Jdi na obsah Jdi na menu
 


Twins: Thorny path

25. 4. 2011

„Jsi můj bratr, ty pitomče! Tak kdes byl?!“ vím, že by nejraději křičel, ale musí šeptat. Kdyby vzbudil matku, bylo by to ještě horší, to si naštěstí uvědomuje i on sám. Chci se mu vykroutit, ale stisk je pevný, vážně pevný.

„Dej mi už pokoj, Briane! O co ti de, hm? Proč mě sakra nenecháš napokoji!“ Syčíme na sebe uprostřed obýváku, atmosféra houstne a houstne, chlad víří kolem. Dívám se bratrovi do očí pevným pohledem. Neustoupím, Bri, teď už ne. Čekám nějakou odpověď, ale žádná nepřijde. Vidím v očích vzrůstající vztek a přesto se drží, ještě nevyjel, kupodivu. Když se s ním hádám, je to jako když přijde výbuch sopky. Jsme schopní na sebe řvát třeba dvě hodiny v kuse a přitom po sobě občas něco hodit. Ale to jen v případě, že já jsem v kuchyni. Házím po něm vařečky. Děkuju tomu, že mezi námi je zábradlí. Vážně. Brian by po mě nejspíš skočil, ale to zábradlí je jako pomyslná hradba. NAŠTĚSTÍ! Stisk kolem mého zápěstí povolí. Uhnu očima a rychle vyběhnu schody nahoru. V pokoji se opřu o dveře. Měl bych si vzít věci a risknout to dole na gauči, protože s ním opravdu spát v jedné posteli nemůžu. Hergot, to je tak debilní život. Proč já se nenarodil jinak a jinde!!!! Díky tmě v pokoji a tichu v bytě mi dojde, že jsem opravdu unavený. Víčka mi strašně těžknou, tělo samo o sobě se stává těžké jako pytel kamení. Neubráním se, a podlehnu lákavé posteli, jež na mě svůdně volá, vábí mě do své náruče. Obličejem padnu do svých peřin a za chvíli vypadám jako mrtvý.

Brian v pokoji nespal. Vlastně vůbec nespal doma. Ráno jsem se vzbudil a nikdo doma nebyl. Od matky jsem našel lístek, kde se psalo, že odešla na svou ranní masáž a že se vrátí až někdy navečer. Od Briane tu však nebylo nic. Pokrčím rameny, je dospělý, mě to už nemusí zajímat. Samozřejmě si to snažím jenom namluvit. Ve skutečnosti se modlím, aby se s nikým zase ne tento, protože pak budu mít velký problém. Naprosto se vyžívám v klidné snídani, do které mi nikdo nekecá, nikdo mi nejí moje jídlo a vůbec! Je tu klid, tak dokonalý klid, který tu už dlouho nebyl. Přesto je mi trochu smutno. Jsem zvyklý na neustálou Brianovu přítomnost. No, budu si muset zvyknout, jestli se chci od něj odstěhovat do svého. Bude to oříšek. Letmým pohledem se ujistím, že už mám zpoždění. Rychle do sebe naházím zbytky jídla, zběžně se prohlédnu v zrcadle, jestli vůbec můžu jít ven a pak vyrazím do školy.

--

Skoro jsem přišel pozdě na hodinu. Profesor se už už chystal zavřít dveře, ale naštěstí jsem ho předběhl a bravurně zaplul do lavice. Včas. Vyučující se na mě jenom pohrdlivě usmál a dál to nekomentoval. Asi jsem mu zkazil radost ze zapsání mé nepřítomnosti. Tenhle profesor by se mě rád zbavil, ale já se jen tak nenechám. Bez zájmu poslouchám nudný výklad látky, která je tak primitivní, až mě z toho bolí hlava. Vykouknu ven, kde se rozzářilo sluníčko a osvětlilo školní hřiště. Některé z nižších ročníků se připravovalo na každoroční soutěž v gymnastice. Mezi nimi i Lissa, moje nejlepší kamarádka. Chodila do stejného ročníku, ale do gymnastické třídy, takže jsme spolu měli pár hodiny, ale scházeli jsme se po škole, což bylo fajn. Ona, tak nějak skrytě věděla, že nejsem na holky. Tahle ženská to poznala dřív, než jsem to věděla já, čímž mě naprosto ohromila. Ale ohromila mě ještě víc, když řekla: „Podívej, tomu se líbíš!“ myslel jsem, že to se mnou v tu chvíli sekne. Pořád se svojí orientací nemůžu vyrovnat a ona už mi hledá kluka. Pobaveně zakroutím hlavou a dál je pozoruji. Přemety, výskoky, cviky na kruhách, hrazda, to všechno se tam venku teď učili, zatímco my, jsme tady probírali nějakou nudnou teorii. Řekl jsem nudnou? Jistě, to jsem nevěděl, že v prostředku vyučování to bude OPRAVDU zábavné. Hodina matematiky, jako každá jiná. Vysvětlování rovnic, následné ukázky a pak příklady na samostatnou práci. Nuda, nuda a nuda. Ovšem jen do té doby, než se mi vnitřnosti sevřou náhlou slastí a celé moje tělo se sebou cukne. V ten moment mi zatrne jako nikdy v životě. Teď ne! Ježíši, teď ne! Jsem víc než v prdeli. Tělem mi probíhá jedna slastná vlna za druhou, při kterých bych za normálních okolností sténal.. Má to však háček. Ve třídě je hrobové ticho a učitel se zamyšleně rozhlíží po žácích, takže i na mě. Po tváři mi steče ledový pot. To není dobré. Absolutně nevím, co mám dělat. Do prdele, Briane!, zařvu v duchu, když mi tentokrát unikne tichý sten. Pár studentů, kteří to zaslechli, zvedli hlavu, tak tu svoji zase rychle skloním. Do pusy si strčím propisku a silně skousnu. Snažím se nějak schovat za své vlasy, ale přijdu si, jakoby to spíš mělo opačný účinek. Zuby přímo drtím oblíbenou propisku takovým způsobem, až uslyším to odporné křupnutí plastu. Zešílím! Tváře mi zrudnou, začne mi být odporné horko a potím se. Prohnu se v zádech, když doslova cítím, jak mi neviditelná ruka přejede přes mé mužství a druhá ruka se dotkne mého otvoru. Moje ruce pevně sevřou stůl a zadkem se posunu po židli níž. Modlím se, aby začalo zvonit. Prosím, prosím všechny, kdo by mi mohli pomoct, aby to udělali. Jestli se dostanou do.. Aaaaaagh! Cuknu se sebou při další vlně. Tohle bude můj konec. Jestli to okamžitě nepřestane, tak mě určitě vylijou ze školy, protože kdo normální by se udělal při hodině matiky!! Drtím ten malý nebohý stůl, co za nic nemůže, až mi zbělají klouby. Napjaté svaly se začnou třást, vidím, jak se mi lehce třepou vlasy. Zaregistruju kapičku potu jak opustí mojí tvář a rozprskne se o stolek. Kurva, kurva, kurva!!!

„Pane Rivero, jste v pořádku?“ zeptá se mě učitel a ba co víc, on se zvedne od stolu! To ne, prosím, to ne! Jenže moje prošení nebylo nijak vyslyšeno. Ten starej dědula jde přímo ke mně! Začne mi o něco rychleji bušit srdce. Nechoď sem!, prosím ho v duchu, rysy v obličeji stažené do vyloženě, bolestné grimasy. Ne, jako na potvoru se zastaví přímo přede mnou a ještě mi položí ruku na čelo! „Proboha, vždyť vy úplně hoříte!“ vyděšeně kulí oči a já to radši nekomentuju. Kdybys jenom věděl, dědo. I když, možná díky bohu, že nic neví.

„N-ne, to… je dobrý,“ vysoukám ze sebe poměrně namáhavě. Dělá mi potíže i mluvit, protože je tu riziko, že mi unikne něco, co bych vážně nerad.

„Měl byste jít na ošetřovnu!“ Vyřkne ona osudná slova, která mi způsobí husí kůži a chvilkovou zástavu. Vykulím na něj s hrůzou oči s myšlenkou, že jsem totálně v hajzlu.

„O-opravdu,“ sevřu stůl o něco víc. „ to není nutné!“ skloním hlavu, skoro se opírám čelem o stůl. Ticho ve třídě se začne narušovat, jak se na mě strhne vlna pozornosti. Všichni teď sledují můj tajný boj s orgasmem, který se nezadržitelně blíží. Skonči to už, Briane! Z ničehož nic, to všechno přešlo. Nic, žádná stopa po laskání, neviditelných dotycích, prostě nic. Až na moje vzrušení, a zpocené vlasy, po ničem nebylo ani památky. Co se stalo? Vždyť… CRRRR! Vystřelím ze třídy, ani se neomluvím profesorovi a moje rychlé kroky vedou rovnou na klučičí záchodky. Alespoň tam můžu najít nějaké útočiště. Vtrhnu na ně jako velká voda. Studenti se po mě otáčejí, ale za chvilku o mé přítomnosti neví. Přibouchnu za sebou dveře od kabinky a vysíleně se svezu podél její stěny. Je toho už dost. Nemůžu tohle vydržet! Složím ruce do dlaní a snažím se zklidnit svůj zrychlený dech. Pořád jsem vzrušený, ale snažím se toho moc nevšímat. Nemůžu přece…no, nic jiného mi nezbyde, pokud budu chtít být při smyslech. S mučeným zasténáním si rozepnu kalhoty, a s jednou rukou zajedu za kalhoty. Druhou si zakrývám ústa. Jakmile se dotknu svého mužství, neovládnu se a přidušeně zasténám. Sedím na podlaze, záda do oblouku, hlavu zakloněnou s pootevřenými ústy, která hltají vzduch. Doufám, že sem nikdo teď nepřijde. Zrychlím pohyby rukou, musím to stihnout za pěti minutovou přestávku, nemůžu přijít pozdě na hodinu. Ruka klouže po celé délce, mě do těla vystřelují šípy slasti. Když teď může, tak nic nedělá!, nadávám na Brianovu nečinnost. Zrovna teď by se mi hodilo, aby mi k tomu někdo „pomohl“. Poslední přejetí, poslední záchvěv a finální záškub těla. S úlevou se opřu o stěnu, roztažený jako nějaká kurva a zavírám oči.

„Waiete! Hej, Waiete!“ ozve se hlas mého přítele. Trochu se sebou provinile škubnu. Zápasím s rozhodnutím, zda se ozvat, nebo zůstat zticha. Nakonec to vzdám. Proč se chovávat jako zbabělec.

„Jo, tady sem,“ promluvím nakonec. Snažím se rychle nějak upravit, abych nevzbudil pozornost.

„Co se tam schováváš? Vylez ven!“ zabouchá mi na dveře od kabinky. Zvednu se a pomalu otevřu dveře.

„Otravný jako vždy, co?“ prohodím s lehkým úsměvem a přejdu k umyvadlu. Robert se na mě kysele zašklebil.

„Nějaký holky ze třídy řikaly, že si vypadal jako by si měl bouchnout. Když pak zazvonilo, skoro jsi se prý přerazil o lavici, aby ses dostal ze třídy.“

„Tak ses mě vydal hledat?“ odpověděl jsem mu s pohledem do zrcadla. Mávnul rukou.

„Tak nějak.“ Přešel ke mně a boky se opřel o školní umyvadlo. Ruce si založil na hrudi s výrazem, že jsem se radši podíval jinam.

„Hele, tak to vybal. Co se děje?“ Co by se asi dělo? Bratr se támhle s někým tento a já se málem udělám při hodině matiky, ale jinak je to všechno nááááááááááááprosto parádní! Tohle mu říct, tak mě asi bude považovat za blázna. Při mým štěstí by na mě zavolal psychiatra. Nervózně se usměju s rozpačitým drbáním ve vlasech.

„Nic se neděje, co by mělo?“ snažím se vypadat přesvědčivě, ale Robert to stejně nežere. I přesto se jenom pousměje a rozcuchá mi vlasy jako malému děcku.

„Za mnou můžeš přijít, kdykoliv budeš moct.“ S tím se otočí a naprosto v klídku si odejde pryč, do ruchu chodby. Výborně, dnešek už lepší být nemůže. Jenže v tu chvíli mi začne zvonit mobil . Matka. Omyl, po TOMHLE už dnešek být horší nemůže.

Zase. Zase den, kdy se moje milovaná matinka rozhodla, vzít nás dva, jako své nejoblíbenější synáčky, na společnou večeři. Měl jsem v plánu se vyhnout Brianovi přítomnosti, měl jsem chuť ho uhodit, ale v přítomnosti matky a dalších lidí, jsem si to nakonec odpustil. Teď tu sedím jako totální imbecil, naproti mně sedí Brian a matka do nás něco hustí. Nimrám se v jídle, protože na to nemám vůbec chuť. Ještě když to matka objednala za nás. Nějaká dnešní specialita nebo co. Na to jí kašlu, já chtěl normální medailonky..né, ona musela mít něco s krabem. FŮJ! Začínám se propadat do velmi, ale velmi hluboké deprese. Co si o sobě vůbec myslí? Měl bych zavolat tátovi, aby si pro ní přijel. Je to nesnesitelný, mít jí doma. Ještě jeden týden a zblázním se!

„Copak se děje, koláčku? Jsi nějaký zamlklý.“ Pronese máti rádoby smutným hlasem. Vím moc dobře, že jí je šumák, jestli mluvím nebo ne. Hlavně že jí poslouchá Brian, kterého má stejně radši. To jí nikdo nebere, ale ať aspoň nepředstírá, že miluje i mě. S prudkým vzdychem, abych neřekl něco nemístného se uměle pousměju, ale můj hlas zůstává naštvaný.

„Neřikej mi koláčku, matko!“

„Matinko. Matko je tak- tak neosobní.“ Opravní mě naprosto nesmyslně a znovu něco začne hustit směrem k Brianovi. Automaticky pohledem šlehnu po bratrovi. Překvapí mě, že i Brian se na mě dívá. Občas pohlédne na matku, ale většinu času se dívá na mě. Proč? Nemám tušení. A navíc je mi to vlastně jedno. Nezajímá mě , jestli čumí na mě, nebo na tu rašpli. Znechuceně na něj vypláznu jazyk, ale nachytá mě matka. Samozřejmě spustí scénu. „Proboha, jak se to chováš ke svému bratrovi, Waiete?! Copak tohle dělá slušně vychovaný mladý muž? To tady Brian…“ a začala mi dávat přednášku, u které mi pomalu pukali nervy. Pomalu, pomalu…ale jistě. Třísknul jsem příbory o stůl, až se někteří kolem sedící otočili. Matka se pohoršeně dotkla krku. Odporné gesto. Brian mě mezitím pozoroval šelmím pohledem.

„Tak dost! Mám toho dost! Přestaň mě srovnávat tady s Brianem! Co mě je do toho, jak je, nebo není vychovaný? Nejsem jeho kopie, drahá matko!“

„Matin-“

„Matko!“ okřiknu ji a prudce vstanu. „Odcházím, s takovýma pokrytcema tady nebudu!“ otočím se se znechuceným výrazem a jdu pryč. Mám jich po krk. To jsou samý přednášky, které mi opravdu lezou krkem a vyloženě mě deptají. Ujdu sotva pár kroků, když mě chytí za loket. Prudce se mu vytrhnu a otočím se k němu čelem. „Co chceš!“ Brian se na mě taky mračí, přitom nemá důvod.

„Chci po tobě, aby ses vrátil a omluvil se!“ nevěřícně vykulím oči.

„Proč bych to měl jako dělat? Dejte mi pokoj, Briane, mám vás až pocaď!“ ukážu rukou nad hlavu a chci odejít, jenže bratr asi neskončil.

„Přestaň se chovat jako kretén, Waii!“ prudce se otočím. Tak tohle teda ne. Ruce si dám v bok, rozkročím se a svraštím obočí.

„Jako kretén? Jako kretén?! KDO z nás dvou se tu chová jako kretén! Kde jsi byl?! O hodině matiky, biologie a fyziky? Tak kde si byl, Briane!“ chce něco říct, ale nenechám ho. Musím tenhle vztek ze sebe dostat. „Já ti to povím! Byl sis vyšukat mozek! Místo školy si chrápal s nějakým imbecilem! Až dostaneš pohlavní nemoc, drahý bratře, tak si polib prdel! Já ti krk zachraňovat nebudu!“ píchnu ho do hrudi, bez váhání se otočím a nasupeně odkráčím. Mám pocit, že všechno okolo budu rozbíjet, jak jsem vzteklý. Rázoval jsem si to po ulici, až k autobusové zastávce. Oni tam sice byly autem, protože Brian odmítal jezdit MHD… idiot.. Dorazím na zastávku a bus mi jede za patnáct minut. Výborně. Pořád ale lepší, než jet s těma.. těma.. nemám radši slov. Opřu se o autobusovou budku a založím si ruce na prsou. Fouká lehký vítr a měsíc krásně svítí na cestu. Vzduch voní po přírodě, což mám strašně rád. Blaženě zavřu oči a nechám vánek, aby mi ošetřil zmučenou mysl. Je toho až nad hlavu. Kdo se má pořád starat o maličkosti a blbosti. Ach jo, člověk by se z toho zbláznil.

„Aleeee, podívejte kluci, copak to tu máme!“ pootevřu oči a přede mnou uvidím pět kluků. Nevypadají zrovna mile, a něco mi říká, že s nimi budou problémy. Velké problémy. Neodvážím se promluvit, abych něco nezhoršil. Takový špinavý blonďák, vypadající jako jejich vůdce, přijde ke mně blíž a sáhne mi na tvář. Cuknu a uhnu stranou. Pobaveně se zasměje. „Ono se nás to bojí, pánové.“ Všichni se posměšně rozesmějí. Chci se kolem nich protáhnout, ale další z nich mi zaterasí cestu.

„Uhni!“ přikážu mu se strachem v hlase, ale musím se odsud dostat. Místo slov však přichází pěstí. Uhodí mě do obličeje a já se poroučím k zemi. Držím se za krvácející rty a klečím na zemi. Mezitím udělali kolem mě kroužek. Strašně to bolí a pálí. Asi jsem si prokousnul jazyk. Vzhlédnu k nim.

„Co říkáte kluci.. Užijem si.“ Ostatní souhlasně přikývnou. Vytřeštím oči, když mě čapnou za ramena a třísknou se mnou o stěnu budky. Zoufale volám o pomoc, ale nikdo nikde není. Nebo dělají, že tu nejsou. Přistane mi další rána, po které nejsem schopen mluvit. Briane!!

--

Zrovna si dával do pusy poslední sousto, když ho zasáhla taková vlna bolesti, až si myslel že na místě umře. Schoulil se na židli, s rukama na břiše a se zkřiveným obličejem. Taková strašná bolest. Jeho matka vyděšeně upustila příbory a objala syna kolem ramen.

„Briane, co je ti! Zlatíčko moje!“ Nechápala co se to s jejím miláčkem děje, co ho bolí a proč mu z pusy odkapává krev. Začínala být až hysterická, když se jí snažili uklidnit lidé okolo. Avšak Brian věděl, co se to s ním děje. Nikdy to nedal najevo, ale moc dobře to věděl. Vypozoroval to. Dal si dvě a dvě dohromady. Prudce vstal i přese všechnu tu bolest, která mu zabraňovala skoro i dýchat.

„Vem si… taxi..“ hodil ji peníze a klopýtavým krokem se rychle vydal k autu. Musel okamžitě najít Waieta. Matka nevěřícně hleděla na peníze pohozené na stole.

„To mě tu takhle necháš?!“ vykřikla rozhořčeně na svého milovaného syna, který se k ní nazlobeně otočil.

„Jeď taxíkem!“ zařval už nervózně a dálkově odemknul svoje auto. Sotva sice mohl vlézt za volant, ale musel pro něj jet. Musel ho najít, prostě musel. Stěží nastartoval, ale pak vyrazil, až mu zaskřípali gumy. Závod s časem. Bolest se stupňovala a stupňovala. Zamlžovalo se mu před očima, v hlavě mu hučelo a strašně ho bolelo celé tělo. Nikdy v životě takovou bolest nezažil. Nikdy. Zběsile uvažoval, kde by mohl Waiet být. Kam ten idiot šel! S trochou zoufalství se rozhlížel po ulicích, jestli ho neuvidí. Krev z úst mu odkapávala na tmavě modré prošoupané džíny, kde tvořila velké krvavé kruhy. Křečovitě se držel volantu a sliboval těm, kteří mu způsobovali takovou bolest, velkou krutou pomstu. V jednu chvíli byla tak velká vlna bolesti, takže musel prudce dupnout na brzdy a dostal smyk. Naštěstí byla silnice prázdná, takže bez velké újmy na životě skončil v protisměru. Opřel si hlavu o volant a snažil se vydýchat. S touhle poslední vlnou veškerá bolest odezněla. Prudce zvednul hlavu. Věděl, že ať už dělali cokoliv, skončili s tím. „Waiete..“ rychle se znovu rozjel. Snad to byla intuice, nebo jenom náhoda. Projížděl kolem autobusové zastávky, když uviděl povědomé tělo, zkroucené na zemi. Znovu dupnul na brzdy s myšlenkou, že brzy bude muset zajet do servisu. Teď mu auto ale nijak nepřišlo důležité. Vyběhl z něj, nechal otevřené i dveře. Doběhl k němu a zhrozil se. Zmlácený, otrhaný, zneužitý.. Choulil se v kleku na zemi, objímal se rameny a plakal. Plakal tak moc, až se málem rozbrečel i Brian. Ovšem teď musel být ten silnější. Musel vzít Waieta domů, do bezpečí.  Kleknul si k němu pomalu, aby ho nevyděsil. Chtěl na něj sáhnout, ale Waiet se cuknul.

„Nešahej na mě!“ zasyčel bolestně a odsunul se trochu stranou, dál od konejšivé bratrovi náruče. V Brianovi se zvedal vztek. Vztek tak velký, až se Waiet trochu přikrčil. Zapojí všechny svoje síly, jen aby ty šmejdy našel a zabil je. Holýma rukama. Nikdo, kromě něj, mu nebude na Waieta sahat! I přes bratrovo varování, ho chytil za ruce. „Řekl jsem pusť mě!“ začal hystericky křičet a snažil se ho udeřit. Jenže Brian se s ním nepáral a, i když byl v takovém stavu, vlepil mu malou facku. Mladší z bratrů na něj nevěřícně koukal.

„Jsem to já, Waii. Brian.“ Vztáhnul ruku a pohladil ho po zbité tváři. Z ran na obličeji mu vytékala krev a začaly se dělat modřiny. Přes prsty mu tekly nové a nové slzy. S něžností v očích se k němu sklonil a vtisknul mu jemný polibek na čelo.

„Tak.. tak jsem se bál, Briane!“ vykřikl, zajíkajíc se pláčem a vrhnul se svému dvojčeti do náruče. Natisknul se k němu a zabořil hlavu do kožené bundy. Pevně ho svíral a snažil se uklidnit. Už je u něj Brian.. všechno bude už v pořádku. V pořádku. Starší ho hladil po vlasech, kolíbal ho a šeptal mu do ucha něžná slova útěchy. Rád by ho objímal dál, ale v první řadě se teď museli dostal domů. Pomohl mu vstát na nejistých nohách. Chtěl mu zapnout kalhoty, když mu něco bílého vyteklo na prsty. Znechuceně se na to podíval. „O-omlou..“ přiložil mu prst na rty a němě zavrtěl hlavou. Nemohl mluvit. Jediné, co by z něj vyšlo by byly nadávky a slova plná vzteku a nenávisti. To teď Waiet nepotřeboval. Utřel si ruku do jeho zničených kalhot, zapnul mu je a chytil ho kolem pasu. Pomalými kroky ho vedl k autu, směr domov.

--

Dotáhnul ho do bytu takovým stylem, že ho prostě musel vzít do náruče. V oknech se svítilo, takže matka už zřejmě přijela domu. Vynesl ho do schodů a chodbou se rozléhal tichý pláč.. Celou cestu plakal a nepřestal ani teď. Nedal se nijak utišit. Nakonec, po nesčetných pokusech to vzdal a jenom poslouchal následky toho utrpení, které musel prožít. U bytových dveří ho postavil a odemkl. Dostal ho do bytu, kopnutím zavřel dveře a táhnul ho do kuchyně. Jenže jim cestu zatarasila matka, která se na svého milovaného syna pořád zlobila. Stála přesně uprostřed, takže se museli zastavit. Waiet se opíral ho tělo Briana, s hlavou sklopenou a vzlykal. Brian se na matku díval chladně. Čekal výtky.

„Tak kvůli tomuhle jsem musela jezdit taxíkem?!“ zvýšila hlas a znechuceně se dívala na zbitého a potlučeného mladšího syna. „Kvůli tomu, že se tenhle nevychovaný spratek někde s někým porval a teď brečí jako nějaký slaboch?! Jak si pro něj vůbec mohl jet! Podívej se na něj, na ubožáka!“

„Zmlkni!“ okřiknul ji zostra a ona vážně zmlkla. Kulila na něj oči, pusu otevřenou dokořán. Nečekala od svého miláčka takové hrubé chování, které právě předvedl. Cítila se pohoršená, ponížená, chtěla cokoliv říct. Brian jí nenechal. Místo toho se na ní už ani nepodíval a odtáhnul Waieta do koupelny. Zamknul za nimi a posadil ho na hranu vany. Stále upíral pohled k zemi, neschopný mluvit. Prohrábnul mu vlasy a pohladil ho po tváři. Nahnul se nad něj a pustil vodu. Musel ho vykoupat, musel ho zbavit cizího pachu, špíny a toho hnusu, co do něj pustili. „Musíme tě svlíknout.“ Zašeptal dostatečně nahlas, aby ho přes tekoucí vodu slyšel. Waiet pomalu přikývnul hlavu, s novými návaly slz. Brian ho chytil pod paží a pomohl mu vstát. Postaral se o to, aby nemusel dělat nic a celého ho svlíknul za něj. Postupně tím odhaloval pohmožděniny, krvavé šrámy, modřiny. Když ho svlíknul celého, byl Waiet v pokušení se schoulit, schovat své znehodnocené tělo před zraky toho, jež miluje. Nechtěl, aby ho tak viděl. Takové ponížení… Ale Brian ho zastavil. Chytil mu ruce a přitisknul si ho k sobě. „Nedělej to, Waii. Jsi pořád nádherný.“ Mluvil mu zpocených vlasů vonících prachem a strachem. Waiet  kolem něj sevřel ruce a znovu se zabořil do bezpečné náruče, ve které mu bylo nejlépe. Jeho dvojče se nevědomky usmívalo. Šťastné, že ho má v náruči bez nenávisti a zloby, kterou k němu Waiet občas pociťoval. Kolíbal ho nějakou dobu, než ho nekompromisně strčil pod sprchu. Vtisknul mu polibek na čelo a upřel svoje oči do těch jeho. S vážnou tváří pak pronesl. „Ne aby sis něco udělal, Waiete. Nemohl bych bez tebe žít.“ Cvrknul ho už do mokrého nosu a odešel pryč. Zavřel za sebou dveře a konečně si dovolil projevit vztek, který si teď hodlal vybít. Hledal teď jedinou osobu, kterou měl možnost opravdu sjet. Našel ji, jak sedí na pohodlném koženém gauči a sledovala nějaký pořad o módě. Stál za ní z tváří staženou vztekem.

„Matko.“ Oslovil ji, tak jak to dělával Waiet. Matka nepohla ani brvou, nehla se, neohlédla se, jen seděla a sledovala pořad. To ho neskutečně vytočilo ještě víc. Přešel před ní a vypnul televizi čudlíkem. Postavil se zády před obrazovku a chladně si jí měřil očima. Ona dělala totéž. Tohle měl Brian po ní. Chladný nepřístupný pohled. Arogance.

„Už jsi se ho zbavil?“ hodila si nohu před nohu a usmívala se. Čekala, že ji přišel odprosit, ale to se šeredně mýlila.

„Jediný, koho se teď musím zbavit, jsi ty, drahá matko.“ Oznámil jí bez emocí a jediného mrknutí oka. Se zadostiučiněním sledoval nevěřícně úsměv. Znovu otevřela rty dokořán, povytáhla obočí a vykulila oči.

„Cože?“

„Slyšela si.“

„Na to nemáš-“

„Nemám  co, matko!“ nebezpečně přimhouřil oči do úzkých štěrbin. Každou chvíli vybouchne, tím si byl jistý. To co řekla o Waietovi.. to neměla. Vstala z gauče a přešla ke svému synovi.

„Nemáš právo.“ Vzdorovala mu, ale naprosto zbytečně. Brian se krutě pousmál. Naklonil se k ní blíž s chladným šeptáním.

„Jediný, kdo má na něco právo v tomhle bytě, jsem já a Waiet. Ty nikdy.“ Narovnal se v zádech. „Za hodinu ať tě tu nenajdu.“ Prošel kolem ní, vracel se zpátky za bratříčkem, který ho potřeboval.

„Vyhodíš vlastní matku?“

„Ano!“ prudce se otočil, až mu vlasy pohladily obličej. „Co jsi to za matku, když odvrhneš jednoho syna a druhého zbožňuješ?! Jak se vůbec můžeš nazývat matkou!“ Přiběhla k němu, starou pleť svraštěnou vztekem a křivdou.

„Takhle se mnou nebudeš mluvit! Jsem pořád tvoje matka! Jestli mě vyhodíš, vydědím tě!“

„A co bys mi taky mohla vzít, hm?!“ odporoval jí nabroušeně. „Pokud vím, všechno, všechno, co jsme kdy měli, zařídil otec! To on je ten co vydělává a zabezpečuje! Ty se jen vezeš!“ Napřáhla ruku a uhodila ho do obličeje. Pomalu vrátil hlavu zpět a krutost v úsměvu se ještě víc prohloubila. Matka zrychleně dýchala, v očích se jí objevila nejistota, kterou určitě projevit nechtěla. Oči jí však zradili. „Nebýt ženou, která mi dala život, bez váhání, bych tě nahlásil na policii za napadení.“ Odsekával jednotlivá slova skrz stažené rty. „Teď odejdi!“ pevně svíral dlaně, aby se ovládl a neudělal nějakou hloupost.

„To mě vyměníš za toho usmrkance?! Co ten ti dá!“ snažila se ještě o jeho přízeň, ale svými slovy, které pronesla v kuchyni, ji nadobro ztratila. Zastavil se, oči tvrdé jako kámen míchané s nenávistí. Matka o pár kroků couvla. Bála se svého syna.

„Nikdy, už takhle o Waietovi nemluv. Nikdy.“ Hrozba, která z těch slov šla, ji doslova ochromila. Strnule stála na místě, ruce se jí třásly a vzduch v místnosti by se dal krájet. „Waiet mi dá, to, co ty nikdy ne. Klid a pocit bezpečí. On je jediný, pro koho bych umřel.“ Syčel nevrle. „Vypadni.“ Kdyby mohl, znechuceně by si odplivl, ale neudělal to. Místo toho se na ní zhnuseně podíval, s obrovským pohrdáním v očích. Nikdo nemohl být takový podvraťák jako jejich matka. Věděl to o ní. Oni oba to věděli, ale přesto se s ní Brian bavil. Ať byla jaká byla, pořád jim dala život. Nikdy by na ní nevztáhnul ruku, ale říct o dítěti které přivedete na svět, že je ubožák.. To nikdy tolerovat nebude. Dál se o ní nestaral.

 

 

the_meaning_of_roses_by_pixelmunky.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

......

(samba, 28. 4. 2011 9:06)

Sice jsem se zařekla ,že nic dalšího od tebe číst nebudu .A to dokud nebudou dopsány ty tři cykly, co mám rozečteny.Ale jak vidíš ,jsem srágorka.Tohle je opět bomba příběh,jeden cítí bolest a druhý rozkoš.To jsem zvědavá jak to brouček zvládne až budou spolu,cítit dvojnásobnou slast,páni. Potěšilo mě ,že Brian neni takovej bezcitnej hajzlík a hlavně že tu mrchu matku vyrazil.

to bylo ... :D : D

(sisi/ctenar, 27. 4. 2011 20:31)

neuvěřitelné, chudák :D jen mě mrzí že z toho znásilnění . xD chudák: D

...

(Miya, 26. 4. 2011 21:52)

aaa Brian se nam zacina vybarvovat :D i kdyz me zvracene predstvy jeste porad neukojil, ale uz je to lepsi :DD
hele nechtela bys ho udelat u pristich dilech poradne majetnickeho? Chudak Waiet se musi vzpamatovat ze znasilneni... a z Briana by sem mohl vyklubat poradne majetnickej seme :D predpoklady uz pro to ma :D prosim prosim ja takovy chlapy miluju :) a nedelej ze ty ne :P

Re: ...

(Raven/Naku, 26. 4. 2011 21:58)

hele nepředbíhej děj joooo???XDDDDDDDDDDD

....

(ElenEstel, 26. 4. 2011 16:15)

doufám že waiet bude vpořádku, jsem ráda že brian tu ženu nazývající se jejich matkou vyhodil taky jsem zvědavá co bude dál

hah

(Raven/Naku, 25. 4. 2011 23:15)

chtěla sem napsat část mojí povahy.xDD azse sem myslela na něco jinýho.xDDDDDDD a to že ti to došlo až teď.xDD v klidu.xD Luna má ještě delší vedeníxDDDDDDDDDa já dneska taky.xDDDDD

.......

(Noctis, 25. 4. 2011 22:56)

ahaaaaaa oni sou asik nejak propojeni XDXD,proto se malem udelal v matice a brian dostal rany ze vnitř XDXD ach hjo došlo mi to až ted XDXD nechtela bych byt v kuži ani jednoho nic a navic briana nechapu jednou je na waie hnusnej a pak je pro něj vším(chjo ja se v něm uplne vidim XD(často ubližuju lidem))(proto mam rad depresivni povidky), ta matka je fakt krava(de videt jak se na ni fajne vybijiš XDXDXD) už aby si ji otec vzal zpátky(chudák chlap takova furie)XDXDXD SEM JAK SANKY V LETE NA DALŠI DÍL XDXDXD jak to vypadá s tvými dalšími cykly aa kedy bude kalsi dil mojej povídky XDXD ja vim sem otravejXDXD /ježiš nejak sem se rozkecal/XDXDXD

Re: .......

(Raven/Naku, 25. 4. 2011 23:13)

xDDDDDDjak už bývá zvykem, Waii má část mojí a Brian taky.xDDDDDD upřímně, v tomhle jsme si Noctisi podobní.xD já taky ubližuju lidem, i když možná nerada, ale z větší části úmyslně.xD takovej malej škodící skřítek.xDDD ani já Briana nechápu, je to magorxD neví co chce.xDDD rád trápí Waie ale když to uděla někdo jinej, tak se může pos*at.xD asi je to taky mojí náladouxD dneska sem byla naštvaná, tak sem si na místě matky, představila kretény ze školy.xDDDDDD a jak se to psalo samo.xDDDD další díl nevim kdy bude, sem vypuštěná celáxDDDDD s dalšími cykly? teď se to nějak seká.. FEUS určitě nebude brzo..PAM, to možná jo, Twins až za dlouho, DOktor, toho se snažim.xD Don´t let me fall to netušim.xDDjá vážně nevim jak to budexD co napíšu, to napíšu, může to trvat dlouho, může to trvat krátce.xD co se týče tvý povídky, na tu teď nemám ani pomyšlení.xDD nějak mi došli nápady na fantasy svět a sekla sem se.xDDD gomen ne ^^