Jdi na obsah Jdi na menu
 


Twins: Listen to your heart 1. část

22. 11. 2011

 

 

 

O chvíli později mám hlavu položenou na studeném polštáři, pohled upřený do stropu. Hlavou se mi honí otázka, co že jsem to vlastně udělal. Vyspal jsem se s někým, koho téměř neznám. Naprosto nepokrytě jsem se mu odevzdal jako děvka a ještě si to užíval. Sakra! Zbláznil jsem se??? Přeskočilo mi? Tohle se nemělo stát, opravdu se to nemělo stát… já.. nevím, co bych měl dělat. Colin vedle mě požitkářsky leží, jednu ruku pod hlavou, druhou na nahém břiše. Co naplat, je dokonalý, ale já sem dokonalý kretén.

Vstanu z postele, měl bych se co nejdřív vypakovat, fakt. Jak sem to jenom mohl udělat. To jsem opravdu takový imbecil? Chvatně si na sebe začnu natahovat oblečení. Jak jsem mohl být tak zabedněný, vážně. Zešílel jsem.

„Někam se chystáš?“ strnu, když zaslechnu hlas zpoza zad. Chtěl jsem se vypařit, aby mě vůbec neviděl. Nechci s ním mluvit, nevím, co bych mu jako řekl. Ach jo, já prostě musím všechno řešit tou těžší cestou. Nasrat už, vážně.  Dozapnu si kalhoty a otočím se na něj. Snažím se tvářit co nejvyrovnaněji, ale..

„Odcházím?“

„To jsem si všiml.“ Vypadá dost samolibě a uspokojeně. Bodeď  by ne.. Zaskřípu zuby.

„Poslyš Coline, byla to chyba. Nemělo se to stát, nebudu se ti za to omlouvat, je to tvoje chyba. Takže kdybys byl tak laskav..“ ukážu rukou ke dveřím. Usmívá se jako liška, co právě sežrala králíka a to se mi nelíbí. Vypadá, jakoby dosáhl svého, ale čeho? Líně se zvedne. Má nádherný tělo, parchant jeden. Pomalu přijde až ke mně, kde se nakloní blíž. Odkloním se od něj, jeho pohled..

„Hloupé děcko,“ zvlní rty v nehezkém úšklebku.“ Tak hloupé..“

„Vypadni.“ Zavrčím. Zpočátku to vypadalo, že.. že co, Waii. Že tě snad miluje? Ach, přestaň být tak naivní, ty puberťáku jeden. Copak to nevidíš? Chtěl tě jenom na sex! Rysy mi ztvrdnou, pevně semknu rty. „Vypadni,“ procedím skrze zuby. Ještě víc se usměje.

„Myslel jsem, že ti to dojde, ale jak vidím, si opravdu hloupý.“ O čem to sakra mluví? Co mi má dojít? Bože, tohohle parchanta jsem měl hned nakopnout do zadku. Zřejmě si všimne mého nechápavého pohledu. Nenechá mě ani se zeptat. „Byl jsi jen nástroj pomsty, drahý Waiete. Nic víc.“ Nakloní se blíž a dlaní mi přejede po obličeji. „Hmm, ale musím říct, že jsem si to užil.“ Olízne mi tvář a se smíchem odejde z pokoje.

Zaraženě stojím na místě, naprosto neschopný slov. V hlavě mám moc velký zmatek, který si nedokážu utříbit. Nástroj pomsty? Čí pomsty? Pro koho? Po nějaké době, co jsem se zuřivě oblíknul, vztekle zlikvidoval povlečení na posteli a vyvětral, jsem sešel dolů. Tam už na mě čekala paní Yvane, takže jsem neměl možnost nad tím přemýšlet.

„Ach, Waiete, už je ti lépe?“ seděla na drahém křesle, v ruce držela noviny a usmívala se. I já jsem se snažil o úsměv, ale podle mého jsem se musel šklebit a ne usmívat.

„Ano, je mi už dobře, děkuju.“ Snažím se k ní být milý a zdvořilý, ale po tom incidentu nahoře… nějak mi to nejde. Naštěstí si nechce moc povídat, protože jen s úsměvem přikývne a opět se obrátí k novinám. Naštěstí. Nechtěl bych k ní být hrubý, nebo tak něco. Ale moje podrážděnost.. ach jo. Debilní Collin.

Přejdu do kuchyně, kde začnu připravovat snídani. Paní Yvane je očividně už po snídaní, takže jí udělám jenom sobě. Chci já vůbec snídat? Hmmm, asi jo. Nebo respektive, měl bych snídat. Musím nabrat sílu, aby mě zase nepřepadla nějaká další nemoc. Nebo další parazit jako je ten brunet….pffff.. Zešílel bych vzteky! Co si o sobě sakra myslí? Narcis jeden! Je daleko horší než Brian! Hm.. Brian.. Co asi dělá? Zajímalo by mě, jak se asi má. Rád bych ho viděl, ale nevím, jestli on bude chtít vidět mě. Třeba bych se mohl zeptat otce, jak se Brian má nebo tak… Svěsím hlavu. „Ty jsi idiot, Waii, vážně.“

„Já bych neřekla, že to bude taková katastrofa.“ Leknu se právě příchozí paní Yvane, která si zřejmě jde udělat svůj oblíbený černý čaj. Rozpačitě se podrbu na hlavě.

„Víte, paní Yvane, je to složité.“ Opřu se lokty o linku, nepřítomně zírajíc na chleba, který sem si vyndal.

„S tvým dvojčetem? Brian, je to tak?“

„Ano, to je on. Můj skvělý bratr.“ Píchnu do chleba prstem. Nemám chuť jíst.. „Můžu se odstěhovat třeba na konec světa a stejně mě bude pořád trápit.“ Oběma rukama si zajedu do vlasů, hlavu si opřu o dlaně. „Nevím už, co bych měl dělat.“

„Ale já ano. Jdi a navštiv ho.“ Překvapeně zvednu hlavu. Upřeně se podívám na Yvane, která si jakoby nic, připravuje hrnek.

„Prosím?“

„Slyšel jsi. Jste dvojčata. Táhne vás to k sobě, jako magnet. Co poslechnout svoje srdce a jít ho navštívit?“ otočí se od příprav čaje a zaměří se na mě. Z jejího pohledu začínám být nervózní. „Vím, co se stalo mezi tebou a Collinem. Viděla jsem ho před chvílí odcházet. On, není muž pro tebe.“ Kulím na ní oči, jako súva z nudlí. Chleba nechleba, teď mě nezajímá nic jiného, než Yvanenina slova.

„Co to říkáte?“ zatváří se dotčeně.

„Nejsem ještě natolik stará, abych nerozpoznala, koho to ke komu táhne, Waiete. Můj syn je sice přitažlivý muž s velkým sebevědomím, ale to je tak všechno. Jeho srdce je naplněné zlostí, která rozhodně není dobrá. Proto říkám, že to není muž pro tebe. “

„Ale- ale.“ Pod jejím pohledem sklopím hlavu. Nemá cenu jí něco nalhávat, očividně je daleko bystřejší, než se na první pohled zdá. Že mě to nepřekvapuje. „Jste jeho matka.“

„Ano, to sice jsem. Ale, jeho úmysly nejsou čisté, poznám to právě proto, že jsem ho porodila. Vychovala.. starala se o něj do jeho puberty, než se ke mně otočil zády. To už je ale něco jiného.“ Obejde kuchyňskou linku a přijde ke mně. Chytne mě za ruku, kterou pevně stiskne. Její chování je opravdu divné. „Víš, řeknu ti jedno tajemství.“ Odtáhne mě do obývacího pokoje, kde se oba posadíme na gauč, vedle sebe. Její vrásčitá tvář je lehce zachmuřená. Vezme obě moje ruce do dlaní. „Když byl Collin o pár let mladší, zamiloval se na škole do jednoho chlapce. Ten byl velmi bystrý, inteligentní a podle Collina velmi přitažlivý. Nevadilo mi, že je to chlapec, koho miluje. Byl to můj syn, chtěla jsem pro něj jenom štěstí. Jenže, jeho láska přešla v posedlost. Začal se zhoršovat ve škole, jeho mysl nepřijímala nic jiného, než toho chlapce. Ten byl o něco mladší, než Collin. Avšak, neměl o mého syna zájem. Jak jsem se později dozvěděla, láska byla jednostranná. Ať se snažil jak se snažil, nedokázal přimět toho chlapce, aby se do něj zamiloval. Byl odbyt s tím, že už lásku má a jinou nehledá. Collinovi to tenkrát zlomilo srdce a přísahal, že se pomstí…“ lehce se pousměje. „Děsil mě tím, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Ten chlapec… jmenoval se Brian.“ V ten moment by se ve mě krve nedořezal. Brian? Jako můj Brian?! Bráška?!

„Co to říkáte, paní Yvane?!“ nechci uvěřit tomu, že by s tímhle chlapem měl Brian něco společného… i když… Collin říkal něco o nástroji k pomstě…pomsta.. já měl posloužit jako pomsta Brianovi??

„Říkám ti, jdi, jdi navštívit svého bratra. V zájmu vás obou.“ Poplácá mě po rukou, pak se zvedne a bez dalšího slova odejde. Nechá mě tam sedět doslova přikovaného s tolika otázkami v hlavě. Proč mi to řekla až teď? Je to snad vědma? A co…Do prdele s otázkama!

Seberu se a nakouknu do kuchyně. Ještě než stačím něco říct, zavolá na mě. „Pro dnešní den máš volno.“ Tím se všechno vyřeší. Nemá cenu už čekat. Vyběhnu nahoru do svého pokoje, sbalím si peněženku a mobil. Převléknu se do nějakých hezčích hadrů… -k čemu?! – a pak rychle seběhnu schody. Popřeju paní Yvane krásný zbytek dne a vydám se na autobus. Čekání na autobus je asi to nejdelší v mém životě. Mezi tu dobu si to všechno můžu promyslet. Nesmím jednat unáhleně, dělat nějaké scény. Prostě přijedu, řeknu, že si chci promluvit a vyřešit to už jednou pro vždy. Všechno hezky v klidu…

 

„Ten hajzl!“ zařvu na celý náš byt, který kdysi býval mým. Všude kolem se po zemi povalují nějaké hadry, které jsou moc malé na to, aby padly mému dvojčeti. V bytě je nepořádek – jak překvapující- a na stole se válí zbytky snídaně. „Ty si takový prase!“ neudržím se. Mít ho teď po ruce, asi bych mu nafackoval.. „Dobře, v klidu. Buď naprosto v klidu, Waiete. Zhluboka dýchej, tak..“ Není doma. Výborně. Zase si někde určitě  někým…. Ach, to je důkaz, že naše pouto… Není.. Zatnu pěsti. Tak to teda ne! Tak snadno ho teda odejít nenechám.  Je to sice grázl s velkým G, ale bohužel je součástí mýho života! Přilítnu k lednici, kam sme si na kalendář vždycky psali, kdo kde bude. Tak sme o sobě alespoň měli přehled, když mezi námi panovalo ticho, po konci hádky. Takový malý, informační zvyk. Doufám, že to Brian ještě dodržuje.. Bingo!

Právě teď by měl být v nějakém klubu, v centru. Výborně. Snažím se nedívat se na ten prasinec okolo a rychle vyběhnu z bytu. Zamknu za sebou a vydám se do klubu. Jsem celý nervózní z našeho setkání. Bojím se toho, co uvidím. Brian se určitě nezměnil, pořád bude.. pořád bude nadměrně aktivní co se týče ostatních, em, lidí. Tudíž budu muset zatnou zuby a- Tak moment. Zastavím se uprostřed silnice, absolutně nevnímajíc troubení okolních aut.

Co to do mě vjelo? Vždyť, já nejsem ten, co se něčím provinil, kromě toho, že sem se nechal znásilnit, urážet matkou, odstěhoval jsem se a vyspal se s chlapem, co Briana v mládí miloval. Ničím jiným. Tak proč to jsem já, kdo se za ním právě teď plíží do klubu jak smrt, čekajíc nějaký nechutný obrázek se zrnkem naděje, že se na mě Brian usměje? Vážně, zešílel jsem. Čeho tím chci dosáhnout? Stojím snad o to, abych se zase trápil kvůli našemu spojení? Abych musel prožívat neopětovanou lásku, přičemž si se mnou Brian bude zase jenom hrát? Kurva, proč to zrovna musí být Brian! Troubení aut zesílí.

„Přestaň do hajzlu troubit, když se snažím přemýšlet!“ zařvu na řidiče, který celý brunátný dřepí za volantem a zuřivě mačká klakson. Ukážu mu prostředníček a dám se opět do chůze. Nestarám se o okolní lidi, ani řidiče v autech. Hlavu mám plnou Briana a různých odporných scének.  Klub podle všeho není daleko. Je to ten, kam Brian chodil odjakživa. Jistě, konečně uvidím sortu lidí, ze kterých si vybírá své…pffff. Znechuceně svěsím ramena. Že já tohle musím všechno podstoupit..

Stanu před dveřmi do klubu a nestačím se divit. Vypadá to jako nějaký pajzl.  Oprýskaná fasáda domu, orvané prosklené dveře ze Zrcadlem. Hnus.  Sem tedy bráška chodí? No, čekal bych nějaký lepší bar. Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř. Oněmím. To, co je zvenčí, není zevnitř. Klub je naprosto prvotřídní, luxusní, dokonalý. Všechno laděno do tmavých barev, kolem kožené sedačky, luxusní bar s alkoholem, pěstovaná akvária vzácných ryb. A šero, hlavně to šero. Přimhouřím oči, na to, kolik je hodin, je tu dost lidí..hmpf.. hudba se líně line z repráků a převažuje tu mužské pohlaví. Zřejmě to je gay bar pro pracháče.

„Ah!“ vytřeštím oči a rychle si zacpu rukou pusu. Co to sakra-! Rychle zmizím od hlavních dveří a sednu si k prázdnému baru. Díky bohu, že je šero, protože já…AH! Pevně zavřu oči, ruce zatnu v pěst. Cítím, jak mi po čele stéká pot. Jak je to možný! Myslel jsem, že naše spojení je…AGH!.. přerušené! Tak co se sakra stalo, že zase cítím všechno, jakoby to dělal přímo mě! Shrbím se, abych to lépe ustál a zároveň kryl svůj rudnoucí obličej. V rukou pevně sevřu okraj baru a modlím se, aby si ten chlap dal na chvilku pauzu a přestal dělat mýho bráchu! Prosím, prosím, prosím.. PROSÍM!

Zvednu hlavu, zvlhlé vlasy se mi lehce lepí k obličeji. Všechno je pryč! Všechny pocity konečně ustaly! To je moje šance. Rychle sesednu ze židle a vydám se urychleně najít Briana. Netuším však, že Brian našel mě. Hned po příchodu. Zběsile se rozhlížím po všech přítomných, ale jeho obličej, nebo postavu, nikde nevidím. Vlna slasti znovu zaplaví tělo a podlomí mi kolena. Jen tak tak se zachytím okraje blízkého stolu. Do prdele, to to musí dělat zrovna teď? Jenže je v tom malý rozdíl. Nepatrný, ale je tam. Ta slast.. přichází jakoby.. na povel… otočím se.

Okamžitě hledím do identických očí, které si mě záludně prohlížejí. Ubližují, spalují… úsměv, který ty oči podtrhuje… Polknu. Ten hajzl. Ví to. Celou tu dobu ví o našem spojení! Celou dobu! Sedí na jedné z kožených sedaček, vedle sebe namáčknutého nějakého cucáka. Ten má přehozenou ruku kolem jeho ramen a moc se na něj tiskne. Lísá se k němu jako nějaká opelichaná kočka a jazykem ho laská na krku. Zamračím se. Brianův pohled se mi nelíbí. Ani ten kluk, co ho líže, se mi nelíbí.. Vůbec se mi to nelíbí. Určitě za tím pohledem něco je a to se mi určitě taky nebude líbit. Podle rozšířeného úsměvu, který mi věnuje, mám pravdu. Ani ne za sekundu natočí hlavu a nechá se od toho cucáka líbat. I na tu dálku vidím, jak si propletou jazyky a započnou výměnu svých slin. Jako na nějaké burze! Celou dobu se mi však dívá do očí, snad ani nemrká. Parchant. Určitě musí vědět, jak mě ten obrázek jich dvou, bolí. Musí vědět, jak se teď cítím a stejně to dělá. Co jsem čekal? Vášnivé objetí? Kdyby však zůstal jen u toho, dokázal bych se ovládnout.

Jenže k mojí hrůze mu ten záprtek zajede za kalhoty. Nepřestane ho líbat a jeho ruce sou vlezlejší a vlezlejší. Polije mě pot a hrůza. Jenže, nezmůžu nic. Nic. Když se dotkne Brianova penisu, nezbývá mi nic jiného, než se zachytit o sloup, zkousnout si rty a snažit se nesténat. A to všechno za přímého, upřeného pohledu dvou výsměšných očí. Užívají si to, ten pohled na mě. Bezmocného, bezbranného. Popotáhnu. Musím se snažit, zachovat si alespoň nějakou hrdost. Když už je to venku, tak ať z toho vyváznu alespoň nějak dobře….

 Ach, jsem odporně naivní. Pohled na ty dva, mě přímo ubíjí, ale co víc mě ubíjí, je ten upřený pohled, který přesně ví, co dělá.. a dělá to schválně. Oči se mi naplní slzami. Skoro přes ně nevidím, jak se Brianova ruka začne taky dobývat do mladíkových kalhot. No tak, seber se. Nechám slzy vyklouznout ven, ale hrdě zvednu hlavu. Natáhnu ruku a přitisknu si ji ke rtům. Upřeně se mu dívám do očí, tak, jako on mě.  Však počkej. Jak ty mě, tak já tobě.. Otevřu ústa a silně se zakousnu do ruky.  Bolí mě to, ale naopak, ještě víc zkousnu. Cítím v puse krev, ale taky velký zadostiučinění..

Společně s Brianem vykřikne i mladík. Lidé se na ně dva otočí. Kousnul jsem se do ruky, kterou se mu dobýval do kalhot. „To máš za to, ty parchante samolibej.“ Zasyčím vztekle. Spíš by se to dalo identifikovat jako vzlyknutí. Otočím se a se znovu zraněným srdcem uteču pryč. Vyrazím z klubu jako namydlený blesk a snažím se dostat co nejdál. Takhle nechutně ponížit, ztrapnit… Příště tak paní Yvane poslechnu.

8 část b

Rukou si stírám slzy, kterých neustále přibývá. Nevnímám ani kam běžím, nevnímám cestu. Přes slzy jí stejně nevidím. Jen.. jen se chci odsud dostat co nejdál. Vrátit se zpět do domu paní Yvane a žít život tak, jak sem ho začal žít. Bez Briana..

„Sakra!“ zakřičím hned, co zapadnu do úzké uličky. Potřebuju se na chvilku skrýt před světem, lidmi v něm. Tahle ulička mi v tom pomůže. Doufám. Zoufale se dlaněmi opřu o chladnou cihlovou stěnu. Slzy se mi z tváří koulejí jako obří perly a tělo se otřásá pod vzlyky. „Blbečku, ty jeden blbečku!“ vydechnu žalostně a víc se předkloním. Hlava mi visí mezi rameny. Rty zkroucené a otevřené v tichém výkřiku. Tělo s otřásajícími se rameny, třesu se, jako bych stál v mrazáku.

„Promluvme si.“ Vyděsí mě hluboký hlas, nedaleko za mnou. Stojí si tam, jako zátaras jediného východu a tváří se, jakoby…ugh! Mě je jedno, jak se tváří! Nemusí mě to zajímat!

„Nechci.“ Vzdorovitě mu hledím do povýšeného obličeje. Je si sebou tak jistý, hajzl.

„Waiete-“

„Není o čem, Briane.“ Odseknu, pohodím hlavou a donutím se ke krokům. Co na tom, že mám zarudlý obličej a vlhké stopy slz na tváři. S hlavou hrdě vztyčenou mám v plánu kolem něj projít a už nikdy víc ho nevidět. On má ale asi jiné plány. Chytne mě za předloktí a nekompromisně táhne dál do uličky. „Do háje pusť mě!“ zmítám se mu v rukou, srdce krvácí a mysl bolí. Očividně posiloval, protože se mu nemůžu vytrhnou. Ani jemu nedělá žádný problém, aby mě přes můj odpor táhnul. Vlasy mi lítají všude po obličeji, jak se zuřivě snažím dostat pryč. Ani to s ním nehne. Vůbec.

Trochu víc mi stiskne ruku, až to zabolí. Švihem mě pak hodí na zeď domu. Skoro mi to vyrazí dech. „Jistě, ještě mě zmlať, to bude vůbec nejlepší!“ osočím se na něj, když otevřu oči a uvidím ho stát před sebou. Jak to, že je najednou o hodně větší? Mohutnější a vyšší… Polknu. Kde tak zesílil?! Opře si obě ruce vedle mé hlavy, nakloní se ke mně. Co nejvíc se natisknu na stěnu, dlaně mám taktéž přitisknuté. Jako bych se snad mohl vpít do stěny a utéct mu. Jenže, nic takového se neděje. Nejsem Harry Potter…

„Nebuď hysterický.“ Já snad špatně slyším!  Za tohle mám chuť ho nakopnout. Zamračím se na něj, ale on se na mě zářivě usměje.

„Sklapni a pusť mě!“ ne že by mě držel, ale vzhledem k tomu, že se ke mně téměř tiskne svojí svalnatou postavou.. začnu s sebou ale znovu vrtět, abych vytvořil aspoň nějaký prostor. Jako následek na tohle chování, je natisknutí jeho těla na to mé a obličej těsně před mýma očima.

„Kdybych to udělal, utekl bys a myslím, že si máme co říct.“ Na tváři ucítím už tak známý dech.. Zamravenčí mi v podbřišku a postaví se mi chloupky na zátylku. Nebudeš si se mnou hrát, už ne.

„Vážně? Já bych řek, že sme si všechno řekli už tam, vevnitř!“ využiju chvilku jeho nepozornosti, skloním se a rychle se protáhnu pod silnýma rukama. Srdce mi divoce buší, když se objeví uvolněný východ. Pár metrů a dostanu ne z bratrova dosahu! To zvládnu! Jeeeenže. Intenzivní, silná slast mě doslova dostane na všechny čtyři. Nejdřív se mi podlomí kolena a pak se prohnu v zádech. S hlubokým dýcháním a překvapeným pohledem, se otočím na Briana. Stojí opřený o zeď, ruku ve svých kalhotách..

„Někam jdeš?“ jeho očí září, rty se usmívají. Nasucho polknu, tělo se mi trochu třese. Nejsem skoro schopný se postavit na nohy, jak mi jeho dráždění vjíždí do těla. Zajímalo by mě, jak dokáže udržet tak klidný, chladný výraz i přitom, co si dělá… no jo, léta zkušeností.

„Je.. je opravdu slabota.. využívat našeho spojení..“ cítím jak postupně rudnu v obličeji. Intenzita je totiž čím dál větší a já se blížím k vrcholu. Ale nechci, nechci se tu před ním udělat, jen díky jeho výhodě. I já přeci nějakou mám. „Přes-taň..“

„Nebo?“ zatnu pěst, hlavu zvednu k jeho obličeji. Po čele mi stéká pot, cítím ho, jak mi sjíždí po krku. Vlasy všemi směry. Pod svýma nohama nahmatám kus skla. Zlomyslně se usměju. Bude tohle soutěž o výdrž bolesti a slasti? Rozhodně ho vezmu do ruky..

Přimhouří oči bolestí, přestane ve své činnosti. Mé tělo si tak může oddychnout, i když se musí vypořádávat s bolestí, která vystřídala slast. Nevzdám se tak snadno bez boje. Sice na sobě budu mít jizvy a šrámy, ale stejně- mám jich na těle víc než dost. Nemluvě o těch na duši. „Chceš si hrát?“

„A ty?“

„Já si hraju velmi rád.“

„Já vím.“ Konečně se zvednu ze země. Přes svá slova však nic nedělá. Ruka v kalhotách se nehýbe, stojí téměř nehnutě. Opírá se zeď za sebou a jen se na mě dívá. Opět má ten svůj neproniknutelný pohled, který mě dovádí k šílenství. Taky bych se rád o něco opřel, ale v mém dosahu není nic jiného, než popelnice… a to je extrémně nehygienické, takže mě ani nehne. Radši se budu kolíbat na slabých nohách, než ohmatávat popelnice.

„Jak dlouho už to víš?“ kývnu hlavou směrem k němu. Můj osobní odhad je, že od mého znásilnění. Možná že i dřív, ale to bych jen spekuloval. Stejně, brzy se dozvím pravdu. Aspoň doufám. Vytáhne si ruku z kalhot, ale nezapne je. Nechá je rozpenuté, čímž můžu jasně vidět, že je naostro. Chci se ušklíbnout, ale nemůžu. Ten pohled na něj… ach bože, já v tom tak lítám, že to vážně víc nemůže. Znovu polknu, netrpělivě čekajíc na odpověď. Dává si s ní na čas.

„Abych popravdě řekl..“ zaklepe si prstem o růžové rty. „Tuším, že to bylo v ten den, kdy jsi se říznul do prstu.“ Šlehne po mě očima. „Do toho prstu, který jsem vzal do svých úst… a sál..“ projede mnou mráz. Jeho slova jsou tak- erotická. Ještě ten tón, jakým to říká. Musím se přinutit zůstat na místě, protože se rozhoduju, zda na něj skočit, či ne. Popostoupnu si.

„Takže si to cítil i tehdy..? Proto si mě jel hledat?“ narazím na odpornou zkušenost s těmi parchanty, co mi do duše vryla velkou rýhu. Kterou však mohl Brian zaplnit, jen o tom nevěděl. Zaregistruju změnu v bratrově výrazu. Zdá se naštvaný, rozčílený.. kvůli mně?

„Ti grázlové… Cítil jsem každou sekundu z toho zážitku. Každou ránu, každý střípek bolesti. Myslel jsem, že se vzteky rozskočím..“ střípek štěstí prolítne do srdce. On, zlobil se? Byl naštvaný, když mi ubližovali? Může to znamenat, může to znamenat, že ke mně taky něco cítí? Po tom všem? „Bolest byla naprosto příšerná a já se jí chtěl zbavit. Proto sem tě jel hledat, abych tomu učinil přítrž.“ Místo vzteku je tam zase chlad. Chlad a led. Nevím, co jsem si nalhával. On a naštvaný kvůli tomu že mi někdo ubližuje? Naštvaný pro mě? Jsem hlupák. Můžu si to říkat každý den, ale stejně, vždycky si udělám plané naděje.

„Nikdy se nezměníš.“ Zašeptám si sám pro sebe s hlavou skloněnou. Je mi hanba.

„Ne.“ Uslyším ráznou odpověď. „Jsem jaký jsem, Waiete. Nic a nikdo to nemůže změnit. Ani ty.“ Štíhlý prst mi zvedne hlavu za bradu. Nechci se na něj podívat, do těch očí, co mi stále dokazují, jak blízko a zároveň strašně daleko je. Avšak udělám tu chybu, podívám se do nich. Do očí, které mě pronásledovaly každou noc, v mých snech. Pronásledovaly mě vždy a všude. V nich jsem byl schopný se utopit.. „Je mi líto, Waii.“

„Líto? Je ti to líto?!“ praštím ho do ruky, abych přerušil ten dotek. „Tak pánovi je to líto!“ rozeřvu se na něj a sklem, které držím v ruce mu zašermuju před očima. „Tak já ti něco řeknu, Briane!“ vztek, bolest, smutek, tyhle všechny pocity teď ovládají moje tělo a já nevím- nechám se jimi pohltit. Nechám je jednat. Co víc můžu ještě ztratit… než jeho. „Ty! Ty jsi bezpáteřní hajzl, Briane! Parchant, co si s lidmi jenom hraje a neakceptuje jejich city! Využívá jejich náklonost, slabost, ve svůj prospěch a dělá z nich jen trosky! Jsi odporný narcis, který se mi hnusí!! Rozumíš?! HNUSÍŠ SE MI!“ můžu si hlasivky vyřvat a je mi absolutně jedno, kdo to uslyší. „A když už jsme u té lítosti!“ vykouzlím na tváři tak zlomyslný úsměv, za který by se nemusel stydět ani sám ďábel, ve hře o duše. „Nikdy, nebudu litovat tohohle!“ sebejistou rukou sevřu sklo a rovnoměrně si jím přejedu po levé ruce. Hezky pěkně hluboko. Ať zažije jen zlomek bolesti, kterou jsem musela celá ta léta snášet po jeho boku.

„Dost! To už stačí, Waiete!“ čapne mě za ruku, narazí na popelnici. Nedopatřením ho při tom nárazu říznu, takže… I jemu po čele steče pot, ale bolestí. Dal jsem si na tom opravdu záležet. Nevadí mi budoucí jizva, která se tam udělá. Nevadí mi ta krev, která ze mě teče. Jsem na to víc než zvyklý. Zaplaví mě pocit úlevy, že i on, pan Dokonalý poznal, co to je bolest.

„Tys někdy přestal? Přestal si, když sem tě o to žádal?!“ slzy znovu získají převahu a samy se vypustí ven. „Úpěnlivě sem tě prosil, byť jen očima, ale ty, tys nikdy nepřestal. Moc dobře sis to spojení uvědomoval a dělal mi to naschvál!“ křičím na něj nepříčetně, to všechno doprovázím slanými slzami a železitou krví. Jeho výraz v obličeji se konečně změnil. S překvapenýma očima hledí na moji tvář, kde se odráží zoufalství. Všechno teď ze mě půjde ven. A jsem za to rád, už tu tíhu dál neunesu.

„Waii-“

„Proč si to dělal….“ Šeptám už potichu, hlas lehce vyřvaný. „Proč jsi to dělal, když jsi věděl, že tě miluju.“ Zvednu uplakané oči. Chci znát jen tu jednu odpověď předtím, než se mu ztratím ze života. Nemohl bych žít s tím, aniž bych věděl, proč to dělal. Těká mezi mýma očima a silně svírá moje ruce. Naše krev se spojí, když se ruce dotknout. Nebolí to, jen to studí… Naposled si pozorně prohlížím každičký detail Brianovi tváře. Chci si ji s sebou nést v hlavě, po celý život… Pustí mi ruce a odstoupí ode mě. Zadívá se někam do uličky.

„Nevím.. Nevím přesně proč jsem to dělal. Já, věděl jsem, co ke mně cítíš. Od samého začátku, řekl bych, ale plně jsem si to uvědomil až o hodně později.“ Rukou si zajede do vlasů. Podívá se na mě. „Dráždila mě ta tvoje srdečná osobnost. Laskavost, ochota, kterou si byl schopný dát všem, kromě mě. Dráždil mě tvůj stejný vzhled, který se od toho mého přece jen dost liší. Šílel jsem z tebe.. jednu chvíli jsem tě i nenáviděl. Ale, jsme dvojčata. Naše pocity jsou společné, naše dojmy jsou stejné.. uvědomil jsem si, že ať chci, nebo ne, musím tě mít u sebe..“ nemožné, tohle je.. nemožné. On- vyznává se mi? Nebo jen špatně slyším a taky mám možná halucinace.. Přestanu z toho všeho brečet a jen tam tak stojím. Krev odkapává na špinavou zem, v dálce je slyšet šum z ulice.

„Takže- místo toho, abys mi to řekl.. Sis vodil domů cizí chlapy? Ježíši, Briane! To postrádá jakoukoliv logiku!“

„A co sem měl podle tebe dělat? Přijít k tobě a prostě si tě vzít? Utekl bys!“

„To nemůžeš vědět!“ Srdce mi divoce buší, cítím se strašně nervózní. Jako by se jednalo o něco, co navždycky změní můj život… ach moment, vždyť taky ano. Tenhle rozhovor se začíná ubírat opravdu zajímavým směrem a Brianův obličej střídá tolik výrazů, co za celý život ne. Nahlas si povzdechnu, na chvilku zavřu oči a pak se zase podívá zpět. Zarazím se. On se, on se usmívá!

„A teď?“

„Cože? Co teď?“ Nechápu bratrova slova, která mi přijdou, že vůbec s naším rozhovorem nesouhlasí. Chyba. Znovu si ke mně stoupne tak, že musím zvednout hlavu. Jeho tělo je… sakra.. Cítím jeho oblíbenou kolínskou a připomenou se mi časy, když jsem byl ještě doma. Štíhlé prsty mi přejedou přes čelist.

„Utekl bys teď?“ zašeptá tichounce, čímž si vyslouží můj pohled. Snažím se přijít na to, zda to myslí vážně, s čistými úmysly, nebo mě chce jenom dostat. Udělat si zářez. Ovšem, je tu jedna velká změna. Poprvé, poprvé za devatenáct let, od našich narození, má ve tváří upřímný výraz. A to samé se mu odráží i v očích.

 

 

 

ink_by_hanspetter.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

POKRAČOVÁNÍ !!!

(xxx, 25. 11. 2011 13:36)

prosím prosím smutně koukám už mě netrap a dej sem další díl prosííííím

...

(Noctis, 23. 11. 2011 22:21)

xd KURNA AKE TO ZAČINA BYT ZAJIMAVÉ XDXDXDXD to už je 2 skoro dokončený cyklus jen tak dál XD

"Valí bulvy"

(Ebika, 23. 11. 2011 19:52)

Sákryš, tak toto bylo drsný! xD Dokonalé!!! Hopem další:)

...

(Aylen, 23. 11. 2011 18:44)

Moc hezký :) Těšim se na pokračování :)

.......

(samba, 23. 11. 2011 10:37)

To je napínák,moc se mi povídka líbí .Zajímavý nápad a teď sakra v tom nejlepšim utnuto.Těšim se na další.

*.*

(Yoku, 22. 11. 2011 22:57)

Kurnik je vůbec možný něco takhle úžasně ukončit? :D já chci vědět jak to bude pokračovat xD a jak se to dořeší s Collinem xD těším se na další dílek .3