Jdi na obsah Jdi na menu
 


Twins: Shards of pain

7. 7. 2011

 

Nechám na sebe padat vodu, i když mě bolí celé tělo. Musím ze sebe smýt ten odporný pach, jejich pach. Vlastně jsem měl štěstí v neštěstí, pomyslím si trpce. Znásilnil mě jen jeden.. Ostatní mě drželi a hráli si se mnou.. jako se svojí hračkou, bezmocnou loutkou, která se nemůže nijak bránit, jelikož je slabá. Proti přesile? Neměl jsem sebemenší šanci. Rukama si obejmu tělo. Cítím na sobě jejich ruce, jazyk, i…polknu a svezu se podél kachliček do sedu. Hlavu skloním mezi kolena a znovu se rozpláču. Ponížený, zneuctěný, natržený, znásilněný.. tohle bylo moje poprvé. Představoval jsem si to úplně jinak. Představoval jsem si to s člověkem, kterého miluju, s člověkem, na kterém mi záleží a který mi neublíží… s Brianem. Ne s nimi a s jejich brutálním chováním. Nestarali se o to, jestli mě to bolí nebo ne. Naopak. Smáli se mému utrpení, vybízeli mě k většímu pláči a křiku, který se rozléhal po okolí. Nikdo, nikdo se nepřišel podívat co se děje. Všem jsem byl lhostejný. Zaryju si nehty do holého ramene. Bolí mě zadek, každý sval v těle křičí „Osvoboď nás od bolesti!“, každá céva se chystá prasknout… mozek říká „Jsi odporný.“.. “Páchneš jako kurva.“ Dlaněmi si zoufale sevřu hlavu. Přejede mi mráz po zádech, když se mi vrací všechny vzpomínky. Prožívám to znovu a znovu. Bolest, strach, volání o pomoc a pak ticho. Skončili. Ten, co mě znásilnil mě na rozloučenou uhodil do obličeje a s pískotem odešel. Nechal mě ležet na autobusové zastávce, jako kus hadru a já si v tu chvíli tak připadal. Připadám si tak i teď. Voda mi v kapkách dopadá na tělo. Hojí poraněnou kůži, avšak mysl, tu vyhojit nedokáže. Nevím, co mám dělat. Nemůžu se nikomu podívat do očí. Určitě hned poznají, že mě znásilnili a budou mnou opovrhovat. Tak jako matka. Semknu rty a dusím v sobě hlasité vzlyky. Budou říkat, že si za to můžu sám, že jsem slaboch, který se jim nedokázala ubránit. Že někdo jako já, by neměl dál dýchat. Prudce zvednu hlavu. Náhlý popud, který zalil celé mé rozechvělé tělo a obalil mysl, mě zvedl na nohy. Nemotorně vylezu z vany a popadnu do ruky holící strojek. Matčin holící strojek. Znechuceně se ušklíbnu. Jaká ironie. Popadnu do ruky pouzdro s náhradními žiletkami a snažím se ho otevřít. Nejde mi to. Zoufale s tím začnu třískat o umyvadlo, když se mi to konečně povede. Ruce mám tak roztřesené, že to všechno vysypu na zem. Cinkot chladného kovu zní jako ukolébavka na dobrou noc… kleknu si a zbrkle začnu žiletky sbírat do ruky. Pořežu se. Ale mě to nevadí, co je tohle za bolest, oproti tamté? Z rukou mi teče krev, když mě někdo pevně chytne za zápěstí. Do nosu mě uhodí známá vůně a podvědomě ucítím své dvojče.

„Pusť mě, Briane! Slyšíš?! Tak pusť!“ Vřeštím na něj, se slzami v očích. Chci udělat jen jednu jedinou rozumnou věc a on mi v ní brání. Ne! Trhám se sebou, když se mi snaží žiletky z ruky vzít. Zavřu dlaň a schovám je v měkké kůži. Podlahu okamžitě začnou rychle zdobit rudé kapky všech velikostí.

„Otevři tu dlaň!“

„Ne!“

„Waiete! Do prdele otevři tu dlaň!“

„NE!“ odporuju mu s hlavou skloněnou a s odhodláním. Škubne se mnou a já spadnu na záda. Uhodím se do hlavy, ale nestarám se o to. Mým jediným cílem je uchránit žiletky před Brianem, který mi je chce vzít. Oni jsou má jediná spása, vykoupení ze světa ponížení. Nemůžu o ně přijít. S fanatickou oddaností k chladným věcičkám se začnu s Brianem prát. Prosím ho, sténám, nadávám, ale bratr je neoblomný. Chladně se na mě dívá, chladně ke mně mluví.. jako oni.. Zavřu oči a vypustím další slzy. Přestanu se prát, ale dlaně nechám zavřené. Cítím, jak mi žiletky zajely hlouběji do kůže, už sotva nahmatám jejich hrany. Vysíleně ležím na zemi, s Brianem na sobě.

„Prosím, Waiete…“ zaslechnu a to mě donutí otevřít oči. Nevěřícně mrknu, když mi na tvář dopadne jedna slza a za ní druhá. Zmateně se mu zadívám do očí. Proč pláče? V tu chvíli zapomenu na nějaké žiletky, nebo chuť se vším skoncovat. Existuje jen Brian. Skloní se ke mně a čelem se opře o to moje. „Prosím, neubližuj si.“  Překvapeně mrkám nad neustálými projevy něžnosti z jeho strany. „Ubližuješ i mě.“ obejme mě kolem prsou a přitiskne k sobě. Hlavu má zabořenou v mém rameni a mačká mě, jako svoji nejoblíbenější hračku. Nevšimnu si, že mu ze rtů odkapává krev na chladnou zem. Ruce mám stále zavřené v pěst a bezvládně mi visí. Drží mě jednou rukou ve vlasech a druhou mi podpírá záda. Ach, Briane… Vztáhnu ruce a obejmutí opětuji. Jeho vůně se mi dostane hluboko do nosu a funguje jako uklidňovadlo. Moje mysl se zklidní, tělo už není tolik napjaté. Otírá se svojí tváří o mojí. Připomíná mi tím kočku, když se lísá. Pousměji se i přes bolest, která dál stravuje moje tělo. Nikdy bych neřekl, že Brian bude kvůli mně plakat. Nikdy. TO on byl od narození ten silnější, chladnější a arogantnější. Po matce. Já jsem po otci. Klidný, mírumilovný a radši lidem jako Brian neodporuju. Vlastně neodporuju jenom jemu. Je to můj bratr, dvojče, moje láska. Tajná láska. Usměju se ještě víc.

„Omlouvám se..“ zašeptám mu teď do ucha já a odtáhnu se. Prohrábne mi mokré blonďaté vlasy a úsměv mi oplatí.

„Jsi takový hlupák, že by ses zabil, Waii?“ zahanbeně přikývnu. Přimhouří oči, cítím z něj vztek. Chápu ho. Nevědomky jsem mu ublížil, nevěděl jsem, že tak bude reagovat, ale moje chyba. Chytne mě za bradu a zvedne mi hlavu. Místo do očí, se dívám na jeho hruď. „Podívej se na mě.“ chladný hlas, bez emocí, plný vzteku. Alespoň tak mi ten hlas přijde. Zavrtím hlavou. Bojím se, se na něj podívat. Bojím se toho, co uvidím v těch očích, které miluju. „Nedokazuj matce, že měla pravdu.“ Překvapeně zvednu hlavu. Užasle sleduju zakrvácené rty a rudou cestičku, vedoucí od rtů, přes bradu, kde končí. Kdy.. co to je? Pohladí mě po tváři. „Ukaž, že nejsi ubožák.“ Nakloní se ke mně, svýma rukama začne znovu svírat má zápěstí. S doširoka rozevřenýma očima sleduju bratrův klidný obličej. „Dokaž mi, že jsi opravdu moje dvojče.“ Vypadá to, že se mě chystá políbit. Srdce se mi rozbuší a nervozita ovládne moje tělo. Strnule sedím a čekám, co se bude dít. Místo polibku se však lišácky usměje a skloní hlavu k mým rukám. „Rozevři dlaně.“ Šokovaně ho okamžitě poslechnu. Zasyčí, když zahlédne jenom vrcholky žiletek. Prohlíží si to ze všech stran, zvedne si moje dlaně až k očím a v hlavě mu šrotují kolečka. „Musíme do nemocnice.“ Prudce mu vytrhnu ruce z dlaní a přitisknu si je k sobě. Vyděšeně na něj kulím oči. Vidím, jak se snaží být trpělivý. Od něj je to docela směšné. „Waiete, musíme do nemocnice. Je to hluboko a je to na šití!“ zběsile zakroutím hlavou.

„Ne! Nemůžu mezi lidi! Určitě si všimnou, že… že.. já nemůžu! Nenuť mě, Briane! Prosím, nenuť mě!!“ hystericky se rozpláču a celé to začne nanovo. Obrazy, vzpomínky, útržky, znovu ta bolest. Brian se beze slov zvedne a odejde z koupelny. Smutně za ním hledím, dokud se nezavřou dveře. Zklamal jsem ho. Zklamal jsem ho a on se na mě za to zlobí… nenávidí mě… Začnu se třást novou bolestí, když se do mě všechno znovu zakousne. Bez Brianovi přítomnosti zmizela neviditelná ochranná bariéra, která odháněla zlé vzpomínky a bolest. Když odešel, všechno se to do posledního vrátilo. Zničeně se opřu o studené kachličky vany, hlavu sklopenou k zemi a slzy zoufalství mi kapají na holé nohy. Dívám se na poraněné dlaně, z kterých pro změnu odkapává krev. Nebolí mě to. Tohle, jako jediné mě opravdu nebolí. Užasle se dívám na rudé ruce. Fascinuje mě krví potřísněný kov, vykukující z mých rukou jako útesy omývané oceánem. Dlaně se mi naplňují krví jako nově vzniklé jezero. Prosakuje víc a víc na povrch, v úzkých cestičkách se valí přes okraj jako vodopád. V dopadu se roztříští na malé kapičky, které potřísní vše okolo sebe. Přitahuje mě ten pohled, ani nevím proč. Možná že když se na to soustředím, neuvědomuju si skutečnou bolest, která se snaží ovládnout mé tělo. Jsem v pokušení přitisknout si dlaně ke rtům. Ochutnat tekutinu, která mi z velké části zajišťuje život.. A já s ní takhle mrhám.

Ani nevím, kolik uběhlo času, ale trhnu hlavou, když dveře od koupelny hlasitě třísknou. Překvapeně zvednu hlavu, abych se podíval na chladné bratrovi oči, které se lesknou novou zlostí. Pohledem mu instinktivně sjedu na ruce, ve kterých drží kleště a hodně, opravdu hodně tamponů. Při pomyšlení na to, co bude teď nadcházet, se lehce zachvěji. Nebo je to spíš zimou, jelikož jsem stále nahý? Nevím, nebudu nad tím přemýšlet. Sklopím hlavu a poraženě zvednu k němu dlaně. Beze slov si ke mně sedne do tureckého sedu, vedle sebe si položí tamponky a dá se do práce. Nohy si přitáhnu k tělu a zuby zabořím do kolene. Určitě tohle bude bolet. Nebylo by lepší, kdyby je tam nechal? Napadne mě otázka, ale je hloupá. Nejdřív mi začne ošetřovat pravou ruku. Pevně mi jí stiskne kolem zápěstí, abych s ní necukal a při pohledu na blížící se kleště, radši zavřu oči. Do ruky se mi zakousne ostrá bolest, jak se snaží dostat žiletky z dlaně. Jsou hluboko, tak to jde špatně. Snaží se to vytrhnout rychle, ale nedaří se mu to. Zavřu oči, zuby si koušu koleno a snažím se nevydat ani hlásku. Už tak jsem považován za ubožáka, tak to nebudu ještě zhoršovat. Po několika minutách odporného vyndávání železných posledních záchran, je konečně po všem. Mám dojem, že nebudu schopný otevřít oči, jak jsem je drtil. Čelist se mi asi taky zasekla, zuby jsem asi nadobro nechal v koleni, no to je výborné. Budu ještě přeborník v poškozování svého těla. Schovávám se za blonďatými vlasy, abych se nemusel dívat na Briana.

„Je to hluboké, Waiete. Jestli to nezašije doktor, dostane se ti do toho hnis a zánět.“ Pronáší ledově, skoro jakoby ho to nezajímalo. Avšak nevím, co je příčinou jeho náhlého ochlazení. Ruce se mu trochu chvějí, ale hlas má pevný a ledový jako Antarktida. Zklamaně polknu. Nejspíš se mi jeho chování jen zdálo. Tohle není Brian, který mě vyzvedl, vlastně zachránil u zastávky. Ne, tohle je starý, možná horší Brian, který se o mě stará jenom proto, abych mu udělal snídani. S bolestivým zadkem si neklidně poposednu. Začínám na sobě cítit jejich ruce. Znovu to nechci prožít! To si radši zaříznu žiletky i do druhé ruky! „Posloucháš mě?“ dojdou ke mně slova vypuštěná z bratrových úst. Němě přikývnu s hlavou stále stočenou k zemi. Zaslechnu útrpný povzdech a pak je na dlouhou dobu ticho. Tíživé ticho, které dovoluje vzpomínkám vrátit se a mysl přemýšlí na plné obrátky. Nechci už nad tím přemýšlet! Chci mít klid! Jako by to všechno už nestačilo! Druhou rukou si beznadějně sevřu vlasy v rukou, podvědomě se snažím skrýt svojí nahotu před svým dvojčetem. Když se ke mně choval mile, laskavě… nevadilo mi, že mě viděl nahého. Konec konců , jako malý jsme se spolu koupaly. Ale teď… s chladným Brianem nechci mít já, ani moje tělo co do činění. Dlužím mu za záchranu, to ano. Z nějakého mě záhadného důvodu se objevil v pravou chvíli, za což mu budu do konce života vděčný, ale jinak… Musím se odstěhovat… Trvalo mu, než mi ruku očistil, vydesinfikoval a zavázal. Nezvykle dlouho, na Briana. Druhou, lehce pořezanou ruku, mi jen přetřel desinfekcí a vstal. Nechal mě sedět na zemi a jen se díval. Nevím, jestli se díval na mě, neměl jsem odvahu zvednout hlavu, abych to zjistil… „Obleč se a pak přiď do obýváku.“ Klapnou dveře a jsem zase sám. Sám, se svými vzpomínkami, pocity, pláčem. Vždycky jsem byl sám, i když mám dvojče. Je to ironie. Zatnu zuby a vstanu. Zadek mě bolí, strašně mě bolí, ale už nechci brečet. Nebudu jeden z těch, co se složí. Ano, znásilnění je psychicky vypjatá situace, ale nepoddám se tomu. Nechci skončit v psychiatrické léčebně nebo u psychologa s tunami prášků na poličce. Ne, já to zvládnu sám. Je to můj problém, který musím vstřebat a nepotřebuji k tomu obecenstvo. Vypořádám se s tím po svém, v tichosti si budu lízat rány, které mi osud připravil a nedám najevo, jak moc mizerně mi je. Jak řekl Brian… neukážu matce, že jsem ubožák…

--

Hrdě vyjdu z koupelny, v pyžamu, které mi tam zřejmě přinesl. Nevšiml jsem si, že by ho měl u sebe, ale aspoň nemusím jít do pokoje v ručníku. Nechci, aby kdokoliv viděl moje tělo. Hnusí se mi, hnusím se sám sobě.. ještě nejsem připravený.. Hrdost mě opustí, když se dám do chůze. Se stále sklopenou hlavou a pomalou chůzí dojdu do obývacího pokoje, kde na gauči sedí Brian. Vím to, protože ho cítím. Cítím jeho přítomnost, i když bych měl zavřené oči.

„Dobrý den, mladý muži.“ Vylekaně zvednu hlavu, když uslyším úplně neznámý hlas. Přede mnou stojí cizí muž v dlouhém kabátě. Blonďaté rozcuchané vlasy si nejspíš asi neupravuje, sytě modré oči vykukují zpoza brýlí a vlídný úsměv mu brázdí obličej. „Jmenuji se Rick Edison a jsem..“

„Lékař.“ Dopovím za něj. Nasupeně se otočím na sedícího bratra. Který mě chladně pozoruje. Nemám to rád. „Zavolal jsi na mě psychiatra?!“ vyjedu po něm ostře. Mám chuť mu něco udělat. Co si myslí, že dělá? Proč se plete do mých věcí?! Už už se nadechuju pro další nadávku, když mě ten muž zastaví. S dalším vlídným úsměvem na rtech.

„Nebojte se, já nejsem psychiatr, ale chirurg. Váš bratr mi zavolal, jestli bych nemohl přijet a nepodívat se vám na vaše zranění. Samozřejmě jsem souhlasil, neboť váš otec je můj přítel.“ Podezíravě se snažím proniknout za ten úsměv a zjistit, co se tam doopravdy skrývá. Ale ať se snažím jak se snažím, nedokážu to. Nakonec musím kapitulovat a vrátím mu jeden dost nepříjemný pohled. Zašklebí se a pomalu upije ze své skleničky. Očividně popíjí džus, protože je to sytě oranžové. Posadím se na místo, kam doktor ukáže a poslušně natáhnu ruku. Rozmotá mi provizorní obvaz a začne si to prohlížet. Avšak na tváři má úsměv profesionála, který takových zranění viděla nespočet. „Víte, mám syna, ve vašem věku.“ Začne najednou, když se dá do práce. Asi se snaží odvést moje myšlenky jinam. Ani se nedivým, protože když zahlédnu tu jehlu s nití, kterou mi bude chtít zabořit do kůže a ještě do té rozřezané, chce se mi brečet.

„Vážně?“ odpovím mu zdvořile. Přece jen mi přišel pomoci, nemusím být na něj hnusný. S úsměvem přikývne a navléká jehlu.

„Ano. Jmenuje se Oliver a studuje zdravotní školu.“

„Asi chce být po svém otci.“ Pevně zavřu oči a začnu v rukou drtit pyžamu, když se hrot jehly dotkne kůže.

„To asi ano. Ovšem je paličatý jako mezek a nedá si nic vymluvit. Bojím se, aby se nechytil nějaké party.“ Přisedne si, aby si udělal větší pohodlí a bezstarostně, jenom s občasnými konejšivými slovy mě uklidňuje.

„Proč se… au… bojíte?“ už vím, že tohle znovu nikdy neudělám. To si radši tu kůži spálím, než abych si bezmyšlenkovitě zatínal žiletky do dlaně. Doktor se na chvíli zamračí.

„Tahá se teď s jedním mužem. Hmm, Viktor se jmenuje. Je dost divný a stýká se se špatnými lidmi.“ Překvapí mě doktorova otevřenost. Takhle beze studu mluvit o svém synovi a jeho příteli.. to je při nejmenším obdivuhodné. „Bojím se, aby mého naivního syna nestáhnul s sebou.“ Zvedne obličej a usměje se na mě. Trochu se zardím a stočím pohled jinam. Takže jeho syn je.. gay. Nenápadně hodím očkem po bratrovi co on na to, ale ten dělá, že si nás nevšímá a čte si nějaký časopis. Ruka se mu stále klepe. Nevěnuji tomu žádnou velkou pozornost jako před tím, protože doktor se blíží ke konci. Je to snad horší, než před tím, což bych se zbláznil.

„Tak- třeba se z toho.. vztahu…“ nedopovím, protože zatnu zuby při finálním propichu. Doktor si z toho nic nedělá a zvedne na mě hlavu.

„Tím myslíte, že by ho ten vztah mohl přejít?“ Bolestně přikývnu a modlím se, aby už to sakra dodělal. Jestli se mi v té ruce bude šťourat ještě dlouho, tak se asi zblázním. Pokrčí rameny a znovu se dá do práce. „Možná máte pravdu. Tedy, snad máte pravdu.“ Ušmikne nit a s úsměvem mě poplácá po koleni. „A je to, mladý muži.“ Zajímalo by mě, jestli se někdy neusmívá. Jestli se mračí, řve.. protože celou dobu mu hrál na rtech jemný úsměv, i když mluvil o příteli svého syna. Úsměv mu ostýchavě vrátím. Zvedne se a začne si balit věci do černého kufříku, který si přitáhnul s sebou. „Nyní vás opustím.“ Usměje se na oba a otočí se.

„Nezeptáte se, co se mi stalo?“ je to snad první doktor, který nechce vědět příčinu zranění. Naposledy se otočí a v očích má pobavený lesk.

„Ať už jste dělal, co jste dělal, určitě jste si to po tomto zákroku rozmyslel. Přeji nádherný den.“ A prostě si jen tak zmizel. Chvilku koukám, než si vzpomenu, že jsem chtěl sjet Briana. Stoupnu si před něj a ruce si dám v bok. Nebere mě na vědomí. Dál předstírá, že si čte časopis a popíjí džus. Tváří se naprosto klidně, za co bych ho..ugh!

„Můžeš mi říct, proč si jako volal doktora?!“ Probodávám ho očima, protože mě to vážně naštvalo. Ticho, žádná odpověď, jen bohumilé ticho…ticho.. „Kde je matka?“ dojde mi, že jí tu neslyším. Matně si vzpomínám, že když mě Brian táhnul do bytu, něco matce říkal. Bohužel si už nevybavím, co přesně to bylo…sakra…Odloží noviny a chladně si mě měří pohledem. Dělá to asi dvě minuty, než odpoví.

„Odešla. Prý už ji to tu nebaví.“ Vstal z gauče a odebral se do horních pater a následně ve svém pokoji. Strnule stojím na místě, hledíc na záda svého dvojčete. Život se mi začíná pěkně kazit. Asi bude nejlepší, když budu následovat Brianova příkladu a půjdu si lehnout. Ovšem nejsem si jistý, zda usnu..

--

Probudí mě křik z vedlejšího pokoje a ostré bodnutí v dlani. Srdce mi úlekem málem vyskočilo z hrudi. Letmým pohledem  na hodiny se dozvídá, že je něco kolem třetí ráno. Rychle vstanu z postele a utíkám k Waietovi. Ten se převaluje na posteli, dře si dlaně a křičí. Bolestně a vystrašeně mumlá nějaká slova, která se stupňují do vysokých stenů. Ještě že bydlíme samy. Přisednu si k němu a přitáhnu si ho do náruče. Celý se chvěje, kůže se mu leskne potem a vlasy má celé vlhké. Na tváři tak bolestný výraz, až se mi z toho sevře srdce. Pere se s mýma rukama, snaží se ode mě utéct, všelijakými způsoby se mě snaží kousnout. Sevřu mu rukou čelisti a škubnu jím.

„Waiete!“ udeřím ho fackou do obličeje, protože všechny ostatní pokusy o probuzení selhaly. Uhodím ho ještě jednou, protože to stále nezabírá. Při druhé ráně se přestane hýbat a křičet. Prudce zamrká, v jeho pohledu se odráží dezorientace a únava. Pohladím ho po zarudlé tváři a nakloním se těsně nad jeho obličej. „Waii?“ očima se přemístí na mě, kouká, nemluví. Nahlas polkne a oči znovu zavře. Rty se mu chvějí, jak chce něco říct, ale nic nevychází. Žádné slovo.. položím ho zpátky do postele a dojdu do kuchyně pro prášky na spaní. Sice sem teď jako jeho chůva, ale cítím povinnost se o něj starat. Kdo jiný by to měl teď taky dělat, že. Najdu ho ve stejné pozici v jaké sem ho položil, rukama svírá povlečení. Nadzvednu mu hlavu, mezi rty vložím prášek a pomůžu mu ho zapít. Vtisknu mu letmý polibek na čelo. „Už by mělo být líp.“ Zašeptám a kolébám ho v náruči do té doby, dokud si nejsem jistý, že prášek zabral. Jelikož už sám asi neusnu, odeberu se do přízemí, kde si sednu na gauč. V bytě je ticho, tma. Nohy si natáhnu na konferenční stolek. Hlavou mi začnou vrtat jisté věci. Zadívám se na svou dlaň, která mě pořád bolí. Proč, to nevím, ale mám takové tušení.. Je to stejná dlaň, jako ta, na které má Waiet zranění od žiletek. Když si je nechal zajet do ruky, cítil jsem, jakoby tam zajeli mě a přesto jsem se jich ani nedotkl. Další věc, když Waieta znásilňovali, cítil jsem bolest, jako nikdy v životě…trhala mě na kusy.. Mám takový dojem, že by tu mohlo být spojení mezi námi. Konec konců, jsme dvojčata. Dvojvaječná, ale jsme.. To mi vrtá hlavou už nějaký čas.  Ale proč nad tím vůbec přemýšlím? Je to zbytečné.. Zvednu se a dojdu k ledničce. Vytáhnu si džus a napiju se. Snažím se nějak nepřemýšlet nad těmi záhadnými věcmi, ale nejde mi to. Vážně mi to nejde. To je k vzteku. Vrátím džus do lednice a zabouchnu je. Lednice se otřese, ale to je mi jedno. Myšlenkami se vznáším opravdu někde jinde, než u lednice. Z lékárničky vytáhnu prášky na spaní, jeden si vezmu a vrátím se do pokoje. Zkusím to zaspat, protože sedět po tmě v obýváku, s myšlenkami, které jsou akorát obtěžující, to asi není to pravé. Pořádně se zavrtám do peřin a za chvíli jsem absolutně mimo.

 

 

cobwebs_by_xxcold_firexx.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Miya, 9. 7. 2011 22:36)

pani hezky..... to mi pripomelo zazitek, kdy mi v ruce zustal ostnaty drat... fuj... to byla bolest asi jako ta Waietova, takze si to dovedu zive predstavit...
fakt krasnej dilek.. sem zvedava jak se jejich vztah bude vyvijet dal.. a jestli jim to zase nezacne skripat :)
uz se tesim na pokracovani..... jo a co bude s moji povidkou? na te se muzes vyradit a povolit svym perverznim choutkam oteze... prosim prosim... ze ses nad ni aspon zamyslela? zatim? :D

Re: ...

(Naku, 12. 7. 2011 11:57)

no, mě se stalo něco podobného taky.xD takže mojí zkušennost jsem přendala k Waietovi xD, jen nevim, jestli se mi podařilo dobře vystihnout jeho pocity po tom znásilnění xD agh, to je prostě složitý xD nad tvojí povídkou jsem se zamejšlela, ale v tom shonu a tak, mi pulka vypadla. řikám dobře,k džy řikám, že chci chtěla něco na styl "otrok - pán-vynucování atd?" xDD

Re: Re: ...

(Miya, 14. 7. 2011 14:31)

ja nevim... v tom je ten problem...nejlip bych to popsala na priklade... pffffh znas anime Okane ga nai? tak neco takovyho (ohledne tech vztahu, ale ne deje) .... asi.. ale libilo by se mi kdyby nas seme byl poradnej mafianskej boss a ne jak v tom anime takej suchar a mistama uchyl :D i kdyz..... :D

uke by byl proste hracka... ale pak by se to mohlo trochu rozvinout a dostat do toho city a lasku :D vubec nejsem skromna co? :D (jeee mohl byt vztah podobnej Ai no kusabi... hracka-boss ale pak se to zvrhne :D) co ty na to? :D

Re: Re: Re: ...

(Raven/Naku, 14. 7. 2011 14:42)

¨hahaha xDDDD námět alá Ai no Kusabi beru xDD to se mi bude psát samo xDDDDDDD hmpf xD a chceč katastrofickej konec, nebo happy end?xDDDDD

Re: Re: Re: Re: ...

(Miya, 14. 7. 2011 22:26)

heeej ideal by byl Happy-END, ale nejlepsi by bylo, kdyby byl ne uplne ukonceny... abych se nemusela smirovat s tim ze uz vsechno konci :D diky :)

hurrrráááá

(sisi/ctenar, 13. 7. 2011 11:00)

xD ikdy žtoto není zrovna příjemnmé, chvílemi jsem hmouřila očka .D ale itak jo jo jo jo jo jo jo snad to bude jen a jen lepšejší :)

...

(Noctis, 9. 7. 2011 17:46)

no ty ....XD po tak dlouhe době a opet něco tak úžasnýhoXDXD sugoi že by to spojeni začalo brianovi docházet??? je to ten spravny oliver kery si myslim???že ještě že je wai tak sílná osobnost a dokáže se z toho vyhrabat sám i když s nočními pomocemi XDXD už aby dalši dil snad se na naš nevykvakneš a přes ty prázky vyjdou jěště nějake dalši povídky XDXDXD fakt supr kapitola musism tě pochválit XDXDXD

Re: ...

(Raven/Naku, 12. 7. 2011 11:54)

nooo, podle toho,jakého Olivera myslíš ^^ haha,díííky za pochvalu.xD ale tohle byla jediná prázsninová povídka. Nemám čas psát. Stěhujem se a pak jezdím na chatu, kde nabírám síly a dopřávám bledé pokožce šanci získat bronzový tón. Prostě relaxace..ale možná se těšte na osm úplně nových povídek.xDD jsem blázen.xD

Re: Re: ...

(Noctis, 12. 7. 2011 14:11)

no užuvej volna at maš inspirace/ co?? 8 ty seš fakt magorXDXDXD doufam že alespon 1 někdy dopíšeš a myslim olivera z doktora a zabijáka XDXD + snad se do konce roku obědi dalši kapča te moji povídky XDXDXD hlavně relaxovat a mit inspirace(dělat poznámky)>_< XDXDXD

...

(ElenEstel, 8. 7. 2011 21:43)

wow tak to jsem nečekala

Re: ...

(Raven/Naku, 12. 7. 2011 11:58)

haha xD a co jsi čekala? xD