World of crazy Dreamer

Výborně, přesně jak to mám rád. Lehké zbraně, těžké zbraně, nože… um, všechno, co miluju, mi Seb dokonale připravil. Jako nějaká služtička. Egh, na co to zase myslím. Pořádně se uvelebím na střeše parkoviště, se sniperovským mazlíčkem. Jak já tuhle holku zbožňuju. To je jediná ženská, kromě mé matky, o které jsem schopný říct, že ji miluju. Udělám si větší pohodlí a čekám. Děkuju všem čertům, že je počasí přívětivé. Nesnáším, když musím plnit mise za deště, nebo sněhu, to je absolutně to nejhorší. Dole pode mnou je čirý ruch. Nějaká slavnostní akce, červené koberce, spousta fotografů. Ženy v drahých noblesních róbách, muži v drahých oblecích. Fascinující. Mě zajímá jen jeden. A ten jeden ještě nedorazil. Nablýskané limuzíny přivážejí každých pět minut minimálně dva hosty, kteří vstupují do obrovské budovy, která je nasvícená reflektory. Teda to bude poprask, až ho sejmu. Ha! Můj cíl na dohled. Pořádně, pěkně si zaměřím, tááák…ale počkat. Můj šestý smysl začne být na poplach a právě včas. Odkulím se stranou, čímž se vyhnu dobře mířenému noži. Měl jsem čekat, že bude mít někde po střechách svoje lidi. Je to docela dobře urostlej chlápek a naštěstí v tom je problém. Není tak rychlý jako já. Zneškodním ho během pár minut. Když se znovu podívám přes okraj, všichni, až na novináře, jsou uvnitř. Bezva. Co nejde udělat z dálky, udělá se zblízka. Ještě že mi Seb přibalil i náhradní oblek.

No paráda. Všude samí snobové, nafintěné nány a povrchní ignoranti. Fascinující. Zběžně se prohlídnu v zrcadle. Oblek vybral Sebastien naprosto skvěle. Padne mi, je i moderní a hodí se k mé postavě. Taky proto na mě asi kouká každá druhá ženská tady, co je sama, nebo co se chystá podvést manžela. Br, otřepu se a přinutím se myslet na Olivera. Copak asi dělá ten můj cukroušek? Co jsem tak pochopil, jedná se o nějakou charitativní akci pro děti. Mám rád takové akce, ale překvapuje mě účast arogantních lidí, která převyšuje účast lidí, kterým na dětech opravdu záleží. Z malé místnůstky jsme byly převedeni do velkého zlatého sálu s ohromným lustrem uprostřed a kulatými stoly po šesti židlích. Vše laděné do rudé a bílé barvy. Je to tu hezké. Na menším pódiu stojí mikrofon, kam asi „moderátorka“ bude mluvit, aby vybrala co nejvíce peněz. Očima vyhledávám svůj cíl. Dýky bezpečně schované v rukávu, ve speciálním pouzdře. Jsou malinké, sotva postřehnutelné, ale zabíjí se stoprocentní přesností. S lehkostí ignoruju bujnou brunetku, která na mě dělá oči. Doufám, že při odchodu mi nebude dělat potíže tak, jako security při vchodu. Ale jestli nechci vzbudit příliš pozornosti, budu se muset zapojit do hovoru a zrovna tahle bruneta mi dává výbornou příležitost. Jenže když se s ní začnu bavit, hned po pěti minutách mě začne rozčilovat. Přinutím se k úsměvu, kdykoliv něco řekne a očividně moje maska zájmu funguje na jedničku. S úsměvem, kterým se na ni usmívám, nenápadně analyzuji okolí, až hledám to, co jsem najít chtěl. Stojí to několik metrů ode mě. Můj cíl.

---

Sedím si tu v obýváku, zrovna přemýšlím nad svou prací, když mnou projede divný, ledový pocit. Sevřou se mi všechny vnitřnosti v těle, po zádech mi přeběhne ještěrka. Něco se stalo. Vím to jistě. Někomu se něco stalo. Naučil jsem se za své dospívání, že takové pocity nevěstí nic dobrého. Začnu přecházet po obývacím pokoji sem a tam, hořečně si snažím vybavit všechny, kterým by se mohlo něco zlého stát. Jenže nikdo takový mě nenapadá. Všichni by touhle dobou měli být doma. Pohled mi sjede k oknu, které je nasměrováno na sousedův dům. Zatrne mi.

„Jackie..“

----

Všechno se to sehrálo rychle. Konverzace s brunetou, ze které se vyklubala Diana, šla poměrně dobře. I když jsem předstíral, jak bedlivě jí poslouchám, všechny své smysly jsem měl napnuté, směrované jen k mému cíli. Jedna z hlavních schopností a vlastností, které by měl vrah mít, je trpělivost. Čekat v klidu, i kdyby to mělo trvat hodiny. Jenže, právě tohle úplně nesnáším. Vyčkal jsem na správnou příležitost, která se mi naskytla v polovině večera. Můj cíl se odebral na toaletu. Myslel jsem, že se toho nedočkám. Opatrně, s výmluvou pro svou nechtěnou společnici, jsem se odebral za ním. Počítal jsem, že ho budou hlídat. Byl by blázen, kdyby chodil bez ochranky, vzhledem k tomu, že je to velmi žádané zboží na assassinském trhu. Všechno šlo, podle plánu. Nevšiml si, že jdu za ním, dostal jsem se nepozorovaně i přes jeho bodyguardy. Jenže, problém nastal ve chvíli, kdy na dveře od toalet zaklepala Diana, jestli mi není dobře. Tím si mě můj cíl všiml. Další chyba se stala, když jsem s ním zápasil a chtěl jsem vytasit dýku. Zasekla se mi v pouzdře a  nešla ven. V tu chvíli jsem věděl, že je den debil, a bude to jen tak tak. Můj cíl začal přirozeně okamžitě vyřvávat, čímž si přivolal své gorily a upřímně řečeno, byly to vazby. Vyvázl jsem jen tak tak, ale svůj úkol jsem splnil. Cíl ležel na zemi, s rozříznutým hrdlem. Mrtvý.

---

Strnule stojím u okna, když vidím tu scénku, kterou se snaží skrýt pod rouchem noci. K sousedovic domu přijede velké černé SUV. No, přijede, asi není ten správný výraz. Doslova se přiřítí příjezdovou cestou, až ke dveřím. Ze sedadla řidiče vyskakuje Sebastien, jeho zářívá hlava jde i ve tmě rozeznat. Rychle obíhá auto a ještě rychleji otvírá dveře spolujezdce. Osobu, kterou vytahuje ze sedadla, nejsem schopný přesně identifikovat, ale něco mi říká, že to je Jackie. Sebastien ho bere pod paží a snaží se ho dotáhnout do domu. Uvažuji, co bych měl udělat. Podle toho, co jsem viděl, na tom není moc dobře, nenechal by se táhnout, on ne. Když se za nimi zavřou dveře, nepřemýšlím už ani minutu. Čapnu klíče od svého domu a rozeběhnu se k jeho domu.

--

Rozrazím dveře. V hale nikdo není. Rozhlížím se kolem sebe a nikoho nevidím, dokud nezaslechnu bolestné zasténání.  Obývák! Vletím dovnitř a okamžitě se zastavím. S doširoka otevřenýma očima hledím na Jackieho, který sedí se staženou tváří na křesle a boku mu zeje poměrně velká, krvavá rána. Sebastien v místnosti momentálně není, ale to neznamená, že se nevrátí. Muž naproti mně má pevně zavřené oči, v rukou svírá opěradlo. Tiše k němu přejdu, srdce mi buší o závod. Co se to ksakru dělo?!Proč je zraněný!, víří mi hlavou, ale teď musím začít logicky uvažovat. Kleknu si k němu, ruce mu položím na kolena.

„Měl bys jít pryč.“ Oči neotevřel, nechal je pevně zavřené, cedil slova skrz zuby. Jistě, že bych tu být neměl, když se tu zřejmě děje něco nelegálního. „Jestli tě tu Seb najde..“

„To mě nezajímá.“ Namítnu okamžitě a skloním se k jeho ráně. Znaleckým okem si ho začnu prohlížet. Rána je hluboká a poměrně dlouhá. „Ježíši, co si dělal?“ ujede mi, když prsty opatrně prohmatávám okolí rány. Okolí je zarudlé a taky si všimnu, že když jsem neopatrně přejel přes druhou stranu břicha, stáhnul svaly a dusil sten. Blýskne se mi v oku a než se Jackie naděje, sedí bez horního dílu a mé prsty prohmatávají ránu. Za mnou slyším lehké kroky, jež se zastaví nedaleko ode mě. Je mi jasné, kdo to je, ale nehodlám mu věnovat nějakou pozornost. Tu teď potřebuje Jackie.

„Co si myslíte, že tu děláte?“ chladný hlas mi ovane sluch. Každého normálního by vyděsil, ale mě ani náhodou. Otočím na něj hlavu a ledově si ho prohlédnu. V ruce drží desinfekci a nějaké obvazy.

„Pokud vím, tak JÁ, jsem tu doktor!“

„Jenom zkrášlovací!“

„Nemyslete si, že neznám nic jiného. Mám základní kurz chirurgie, tak se mi tu nepleťte a dejte to sem!“ chňapnu po desinfekci a obvazech. „Pak mi to vysvětlíš.“ Utrousím naštvaně a bez dalších vysvětlovaček ho začnu ošetřovat. Chválím se za svoji prozíravost, že jsem při odchodu čapnul svoji příruční lékárničku. Sebastien jen něco zamumlá, čemuž se Jackie usměje. Nedám nic najevo a dál se s mračícím obličejem věnuju ošetřování. Tak on se tu bude usmívat, zatímco já jsem trnul strachy, co se mu stalo?! No to teda ne, hošánku. Trochu víc, než je nezbytné, mu naliju desinfekci do rány.

„Aaaaaah,“ zasténá hlasitě, pevněji sevře opěradlo, až mu zbělají klouby na rukou.

„Promiiiň,“ omluvím se s úsměvem jako andílek, ale nežere mi to. Dokazuje to upřený pohled očí, ve kterým blýská budoucí satisfakce. Jež určitě přijde brzy. Zatím to odsunu stranou a dál se s tváří chirurga, věnuji tomu dílu před sebou. Bez rukavic, opatrně mu otřu ránu. Pořád to krvácí, ale je to už vydesinfikované. Vytáhnu sterilní jehlu. Jackieho hruď se stále rychle zvedá, ale zdá se o něco klidnější. Třeba je to tím, že jsi přišel, ozve se moje vědomí. S lehkým začervenáním skloním hlavu k jehle. Jsem si stoprocentně jistý, že mě Sebastien probodává očima. Dává bedlivý pozor na to, co dělám jeho šéfovi. Sice to nevím jistě, ale chovají se k sobě tak. Nenechám se jeho pozorováním vyvést z míry. Chovám se jako profesionální doktor. Položím prsty na Jackieho kůži. Je horká, sem tam steče kapička potu. Musí ho to bolet. Začnu se zašíváním rány. Nese to celkem statečně, až na občasné napnutí svalů. To mi moc nepomáhá v šití, ale nechám to být. Vím, jak to musí bolet, takže to vždy přejdu jen s nesouhlasným mlasknutím. Všem, včetně Jackieho, se uleví, když skončím. Odstřihnu nit a odložím to na konferenční stolek. Celou dobu mu klečím mezi nohama. Zvednu oči, abych se mu podíval do očí. Je v nich neproniknutelná clona, která nedovolí ničemu ven. Mrzí mě to, ale co se dá dělat. Tenhle člověk, je zvláštní. Zamračím se na něj a raději prohmatám druhou  stranu, kde ošklivě fialový kůže. Zamračím se ještě víc. Všimnul jsem si ještě něčeho. Na jeho kůži nejsou patrná jen tyhle zranění, ale i starší. O dost starší. Místy jsou jizvy po kulkách, jinde jou dlouhé táhlé jizvy, na pevných svalech. „Máš zlomený dvě žebra, několik pohmožděnin a řezno-bodnou ránu. Cos to sakra dělal, ty idiote!“ Přímo se mu podívám do očí. „A to nemluvím o těch jizvách, co na těle ještě máš! Sakra kdo si?!“ Zeď v jeho očích se ještě zvětší. Objeví se v něm něco, co jsem neměl možnost poznat. Jde z něj strach.

„To tě nemusí zajímat, Olivere.“ Oznámí mi jen tak. „Řekl jsem ti, žes neměl chodit. Nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není!“ napruženě se zvednu na nohy, na rukou Jackieho krev.

„Do kterých mi nic není?! Jsi zraněný! Kdo ví, jestli by se o tebe tenhle…tenhle…ugh! Dokázal postarat! Sakra, vždyť jsi krvácel tak, žes to nemusel přežít!“

„Přežil jsem i horší věci, než je tohle.“ Hlas se mu nebezpečně ztišil. „Zvědavost zabila kočku, Olivere.“

„Vyhrožuješ mi?!“  reaguje tak, že prudce, vztekle vstane. Zasykne a trochu se mu podlomí kolena. Zareaguji naprosto instinktivně. Chci ho podepřít, ale někdo mě předběhne. Jackie se opře hlavou o Sebastenovo rameno, zuby pevně zatnuté. Blonďákovi oči, jsou tekutý chlad. Hodí po mě kamenný pohled.

„Měl byste odejít, pane Olivere. Děkuji, za vaši pomoc, ale je čas.“ Víc sevře muže opatrně kolem pasu a táhne ho někam pryč. Nevěřícně za nimi ještě nějakou dobu koukám. V jiném případě bych se nenechal takhle odbýt, ale v tomhle.. je něco jiného. Stejně se ve  mě zvedne vlna vzteku.

„Jestli si myslíš, že ti někdy pomůžu, tak se mýlíš! Tohle bylo poprvé a naposledy, ty ignorante!!“ zařvu vztekle, rychle si vezmu své věci a doprovázen třísknutím dveří, odejdu domů. Vztekle si to rázuju po chodníku a nadávám si. „Sakra co si o sobě ten idiot myslí! Tak já se div nepřetrhnu, abych mu pomohl…no dobře, jenom jsem ho zašil, ale i tak! Jaký právo mu dává se mnou takhle jednat sakra!“ musím si ulevit, nebo prasknu. Jenže to se nelíbí jedné mé sousedce. Otevře okno a vystrčí starý vrásčitý obličej, potažený maskou, z okna.

„Ztište se! Nebydlíte tu sám, víte? Mý pejsci potřebují klid!“ tak a teď už toho mám vážně dost. Otočím se na ní, frustrovaný, napěchovaný chomáčky vzteku. Zkrvavené ruce si otřu o tvář, takže to pak vypadám opravdu strašidelně. Nakrabatím čelo.

Tahle služba byla obzvlášť těžká. Hodně pacientek co chtělo zvětšit prsa, nacpat rty, osekat zadek. Pořád dokola a dokola. Začínal mě ten stereotyp unavovat. Neměl jsem žádnou energii, ani chuť do života. Už to bylo skoro čtrnáct dní, kdy jsem s Jackiem mluvil naposledy. Čekal, opravdu jsem čekal, že Jackie přijde, ať už s omluvou, nebo ne, ale že přijde. Nepřišel. Viděl jsem ho několikrát pohybovat se uvnitř domu, ale dělal, jako bych nebyl. Má to mít. Já ho k životu nepotřebuju. Je to jenom soused, nic víc. To si nalháváš, udeřilo na mě moje vědomí, ale zahnal jsem ho. Ne, nebudu podlejzat. Když jsem nevítaný, tak jsem nevítaný. Když už jsme u sousedů…stará rašple se mě bojí. Vždy když jde okolo mě, sklopí oči k zemi a dělá že není….HURÁÁÁÁ! už mě alespoň neotravuje! Vlastně, nikdo mě neotravuje. Jackie se mnou nemluví, baba se mi vyhýbá a John ten se zase někam vypařil. Dateru mi říkal, že snad má nějaké osobní potíže, ale kdo by se v něm vyznal. Ugh, měl bych zapomenout na problémy ostatních, i na svoje. Jsem v práci. Musím se věnovat pacientům. Hlavou mi bleskne Luci. Mohl bych ji jít navštívit. Jo, to přesně udělá. Zapnu si plášť a vyjdu na chodbu. Oproti mé kanceláři, která je teď prázdná, panuje na chodbě ruch. Někdo někam spěchá, někteří lidé se usmívají, jiní truchlí pro mrtvé a další se o ně strachují. Nemocnice, co víc k tomu dodat. Strčím si ruce do pláště. Je mi smutno. Nerad si to přiznávám, ale Jackieho osobnost mi docela chybí. To napětí, které mezi námi panovalo, kdykoliv mi pohlídnul do očí nebo zrychlený tlukot našich srdcí. Ach.

„Pan doktor Edison má na recepci návštěvu, prosím, dostavte se na recepci.“ Ozvalo se z rozhlasu. Návštěvu? Já mám návštěvu? To by mě zajímalo koho. Se vzrůstající zvědavostí si to šinu k recepci. Po cestě se usmívám na pacienty i kolegy a přemýšlím, kdo to je. Nastoupím do výtahu a sjedu do přízemí. Mít ordinaci v posledním patře nemocnice, to je dost namáhavé, někdy. Alexa se na mě usměje, když mě vidí.

„Pane doktore, zvládnul jste to rychle.“ Nejistě se pousměje, začíná mi to být podezřelé. Přimhouřím oči.

„Ven s tím, Alexo, kdo to je?!“ opřu se rukama o desku stolu, mračím se. Ona polkne, je nervózní. Rukou mávne na kancelář, kde doktoři hledají úkryt před pacienty a před dlouhými službami. Sevřu rty a bez jediného slova jdu dovnitř. Je tam tma, žaluzie jsou neustále zatažené, aby dovnitř nebylo vidět, ale stejně. Vidím toho, kdo tam na mě čeká a vůbec se mi to nelíbí. Stojí přede mnou, impozantní jako tenkrát. Delší zrzavé vlasy, sytě zelené oči, nabité nezkrotnou energií, s úsměvem šelmy, jež ví, co chce a dostane to. Vždy. Pomalu za sebou zavřu dveře. Nemusí nikdo vědět, co teď bude probíhat. Avšak ode dveří se nevzdálím. I když jsme v nemocnici, kde je spousta lidí, necítím se ani tak v bezpečí. Právě naopak. Přijdu si, jako lapený ve zlaté kleci. „Co tu chceš?“ opírám se o ruce, které pohotovostně drží kliku. Pevně. Muž naproti mně si přejede jazykem po rtech. Z toho mi zamrazí v zádech, ale tentokrát už neucuknu. Už ne.

„Přišel jsem se na tebe podívat.“ Vstane z křesla a pomalými kroky jde směrem ke mně. Jeho oči září pobavením. Polknu. Je stejně impozantní jako býval. Je vyšší než já, takže musím lehce zaklonit hlavu, abych na něj viděl. Vlastně je stejně vysoký jako Jackie..

„Dej tu pracku ze mě!“ zavrčím a rukou ho od sebe odstrčím. Zasměje se mi. Jeho hlas je jako tekuté hedvábí, jež protýká mezi kůží. Naježí se mi chloupky na krku. „Co si sakra myslíš, že děláš?“ upřeně mu zírám do očí, snažím se vypadat sebejistě, ale před ním to nejde. Prostě to nejde. Ruku si opře vedle mé hlavy, druhou mě chytí za bradu. S tím dotekem, jakoby absorboval moji sílu do sebe. Nakloní se těsně ke mně. Srdce se mi rychle rozbuší. Není to ale touhou, ani vzrušením. Je to čistý strach.

„Přece chci políbit svého přítele.“ Říká to tak, jako kdyby to bylo pravda. Kdybych s ním chodil a on mi přišel ukrátit dlouhou chvíli v nemocnici. Strach z něho je čím dál větší. Nejsem schopný mu odporovat, ale už nechci být loutkou v jeho moci. Zneužívanou a ponižovanou loutkou, co fungovala jen jako hračka na pobavení jeho a  jeho rádoby přátel. Uhnu hlavou, když mě chce políbit.

„Nech mě napokoji!!“ seberu veškerou sílu co mám a odstrčím ho stranou. Zapotácí se. Vyděšením se přestanu hýbat. Jeho oči, ty oči jsou plné vztekem tak, jako dřív. Mimoděk se přikrčím.

„Víš, že nemám rád takové chování,“ napřáhne ruku a uhodí mě do obličeje. Rána je tak velká, až skončím za stolem s prokousnutým rtem. Krvácím. Slyším jeho kroky, slyším ho za sebou. Rychle se vyhrabu na nohy a snažím se o to, aby mezi námi byl jídelní stůl. Dívám se na něj. Na zuřivost v jinak nádherných očí. „Je nevychované se takto chovat, milý Olivere. Velmi nevychované.“

„Vážně? Je nevychované mlátit lidi okolo sebe!“ prsknu zpět a pomalu přešlapuju, blíž a blíž dveřím.

„Ale miláčku,“ prokoukne můj plán jakoby nic. „Přece by jsi ode mě neutíkal.“

„Od tebe? Klidně!“ vyběhnu k jedinému východu z téhle situace. Už už sahám na kliku, dveře jsou pootevřené, když mě pevně chytí kolem pasu a násilně vhodí na gauč. Chci se z něj vyhrabat, ale než se mi to podaří, drtí mi zápěstí ve svých velkých rukách. „Pusť! Tak sakra pusť mě, Viktore!!“ zmítám se sebou, ale pro něj jsem jen lehká hračka. Moje snaha se osvobodit, pro něj vůbec nic neznamená. „Tak pus- hmmmm!!“ zacpe mi pusu jednou rukou. Trochu mi zacpe i nos, blbě se mi tedy dýchá, navíc se mi v krvi hromadí adrenalin. Strach mi tepe v hlavě, slyším své srdce hlasitě a rychle bít. Bojím se ho. Hodně se bojím toho, co udělá.

„Nesmíš svým křikem rušit ostatní v práci.“ Napomene mě jako dítě. Začnu se třást. Nefalšovaným strachem se mi rozklepe celé tělo. Usměje se . Usměje se takovým krutým úsměvem, který nevěští nic dobrého…pro mě. Snažím se mu stále vykroutit, ale stisk je díky tomu víc pevný. Bolí mě to. Cítím, jak mi až láme kosti v zápěstí. Přidušeně sténám bolestí do Viktorovi ruky. Prosím, prosím, ať někdo přijde. Kdokoliv! Prosím! „Vidím, že jsi se za našeho společného soužití nic nenaučil.“ Olízne mi tvář. Cukám se sebou, nechci, nechci! „Je na čase, ti to znovu připomenout!“ Viktorův úsměv se stal ještě více krutějším, než byl, oči byly chladné jako mrazák. Stisk na rukou zesílí do maximální síly. KŘUP. Bolestí se mi zatmí před očima, když mi jedním pohybem zlomí zápěstí obou rukou. Zařvu mu do ruky, kterou mi víc přitiskne na obličej. Nechci to znovu zažívat, nechci! Nahne se ke mně, na tváři mě pošimrají udržované rudé vlasy. Ve světle lampy září jako oheň. „Bolí to?“ Jeho ruku na mých rtech vystřídá něco měkčího. Jazykem se mi probojuje do úst. Líbá pořád stejně dokonale, možná bych to i ocenil, ale…ne, neocenil. Na to se ho moc bojím. Tak moc, že ho kousnu do jazyka. Něco za syčí, ruku stiskne víc a tou druhou se napřáhne. Vyděšeně zavřu oči, čekám bolestivý trest za kousnutí.

„To bych nedělal.“ Překvapeně otevřu oči, když uslyším hlas, který tolik zbožnuji. Sekundu na to se mi do nich vlijou slzy úlevy. Nad Viktorem stojí Jackie, svou ruku má omotanou okolo té Viktorovi natažené a z očí mu kape chlad. Na tváři masku chladu, tělo lehce napjaté. Viktor se na něj vztekle podívá. Asi mu vadí, že přerušil moje potrestání. Já jsem za to naopak nesmírně rád.

„Nebo co?!“ vyzývavá otázka, která dostane pádnou odpověď. Jackie se nahne blíž k Viktorovi.

„Nebo o ni přijdeš.“ Zašeptá s nebezpečným úsměvem. Ani se nenaděju, Viktor leží na zemi, já v Jackieho pevné náruči. Tiskne si mě k sobě na hruď, oči upírá na zvedajícího se Viktora. „ON patří mě!“ na důkaz svých slov mě vášnivě políbí. Z jeho polibku se mi zamotá hlava. Nejsou jako ty Viktorovi, jež předpovídají trest. Tyhle předpovídají něhu. Odtrhne se ode mě, lehce se zastavý na mých očích a pak po něm hodí zlí obličej.

„To se ještě uvidí,“ procedí skrz zuby Viktor, když Jackie se mnou v náručí odejde pryč.

-------

„Pane bože, co se stalo!“ slyším vřeštit Alexu. Vzbudili jsme celkem velký povyk, ale všechno slyším a vidím tak trochu jako přes oponu. Nejsem schopný cokoliv pořádně vnímat. Jen moje ruce..a tlukot Jackieho srdce. Je zrychlený.. lehce se pousměju. Slzy úlevy nakonec překonaly hradbu a nyní se volně kutálí po tvářích dolů. Jackie mi zachránil život, nebo při nejmenším zdraví. I když…mé ruce...Cítím, že mě chce Jackie položil na lehátko.

„Neeeee….“ Zasténám a čelem se mu přitisknu na krk. „prosíím…“ Nechci, aby mě pustil, jestli se ode mě vzdálí na víc než centimetr… znovu se začnu třást strachem. Ne, prosím, nepouštěj mě! Vřelé pohlazení po vlasech, doprovázené polibkem.

„Dobře..ššš.. nepustím tě ano? Slibuji.“ Šeptá mi do vlasů. Sedne si se mnou na nemocniční lůžko, uloží si mě pohodlněji do náruče a tak, aby mě mohli ošetřit, a lehce se se mnou houpe. Jako s dítětem…jako s dítětem. „Je to dobré, jsem tu Olivere.. Jsem tu,“ objímá mě, když manipulují s mýma rukama. Sténám bolestí, zatímco on mi do ucha šeptá něžná slůvka a hladí mě po vlasech. Pomáhá to, ale zlomené ruce jsou zlomené ruce. „Vidíš, zvládneš to. Jsi můj malý doktůrek.“ Rozesměje mě. Jenže bolest pokračuje, i přes léky, které mi dali. Slyším nějakého doktora říkat, že jsem v šoku. Proto mě to tolik bolí. Ptají se Jackieho co se stalo, ale on mlčí. Jsem mu za to vděčný. Těžko by se to vysvětlovalo. V jednu chvíli však přijde tak velká bolest, že si prokousávám rozbitý ret. Jackie si toho všimne. Nevadí mu, že okolo jsou lidi, že Alexa tu sedí a ošetřuje mi ruce, zatímco si Dateru prohlíží můj rentgenový snímek. Skloní se ke mně. „Neubližuj si,“ šeptá mi před tím, než mě políbí. Něžně, ale přesto s něčím, co nepostrádá vášeň. Alexa se zasměje, věděla to nejspíš už od první chvíle. Pořád se tak culila… a nakonec jsme za oponou. Nikdo nás nevidí. Skoro nikdo. Ten polibek dokonale odvede moji pozornost, čehož si mí kolegové všimnou. Využijí situace a dokončí to, co začali. Po, dech beroucím polibku, mě ještě políbí na čelo a bradou se mi opře o hlavu. „Je to dobré, jsi v bezpečí. Vidíš? Už je to hotovo.“ Oznámí mi, když se na něj Alexa souhlasně usměje. Hotovo? Konec? Omámeně se podívám na své ruce. Až teď, při pohledu na ně, mi dojde celý rozsah škod na mém těle. Prudce se podívám na Dateru. Ve vzduchu zamávám s nepoužitelnýma, ale už ošetřenýma rukama.

„Ale.. ale…já nemůžu operovat!“ skoro to vykřiknu. Je to v háji. Viktor mi zlomil obě zápěstí, což znamená několik týdnů, ne-li měsíců doma! „Pane bože, kdo se o mě bude starat!“ Dateru se culí jako měsíček. Alexa taky. A sakra. Teď to došlo i mě. Poohlédnu se za sebe, Jackieho obličej několik centimetrů od toho svého. Zvedne se mu koutek úst, v očích se leskne nebezpečí.

„Satisfakce,“ zašeptá ono slovo, které mě znovu málem přivede do mdlob. On se na to vyloženě těší! No tak to tedy ne! Jsem mu za to všechno vděčný, ale rád bych přežil. Jsem si totiž jistý, že mi u tohodle černovlasého temného anděla, hrozí větší nebezpečí, než od Viktora. Otočím se zpět na ty dva.

„To ne! To nemůžete dovolit!“

„Ale můžeme. Konec konců, pan Jackie bydlí od tebe…kolik… pět set metrů? Nebo i víc či míň?“ prohlásila Alexa, když se zvedala a brala se sebou věci na ošetřování. „Smiř se s tím Olivere, Jackie se o tebe bude starat.“ Dateru jenom přikývnul a pak oba zmizeli za plentou, nechajíc mě bezmocného v náruči ďábla.

„Ale..počkejte!“ snažím se je přivolat zpátky, ale nikdo nepřišel. Za uchem mě ovine teplý dech, zachvěju se.

„Budeme bydlet u tebe, nebo u mě?“ chce se mi brečet. Opravdu se mi chce brečet. Ale ne, nedám se tak snadno, jsem bojovník!

„Nemysli si, že se  o mě budeš starat!“

„A kdo jiný než já, je odhodlaný se starat o tak náročného doktora, jako jsi ty.“ Okamžitě zrudnu jako rajče. Šeptá mi to do ucha takovým způsobem, že se mi rty otírá o ucho. Ugh! Zavrtím se mu v náruči. Ne že by mi to bylo nepohodlné, ještě trochu se klepu, ale.. Nevím, mám nutkání se od něj vzdálit minimálně na dvě stě metrů. Seskočím z lehátka, nechá mě. Pomalu se postavím čelem proti němu. Dál sedí na lehátku, nohama lehce houpe ve vzduchu a na rtech mu hraje vlídný úsměv. Blonďaté vlasy mi spadnou do očí, a tak je chci zastrčit za ucho. Jenže nemůžu. Zagibsované ruce mi to nedovolí. Sakra! Před očima zaregistruju pohyb. Zvednu oči a vidím Jackieho, který už dávno nesedí na lehátku, ale stojí těsně v mé blízkosti a svou rukou mi zastrkává vlasy za uši. Nevinné gesto, které mě rozechvěje tak, že to není hezké. Nahlas polknu a upřu na něj oči. Je.. on je.. ach. Rukou setrvá na mé tváři, než palcem pomalu sjede na zraněný ret. Něžně ho pohladí.

„Takhle ti ublížit.“ Zašeptá s nesouhlasným mlasknutím.¨ Začne se ke mně sklánět. Už se mě skoro dotýká, když v tom se odhrne plenta. NAŠTĚSTÍ! S jistou dávkou úlevy se zahledím do vševědoucích očí mladé ženy. Sjede nás s úsměvem od ucha k uchu a zaměří se na Jackieho.

„Takže,“ řekne a začne Jaskiemu dávat do rukou různé věci, doprovázené informacemi. „Jelikož je to Oliver,“ hodí po mě tak trochu napružený pohled. „Je propuštět do domácího ošetřování. Tady jsou papíry k Oliverově neschopnosti, samozřejmě známe našeho doktora, takže to dávám vám, a ne jemu.“ Jackie přikyvuje. „Nemocenská bude trvat necelé dva měsíce. Zlomeniny jsou čisté, proto by se to mělo hojit rychle, avšak bylo by riziko pustit ho na sál dřív než za dva měsíce. Takže budete muset doktora udržet v klidu. I když jestli se o něj budete starat vy, tak nevím nevím.“

„Alexo!“

„Zmlkněte! Dál..“ zmlkněte? Ona mi řekla zmlkněte?! No to snad není pravda! Ona mě úplně obešla! Ignoruje mě! „Vzhledem k tomu, v jakém stavu obě zápěstí má, bude odsouzen na dvaceti čtyř hodinovou pomoc. Týká se to jídla, vaření, uklízení, oblíkání, vyřizování osobních věcí, ale i intimní hygieny.“ Jestli-že mě Viktor nezabil, tak tohle určitě. Intimní hygiena?!

„To-to jakože mě bude..em..“

„Koupat, utírat, čistit ti zuby a tak dále.“ Alexa si rozhodně nebere servítky nikdy a s ničím. Vypálí přesně to, co si myslí, a někdy to není na škodu. … někdy.. Hodím rychlým pohledem po černovlasém muži, který se na mě lišácky usmívá. Absolutně vím, co se tomuhle chlapovi honí hlavou a ne, nelíbí se mi to. Mám přece nějaký pud sebezáchovy! Hlasitě polknu, tohle totiž bude můj konec.

Zapálím si cigaretu a ležérně se opřu o cihlovou zeď. Vyfouknu obláček kouře, který se ode mě vzdaluje, až úplně mizí a mísí se se vzduchem. Mám jednu velmi důležitou schůzku, na kterou jsem se náležitě připravoval. Dokazují to dvě střelné zbraně za mým pasem pod košilí a mé nejmilejší dýky v rukávech. Nic nenechávej náhodě. Nikdy. Zaujme mě zvuk motoru, vzápětí mi nohy osvítí dva kužely světla. Podívejme, v čem se to vozí. Černé BMW si zaparkuje uprostřed uličky. Zhasne světla, vypne motor a vystoupí. Pozvednu hlavu. Nesnáším typy jako je on. Myslí si, že můžou ovládat kohokoliv, kdo sem ji připlete pod ruce. Ano, lidi jako on mají kontakty všude. Jsou to bossové, se kterými není radno si zahrávat, ale i oni mají slabé články ve svém pevném brnění. Staneme tváří v tvář.

„Proč jsi mi zavolal?“ chladný nesmlouvavý hlas. Usměju se. Jistě, zabiják se vším všudy, možná bych ho měl pořád rád, kdybych ho nenachytal při něčem, při čem jsem se přepnul do módu: Zabij! Dál se opírám o stěnu domu, naprosto klidně kouřím oblíbené cigarety.

„Víš, udělal jsi něco, co mě dost pobouřilo.“ Prohlídnu si nedopalek a vhodím ho na zem. „A to se mi vážně nelíbí.“ strčím si ruce do kapes. Zamračí se. Tahle konverzace bude opravdu velmi zajímavá. Přistoupí ještě o něco blíž ke mně.

„Tohle mě ale vůbec nezajímá, Jackie. Nebo ti mám radši říkat Ericu?“ stoupnu si čelem k němu. Výraz na mém obličeji je tvrdý. Očima propaluju ty jeho, tmavě zelené s příměsí hlíny.

„Poslal jsi Viktora, aby ublížil Oliverovi. To nebylo chytré. Moc dobře mě znáš, nemám rád, když mi někdo sahá na mé věci.“ Nerad o něm mluvím jako o „věci“, ale v takových to případech je to jednoduší. Dává to jasně najevo, co je moje a co tvoje. Muž naproti mně se jedovatě usměje.

„Varování, které jsi dostal, bylo ignorováno. Tohle je jen začátek, Ericu. Nech Franka napokoji.“

„Výhružky na mě nikdy neplatily. Nemám rád, když si nemůžu dělat, co chci.“

„V tom případě očekávej další varování.“ Stoupnu si těsně k němu, dělí nás sotva pár milimetrů. Hledíme si z očí do očí, v obou pohledech, nesmlouvavé odhodlání, udržet si postavení, autoritu. Neustoupit z cesty.

„Něco se mu stane.. a slibuju, že to tvůj bratranec odnese. Nezapomínej, pořád jsem špička já. Ublížíš mu, a já si vezmu Viktora na starost. Myslím, že by na to do konce života nezapomněl.. Pokud nebude tak krátký.“ Ještě chvíli na něj hledím, než se  s definitivní platností otočím pryč. V nejlepším přestat. Varoval jsem ho, varoval. On mě taky. Co jsme měli vyřídit je vyřízeno, pokud..

„Nemysli si, že na vrcholu budeš ještě dlouho, Ericu.“ Zastavím se.

„Něco chystáš, Allene?“

„Tvoje sesazení.“

„Vyřiď Frankovi, že nemá tak dlouhé prsty, jak si myslí.“

„A ty zase nejsi neporazitelný.“

„To nejsem, ale ani v tom nejsem sám. Výhoda není v síle, ale v lidech, kteří ti tu sílu dají. Kolektivní práce, Allene, té se nikdy nenaučíš. Nesahej na něj.“ Znovu se rozejdu, zanechávajíc svoji budoucí hrozbu za sebou. Musím udělat jistá opatření, která ochrání mého drahého doktůrka. Především jeho identita. Musím ho změnit, ale tak, aby nic nepoznal. Nu, to bude asi těžké, i když je dětský, jeho mozek je velmi chytrý. Jasně…. Musím z něj udělat jiného člověka… Ušklíbnu se sám pro sebe, když procházím přes zakřičenou čtvrť a jen měsíc mi svítí na cestu. Ostříhat….a obarvit.. Ach, ale já miluji jeho blonďaté vlasy. Nechce se mi to udělat, ale radši ho změním, než abych o něj přišel úplně… to bych nepřežil..