Jdi na obsah Jdi na menu
 


Twins: Toys

1. 4. 2011

Tik tak. Tik tak. CHRRRRRRRRRRRRRRRRR. Ztuhle ležíme vedle sebe, ani se nehneme, abychom do sebe náhodou nedrcli. Dost dobře připomínáme žehlící prkna. Jo, nakonec jsem se rozhodnul spát s Brianem, protože si opravdu nemůžu dovolit spát jinde, než na ortopedické matraci. Oba čučíme do tmavého stropu, v obou bublá vztek. Nebylo by to tak hrozné, moje postel je manželská, teda prodali mi ji jako manželskou a stejně jsme na sobě nalepení, ale je tu jiný problém. Ony jsou ty stěny mezi našimi pokoji opravdu tenké, takže oba posloucháme jak matka řeže pilou. Oprava, to není jenom pila, ale i chlap. Chlap s motorovou pilou. Je to zvuk, který bych nepopsal, ani kdybych chtěl. Brian nakonec vzdá svoje sebeovládání, zvedne ruce a třískne s nimi o postel.

„Ježiši jak je možný, že něco takovýho dokáže vyprodukovat ženská?!“ přikryje si tvář rukama a snaží se uklidnit. Docela ho chápu, je to.. nervi drásající.

„Ztiš se Briane. Aspoň vidíš, co zažívám já, když si vedle vyjebáváš mozek!“ syknu na něj a snažím se matčino chrápání nevnímat. Dost na tom, že se mi ten grázl namáčkne na záda, když se od něj otočím na bok. Trochu do něj šťouchnu, ale on je neodbytný. Zůstane na mě nalepený jako žvýkačka, nebudu ale zapírat, že to není příjemné. Když vás někdo, ať už bez dalšího „využití“ obejme, a je to někdo koho tajně milujete, je to pro vás jako spása. Takže se nechám objímat a nechám ho i, ať mi dýchá za krk.

„Ale ale, podívejme co to z něj leze za sprostá slovíčka,“ rukou přejede přes mojí hruď a zastaví se mi u krku. Na sucho polknu. Tohle je tenký led.

„Drž hubu.“ Začnu se trochu neklidně vrtět. „A vůbec, slez ze mě! Já nejsem žádná tvoje matrace!“ otočím se na záda a odstrčím ho na jeho půlku. Jenže on se nevzdá. Za pět sekund mi sedí na bocích, ruce mám vedle hlavy a jeho nos na svém nose. Oči má svůdně přimhouřené, rty pootevřené.

„Neříkej mi, že tě to nevzrušuje… to co dělám vedle s těmi kluky,“ jeho hlas přejde do smyslného šepotu, který se mi zakusuje do těla. Ty nemáš ani tušení, co prožívám za muka!!!

„Vůbec mě to nevzrušuje, protože to každej den je někdo jinej!“ slez ze mě!!!! Křičím v duchu, ale zůstávám zticha. Tenké stěny, tenké stěny Waii. Zhoupne se v bocích a tím pohybem mi srdce vžene až do krku.

„Nelži mi. Moc dobře vím, jak se díváš, když je ráno vyprovázím z bytu.“ Labužnicky zavře oči. „Hmmm, tak vzrušený pohled co máš ta rána.“ Zacloumám se sebou na důkaz jasného nepohodlí. Jasně, jak bych se jinak měl asi tvářit! Každou noc zažívám, jakoby mě někdo ojel, ale přitom se mě nikdo ani nedotkne!

„Přestaň si se mnou hrát a už ze mě slez!“ zvyšuju trochu hlas, protože si nejsem jistý, jestli tohle dokážu ustát. Moje tělo je stejného názoru. Zastává ten názor, buď se ho dotkne a začne ho laskat, nebo ať se okamžitě stáhne. Bratr má v plánu něco mezi tím. Znovu se zhoupne v bocích, tentokrát proti své vůli zasténám. Sakra o co mu jde? BAKA! „Tak pusť!“ začnu se sebou mlít, ale s ním to ani nehne!

„Buď potichu, stěny jsou tenké,“ šeptá sametovým hlasem, který mě neskutečně vytáčí a vzrušuje zároveň. Zkřížíme pohledy. Ani jeden z nás nechce uhnout, prohrát, dát záminku tomu druhému, aby se vysmál poraženému.

„Ty šmej- ugh!!“ zacpe mi pusu svými rty. Vykulím oči. ON MĚ FAKT LÍBÁ! Své oči má při tom otevřené, ale pořád tak přivřené, že ještě víc vyniká jejich hloubka, smyslnost…vášeň, jež v sobě skrývají. Intenzita Brianova temného pohledu mě až skoro děsí. Propaluje mi díru do mých zornic. Jazykem se mi probojuje do úst a jedna ruka mi začne sjíždět mezi nohy. Jak se ocitl pod mojí peřinou to nemám nejmenší tušení. Jsem tak v šoku, že mám volnou ruku na stejném místě, jako když mi ji držel a občas mu polibek oplatím.

„Copak to tu máme,“ zašeptá, když se dotkne vzrušeného penisu.

„Aghhh-„ zasténám mu do rtů, které ke mně okamžitě přitiskne. Tentokrát už neudržím oči otevřené, je to na mě moc intenzivní pohled a obzvlášť, když mám jeho ruku mezi svýma nohama! Prohnu se v zádech, zatímco on se nade mnou sklání, jazyk v mojí puse, svojí ruku mezi mýma nohama a to všechno, jakoby se nechumelilo. Jakoby to bylo absolutně normální. Suverén jak prase. Ale já nechci, nechci být další v jeho řadě Jsem rudý až za ušima. Tělo se mi začíná potit, dech se zrychluje. Letmo mu pohlédnu do očí, ve kterých se odráží pochopení. Pochopení, jež je doprovázené úsměvem. Tak počkat, co to k čertu. Až teď  si uvědomím, že se nehýbe. Nic nedělá, jen mi sedí na bocích a usmívá se na mě. Usmívá se… On to ví.. „Grázle,“ syknu se slzami v očích. Musím zmizet dřív, než mi volně stečou dolů Shodím ho  ze sebe a tentokrát se nechá. Rychle se vyhrabu z postele a s rukou přitisknutou k ústům se rozeběhnu do koupelny. Za sebou slyším lehké uchechtnutí, které zanikne v chrápání matky. Zamknu za sebou dveře, pustím vodu a sesunu se k zemi s pláčem. Ten šmejd si se mnou hrál. Ví to.. on ví co k němu cítím a přesto si se mnou takhle hraje! Jak mi to jen mohl udělat! Opírám se o stěnu vany, hlavu mezi koleny a ruce ve vlasech. Snažím se tlumit vzlyky tím, že se zakousnu do kolene, ale to moc nepomáhá. Lehce se sebou kývám, téměř nepostřehnutelně. Momentálně, v tuhle chvíli své dvojče nenávidím. Z celého srdce. Jednou jsem četl latinská slova :Odi et amo, a myslím, že to teď dokonale sedí. Nenávidím ho, protože si se mnu hrál. Celou tu dobu, kdy se ke mně přibližoval, kdy se o mě otíral svojí kůží, kdy mě líbal…. Věděl to….Nemůžu zastavit tenké potůčky slz, které nově a nově putují po mé tváři. Je to tak hnusný pocit. Bolí mě srdce.

Moje tělo je rozlámané, bolí mě za krkem a je mi i zima. Vlasy mám rozházené přes obličej, jsem schoulený do klubíčka. Když se pořádně proberu, dojde mi, že ležím v koupelně na zemi, opřený o vanu a voda pořád tekla. Musel jsem asi usnout. Pomalu, s mučivým zasténáním se zvednu, aby vodu vypnul. Hlava mě bolí, jako bych strávil noc v baru a ne brekem. Když už jsme u breku, pohled na sebe do zrcadla mě docela vyděsil. Blonďaté vlasy mám slepené od slz, světle modré oči zarudlé a celkově jsem nějaký…oteklý. Na ruce si natočím studenou dávku vody a chrstnu si jí na obličej. Pro rozespalé svaly je to šok, ale jsem díky tomu aspoň úplně vzhůru. Nechce se mi ven. Nechce se mi potkat se s Brianem ani s matkou. Chtěl bych být sám, jenže to mi nebude dopřáno. Jsem jediný, kdo se tu o to stará a kdo jim vaří, na to jsem jim dobrý. Ozve se zaťukání na dveře.

„Drahoušku! Prosím tě otevři,“ naléhá matka. Že by o mě měla strach? „Potřebuju si nutně umýt vlasy!“ Ušklíbnu se. Jistě že ne, jak můžu být tak naivní. Ta aby měla starost o někoho jiného, než o sebe. Utřu si tvář do svého županu, nějak si srovnám vlasy a konečně vyjdu z koupelny. Matka se ani nepozastaví nad mým vzhledem, vtrhne do koupelny jako uragán a řádí. Kysele se pousměju. Nečekané. Otočím se a málem vrazím do Briana, který si mě pozorně prohlíží. V puse má párátko a v jedné ruce džus. Šlehnu po něm nepříjemným pohledem. Je mi z něj zle, teď je mi z něj opravdu zle. Jak se mi může po tom všem podívat do očí. Projdu okolo něj, ale chytne mě za loket. Pevně. Bolí to.

„Pusť mě!“ vrčím vztekle. Nechci s ním mluvit, nechci s ním nic mít. Zklamal mě ve všech směrech, ale vlastně co jsem čekal? Že se mi vrhne do náruče? Že mě bude taky milovat? Jsem opravdu nechutně naivní. Chci se mu vysmeknout, ale nejde mi to. „Tak pusť,“ zašeptám a přestanu se sebou cukat. Brian na mě mlčky hledí, ale já nejsem schopný pohled opětovat. Bojím se toho, co bych v nich nejspíš uviděl. Jeho stisk kolem mého lokte pozvolna povoluje, až mizí úplně. Cuknu hlavou a konečně od něj odejdu. Co to sakra mělo být? To mě chce mučit do konce života?

Připravil jsem výtečnou snídani. Nebo to aspoň říkala matka. Slaninu s vajíčkem, tak jako vždycky, pomerančový džus. Snídani si sebou vezmu do svého pokoje. Nechci jíst s nimi. Na oba se nemůžu podívat. Na bratra, protože si se mnou hrál a na matku, protože myslela jenom na sebe. Je mi z nich špatně.

„Waiete.“ Trhnu sebou. Ten hlas, ach ten hlas. Pevně zavřu oči. Jak dlouho mě bude ničit? Neotočím se na něj, dál se věnuju svojí snídani, ale vlastně ani nevnímám co jím. Všechny moje smysly se soustředí jen na jedno v pokoji.

„Vypadni, Briane.“ Pronesu chladně. Jenže to je jen zdání. Uvnitř se klepu, jako klas ve větru. Nevím jestli vztekem, nebo něčím jiným. Jeho přítomnost mě prostě rozechvívá. Nevím, jestli si toho všimnul, ale na tom nesejde. Jsem rozhodnutý ho ignorovat. Prostě pro mě není… V pokoji je ticho. Asi nakonec odešel, ale to je jenom dobře.. jenom dobře. Povzdechnu si. Měl bych si najít vlastní bydlení a postavit se na nohy. No, za pár dní nám bude dvacet. Hned po tom se odstěhuju. Přemýšlel jsem o tom už docela dlouho, ale neměl jsem k tomu důvod. Nu, teď ho aspoň mám. Otočím se na židli, abych mohl odnést prázdný talíř. Šokem zůstanu stát na místě, talíř skoro upustím. Co tu ještě chce? „Neřekl jsem to snad jasně?“ zatnu zuby. Nikdy jsem k němu takový nebyl. Ten, kdo z nás dvou je arogantní, chladný a občas i zlý, je Brian, ne já. Musím se přemáhat, aby mi to vydrželo, pokud se nechci před ním potopit. Aspoň jako potopení sama sebe bych to bral já. Nevím jak on. Za těma očima se skrývá něco, něco co se tam skrývat nemělo. Zvláštně se leskly, zdáli se mi modřejší než kdy dřív. Rty se mu roztáhly do malého úsměvu. Odděluje nás od sebe jenom talířek, který stále držím v rukou a moje raněné já. Už zase si se mnou hraje, určitě si se mnou hraje. Dobrovolně by se takhle nechoval. I když….

„Nikdy jsi nebyl příliš přesvědčivý,“ zašeptá, když mi rukou projede skrz vlhké vlasy. Sleduje svou ruku, fascinován tím pohledem. Já sem naopak fascinován jím. Zase. Ksoooo!! „Víš, i když si mé dvojče..“ nakloní se o něco blíž. „Nikdy nevím, co si myslíš.“ Hajzl. To si myslím! Jenže… žádný jenže Waii! Je to grázl co šuká s každým a hraje si s tebou! Tak mu to řekni! ŘEKNI!!!

„Drž hubu!“ zakřičím nahlas. Nenávidim, když mi vědomí mluví do mých věci! Vzápětí se chytnu za pusu, když si uvědomím, že to vypadalo jako nadávka Brianovi. S překvapenýma očima se na něj dívám. Nehnulo to s ním. Tváří se tak, jako se tvářil před chvilkou. Nic v obličeji se mu nezměnilo. Do pokoje v tu chvíli vletí matka.

„Copak se děje milánci!“ Brian se na mě vypočítavě usměje, očima se vpaluje do mých.

„Ale nic mami, nic se neděje. Jenom Waiet je celý nesvůj, že, Waiete?“ přimhouřím oči a zamračím se na něj. Tak rád bych mu skočil po krku. Smáznul mu ten výraz z ksichtu. Agh! Omlátit mu talířek o hlavu!

„Jdi do prdele!“ prsknu a vyškubnu se mu. Matka se šokovaně chytne za krk.

„Teda mladý pane! Takhle mluvit je neslušné!“

„Neslušné je, v padesáti letech, nosit minisukně!“ opustím nasupeně svůj pokoj, talířek vztekle hodím do dřezu. Ještěže jsem si na sebe vzal tak nějak ucházející oblečení. Popadnu klíčky od domu, a aniž bych řekl, kam jdu, třísknu dveřmi. Oba mi už můžou vlézt na záda.

--

Kdo by řekl, že se bude tak rychle stmívat. Slunce už je hluboko za zemí a město pohltil oblak tmy. Pro jistotu se podívám na hodinky. Nevěřícně vykulím oči. Půl jedný v noci?! Co jsem proboha dělal? Nu, je pravda, že jsem se zamyslel. Hodně jsem se zamyslel, tak to uteklo vážně rychle. Rozhlédnu se kolem sebe. Em, vypadá to tu velmi strašidelně. Nejspíš bych se měl vrátit. Nebo jet autobusem. Jo to bude jistější. Kdo ví, co se tu potuluje za individua. Nebudu riskovat své zdraví a tak vyrazím na autobus. Tse, určitě si o mě nedělají starost. Kdepak. Brian si vyšoustává mozek a matka je v gay baru. I když, kdyby měl Brian sex, svíjel bych se na zemi slastí. Hmm. To je zvláštní. Že by šel spát, aby byl fit do školy? Ten určitě! Ale zajímalo by mě, co asi dělá. Ne, nezajímalo! Napomenu se ostře. Nezajímá mě, co ten hajzl dělá. Kusoooooooo, jak já bych ho nakopal! Ale co, co je mi do něj. Kašlu na bratra, který kašle na mě, proč bych se já o něj měl pořád starat. Ne. Odteď už ne.

Cesta autobusem domu trvala chvilku. Vlastně hned co jsem přišel na zastávku, jel mi autobus. Naštěstí v něm nikdo nebyl. Necítil bych se  v klidu. Pomalým krokem se loudám k domu. Nechce se mi tam, sakra jak mě se tam nechce. No jo, jenže musím. Zítra, vlastně už dnes, je škola a pak musím do práce. Do práce, zatímco si Brian s matkou budou užívat. Kam já jsem to dotáhnul. Vyjedu až nahoru, vyndám klíčky od bytu a odemknu. Počínám si tiše, nechci je vzbudit, už jenom pro ty jejich blbé řeči. Vyzuju se z bot, klíče tichounce položím na skřínku. Zatím to vypadá, že všichni spí. Jen dobře. Plížím se chodbou, vejdu do kuchyně a z kuchyně chci projít ke schodům nahoru, ale nějak mi to není umožněno. Nejsem si jistý, jestli jsem hysterka nebo ne, ale trochu přidušeně vykřiknu, když si všimnu mužské postavy sedící na gauči se založenýma rukama. Modré oči se v té tmě vztekle lesknou.

„Kde jsi byl.“ Chladný hlas se do mě odporně zakousne.

„Co tě to zajímá?“ otočím se na podpatku a udělám první krok na schody. Jenže jsem chycen přes zábradlí za ruku. Ohlédnu se po něm. Je naštvaný, ale proč?

 

hands.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.......

(Noctis, 3. 4. 2011 11:04)

ale že by začal brian žárlit XDXD ješte že nemam matku ktera takhle řeže XDXD ale moje babča takhle jo XDXD aa chci dalši dil XDXD s brianem sme si hodně podobni až na to že nejsem flundra a tak sexi XDXDXD

tak ať už to !!!!!!!!!

(sisi/ctenar, 2. 4. 2011 13:15)

whááá proč to už neudělá já bychz briana majzla po hlavě!!!!!!!! a bylo by!

...

(ElenEstel, 2. 4. 2011 9:58)

wow jsem zvědavá jak to bude dál tedy pokud to bude mít pokračování

Re: ...

(Raven/Naku, 2. 4. 2011 12:32)

...^^aaaaano , má to pokračování..^^

Re: Re: ...

(ElenEstel, 2. 4. 2011 13:06)

jupíí, doufám že waii bude vpořádku

juooooooooooooooooooooooooooooooooooo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

(sisi/ctenar, 2. 4. 2011 13:01)

tak za tohle máš umě bonus!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! XD