Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zabiják a doktor 6. část

13. 10. 2011

 

 

Nádherné ráno, pomyslím si, když vyhlédnu z okna. Venku svítí slunce, na nebi ani jediný mráček a ptáci zpívají o sto šest. Svěží vzduch do místnosti proudí otevřeným oknem, což je osvěžující. Nechám vánek, aby mi čechral vlasy, protože je to vážně příjemné. Možná, že by bylo i klidné, kdyby..

„To si ze mě děláte srandu!“ přimhouřím oči pod frekvencí Alexina hlasu. Haha, Jackie mě musel odvést do nemocnice, aby mi udělali novou sádru a znovu mi ruku ošetřili. Nevím, jak se mu z toho povedlo vymluvit, ale zdálo se, že si Alexa nemyslí, že by to byla Jackieho chyba. Avšak neřvala ani na mě, jen jí prostě ujeli nervi. Má mě hold rána, naše milá vrchní a recepční v jedné osobě. „Jak se vám tohle sakra povedlo?!“ rozčilovala se dál, ale stále mi ruku ošetřovala. Ani jednou od ní nevzhlédla, dokud nebyla přesvědčená, že je vše v největším pořádku. Sledoval jsem Jackieho, jak se rozpačitě podrbal na hlavě.

„Omlouvám se, Alexo. Prostě se to tak nějak stalo.“ sestřička po něm hodila zlým okem.

„Jo tak prostě se to nějak stalo, hm? To vám nevěřím, drahý pane.“ Prskla a znovu se otočila na mě. Zachytil jsem Jackieho pohled a neodolal jsem vypláznutí jazyka. Zabiják se na něj zašklebil, ale v ten moment se na něj Alexa otočila. „Jako malé děti!“ pustila mi hotovou ruku a protáhla se kolem robustního Jackieho těla. Ten se ke mně výhružně naklonil.

„Tak tohle si doma vypiješ,“ vrčel, ale já se na něj jenom culil. Teď, když už to bylo venku, jsme se ani jeden nemuseli před tím druhým přetvářet, mohli jsme nechat vyplout najevo naše pravá já a horkokrevnost, která z nás dělala to, co jsme. Přikývnul sem, že beru jeho slova na vědomí a vstal jsem. Projdu kolem něho a jdu přímo za Alexou, která se po cestě tak trochu vztekala. No co, naše vrchní o mě má vážně starost. Jdu za ní až na recepci, odkud vytáhne mojí kartu a něco si do ní zapisuje. Jackie stojí v mé těsné blízkosti a doslova mi funí na krk. Jestli si myslí, že mě takhle vyvede z míry, tak to má smůlu. Alexa odloží mojí kartu a zamračí se na nás.

„Jste horší než malé děti a to jsem si myslela, že aspoň vy,“ koukne na Jackieho, „ máte dostatek rozumu!“ Na tváři se mi objeví pohoršený výraz.

„No Alexo! Takhle mluví naše vrchní?!“ Je na čase nenechat v tom Jackieho samotného. Stoupne si ze židličky a ruce si dá v bok. Vypadá opravdu hrozivě. Pohodí hlavou, až se jí dlouhé vlasy spletené v copu rozhoupou.

„Takhle nemluví vaše vrchní, ale vaše přítelkyně!“ usadí mě a dál si mě hrozivě měří. „Jestli budete vyvádět hovadiny, tak vám příště už nepomůžu, pane Olivere!“ syčí na mě dál a já si přijdu jako ve školce. Nic neřeknu. Myslí to dobře, tak proč se s ní hádat. Navíc bych tu hádku stejně prohrál, takže to nemá smysl.

„Dobře, dobře.“ Zvednu ruce v sebeobraně. „Slibuju, že si už budeme dávat pozor.“ Alexe se blýskne v oku a Jackie se lehce zasměje.

„Jistě, to budete.“ Úsměv jí zkamení. Skloní se a do rukou vezme mikrofon, jenž je napojen na celou nemocnici. „Všem doktorům. Kdo uvidí pana doktora Edisona v nemocnici dřív jak za měsíc, ať to okamžitě hlásí vedení, opakuji. Ať to okamžitě hlásí vedení!“ vypne mikrofon a zářivě se usměje. Ježiši, co to udělala?! Ona si dělá srandu! Jackie se za mnou nevěřícně rozesměje. „Nejenom, že si budete dávat pozor!“ řekne tak důrazně, až mi trochu zčervenají uši. „Ale taky budete pěkně doma, ležet a opovažte se přiblížit jenom na dvacet metrů k nemocnici!“

„Ale co když budu něco potřebovat a-“ zvedne nekompromisně ruku.

„Od toho máte pager! A teď, VEN! A šup do postele! Vy!“ ukáže na zabijáka za mnou. „Dohlídněte na něj! Ručíte mi za to, že se mu už nic nestane! V žádné situaci,“ mrkne očima a upře zrak výhradně na něj. Nejraději bych se propadnul. To se dělá?! Bavit se tu takhle o takových intimnostech?!!

„Jistě, slečno Alexo, DŮKLADNĚ se o něj postarám.“ Odpřisáhnul jí šeptem a položil mi ruku kolem pasu. Vrchní uznale přikývla, pak se otočila a odkráčela si neznámo kam. Zůstali jsme tam stát jen mi dva, přičemž on dostal nový záchvat smíchu.

„Teda, to je ženská.“ Směje se dál, zatímco já kypím vzteky. Napřáhnu se a loktem ho šťouchnu do břicha.

„Mlč!“ syknu a zle se na odcházející Alexu podívám. „Počkejte, až se vrátím, Alexo.“ Zašeptám si pro sebe. Otočím se a pomalu odejdu z nemocnice. Je mi jedno, jestli za mnou Jackie jde nebo ne. Jsem unavený a naštvaný. Navíc se mi vrací vzpomínky na prožitá muka ve Viktorově společnosti. Na rozžhavení železo, na dlouhý koňský bič, na nedopalky cigaret… k mé smůle i na dokonalé milování, které mi vždycky vzalo dech. Povzdechnu si. Otec mi říkal, ať si dám na takovou společnost velký pozor, ale já jsem mu nevěnoval žádnou pozornost…a jak to dopadlo. Vyjdu před nemocnici a zadívám se přímo do slunce. Na nebi není jediný mráček, je čistě modré, někde víc modré, někde míň. Je krása ho pozorovat.

„Snad se nezlobíš.“ Ozve se za mnou tiše. Němě zavrtím hlavou. Nemám chuť mluvit. Nálada se mi změnila jako mávnutím proutku, a já teď prostě nechci mluvit. Chci se jen dívat na čistě modrou oblohu a užívat si paprsků, které putují po mém obličeji. Je to uvolňující a moc příjemné. Osvobozuje mě to od odporných myšlenek. Potřeboval bych jet někam na dovolenou, kde by nikdo nebyl. Možná až na Jackieho. Karibik, nebo jiný opuštěný ostrov, bez signálu, internetu, bez zraněných lidí, bez aut. Čistá písečná pláž a sytě modré moře. Ach. Jackie mě obejme kolem ramen a vede mě k autu. Nechám se usadit na sedadlo spolujezdce a vykouknu z okénka. Nebe mě opravdu fascinuje, nemůžu od něj odtrhnout oči. „Nechtěl bys zajet na jídlo?“ optal se mě, když jsme uháněli ulicemi města. Neurčitě pokrčím rameny. Slyším, jak si vedle mě povzdechne. „Olivere. Řekni něco prosím.“

„Nechci mluvit.“ Zašeptám a vmáčknu se do sedačky. Pootevřu okénko a nechám vítr, aby mi házel s vlasy. Občas na sobě ucítím zkoumavý pohled, ale po většinu času se věnuje řízení. Jsme zrovna na dálnici, když začne brzdit a přejede do odstavného pruhu, kde zastaví. Tázavě se na něj podívám. V očích se mu něco leskne, ale přijde mi, že je rozčílený. Zamračím se. „Co to děláš?“

„Na to bych se měl zeptat já tebe.“ Odvětí a opře se o volant. Probodává mě očima a druhou ruku si položí na mojí podpěrku hlavy.

„Prosím?“

„Co se děje, Olivere? Proč jsi najednou tak zamlklý? Já jsem se ti omluvil, za tvé znovu zlomené zápěstí, tak jsem myslel, že je to v pořádku.“ Zahanbeně se podívám před sebe. Kdykoliv si na to vzpomenu, polije mě horko a zrudnu. Nelíbí se mi, že jsem musel před někým otevřít své srdce a svoji minulost. Ani v nejmenším se mi to nelíbí.  Polknu.

„A-ano, je to v pořádku. Já jen..“ nevím jak pokračovat dál. Prostě mi došla slova, možná, že když bych byl němý, měl bych to daleko jednodušší.

„Jen?“ pobídne mě jemně. Chce ze mě dostat, co mi je, ale já sám nevím, co mi je. Prostě mě přepadla špatná nálada, to se stává. Mám chuť se natáhnout na zelenou louku, zavřít oči a nechat se ovívat čerstvým vzduchem, hladit poledním sluncem a prostě nadobro vypustit. Nemyslet na Viktora, na lidi v nemocnici, na své povinnosti, či minulost. Jen tak vypnout. Třeba by se mi to s Jackiem mohlo podařit, jen.. Jen kdyby nebyl z branže. Další nájemný vrah, mám ten dojem, že se jich nezbavím. I když, když srovnám Viktora s Jackiem, je Viktor oproti němu sralbotka. Umí jen ubližovat, ničit a vést se na něčím úspěchu. Jackie mi ukázal ,že i když je to chladnokrevný vrah, dokáže být něžný, starostlivý i obětavý. A víc než ochotný.

„Já nevím, Jackie. Omlouvám se.“ Sklopím oči a podívám se na svoje ruce, které mi vzápětí přikrejí jiné a stisknou.

„Neomlouvej se. Potřebuješ si prostě odpočinout.“ Odmlčel se a tak sem se na něj podíval. Culil se jako měsíček. „A já vím, jak to zařídit.“

Během dvou dnů se stalo něco, co jsem nečekal ani v nejmenším. Odjeli jsme  na dovolenou. A kam jina , než do Karibiku. Na krásné ostrovy, které Jackie vybral podle dostupnosti. Zkrátka vybral takový ostrov, kde kromě bungalovu a sem tam nějakých lidí a plážových barů, nikdo není. Koukal jsem jako súva z nudlí a myslel jsem si, že se Jackie úplně zbláznil. V klidu jsem si takhle seděl v křesle u sebe doma, díval se na televizi, když se rozlétly dveře a v nich Jackie s tím, že pro nás má dvě letenky k moři, ať si okamžitě zabalím. Označil jsem ho za totálního blázna, protože i kdybych si zabalil všechno, co doma mám, tak stejně mi bude plno věcí k moři chybět. Takže jsme jeli nakupovat. Lítali jsme od regálu k regálu jako blázni a házeli do košíku všechno potřebné. Opalovací mléka, brýle, klobouky, kartáčky na zuby, nějaké to plážové oblečení společně s botami a tak dále. Zkrátka ho popadla absolutní cestovní horečka. Musel jsem se mu začít smát, protože to od takového ranaře vypadalo opravdu vtipně. Taky  koupil velké kufry, kam to všechno naskládal, zamknul a klíče svěřil Sebastienovi. Bylo mi docela divné, že ten malý blonďatý ďábel s jeho plány souhlasí, ale podle mého tušení měl pověření zakázky vyřizovat za něj. Podle toho, jaké plamínky mu zářily v očích, se na likvidaci lidí,  určitě těšil.  Takže ani nevím jak, sedím v letadle a čučím z okna ven, na krajinu pod sebou. Je to vůbec poprvé, co letím letadlem, takže si to chci vychutnat v plné míře. Odbavování prošlo celkem v klidu, ale náš let měl zpoždění, takže jsme dobré dvě hodiny čekali na letišti. Nevadilo mi to, letištní prostředí mi dokonale vyhovuje, jak jsem měl tu možnost zjistit. Líbí se mi ty davy lidí, s velkými kufry, kteří proudí okolo a vůbec, celá ta letištní atmosféra byla opravdu nádherná. Na rozdíl od Jackieho, který mlel něco o nespolehlivosti pilotů, jsem si zpoždění letadla užíval.

„Jackie, ty jsi opravdu blázen. Jak jsi proboha mohl koupit letenky do první třídy?“ nevěřícně jsem nad jeho spontánností kroutil hlavou. Uculoval se na mě, jako sladké sluníčko a mě to přivádělo do rozpaků. Za to jeho to vůbec netrápilo. Zvedl mojí ruku k ústům a něžně mě políbil.

„Potřeboval jsi to jako sůl. Chci, aby sis odpočinul, nabral síly a byl zase ten samý Oliver, kterého jsem potkal a který sjel tu svoji psí sousedku.“ Vypláznul na mě jazyk. Zamračil jsem se.

„Takže si to shrňme.“ Natočil jsem se na něj, abychom byly tváří v tvář. „Objednal si dvě letenky první třídy, na čtrnáct dní do Karibiku, na skoro opuštěný ostrov jen proto, abych nabral nové síly?“ nechtělo se mi tomu věřit. Známe se krátce a už spolu letíme na dovolenou. Pravda, máme toho společného víc, než bychom ze začátku řekli a taky to, co jsme prožili, ale tohle? On se doopravdy zbláznil.

„Jistě. Dělám to pro nás oba, Olivere. Ty potřebuješ odpočinek a já potřebuju slanou vodu na některé své staré rány.“ Mrkne na mě a začne mluvit s letuškou, která nám nabízí něco k pití. Zakroutím hlavou. Tenhle muž je doopravdy neuvěřitelný. Možná, že je ten pravý. Usměju se a dál se věnuju té kráse, co mám pod sebou. Nerad to přiznávám, ale už se těším. Opravdu se těším a vidina dálky od všeho.. On mi prostě ve chvíli, kdy jsem myslel na blahodárný odpočinek, viděl do duše. Když přišel s těmi letenkami, měl jsem jisté obavy, ale teď, když už jsem několik tisíc kilometrů vzdušnou čarou od místa bez civilizace, prvotní úsudek se rozpadá. Wáááááááh, prostě jsem natěšená jak malá holka! Tak strašně dlouho jsem nikde nebyl, že teď mám takové mravenčení v podbřišku a nemůžu se dočkat, až nasaju slaný vzduch. Což netrvá dlouho.

Nevím jak a už stojíme před letištěm v Karibských ostrovech. Jackie nám vzal zavazadla, protože já jsem stále nefunkční. Koukám se na palmy, které se lehce chvějí ve větru a je mi dobře. Opravdu je mi dobře. Jackie mávne na taxíka, a ten nás odveze do jednoho přístavu, kde na nás čeká loď, která nás odveze na náš ostrov. Můj drahý zabiják se pozdraví s kapitánem lodě a začnou se spolu bavit. Překvapením pozvednu obočí. Je možné, aby znal všechny lidi na světě? Protože do teď, co jsem viděl, tak se znal skoro s každým, s kým mluvil. A docela mě překvapuje, že i tady, na Karibských ostrovech.

„Jackie, ty už si tu někdy byl, že jo.“ Nedá mi to, abych se ho nezeptal. Sedím na zádi a koukám se na tu krásu kolem. Na vlny, které vytvářejí lodní šrouby, i na vzdálené ostrovy, které lemují celý pohled do dáli. Na občasné mráčky na obloze, které si lenivě plují, nespěchají a jen tak se poflakují. Ach, přesně to, co teď budu dělat i já. Lehce se pohupuju do rytmu lodě a čekám na Jackieho odpověď.

Ten sedí jen kousek ode mě a pozoruje okolí kolem sebe. Vítr mu čechrá černé vlasy a jeho vždy kamenné rysy jsou po dlouhé době trochu uvolněné. Přesto se mračí, podle mě to má už tak dané. Dělá to, aniž by chtěl. Chvilku se dává na čas s odpovědí, ale nakonec mi jí dá.

„Ano, před pár lety jsem tu měl misi.“ Stručná, jasná odpověď. Málo kdy je ochotný se se mnou bavit o práci, přitom mě by to zajímalo. Co dělal, jaké mise musel splnit a kdo si ho najímá nejčastěji. Ne proto, abych ho tak zradil, ale protože mě to prostě zajímá. Jenže vysvětlete mu to, že. Takže jsem radši držel pusu a jen si užíval té cesty, která se však nemohla rovnat té kráse, která nás čekala pak. Už jenom když jsem vystoupil na dřevěné, leč pevné molo, oněměl jsem úžasem. Malý ostrůvek, který byl dost velký na to, aby tu bylo sem tam, pár dřevěných luxusních bungalovů a podle plánku měl v samém srdci ostrova skrývat lagunu se sladkou vodou. Ostrov takřka lemují louče, které se se západem slunce rozsvítí, aby dočasní obyvatelé viděli, kam šlapou. Plážové bary jsou otevřené i teď, ve dne, ale na večer mají úplně jiný program. Různá divoká taneční a pěvecká vystoupení. Prostě ráj na zemi. Nemůžu se dočkat, až budeme mít vybaleno a půjdeme si jen tak užívat zábavy. Dlouho jsem takhle nikde nebyl, takže mi začíná cestovní horečka.

„Připravený?“ zašeptá mi do ucha Jackieho hlas svůdně. Natočím hlavu, naše rty jsou těsně u sebe, ale nepolíbíme se. Jen na sebe hledíme zblízka a mě pomalu ale jistě začne užírat touha po něm. Po polibku. Nasucho polknu a raději přikývnu. Nemůžu se na něj vrhnout tady, i když tu nikdy není, stejně. Soukromí je soukromí. Zašklebí se na mě a s kufry vyjde napřed. On to ví! Ten bastard ví, že bych nejradši…UGH! Co všechno dokáže změna klimatu. Povzdechnu si a vydám se za ním. Sleduju jeho stopy v teplém písku. Tak moment, on nemá boty. Kdy si sundal boty? Nemám ani to nejmenší tušení. Ovšem vypadá to, že si brodění pískem užívá. Možná bych…taky mohl.. Zastavím a snažím se dostat ze sandálů. Já pitomec si nevzal na nohy žabky a když jsem si je chtěl vyndat, přilítnul Jackie, sbalil kufry a spolu s nimi mě naložil do auta. S nemocnýma rukama to jde vážně špatně, ale nakonec se mi to podaří. No jo, jenže jak je teď vezmu do rukou? Odfrknu si, tak si hold koupím nové boty no! Tady je podle mého stejně nebudu potřebovat. Labužnicky zabořím nohy do písku. Je to úžasné. Písek je skutečně docela teplý a příjemný na dotyk. Zaculím se a nevědomky si po cestě hraju nohama. Nevšimnu si proto, že mě Jackie sleduje s úsměvem na rtech.

--

Od té doby, co jsme tady, pozoruju na Oliverovi několik změn. Vypadá uvolněněji, nemá tak stažené rysy a jeho oči nejsou ani z trochy chladné, jak tomu bývá doma. Vypadá šťastný. Byl natolik ohromen krásou ostrova, že jen stál na místě a díval se po okolí. Vzhledem k tomu, že jsem tady už jednou byl, nijak mě to nefascinuje, ale poprvé jsem vypadal přesně jako Oliver. Unešeně. A to pořád jsem. Nahnu se k Oliverovi a pošeptám mu pár slov do ucha. Natočí se ke mně a mě je jasné, že chce polibek. Jeho rty se přímo chvějí, ale neudělám nic  pro to, aby se dotkly. Chci ho nechat chvilinku podusit, z čisté zákeřnosti samozřejmě. Popadnu kufry a vydám se k našemu místu. Brodím se labužnicky pískem a okem zachytím, že Oliver za mnou není. Trochu se natočím. Snaží se sundat si boty, ale moc mu to nejde. Vypadá, že se každou chvilku převrátí a skončí v písku. Uchechtnu se. Je opravdu roztomilý. Nakonec se mu je podaří sundat, nechá je tam a vesele si začne hrát. On mě opravdu nikdy nepřestane fascinovat. Jeho usměvavý obličej mi za tenhle výlet opravdu stál a to nemluvím o tom, že nás čeká spousta dní krásné dovolené, během které se dá dělat tooooolik věcí. Blýskne se mi v oku, nadhodím si kufry a dál se s nimi vláčím vpřed. Nemůžu se dočkat, až Oliver spatří místo, kde budeme bydlet. Přesto jdu pomalu, abych neztratil svého doktorka, který si myslí, že ho nevidím a dovádí s pískem jako malé dítě. Je opravdu, ale opravdu velmi roztomilý a ani o tom chudáček neví. Taky neví, jak moc mě vzrušuje, ale to prozatím dáme k ledu. Pousměju se. Cesta kterou jdeme, ještě nějaký kus směřuje po pláži a pak se lehce stáčí do středu, mezi palmy směrem k laguně, která je však z naší strany opředená skalami.

„Jak je to ještě daleko?“ ozve se mi za zády. Zastavím se, otočím a s radostí zachytím Olivera, který si mě nevšiml a narazil do mě. Pohlédne mi do očí a tváře se mu nachově zbarví. Ah! K sežrání!

„P-promiň.“ Vykoktá. Zajímalo by mě, kde je ten neoblomný, drzý doktor, co si svůj názor nenechává pro sebe. Pohladím ho po tváři. Jeho osobnost je jako londýnské počasí. Nikdy nevím, která z nich se u něj kdy objeví. Skloním se a políbím ho na špičku nosu. Ofačované ruce si opře o moji hruď. Musí být těžké je nosit neustále vzhůru a dávat na něj pozor.

„Chceš si snad dát pauzu?“ mrknu na něj, čímž zrudne snad ještě víc. Rozpačitě přešlápne.

„To- ne to ne, já jen- já..“ zamotá se do toho docela dobře. Rozhodnu se ho už netrápit, na to přijde čas později. Cvrnku ho do nosu.

„Je to blízko, za chvilinku tam budeme.“ Otočím se, nadhodím si tašky a dám se do chůze.  Stydlín, poslední dobou se tak chová skoro pořád. Kdo ví, co za to může, ale podle mě se mu vrátili nějaké deprese z doby, kdy byl s Viktorem. Hm, ten parchant mi zaplatí za to, že mu takhle ublížil. A jestli na mě něco Allen vymyslí, zaplatí taky. Mě a už vůbec ne Olivera, nikdo nebude ohrožovat. Budu si muset dát pozor na Oliverovo emoční rozpoložení. Alespoň se nebudu nudit.

Jdeme ještě deset minut, když nás cestička vyhodí zase na pláži. Za seskupením palem zahlédnu střechu našeho bungalovu. Položím tašky na zem a přejdu k doktůrkovi. Ten se na mě zmateně zahledí. S úsměvem si za něj stoupnu, ruce mu přiložím na oči.

„Věřte mi, mladý pane.“ Zašeptám mu do ucha a pomalu se s ním dám do pohybu a vedu jeho nejisté kroky k místu, které bude na čtrnáct dní naším domovem.

„Věřím ti.“ Sebejistota v jeho hlase mě trochu překvapí. A kupodivu i dojme. Složí ruce a dá si je podél těla. Když si to nějak promítnu zpět, myslím, že nikdy přímo neřekl, že mi věří. Říkaly to jen jeho oči, ale ústa nikdy. Až teď. Polknu, ale mlčím. Raději mu na to nic neřeknu, protože ani nevím, co bych měl říct. Jsem prvotřídní zabiják a ne žádná citlivka… pravdou ale je, že Oliver se mi dokázal dostat hodně pod kůži. Tak hodně, že jsem pro něj schopný jet na dovolenou, starat se o něj a dokonce jsem mu prozradil své zaměstnání a styl života. Nikdo mě nikdy tak nezasáhl, jako právě on. Otázkou je, zda-li to cítí stejně.. Konečně ho dovedu na místo, odkud je perfektní výhled. Přímo před „dům“. Natisknu se mu na záda a sundám ruce.

„Můžeš otevřít oči.“ Chvilku ještě stojí se zavřenýma očima. Nadechne se mořského vzduchu a pomalu ty své dva poklady otevře. S nadšením sleduju jeho uchvácený výraz. Stojí jako přimražený v písku, pusu má lehce dokořán a sleduje tu krásu před námi.

„Jackie, já-já.. to je nádhera.“ Vydechne, otočí se a políbí mě. Naprosto spontáně mě obejme kolem krku, stoupne si na špičky a jemně políbí. Neodolám. Obejmu ho kolem pasu a přivinu si ho k sobě. Odpovídám na ten něžný polibek s velkou radostí a chutí. Měl bych si asi něco přiznat, ale.. na to je taky času dost. Alespoň myslím.

Polibek, který jsem mu věnoval, byl jako dík, za tuhle užasnou dovolenou a taky z velké části jsem to chtěl udělat. Nevím, ale už od výstupu z letadla jsem měl chuť ho políbit. Jenže mi přišlo blbé se na něj jen tak bezdůvodně vrhnout a začít ho líbat. Díky tomuhle jsem dostal příležitost, kterou jsem také využil. Pravda, v poslední době nejsem příliš ve své kůži, ale Jackieho má rád. A nevadí mi od něj už nic. Kdyby požádal, abych pro něj zabil, udělal bych to, nejspíš. K tomuhle nespokojivému závěru jsem došel v letadle, když jsem se díval na jeho uvolněnou tvář. Sice se moc neznáme, ale, je to ironie, zná mě líp, než kdokoliv jiný. Nevím, jestli můžu říct, zda ho znám nebo ne, ale doufám, že mi dovolí nahlédnout do jeho nitra. Do jeho myšlenek, do srdce. Chci o něm vědět víc. Co ho baví, co má a nemá rád, jaké měl dětství, jestli má nějakou rodinu, nebo psa, prostě všechno. A možná právě tady k tomu bude ta nejlepší příležitost a možná taky jediná. Až se vrátíme domů, nemusíme k tomu dostat už příležitost. Teď a tady jsme jen my dva, moře a písek. Nikdo jiný. Opřu se mu čelem o to jeho a zavázanou rukou ho pohladím po zádech.

„Tohle je moje díky.“ Podívám se mu vážně do očí. Teď není čas na vtípky, což pozná. Skloní se ke mně a vtiskne mi nevinný jemný polibek.

„A tohle je zase moje, díky,“ vezme mě do náruče a směřujeme k tomu hradu z bambusu. Alespoň mě to jako z bambusu připadá. Je to velký dům v místním stylu, s dřevěnými okny a dveřmi, je sice přízemní, ale za to to vypadá, jako by měl položená dvě patra na zemi vedle sebe. Je ohromný. Před vstupem dovnitř je veranda, která je zpola zakrytá, kdyby asi náhodou pršelo, a z níž je krásný výhled na moře. Vystoupá se mnou dva schody a otevře dveře. Počíná si docela jednoduše, na to, že drží mě v náručí. Objímám ho kolem krku a už se těším, až uvidím tu krásu uvnitř.

 

to_the_sea_by_hamkahatta.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

další

Take Ho,28. 11. 2011 19:20

prosím prosím další ^_^

A k tomuhle, není co dodat...

Ebika,16. 10. 2011 15:12

Neustále čekám , kdy na mě vyskočí nějaký čertík z krabičky a ono nic, i když ono to zpárování samo o sobě je celkem síla, hele, že on ten týpek co furt obtěžuje našeho doktůrka je nějaký kretén co si nedá slušně říct takže ho náš zabíják picne, teda já bych mu táááák fandila...
S pokráčkem rozhodně neváhej, moc se na něj těším a i kdybych měla čeekat 100 let než se tam začne pořádně hýbat tak na ty tvoje rafinované zápletky si počkám moc ráda ;)

...

Noctis,14. 10. 2011 13:09

haah ja bych si taky zajela k moři XD hmm na takové dovolené se dá dělat spousty věcí XD