Jdi na obsah Jdi na menu
 


Smrt

10. 9. 2009

Procházel se tmou a hledal. Hledal osobu sobě rovnou,která mu zabila rodinu,zabila jeho normální život s stvořila tohle. Zabila… zabila jeho lásku,se kterou chtěl být a to mu on nikdy neodpustí. Nocí se toulal už několik let a vždycky když našel nějakou stopu,která by ho dovedla přímo k Němu,zmizel. Zmizel a neukázal se dalších pár let. Svět jakoby hrál pro něho,v téhle části kontinentu nikdy nevycházelo Slunce. Tudíž nikdy nebyl den. Byla tu jenom noc. Mohl tedy hledat kdy chtěl.  Ne že by nemohl na slunce,ale pálilo ho v očích,téměř až oslepovalo. Teď si byl naprosto jistý,že ho dostane. Za ty léta se zdokonalil, pilně cvičil, aby se mu vyrovnal a teď si byl naprosto jistý že se mu vyrovná.

Pomalu se plíží nocí a je čím dál blíž svému cílu. Měsíc,který svítil dvacet čtyři hodin nočně byl teď nezvykle velký,s nádechem zářivě červené. V hlavě mu zněla jen jedna věta. Zabít… zabít. A on zabije. Dnes.

Potichu proklouznul branou a strážného,který seděl a pil kafe,zabil. Nejdřív si na něm pochutnal. Kdysi by na člověka nesáhnul,ale jak plynul čas,nezabýval se tím,co je správné a co ne. Mysl mu zatemnila krutá pomsta. Celé ty roky nemyslel na nic jiného a proč se neposilnit,když se chystá na boj že. Stál teď sám na dvorku,před ohromnou vilou. Tiše zavrčel a vkradl se do vily. Nikde ani noha. Ve všech místnostech byla tma a tak musel napínat svůj vyvinutý zrak. Rozhlédl se kolem sebe. Místo,kde se teď nacházel,byla ložnice. Barvy byly temné a v místnosti nebylo nic jiného než  ohromná postel. Přešel ke dveřím a škvírkou nakouknul ven. Díval se do ohromné chodby,ve které bylo tucet dveří. Vyšel na chodbu a začichal ve vzduchu. Je lepší si ho najít po čichu, než tady lítat ode dveří ke dveřím a narazit tak ještě na větší nepříjemnosti. Jeho pach zachytil celkem snadno a vydal se po něm. Procházel chodbami a schody,které vedly jenom dolů,nikdy nahoru,přitom vila měla tři patra. Pokrčil  nad tím rameny a dál šel po pachu. Bylo mu divné,že nikoho neviděl,ani neucítil. Napjal proto všechny smysli a byl velmi ostražitý. Poslední kroky ho dovedly k velkým mramorovým dveřím, zasazeným do…skály? Teď si vůbec nebyl jistý tím, co ho čeká. Úplně se zastavil na místě a jen tak tam se zavřenýma očima stál a soustředil se,uklidňoval. Ještě že mu srdce nemohlo být,protože jeho tep by vyletěl úplně na maximum a on by se tu složil s puklým srdcem. Otevřel své jantarové oči a vstoupil do místnosti. Jakmile za sebou zavřel dveře,do nosu ho uhodil ještě jeden pach,ale ať se snažil jak mohl,nerozeznal ho a jakmile vstoupil,udeřil do něj prudký vítr. Místnost plná Jeho pachu.

„Vím že jsi tady! Ukaž se ty grázle!“ vyřvával jak moc to chtěl mít za sebou. Zběsile se rozhlížel kolem,ale tma tu byla taková,že jí prostě neprohlédl. Od někudy se ozval pohrdavý smích.

„Tak si konečně přišel. Konečně si mě našel. Tolik let co ti to zabralo,viď. A konečně jsi tady. Musíš se cítit jako vítěz.“

„Kde seš a přestaň se skrývat ty srabe!“ Hned naproti němu vyšel vysoký a nádherný muž. Tvář toho muže ho doslova ochromila.

„Adame..“ vydechl. Adam,jeho láska stál před ním. Nevěděl,jestli to není přelud,nebo past,ale teď to nechtěl rozebírat. Bezhlavě se vrhnul  k němu a vášnivě ho líbal na rty. Byly  studené jako Antarktida,tak i jeho pleť. Adam ho objal kolem pasu a polibek opětoval. Potřeboval to,i přes to že ho dnes hodlal zabít,i přesto ho pevně držel v objetí. Zapůsobila na něj asi nostalgie.

Odtrhnul se od něj a zadíval se do jeho rubínových očí ve kterých se  zračil výsměch.

„Jak to,že jsi tu. Cítil jsem pach toho vraha,ale..“

„Jistě. Všechno do sebe dokonale zapadlo,že?.Nikdo by mě nepodezříval z toho,že jsem upír a už vůbec ne z toho,že jsem zabil tvoji rodinu. A kdo by taky podezíral mrtvého že. Konec konců Bene….“  naklonil se k němu. „ mrtví přece neexistují.“ Ben prudce ucuknul a odskočil od něj. V hlavě pořádný zmatek.

„Ale..ale jak si to mohl být ty,vždyť to byl úplně cizí pach a navíc umíral si mi v náručí a…“

„Ano..jistě,“ přerušil jeho zmatek, „Ale to byla záminka. Po té,co jsem zabil tvoje milé rodiče,musel jsem nějak nastražit svojí smrt. Je to trochu zvláštní,ale ulomil sem vidličce pár bodců tak,aby odpovídali ranám po zubech na  krku tvých milých rodičů. Pak bylo jednoduché poslat trochu krve ven.“ Ben na něj nevěřícně zíral.

„Ale ten pach..“ Adam se k němu začal pomalu přibližovat,na rtech křivý úsměv.

„Copak ti to pořád ještě nedošlo…má lásko?“ Ben se na ně j zamračil. Pach,vidlička,upír… bleskově se na něj podíval. Adam se usmál ještě víc.

„Tak už ti to konečně došlo… poslouchám.“

„Každý člověk když se stane upírem změní pach. To znamená,že si stal upírem těsně před vraždou a neudržel si svůj hlad.…“ další přerušení.

„Dobré úvahy,ale musím tě zklamat. Upírem jsem se stal ještě dřív. Asi tak rok po tom,co jsem spolu začali chodit,ale v jednom máš přece pravdu. Toho osudného dne jsem neudržel hlad, bohužel byly tvoji rodiče moc blízko. Styděl jsem se za to,co jsem udělal a tak jsem to nastražil tak,abys mě nemohl podezřívat..aby mě nikdo nemohl podezřívat. A ten pach..No stačilo tam rozptýlit trochu pachu z mé lidskosti a pak můj upíří. Byla to velká zábava.“ Pokrčil rameny. Ben nemohl uvěřit vlastním uším. To co mu tu vykládal…vždyť on ho miloval a on mu udělal tohle. Dobře,dokázal pochopit,že neovládl hlad,ale že se u toho ještě bavil!

„Oni ti věřili!“ Adam trochu posmutněl.

„I ty jsi mi věřil..“ Ben se na něj vrhnul a prudce s ním narazil na seď,kdyby byl člověk,vyrazil by mu dech a zlomil několik kostí. Jenže je upír a upíři nemají dech a jsou odolní.

„A proč si nezabil i mě! Abys neměl žádné svědky!!“ Adam mlčel. Ben jím znovu praštil o zeď. „Tak proč sakra!!!“

Adam se na něj zadíval

„Protože jsem tě miloval.“ Benovi zabušilo jeho mrtvé srdce. Tahle věta ho úplně rozhodila,nečekal to. Čekal jakoukoliv jinou odpověď,ale ne tuhle.

„A teď mě už nemiluješ?“ Pomalu ho pustil,nespouštěje z něj oči. Adam pokrčil rameny.

„Nevím. Nevyznám se v sobě…ale..něco vím.“ Otočil se k němu. „Dneska tě zabiju.“ Tak tohle přiznání po tom,co mu řekl že ho miloval ho totálně dorazilo. Teď už vůbec nevěděl,co má dělat. Vůbec ani nevěděl,proč ho chce zabít. Jeho chvilkové neostražitosti využil Adam a zaútočil na něj starověkým mečem ze své sbírky. Naštěstí Ben zareagoval rychle a uskočil stranou. Popadl první co mu přišlo pod ruku. Železnou trubku ze zdi. Vytrhnul ji a odrazil Adamův útok. Soupeřili o život a smrt. Ale dokáže Ben žít s vědomím že ho zabil? Prali se spoustu hodin,až Ben jednou nedával pozor a Adam ho přišpendlil mečem ke zdi. Bolelo to,ale snažil se z toho dostat. Nakonec Adam meč uvolnil a on se mohl sesunout na zem.

„Je mi to líto,“ řekl Adam a znovu ho chtěl probodnou,ale Ben zvedl trubku a zaryl mu jí do břicha,kde měl svůj upírský krystal. Jelikož oni byly novými upíry a ani jeden si to moc neuvědomovali,proto ani nevěděli,že mají nějaké slabé místo. Jelikož se oba propíchli na místě krystalu,už nemělo smyls dá bojovat. Oni ani nemohli,opustili je všechny síly. Adam,stejně tak jako Ben,věděl,že se blíží konec. Připlazil se k Benovi a s námahou vzal jeho hlavu do rukou. Něžně se mu přisál na rty. V tom polibku byla omluva..a loučení. Oba věděli,že se už nesetkají,že se rozplynou.

„Miluju tě,“ zašeptal Adam. Ben ho objal a přitáhl blíž.

„Taky tě miluju.“ Seděli spolu a čekali na konec. Oknem k nim zavítali paprsky slunce. Jejich paprsky smrti, Posední úsměv a oba se začínali rozplývat. Poslední pohled na svou lásku,poslední pohlazení. Pak se oba úplně rozplynuly a na jejich místě zbyly jen paprsky slunce a dva krystaly. Jeden rubínový a ten druhý jantarový.

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.....

(Haku, 17. 2. 2010 21:28)

Laska az do smrti-a to doslova, pacilo,pacilo.

ee...

(sisi/ctenar, 11. 9. 2009 19:42)

Máš tam nesrovnalosti, psala si neprve že tam nikdy nevychází slunce, a proto ho také (adama) může hledat a teď nakonec zemřou v paprscích slunce? No nevím, možná jsme to špatně pochpila, ale každopádně to bylo skvělé. :)