Jdi na obsah Jdi na menu
 


Twins: Insincerity

1. 9. 2011

 

 

Převalím se ze strany na stranu. Peřinu pevně svírám v rukách jako nějaký drahocenný předmět a hlavu mám zabořenou do krásně vonícího povlečení. Oknem ke mně doráží ruch na ulici a zpěv ptáků, kteří lítali sem a tam. Lehce vzdychnu. Nechce se mi vstávat. Peřina je měkká jako obláček, nádherně voní a navíc mě hřeje. Nechce se mi jí opustit. Zezdola se ozve nějaký rachot. Spadly nerezové hrnce. Rozlepím oči, zamžourám a zívnu. Promnu si oči a posadím se…

„Au!“ vyheknu a vše se mi to vybaví. Včera mě.. znásilnili. Polije mě studený pot. Ne, nemysli na to, přikážu si nekompromisně a sednu si na okraj postele. Zatínám ruce do prostěradla, čelisti drtím, ale sedím. Musím si na to zvyknout, nějakou dobu mě to prostě bolet bude. Přemýšlím, čím sem si tohle vůbec zasloužil. Copak jsem nějaký grázl, že se mi ději takové věci? Celý můj život je jedna velká bída… s dalším tichým zasténáním se zvednu z postele a šouravým krokem vyjdu z pokoje. Do nosu mě uhodí vůně jídla. Že by Brian vařil? Nechce se mi tomu věřit, ale mému žaludku je v tuhle chvíli absolutně jedno, kdo to vaří. Hlavně že se bude moct nacpat. Protestně zasténá. Zamračím se na své břicho a zastavím se na schodech. U plotýnky kmitá moje starší dvojče a píská si. Vypadá to roztomile. Taky to vypadá, že má dobrou náladu. Sejdu tedy úplně dolů a odkašláním dám najevo, že jsem vzhůru.

„Sedni si ke stolu, snídaně bude za chvíli.“ Nevypadá to, že má dobrou náladu. Hlas má chladný jako polární bouře a je odměřený. Raději si „sednu“ k jídelnímu stolu a poslušně čekám. Snažím se nemyslet na bolest, která mnou prostupuje jako jed. Ne, žádná bolest, žádná bolest, opakuju si urputně v hlavě. Přede mnou přistane talíř se snídaní s hlasitým třísknutím. Zmateně se podívám na bratra, který se ale vzápětí otočí zpět k plotně. Co to s ním je? Nejsem si jistý, jestli to chci vědět. Je to děsivé, to bratrovo chování.. Počkám, až si sedne naproti mně, a pak začnu také jíst. Matka nás vždy vedla k tomu, že by se mělo jíst pohromadě. Dneska to cítím obzvlášť silně. Vděčím mu za svoji záchranu a navíc se tak o mě hezky staral..

„Briane?“ oslovím ho nesměle s pohledem upřeným do talíře.

„Hm?“ zabručí a dál si čte noviny, které si přinesl k jídlu. Vypadáme jako nějaký manželský pár po několika letech. Očkem se po něm podívám. Na tváři má neutrální výraz, zabraný do článku novin.

„Já… ehm..no..“ koukne se na mě přes noviny. Polknu pod tím chladným pohledem a odvaha mě na chvíli opustí. Nadechnu se, to přece zvládnu, je to bratr, ne anglická královna. „Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi se o mě staral.“ Vypadne ze mě rychle. Brian pozvedne jedno obočí a vrátí se zpátky k novinám. Obočí zvednu i já. Co to s ním sakra je?? „Nic na to neřekneš?“ ukousne si topinky a obrátí stránku v novinách.

„A co bych ti na to měl jako říct? Potřeboval si ošetřit, tak sem to udělal, nic víc.“

„No jo, ale to co si říkal..“ odloží noviny na stůl s pronikavým pohledem do mých očí.

„Co jsem říkal?“ jsem v pokušení se zvednout a utéct do pokoje. Atmosféra je tu chladná, že by zmrzly i záclony. Znervózňují mě jeho oči. Nejde z nich nic vyčíst.

„No, když mě matka urážela a tak.. nebo to co jsi říkal v koupelně-“

„Nesmysli. Nic jsem neříkal, to si mě asi s někým pleteš.“ Zavrtí nesouhlasně hlavou. Co se mi to snaží namluvit? Že jsem si snad všechno vymyslel?

„Prosím? Ale vždyť- Briane, co se mi to snažíš namluvit? Moc dobře si na to pamatuju!“ poposednu si na židli. „Byl tu-byl tu ten doktor! Obvázal mi ruku a pak jsem si šel lehnout a-“

„A v noci jsi se budil hrůzou. Zvedl jsem se a donesl ti prášek na spaní, jehož vedlejšími účinky jsou halucinace. Ano, ošetřil jsem tě, ano, pomohl jsem ti, ale nic víc. Prostě se ti to zdálo, Waiete, dál o tom nebudeme diskutovat!“ utnul mě zle a s přimhouřenýma očima se na mě znova podíval. Na tváři onen kočičí pohled. „Nebo si snad myslíš, že já jsem něčeho takového schopen?“ Dobrá otázka. Sám nevím, jestli je toho schopen, ale že by vedlejší účinku prášku na spaní způsobovalo až hrozivě živé halucinace? To přece není možné. Podívám se na něj. Znovu si s klidem čte noviny a snídá. Uvažuju nad tím, jestli se jenom nepřetvařuje, protože to mu šlo už od batolete. Je možné, že nechce, abych věděl, jak něžně se ke mně choval? Nechce, abych věděl, že měl o mě opravdový strach a proto to svádí na halucinogenní stavy? Ne, asi ne. K tomu by se Brian nesnížil… On ne. Zklamaně skloním hlavu a začnu se konečně věnovat své snídani. Nějak nemůžu postřehnout, jako má chuť. „Našel jsem ti nějakého psychiatra. První schůzku s ním máš dneska odpoledne.“ Řekne jen tak v meziřečí, jakoby se snad ani nechumelilo. Vykulím oči.

„Prosím?!“

„Znásilnění není dobrá záležitost, a na psychiku je velmi náročná. Proto by bylo lepší, abys docházel k doktorovi. Mohlo to na tobě zanechat nějaké stopy, se kterýma bych musel žít i já.“ Probodl mě očima. „Musel bych se o tebe totiž starat.“ Dravě se pousměje. Jeho úsměv je mi ale absolutně jedno. Nevěřím vlastním uším.

„Ty jsi mě objednal k psychiatrovi?! Zbláznil ses?!“ klidně otočí další stránku v novinách. Sere mě ta jeho chladná arogantní povaha.

„Myslím si, že je to pro tebe to nejlepší. Nechceme přece zklamat matku ne?“ tak tohle byla poslední kapka. Prudce vstanu, přičemž mě strašně zabolí zadek, a pěstmi bouchnu do stolu. To mě pro změnu zabolí dlaně, ale na to kašlu. Už ho mám dost.

„Jaký právo ti dává, za mě řešit věci, Briane! Naser si už s tou tvojí debilní povahou, mám tě plný zuby! Celej život my piješ krev, děláš si ze mě služku, terč posměchu a teď mi řekneš, že si vymýšlím a objednáš mě k psychoušovi?! To byla poslední kapka, Briane! Nesnášim tě!“ aniž bych počkal na nějakou odezvu, šlehnu po něm pohledem, otočím se a co jen to jde, vyběhnu do patra a vpadnu do svého pokoje. Zuřivě lítám po pokoji, hledám nějakou tašku a ještě zuřivěji do ní láduju svoje osobní věci. Do očí se mi derou slzy, ale odmítám je pustit ven. Vztekle ze sebe servu pyžamo, obleču se do prvního, co najdu a pokračuju v balení. Už v tomhle podělanym bytě, s debilnim bratrem nebudu ani minutu. Ani minutu… přestanu balit a zadívám se do prázdna. Proč- proč to udělal? Chce mě zničit? Proč má od malička zálibu v mém mučení? Nechápu to.. Nerozumím tomu. Samé proč, ale žádná odpověď. Nikdy žádná odpověď. Seru na odpovědi! Pokračuju ve sví činnosti, dokud nemám dvě velké tašky narvané k prasknutí a bágl přes rameno. S třísknutím dveří od pokoje se řítím dolů po schodech. Cestu mi zastoupí Brian. Oči se mu blýskají, rysy mu ztvrdly a jeho postoj je napjatý. Ne, už mě nezastraší. Odejdu odsud. „Uhni!“ přikážu mu, ale stojí na místě. „Řekl jsem uhni!“ pořád nic. Rozhodnu se jít dál. Narazím do něj taškami a snažím se ho obejít. Chytne mě ale za ruku, až to zabolí. „Do prdele co po mě chceš, Briane!“ zařvu na něj, když se otočím čelem k němu.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?!“vyjede po mě zostra. Tohle už na mě ale neplatí.

„Pryč! Pryč od tebe, nechci tu s tebou bejt ani minutu, Briane!“ škubnu rukou, ale pořád mě za ní drží. „Tak sakra pusť! Tohle je omezování osobní svobody!“ nehodlám se jen tak vzdát. Nemá sebemenší právo mě tu držet, nebo mi bránit v odchodu. To sakra nemá!

„Nikam nepudeš, Waiete. Jsi očividně ještě v šoku a teď někam jít, by nebylo dobré.“

„Od kdy si psychiatr, hm?! A vůbec co je ti do toho kam já jdu! Jsem plnoletý a můžu si dělat co chci!“

„To teda nemůžeš! Zůstaneš tady a pudeš k doktorovi. Potřebuješ, aby tě vyšetřil! Nejsi ve stavu, abys někam chodil a a jestli tam nepudeš vlastnoručně tě tam dotáhnu!“ *PLESK* Neudržím se a plný vzteku, bolesti a frustrace mu prostě jednu vrazím. Celý se klepu, z očí mi padají hořké slzy a oči, oči ukrývají hlubokou nenávist. Pomalu otočí hlavu zpět, krev mu odkapává ze rtu. Nakloním se k němu se vztyčeným prstem.

„Ty nemáš ani ponětí, jak mi teď je, Briane. Tak mi tu přestaň vyprávět, v jakym sem, nebo nejsem stavu. Di do prdele.“ Zašeptám nenávistně, konečně se mu vytrhnu a zmizím z toho odporného bytu.

Pranic mě nezajímá, co je s Brianem. Odstřihl jsem se od celé svojí rodiny, změnil si mobil a odstěhoval se do jiného města. Ve škole jsem ale zůstal, takže vstávám brzy ráno, abych tam byl včas, ale nevadí mi to. Brian tam stejně nechodí, tak co. Naše pouto asi zmizelo, nu dobrá, pořád něco cítím, ale už jen okrajově. Není to silné, tak jako dřív. Nevím, čím to může být. Je možné, že naše pouto není tak silné, jako bývalo. Konec konců jsem ho miloval… Miluju ho pořád, ale teď- teď mám srdce plné nenávisti. Láska byla potlačena někam do pozadí, ale pořád tam je. Alespoň v něčem, to je dobré. Můžu se soustředit na školu, práci a osobní život. Když už jsme u práce, dal jsem výpověď. Místo toho jsem si našel práci u jedné stařenky, které dělám doprovod. Vařím jí, peru jí, uklízím jí, čtu ji, chodím s ní na procházky, vyzvedávám jí léky, chodím jí na poštu, prostě se o ní starám. Kdykoliv potřebuje, okamžitě k ní přijdu a pomůžu jí. Je to milá hodná dáma, která už na světě nikoho nemá, kromě syna. Syna, který jí kvůli své pýše nechce odpustit, že je s otcem opustila, protože jí týral. Nedokáže jí to odpustit a ona se kvůli tomu strašně trápí. Za to si tu mateřskou lásku, kterou nemohla nikomu dát, teď dává mě. Je to milé, protože i já jsem byl po několik let bez mateřské lásky. Dává mi všechno, co mi moje matka vzala. Jmenuje se Yvane a je jí padesát pět. Bohužel je docela nemocná na srdce, takže bere spousty prášků a čas od času k nám chodí sestřička z blízké nemocnice, která jí podává prášky. Naučila mě, který lék kdy a v kolik, takže teď už stačí, abych si pro ně došel do nemocnice, a nemusí sem už ani chodit. Stejně ale občas přijde na kontrolu, ale já vždycky obstojně projdu. Vnímám teď život trochu z jiné strany a zdá se mi, že mi paní Yvane pomáhá překonat onen odporný zážitek, kdy mě znásilnili. Pomáhá mi nejen fyzicky, ale i duševně. Má v sobě nějakou energii, která už jenom pouhým dotekem léčí. Je to neuvěřitelné, ale opravdu mi to pomáhá. Pomáhá mi najít vnitřní klid, který vyrovnává všechno v mém těle  i mysli. Zbožňuju tu ženu víc, než svoji matku. Tu povrchní arogantní krávu, která se stará jenom o mé dvojče, které je doslova stejné jako ona a o velké nákupy v obchoďácích. Lituju otce, že jí má na krku. Podle toho co mi říkal, když jsme spolu nedávno mluvili po telefonu, je opravdu na zabití. Nu, má svatou trpělivost.

„Paní Yvane! Paní Yvane, už jsem tady. Koupil jsem vám nějaký ten dortík. Leona říkala, že vám to neuškodí, jeden obden,  tak jsem vám jeden-“ zarazím se v kroku mezi dveřmi do obývacího pokoje. Paní Yvane není sama. Stojí vedle ní vysoký mladý muž. Moc hezký mladý muž mimochodem, ale podle fotek, které má paní Yvane na krbové římse, stojí přede mnou její syn. Collin. Vysoký, s tmavě hnědými vlasy, světlýma až béžovýma očima, které měl trochu zešikmené. Rovný nos, smyslná ústa…Široká ramena a docela velké dlaně s pevným břichem, skrývajícím se po upnutou košilí jasně naznačovali, že má dobrou fyzičku a pěkně vypracované tělo. Opravdu to byl hezký muž. Polknu. Collin na měshlížel vzteklýma očima. „Em- měl bych se představit.“ Nadhodímsi nákupní tašku v náruči, abych mohl uvolnit jednu ruku a podat mu jí. „Jmenuju se Waiet  a jsem společníkem vaší matky.“ Natáhnu k němu ruku. Collin se na ní však jenom podívá a pak se otočí zpět k matce.

„To sis stihla najít náhradu?!“ zasyčí na ní rozzuřeně, což se mi nelíbí. Jakou náhradu? Nejde přeci nahradit biologického syna, cizím klukem.

„Paní Yvane vás mnou nechtěla nahradit!“ zastanu se jí okamžitě, což se synovi nelíbilo. Propálil mě těma neuvěřitelnýma očima a chladně mi na to odpověděl.

„Vy mlčte, nikdo se vás na nic neptal.“ Zaprskal a znovu se na ní otočil. „Ty, připrav se, že se uvidíme u soudu!“ Otočil se a málem do mě vrazil. Jeho odchod oznámily dveře, kterou práskly, až málem vypadly z pantů. Paní Yvane se chytla za srdce a snažila se zhluboka dýchat. Křečovitě svírala opěradlo starého křesla a z očí se jí řinuly slzy. Pustím nákup a rychle k ní přiběhnu. Podepřu ji podpaží a posadím ji na ono křeslo. Rychle pak zase odběhnu, abych se sebou přitáhl speciální pytlík, který jí přiložím ke rtům.

„Zhluboka, paní Yvane, dýchejte zhluboka.“ Držím ji kolem ramen a pytlík u úst. Poslechne mé pokyny a za chvíli se uklidní. Svou stařeckou rukou mě chytne za zápěstí a oddálí si pytlík od úst.

„Děkuji ti, Waiete.“ Pronese jen a vyčerpaně se opře do křesla. Pousměju se na ní a odejdu uklidit nákup, dokud je ještě trochu zmrazený. Pak se vrátím do obýváku a sednu si naproti ní.

„To byl váš syn?“ němě přikývne. Asi se o něm nechci bavit, což budu tolerovat. Jsou věci, o kterých lidé nechtějí mluvit, protože jsou pro ně moc bolestivé. Já to chápu ze všech nejlíp. Avšak nemůžu si nevšimnou bílého papíru, který leží na stole. Stojí na něm: „Předvolání k soudu“. Vzhlédnu, abych se na paní Yvane podíval, ale nevšímá si mě. Hledí někam za mě, do velkého okna, kterým jde vidět na ulici. Chápu. Přinesu jí teplý čaj a postavím ho před ní. „Budu nahoře, kdyby jste něco potřebovala.“ A odejdu do horního patra. Paní Yvane byla tak hodná, že mi poskytla pokoj pro hosty, kde mě nechává bydlet. Samozřejmě jí platím nájem, nejsem žádný vydřiduch, ale musím říct, že se mi tu strašně líbí. Je to velký, starý dům s dubovými těžkými dveřmi, francouzskými okny a velkými klenbami, které spojují některé chodby i místnosti. Paní Yvane je totiž bohatá dáma. Nevím, kde to jmění nabrala, ale je stejně tak bohatá, jako můj otec. K domu je také připojená obrovská zahrada, v jejíž koutech má stáj pro tři překrásné koně. V zahradě má velký bazén, což je dobré pro její zdraví. Je to trochu dá od města, takže vzduch je tady čistý a je tu klid. Takové malé milé pidi předměstí.

Usměju se a vyhlédnu z okna. Nerad to přiznávám, ale chybí mi Brian. Ty jeho princovské manýry, laškovné vyčůrané pohledy, úsměvy, kterýma mě vždycky obdařil, když jsme se hádaly, nebo i jenom jeho vůně mi chybí. Ach jo, já bych se nejradši vrátil zpátky, ale seru na něj. Musím to vydržet. Nakonec za to může on, že jsem odešel z bytu, který jsem vlastně našel a pomalu i vybavil já! Jako, doufám jen, že si nikoho nevodí do mého pokoje… I když mi to vlastně může být jedno. Já už se tam nikdy nevrátím. Ani za prachy, nikdy. Jestli mě Brian bude chtít vidět, přivést mě zpátky, najde si mě. Chytrý na to je dost a prostředky si taky sehnat umí. Když bude chtít, snadno si mě vypátrá. Zatím to vypadá, že ale nechce. Nějak krajně stále doufám, že se někde za rohem objeví, omluví se a dá mi ten nejvášnivější polibek na světě… Nu, to se sice nikdy nestane, ale snít můžu vždycky. Je mi to docela líto, nevypadal, že by se mě chtěl vzdát, když mě tak pevně svíral. Nevědomky si stisknu ruku, na které byly ještě Brainovi modřiny po prstech. Před tím mi ten stisk nepřišel tak pevný..

„Waiete?“ zaslechnu paní Yvane volat mé jméno. Okamžitě se seberu a odejdu dolů. Stařenka stojí u dveří a v ruce drží nějakou obálku. Vypadá docela honosně, ale netroufnu si ani hádat, co to může být. „Byly jsme pozváni na menší sešlost.“  Pozvání? Sešlost?

„Na jakou?“ zeptám se celkem zvědavý. Matka taky pořádala nějaké dýchánky, či bankety, když jsme byly malý, ale já na ně nikdy nechodil. Brian je měl rád, ale dívat se na škrobené rádoby aristokraty, kteří se na sebe snaží udělat dojem v podobě honosných šperků a šatů, díky, to opravdu ne. I když, rád bych se na nějaký podíval.

„Pořádají ji Rashovi, příští týden v sobotu dopoledne.“ Zamává mi pozvánkou před očima. „Jsi také zvaný. Jako moje garde.“ Usměje se na mě a odejde do obývacího pokoje? Rashovi? To mě potěš. Oni jsou nejlepšími přáteli mých rodičů. Paní Rashová je sice daleko lepší, než moje matka, ale kupodivu spolu tyhle dvě výborně vycházejí. Pan Rash si zase moc dovře rozumí s otcem a znají se téměř od dětství. Alespoň je zase uvidím. Paní Rashová mě měla ráda a vždycky mi upekla speciální várku sušenek. Oříškových a vanilkových. Když si na ně vzpomenu, rozběhnou se mi sliny po puse. Nakonec, to nemusí být tak strašné a do příští soboty času dost.

Ráno se probudím s tím, že dům je naprosto prázdný. Nikde nikdo, což mě vyděsí. Kam jen mohla paní Yvane jít? Po dlouhém pátrání po nějakém vzkaze si všimnu, že bliká červené světýlko na záznamníku. Stisknu ho a poslouchám vzkaz.

„Ahoj Waiete. Asi si říkáš, kde jsem, když jsi mě v domě nenašel. Ráno si pro mě přišla Leona , protože mé výsledky nedopadly tak, jak by měli. Proto mě chtěla na den či dva v nemocnici, aby mě pořádně vyšetřili a dali mě zase do kupy. Nechtěla jsem tě budit, protože vím, že jsi vyčerpaný. Nejspíš tě moc zaměstnávám, že. Každopádně se o mě neboj, co se týká mě, já si myslím, že jsem v pořádku, ale Leona je neoblomná. Nedělej si starosti ani s mojí dopravou domu. Odveze mě Alechandro. Inu, chtěla jsem ti to napsat, ale ani to jsem nestihla. Opravdu si o mě nedělej starosti a ber to jako placenou dovolenou. …. Pro přehrání vzkazu zmáčkněte-“ Vlastně mě to nijak neudivilo, že mi nemohla napsat vzkaz. Ona Leona byla opravdu temperamentní žena, s ní se nedalo ani dohadovat. Jak řekla, tak bylo. Usměju se sám pro sebe. Dovolená, hm? Ve škole teď máme prázdniny, takže mám úplně volno. Po zkouškách už taky mám, takže opravdu nemusím nic dělat. Jenže, malá mýlka. Zrovna, když si dělám oběd, mimochodem kuřecí maso s broskví a sýrem, někdo zazvoní. Nenapadne mě, kdo by to mohl být. Zkontroluju jídlo a jdu otevřít. Jsem téměř okamžitě odhozen ode dveří. Nevěřícně zavřu dveře a dám si ruce v bok.

„Co to děláte? Sem nesmíte!“ snažím se nějak bránit vtrhnutí na „naše“ území.

„Zmlkněte!“ odpoví mi a dál lítá po domě, jakoby nic. Jo, sice mu ten dům kdysi patřil, ale jak sem pochopil, není v něm vítán, pokud se chová takto. Sice to paní Yvane nikdy neřekla, ale  podle mě, není. Vždycky ji jeho návštěva rozhodí v takovém měřítku, že až někdy mám na mále zavolat Leoně, ale ona mě vždycky zastaví. Jdu za ním, abych ho měl pro jistotu pořád na očích. Sice by tu asi nic nevzal, ale je to prostě instinkt.

„Tak kde je?! Vím, že tu ta semetrika je!“

„Umíte se někdy chovat slušně? Mě se zdá, že ne!“ postavím se mu do cesty, mračím se na něj. Jeho chování mi připomíná to Brianovo. Odporné, skoro totožné, ale stejně úplně jiné. Člověk aby se v tom vyznal.  Collin se zatváří dost nebezpečně. Béžové zamračené oči se lesknou vztekem a vůbec celý Collinův postoj je..

„Nezdá se ti, že jsi nějaký drzý?“ zasyčí, nakloněný blíž ke mně. Neohroženě stojí mdál na místě a vzdoruju tomu pohledu. Jeden takový jsem zvládal už od malička, další navíc mě nezabije. Ovšem jedna věc mě docela zaskočí a to jiskra, která mezi náma prolítla. Polknu, to snad není pravda. Že by mě přitahovali grázlové?

„A nezdá se vám, pane, že vy jste nějaký drzý? Takhle sem vtrhnout a ještě tu rozkřikovat!“ přistoupí blíž ke mně a obmotá mi ruku kolem zápěstí. Stisk je pevný, ale dlaň má jemnou. Tse, určitě se o sebe stará, narcis jeden. Skloní se ke mně a zavrtá mi pohled do očí. Rozbuší se mi srdce.

„Ty jeden spratku. Jak se opovažuješ!“ nedám mu šanci říct cokoliv jiného. Chce se hádat? Fajn!

„Jak se opovažuju já? Já?! Jak se opovažujete vy! Chováte se ke své matce jako ke kusu hadru! Sice nevím pořádně proč, ale tohle si vaše matka nezaslouží!“ výraz jeho tváře tak nějak zkameněl, což u těchle lidí není dobré znamení. Možná že hádat se s ním, není dobrý nápad. Začíná se tvářit, jako kdyby po mě chtěl skočit. Je napjatý, oči chladné  a ruce má zatnuté v pěst. Zdá se, že jsem rýpnul do živého. Měl bych se stáhnout. „A vůbec! Nemáte tady co dělat! Vypadněte!“ nečekám na žádnou odpověď a raději se snažím zmizet v kuchyni. Jenomže když už jsem u dveří, trhne se mnou dozadu a přišpendlí mě na mramorové schodiště. Kulím na něj překvapeně oči a s pootevřenými rty čekám, co vypadne z těch smyslných rtů. Hltám jejich tvar, plnost, to jak si je olíznul, než promluvil. Kurva, co to má být?! Kampak se podělo trauma ze znásilnění? Asi mi paní Yvane pomohla víc, než bych čekal. Skloní se nade mnou, čelisti pevně semknuté.

„Co ty o tom víš! Nic! Jsi tu jen jako výpomoc, jako služka a kdo ví, jestli nejsi ještě něco víc!“ cedí skrz zuby naštvaně. Něco víc?! Co si sakra myslí? Že spím s jeho matkou?! Vnitřně se otřesu. Mám paní Yvane rád, ale tolik zase ne. „Jsi malá moucha, kterou můžu jednou rukou rozdrtit!“ těká mezi mýma očima a já tak trochu nestíhám odpovídat. Jindy pohotový, dneska totálně odrovnaný. Možná za to může to pevné tělo, které se na mě tiskne. Nějak mi vůbec nevadí, že jsem si asi záda narazil o shody, protože tohle, tohle všechnu bolest předčí. Chytí mě za čelist a prudce mě políbí. Hlavou mi prolítne otázka, co to sakra dělám se synem své zaměstnankyně, ale nejhorší na tom je, že svědomí se nehlásí. Vůbec nebere v potaz to, že jsem prodělal znásilnění a teď se tady muchluju se synem mé zaměstnavatelky. Prostě to bere jako samozřejmost. Nechám se líbat a za chvilku s e přidám taky. Když se mých rtů dotkne vlhký jazyk, slabě zasténám. Zajede mi rukou do vlasů, hrubě je stiskne a zvrátí mi hlavu víc dozadu. Bože, on líbá dokonale! Taky zapojím ruce a sevřu jeho košili v rukou. Hladově si beru to, co mi jeho jazyk nabízí. Hlavou mi probleskne usměvavý Brian a v tu chvíli od sebe Collina prudce odstrčím. Ne kvůli traumatu, ale kvůli Brianovi, to je mi ale ironie. Válím se rozcapeně na schodech, nohy od sebe a hruď se mi rychle zvedá. Collin stojí naproti mně, se stejným dechem a má taky napuchlé rty, jenže on má k tomu takový ten „zlý“ obličej. Vyjeveně si držím ruku na puse. Sakra, sakra, sakra!  Tohle snad není pravda, co, proč..agh! Rychle vstanu, abych nebyl v nevýhodě a on se na mě nemohl vrhnout. Pomalými kroky, s očima upřenýma do těch jeho, se ho pomalu snažím obejít. Na rtech se mu objeví posměšný úšklebek.

„Ale ale, snad se mě nebojíš, mazlíčku!“ začne se lehce smát. Tón Collinova hlasu je téměř hypnotický, ale já se jen tak zblbnout nenechám. Narovnám se v zádech a zamračím se.

„Tebe? Takového nafoukaného primitivního nevychovaného idiota, s podprůměrným IQ? Pf, to určitě.“ Odseknu mu odvážně, ale přitom pomalu, ale jistě couvám do kuchyně. Snažím se mezi námi udělat nějaký rozestup, ale Collin ho s hravostí zmenšuje. Je jako velká šelma, co se ladně prochází a čeká, až najde tu správnou kořist a pak zaútočí. Nelíbí se mi ani jeho hladový pohled, kterým mě teď častuje a to se známe sotva dva dny. Zatím se představil jako naprostý idiot. Čím blíž Collin je, tím víc jsem nervóznější. Boky drcnu do kuchyňské linky a okamžitě se snažím dostat na její druhý konec, aby mezi námi alespoň bylo něco hmotného. Sjíždím dlaní přes linku, když se mi do ruky dostane vidlička. Pevně ji uchopím a automaticky ji dám před sebe. Collin se zastaví, překvapeně mrkne a pak se naplno rozesměje.

„Myslím, že vidličkou toho moc nezmůžeš.“ Posmívá se mi, čímž mě donutí zrudnout. Vzteky.

 

 

just_some_blood_by_rayandlou.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.........

Aylen,6. 9. 2011 20:50

Bezva kapitola :) Jeden z mých oblíbených cyklů :) Těším se na pokračování :)

joooooooooooooooo

sisi/ctenar,2. 9. 2011 22:12

!!!!!!!!!! udělej to udělej to udělej !" ted nevím koho podporovat dřív :D :D :D :D D: D ::D D :D :D : D

...

Noctis,2. 9. 2011 13:16

te představa te vidličky v ruce XDXDXD collin vypada na pěknou svini ale uvidíme (možná jen trpí sexualní flustrací XDXD)

....

ElenEstel,1. 9. 2011 17:05

wow..doufám že se Waiovi nic nestane a ta osoba s minimálním IQ mu nic neudělá

:)

Yoku,1. 9. 2011 15:11

Ouč Wai se do toho nějak opřel ^^ Collin je hajzlík, co si budeme povídat, ale to ostatně Brian taky xD moc se těším na další díl ^^