World of crazy Dreamer

Skryté totožnosti 

Utíkám, se zraněnýma rukama přitisknutými k tělu a doslova běžím o život. Občas proklínám to, že tenhle dům je tak velký. Potřebuju se dostat do své ložnice, ale kvůli těmto pitomím chodbám, to nejde. Abych to vysvětlil… Jackie, se mi na velmi vážné doporučení nastěhoval do domu. Usmyslel si, že jelikož jsem tak bezmocný, nebudu spát ani sám v pokoji. Ve svém pokoji! Naprosto do všeho strká nos, chová se ještě hůř než moje matka! A dokonce mi oznámil, že se za žádných okolností nebudu koupat sám…. On mě prostě omezuje! Všude kam se hnu, je taky. Zavolal na pomoc i Sebastiena, když jsme poprvé přišli ke mně domů… nechtěl jsem se jít vykoupat. Ten parchant zavolal toho svého oddaného psíka a spolu mě umyli! Takové ponížení, jsem nezažil dost dlouho. Kopal jsem, kousal jsem, snažil jsem dělat všechno co by mě osvobodilo, ale všechno marné. Sebastien mě držel pod paží, opatrně kolem prsou a Jackie… ugh! Strašně jsem se před nimi styděl, nechtěl jsem, aby viděli moje tělo. Jackie však vypadal, že ho moje nahota nijak nepřekvapila. To pro změnu překvapilo mě. já vidět Jackieho nahého, tak valím oči.. nejspíš.

„Waaaaaaaaa!“ zařvu, když se přímo přede mnou objeví Jackie. Neubrzdím se a sjedu přímo do jeho náruče. Mračí se na mě, jako matka na neposlušné dítě.

„Nemáš se namáhat, Olivere!“ zvýší na mě káravý hlas a táhne mě do koupelny. Kdybych mohl hýbat rukama, chytil bych se futer, ale to teď není možné.

„Pusť mě!“

„V žádném případě, musíme tě jít vykoupat.“ To snad není pravda! Nenechá se nijak obměkčit, prostě mě dál rve do schodů do druhého patra, kde mám koupelnu.

„Kdo to kdy viděl, abych se musel koupat v půlce dne!!!“

„Ale jsi zraněný, musíš se jít vykoupat.“

„To tedy ne! Přestaň se mnou jednat jako s malým harantem! Je mi pět a dvacet!!!“ Usměje se na mě.

„A chováš se jako dítě.“

„Waaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“

----

ŽBLUŇK!

„Nenávidím tě, nenávidím tě, nenavidíííííííííííííííííííííííím!!!!!!“ Ječím vztekle, když mě naprosto bez menších servítek, hodí do vany, která už je na puštěná. Přesně kvůli tomuhle jsem prvně utíkal. Nenechá mě vydechnout! Ani na chviličku mi nedopřeje soukromí, já si už normálně přijdu jako v blázinci. Ruce mám ve výšce své hlavy, aby se nenamočily. Mohu děkovat jenom tomu, že dal do vany pěnu, takže sem teď seděl v bublinkách a nemusím se stydět za svoji nahotu. Jsem alespoň částečně krytý.

ŽBLUŇK!

Sedne si za mě, a jakoby nic mi začne umývat záda. Jsem v takovém šoku, že nejsem schopný několik minut reagovat. Cítím jeho silné nohy okolo svých beder a boků a musím říct, že mám pocit, že asi umřu. Co to sakra dělá?!!!! Blonďaté vlasy mi shrne dopředu a namočenou houbou mi myje záda.

„Musím se o tebe dobře postarat, Olí. Nemůžeme přece dopustit, abys nějak strádal.“

„Strádal?! STRÁDAL?! Vždyť tohle už je omezování osobní svobody pane Beumane!“ Nalepí se mi hrudí na záda, rukama s houbou mi provokativně sjede po hrudi.

„Zbožňuju, když říkáš : „Pane Beumane“,“ olízne mi šíji. Já chci prýýýýýýýýýýýýč!! I když… není to nepříjemné. To bych si dost protiřečil, protože ono je to víc než příjemné. Jsem v pokušení zasténat. Nahlas, hodně nahlas, ale ne. Takovou radost tomu grázlovi neudělám.

„T-tohle je sexuální obtěžování,“ vydechnu, když houbou sjede do napůl vzrušeného klína.

„Hmmm,“ je jeho odpovědí, zuby mi tahá za kůžičku na krku, rty pak sjede na rameno, kde mě kousne. „Nezdá se mi, že by tvoje tělo protestovalo.“ Upustí houbu a vezme moje vzrušení do ruky. Tohle ne, tohle vážně ne. Tohle nezvládnu.

„Haaa,“ vydechnu, naprosto vysílen hlavu zvrátím dozadu a opřu se mu o rameno. Ruce si šikovně položím na hrany vany a nechám zavřené oči. Sakra, tohle je dokonalé, dokonalé… druhou rukou mě chytne za břicho, a přitáhne, čímž si mě na sebe víc natiskne. Drží si mě, abych mu nesjel pod vodu a líně druhou rukou rejdí v mém klíně.

„Pozor na ruce, Olivere, nesmíš je namočit,“ šeptá mi provokativně do ucha, kousne mě a tiše se zasměje. Provokuje mě, ale mě se to líbí. Ach, jsem zvrácený.

--

Je příjemné ho mít v náruči, i když zraněného. Sám jsem se ještě nezotavil ze zranění z poslední mise, ale péči o kuřátko si nenechám ujít. Je tak sladký, když se vzteká pokaždé, když se mu něco nelíbí. Snaží se bránit, ale to je mu k ničemu. Chci mu dopřát opravdový klid. Když jsem přišel na recepci a Alexa mi oznámila, že tam je s nějakým mužem, trochu jsem žárlil, ale když mi řekla, že ten muž je Viktor, dostal jsem strach. Jak se někdo tak sladký dokázal zaplést s takovým šmejdem jako je on? Bylo mi ho líto, když se klepal, měl jsem od něj mokrý límeček u trika. V tu chvíli bych pro něj udělal cokoliv, jen aby se uklidnil, aby se na mě usmál tím svým pohledem. Aby se začal čertit. Vidět ho, jak pláče, tu bolest v očích, ale přitom nevydal ani hlásku… Kurva, já v tom vážně lítám.  Obě zápěstí, obdivuju ho, že to vydržel. Je to strašná bolest.. ze vzpomínek se vrátím k mému dočasnému mazlíčkovi. Očividně je v rauši. Sotva vnímá, co mu šeptám do ucha. Jen tiše sténá, hruď se mu rychle zvedá a no, je prostě k sežrání. Kůži má hebkou, pokrytou pěnou. Je to roztomilé. On celý je roztomilý. Opakuju se, ale je to tak. Pomalu, beze spěchu, mu dopřávám rozkoš, kterou si tenhle člověk zaslouží. Zachraňuje lidské životy, zatímco já je ničím. Trpí nedostatkem spánku z práce, zatímco já mám flexibilní pracovní dobu. Vlastně, on je plastický chirurg.. opravuje obličeje .. jenže…. já už ho někde viděl. Někde jsem ho viděl a nedělal zrovna operaci vrásek. V hlavě mi šrotují kolečka, zatímco pomalinku přejíždím nahoru a dolu. Jediná možnost, kde jsem ho mohl vidět, bylo v mé branži, ale.. To by znamenalo, že se dřív zapletl s mafií..v hlavě se mi rozsvítí. Viktor.

„Ahhhhh-“ vyruší mě výkřik kuřátka v mé náruči. Nevědomky jsem stisknul ruku v pěst a díky tomu jsem ho přehodil přes hranici. Uchechtnu se. To se povedlo. Vtisknu mu polibek na tvář. Je vláčný, úplně uvolněný. Dlaní mu přejedu ještě po citlivém penisu, zachvěje se. Pokračuju dál, až mu přejedu po bradavkách.

„Uvolněný?“ Zrychleně dýchá, snaží se mluvit, ale nějak mu to nejde. To je opravdu kuřátko.

„T-y… za tohle…jdeš do vězení…“ vydechne. „To bylo…to bylo..bože.“ chytnu ho za bradu. Naprosto mi to stačí k tomu, abych věděl, že ho teď musím políbit. Nefalšovaně, po francouzsku s vášní, kterou si Oliver zaslouží. Má měkké rty, sladký jazyk. Tak rád ho líbám, ale tentokrát se nevzpírá. Zapojí se se stejnou vášní jako já. Voda občas žbluňkne, pěna hladí naše těla. Oliver se zapomněl kontrolovat a ruce mu uvolněně sklouznou z hran vany. Zareaguju pohotově a chytím mu je těsně nad vodou. Nastane ticho. Upřena mě svoje nádherné oči, se stopy orgasmu, který se ale rychle vytrácí. Stejně tak vášeň. Zastaví se očima ne mém tetování, které jsem si kdysi nechal udělat. Mhouří oči, když se vrátí zpět k mým očím „Co jsi zač?“ Držím jeho ruce v pevném stisku. Nehodlám mu odpovědět, nehodlám. Avšak i on něco skrývá, nejsem jediný co má svá tajemství.

„A co jsi zač ty.“ Zatváří se zmateně, až bych řekl, že moje odhady nebyly správné… ale já se nemýlím.

„Prosím?“ Pousměju se. Tohle na mě neplatí, miláčku, tohle ne.

„Nikdo, kromě členů podsvětí, nemá přístup k Viktorovi, a už vůbec ne tak někdo „vášnivý“ jako ty!“

„Co tím jako naznačuješ?“ odsune se ode mě a já okamžitě cítím, že bez něj… mi něco chybí. Nakloním se k němu.

„Tím naznačuju, že nejsi tak nevinný, jak se zdáš.“ Oliverovi ztvrdnou oči. Poprvé vidím v jeho pohledu chlad. Chlad dokonale se hodící pro dočasné účinkování v podsvětí. S kamenným výrazem vstane.

„Vypadni.“ Jeho hlas postrádá předchozí milý tón, vášeň, kterou byl vždy jeho hlas podbarvený. Taky vstanu, s hlavou skloněnou, abych na něj viděl.

„Ne.“

„Řekl jsem, vypadni.“

„Já říkám, ne.“ měříme se pohledy, které jsou stejně chladné. Náhlá změna mě u Olivera překvapí. Zajímalo by mě, jak dlouho se válel u Viktora v posteli. Jak dlouho, aby se naučil pohled vraha, jak dlouho, aby jeho tělo neslo stopy po Viktorově vzteku. Natáhnu ruku a dotknu se jeho jizvy v tříslech. Cukne se sebou, ale dál stojí tvrdošíjně na místě. Bedlivě mě sleduje polovičně chladnýma očima. „Jak ses k tomu dostal..?“ trhne hlavou, svou rukou praští do té mé. Docela to bolí, ta sádra je tvrdá jako kráva.

„Vypadni,“ zopakuje  a vystoupí z vany. Rychle si nešikovně omotá ručník kolem pasu. Nechám ho, baví mě ho pozorovat, jak nemotorně si počíná, ale když mi začne utíkat, vydám se za ním.

„Stůj, chci vědět pravdu!“

„Jakou pravdu?! Žádná pravda není!“ snaží se přede mnou utéct po schodech dolů, ale já na rozdíl od něho, mám zdravé ruce. Chytnu ho za sádru. Prudce se po mě ožene druhou, ale to už ho strhnu ze schodů dolů a namáčknu na dveře. Je zadýchaný, srdce mu rychle tluče. V očích, které mu pomalu tají, se odkrývá pravda.

„Nelži mi! Tvůj obličej už sem někde viděl, Olivere.“

„Vážně?! V tom případě, kdo komu lže!“ syčí na mě a nohou mi dupne na tu moji. Díky tomu ho pustím a on tak začne znovu utíkat. „Vidím tě, jak tě Sebastien táhne do baráku, najdu tě tam zraněného na křesle, s řeznou ránou a několika zlomenými žebry! A to nepočítám těch nespočet jizev, co máš na těle a až fanatickou oddanost ,kterou ti dává Sebatien! Tak mi kurva neříkej, že já lžu tobě!“ prožene se kuchyní a do ruky popadne první věc, co mu přijde pod ruku. Sekáček na maso. Zastavím se. Je mi jasné, že se nebude bát ho použít. Pokud byl s Viktorem, musel se naučit se bránit. Stojím v klidu, nedráždím ho zbytečnými pohyby. Oliver pro mě není soupeřem, ale chci zjistit, co je zač. Co když ho jen tak nastrčily, aby o mě získával informace a pak ho jakoby rádoby zranili, aby mu dali na větší důvěryhodnosti? Oči má smutné.. „Já chci vědět, co TY, jsi zač, Jackie.“ Dojdu ke stolu a sednu si na jeho hranu. V bezpečné vzdálenosti, ale i v takové, abych po něm mohl skočit.

„Vážně chceš vědět, co jsem zač? Jseš si jistý, že by to tvoje křehká dušinka zvládla! OH! Já zapomněl! Ty jsi přece držel Viktorovi, tak jak by se tě něco takového mohlo dotknout!“ začínám z toho mít docela nervi. Muž, kterého jsem si nejspíš zamiloval, byl děvka bratrance bosse, který makal pro ještě většího bosse, jež mi šel po krku. Šel? Ne, jde. Jak mám vědět, že Oliverovi můžu věřit. Třískne sekáčkem o stůl.

„Do prdele, ty ani nevíš, jak to pro mě bylo těžký!“

„Jak to pro tebe bylo těžký?!“ krutě se zasměju. „Musel jsi mít všechno, po čem jsi toužil! Jistě, možná bylo nevýhodou, že nejsi masochista, když tě při šukání mučil!“

„Drž hubu sakra! Drž hubu!“ je už docela dost vytočený. Takoví lidé ztrácejí kontrolu nad svými reflexi, přesně to, co potřebuju. „Myslel jsem, že tam umřu! Každý den! Chodil a-a užíval si to, že jsem bezmocný! Každý den mě předhazoval jiným, svým PŘÁTELŮM! Jak tomu s radostí říkal. Chtěl jsem se zabít! Tak drž hubu, nic o tom nevíš!“ z očí mu stékají slzy. Hořké slzy dávno zapomenuté bolesti, která vyplavala na povrch. Ve mě se něco pohne, vím to, ale nedám to na sobě znát. Potřebuju znát pravdu, ať už je jakákoliv. Avšak jedno vím jistě už teď. I kdyby byl Oliver nastrčený, nebo ne… Viktor za to zaplatí.

„Jistě, jistě! A tys nemohl dělat nic lepšího, než všem držet co? Stala se z tebe děvka! Obyčejná děvka Olivere, co teď pracuje jako plastický chirurg! Je divný, že člověku jako ty to vůbec povolili!“ sehnu se právě ve chvíli, kdy mi na hlavu míří sekáček. Zajímalo by mě, jak to udělal vzhledem k tomu, že má nepoužitelné ruce. A pak si toho všimnu. Na pravé ruce nemá sádru! Kdy! Jak! Doprdele, takhle se zraní! Nejspíš to udělal, když se přede mnou snažil utéct, musel se za něco zaháknout! Ovšem, jak může se skoro zlomenou rukou vzít do ruky sekáček na maso! Své obavy nedám najevo, nesmím. Jsem krutý a bolí mě to, ale nemůžu povolit. Prostě nemůžu. Musím znát pravdu, i přes bolest, kterou Oliver teď cítí. Vytáhne šuplík a vytáhne nůž na kostění masa. Ruce se mu třesou, v očí má děs, bolest, kterou musel prožívat, jako Viktorova děvka. Ach pets, chci ho obejmout, uklidnit, políbit…

„Jak tohle můžeš říct! Nic o mě nevíš, tak mě nesuď! Do té doby, než jsem tě poznal, mi život šel naprosto normálně! Objevíš se ty, a začnou se dít podivné věci! Objeví se Viktor, div mě nezabije a permanentně tu bydlíš se Sebastienem! Tak kurva kdo si! Taky zabiják?! No prosím! Tak mě zabij! Určitě ti neudělá problém zabít jednoho bezvýznamnýho děvkařskýho doktůrka!“ křičí na mě naprosto nepříčetně a mě to trhá uši. „Tak mě kurva zabij!“ nestačím se divit jeho pružnosti. Rychle obejde stůl a snaží se mě nemotorně bodnout. Ruka evidentně není ještě zcela v pořádku. Snadno mu uhnu, chytím ho za zraněné zápěstí a, i když bych to v žádné jiné situaci neudělal, zápěstí mu znovu nalomím. Chladný kov cinkne o podlahu a křik, který se mi zařízne do uší, se mísí s pláčem plným bolesti. S brekem leží na desce stolu, kam jsem ho narazil. Druhá ruka v sádře třískne o desku a zůstane ležet na místě. Rozcuchané blonďaté vlasy má rozházené a nalepené na obličeji. Rty bolestně zkřivené, propouštějí steny a nářek. „Zabij mě…zabij..“ šeptá tišeji a tišeji, až je úplně zticha. Skloním se nad jeho plačícím tělem. Prsty mu odhrnu vlasy z obličeje, řasy se mu chvějí, protékají skrz ně nové a nové slzy. Sebelepší herec, by takový výkon nepodal. Jenom ten, který to opravdu nehraje. Láskyplně se usměju.

„Nemůžu zabít někoho, na kom mi záleží, Olivere.“ Zašeptám a čekám do té doby, než otevře oči. Černé řasy se znovu zachvějí a odhalí modré hlubiny. Píchne mě u srdce. Tolik bolesti v tak nádherných očích. Rád bych ji vymazal, všechnu, ale nemůžu. Na tohle jsou moje schopnosti krátké. Mé vlasy pošimrají uplakaný obličej. Chce něco říct, ale slova zaniknou v polibku, jež mu věnuju. Něžně, pomalu, oždibuji rudé, stále lehce zraněné rty, které vypustily tak ohavná slova, ze kterých vstávají chloupky na zátylku. Čím vším si musel projít, že i se zlomenou rukou dokázal hodit sekáčkem. Co všechno musel vydržet, když se mu v očích objevil chlad, kamenná maska, co oddělovala pravé pocity od těch, které směl vypustit. Jak to mohl přežít. Musím odčinit, to, co jsem udělal. Alespoň z části. Prohloubím polibek, jazykem se dotknu toho jeho. Sakra, já ho vážně miluju. Miluju toho blonďatého padlého anděla, co zachraňoval životy.

„Vím, kde jsem tě viděl.“ Šeptám mezi polibky, jež se stávají vášnivějšími. „Když přivezli ty děti…“ Polibek. „Zraněné děti a těhotné ženy z arabských států..“ polibek. „Pomáhal jsi jim, ošetřoval je..“ další polibek, o něco delší než ty předešlé. „Zachraňoval si je.“ Tváře má zarudlé, rty napuchlé, oči rozkošnicky přivřené a vlhké od slz. „Ano, tam jsem tě viděl. Svého padlého anděla.“ Znovu se k němu skloním a dravě se mu vrhnu na rty. Musím mu stále držet znovu nalomené zápěstí. Pokud ho pustím, bude to Olivera bolet ještě víc, takhle to má „stažené“. Druhou rukou mi, v rámci možností, přejede po zádech. Sádra mě provokativně zaškrábe, což mě paradoxně nabudí ještě víc. Ano, chci ho. Chci se s ním milovat teď a tady. Musím. Jakoby to cítil i on, omotá mi nohy kolem pasu a boky se proti mně vypne. Němé pozvání, které nehodlám ignorovat. Odtáhnu se od něj. „Teď zachraňuješ mě..“ S očima upřenýma do těch jeho, ho začnu připravovat. Pohled, který mi věnuje, je velmi intenzivní, plní vášně. Avšak, ještě něčeho… důvěry. Je zajímavé, jak k sobě dokážou přijít dva odlišní lidé.. Myšlenky se mi vytrácejí čím dál víc, při každém Oliverovu stenu. Jeho sexy hlas sténá slastí a já mám teď dojem, že puknu. Nemohu přípravu dělat dlouho, chci být uvnitř něj. Tolik po něm toužím a po téhle hádce… Vytáhnu prsty a pomalu do něj vstoupím. Pozorně sleduji jeho obličej. Nezastavil bych se, ani kdyby se zkřivil bolestí, ale rád ho pozoruju. Zavře oči, vypne se a trochu zasténá. Jednou rukou ho uchopím za boky a posunu ho ještě kousek k sobě, abych měl lepší přístup. Překvapeně se ušklíbnu, když se Oliver bez dalších okolků natiskne plně na můj klín. Lehce přitom zasténá, zkousne rty a zraněná ruka se lehce sevře v pěst. Sakra, to je tak dokonalý pocit. Mám dojem, že opravdu z toho puknu, pokud se brzy nezačnu pohybovat. Je krásně těsný a teplý, jeho tělo hřeje jako ta nejlepší deka na světě, lehce zpocená kůže se leskne ve slunci, jež prochází okny, přímo na jídelní stůl. Agh!, svěsím hlavu a nosem se otřu o Oliverův. „To je- to je…“ Jsem přeplněný všelijakých pocitů, mezi nimiž převažují něha a touha, pomalu nejsem schopen ani mluvit

„Ano,“ zašeptá poprvé Oliver. Hlas má nabytý vášní a napětím. Zatíná mi nehty zdravé ruky do ramen, tvoří mi na nich rudé stopy. Snažím se udržet. Nechci se začít pohybovat dřív, než bude připravený. Už mu nechci způsobit žádnou bolest. Bylo jí dost. Musím ho dostat do ráje vášně, touhy.. lásky. Ne do další bolesti a utrpení. Jsem relativně v klidu, ale lehce se třesu, čelo opřené o čelo. „Už…je to dobré.“ Políbí mě na víčka, lícní kosti, přisaje se na krk. Zmučeně zasténám. Začnu s přirážením. Nejdřív pomalu, i když to pro padlého anděla není poprvé, nechci riskovat zbytečnou bolest. Po zádech mi stékají pramínky potu. Chci, abychom si to společně užili, ale nějak podvědomě vím, že to nebude dlouhé. Touha, zvýšená adrenalinem z hádky, v nás obou koluje jako tekuté stříbro smrtící pro vlkodlaka. Touha po ukojení. Stůl pod náporem našich těl, začne lehce vrzat po podlaze, což je trochu komické. Pohyby se stávají rychlejšími, naléhavějšími. Něžně hladím jizvy, které zanechalo hrubé zacházení, s tak křehkým tvorem. Něžně líbám každou jizvičku zvlášť, jazykem obkresluji jejich tvar, který leckdy připomíná tvar cigaret. Oliver zvrátí hlavu a z úst se mu vydere táhlé zasténání. Ano, to je přesně ono. Užívej si to. S úsměvem se na něj nedokážu přestat dívat. Je nádherný, prostě nádherný. Asi začnu děkovat mafii, že mě donutila schovat se zrovna tady. Obmotá mi nohy kolem boků, přitiskne si mě blíž. Otevře svoje kouzelné oči, ve kterých se lesknou slzy a já vím, že jsem stoprocentně ztracený. Zatoužím totiž vidět tyhle oči každý den po zbytek svého života. Naprosto ustanu v pohybu a jen se  k němu skloním. Něžně ho políbím na rty, rukou odstraňujíc mu vlasy z obličeje. Něco tak krásného musí být vidět. Ovšem jeho nedočkavost z dosažení vrcholu se brzy projeví. Sám se začne pohybovat. Jistě, proč to prodlužovat. Na dlouhé vášnivé milování bude čas jindy. Teď.. přestanu myslet a jen se oddám pohybům Oliverova těla. Jsou tak hříšné, nedá se jim odolat… tak jako jemu. S ústy přitisknutými ve francouzském polibku, v pohybech, které nabírají na síle, se snažím nás oba hodit přes okraj. Oba si to zasloužíme.. Poslední pohyb. Oliverovo tělo se napne, ruce se sevřou v pěst a tichý sten nás obou prořízne tichý dům. Zůstaneme ležet na stole, já se čelem opírám o jeho klíční kost, zatímco jeho nohy bezvládně visí přes okraj stolu. Avšak, nestěžuje si. Má zavřené oči, uvolněnou tvář, stále mokrou od pláče a celý je tak nějak.. snadno formovatelný podle potřeby. S uchechtnutím se nad ním skloním. Pozoruji rudé, napuchl rty, jak se trošičku chvějí.

„Děkuju,“ zašeptám a znovu ho políbím. Jen lehce, pak se od něj zase odtáhnu a tentokrát mě zajmou dvě kukadla, co se trochu usmívají. Využije toho, že je konečně volný, pustil jsem mu ruce. Natáhne obě ruce za můj krk, přitáhne se ke mně tak, div na něj znovu nespadnu a opře si čelo o to mé.

„Řekni mi pravdu,“ zašeptá, „.jsi vrah, že ano.“ Jeho oči se zabodnou do těch mých a já vím, že mu už nemůžu lhát. Pokud chci, aby mi věřil, musím mu říct pravdu. Zhluboka se nadechnu.

„Ano, jsem.“ Tiše čekám na jeho reakci. Trochu jsem napjatý, ale zůstávám zticha. Dávám mu prostor na myšlenky, které se mu určitě teď honí hlavou. Ale on udělá něco, co mi absolutně vyrazí dech. Zeširoka se na mě usměje.

„Tak v tom případě se už Viktora nebojím!“ vrhne se na mě, div se stačím nadechnout.

Jackie Beuman