Jdi na obsah Jdi na menu
 


Twins: Stairs to Perdition

1. 4. 2011

 

Ten konec začal hned, jak u dveří zazvonil John s tím, že si paní Joice nechala dole kufry. Tolik lidí, jsem pohromadě snad v životě neviděl a všichni, měli matčiny kufry. Nechápu, jak a hlavně kam všechny ty kufry narvala. Byt je sice velký a dvoupatrový, ale stejně. Není nafukovací. Myslel jsem si, že to hroší už být nemůže, protože těch kufrů bylo opravdu, opravdu požehnaně. Jenže to jsem netušil, že matka bude chtít jít nakupovat. Prý je to slavnostní příležitost, když konečně vidí své ratolesti. Jasně, nežeru jí to ani za mák. Je to skvělá příležitost jak se vymluvit na slavnostní chvíli setkání, a přitom si koupit co nejvíc oblečení. Povzdechnu si. Nic horšího už snad být vážně nemůže. To jsem se ale mýlil. Může. Jakmile dojdeme do prvního obchodu, nastane velký problém. A to zkoušení, hodnocení a mé názory na to, jestli v tom není moc tlustá, jestli jí to jde k pleti a bla bla bla. Upřímně, absolutně mě to nezajímá. Stejně nedá na můj názor, tak proč se mě ptá? Rozhodnu se, že na ní počkám venku, když si u jedné figuríny hledala vhodnou velikost sukně z tylu. Stála u ní už přes deset minut. Jestli si ji koupí, nebudu se k ní do konce svého života hlásit. Jen tak se rozhlížím po obchodním centru, po NORMALNÍCH lidech, co si kupují NORMÁLNÍ věci, když zahlédnu moc dobře známou tvář. Štráduje si to s nějakým frajírkem po boku, oba se tváří dost rozvášněně a o něčem spolu diskutují. Přičemž se sem tam krmí gumovými pendreky. U srdce mě bodne lehký osten žárlivosti. Nerad ho vidím s někým jiným. Dělá mi to ještě větší bolest, než když s někým spí. To sice dost cítím, ale jak se říká, co oči nevidí, to srdce nebolí. Že ho to baví, tahat se každý den s někým jiným jenom proto, aby se s ním večer, nebo v jinou dobu, vyspal a pak druhý den tohle začal nanovo, ale zase s někým jiným. Vážně by mě zajímalo, co ho na tom baví. Kurvit se, bych asi nedokázal. Jen tak nabídnout svoje tělo jako zákusek pro někoho jiného a pak s ním ani měsíc nechodit. Akorát si takhle zvyšuje možnost onemocnění, ale když mu to řeknu, narazí mě na zeď s tím svým sarkastickým úšklebkem a s tím, že bych to měl zkusit taky, jinak mi praskne. Tse.

„Waii?“ otočím se za Brianovým hlasem. Asi jsem se musel zamyslet a přestal jsem je sledovat. Tváří se tak trochu překvapeně. Asi nečekal, že mě tu uvidí. Jeho, um, partner, se na něj pořád tak… mačká. Snažím se to nevnímat, ale ujede mi kyselý úšklebek, když kývnu směrem k obchodu. Brian, v tu chvíli, kdy se otočí, ztuhne. Nevěřícně hledí na naší matku, která už zřejmě objevila vhodné číslo sukně. „Sakra co ta tady dělá?!“ Hodím si nohu přes nohu, opřu se o zábradlí

„Pohádala se s otcem.“. Bráška taky pochopí, jak velký a vážný problém to je. Prohrábne si pečlivě urovnané vlasy.

„Waii, neviděl si mě tu a…“ pomalu, jako při zacházení s divokou zvěří, se snaží odejít od vitrín.

„NO tak to ani OMYLEM!“ chňapnu po něm dřív, než se  stihne s tím frajírkem zdekovat. Přitáhnu si ho těsně k sobě, aby mi nemohl nikam utéct. V očích se mi ohnivě blízká. Čas na takovou malinkatou formu pomsty, alias čas s matkou. „Hezky pěkně tady zůstaneš, protože já s ní sám v bytě nebudu! Pěkně si to vyžerem spolu!“

„Koukej mě pustit!“ škube se sebou. Měříme se naštvanými obličeji, ani jeden se nechceme vzdát. On je vzteklí, já odmítám s tou semetrikou být sám. Jako rána z nebe se ozve pisklavý hlas a Brian se přikrčí. Probodne mě očima.

„Milááčku!!“ Vítězně se ušklíbnu na staršího bratra, který mě obdaří dalším dost naštvaným výrazem. Ustoupím krok stranou a nechám matku, aby dokonala to, co u mě začala. S potěšením sleduju, jak Brian modrá z nedostatku vzduchu tak, jako já dneska ráno. Patří mu to, nafoukanci. Spokojeně si vezmu od jeho šamstra pendrek a s klidem ho začnu chroupat. Muž chce něco říct, ale stačí mu jediný pohled na mě, a slehne se po něm zem. Dnešek už lepší být nemůže.

Matka nás protáhla celým obrovským obchodním centrem, zatáhla nás  na oběd, kde se rozplývala nad věcmi, které si dnes koupila a dokonce nás donutila jít do foto-centra. Prý že musí mít na své dva překrásné syny nějakou památku. Oba jsme matčino mučení snášeli. Brian, jak jsem si všimnul, čas od času zaskřípal zuby, ale byl zticha. Nechtěl jí zkazit radost, i když to v něm nejspíš dost vřelo. Taky mě často obdařoval pohledy „počkej až budeme doma,“ což shledávám za velmi vtipné. Je mi jedno, co se mi doma bude snažit udělat, protože tohle byla dokonalá satisfakce za jeho běhání od jednoho k druhému a nakonec jsem si to i užil. Domů jsme se vrátili pozdě večer, protože matka usoudila, že bychom měli navštívit nějaký noční bar, které navštěvujeme my. Brian, zřejmě na demonstraci své orientace, ji vzal do gay baru. Málem jsem vyprsknul všechno pití, když matka pronesla, že se jí tam líbí a že to je velmi dobré místo na seznámení. Jestli byla tak hloupá, nebo unešená z celého dne, to jsem nebyl schopný říct. Každopádně se jí tam líbilo. Mezi všemi těmi teplouši. Otázka zní : ví, že její synové jsou gayove?  Ne, neví že její synové jsou oba gayové a ani neví, že jeden z jejích synů, miluje svého bratra. Kdyby na to přišla, nejspíš by to s ní seklo. Chvíli uvažuji nad myšlenkou, že jí to řeknu, ale svědomí mi to nedovolí. Přece bych nebyl tak krutý…. Zadívám se na její rozzářenou tvář. Nu, vážně bych nebyl tak krutý… nebo že by jo?

„Srdíííčka moje, já jsem taaaaaaak šťastná, že mám tak perfektní syny,“ namáčkla si nás každého z jedné strany, div jsme se neudusili jejími vnadami. Stojíme v chodbě a mačkáme se k sobě.

„Nech toho, matko,“ snažil se od ní Brian dostat, ale schytal akorát tak pohlavek.

„S matkami se jedná s úctou, můj drahý!“ Začnu se mu smát, což má za následek vzteklý pohled dvou úžasných očí. Rozverně na něj vypláznu jazyk a odložím si klíče na poličku u dveří.

„Synáčkové moji, jsem tak unavená. Zabírám si jeden váš pokoj, doufám, že se nebudeš zlobit, Briane, ale tvůj pokoj mi víc vyhovuje. Už jsem si tam dala věci. Přeji dobrou noc!“ vyběhne schody do druhého patra, třískne s dveřmi a je fuč. Žádné servítky, nic. Nemůže se ubytovat v dolních pokojích. Pravda, není v nich postel. Taková byla naše matka, a její starší syn byl celý ona. Nu, skoro. Brian, už bez bot stojí v chodbě, kouká jako súva z nudlí na zavřené dveře od pokoje a ani se nehne. Jsem rád, že si nevybrala můj pokoj, kde bych pak spal? Neříkám, že gauč je nepohodlný, ale postel je postel. A navíc tam mám svojí ortopedickou matraci. Jen co si dozuju boty a zavřu dveře, jsem na ně násilně vhozen. Vyheknu překvapení a nárazem, když mě Brian chytí pod krkem. Z očí mu srší blesky, vypadá dost nebezpečně, ale to na mě neplatí. Jsem mu až moc oddaný, než abych se ho bál.

„Ty malej parchante! Proč si mi neřekl, že je tu matka?!“ mluví tiše, doslova na mě syčí, protože nechce přivábit matčinu zvědavost. Pomalu se  začínám dusit, ale on ví moc dobře, co dělá. Drží mě tak, abych se jen lehce dusil. Ty hodiny boxu a fitka mu asi vážně k něčemu jsou. Obličej má pár milimetrů od toho mého, cítím jeho rozzuřený dech na své tváři a paradoxně začínám pociťovat vzrušení.

„Já… jak sem ti to asi mohl dát vědět! Nebral jsi mi telefon!“ hájím se, i když, kdykoliv jsem mu zavolal, přemohla mě poťouchlá radost, až zjistí sám, koho máme doma. A nebude moci utéct. Paráda. „A sakra přestaň mě škrtit!“ uhodím ho do ruky a chci od něj pryč, ale sem znovu vhozen na dveře. Pevněji mě stiskne pod krkem. Druhou ruku mi chytne obě mé a já se tak moc nemůžu bránit. Probodává mě očima, ale já jeho pohledu bez ostychu odolávám.

„Tak podívej se. Jelikož se mi nakvartýrovala do pokoje, udělám já to samý tobě! Připrav si deku, protože spíš na gauči!“ vytřeštím oči. Hlas má ledový, až z něj mrazí a ty svoje oči… och bože, ty svoje oči má zase tak podivně přivřené. Miluju a nesnáším, když je takhle přivře. Vypadá pak, jako by nebyl z toho světa.

„Nemůžeš mě nechat spát na gauči! Víš že kvůli páteři nemůžu!“ snažím se nějak ubránit své místo na spaní.  Jelikož je moje matrace ortopedická, nemůžu spát jinde než tam a teď bych o to měl přijít?

„Na to si měl myslet dřív, než si mě jí předhodil!“

„Všimla si tě sama! Já s tím nemám co do činění!“

„Prostě budeš spát na gauči!“ chvilku se na mě zadívá. Na můj vystrašený obličej, který si představoval několik nocí strávených na gauči, protože dřív jak za dva měsíce matka určitě neodjede. Tváří se otře o tu mou, se rty se zastaví u ucha. „Nebo můžeš spát se mnou. Vyber si.“ Olízne mi ušní lalůček a pustí mě. Naskočí mi husí kůže, nenávidím, když si se mnou takhle hraje. S rukama v kapsách zamíří do koupelny. „Gauč, já…. Gauč, já..“ říká nahlas, zatímco mizí v zavřené koupelně. Sakra, za tohle matku nesnáším ještě víc! S pokleslou náladou se šourám do kuchyně. Mám žízeň a pomalu dostávám i hlad. Možná bych mohl něco připravit. Hmmm. Zastavím se u lednice, opřu se o ni a s naprosto prázdným mozkem, si klepu prstem o rty.

„Hmmm..hmmm,“ broukám si, naprosto duchem nepřítomný. Tyhle stavy, se mi dějí jednou za čas, ale tohle už je po druhý za den. Z velké dálky ke mně doléhá zvuk sprchy a Brianovo pobrukování. Z ještě větší dálky ke mně dochází matčino chrápání. Kdyby ta ženská, co ze sebe dělá neuvěřitelnou dámu věděla, že chrápe jako starej chlap, asi by se dost divila. Nakonec se pomalu jako ze zpomaleného filmu otočím k ledničce a začnu připravovat pozdní, jednoduchou večeři. Přijdu si, jako nějaká služka. Peru, meju, uklízím, luxuju, vařím, stírám prach.. sem já snad nějaká služka nebo co?! Nakonec to nechám být, ukuchtím zase obložené tousty a sednu si na barovou stoličku. Zajímalo by mě, jak dlouho bude trvat, než si otec uvědomí, že matka to myslí vážně a pojede si pro ni. Jestli jsme oba dva po něm, bude to skutečně trvat celé dva měsíce. Otec naštěstí naší panovačnou, věčně „mladou“ matku miluje, takže by to neměl být problém. No jo, ale jak já to udělám se spaním? Jedině že bych vyhostil matku z Brianova pokoje a ona by bydlela v obýváku, ale to by asi nepřežila. Už ji slyším, jak říká, že to není dobré pro její pleť..pffffffff. Jenže co já budu dělat??? Spát celý ty dva měsíce s Brianem v posteli?! Katastrofa, naprostá katastrofa, a jestli mě tohle nezabije? Tak už nic. Chci si kousnout toustu, jenomže někdo je rychlejší.

„HEJ!“ snažím se odehnat nenasytného bratra od svého toustu, ale marně. Chňapu po toustu, ale bratr je rychlejší. „No tak Briane! Ty mi všechno sežereš!“ nafouknu tváře a dívám se, jak se cpe MÝM toustem. Nacpe si ho snad až do krku, aby mi ho nemusel vracet a s plnými tvářemi se na mě  svůdně usměje. Je to svým způsobem komické, ale rozhodně to zafungovalo. Lehce zrudnu, i když bych už neměl.

„Už sis to rozmyslel? Gauč…nebo já..?“ vyzývavě mě probodává pohledem, zatímco couvá dál do nitra mého! pokoje(T.T).

 

stairs_by_kaeros_stock.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Luna,3. 4. 2011 22:39

no já fakt nemůžu XoDDD tyhle dva prostě žeru XoDD

...

ElenEstel,2. 4. 2011 9:47

je to opravdu zajímavé

další!!!!!!!!!!!!

sisi/ctenar,1. 4. 2011 21:40

doufám že alespon tušíš že můj vraždící pohled vážně dokáže usmrtit!_ X:D jestly ne tak ted už to víš ! :D takže pokračování co nejrychleji, neb o ti v noci budu telepaqtií vnucovat své představy .... xD o těch dvou XD a že by se bylo na vco dívat" :D ikdyž .... xD děsivý to musí být aby to fungovalo!!!!!!!!!!každopádně proboha pokračování nebo se sesypiu ! proč mi tohle děláš? tak krátký áááááááááááááááááááááááá !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! jo už to vidím _:XD joooo pokríčko honem !!!!!!!!!! XD

...

Aylen,1. 4. 2011 21:35

Moc se mi twnto cyklus líbí, rozhodně si přečtu pokračovní :) Těším se na to :)

.....

Noctis,1. 4. 2011 21:23

doufám že su vybere ja (samozdřejmě jen kvuli pateři XDXDXD ne kecam) mamka je suvereni ženska XDD rychle další dil