World of crazy Dreamer

Příjemně. Cítil se dokonale příjemně. Bylo mu teplo, těla se dotýkaly příjemné přikrývky. Velmi pohodlné. Vůbec se mu nechtělo vstávat a tak nějak mu bylo jedno, kolik je hodin. Pootevřeným oknem do pokoje proudil čistý svěží vzduch a venkovní cikády řvaly o sto šest. Cikády. Prudce se posadil ne posteli, oči doširoka rozevřené, snažíc je přivyknout na úplnou tmu. Stěny a rozmístění nábytku v pokoji absolutně nepoznával. Urychleně se snažil přijít na to, kde je. Pamatoval se jen, že mu Alexa na recepci oznámila den volna a pak že upadl na zem a byl v bezvědomí. Na nic jiného přijít nemohl. Doufal proto, že ho neunesli.

„Myslel jsem, že se už neprobudíš.“ Prudce otočil hlavu za hlasem. Vyděsil ho klid, který ho naplnil, když zahlédnul Jackieho se založenýma rukama, opírat se o veřeje dveří. Srdce mu přestalo tak zběsile tlouci. Jackie vešel dál do pokoje a na lampě pustil trochu světla. Ne moc, aby to jeho poklad, co mu ležel v posteli, tolik neoslepilo. Hned po tom se na něj usmál. „Alexa mi volala, po tom, co jsi tam zkolaboval na recepci.“ Naprosto nenuceně mu vysvětlil, jak se vzal u něj doma. „Kladla mi na srdce, abych se o tebe postaral, tak jsem tě vzal sem, protože klíče od domu, jsem nenašel.“ Ve skutečnosti jsem chtěl, abys tu byl, ale nahlas nic neřekl. Jen se něžně usmíval. Oliver mu onen úsměv nejistě, stále rozespale, oplácel. I přesto, že byl klidnější, se cítil tak nějak, nervózně. V puse měl sucho, chloupky na krku se mu postavily a byl tak nějak.. rozechvělý. Jackie si toho nejspíš všimnul, protože udělal jeden rychlý pohyb a skončil přímo na Oliverovi, co na něj koukal jako súva z nudlí. „Snad ze mě nejsi nervózní,“ okomentoval doktorovo hlasité polknutí, když se znovu ocitl v přikrývkách a s Jackiem na stehnech. Oliver kulil ty své modré oči a pootevřel rty v odpověď. Místo odpovědi, však vyšlo nic. Nebyl schopný mluvit. Tíha sousedova těla mu taky nepročisťovala myšlenky. Jackie ho přitahoval a možná ve skrytu duše doufal, že tahle situace někdy nastane, ale když už tu byla, popravdě, nevěděl co dělat. Kor, když měl nahá stehna a tři knoflíčky u košile rozepnuté. Sledoval pohyby Jackieho obličeje a snažil se nějak vyjít z emocí, jež se odrážely v tmavě modrých očích. Nic. Absolutně nic. Naklonil se k němu tak blízko, až se o něj otřel rty. Oliver ztuhnul v očekávání věcí příštích. Starší muž se na něj upřímně zakřenil. „Připravil jsem večeři, pokud máš hlad.“ Slezl dolů a jen tak se odebral ke dveřím. U nich se zastavil, mrknul na něj a zmizel v dolních patrech. Oliver ho sledoval očima z pozice ležmo a neměl slov. On tady….tam…pfffff. tohle bylo pro jeho mozek moc náročné. Rozplácle ležel na zádech, ruce rozhozené do stran, oči vyčítavě upírajíc do stropu. Ke svému zděšení si přál, aby to byl sen, který by se mu dozdál až do úplného konce. S lehce se červenajícími tvářemi zvednul. Porozhlédnul se po pokoji a hledal svoje kalhoty. Co ho však zaujalo bylo vědomí, že tohle není pokoj pro hosty, ale Jackieho ložnice. Poznal to podle pootevřené skříně s oblečením, peněženkou na nočním stolku a psacímu stolu, na kterém byla lampička. Docela mu polichotilo, že mu dával takovou důvěru a nechal si tu peněženku. Kdokoliv jiný mu ji mohl vzít a naprosto vybrakovat. Své kalhoty našel na židli, tak si pro ně došel a natáhnul si je. Podíval se na digitální budík, aby zjistil, kolik je hodin. Půl osmé večer. Prsty si prohrábnul lehce zpocené vlasy. V břiše se mu to začalo ozývat, tak se vydal cestou, kterou před tím šel Jackie. Jelikož byl mužův domek dosti podobný tomu jeho, tak s přehledem našel kuchyň. A v ní i Jackieho, který seděl u stolu, se sklenkou vína. Pohled měl takový lehce nepřítomný, jako kdyby se toulal někde, kde on, ani tenhle dům nejsou. Někde daleko, kam smí jen Jackie. Lehkým zakašláním dal najevo svůj příchod. Muž se sebou lehce trhl, ale vzápětí se usmál jako sluníčko s nádechem bouřky. Olivera ten úsměv naprosto fascinoval.

„Dáš si?“ ukázal k troubě ve výšce očí, kde se právě dopeklo kuře. Vedle v hrnci byla připravená kaše a tatarka ve skleničce. Nijak světoborné jídlo, ale moc dobré. Oliver ho tedy aspoň rád měl. Přikývnul hlavou a přisedl si naproti němu. Jackie mezitím vstal a oběma nandal přiměřenou porci. Doktůrek nemohl odolat, aby si ho neprohlédnul zezadu. Tak když už měl tu možnost, musel ji využít. Široká záda, úzký pas a ten zadek! Nečekal by, že někdo s jeho postavou, bude žít v takovém podivném předměstí, ale budiž. Pro něj to bylo plus. „Asi se začnu červenat.“ Ozval se najednou s hlavou otočenou přes rameno. Oliver okamžitě zrudnul. Bylo mu trapné, že ho nachytal v takové situaci, ale očividně to Jackiemu nevadilo. Dokazoval to jeho upřímný smích, který mu pronikl do uší. Zvednul k němu oči, když mu před nos strčil jídlo. „Takhle vypadáš strašně roztomile.“ znovu na něj mrkl a naprosto bez starostně si sedl naproti němu. Oliver neměl slov. Byl rudý jako rajče, v ústech měl sucho a ruce se mu lehce třásli. Nevěděl, co to s ním je, nikdy se takhle při konverzaci, nebo lehkém flirtování s muži, nezakoktal. Jenže jeho podvědomí dokázalo rozpoznat, že Jackie není jen tak ledajaký muž. On je jiný. V ničem, ale zároveň ve všem. „Nemáš hlad?“ Oliver zmateně zvednul hlavu.

„C-co?“

„Ptal jsem se, jestli nemáš hlad,“ kývnul k jeho nedotčenému talíři. „Ještě jsi se toho nedotkl.“ Sledoval každý doktorův pohyb jako pod mikroskopem. Nervózní pohled vlevo, nervózní pohled vpravo, hlasité polknutí, lehké ruměnce na tvářích. K nakousnutí. Sakra, jak on po něm toužil, až to bylo neúnosné.

Blondýn se omluvně usmál. Tak neskutečně roztomile, že málem překousnul vidličku, aby po něm neskočil.

„Promiň, nějak jsem se zamyslel.“ Vzal si příbor do ruky a jal se nakrmit svůj hladový žaludek. Vkládal to do pusy opatrně, Jackiemu připadalo, jako kdyby dodržoval nějakou etiketu. A taky že ano. Oliverovi rodiče si na etiketě velice zakládaly a jemu nějaké staré zvyky z dob, kdy u nich bydlel, zůstaly. Jackie ho fascinován pozoroval se zvyšující se touhou. To jak si vkládal vidličku do úst, jak špulil rty, když se chtěl napít, to všechno v něm vyvolávalo zvířecí pudy. Raději se plně soustředil na svůj talíř. Jak je možné, aby existoval někdo, kdo vůbec nic neudělá a přesto je tak neodolatelně sexy? Hlava mu to nebrala.

Když dojedli, pozval Olivera na šachy. Ten s radostí přijal, i když už si pravidla skoro nepamatoval. Sedli si v obýváku na dvě pohodlná křesla, která byla postavena u šachového stolku.

„Máš rád šachy?“ zeptal se blonďák, když Jackie táhnul.

„Ano, jsou dobré na procvičení mozku. Musí se u nich přemýšlet.“ Poklepal si na hlavu a sledoval Oliverův tah. Bylo mu jasné, že nad ním vyhraje. To bez pochyby. Jeho zvrácené já však dostalo nápad. „Co si o něco zahrát, aby to bylo zajímavé?“ navrhnul jen tak, jakože v meziřečí. Olivera nabídka zaskočila.

„A o co? Nejsem v nich moc dobrý.“ Opřel se o opěradlo, čekajíc na Jackieho tah.

„Však to já také ne, dlouho jsem je nehrál.“ Lhal jako když tiskne. V mládí vyhrál několik šachových turnajů a mistrovství světa, ale to si nechá pro sebe. Mladý muž byl jeho nabídkou trochu zaskočený, ale chtěl o něco hrát. Přesněji řečeno, chtěl hrát o jeho polibek.

„O co?“ přemýšlel naoko a dál se věnoval svým figurkám. „O polibek.“ Řekl své přání nahlas. Proč taky ne, staří jsou na to oba, aby chodili kolem horké kaše a jiskra mezi nimi se nedala popřít. Tak proč si brát servítky. Kdyby Oliver v ten moment pil, nebo jedl, nejspíš by se udusil. Oči do široka rozevřené upíral na zjevně klidného majitele domu, jenž se naprosto vážně zabýval šachovou partií.

„Cože?“ teď byla řada na něm ,ale nemohl táhnout. Nemohl udělat nic, byla dokonale vyvedený z míry. Černovlasý muž se na něj usmál.

„Slyšel jsi dobře. Poražený věnuje polibek výherci. Nic míň nic víc.“ Říkal to, jakoby se nechumelilo. Stále zaskočený Oliver nemohl ze sebe vydat znovu ani hlásku. Dneska na něj bylo až příliš mnoho informací. A pohledů. Sakra, tohle je ale debilní situace, naříkal v duchu, když se rozhodoval, zda vsadit své rty do hry nebo ne. Jackie se zdál ale fér. Necítil k němu nedůvěru, takže to mohl zkusit, ale… Žádné ale, Olivere. Očividně je na kluky, to by jinak nežádal poraženecký polibek. „Takže?“ vyžadoval si od něj odpověď. Už teď se těšil, jak ho porazí. A ochutná.

Věděl jsem, že lhal, když říkal, že už šachy dlouho nehrál. Je to na něm dost vidět, i když si zřejmě myslí, že jsem tak naivní a nevidím to. Ha! To se plete. Opřel jsem se loktem o šachový stolek a podložil si bradu levou rukou. Přemýšlel jsem, proč tedy hraju, když vím, že stoprocentně prohraju. Z jistého druhu morbidnosti? Něco na Jackiem je tak nebezpečného.. přitahuje mě to.  Už jsem chtěl táhnout, když jsem najednou na noze ucítil dotyk a pak chvilkové tření nad kotníkem. Zarazil jsem se v pohybu s rukou nad koněm a ztěžka polkl. Cítil jsem, jak mi po krku stéká hnusná studená kapka potu, razící si cestu mezi lopatkami. Naskočila mi husí kůže, a i chloupky na krku se mi postavily. Mělo to určitě vypadat, jako že si protahuje nohy, ale já ho prokoukl. Je mi absolutně jasný, že to není jen tak. Pane bože, on mě tady svádí! Ten parchant jeden! Využívá toho! A ten jeho "nevinný" pohled. Připadám si, jakoby mě svlíkal očima, hůř, jakoby mě už svlíknul a já tu seděl nahý. Ze šoku jsem zapomněl, jak jsem chtěl táhnout a udělal jsem naprostou kravinu. Školáckou chybu! Popadl jsem první figurku, která mi přišla pod ruku a táhl jsem. Já idiot! Dojde mi, jakou chybu jsem udělal a chce se mi vzteky brečet. Bože, to je zmetek. Měl to naplánovaný. Jen jsem s mírně pootevřenou pusou sledoval, jak táhne věží a jak se jeho rty pohybují při vyřčení těch dvou slov:

„ŠACH MAT!“ Dál už jsem jen jako v mrákotách sledoval, jak se zvedá, obchází stolek s vítězným úsměvem a jiskřičkami něčeho neidentifikovatelného v očích. Napjal jsem se při jeho velmi sebejisté chůzi. Naklonil se trochu ke mně, jelikož jsem pořád seděl na pohodlném křesle. Když mi ponořil ruku do vlasů a za zátylek si mě k sobě přitáhl, zapomněl jsem i dýchat. A když se jeho rty pak ve vášnivém polibku spojily s těma mýma, přepadla mě taková slabost, že kdybych neseděl, stoprocentně bych se sesunul k zemi. Druhou rukou si mě přitáhl za pas těsněji k sobě, takže jsme teď byli tělo na tělo, což na mě bylo už vážně moc. Cítil jsem pod sebou napnuté pevné svaly, rukama jsem se ho držel za pevná ramena. Oh, bože! Aniž bych to zamýšlel, z hrdla se mi vydral tak zmučený sten, že bych se z fleku mohl pasovat na děvku. Cítil jsem, jak se Jackieho rty zvlnily v úsměvu, když mě líbal, přičemž jsem krásně zrudnul. Nečekal bych, že se partie šachů vyvine v něco takového. I když jsem to původně neměl v plánu, nechal jsem se unášet na vlnách rozkoše, kterou mi jen tím fyzickým kontaktem poskytl, takže jsem si ani nevšiml, že ruku ze zátylku přesunul pomalu přes záda až do mého rozkroku. Tak dokonale odvedl mou pozornost. Zalapal jsem po dechu, když jeho silná ruka sevřela můj už tak bolestivě naběhlý úd přes kalhoty. Pane bože, já se vzrušil jenom z polibku?! Rozevřu doširoka oči, jak mě vyděsila reakce vlastního těla. To, jak reaguju už jenom na jeho přítomnost. Opravdu je to děsivé, ale to přece nejde! Chytil jsem ho za zápěstí a druhou rukou se ho od sebe snažil odstrčit. Marně. Neměl jsem žádnou sílu. Totálně mě odzbrojil.

Očividně se mu moje snaha o odpor moc nelíbila, takže jsem se během mrknutí oka ocitl přišpendlený na zdi, u které se křeslo nacházelo, s  rukama nad hlavou a kolenem mezi svýma nohama. Přidušeně zasténám. Nestačil jsem říct ani slovo nesouhlasu, když mi ucho ovanul jeho teplý dech. Naskočila mi z toho husí kůže. Ještě jsem zrychleně dýchal z prožitého polibku, ale on mi dech zase sebral, když po dlouhé době promluvil.

„Nemám rád, když mi někdo odporuje." Pronesl to tak nebezpečným hlasem plným vášně a...chtíče, že se mi až zatmělo před očima. To je… to je… Když mě pak kousl do ušního lalůčku, myslel jsem, že vyletím z kůže. „Já vím, že to chceš. Oba to chceme..." Nemohl jsem ho dál poslouchat, uhnul jsem s hlavou na stranu a snažil se vzpamatovat. Jenže jsem mu tím tak dal jedinečnou možnost, přisát se mi na krk. Na moje citlivé místo! Aniž jsem to stačil zastavit, tak hlasitě jsem zasténal, že jsem si až říkal, jestli to vylezlo z mých úst. Žužlal ho tak dlouho, že  jsem si byl stoprocentně jistý, že tam budu mít cucflek. Povolil jsem stisk, což mu umožnilo nový postup. Zazmítal jsem sebou, když se jeho ruka opět dotkla míst, kde se nacházely moje slabiny. Bože to...

„...nevydržím," vydechl jsem rozechvěle. Docela jistě jsem věděl, že se usmál. Zase. Ani jsem nestačil zaprotestovat a už jsem měl jeho ruku v kalhotách. Zmučeně jsem zasténal, když znovu pohltil moje rty v polibku. Tohle je mučení! Pánví jsem se natisknul na stěnu za sebou, abych uniknul jeho ruce, ale byl nekompromisní. Svou pánví se přitlačil na mě s rukou stále pracující na mém vzrušeném údu a tou druhou mě chytil ze strany za krk. Pane bože, pane bože!

Ať to tak bůh chtěl nebo ne, zazvoní Jackiemu mobil. Pro oba to bylo jako kdyby se nám nad hlavami spustila siréna. Trhnul jsem sebou a sledoval Jackieho, jak se ode mě pomalu vzdaluje. Prostě si jen tak odešel zvednout telefon! Naprosto vykolejen sleduju, dění okolo.

„Příjem,“ zavrčí nerudně na volajícího. Jenže po pěti vteřinách se mužův výraz změní. Je víc ostražitý, do obličeje se mu vkrádá chlad a jistá… ledová nevraživost? Ano, z Jackieho je teď jiný člověk. Jakoby si nasadil masku chladnokrevného vraha…. „Ano, rozumím.“ Zatípnul telefon. Netvářil se zrovna dvakrát nadšeně, ale já jsem pořád v rauši. Nejsem stále schopný se nějak pohnout. Jackie se opře o šachový stolek, s dost podivným výrazem, kterým mě obdařil. Jde z něj strach. I když, kdo by se nedíval na rozcuchaného mladého muže, s vytaženým vrškem až někam k prsům a rozepnutýma napnutýma kalhotama?

„Co…kdo to byl?“ snažím se to všechno nějak zakecat, ale očividně to nefunguje. Výraz se mu během sekundy mění na šelmí výraz,  co jasně říká, že mě brzo sežere. Poodstoupí od stěny. Z nějakého popudu se k němu otočím, musím být k němu otočeným čelem, abych ho neměl v zádech. Je… děsivý. Děsivý, ale při tom je tak tajemný, prakticky nic, o něm nevím, jen kromě toho, že je to můj soused a umí dokonale šachy.

„Nikdo to nebyl. Jen nepříjemný hovor.“ Chňapne mi po ruce a strhne mě k sobě. Přilítnu mu do náruče jako těžký pytel brambor a on kolem mě obtočí svoje ruce. Postupuje se mnou dozadu a tak cítím, jak stehny narazím na šachový stůl. „Tak kde jsme to skončili?“ zavrní mi do ucha, které následně začne ožižlávat a ruce se mu opět rozeběhnou po těle. Snažím se ho od sebe odstrčit, ale všechny pokusy vyjdou na zmar. Hladí mě po horké kůži, která se opět začala znovu rozpalovat. Sakra ale já nechci. Teda ne že bych nechtě, ale nemůžu. To nejde!

„Aghhh-,“ zasténám hlasitě. Jeho zuby se mi zakously do kůže na krku, jednu ruku pod vrchním oblečením a druhou nebezpečně blízko rozkroku. „Pře- přestaň.“ Snažím se usměrnit jak jeho, tak svojí vášeň. Bože, to jsem tak… nadržený? Jenže ať už ten telefon znamenal cokoliv, do pokoje, bez známek studu, vstoupil drobný chlapec. Postavil se u pracovního stolu a když si ho Jackie, zřejmě záměrně nevšímal, odkašlal si. Černovlasý muž s povzdechem přestal olizovat mojí klíční kost, ale z náruče mě nepustil. Šlehnul po něm nepříjemným pohledem, pod kterým sem se nevědomky přikrčil i já. Blonďatý muž však nikoli. S klidem ve tváři dále stál u stolu.

„Sebastiene.“ Zavrčel naštvaně Jackie. Sebastian na něj upřel chladné modré oči, jež byly ale naplněné oddaností a věrností k Jackiemu. Co se to tu děje?, napadlo mě, protože atmosféra lehce zhoustla. A navíc mě naprosto cizí muž vidí v objetí a … s jeho jazykem na mé hrudi! Zrudnu jako paprika. Taková trapná situace.

„Jackie.“ Oplatil mu stejnou tóninou a k ničemu víc se neměl. Upírali na sebe pohledy, kterými si říkali vše, dokonale jim rozuměli, jenom já neměl ani páru o tom, co se to děje.

„Fajn, fajn.“ Kapituloval nakonec a pustil mě. Jeho oči mě však stále svlíkaly, což ve mně vyvolalo další rudnutí. Vesele se usmál. „Omlouvám se, Olivere, ale budeme to muset nechat na jindy.“ Šeptá mi tak svůdně, až se mi postaví chloupky na krku. „Ale neboj, ještě jsme neskončili.“ Jeho hlas je tak pevný, že mě okamžitě přesvědčí o pravdivosti jeho slov. Se začínající touhou, kterou ve mně ta slova zažehla se od něj oddaluju víc a víc, až nakonec úplně zmizím z dohledu.

----

„Jackie, je nebezpečné, ho sem brát. Jsi nezodpovědný“ Napomene mě Sebastian s přehnaně klidnou maskou. Přejdu ke stolu u kterého stojí a vytáhnu z něj cigarety.

„Ale no tak. To mi říkáš už léta.“ Připálí mi a zapalovač opět schová do útrob kabátu. Hmm, pořád na sobě cítím Oliverovu vůni. Jak srandovně rudnul, když jsem se o něj začal „starat“. Nikdo, mě za dlouhá léta nedokázal tak očarovat jako tenhle doktůrek. Fascinovalo mě na něm všechno. Pohyby, gesta, oči, postava, prostě úplně všechno. Za jediný večer ve mně vyvolal zvířecí touhu a nebýt telefonátu a následného vpádu mého nohsleda, jsem si stoprocentně jistý, že bych ho opřel o šachový stůl a…Sakra, potřebuju sprchu. Projedu si rukou zpocené vlasy.

„Poslouchal si mě, nebo jsi myslel na to stvoření, které právě odešlo?“ lišácky se na něj pousměju. Vím, že ho vytáčí, když ho nevnímám, nebo nedávám pozor na to ,co říká. Trpitelsky si povzdychne. „Fascinuje mě, že muž jako vy, je ve svém oboru tak vynikající.“ Mrknu na něj a sednu si za stůl. Dobře, vynecháme můj osobní život, je čas se začít věnovat své práci.

„Tak co je nového?“ hodím nohy na stůl a sleduju poletující větve před oknem. Je to tak nějak uklidňující. Seb si všimne mé nepozornosti, ale rozhodne se to nechat být.

„Očividně budu muset Olivera odstranit z cesty, aby si se mohl soustředit na práci,“ neodpustí si malou poznámku, než pokračuje. „Jsem si jistý, že jsi obdržel onen telefonát…?“ přikývnu k souhlasu, dál pozorujíc venkovní rozruch. Sebastian si znovu nepatrně povzdechne. „Výborně. Pak víte, že byste se měl okamžitě sbalit a odjed vyplnit zakázku.“ Drcne do stolu, čímž mi shodí nohy dolů.

„Kdo ti dal vůbec právo, se mnou takhle jednat co?!“ měřím si ho výhružným pohledem, ale Sebastien ví, že to je jenom maska. Nevím, co bych si bez tohohle panáčka počal. Je něco jako moje pravá ruka. Vždycky mi kryje záda a dohlíží na mě. Na klíně mi přistane přichystaná taška se všemi potřebnými věcmi.

„Dovolil jsem si ti sbalit to nejnutnější a nářadí máš v tašce v hale. PDačko máš naladěné, GPS navigaci taky. Kdyby něco, jsem stále na příjmu.“ Bez dalšího vysvětlování se otočí a vydá se na odchod. „Jo a mimochodem. Je fajn.“ Utrousí přes rameno, než mi úplně zmizí z dohledu. Pousměju se. Někdo by to nemusel říct, ale na Sebastienově názoru mi záleží. Tenhle podivný kudrnatý ďábel, měl vždycky správný úsudek a pokaždé mě vytáhnul ze šlamastiky, tedy když jsem se do nějaké dostal. Proto, když to řekl, jsem se musel pousmát, protože mě to potěšilo. Dokouřím cigaretu a pohledem ulpím na rozházeném šachovém stolku. Ach ano, dokončíme to spolu. Olíznu si rty a podle ďáblíkových pokynů se vydám plnit úkol.