World of crazy Dreamer

A je tu den D. Sbalil jsem si to nejdůležitější  a nejpotřebnější a s YUki v závěsu vyrazil směr autobus. Bylo něco okolo čtvrt na devět,což ještě šlo. Autobusem pojedeme deset minut,vlakem dvacet. Budeme tam akorát. Ohlédnul jsem se,že něco Yuki řeknu,ale vedle mě nebyla. Zastavil jsem a otočil se. Byla dobrých deset metrů za mnou a šíleně se loudala.

„NO tak Yuki. Pospěš si. Přijedeme pozdě!“ pobízel jsem jí,ale ona mě nebrala na vědomí. Tvářila se jako mučedník a přitom si zase něco vztekle huhlala. Klepal jsem nohou o beton a čekal až bude tak laskavá a přijde až ke mně. Chytil jsem ji za ruku. „Co se s tebou děje? Si dneska nějaká naštvaná.“ Pohodila hlavou a s odseknutím „HM.“ Šla dál. Protočil jsem oči v sloup a vydal se za ní.

Nastoupili jsme do autobusu,který jsme díky Yukiinýmu loudáni málem nestihli a já se opřel o pomocnou tyč. V tu chvíli mnou projel tak důvěrně známý blesk bolesti a já se tyči radši chytil rukou. Důkaz toho,jak otec reagoval když mu včera sdělil, že se jede na povinný kurz  a že jemu přikázali vzít i Yuki. Otec chtěl volat do školy,ale spokojil se s tím,že si na něm zase vybyl vztek. Včera to byl roh stolu..a vidlička? Už to přestal počítat. V lékárně si už dávno koupil  balíček první pomoci a nejzákladnější ošetřovací prostředky,takže zase v koupelně strávil hodinu zpravováním svého těla. Ale na mysl v těch věcech nic nenašel. Když se ho na to ráno Yuki ptala,zalhal ji,že uklouznul po vytřené podlaze. Dala mu jasně najevo že mu nevěří,popadla svůj kufr a provokativně stála u dveří. Drcnul do sestry loktem.

„Tak co se to s tebou děje?“ Vzdorovitě na něj upřela oči. Její hladkou dětskou pleť zbrázdila žíla,která jí naběhla na čele.

„Co se děje? CO? Lžeš mi,to se děje!“ překvapeně jsem zvedl obočí.

„Já ti přece nelžu.“  Bránil jsem se,ale očividně mi to nebylo moc platné. Našpulila rty.

„Ne? A co to dnešní ráno? Tos mi nelhal?“ vypálila na mě nečekaně přímou otázku a v tu chvíli,ač nerad jsem se odebral k další lži.

„Ne,“ zašeptal jsem. Odfrkla si.

„Hele,je mi sice teprve deset let, Satsuki,ale jsem dospělejší než si myslíš.“ Vytkla mi a dál se se mnou nebavila.

„A to mě právě děsí.“ Zašeptal jsem si pro sebe a byl jsem si jistý,že celá jízda až před školu proběhne mlčky.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Přesně jak jsem řekl,tak se i stalo. Dokonce se mnou nemluvila ani když nastupovala do autobusu. Naštěstí mi profesorka řekla,že  nevadí když pojede s námi,ale že na ni budu muset bedlivě dohlížet,takže jsem byl v klidu že s ním nezůstane sama v domě. Hned jak jsem si nechal uložit tašku do zavazadlového prostoru autobusu,zavolal na mě Tomoe. Usmál jsem se na něj.

„Nazdáárek, Satsuki.“ Přivítal a spontáně mě objal. Překvapený jeho objetím jsem h taky lehce objal.

„Co že máš takovou radost?“ chtěl jsem aby mi vysvětlil své chování. Tomoe se významně podíval na druhý konec autobusu a já hned pochopil. Z hloučku pěti holek se na něj láskyplně usmívala sto šedesát pět centimetrů vysoká pěkná brunetka. Lišácky se na mě zakřenil.

„Takže to s Kairi klaplo,jak vidím.“ Včera,hned jak jsem přišel domů jsem si vzpomněl na Tomoeho prosbu a  zavolal Kairi. Musel jsem se začít smát,když mi řekla,jestli bych jí nedomluvil rande s Tomoe,protože se jí děsně líbí. 5ekl jsem proč ne a domluvil to ještě na ten den. Sice měl Tomoe zápas ve fotbale,ale jakmile slyšel že s ním chce jít na schůzky Kairi,TA Kairi, vymluvil se na nemoc a okamžitě rande přijal.

„To si piš kámo. Vážně ti děkuju že si to pro mě udělal.“ Lehce jsem kývnul hlavou.

„Pro nejlepšího přítele všechno.“ Řekl jsem mu a on mě ze srandy bouchnul do ramene.

„Tak třídy! Nastupovat!“ zavelela třídní profesorka Kaya a všechno se to přesunulo do autobusu. Když jsem tam konečně vešel  i já, zahlédl jsem Yuki jak se vesele baví s nějakým klukem. Přišel mi nějaký povědomí a když jsem přišel blíž,věděl jsem proč. Yuki mě zpozorovala,trochu se na mě zamračila,ale aspoň na mě promluvila.

„Tohle je Manabu, umí nádherně kreslit.“ Zakřenila se na něj a já nebyl schopný slova. Tak na mě se mračí a  na něj se usmívá jako sluníčko. Zakroutil jsem hlavou,tohle nikdy nepochopím. Takže z pana Neznámého se vyklubal Manabu. To je hezké jméno. Manabu se na mě podíval tím prazvláštním pohledem a  já zase znervózněl.  Vyvolával ve mně rozporu plné pocity. Nesměle jsem se usmál.

„Těší mě,já jsem Satsuki.“ Přestavil jsem se mu konečně. On na tváři vykouzlil tak nádherný úsměv,až jsem zrudnul. Tohle nemohl být ten arogantní kluk,který mě podepřel tehdy ve škole. I když, v tomhle světě se může dít cokoliv.

„Mě taky těší.“ Odpověděl tím vábivým hlasem, a já v něm postrádal tu aroganci. Ušklíbnul jsem se a na vyzvání  profesorky si sednul na místo. Yuki trvala na tom,že chce sedět u uličky,protože Manabu seděl vedle nás,právě přes tu uličku. Tak jsme si vyměnily místa a já se tak mohl dívat ven na tu nádhernou krajinu,kterou jsme projížděli.  Zdálo se mi to,nebo  Manabu se vážně nesouhlasně zamračil,ale hned na to se usmál na moji sestru,když jsem si s ní musel vyměnit místo? Taky to mohl být klam,vyvolaný degenerativním stavem mojí ujeté mysli.  Netušil jsem,ale sem tam jsem zachytil jeho pátravý pohled,který mě zkoumal. Ani jednou na mě nepromluvil,ale díky jeho rozhovoru se zvědavou Yuki jsem dozvěděl,že nehrozně rád kreslí  a že je  v tom vážně dobrý. Bylo uklidňující poslouchat jeho hlas. Směsice hrubosti  a jemné něžnosti protkané smyslnou vášní. Nad tímhle přirovnáním jsem se zašklebil. Ze mě se stane básník. Podepřel jsem si bradu a hlavu opřel o studené sklo,abych se aspoň nějak zchladil horkou hlavu. Tělo mě pálilo a mě začínalo být dosti nepohodlně. Bolestně jsem zasténal,když  vjel autobus do nějaké škarpy a hodilo to s ním. Yuki se ke mně okamžitě otočila.

„Je ti dobře?“ v hlase jí zazněla starost. Snažil jsem se vykouzlit na tváři úsměv,ale šlo mi to jen těžko. Když se mi to konečně povedlo,otočil jsem se.

„Nic mi není.“ Zase jsem zalhal,ale nemohl jsem jinak. Letmo jsem zvednul oči a ty,na kterém jsem se podíval mě vědoucně propalovali. Nervózně jsem uhnul pohledem a podíval se zase z okna. On to ví! Jeho oči mi to jasně řekli. Jestli to ale řeknou někomu dalšímu,jsem v koncích. Nikdo jiný se to dozvědět nesmí,ale nějak jsem vycítil,že Tomoe začíná mít taky tušení. Jsme nejlepšími přáteli už dlouho a on k nám chodil odjakživa,ale o tom co se dělo po smrti maminky neměl ani tušení. Nebo jsem si to tak myslel. Ohlédnul jsem se po něm a přistihl je zrovna u toho něžného ujištění lásky. Smutně jsem se usmál. Přál jsem mu to,ale zároveň jsem mu záviděl. Tak dlouho jsem se necítil milovaný a připadal jsem si sám. Jasně. Yuki mě měla ráda,ale já toužil po lásce jiného druhu. Tomoe se na mě tázavě podíval a já zvednul palec nahoru. Zazubil se na mě a dál se věnoval Kairi. Z kapsy jsem vytáhnul mp3 a nastrkal jsem si sluchátka do uší. Na plné pecky jsem si pustil To Infinity od Rentrer en Soi a byl jsem spokojený. Aspoň teď.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Za necelé dvě hodinky,kdy se téměř nic nedělo,jsme vystoupily na pláži před obrovským penzionem,který měl snad pět hvězdiček. Zavedli nás dovnitř a to moje tvrzení jenom potvrdilo. Všechno uvnitř bylo luxusně zařízené,světlé stěny s recepcí,koberce na zemi,obrovská jídelna,společenský „salonek“, oddělený bar s karaoke, vnitřní i venkovní bazén,sauna a dokonce i herna. To všechno se nacházelo v jednom podlaží. Dál tu pak byly čtyři patra,které sloužili jako ubytování. Byly to nádherné pokoje,většinou po třech,ale ten přepych. Hned jak jsme se zapsali do našeho pokoje,ve kterém jsme byly já, Tomoe a Yuki,vyzkoušel jsem postel. Byla úžasně měkká. Měli jsme takové štěstí,že jsme dostali pokoj, který měl balkon s výhledem na moře a jeho krásu. Zahlédnul jsem i molo,které bylo za malým skalním výběžkem,dokonale odděleno od nevyžádaných pohledů. Hned mě napadlo,že tam asi budu trávit nejvíce času,protože koupat se nebudu moct. Jedině kdybych chtěl svoje tělo vystavit soli v tekutém provedení a myslím si,že by to bylo vážně nepříjemný.  Ani jsme si nestihli vybalit,když nás všechny svolali do společenského „salonku“.  Byly tam vážně opravdu všichni,ale jediného člověka kterého jsem tam hledal,byl daleko ode mě, s pohledem upřeným na profesory,stojící uprostřed. Trochu mě zamrzelo,že se nedívá na mě a sám jsem nevěděl proč,ale jeho pohled… jakoby mě uklidňoval a setsakramentsky znervózňoval najednou.

„Takže,“ začala mluvit naše třídní profesorka a já jí radši věnoval veškerou pozornost. „Důvodem,proč jsme sem tak narychlo vyrazili je,že škola se v době naší nepřítomnosti bude opravovat a aby nezůstalo tolik tříd bez učení a doma se nudily,uspořádala tenhle kurz,kde se budete učit různé věci.“ Vysvětlila nám.¨

„Ano,přesně tak. V nabídce kurzů budou takové možnosti,jako surfing, lyžování na vodě,ikebana, kresba,výuka na hudební nástroje a tak podobně.“ Začal mluvit profesor Ideashi.

„Nebo se prostě jenom flákat a užívat si volného týdne.“ Dodala naše třídní a všichni se začali smát. Její starší kolega se na ni lehce zamračil,ale ona se jen lehce usmála a pokračovala dál. „V hlavním sále budou na speciální nástěnce vystavěny všechny důležité i nedůležité informace,týkající se  kurzů,nabídek na zkrácení času nebo co bude zrovna k obědu.“  Ideashi chtěl ještě něco dodat,ale Kaya mu zase skočila do řeči. „ To je asi tak všechno. Užijte si to tady.“ Rozpustila nás a my si tak mohli dělat co chceme. S Tomoem jsme se na sebe podívali a ze široka usmáli. Něco mě napadlo a otočil jsem se vyhledat paní Kayu. Našel jsem ji,jak mluví s Manabu. To snad není pravda! Toho kluka budu potkávat všude. Otočil jsem se na Tomoe.

„Mohl bys ji na chvilku pohlídat?“ Yuki se zamračila.

„Jasně že jo.“

„Já nejsem malý dítě!“ upozornila nás vzdorovitě. Naklonil jsem se k ní.

„A komu z nás tří je deset?“ zasmál jsem se a utekl ke Kayae. Když jsem tam doběhl,podívali se na mě oba. V jednom pohledu svítila otázka a v tom druhém….radši jsem nepřemýšlel.

„Co potřebuješ Satsuki?“ podrbal jsem se ve vlasech a jen ztěžka jsme věnoval plnou pozornost profesorce.

„Chtěl jsem se zeptat,jestli by se tu našlo i něco pro Yuki.“ Zamyšleně si podepřela bradu.

„Hmm.. nevím,ale zkusím něco najít. Když tak holky se jí rády ujmou že?“zavolala na skupinku,která se během chvilky vytvořila kolem Tomoeho.

„Jistě. Nebude to problém.“ Odpověděla Kairy. Měl jsem námitky.

„V tomhle není problém,já jen nechci aby se nudila a..“

„Jasně,“ přerušila mě Kaya. „Každý si někdy musí odpočinout od sourozenců.“ Mrkla na mě a odešla pryč. Nevěřícně jsem se za ní díval. Jak tuhle mohli nechat učit žáky. Ale pravda byla,že to byla ta nejlepší učitelka,kterou kdy poznal a že to s dětmi a žáky všech věkových kategorií dokonale uměla.

„Je rázná co.“promluvil na mě Manabu. Stále s údivem jsem přikývnul.

„To teda je.“  Vztáhl ke mně ruku a prstem si natočil mojí hlavu k sobě. Byl to pro mě docela šok,protože se mě nikdo nikdy takhle nedotkl. Aspoň co si já pamatuju. Zkoumavě se mi zadíval do očí a prstem sjel na nos. Fascinovaně jsem hleděl na jeho zaujaté oči,neschopen jediného slova.

„Omlouvám se za ten nos.“ Pozvednul jsem obočí. „že jsem ti nepomohl.“ Upřesnil to a já jen mávnul rukou.

„Nic se nestalo.“ Začal se ke mně naklánět blíž,také moje srdce občas vynechávalo,ale jakoby taková malá záchrana mi na záda skočila Yuki. Ona skočila a mě to zaskočilo. Jednak  jsem se jí hrozně lekl a jednak proto,že mě festovně zabolelo celé tělo. Objala mě pevně kolem krku.

„Co blbneš?“ vyhekl jsem. Manabu se lehce usmíval. Jemu to možná přišlo vtipné,ale mě ne. Snažil jsem se ji setřást ze zad,ale držela jako klíště.

„Tomoe říkal,že Kairy je převtělený upír a že miluje krev desetiletých dívek!“ zapištěla mi těsně do ucha. Koutka oka jsem se po něm podíval a ten se očividně dobře bavil.

„TOMOE,“zavrčel jsem výhružně,ale ten se i s Kairy se smíchem vypařili.

„Ona mě nemůže hlídat, Satsuki! Prostě ne!“ dál vřeštěla a začínalo to být nesnesitelné,ale všechny pokusy o její sundání ze mě byly naprosto zbytečné.

„A to si mi tvrdila že si vyspělejší než vypadáš.“ Vrčel jsem. Tohle mi na náladě fakt moc nepomohlo. Ale svitla mi ještě jedna jiskřička naděje. Hlavu jsem  natočil na Manabu. „Prosím tě,Manabu,mohl by jsi ji ze mě sundat?“  zaprosil jsem v naději,že on by mě z toho mohl dostat.  Naštěstí byl tak ochotný,že ze mě Yuki,i když s námahou, dostal dolu. S oddychem jsem si protáhnul záda a pak se nevraživě zadíval na Tomoeho a Kairy,kteří  se objevili za Yuki. Rty jsem zformuloval větu: „Ať vás to ani nenapadne.“,ale oni to stejně udělali. Oba dva nahlas zařvali Yuki za zády a ta, podle jejich očekávání vykřikla a snažila se mi skočit znovu na záda,ale já jsem vzal nohy na ramena a dal se na útěk,pronásledován Yuki, smíchem Tomoeho s Kairya  a přitažlivým pohledem,který se na mě díval s prazvláštním svitem.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Tohle jsi přehnal!“ štěknul jsem po něm,když jsme byly ve sprchách. Naštěstí tam nikdo jiný nebyl,protože jsem si vybral  bezpečnou hodinu,aby nikdo z lidí nevyděl stopy prožitého mučení. Přesněji,bylo už půl jedné ráno a jak jsme zpozorovali,byly jsme vzhůru jen já a Tomoe. Stál jsem pod sprchou,se zuby zakousnutými do ruky,abych nevydal ani hlásku a díky tomu  se neprořekl. Sprchy naštěstí byly navíc obdařeny „dveřmi“,které zakrývali postavu ve sprše od kotníků po krk. Díky tomu jsem byl relativně  v bezpečí a navíc Tomoe věděl,že jsem stydlivý,takže by ke mně nenakouknul. Byl vedle ve sprše a já tak mohl slyšet jeho smích.

„Proč se tak vztekáš? Byla to zábava ne?“  jo to tedy byla,odsekl jsem v duchu.

„Tobě přijde jako skvělá zábava strašit malý děti?“ odvětil jsem kousavě. Nevěděl jsem co to do mě vjelo,ale prostě mě tohle nějakým způsobem rozčílilo. To co následovalo pak bylo ještě horší.

„Co tě tak žere,vždyť se nic nesta…“ přestal uprostřed věty mluvit a když jsem se otočil abych zjistil proč,strnul jsem hrůzou. Tomoe se právě nakláněl přes krycí  „dveře“ a prohlížel si s hrůzou moje tělo. Já si zase s hrůzou prohlížel jeho. První co mě napadlo bylo,že jsem totálně v hajzlu. Ta druhá,že mě teď čeká nepříjemná hádka. Ta třetí…nebude to hezký.

„Kdo ti to sakra udělal?!“zvýšil hlas a očima hledal odpověď v těch mých. A je to tady. Otočil jsem se čelem ke stěně,protože odpovídat mu a přitom se mu dívat do očí byl nadlidský úkol.

„Do toho ti nic není,“ odsekl jsem. Tomoe se na mě nevěřícně podíval.

„Jak není moje věc. To si piš že je to moje věc!“ taky na mě vyjel a já v tu chvíli tak trochu ztratil nervy. Prudce jsem se otočil,nevnímaje pramínky krve stékající mi z ranky na levém rameni.

„Proč by to měla bejt tvoje věc?! Žiješ snad s náma? Zkusil sis to někdy tam bejt?!NE! Tak mi neřikej že je to tvoje věc!“ ječel jsem a byl jsem rád za zvuky puštěných sprch,které tlumily náš křik.

„Tak přece jenom je to pravda. Tohle ti dělá otec?“ zamračil jsem se.

„Nech to plavat.“ Ale on nenechal. Místo toho mě chytil za ramena a prudce otočil zpátky k sobě. Bolelo to.

„To teda nenechám! Ksakru Satsuki! Ten chlap tě mučí! Podívej se na sebe!Tvoje tělo je jedna velká jizva a ještě teď s tebe odkapávaj pramínky krve!“ strčil jsem do něj tak prudce,až proletěl dveřmi a narazil do zdi naproti. Vztekle jsem kolem sebe omotal ručník a vyšel ze sprchy.

„O tohle se prostě sakra nestarej Tomoe! Je to moje věc a já si to vyřeším sám!“mávnul jsem rukou a vydal jsem se ke dveřím,pryč od něj.

„A co až napadne malou YUki?! CO budeš dělat pak?!“ zastavil mě. Vztekle jsem se na něj otočil.

„Proč myslíš že mám na sobě tolik ran…“ pronesl  jsem tiše,ale hned jsem se zamračil. „ starám se o její bezpečí od smrti naší matky. Nikdy bych nedovolil aby na ní jenom vztáhnul ruku,tak to laskavě nech být!“ nesmlouvavě se na mě zamračil.

„Jak dlouho to  ještě necháš? Jak dlouho necháš,aby ti takhle ubližoval,aby ti znetvořoval tělo? Jak dlouho!“

„Budu to snášet tak dlouho,dokud to udrží Yuki v bezpečí!“

„Teď nemysli na YUki! Mysli na sebe!“ Na tohle už jsem neměl sílu. Otočil jsem se a se slzami na krajíčku jsem se znovu vydal ke dveřím. U nich mě zastavil jeho rázný hlas.

„Oznámím to na sociálce.“ Natočil jsem hlavu a slzy se, teď už volně,potulovali po mé tváři.

„Udělej to a navždycky se staneš mým nepřítelem.“ Vyběhl jsem ze sprch a běžel na jediné místo,kde jsem se mohl schovat.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Doběhl jsem na dřevěné molo a opřel se o kolena. Mohutně jsem nasával vzduch,snažíc se vydýchat ten namáhavý běh a hádku,která mi absolutně vzala všechnu energii. Unaveně jsem padnul na kolena a dal jsem se do tichého pláče. Pláče,který mohl slzami smít tu bolest,která mě teď naplňovala. Svěsil jsem hlavu. Proč se do toho sakra musí TOmoe plést? To chce vážně přijít  o naše přátelství? Nevěděl jsem si vůbec rady. Zoufalství co mnou prostupovalo bylo tak spalující,až jsem měl chuť to všechno jednoduše ukončit. Obrovský pocit beznaděje byl vlezlý jako otravná moucha. Měl jsem pocit,že mě to zevnitř užírá, kousek po kousku stravuje moje tělo…duši..neměl jsem sílu nad ničím přemýšlet,nebo rozebírat,ale hlavou mi zněla Tomoeho otázka.

„Jak dlouho to  ještě necháš? Jak dlouho necháš,aby ti takhle ubližoval,aby ti znetvořoval tělo? Jak dlouho!“

„Budu to snášet tak dlouho,dokud to udrží Yuki v bezpečí!“

Ale jak dlouho to vážně ještě budu snášet? Jak dlouho to moje tělo ještě vydrží? Netušil jsem. Moje láska k Yuki byla bezmezná. Jako její starší bratr mám povinnost jí ochránit.

„Mám povinnost…jsem její bratr…je to moje povinnost.“ Zašeptal jsem do ticha chladné noci zničeně. Nemohl jsem se ani pohnout,jak mě bolel každý sval. Nevnímal jsem studený vítr,který mě bičoval do nahé kůže,zakryté jen malým kouskem, bílého ručníku,který se barvil do ruda. Zavřel jsem oči a nechal se hladit dlouhými ledovými prsty. Nechal jsem unášet svoji mysl na vlně chladného vzduchu. Aspoň na malý okamžik jsem chtěl přestat myslet na to všechno. Na bolest,kterou jsem cítil když maminka odešla. Na bolest,kterou jsem cítil po celém těle. Na Yukiin útěk z domu, na rozžhavené železo pálící mojí hruď. Jediné,na co jsem nemohl přestat myslet byly ty zvláštní oči,které se mi dívaly až do duše a na jejich tajemného majitele,který mě rozechvíval už pouhým pohledem. Odevzdaně jsem seděl na zemi,neschopen jediného pohybu.

Někdo si za mě zezadu sednul a objal mě kolem pasu. Neprotestoval jsem. Ten dotyk byl tak příjemný,že jsem nechtěl,aby skončil. Netušil jsem,kdo mě tady mohl najít,ale za tenhle malý dotek jsem byl rád. Ten mě pohladil po vlasech a přitiskl se ke mně.  Pohodlně jsem se o něj opřel a vnímal jeho ruce,jak putují po mém nahém těle nahoru a dolu. Jak uvolňují napnuté svaly,jak opatrně přejíždí čerstvé i staré rány. Zasténal jsem. Tenhle dotyk byl…. Neměl jsem proto slov. Zaplavil mě pocit malého bezpečí a radosti z tak důvěrného dotyku. Vychutnával jsem si to,stejně tak i moje mysl a tělo. Byl jsem naprosto mimo sebe. Toužil jsem jen si tu blízkost udržet.  Zaklonil jsem hlavu a opřel si ji o jeho rameno. Nesnažil jsem se nijak víc pohnout,nebo zjistit totožnost. Bál jsem se,že by se zalekl a já zůstal zase sám v té spalující temnotě. Náhle jsem ucítil tlak v ráně na pravém rameni a pak jak něco projelo mojí kůží a zabořilo se to. Němě jsem otevřel ústa,ze kterých nic nevyšlo. Ucítil jsem jazyk v rance a ruku pod bradou,která mi naklonila hlavu víc doprava. Slyšel jsem ho polykat a v tu chvíli mi došlo co se to asi děje. Hladově pil moji krev a já jsem jen slastí přivíral oči. Tělo se uvolnilo a on mě tak měl celého ve své moci. Cítil jsem se malátný a prapodivně unavený. Zvedl jsem ruku a zabořil mu ji do hlavy,slastně zaklánějíc hlavu,abych mu tak udělal místo. Měl jsem čím dál tím míň energie,abych udržel oči otevřené.