Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dokonalý básník

14. 10. 2011

 

 

Zadíval se na sebe do zrcadla. Upravil své zrzavé neposedné vlasy. Usoudil,že vypadá dobře. Jemná bledá pleť s velkýma zelenýma očima silně kontrastovala se zrzavýma vlasama. Plné,jemně narůžovělé rty,vykrojené přímo dokonale vykrojené. Na sobě měl černé sako s bílou košilí a rudou vínovou kravatou.

 

„Lorenci! Za tři mnuty začínáme!“ Ozval se hlas za dveřmi. Lorenc doopravil svůj zevnějšek a odešel z šatny,na které byla jmenovka spisovatel Lorenc Danna.

 

…………………………………………………………………………………………………………………….

 

„Lorenc Danna!“ Vykřikla moderátorka.Lorenc vešel do studia a zamával jak lidem ve studiu,tak i do kamer. Potřásl si rukou s moderátorkou a posadil se naproti ní do křesla.

 

„Vitejte v televizní show Světové best      . Pane Danno vaše kniha se jmenuje Dokonalý spisovatel. Má tento název nějakou minulost,nebo je to čistě z vaší hlavy? Jak vůbec tento název vznikl?“ Lorenc se mile usmál.

 

„Název Dokonalý spisovatel vznikl z mé vlastní zkušenosti.“

 

„Takže je to váš svitní příběh?“

 

„Z části ano,ale z části je to příběh mého otce.“

 

„Aha,takže je to něco jako rodinné drama? Protože vaše kniha vyšla jako drama.“

 

„Dalo by se to tak říct.“

 

„A o čem ta kniha je?“

 

„Dokonalý spisovatel je o mladém spisovateli,který se snaží žít slušný život,ale nějak se mu to nedaří. Rodina na něj tlačí a jeho dívka se s ním rozejde. Pak si řekne,že to už stačilo ajde si za svým snem. Snem být nejlepším spisovatelem.“

 

„Takže je to inspirováno vaším a otcovým příběhem,ale jsou v něm i fiktivní prvky a hraj tam jiní lidé.“

 

„Ano.“

 

Takhle to pokračovalo ještě hodinu,než show skončila. Unaveně se svalil do křesla ve své šatně. Bylo to docela vyčerpávající. Znovu se zadíval do zrcadla. Opět tam viděl tu dokonalou andělskou tvář. Usmál se na sebe. Tolik bolesti co zažil ho hodně posílili. Lorenc byl arogantní a sebevědomí člověk,proto neměl potíže vystupovat naprosto dokonale před lidmi. Zaklepání na dveře.

 

„Pane Danna,limuzína je tady.“ Lorenc se zvedl. Naposledy se usmál do zrcadla a opustil svoji šatnu.

 

Vyšel před studio, ale limuzína nikdo nebyla. Podíval se na hodinky. Dvanáct večer. To si ten idiot pěkně slízne,vztekal se. Najednou po něm chňaply něčí ruce.Zacpali mu pusu a zatáhli ho do temné uličky,hned vedle studia. Hodili jím proti zdi a někdo si stoupl před něj. Náraz byl tak prudký,až na chvíli ztratil dech.

 

„Ale ale,“ začal se smát muž stojící naproti němu nepříjemným hlase. „Tady se nám někdo dusí.“ Lorenc se na něj podíval. Muž stál ve stínu,takže mu nebylo vidět do obličeje.

 

„Co chcete,“ zasyčel. Smích ustal. Muž se přiblížil blíž.

 

„Tvůj život,“ Lorencovi ztuhly rysy. Neznámý chlap byl blíž a blíž,když ho zastavil něčí hlas.

 

„A co si s ním nejdřív pohrát,Jiro? Je to velmi hezký chlap.“ Muž se zastavil a uvažoval. Lorenc na druhého chlapa nevěřícně hleděl. Oni ho chtějí.. ZNÁSILNIT!. Ještěže v uličce byla tma,protože zrudnul pohoršením.

 

„Hm..Něco na tom je Clavesy….Jo…užijem si.“ Muž zvaný Jir,ten s tím velmi nepříjemným hlasem se přiblížil na dosah ruky. Lorenc se co nejvíc přimáčkl na zeď. Když se ještě víc přiblížil,sevřel pěst a udeřil Jira plnou silou do obličeje. Ten krátce zavrávoral,ale vzápětí se i on napřáhl a udeřil Lorence do obličeje a do břicha. Lorenc poklekl na jedno koleno,vyplivujíc krev. Jir ho zvedl zpět na nohy a přimáčkl ho ke zdi. Jeho nechutné rty se blížili k těm Lorencovým. Uhýbl hlavou a pevně zavřel oči. Čekal,že se mu přisaje na rty,ale nic. Jen tupá rána a tvrdý dopad těžkého těla. Lorenc pomalu otevřel oči a zadíval se na místo,kde před chvilkou stál Jir. Ten se ale válel na zemi v krvi s rozbitou hlavou. Nedýchal. Jeho zrak padl na druhého muže,kterého Jir nazýval Claves. Ten držel v ruce železnou tyč zamazanou od krve. Teď čekal,že se na něj vrhne. Claves však odhodil kus železa a dal se na odchod. Lorenc přimraženě stál u zdi a ani se nehl. Pak se Claves zastavil. Trochu se na Lorence otočil,takže se mu naskytl pohled na jeho „zachránce“. Měl světle modré oči,polodlouhé promelírované vlasy a lehce křivý nos .Zadíval se na Lorence.

 

„Dluh si vyberu. Nemějte strach.“ Otočil se a zmizel. Lorenc tam ještě nějakou dobu stál. To,co se právě stalo,se nesměl nikdo nikdy dozvědět. Otřásl se. Uhladil si oblek a s kamennou tváří vyšel z uličky. Stoupl si na místo,kde před tím incidentem stál a čekal na limuzínu. Ta přijela za několik minut. Řidič otevřel Lorencovi dveře za sršení omluv,že přijel pozdě. Lorenc k řidičově překvapení nic neřekl. Pořád musel myslet na ty světle modré oči,jak zachránili jeho osobu před smrtí a totální potupením. Jako v transu nasedl do auta a nechal se odvést domů. Pár světle modrých očí sledovalo odjíždějící limuzínu. Pak se jako pára vypařili.

 

……………………………………………………………………………………………………………………..

 

Odemkl hlavní dveře a vešel dovnitř. Hned se ho ujala služebná, která mu sundala kabát a pověsila ho na věšák. Pak spěšně odběhla pryč.Lorenc přešel do obývacího pokoje a rovnou k malému baru s alkoholem. Nalil si brandy  a se zamyšleným pohledem se posadil do křesla. V krbu hořel oheň a v místnosti se rozlévalo příjemné teplo .Nad přemýšlením dnešních událostí vypil brandy a zmožený přemýšlením a jejími účinky usnul spánkem pravidelných.

 

……………………………………………………………………………………………………………………………………..

 

Probudila ho vůně pečeně. Odlepil jedno oko, zamžoural a otevřel druhé oko. Do pracovny právě vešla služka.

 

„Jak dlouho jsem spal?“ Služka se zastavila.

 

„Den a půl,pane.“ Vykulil oči. Den a půl?! Jaktože spal den a půl! To vysvětlovalo tu deku. Jak ale mohl spát den a půl, vrtalo mu pořád hlavou. Možná kvůli tomu, co se stalo. Sarkasticky se usmál. Pak mu na mysli vytanuly světle modré oči. Něco na tom trhanovi bylo. Něco v něm probouzelo jeho skrytou a potlačovanou vášeň. Ohrnul nos. Přece se nebude paktovat s nějakým pobudou, co místo práce zabijí a obtěžuje lidi.

 

„Ehm..pane?“ vyrušil ho tenký hlásek služebné. Tázavě se na ní podíval.

 

„Už od včerejška je tu nějaký pán.“

 

„Pán?“

 

„Ano.. prý vás zná a říká, že mu něco dlužíte. Nechtěla jsem vás budit, a tak jsem ho ubytovala v pokoji pro hosty.“ Lorenc se zamyslel.

 

„Jak se jmenuje?“

 

„Myslím,že říkal,že se jmenuje Claves,“ Lorenc ztuhl. Vyskočil z křesla.

 

„Kde je teď!“ Ptal se vztekle. Nějaký vandrák  nebude využívat jeho dům a ani jeho sluhy! Služka prudce zamrkala.

 

„V jí-jídelně.“ vykoktala ze sebe.

 

…………………………………………………………………………………………………………………………………..

 

Lorenc se přiřítil do jídelny a málem vybuchl vzteky. Claves seděl u jídelního stolu. Na sobě měl bílou košili a tmavě modré džíny. Vlasy měl učesané a byl oholený. Oči měl zvřené.

 

Lorencovi bylo to oblečení povědomé. Vykulil oči,když mu to docvaklo. To je moje oblečení!, zakřičel v sobě. Začal v něm narůstat velký vztek. On si tu sedí,v jeho oblečení,v jeho jídelně a v jeho domě! Všiml si, že drží v ruce vařící čaj. Vařící, proběhlo mu myslí. V hlavě se mu rodil plán a na tváři ďábelský úsměv. Rozhlédl se po jídelně a hledal něco, čím by mohl uskutečnit svůj plán. Jeho oči padly na stříbrný tác, ležící na stole. Potichu ho vzal do ruky a neslyšně přešel až ke Clavesovi. Napřáhl se. Jeho obličej zkřivil zlomyslný úšklebek. Se vší silou praštil tácem o stůl. Claves sebou prudce trhnul, čímž převrhl vařící čaj a vylil na sebe jeho obsah. Prudce vyskočil  a s nadáváním se svlékl z košile. Čaj byl natolik vařící, že měl na břiše červený flek. Lorenc se na něj zadíval. Jeho oči sjely na vypracovaný hrudník a bříško, kde nebyl ani gram přebytečného tuku. Každý sval na jeho těle  byl dokonale vyrýsovaný. Také  si všiml, že má přes hruď velkou jizvu. Musel uznat, že má dokonalé tělo. Nevšiml si však, že se na něj Claves dívá.

 

„Copak copak. Naše malá hvězdička má chuť?“ To Lorence vytrhlo z myšlenek a do očí se mu místo touhy, vkradl vztek.

 

„Co to melete?!... A vůbec! Co děláte v mém domě, v mé jídelně a v mém oblečení!“ Claves se vychytrale usmál. To Lorenc nehodlal jen tak přejít. „Dorisi!“ Štěkl na barák,dívajíc se Clavesovi do očí se zlostí.Claves se na něj koukal s výsměchem. Za okamžik do  jídelny přiběhl bodigard. Byl velký jak hora,v černém oblečení a s černými brýlemi. Typická gorila, pomyslel si Claves, když se na nově příchozího muže podíval.

 

„Přejete si pane?“

 

„Vyhoďte ho z mého domu.“ Doris přikývl ,chytil Clavese za ruce a táhl ho ven. Claves nespouštěl oči z Lorence.

 

„Nezapomeň,že znám jedno tajemství. Co by tomu asi řekli novináři nebo media..HM?..Páni, to by byl trapas.“ Lorenc zaťal pěsti.Ten lotr má pravdu.

 

„Pusť ho,“ štěkl ke dveřím. Doris poslechl a Clavese pustil. Ten se na něj mile usmál.

 

„Ještě něco, pane?“ Zeptal se Lorence, který mezitím přišel.

 

„Ne..to je všehno. Můžeš jít.“ Doris za sebou zavřel dveře.

 

„Měsíc,“ zasyčel Clavesovi do obličeje. „Dávám ti měsíc, a pak vypadneš.“ Claves se na něj díval. Uviděl v jeho očích vztek, ale i zcela něco jiného. Radost. Radost z toho, že mu někdo konečně odporuje a nepodřizuje se mu. Po rtech mu přelétl úsměv. To Lorence trochu zneklidnilo. Otočil se a radši odešel pryč.

 

„Tak,“ spráskl ruce Claves a rozhlédl se po domě. „Čekají mne týdny přepychu.“ Měsíc, pomyslel si. Jen měsíc. To ne. Rozhodl se, že všechno tady bude patřit jemu a že Lorence pokoří a srazí jeho sebevědomí na bod mrazu. Ale chci to opravdu udělat?..zaváhal. Když teď viděl Lorence na světle a rozčíleného ,začal se mu líbit… Jistě, že to chci udělat!.. Nejdřív ale si s ním trošičku pohraju. A začal Lorence hledat.

 

………………………………………………………………………………………………….................

 

Vztekle zavřel dveře od svého pokoje.

 

„Ten grázl,“ spustil salvu nadávek. Co bude dělat? Jestli ho tu nenechá, Claves všechno řekne medium. Zase když ho tu nechá tak se s toho zvence. Co si jeho přátelé pomyslí ,když u ně uvidí nějakého pobudu. Pobudu?, zašeptalo jeho svědomí. Jsi si jistý?...Ano!, rozkřikl se, ale pak zaváhal. Musíš uznat, že když se oholil, učesal a oblékl se do tvých šatů, hodně mu to sluší. Je okouzlující a velmi vzrušující, nedalo se svědomí….. Asi máš pravdu. …

 

Unaveně se svalil na postel, do velkých nadýchaných peřin. Ležel jako mrtvý. Pomalu zavřel oči.

 

„Jen měsíc,“ vydechl a odplul do říše snů.

 

…………………………………………………………………………………………………………………………………..

 

Neslyšně otevřel dveře jeho ložnice. Opatrně přešel k jeho posteli a bedlivě se na něj zadíval. Jeho tvář byla celé klidná, trochu pobledlá, ale přesto vzenšená. Trošku úzké rty, malý nos a na muže poněkud nezvykle dlouhé řasy. Trochu víc vystouplé lícní kosti. Vypadal jako anděl… Byl rozvalený přes celou postel tak, že obě ruce měl přehozené přes okraje postele a nohy pokrčeně vyseli dolů. Přestože byla postel veliká, díky němu by se tam už nikdo nevešel. Nemohl odolat. Letmo se dotkl jeho tváře. Přejel mu prsty přes rty. Měl chuť se jich zmocnit. Mlsně se olízl.

 

Ostrá bolest v konečcích prstů pravé ruky. S udiveným pohledem se koukl na svou ruku. A musel se přes bolest usmát. Lorenc se mu zakousl do prstů. Musel uznat, že se mu líbilo, jak se ho dotýkal, ale pořád v něm byla ta zlost a… strach.. Claves se s mírným pobavením usmíval a sledoval, jak jeho prsty zmizeli v Lorencově puse. Lorence jeho úsměv rozčílil ještě víc a jeho prsty vyplivnul.

 

„Co si to sakra dovoluješ?!“ Křikl na něj rozzuřeně a vyskočil z postele. CLaves se začal smát. „CO je tu k smíchu!“ Vztekal se spisovatel. Claves se přestal smát, pomalým krokem přešel až k Lorencovi. Naklonil svoji hlavu až nebezpečně blízko k té jeho. Lorence zachvátila vnitřní panika, ale snažil se to co nejlépe skrýt.

 

„Výš že jsi hrozně roztomilý,když se rozčílíš?“ zašeptal mu u rtů. To byla poslední kapka. Lorenc ho od sebe prudce odtrčil.

 

„Tak aby bylo jasno…nechávám tě tu jen proto,že sis to vyžádal jako odměnu za záchranu mého života. To je vše.Jasný?!“ Byl čím dál tím víc rozčilený a Claves čím dál tím klidnější. Poslušně přikývl. Lorenc, stále vyveden z míry, násilým vystrkal Clavese ze svého pokoje a zavřel za ním dveře. Tohle bude zábava, pomyslel si Claves a z hvízdáním šel pryč.

 

…………………………………………………………………………………………………………………………………

 

Čím dál bylo to pískání, tím víc byl Lorenc klidnější. Jeho vztek nevyprchal a tak ho přenesl do pestrého nadávání…. Jak si mohl dovolit vstoupit do jeho ložnice! Nejen že se mu nakvartýroval do baráku, ale ještě do ložnice! Tak to tedy ne! To nehodlá připustit! Spát s nějakým pobudou… pche!... Z návalu vzteku vzal do ruky vázu a vztekle jí hodil do dveří. Jenže v tu chvíli otevřela služka dveře a váza jí strefila rovnou do hlavy. Služka spadla v bezvědomí na zem. Lorenc k ní okamžitě přiběhl a změřil puls. Byl slabý, ale přeci jen tam nějaký byl. Vytáhl mobil a okamžitě zavolal sanitku. Po koberci se rozlévala krev,z velké rány na hlavě. Opatrně jí vzal do náruče a šel naproti sanitce. Když už byl před dveřmi, zkoušel to všelijak, ale nemohl je otevřít. Najednou zaslyšel ten pískavý zvuk. Nechtěl to udělat, ale musel. Sám ty dveře neotevře.

 

„CLAVESY!“ křikl. Pískání ustalo a z rohu vykoukla blonďatá hlava s modrýma očima.Tázavě se na něj podíval,ale když viděl stopy krve na zemi a služebnou celou od krve v jeho náručí ,přiběhl.

 

„CO se stalo?“ zeptal se Claves. Lorenc po něm hodil zlý pohled.

 

„Otevři dveře.“ Štěkl na něj Lorenc a Clavesovu otázku zcela ignoroval. Claves si povzdechl, ale otevřel mu dveře. Venku už čekala sanitka a lékař mu běžel naproti.

 

„Co se stalo?“ ptal se lékař.

 

„No…hodil jsem vázou po dveřích a nešťastnou náhodou se v nich objevila a váza jí trefila přímo...“ Řekl provinile. Lékař přikývl a zmizel se služkou i Lorencem v sanitce. Claves stál na prahu a sledoval, jak Lorenc mizí v sanitce a sanitka za rohem. Koho teď bude provokovat, pokrčil rameny a vrátil se dovnitř.

 

…………………………………………………………………………………………………………………………………..

 

Bylo už opravdu hodně pozdě a tak odemkl co nejtišeji. V celém domě byla tma,takže se po schodech plížil po čtyřech. Neviděl si na špičku nosu. Taky přehlédl stolek a květináčem. Narazil do něj a květináč i s kytkou letěli k zemi, kde se s rámusem roztříštili. Nahlas zaklel a modlil se, aby to nikdo neslyšel. Ale slyšel. Někdo v celém domě měl zkušenostmi dokonale vycvičený sluch. Lorenc šel dál a rukama šmátral před sebou. Venku se ozval hrom. Náhle narazil na nějakou osobu. Nevěděl kdo to je, ale vypadalo to jako z hororu.(XD).

 

„Omlouvám se,“ zašeptal a chtěl jít dál, ale to by ho něčí ruka nesměla strhnou zpět a přimáčknout na zeď. Lorenc vůbec netušil co se děje. Chodbu osvítil blesk a Lorenc spatřil modré oči, plné chtíče. Byl natolik zaskočen, že mu ani nevadilo, že se mu přisál na rty. Dokonce mu ani nevadilo, že mu rozepnul košili a hodil ji na zem. Ba co víc, začal dělat to samé. Clavesovi nesmělé polibky oplácel svými vášnivými. Ruce mu zabloudily pod tričko a nahmataly dlouhou jizvu, táhnoucí se od krku, šikmo dolů.

 

„To…muselo..bolet,“ zavzdychal mezi polibky.

 

„Zvykl jsem si,“ zašeptal Claves. Tohle se mu líbilo. Čekal jinou odezvu, ale tahle byla mnohem lepší, než ta, kterou čekal. Clavesovi rty se přemístily na Lorencovu klíční kost. Kousl ho do ní. Lorenc se neubránil tichému zasténání. Claves se usmál. Lorenc byl jako v jednom ohni. Čím víc ho líbal, kousal a hladil, tím víc po něm toužil. Zároveň mu něco říkalo, že to co dělá, je špatné. Je to obyčejný vandrák a jistě také vrah. Někdo jako on by se s ním v životě nezahazoval. Byl ale k němu něčím přitahován, sic nevěděl čím.

 

Něco jakoby ho bodlo, odstrčil ho od sebe. Zvedl košili a podél stěny se dobelhal do svého pokoje. Claves nechápavě stál. Tenhle chlap je vážně nevyzpytatelný, pomyslel si s úšklebkem. V jednu chvíli se aktivně zapojuje a v druhé utíká pryč. No co. Má měsíc na to, aby si s ním užil. A navíc se přesvědčil, že po něm taky touží, tak jako on. Proto se rozhodl, že až příště zaútočí, nenechá ho jen tak utéct. Usmál se.

 

……………………………………………………………………………………………………………………….

 

Běžel po chodbě. Za sebou slyšel kroky. Přidal do běhu. Kroky přesto byly blíž a blíž. Zmocnila se ho panika. Zahnul za roh a do někoho narazil. Vzhlédl. Celé jeho tělo se roztřáslo strachem, neboť moc dobře věděl,kdo to před ním stojí. Jeho strýc ho chytil pod krkem a prudce jím mrštil o zeď. Prudká rána způsobila ostrou bolest v zádech. Ucítil, jak mu horká tekutina v proudech stéká po zádech. Strýc ho znovu chytil pod krkem, ale tentokrát ho přimáčkl na zeď. Sykl bolestí a začal plakat.

 

„Prosím…ne,“ prosil. Strýc si sáhl na pásek u kalhot. Věděl co teď přijde. Nemělo cenu se nějak bránit. Byl moc silný. Zavřel oči a plakal. Ostrá bolest, horký dech na jeho krku a pak….

 

Slyšel ho křičet, a tak bez váhání vrazil do jeho pokoje. Viděl, jak sebou zmítá na posteli a křičí ze spaní. Přeběhl k němu, chytil ho za ramena a přitáhl k sobě do náruče.

 

Něčí ruce ho vytáhli z noční můry. Prudce otevřel oči a z těžka oddechoval. Začal se nekontrolovatelně třást. Ruce ho obejmuli ještě pevněji. Chtěl se od nich odtrhnout, protože měl pocit, jakoby ho svírali jeho ruce, ty nechutné hrubé ruce co tolik nesnášel.

 

Cítil, jak se ho snaží setřást,ale on ještě víc zesílil sevření.

 

„Klid… byl to jen.. zlý sen..“ zašeptal mu něžně do ucha Claves. Pod jeho hlasem, jakoby se uklidnil. Přestal se třást a už se nesnažil dostat z jeho objetí. Claves se spokojeně usmál. Lorenc měl hlavu přitisknutou k jeho hrudi a ztěžka oddechoval. Byl unavený. Tahleta zatracená vzpomínka ho tížila celé dětství a celý jeho život vůbec. Když uslyšel Clavesův hlas, jakoby ho to vyrvalo ze spárů temnoty. Teď se cítil poněkud v bezpečí. Claves se pořád spokojeně usmíval. Podívejme, jaký mám na něj vliv, pochvaloval si, ale taky ho trápilo,co se to s ním děje. Jeho křik byl naprosto hysterický. Mohl by toho využít, ale už se mu nějak nechtělo.

 

Do pokoje vešla služebná. Přinesla misku s vodou a nějaké obklady. Nevšímajíc si Clavese, sáhla Lorencovi na čelo. Pak namočila obklady do ledové vody a přiložila mu je na čelo, kam posléze umístila i Clavesovu ruku. Pak odešla.

 

„Tohle se děje každou noc?“ zavolal ještě za ní. Otevřela dveře a zadívala se na něj.

 

„Ano. I když jsou noci, kdy spí velice klidně, ale to je ojedinělé.“

 

„A co se mu stalo?“

 

„Asi špatné vzpomínky. Nemluví o tom.“

 

„A jak dlouho to trvá?“ chrlil na ní otázku jednu za druhou.

 

„Jedenáct let.“ A odešla. Jedenáct let? Claves neveřil. Jedenáct let sebou takhle házel a hystericky ječel ze spaní a to ještě ke všemu každou noc?Podíval se na něj. Až teď si uvědomil, jak se na něj Lorenc lepí a snaží se najít nějaké útočiště. Strachy se k němu tisknul se zavřenýma očima. Pravidelně oddechoval, přesto měl zrychlený dech. Asi si taky neměl lehké dětství co?, pomyslel.Teď nějak neměl chuť uspořádat svůj plán. A rozhodl se. Bude tu do konce měsíce, a pak se opravdu vypaří. Jo. Rozhodl se, že s ním zůstane celou noc. Pohodlně se opřel do peřin a Lorence si na sebe položil. Ten se mu okamžitě zavrtal do náruče. Claves ho s úsměvem políbil do vlasů a usnul.

 

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..

 

Probudil se zrovna když vycházelo slunce. Ospale se posadil a protřel si oči. Hlava ho bolela a oči pálily. Už zase měl tu noční můru. Stala se součástí jeho debilního života. Byl s toho unavený. Už nemohl dál. Nemohl tu tíhu nést sám. Už nechtěl prožívat noci plné strachu, bolesti a hrůzy. Vedle něj se cosi pohnulo. Zaostřil vedle sebe a myslel, že to s ním sekne. Na protější straně ležel modrooký blonďák. Spal, na tváři klid. Zato tu Lorencovu zkřivil úsměv hněvu. Měl chuť ho shodit s postele, ale zároveň se k němu přitulit a líbat ho po celém těle. Nemohl si pomoct. Náhle ho ostře bodlo v hlavě. Zasyčel a chytil se za spánky. Jako kdyby do něho někdo zapichoval tisíce a tisíce jehel najednou. Tak jako se bolest objevila,tak i ustoupila. Oddychl si a trochu uvolnil ramena, ale pořád byl celý napjatý. Cítil na zádech něčí pohled, ale neotočil se. Neměl chuť se s ním hádat. Byl zcela vyčerpaný. Znovu si oddychl. Teplé ruce mu začínali masírovat záda. Pod tím dotekem se zachvěl, ale ihned zase ztuhnul.

 

„Uvolni se,“ zašeptal mu Claves do ucha. „Jsi moc napjatý.“ Lorenc se ironicky usmál

 

„A co je ti do toho…“zasyčel nevrle. Claves přidal na síle, takže Lorencovi nezbylo nic jiného než povolit. Poddal se těm silným rukám a málem usnul. Bylo to tak příjemné. Dlouho nepocítil něčí něžný dotek. Pak si. ale na něco vzpomněl.

 

„A co tu vůbec děláš?!“ zeptal se ho.Claves se nahnul k jeho uchu až Lorencovi naskočila husí kůže a přivřel oči.

 

„Dělám ti chůvu.“ Zašeptal. Vzápětí ale ucítil, jak se Lorenc znovu napjal.

 

„Takže .. ty jsi…“ nedopověděl, protože na to neměl sílu. Claves se přesunul a sednul si před něj. Chytil ho okolo pasu.

 

„Ano…,“ zašeptal. „Slyšel.“ Lorenc sklopil hlavu. Claves mu ji zvedl. Zadíval se mu do očí, ve kterých uviděl nekonečnou bolest.

 

„Co se stalo?“ Lorenc jeho pohled nevydržel. Zklopil oči, aby uhnul, teď, těm upřímným očím.

 

„Když se nesvěříš, bude tě to pořád trápit.“ Lorenc se na něj zlostně podíval.

 

„A proč bych ti to měl říkat. Zrovinka tobě!“ Slezl s postele a zmizel z pokoje.

 

„Díky by stačilo,“ zamručel. Chtěl jít za ním, ale v téhle posteli se mu moc líbilo. Zahrabal se do peřin s myšlenkou na něho.

 

………………………………………………………………………………………………………………………………

 

Možná že kdybys mu to řekl, vážně by se ti ulevilo, přelo se s ním jeho vědomí.

 

„A co by se na tom změnilo, akorát bych tím otravoval dalšího člověka. Nic víc.“ Odporoval mu. Přešel k pultu s alkoholem a začal do sebe kopat jednoho panáka za druhým. Takhle to pokračovalo celý večer. Také se úspěšně vyhýbal Clavesovi. Nevěděl,zda-li bude schopen se mu podívat do očí. Posadil se do křesla. Zavřel oči. Usnul.

 

…………………………………………………………………………………………………………………………….

 

Zaslechl nějaký rámus v obívacím pokoji, a tak se tam šel podívat. Celý den se mu Lorenc vyhýbal, a Claves o něj začínal mít strach. Vešel do obýváku. Na křesle uviděl nějaký pohyb. Nebylo pochyb, že je to Lorenc, a že se mu to zase zdá. Rychle k němu přiběhl a dotkl se ho. Nic. Zatřásl s ním. Nic. Dneska ho pouhým třesením nevzbudí. Nevěděl co dělat, ale najednou ho políbila můza. Vzal Lorencovu hlavu do ruky a přisál se mu na rty.

 

„Ne…,“ zasténal mezi polibky. Claves ho absolutně nevnímal a pokračoval v tom, co se mu nejvíce líbilo. BINGO! Lorenc se přestal třást a otevřel oči. Zděšeně hleděl do těch modrých očí. Pak se podíval na své ruce. Z očí mu začali unikat slané slzy. Claves mu je něžně stíral. Chvilku si hleděli do očí. Lorenc se rozhodl. Ten polibek ho přesvědčil. Povalil Clavese na zem a zaplnil jeho ústa svými. Claves prudkostí pohybu prudce zamrkal, ale dál se tím nezabýval. Teď vnímal jen Lorencovi rty. Měkké a hebké. Lorenc mu zajel rukou pod tričko. Opět nahmatal jizvu. Bez váhání mu to triko sundal a hladově se na něj vrhl. Zaměřil své rty na jeho jizvu. Líbal a kousal jí všude okolo a sledoval ji až dolů.Když se dokousal až na konec,jazykem jí přejel až nahoru. Claves slastně zasténal.Lorencovi ruce bloudili po tom polonahém těle a chtěl ještě víc.Jedna ruka mu zabloudila k poklopci kalhot. Claves zatajil dech. Lorenc ale jen přejel okolo a dál si ho nevšímal. Nevšímal si ani Clavesova smtuného vádechu. Lorenc si vykousal cestičku až k jeho rtů. Claves mu zabořil ruce do vlasů. Vždycky to byl on, kdo měl v sexu navrch, ale teď nechal dělat Lorence,co uznal za vhodné. Prohnul se.

Ani si neuvědomil, kdy se Lorenc přestal věnovat jeho rtům a celou svoji pozornost přemístil k jeho klínu. Lehce se dotkl jeho vzrušeného mužství jazykem. Claves se prohnul v pase. Měl pocit, že vybouchne,pokud toho okamžitě nenechá. Vypjal se proti němu boky, ale Lorenc ho opět přimáčkl na postel. Claves tak dlouho žadonil, až mu Lorenc vyhověl a celého ho vzal do úst. To už byl Claves v sedmém nebi. Před očima mu naskákaly hvězdičky. Lorenc si vychutnával jeho slastné vzdechy.. Ještě nějakou chvilku pokračoval, ale pak přestal. Naklonil se nad Clavese a zadíval se mu do očí. Vždycky, když se během týdne pokoušel z jeho očí vyčíst, tak nic. Dneska tam ale viděl podivnou něhu. Ta Lorence trošku zaskočila. Ani nevěděl, co z jeho očí chtěl vyčíst, ale asi se chtěl ujistit, zda to bude jiné než… Clavese jeho zkoumavý pohled znervózněl. Jenže okamžitě na to zapomněl ,protože se mu opět vnořil do úst. Všiml si, že chutná po brandy a on brandy velmi rád. Objal ho kolem pasu jednou a kolem krku druhou rukou. Nohy mu dal za záda a přimáčkl se na něj jako klíště. Lorenc si na něj tedy musel lehnout plnou vahou. Claves cítil jeho zdráhání a tak se jedním pohybem překulil. Teď Lorenc ležel na zádech a Claves seděl na něm. Teď přebral iniciativu on. Chvíli rozmazloval jeho hrudník. Sundal mu tričko a vzápětí kalhoty. Cítil, jak Lorenc ztuhnul a čekal, co se bude dít dál. Claves se rozhodl nic neuspěchat.Začal opět hýčkat jeho tělo. Ruce bloudili po těle, rty se zakousávaly a přisávaly na všech místech.Teď se Lorencovi, zatemnělo před očima. Přesto pořád viděl ruce svého strýce. Ale tyhle doteky, tyhle ruce patří Clavesovi, ne jemu, uklidňoval se. Na další uklidňování nezbyl čas,neboť vnímal jen Clavesovu péči o jeho klín. Když si byl jistý že vyvrcholí, udělal to samé, co Lorenc udělal jemu, přestal. Za okamžik ucítil Lorenc ostrou bolest. Claves do něj vnikl, ale hned se zastavil. Vyčkával. Lorenc zavřel oči. Hned si vzpomněl na strýce… z přivřených víček mu sjela slza. Claves jí olízl. Chytil jeho hlavu do svých rukou a donutil ho se na něj podívat. Zahlédl v nich děs a paniku.. ale hlavně strach. Něžně se usmál.

 

„Neublížím ti. Já ne.“ Zašeptal mu do ucha. Lorenc přikývl. Claves se zkusmo pohnul. Loren podruhé přikývl. Claves se začal pohybovat. Lorenc čekal ostrou bolest, ale místo něho ho zaplavila slast. Bylo to jiné než se strýcem. Claves byl…jemný. Úplně se uvolnil a poddal se tomu pocitu a.. Clavesovi. Claves se usmál a zrychlil tempo. Lorencovi se zatmělo před očima.

 

„Clavesi,“ vydechl. Tenhle pocit byl daleko jiný než ten který prožíval v dětství. Claves ho vášnivě líbal na rty, aby neměl čas myslet na něco jiného. Nechtěl aby se trápil, i když nevěděl kvuli čemu. Teď a tady mu chtěl udělat dobře. Chtěl ses ním něžně milovat. Díval se mu do očí, ve kterých ještě byly stopy strachu, ale už pomalu mizeli. To ho potěšilo.

 

Lorence v tu chvíli něco napadlo. Snad aby to Clavese ještě více vzrušilo nebo co, se nahnul a pevně se zakousl Clavesovi do krku. Stalo to, co Lorenc očekával. Claves vykřikl bolestí, ale souběžně s tím,vyvrcholil do Lorencova těla.Lorenc ho za chvilku následoval. Unaveně si lehl na Lorence. Hladil ho po vlasech a jemně líbal na tváři.

 

„To bolelo,“ zašeptal mu unaveně do ucha.

 

„Já vím,“ odpověděl mu a přisál se na místo, kde ze stop po zubech stékala krev.

 

„Pane Lorenci!“ Ozvalo se za dveřmi. „Váš strýc je tady.“ Lorenc ztuhl. Přestal dýchat a do očí se mu vrátil strach. Claves si všiml, že je teď daleko větší než před tím.

 

Strýc?! Co ten tady dělá?! Má noční můra! Začínalo se mu dělat špatně. A začal se třást. Claves pochopil, že za jeho noční můru může nejspíš jeho strýc. Pohladil Lorence po vlasech. Ten ho ale ze sebe shodil, utřel sebe i Clavese a rychle se začal oblékat. Claves následoval jeho příkladu.

 

„Hned tam budu!“ Křikl ke dveřím. Čekal, až se Claves obleče celý.

 

Zastavil se těsně před dveřmi. Otočil se na Clavese.

 

„Nic neříkej.Nech mluvit mě,“

 

„Ale,“

 

„Prostě mlč,“ naléhavě se mu přisál na rty. Claves nevěděl proč, ale tušil,ž e se ho Lorenc snaží chránit. Lorenc se odpoutal od jeho rtů a nasadil svůj obvyklý arogantní výraz. Otevřel dveře.

 

……………………………………………………………………………………………………………………….

 

Vešel do pracovny a stuhnul. Před ním stál jeho nepřítel na život a na smrt. Člověk, který mu způsobil tolik bolesti. Claves si ho prohlédl. Měl úplně rovné černé vlasy na krátko ostříhané. Ostrý nos a výraz nahánějící hrůzu. Také měl široká ramena a byl poněkud mohutnější. Byl oděný v černém saku.

 

Usmál se na Lorence lišácky nepříjemným pohledem. Ten se začal třást. Claves mu položil ruku na záda a začal ho hladit, aby ho zklidnil, ale tak, aby to neviděl strýc. To ho trochu uklidnilo.

 

„Co tu chceš?“ zeptal se Lorenc ledovým hlasem. „Nejsi tu vítán,“ Už nehodlal být jeho loutka. Strýc se na něj zle podíval.

 

„Ale, ale. Jsi přece můj oblíbený synovec.“ Lorenc začínal zuřit. Strýc si všiml modrookého blonďáka stojícího za Lorencem. „A kdopak je tenhle mladík?“ Mlsně se na něj podíval. Lorenc si trochu víc stoupl před Clavese.

 

„To tě nemusí zajímat,“ odsekl. Strýc k němu došel a uhodil ho prudce do obličeje. Rána byla tak silná, až se praštil o vedlejší stěnu.Strýc se k němu schýbl a přimáčkl ho na zeď. V mysli mu vytanula stejná vzpomínka.

 

„Chyběl jsi mi,“ zasyčel .Pak Claves pochopil. Rozběhl se na pomoc Lorencovi, ale strýc ho také uhodil a odhodil do druhého kouta pracovny. měl dost velkou ránu, takže mu to nedělalo problémy. Brutálně Lorence hodil na stůl a ohnul. Rozepnul si pásek. Naplnil ho záchvat zoufalosti. Ohlédl se po Clavesovi, který omráčený ležel na podlaze. Teď ho zachvátil vztek a smíchání se strachem...

 

„Užijeme si…jako tenkrát,“ zašeptal mu do ucha a líbal ho po těle. Lorenc zoufale hmatal po něčem na stole. Sáhl na pero.

 

„Už ne!!!“ Vykřikl a zarazil mu ho do krku. Z díry po peru začala vytékat krev. Strýc ho ještě stačil uhodit, a pak se skácel k zemi.

 

……………………………………………………………………………………………………………………………

 

Bolela ho hlava. Slyšel někoho plakat. Pak vzpomínky. Lorenci! Vstal a podíval se po pracovně. Uviděl Lorence schouleného v klubíčku a vedle něj ležel mrtvý strýc, v kaluži krve. Claves k němu přešel. Sedl si vedle něj a pevně ho objal. Rozplakal se mu do hrudi.

 

„Nemohl jsem…“ zavzlykal..

 

„Já vím…já vím,“ hladil ho po vlasech..

 

„Miluju tě,“ zašeptal. Claves myslel, že se přeslechl.

 

„Miluju tě,“ zopakoval pro jistotu Lorenc. Pak se mu podíval do očí. Claves se usmál. I on miluje tohohle arogantního spisovatele. Vášnivě ho políbil.

 

„Miluju tě,“ zašeptal mu na oplátku…

 

„Je tu ještě jedna věc.“ Tázavě zvedl obočí. „Dávám ti celý život. Už nikdy tě nikam nepustím.“

 

„A já tě nikdy neopustím,“ Přisál se mu na rty.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nechci o říkat

(sisi/ctenar, 19. 10. 2011 20:32)

ale vím kdy ta povídka vznikla...

Zajímavé...

(Ebika, 16. 10. 2011 15:06)

No to je asi tak to nejvíce vystihující "zajímavé" By se k tomu hodilo aSI NEJVÍC, ale svým způsobem dost přitažlivé, a protože jsem dost perverzní dušička celkem dost by mě zajímalo...
Lorenc měl tu noční můru 11 let, to jako přez tu dobu s nikým jiným než s Klovisem nespal?... To bych se potom nedivila tomu, že po sobě tak rychle hupsli "chechtá se"
No já jim to přeji :-D

A tobě taky samozřejmě hlavně hodně můzy ať mám na čtení taky nějaké kvalitní povídky, onoto totiž takových moc není, ale ty rozhodně patříš mezi autorky, které píší poutavé a "zajímavé :-P" příběhy, a které jsem si oblíbila hned od samého začátku, když jsem jejich příběhy začala číst.

Takže hodně můzy hodně zdaru, ať se topím v mém úchylném rozmaru:D

"PS: Mimochodem můžu se zeptat kdy by mohl asi tak vyjít další dílek Babiččina vnuka? Ten cyklus si získal mé srdíčko "Psí oči"