World of crazy Dreamer

Mikky se procházel po parku a přemýšlel. Měl další zakázku. Namalovat tři obrazy kvetoucí přírody. Jindy by to pro něj, jako zkušeného malíře byla sranda, ale poslední dobou mu to vůbec nešlo a neměl inspiraci. Navíc k tomu všemu byla zima, takže všechno bylo zmrzlé na kost a pokryté několikacentimetrovou pokrývkou sněhu. Svěsil hlavu a podíval se na své nohy zabořené do sněhu. O nohy se mu zachytil bílý papír s nějakým psaním. Zvedl ho a dal se do čtení. Po několika řádcích mu došlo, že to jsou noty.. noty ke klavíru a… někdo mu vytrhl papír z ruky.

„Co to sakra děláte!“ Vyjel na něj nějaký muž. Pomalu vzhlédl do jeho očí. Byl v nich vztek,ale ještě něco navíc. Hádal mu takových devatenáct let. Byl to vlastně ještě chlapec. Sotva odroztlé mládě.  Jeho tmavě hnědé oči k němu vzhlížely s plameny vzteku v očích. Mikky musel uznat, že je velmi pěkný. Vykouzlil ten nejkrásnější úsměv, který vykouzlit dokázal.

„Jen jsem zvedl to, co se mi zapřelo o nohy. Nevěděl jsem, že to patří vám.“ Mladík na něj dál zlostně koukal. Pak se ale zklidnil.

„Dobře. Pak tedy sbohem.“ Dal se k odchodu. Mikky pokrčil rameny a taky šel pryč, akorát jiným směrem. Brouzdal se sněhem, když v tom na něj někdo zavolal.

„A co jste vůbec zač,“ otočil se a všiml si, že za ním stojí ten mladík s hnědýma očima. Přišel tedy blíž a podal mu ruku na seznámení.

„Jmenuji se Mikky Dard,“ mladík koukal na jeho ruku trochu nedůvěřivě. Pak se odhodlal a podal mu svojí ruku. Oba ji pevně stiskli.

„Těší mě. Já jsem Kristián Smyler.“ Mikky se zářivě usmál.

„Těší mě.“ Chvilku si ruce drželi a přitom si hleděli do očí. Něco mezi nimi přeskočilo. Cítili to oba. „Mohu se tedy zeptat, odkud jsou ty noty?“ prolomil hrobové ticho Mikky. Kristián se zadíval na noty s takovou nechutí, až se musel podívat jinam.

„Tyhle… tyhle noty jsou od klavíru. Jsem klavírista a právě vymýšlím novou píseň.“ Přešel k blízké lavičce a nakvašeně si na ní sedl. Mikky si sedl vedle něj a pozorně poslouchal. Kristián rozhodil rukama. „Vůbec mi to nejde.“ Zabědoval. Mikky se musel usmát.

„To jsme na tom skoro stejně.“ Kristián zvedl obočí a tázavě se na něj podíval. „Mám do konce příštího týdne namalovat tři obrazy jara, ale v tomhle počasí mi nějak nefunguje má múza.“

„Vy jste malíř?“

„Ano,“ přikývl. Opravdu jsou na tom podobně. V tu chvíli Mikkyho něco napadlo.

„Zvu vás na kafe.“ Kristián se na něj podíval .To není špatný nápad.Koneckonců se mu tenhle Mikky Dard docela líbil. Měl krásné modré oči, smyslně vykrojená ústa a podivný lesk v očích. Neuškodilo by, kdyby s ním šel na kávu. Pokrčil rameny.

„Proč ne.“ Zvednou se z lavičky a bok po boku se vydají do kavárny. Tam si sednou naproti sobě a Mikky jim objedná. Mezitím ho Kristián pozoruje. Byl opravdu pěkný. Krásně stavěná postava, na malíře široká ramena. Jemu se zdál dokonalý. Náhle mu na mysli vytanuli noty. Věděl,co má napsat. Zběsile se rozhlédl po kavárně, zda-li neuvidí něco,na co by se dalo psát. Mikky si všimne jeho těkání po kavárně a dojde mu co se snaží najít. Zavolá si číšnici.

„Mohu poprosit o tužku a papír?“ Číšnici se to zdálo jako neobvyklé přání,ale když spatřila jeho milý úsměv,s radostí mu vyhověla.

„Na,“ řekl Mikky a podal Kristiánovi papír s tužkou. Vděčně se na něj podíval a moc se nezaobíral nad tím,kde to vzal. Mikky se na něj usmál a vzápětí se usmál na číšnici,která se pod jeho úsměvem málem skácela k zemi. Pak se zaměřil na Kristiána a pozoroval jeho kmitání rukou. Noty,zaregistroval. Popadla ho múza. Šťastlivec,pomyslí si. Kéž by i jeho popadla múza a on věděl,co namalovat. Jenže jeho múza byla tak pomíjivá,že v jednu chvilku byla a v té druhé si zase nevěděl rady. Vzdychl.

Jeho vzdychnutí upoutalo Kristiánovu pozornost. Přestal psát a podíval se na malíře. Ten zamyšleně hleděl do šálku s kávou a hypnotizovaně pozoroval jak se točí a vytváří vír.

„Co se děje?“ zeptal se ho Kristián. Mikky si vzdychnul,ale usmál se na něj.

„Závidím vám vaši múzu, Kristiáne. Kéž by i mě čapla za vlasy.“ Jeho jméno, vyslovené jeho rty mu znělo jako rajská hudba. Co to se mnou je? Znám ho teprve hodinu a už se mí líbí,když vyslovuje moje jméno. Tohle není normální.

„Určitě se u vás taky dostaví. Já v to věřím.“ Mikky se vděčně usmál.

„Děkuji. Co kdybychom si tykali?“ Kristián přikývl. Vlastně to chtěl navrhnout on sám,ale Mikky ho předstihl.

„Jak dlouho jsi malířem?“ Mikky se zamyšleně podíval do šálku.

„A víš že už ani nevím? Je to tak dlouho,že mi ty všechny dny splynuli v jeden. Odhaduji ale tak deset let. Víc ne.“ Deset let. Kolik mu může být?,blesklo mu najednou hlavou. Mikky jakoby mu četl myšlenky, odpověděl.

„Mě je dvacet šest,takže tak od šestnácti maluji.“ Kristián se napil z,už téměř vystydlé, kávy.

„Co tě k tomu přivedlo?“ Mikky se zasmál.

„Ty mi dáváš otázky,na které ani já neznám odpověď. Nebyl jsi náhodou v minulém životě detektiv?“ Kristián se usmál.

„Je to dost možné. To je moje speciální schopnost.“ Usmáli se na sebe. Mikkymu se líbil Kristiánův usměv.

„Sluší ti když se směješ.“ Kristián se lehce začervenal. Dlouho mu nikdo nesložil kompliment,natož muž. „Abych ti odpověděl na tvou otázku. Přivedla mě k tomu matka. Moje matka taky byla malířka a trvala na tom,že bych měl být taky malíř. Nejprve jsem tomu nemohl přijít na chuť,ale postupem času se mi to začalo líbit a zamiloval jsem si to.“

„Aha.“

„Co tebe přivedlo ke klavíru?“ Kristián se zasněně podíval na noty.

„Líbí se mi,když mohu stvořit něco nového,v čem se meze nekladou. Když můžu být vlastním pánem.“ Mikky přikývnul. Bude mít rád svobodu.

„Usuzuji,že když jsi na mě vyjel,tak to bylo z důvodu toho,že tě nic nenapadalo.“ Kristián se omluvně usmál.

„Nechtěl jsem na tebe být nepříjemný. Moc se za to omlouvám.“

„To je v pořádku. Já jsem taky nepříjemný,když nemůžu na nic přijít.“

„Teď ale nepříjemný nejsi.“

„To máš pravdu. Třeba je to tím,že tu sedím s někým,kdo je na tom podobně.“ Podíval se mu do očí. Topil se v těch modrých hloubkách.