World of crazy Dreamer

Přimhouřím oči, když mě palcem pohladí po lícní kosti. Tmavé vlasy mě zašimrají na čele, když se ke mně nakloní. „Tak co, Waii, utekl bys?“ Moje odpověď teď bude udávat směr, kterým se rozjede náš vztah a vůbec celá tahle situace. Musím si pořádně rozmyslet, co řeknu. Jenže s rukou na tváři a pohledem upřených do očí, to jde docela těžko. Ale pokud chci dosáhnout svého, musím přemýšlet. I když…

„Kdyby jo?“ propaluju jeho obličej očima. Chci znát reakci na tak jednoduchou otázku. Nechci si nechat ujít jediné mrknutí, protože i to, mi může definitivně napovědět. Brian  s posmutnělým úsměvem ustoupí o pár kroků. Dlouze se mi zavrtá do očí. Projíždí mnou odporný mráz.

„Pak bych tě nechal jít.“ Odpoví  klidným, vyrovnaným hlasem. Přičemž mě obejde a vydá se k východu z uličky. Strnule se dívám na záda, jež se ode mě vzdalují a cítím, jak mě opouští nejdůležitější člověk mýho života. Sakra, Waii! Během vteřiny se definitivně rozhodnu. Rychle ho předběhnu, podívám se mu do udivených očí a bez vysvětlování ho čapnu za klopy u kabátu. Zvednu se na špičky, rukama ho táhnu dolů a vtisknu mu drsný polibek, se vším všudy. Zprvu je dost překvapený, ale to by to nebyl Brian, kdyby okamžitě neměl jazyk připravený k akci. Jeho silný ruce mě chytí za pas a víc si na sebe přitáhnou. Asi ve mně pukla nějaká nádobka s názvem „Chci sex“, protože se začnu chovat.. no, vzhledem ke své povaze.. pořád ho ještě držím za klopy kabátu, pořád ho ještě vášnivě líbám, ale couvám s ní zpět, do tmavších koutů uličky. Tam ho narazím na zeď, tak jako on mě předtím a rukama tentokrát zajedu do tmavých vlasů. Z tak prudkého polibku se mi zamotá hlava. Nemůžu uvěřit, že se mi splnilo něco, o čem už jsem snil snad i v kolíbce. Vzhledem k tomu, jaké spojení k Brianovi mám, je moje slast zdvojnásobená.

„Mm, Waii.“ Přeruší náš polibek, abychom se oba mohli nadechnout. Jo, moje reakce byla prudká, ale pořad ne tak prudká, na co je bráška zvyklý. S horkostí ve tvářích mu pohlédnu do očí. Lehce se usmívá a z očí… to mu kouká celé peklo. „Kdepak si se tohle naučil, co?“ Zatnu zuby.

„Přestaň kecat!“ zavrčím a znovu se na něj v polibku vrhnu. Tentokrát je to on, kdo mi jazykem vnikne mezi rty. Ach bože, jeho jazyk je tak lahodný. Svádíme spolu lehký souboj mezitím, co se mění naše polohy. Pomalu, za to sebejistě, mě přetočí, takže sem to já, kdo se nyní opírá o zeď. Rukama mi lehce zmáčkne zadek a vyzdvihne do vzduchu. Okamžitě mu obtočím nohy kolem pasu a obejmu ho kolem krku. Jelikož jsem výš, než on, musí zaklonit hlavu a já ji musím sklonit. Tahle výměna se mi líbí. Už jenom proto, že jsem výš (xp).

Je nádherný, naprosto úžasný, cítit jeho tělo, jak se tiskne na to moje. Jeho svaly, tlukot srdce, který je hlasitější než zvuky z ulice. Jeho dech na mé tváři, tu sametovou pleť, jak se o mě tváří otírá. Štěstí mě zaplaví téměř hned a to jsme se nedostali k tomu hlavnímu.  Dravý polibek se najednou stane mírným. Líbá mě něžně, jemně.

„Copak jsem dívka?“ zachichotám se jeho motýlímu polibku. Detailně si prohlídne můj obličej, sleduje svoji ruku, kterou mě pohladí přes obličej.

„Hm, pro teď ano, ale-“ umlčí mě prstem na rtech, když se nadechuju pro kousavou odpověď. Zaculí se. „-nechci to uspěchat.“ Tak on to nechce uspěchat jo. No uvidíme.

„Srabe.“ Propichuju ho vyzývavě očima. Čekal jsem na to tak dlouho, že už dýl čekat nehodlám. I přes znásilnění i přes sex s Collinem, Brian je ten, komu moje tělo patří a vždycky patřilo. Jedině jemu. Potěšeně zaregistruju, že moje výzva byla přijata.

„Srabe? Uvidíme, kdo je tu srab.“ Chytne mě kolem pasu a odstoupí od zdi. Musím se ho tudíž pevně chytit. Copak jsi vymyslel, bráško.. přitiskne si mě k sobě, zmáčkne mi zadek. „Abys pak nelitoval svých slov.“ Ruce mám kolem jeho krku, ležérně pohozené. Hrát si s jeho vlasy mě opravdu baví.

„Hm, nemyslím si, že bych toho litoval.“

„Néé? No, některé moje mužské návštěvy pak litovali, že si mě pustili do postele.“ Nakloní se ke mně blízko, že se mi nosem nacpe na nos. „Nemohli pak tři dny chodit.“ Šklebí se na mě poťouchle, zato já se na něj začnu mračit. Mě opravdu nezajímá kolik dní nemohli chodit!

„Oni pustit tebe? To tys je pouštěl k sobě!“ začnu mu pěstmi bušit do zad. „A vůbec, pusť mě na zem! Sem uraženej, tak mě koukej pustit!“ kopu i nohama, ale jemu je to vážně úplně jedno. Zasměje se uvolněným smíchem a naprosto bez skrupulí mě surově položí na ty nehygienické popelnice! A nejen to! Rozepne mi kabát, zip na mikině a vytáhne svršek z kalhot.

„Miluju tvůj obličej, když se zlobíš. Jsi,“ skloní se nad můj trup. „k sežrání!“ hrdelně se zasměje, než mi začne ožižlávat bradavky. Zakousnu se do rtu, abych náhodou nepřitáhnul pozornost někoho z nedalekého chodníku. Nejspíš se kousnu trošku víc, protože se Brian zvedne. Ale co, já za to nemůžu! Na tuhle chvíli jsem se tak strašně těšil, takže sem defacto hned…em..to…

„Přestaň se kousat do rtů, je to nepříjemné, ty malé upíře.“ Zrudnu nad jeho prohlášením. Úplně jsem zapomněl, že mu můžu ublížit. Tohle bude vážně zajímavé.

„Pro-promiň,“ vykoktám ze sebe stydlivě. Odměnou mi je zářivý úsměv, pod kterým by roztál i ledovec.

„Nic se neděje, ale jestli se tohle bude opakovat… Dostaneš jenom eskymácký polibek.“ Nahrbí se v zádech, čímž se zdá opravdu větší.

„Es-co?“ namáčkne se na mě a nosem se začne pomalu třít o ten můj. Je to jen takový malý dotyk, nic významného a přesto je to tak…oh bože, erotický!

„Tohle.“ Zavrní a z klíční kosti sjede jazykem zpět na bradavku. Stiskne ji mezi zuby, natáhne, vsaje. Já bych se rád nekousal, ale když dělá takový věci.. jen ztěžka se můžu ovládat. Nezůstane však jen u bradavky. Ta ho zřejmě přestala bavit, takže se rozhodl na průzkum toho, co leží níž. Zkušenými prsty mi přejede po staženém břiše, zajede za lem kalhot. Zatahá za ně. „Toto půjde dolů.“ Oznámí mi, jako by to byl nějaký světoborný krok. „Víš jistě, že nechceš utéct?“ je opravdu ohleduplný, že se ptá. Vztáhnu do teď zatnuté ruce, ovinujíc mu je kolem krku. Přitáhnu si ho na sebe.

„Dolů s tím.“ Zatahám ho zuby za spodní ret. Provokativně nadzvednu zadek, čímž se o něj zároveň otřu. Chci to a chci to hned a tady. Usměje se, rychle, tiše mi rozepne pásek a kalhoty společně se spodním prádlem sjedou na stehna. Červenější než teď už skutečně být nemůžu a proto zavřu oči. Kupodivu mi to ale není nepříjemné, i když se válím na popelnici. Jsem vzrušený a Brianova vlastní slast a touha mě rozpaluje o to víc. Opravdu, v mém směru výhodné spojení.

„Není fér, že ty můžeš cítit rozkoš, zatímco já-“ kousne mě do boku. „-bolest.“ Prohnu se v zádech. To oblečení co mám na sobě, mi opravdu začíná silně překážet.

„Hm, ano a proto je ve tvém vlastním zájmu udělat mi to něžně.“ Provokuju ho s radostí a dětskou nadšeností. Teď si to všechno hezky vyberu. Jenže Brian zvážní. Tvář se mu trošičku napne, ale žádný chlad mu z očí nečiší. Co tak náhlá změna?

„Je to v zájmu nás obou. Kdybych byl tvrdý, zranil bych tě a to bych nemohl udělat.“ Pošeptá mi do ucha jako nějaké tajemství a teplé prsty obejmou moje přirození. Chtěl jsem mu na to odpovědět, ale jistě pochopíte, že se mi to v ten moment vykouřilo z hlavy. Zasténal bych nahlas, kdyby mě Brian včas nepolíbil.

„Nnn,“ vydám jen, naštěstí dostatečně tiše. Pomalými tahy nahoru a dolu mě přivádí k šílenství. Nejsem schopný mu tahle gesta oplácet. Je to něco, co zažívám poprvé… takhle něžné, láskyplné, tak.. milující.

„Briane-!“ Rukama si ho drtím v objetí, mám pocit, že snad vybouchnu. Je to tak nádherný pocit. Ještě lepší, než když jsem se krčil v temnotě svého pokoje a v uších steny z Brianova pokoje. Tohle je něco- nepopsatelného. Nehty mu zareju do bundy. Cítím, že se blížím k vrcholu. Už jen malý, maličkatý kousek…

„Ano, já vím.“ S těmito slovy přestane. Jsem natolik mimo, že jen ležím na popelnici, s rudnoucím obličejem směrem k nebi, rozcapený jako předložka se vztyčeným penisem a skoro se dusím slastí. Matně proto zaslechnu rozepnutí poklopce. Nevnímám do té doby, než pohled na nebe, vystřídá pohled do usmívajících se očí mořské pěny. S vlasy, pohybujícími se kolem jeho obličeje a napuchlými rudými rty vypadá, jako nějaká víla z lesa. Je, prostě nádherný. „Waii, teď-“

„Uvolnit.“ Dokončím za něj větu, najednou jsem schopný mluvit. Vážně přikývne.

„Jo, nechci ti ublížit, takže kdyby něco..“  Ta jeho nová starostlivost mi začíná překážet, obzvlášť teď. Válíme se na popelnici uprostřed zapadlé uličky v centru města, kde kolem chodí tisíc lidí, chystáme se k sexu a on mi říká, kdyby něco… pf..

„Teď bych mnohem radši bezstarostnějšího Briana.“ Mrknu na něj povzbudivě, připraven na všechno. Možná bych pak měl Collinovi poděkovat, že se se mnou vyspal. Aspoň jsem byl pořád „připravený“. Alespoň trochu. Zašklebí se na mě, berouc si moje slova k srdci. Podepře mi zadek a s mojí asistenci mě posune trochu výš. Roztáhnu víc nohy a pokrčím je tak, abych se zapřel o hranu popelnice. Nastaví se mi mezi nohy.

„Bez přípravy, nebo s přípravou?“ rýpne si pobaveně, ale malý střípek vážnosti se mu v očích přece jen objeví. Myslím, že jsem z předešlého dne připravený víc než dost. Ještě naposled se na mě podívá se zdviženým obočím. Opravdu, nemám si co rozmýšlet. Kývnu. S tím mě stiskne pevněji a udělá onen pohyb, při kterým nám oběma poskočí srdce. Výborně, není to tak hrozná bolest, což jasně dosvědčuje, že Collin odvedl dobrou práci. Ještě pořád jsem tak nějak…em..jak to říct slušně.. roztažený, takže mě to tolik nebolí. Přesto však pevně zavřu oči a ještě pevněji se chytím bratrových ramen. I když to tolik nebolí, je to trošičku nepříjemné. Dá se to však vydržet.

Pomaloučku postupuje vpřed a ten pocit plnosti, jaký mi tím dává, to je k neuvěření. Je to tak strašně úžasný a přitom… nejde to popsat slovy, snad jen gesty. Přirazí až úplně ke mému pozadí a slastí vydechne. Kapička potu mu sjede po skráni. Je na něj tak sexy pohled.. musím mu ty gesta nějak oplatit. Trochu se nadzvednu a políbím ho na odhalený krk. Jemně mu ho začnu okusovat, zatímco on mu rukou hladí penis. Sem si víc než jistý, že mě ta dvojitá dávka vášně zabije. Rozhodně mě zabije. Olíznu si rty a vtisknu mu vlhký polibek zespodu na čelist.

„Už můžeš.“ Informuju ho, protože jsem přesvědčený o svém přivyknutí na jeho penis ve svém zadku. Neodpoví. Slovně. Odpoví pomalým, zkoumavým přírazem, kterým si prověřuje má slova. Díky tomu, že mu prudce zasténám do ucha, se jeho přírazy zrychlí a ztvrdší.  Přitáhne si mě ještě blíž, takže se naše kůže v dolních partií dokonale dotýká, otírá při každém pohybu. Mám ten dojem, že zešílím. Sakra, to je paráda! Pot z nás stéká raz dva, což podtrhuje i oblečení, co na sobě máme a nemůžeme ho ze sebe svlíknout. Zároveň se naše krev spojí, což je docela symbolické… „Moje krev.“

„Tvoje krev.“ Olízne mi tvář roztouženě. K mýmu vzrušení by stačil už jenom pohled do jeho vášnivých očí. Jak může být někdo tak zatraceně sexy a svůdný a přitom se jenom usmívat! Nebo dívat! To není fér…

„No jasně! Hele, tady to bude paráda!“ zaslechneme najednou nějaké hlasy. První co mě napadne: sme v hajzlu. Druhé co mě napadne, je Brian. Nestačím ani nijak zareagovat, když mě Brian strhne vedle popelnice. Nějakým zázrakem na něm sedím a přitom jsme ještě pořád spojení. Tahle neobvyklá poloha je to nejlepší, co se za daných okolností mohlo stát. Jsme tak k sobě víc natisknutí a tím že na něm sedím, tím je to dokonalejší. Aby toho nebylo málo, dostane Brian nápad, že si bude hrát. Pohne se. Unikne mi sten, který se s rudnoucím obličej snažím chytit do ruky.

„Když nás prozradíš… bude to ostuda.“ Začne mi okusovat ucho a přitom se stále tak nějak vrtí, což mě rozpaluje až do morků kostí. Moje kůže doslova hoří. Schovaní za popelnicí a stále ve vášnivém proudu sexu. To by mi jen tak někdo neuvěřil. Brian mi vlastně vytvořil takovou stoličku, na které sedím obkročmo a opírám se o jeho hruď zády. Je to tedy on, kdo je zase vyšší.  Tak jestli si chce takhle hrát on, tak si budu hrát i já. S jednou rukou v puse se mi v hlavě zrodí malý plán. Pravou ruku natáhnu dopředu, propletu ji pod tou Brianovou, kterou má „jakoby ležérně“ položenou přes moje pravé stehno a navedu ji pod penis. Nehty si začnu dráždit varlata. Nehty občas přitvrdím, až to bolí, jindy jsem zase k nevydržení jemný.

Protestujíc mi zavrčí do ucha, ale já s tím nepřestanu. Když si může hrát on, můžu taky a mě to velmi, velmi baví. Hlasy, které se ozývají na druhé straně popelnice, jsou velmi vzrušivé. Ta možnost odhalení, která se teď naskýtá, v nás vyvolává mravenčení a touhu to dotáhnout do konce. Vzrušení.. Po chvilce ho, respektive sebe, přestanu dráždit, protože už je to na mě moc. Jako primitivní živočich mám hlavně jen dosažení vrcholu. Je velmi těžké nevzdychat, nehekat a bůhví co ještě, když se vám děje taková úžasná věc, jako je sex. K našemu štěstí nás ti dva, co sem přišli neobjevili.  Nebyl jsem sto vnímat, co tu dělali, ale řekl bych, že to byl dealer se zájemcem? Momentálně je mi to absolutně jedno. S očima přimhouřenýma slatí, zavrtávám pohled do protější zdi. Když v tom se do mého zorného pole dostane Brianova dlaň. Chytí mě za bradu, otočí k sobě a jazykem mi přejede přes otevřené rty. Chvěje se.

„Možná to není to nejromantičtější místo, ale..“ jeho oči vyzařují takovou dávku citů, že mě to donutí přestat dýchat. Zpocení, ušmudlaní, od krve, ležíme tu na sobě v hlubokém spojení a hledíme si do očí. Poskočí mi srdce v očekávání toho, co z něj vypadne. Olízne si rty. „Miluju tě.“ Lehce přirazí. V téhle velmi neobvyklé pozici to musí být těžké, ale očividně mu to hlavou nevrtá. „Promiň, že sem si to neuvědomil už dřív..“ opře se tváří o tu mojí. Přestane se hýbat úplně. Nevadí mi to, v okamžiku, jako je tenhle mi to vážně nevadí. A navíc, aspoň mě neuslyší. Rukama ho pevně obejmu kolem pasu a hlavu mu přitisknu ke krku. Oči upírám k nebi, které se zahalilo do šedých mraků. Začíná být zima, ale našim rozpáleným tělům to nevadí. Naopak. Z nebe se začnou snášet malé sněhové vločky. Upřeně, se slzami v očích sleduju, jak se dotýkají našich kůží.

Celý unavení, rozbolavělí a také trochu prokřehlí se do sebe zavěšení odebereme domů. Doma si to celé ještě jednou zopakujeme. Avšak postrádá to brutalitu a dravost.  Je  to spíš něžné, vášnivé, žádné násilnosti, jako je řezání ostrým střepem. Ušklíbnu se. Tolikrát během tak krátké chvilky. Z uličky sme vyšli naprosto nepozorovaně. Naštěstí, ti dva odešli ještě před námi, takže jsem se alespoň mohl hlasitě vyjádřit ke svému vyvrcholení. Teď ležíme v Brianově nové posteli pro dva a užíváme si ticha a blízkosti toho druhého. Tulíme se k sobě a mě poprvé napadne, že to , co jsme provedli, je incest. Zakázaná a nechutná věc, v pohledu mnohých lidí… ti mi můžou být u prdele. Já jsem teď nejšťastnější člověk, kterému se láska jeho života vyznala. Je to docela ironie, ale dalo se to předvídat. Kdybychom neskončili spolu, byla by to chyba přírody. My jsme k sobě byly předurčení už v děloze naší matky..

Bože, nad čím to přemýšlím. Br, odporné.. poslouchám, jak mu tluče srdce a je mi dobře. Nejsou žádné omluvy za věci,  které jsme si provedli. Nevracíme se k minulosti, k našim hádkám, neshodám, mému odchodu. To všechno jsme uzamkly do Pandořiny skřínky a necháme to tam zamčené do konce věků. Zapomenu na Collina, zapomenu na všechno zlé a budu se snažit žít přítomností.. Možná to nebude jednoduché, ale v tom je ta krása. Pomalu se začnu propadat do dřímoty, když mě políbí do vlasů.

„Miluju tě. Sladké sny.“ Jsou poslední slova, která slyším, než se s úsměvem a láskou, odeberu do světa snů, kde jsme jen my dva.

Na Brianovo přání jsem se po týdnu vrátil zpět, domů. Upřímně, bylo divné opět stát v těch dveřích, kde to všechno začalo a kde to teď mělo skončit, ale zároveň.. Blaženě se nadechnu. Jsem tu doma. Paní Yvane s tím neměla problém. Naopak. Byla z toho víc než nadšená, objala mě a popřála hodně štěstí. Slíbil jsem jí, že  se o ní budu dál „starat“, protože jí opravdu vděčím za hodně. Navíc jí mám vážně rád a chci s ní udržovat kontakt. Brian mi na to nic neřekl, celou tu dobu se uculoval jako idiot, což mu mimochodem strašně slušelo. Občas sice vytáhnul, kolik chlapů mu prošlo postelí a já pak spal u sebe v pokoji, ale pokaždé, když sem se probudil, Brian ležel nacpaný vedle mě.

Samozřejmě sem mu okamžitě odpustil, nedalo se na něj zlobit. Lísal se jako malé kotě. A předl, doslova vrněl blažeností a spokojeností. Zahřálo mě to u srdce, jelikož jsem si konečně připadal pro někoho hodně důležitý. A pro Briana jsem důležitý byl. Dokonce jsme se několikrát poprali, jako za mlada, ale z rvačky se pak nakonec stal buďto sex, nebo vášnivé líbání, takže naše spory byla radost řešit. Opravdu, jsem šťastný a nehodlám to měnit. Do konce života budu přisátý na Brianově dokonalém těle a úžasné duši, která mě plně miluje a je mi oddaná.

Collina jsem od té doby neviděl, naštěstí. Nemluvili jsme spolu, ani jsem po tom nijak netoužil. Sice jsem se na něj párkrát chtěl zeptat Briana, ale pro štětí našeho, em, vztahu?, jsem raději mlčel. Budu se muset spokojit s tím, co mi řekla paní Yvane a nešťourat do toho. Co je mi po tom, že s ním v mládí možná něco měl? Já ho vlastním teď a to je to důležité.

Zrovna se vracím domů, když uvidím od domu odjíždět nějaké auto. Kdopak to asi je? Zadívám se na něj a zpoza okýnka se na mě usměje Collinova tvář. Co ten tady chtěl? Překvapený se podívám zpět před dům, kde stojí Brian. Zastavím se. Něco se mi na tom nelíbí. Má zavřené oči, nemá na sobě kabát, stojí tu jen tak v tričku. Je normální? V takovýhle zimě?

„Briane, co to děláš, vždyť nastydneš, začnu lehce zvesela, abych mu zlepšil náladu. Zhluboka se nadechne a otevře oči. Okamžitě strnu.  Jeho oči… jsou naplněné chladem, který tam nebyl od začátku našeho vztahu. Tím chladem, co ubližuje, ničí…zabíjí. „Briane co-“

„Vyspal si ses s ním?“  upřeně mi hledí do obličeje.. Nemá v očích nic, co by mi napovědělo, jak moc je to mezi námi teď zlé. I když sme do sebe kolikrát šli a hádali se, nikdy to nebylo takové. Ty oči mě doslova děsí. Cítím, jak se mezi námi prohlubuje propast, přes kterou už nebudeme mít šanci se dostat. Nevím co říct, nevím co udělat. Dokážu tu jenom přihlouple stát a zírat na něj. V očích mi začne svítit omluva, nemusel bych tudíž odpovídat, ale on to zřejmě chce slyšet. Nadechnu se, zatnu pěsti.

„Ano, vyspal jsem se s ním.“ Výraz v bratrově obličeji mě zarazí. Chlad a led jsou pryč, ale..Tváří se tak smutně, zklamaně.. „Briane, já-“ zvedne ruku, zavrtí hlavou. Je mi do breku. Tohle jsem nechtěl. Zavře oči a nadechne se.

„Dobře.“ Otočí se ode mě. Avšak nezamíří domů, ale úplně pryč. Dojde mi, co se děje. Odchází. Jestli, jestli ho nechám teď odejít, už se nikdy neuvidíme, propast už tu bude pořád, až do konce našich životů. To nechci!

„Briane! Briane, prosím, já vím, že jsem to podělal, ale prosím. Nenechávej mě samotného! Zůstaň se mnou!“ prosím ho zoufale. Potřebuju ho mít u sebe, potřebuju vidět jeho obličej, cítit teplo jeho těla, tolik podobné tomu mému. Nemůžu bez něj být.

„To ty jsi odešel.“ Zazní jen, dál už pak je slyšet jen hřmění blížící se bouřky. Stála mi ta chvilka rozkoše za to, abych ho navždycky ztratil? Odpověď? Ne, nestála..

„Miluju tě, Briane.“ Začnu brečet. Cítím v srdci obrovskou díru a podlamují se mi slabostí kolena. Ze vteřiny na vteřinu jsem přišel o to nejlepší, co jsem kdy měl a konečně vlastnil. Nemám zdání, jak to bez Briana přežiju, protože je mi jasné, že už se nevrátí. Už se nevrátí.. Upustím tašky na zem a sám se na ni svezu. Zazvoní mi mobil. Ignoruju ho. Nejsem schopný se pohnout, téměř ani dýchat. Nechám jen slzy volně téct a míchat se z deštěm, který se spustil  z nebe. Počasí dokonale odráží mojí náladu. Cítím se jako hajzl, i když on toho přece udělal víc! Prudce si rukou otřu oči. Udělal toho víc! Víc!...víc… znovu propadnu v pláč, ale sáhnu po mobilu. Někdo je tu vytrvalý.

„Halo..?“

„Ach, Waiete, potřebuju…!“ paní Yvane zní vyděšeně. Leknu se i já, když přestane mluvit a ozývá se jenom sýpot.

„Co se stalo?“ Nic. „Paní Yvane! Co se děje! No tak!“ Spojení přerušeno. Srdce se mi zběsile roztluče. To nemůže být jediný den normální?! Kurva! Popadnu své věci a rozeběhnu se na metro. Doufám, že nepřijedu pozdě, mám takové špatné tušení. Metro se dneska nějak loudá. Hned jak se otevřou dveře, dám se do běhu, nesmím se zdržet ani o pár sekund. Na plicích mě pálí, boku mě píchá, ale nesmím zpomalit. Konečně zahlédnu dům, do kterého mám namířeno. Běžím o sto šest, ale stejně si myslím, že to není dost rychlé. Rozrazím dveře. „Yvane! Paní Yvane!“ nemůžu se jí dovolat. Tašky odhodím hned v předsíni a lítám po domě jako splašený. Najdu ji jak leží v křečích na zemi, v ruce drtí telefon. „Do prdele!“ zařvu nahlas a snažím se jí nějak držet, aby se přestala třást. Zároveň do toho volám sanitku a modlím se, aby přijeli brzy. Pohled na ní, jak se tu třese, cuká s sebou a má protočené oči vsloup- Mučí mě to a zároveň děsí. Je to její nejsilnější záchvat, který do teď měla a já.. bojím se. Naštěstí sanitka přijede brzy a tak radši uhnu, abych se jim nemotal pod rukama. Zrychleně dýchám, ruce semknuté. Dívám se na ten shon, na to, jak se jí snaží zachránit život. Nemže mi umřít, prostě mi nemůže umřít! Hned jak ji zatáhnou do sanitky, zadržím je. „Jedu s vámi!“ saniťák se nerozmýšlí, jen mě chytne za rukáv a vtáhne dovnitř. Posadím se vedle ní a chytnu jí za ruku, aby si nehty nezarývala do dlaně. Lékař se všemožně snaží, napojuje ji na přístroje, pomáhá jí dýchat, dělá všechno proto, aby ji udržel na živu. Já ji mohu jen tisknou za ruku a modlit se. Ať to chtěl osud, nebo ne, řidič sanitky vjede do křižovatky. Má puštěný majáček, tudíž všichni ví, že veze důležitý případ. Ovšem bezohlednost řidičů nezná meze. Srážka s dodávkou je nevyhnutelná. Cítím náraz, cítím, jak mi něco projede tělem. Cítím obrovskou bolest a vím, že Brian ji cítí taky.

Z nebe se snáší déšť společně se sněhovými vločkami. Sněhové vločky prolétávají mezi kapkami, ve snaze dostat se co nejdál. Chladné počasí podtrhuje smutnou atmosféru, která tu panuje. Je zima, od úst jde všem přítomným pára. Jsou zachumlaní do svých kabátů, aby se aspoň trochu zahřáli. Všichni oblečení v černém, stojí v hloučku na tichém místě, kde farář pronáší smuteční řeč za mrtvého. Přítomní pláčou pro někoho, koho měli rádi, na kom jim velmi záleželo a kdo jim bude chybět. Listí ze stromů se jen tak potuluje kolem, občas někoho konejšivě pohladí po tváři. Zem hrdě nese první námrazu. Tolik smutku nesou takové obřady, tolik bolesti, pláče, zoufalství. Když odejde někdo, koho milujeme, je to vždy rána do našich srdcí, která tam zůstane do konce našich životů. Časem se zmenší, ale nikdy, nikdy nezmizí úplně. Opírám se o hůlku a pozoruji usměvavou tvář na fotce. Osoba na ní se vřele usmívá, z toho úsměvu vychází jen teplo. Poznávám ji, jako jedno z mála. I když si nevybavuju detaily, vím, že tahle osoba pro mě byla důležitá. A já pro ni, jak uvedla ve své závěti. Vím, že jsem ji měl rád, ale nedokážu si to plně vybavit, přesto však srdce ví, co pro něj tahle osoba znamenala, budu se řídit tím…

„Waiete?“ ozve se za mnou nějaký hluboký hlas. Pomalu se otočím, ještě to moc bolí. Pohlédnu do tváře podobné té mé. S tím rozdílem, že má tmavé vlasy, sestříhané moderním způsobem, ale jinak je mi velmi podobný. Je o něco vyšší než já, ale ta tvář.. neznám ji, ale moje srdce se divoce rozbuší. Nechápu proč. Je to jen muž, oděný v černém kabátě, jako všichni tady. Tak proč mé srdce tak divoce buší?

„Promiňte, vy jste taky znal, paní Yvane?“ začnu opatrně, abych nějak navázal kontakt. Muž posmutněle zavrtí hlavou. V očích se mu leskne smutek z bolestí. Ale proč, když paní Yvane neznal? Dlouhou dobu se mi dívá do tváře, začínám z toho být dost nervózní. Zastrčím si vlasy za ucho. Usměje se na mě milým úsměvem, pak se otočí a vydá se pryč. Mé srdce začne opět bláznit. Divoce se rozbuší, začne bolet. Přinutí mě toho muže zastavit. „Počkejte pane! Kdo jste?“ na chviličku se zastaví, zvedne hlavu k nebi a vydechne obláček kouře.

„Tvůj anděl strážný.“ Přitáhne si kabát k tělu a dá se na odchod. Kulhá. Kdo to jen mohl být? Anděl strážný? Jak to asi mohl myslet? Pousměju se, i když srdce přímo křičí bolestí. Rukou v rukavici si sevřu kabát nad srdcem, jakoby ho to mohlo uklidnit. Chci na něj ještě naposledy zavolat, ale ten muž, už tam není. Rozhlížím se po celém hřbitově, ale nikde ho nevidím. Povzdechnu si, snažíc se nevnímat bolest v hrudi. Přišel jsem snad o něco důležitého? To už se zřejmě nikdy nedozvím. Natáhnu ruku k nebi a nechám vločku, aby se mi na ní usadila. Chvilku si ji prohlížím, než se teplem rozpustí.. Líbí se mi, jak pomalu padají z nebe, dotýkají se mého obličeje, jako něžná ruka milencova.. sněhové vločky.. rozšíří se mi zorničky, prudce se otočím na místo, kde stál ten muž. „Briane..?“

The End