskočím leknutím , ale hned si vzpomenu, kdo že to vedle mě vlastně leží. Zamračím se a probodnu ho očima.

„Co děláš v mojí posteli?!“ snažím se nevnímat jeho pevné tělo pod peřinou, které mě láka k tomu, abych se ho prstem dotknul a zároveň neurčitý strach právě z toho, že vedle mě leží silný muž, kterému se neubráním. Rychle si tedy sednu na kraj postele a chci slézt, abych od něj byl pokud možno co nejdál, ale můj plán mi nevyjde. Před očima e mi najednou objeví velká ruka, kterou mi položí téměř pře celou tvář a pevně si mě přitáhne k jeho hrudi. Rozevřenými prsty vidím skrz a prudce dýchám. Tohle, tohle gesto…

„Nedokazuj mámě, že jsi slaboch, Waii,“

Srdce se mi rozbuší ještě divočeji.

„Jen klid, klid.“ Dostanu polibek na ucho a vzápětí na krk. Cože? Proč klid? Jak, jak mže vědět, že.. no tak moment.

„Slyšel jsi to..“ vydechnu poraženě se studem v hlase. Další člověk, který ví, co mě potkalo a to jsem si slíbil, že to nikomu neřeknu. Proč jen se seznam lidí, co to ví, rozrůstá? Tak proč?

„Ano, slyšel.“ Polibek do vlasů, ruka zůstává na svém místě. Jsem rád, že mě nelituje. To bych byl opravdu nerad, Nesnáším lítost.  Jenže, když to slyšel, všechno, o to víc chci od něj pryč. Peru se s ním, ale on jen zesílí stisk. Teď je pro něj snadné udržet mě na místě. Sotva se můžu nějak bránit. A možná- možná že ani nechci.

„Pusť mě.“ Poručím mu. Přece jen, vztahy mezi námi jsou, řekněme tak trochu napjaté, takže sedět tady v tomhle podivném objetí je… divné.

„Ne.“ Zazní jeho rázná odpověď a dostanu další polibek. Tentokrát si dá tu práci, že se nakloní a pobílí mě na bradu. Jak jakože ne?! Vztekle s sebou trhnu.

„Já jsem ti řekl, abys mě pustil!“

„A já jsem zase řekl, že ne.“ Je klidný, za to já jsem před výbuchem. Co si to dovoluje! Nemůže mě držet proti mému rozhodnutí.. no dobře, trochu nejistému rozhodnutí, ale stejně. Chci od něj pryč.

„Nic o mně nevíš, tak mi dej laskavě pokoj!“ vrčím na něj, neschopný se pohnout. To mě tak dopaluje! To si nemoc musela vybrat takovouhle chvíli? No, pravděpodobně, kdybych nebyl nemocný, určitě by tu teď nebyl.

„Vím toho daleko víc, než si myslíš.“ Zašeptá a hned vzápětí potvrdí mé domněnky. „Za tu dobu, co jsem se tu o tebe staral, vím téměř všechno od doby, kdy si se naučil mluvit, Waiete.“ V duchu zaúpím. Ach, to ne! Proto nesnáším blouznění! Jedna jeho ruka mě pustí, chytne mě za zápěstí a otevře mi dlaň. Dlaň, kde zejí dlouhé hluboké a zarudlé jizvy po žiletkách. „Teď tě znám líp, než předtím a jsem za to rád.“ Zašeptá, přitáhne si moji dlaň a políbí mě do ní. Opatrně, něžně. Přivřu oči, řasy se mi zachvějí. Jizvy na dlaních se staly jedním z hodně citlivých míst na těle. Občas bolely, pálily, ale když je někdo něžně hladil, líbal… zachvěju se a modlím se, aby přestal. Je však moje modlení upřímné?

„Pusť.“ Poslední chabé vzdorování proti tomuhle muži.

„Ne.“ Pustí mě a opatrně mě položí zpátky do postele. Jeho oči se zavrtají do mých nemocných. „Nepustím.“ Skloní se ke mně a vtiskne mi vášnivý polibek. Nebráním se. Jen ležím na zádech na měkkých peřinách a na sobě mám to nejobdivuhodnější stvoření, které se mi připletlo pod nohy. Tedy nepočítám Briana, ale…

Ani nevím, jak rychle se to seběhlo, nebo jak pomalu. Prostě se najednou svíjím slastí pod velkým, mohutným svalnatým tělem, pokrytém kapkami potu. Zarývám mu nehty do zad, nechávám ho, aby si se mnou dělal, co chce. Má přesvědčení, mé trauma ze znásilnění vzalo za své. Nechápu to, ale v téhle situaci.. Divoce se v tom vyžívá a já sotva stíhám dusit steny. Tolik vášně, co mi předává, jsem ještě nikdy nezažil. Milujeme se divoce, žádné něžnůstky. Tempo jeho přírazů mi vyráží dech. Nejsem schopný cokoliv dělat, jen mu vycházet vstříc, sténat a prsty drtit svaly na jeho zádech. Naše vlhká těla se o sebe neustále třou a to nezmiňuju jeho ruku, která hladí moji chloubu. Při každé nárazu se mu napínají všechny svaly, což mě ještě víc vzrušuje a nepatrně posouvá směrem k orgasmu. Je to holá, živočišná touha, která se mu zračí v očích, když se na mě podívá. Pootevřu rozechvělé rty. Přijme to němé pozvání. Ještě aby ne, když ho stejně jako mě, sžírá touha po našich tělech. Po uvolnění. Jeho vlhký jazyk v mých ústech, mi doslova poblázní celou hlavu. Hltám jeho polibky, hltám ho celého. Nevím, co se to se mnou děje. Jako bych ztratil všechny zábrany, jako bych potřeboval uvolnit to napětí, které v sobě nosím už od odchodu z domova.

Olíznu mu krk, slaná chuť mi ulpí na jazyku. Je to úžasné. Nevím, jak dlouho takové tempo udržím. Začíná se mi vytrácet dech, chci se tím nechat úplně pohltit, chci dojít až „tam“.

„Colline-“ zasténám rozvášněně, čímž si vysloužím další polibek.