Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapky rosy část 4

1. 9. 2010

Utíkám přes celou společenskou místnost,až doběhnu před svůj pokoj. Po celou cestu nevnímám,jak se na mě otáčí zvědavé pohledy a něco si šuškají. Je mi to v tu chvíli úplně jedno. Jediné co mě teď zajímá je,se dostat z Jeho dosahu a ukrýt se v jediné místnosti,kde se můžu aspoň chvilku cítit v bezpečí. Pocit bezpečí mě ale ve chvíli ,kdy stojím před dveřmi našeho pokoje ,opouští. Nevím jak se zachovat,když tam bude Tomoe. Co říct nebo co udělat. Prostě se mi všechno z hlavy vykouřilo. Několikrát se zhluboka nadechnu a klíčkem,který jsem měl v kapse , si otevřu. K mé úlevě,ale i strachu, je v pokoji jenom malá Yuki,která je zabraná do nějaké skládačky,kterou má rozprostřenou na zemi. Odložím klíčky na odkládací stolek hned u dveří a sednu si na postel. Dívám se prázdně před sebe a přemílám si události posledních dnů. Yuki zahlédla otce přímo při „činu“….Tomoe zjistil,že mě otec fyzicky mučí….z Manabu se vyklubal jakýsi „novodobý“ upír,který navíc taky ví o tom,co se děje doma. Je tohle vůbec možné? Udělal bych líp,kdybych zůstal s Yuki doma… možná by přibylo pár dalších ran a jizev,ale rozhodně by se to dalo snášet líp než tohle. Chytnu se za vlasy,jak se usilovně snažím své vzpomínky a myšlenky aspoň na chvilku vypudit z hlavy,aby mi dali pokoj. Na svých kolenou ucítím něčí dotek a lehce se sebou trhnu. Zvednu oči a zadívám se do těch půlnočních,tolik podobných  matce. Je v nich tolik … smutku… Bože,jsou to oči dítěte! Měli by se usmívat a zářit dětským štěstí…. Chce se mi z toho všeho brečet,ale mám pocit,že už v sobě nemám ani jednu kapku slz.

„Děje se něco,bráško?“ tak roztomilý hlas. Hebký a něžný…. Chytnu jí za pas a přimáčknu si jí k sobě. Potřebuju vědět,že je tu..že nikam nezmizí jako maminka…že…že v tom nejsem úplně sám. Ve všem. Chvilku stojí naprosto zmateně,ale když ze sebe vydám první vzlyk,vztáhne malé ruce a pevně mě obejme. Šeptá mi do ucha uklidňující slova a hladí mě po vlasech. Předně by to neměla být ona,ale já,kdo si bude hrát na utěšovatele. Co se týče mých slz…spletl jsem se. Mám jich ještě víc než dost a ty si teď vyžádali propustku na svět.

„Prosím…Yuki…“ zašeptám jí do ramene. „Nikdy mě nesmíš opustit.“ Přimáčkne svojí malou tvář na mojí hlavu.

„Neopustím.“

„Slib mi to!“ žádám po ní,ale prostě jsem to potřeboval slyšet.

„Slibuji,“ pronese roztřeseně s vlastními slzami na tváři. Zavalil mě pocit menší úlevy,který byl v tuhle chvíli velmi vítaný. Možná bychom se takhle objímali věčně,ale to by nesměl cvaknout zámek a bouchnout dveře, jak někdo vešel dovnitř. Z ničeho nic mi vyschlo v krku,protože jsem přesně věděl,kdo jediný to může být. A měl jsem pravdu. Za malou chvilinku se vynořil Tomoe a nedal nijak najevo,že by si mě,nebo Yuki všimnul. Prošel okolo nás jakoby nic..jako bychom neexistovali. Vzduch v místnosti se rapidně ochladil,což mě bodlo do srdce. Zmizel v koupelně a pokojem se rozlehl zvuk puštěné sprchy. Se smutkem od sebe Yuki odtáhnu a s polibkem na čelo opustím pokoj. Vím,že se chovám jako zbabělec,ale ještě není ten vhodný čas,abych se mu dokázal podívat do očí. Zvenku se opřu o zeď a jen tak tam stojím se zakloněnou hlavou. Myšlenky si v ní proudí jak chtějí a já se jim musím podrobovat,umožnit jim volný průchod celou myslí.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Zrovna když jsem opět stál na molu,se z hotelu ozvala jakási siréna. Nevěděl jsem,co to je a moje zvědavost mi nedala pokoj. Zamířím zpět do hotelu loudavým krokem,který se ale za chvilku změní ve svižný,když mé oči zahlédnou Manabu. Nechci se s ním potkat,natož s ním mluvit. Je to stejné jako s Tomoe… nevím co bych mu řekl. Jeho upřímnost a vážnost slov…mě zarazila,znepokojila. A to jeho tajemství.. fakt,že je upír a očividně si pochutnával na mé krvi. Vyděsilo mě to,ale i ne. Četl jsem ost knížek o upírech,ale myslím si,že se žádná kniha nevyrovná realitě. Přejede mi mráz po zádech a já nejsem schopný určit jestli z nervozity,nebo jenom při pomyšlení,že se ty sladké rty dotýkali mé kůže na nejcitlivějších místech..Jeho blízkost byla tak opojná… měl jsem dojem,jakoby mě k němu něco vábilo,ale zároveň bilo na poplach. Ne nadarmo se o nich v knihách píše jako o největším a nejúspěšnějším predátorovi na světě.

 „Satsuki!“ zavolá na mě,ale já bez ohlížení jdu dál. Chci být  co nejdál od něj,přestože s ním toužím být. Dotýkat se ho,vychutnávat si jeho blízkost,dech a dokonce i tlukot srdce. Upíři jsou v knihách popisováni bez života,či tlukotu srdce,tak proč jemu srdce tluče? A jak je možné,že jako Nemrtvý dýchá? Vznešený mrtvý…na první pohled jsou jako živí…jen..mají ostré špičáky a jsou bledí. Zvláštní.  Je to zvláštní,ale jeho přítomnost mě uklidňuje a právě to mě znepokojuje. Zajímavé.

Rozeběhne se ke mně a chytá mě za ruku. Chci se mu vyškubnout,ale nejde mi to. Možná že podvědomě se mu ani vytrhnout nechci,nebo je to taky tím,že má větší sílu než já. Bože,už si protiřečím. Jsem zmatený a nevím co teď.  Prostě se od něj musím dostat daleko,jinak se něco stane. Jeho oči mě propalují a to mě nenechává chladným. Naopak,to ve mně vzbuzuje větší a větší vztek. Nevím proč to způsobuje zrovna jeho pohled,ale něco v něm…to dělá..S odhodláním ,jaké jsem za poslední roky neměl, se na něj prudce otočím. Mám chuť…někoho zabít.

„Co chceš?!“ štěknu nepříjemně a s klidem opětuju jeho upřený pohled. Mám už toho dost! Každý mi leze do mé, mé! mysli a já si prostě nemůžu urovnat myšlenky. Potřeboval bych být někde aspoň den sám. Bez nikoho. Nejlépe na opuštěném ostrově kde nejsou ani ryby. Nevyznám se v sobě. Chci ho,ale zároveň se chci od něj dostat dál,jak jen to bude možné a nikdy ho už nevidět. Přitom jsem si více než jistý,že bych bez jeho blízkosti strádala,ale proč?! Proč se na mě musel „přilepit“ ve chvíli,kdy to nemám v životě lehké? Tak proč! Nepotřebuju žádné rozptýlení v podobě okouzlujícího upíra,který tak okatě vyznává svou náklonnost ke mně. Potřebuju se soustředit na ochranu Yuki a na to,jak to v tom šíleném domě do mé plnoletosti vydržet. Neustále škubu rukou na znamení,že nechci být v jeho přítomnosti. Jenže čím víc se sebou škubu,o to víc je jeho stisk pevnější a pevnější,až mám pocit,že mi ruka upadne.  Přestanu s ní trhat a střípky bolesti mi projedou očima. „ To bolí.“ Zasyčím,abych na svoji „slabost“ oproti němu,upozornil. Avšak zdálo se,že o tom ví.

„Má to bolet,“ přisvědčí a ještě více stisknul. Vzduchem prolétne zvuk nepříjemného křupnutí a zároveň mě zaplaví taková vlna bolesti,až bolestně zakřičím.. Můj křik byl utlumí svou rukou,kterou mi přitiskne na rty. Zády si mě přitiskne na hruď,jednou rukou obejme kolem pasu,abych neskončil na zemi,jak se mi bolestí podlamují kolena a druhou pevně svírá mojí pusu. Nejsem  schopný vnímat nic jiného,než  tu bolest co jako krev v žilách,prostupuje postupně celým tělem. Obličej zkřivený bolestí a oči v úzkou štěrbinu.

„Ty….ty grázle…zlomil…“ nemůžu to ani dopovědět,jak se mi z bolesti udělalo nevolno a jestliže se nechci pozvracet přímo před ním,a to já vážně nechci,musím  to rozdýchat. Nahne se k mému uchu do kterého na kratičký okamžik vsune jazyk.

„Zlomil jsem ti ruku,my Lusciniola,“ šeptá mi něžně do ucha,jakoby zlomenina ruky,byla každodenní věc. Vztek se míchá s bolestí a vytváří tak silná narkotika,jež mě zbavila sebeovládání.  Nečekaně se mu vytrhnu a zdravou rukou ho uhodím do obličeje. Hned po tom se svalím na zem,jelikož tohle bylo na moji ruku trochu moc. V tu samou chvíli kdy jsem dopadl na zem já,dopadla na zem i střecha luxusního hotelu. S vytřeštěnýma  očima sleduju,jak se střecha bortí jako domeček z karet a v tom mi to dojde.  Proto se ozvala ta siréna…aby je dostala všechny ven.

„Yuki,“ vydechnu zlomeně při pomyšlení,že zůstala s Tomoe v našem pokoji. Netuším ,zda-li se dostala ven i s Tomoe,a proto to musím zjistit. S tím jakoby se vrátila část mé síly,se dokážu  postavit na nohy. Při prvním kroku klopýtnu,ale čísi ruce mě zachytí. Když pootočím hlavu,mé rty jsou pár milimetrů od rtů Manabu. Zhypnotizovaně je sleduju,s narůstající chutí je políbit.

„Nespěchej tolik,Satsu..“ znovu mě vytáhne na nohy,čímž protáhne vzdálenost našich rtů. Díky tomu se však přeruší zhypnotizovaná vlnka která mě jakoby držela a já se opět soustředím na Yuki.  Manabu mě stále drží u svého těla,ale pomáhá mi jít až k rozpadlé budově. Všude je křik a zmatek,přičemž zahlédnu profesora  Ideashi jak se snaží některé studenty uklidnit a pobíhající profesorku Kayu,jež velmi pečlivě přepočítává studenty. Všude se vznáší částečky prachu ze střechy  a někde vytváří neprohlédnutelný mrak,který se díky větru drží ve vzduchu a postupuje ku předu jako přívalový déšť. Když dojde až k nám,automaticky se stulím Manabu do náruče,obličej zabořený do jeho košile. Cítím jak on udělá to samé,ale obličej zaboří do mých vlasů. Ten dotyk je příjemný a to jak mi dýchá do vlasů…radši nemyslet.  Po té co uznám,že už je to bezpečné,otočím se,abych se znovu mohl vydat hledat Yuki,i za předpokladu,že u toho nejspíš bude i Manabu. Nastalý shon byl depresivní a mé srdce se svíralo úzkostí,strachem a bolestí. Dojdeme až k samotným troskám,když nás zastaví profesorka Kaya.

„Ach,kluci!“ vykřikne úlevně,když nás vidí přicházet. „Díky Bohu vám nic…“ zmateně se podívala na mojí ruku,ze které odkapává krev „…není. Ježišmarjá Satsuki! Jak se ti to stalo?“ přiběhne ke mně a zkoumá mojí ruku. Jsem v silném pokušení jí říct,že mi ji zlomil Manabu,ten svůdnej parchant,ale držím jazyk za zuby.

„Spadl jsem z mola a tady Manabu-kun mě vytáhnul ven.“ Lžu jako když tiskne a v tuhle chvíli je mi to vážně šumák. Profesorka se na něj vděčně usměje a pro změnu já se ušklíbnu. Kdybyste jenom věděla,profesorko,kdyby jste věděla, říkám si pro sebe v duchu a šklebím se  nad Manabuovým úsměvem,jenž jasně říká : „To nic nebylo“. Tse. Ten se ale umí přetvařovat,že to snad ani není možný. „Ehm,profesorko,nevíte kde je Yuki?“ odvážím se jí na to zeptat,ale srdce mám sevřené ocelovými kleštěmi. Kaya se zatváří trochu…divně a mě se v ten okamžik skoro podlomí nohy. Ne…moje YUki…. Odstrčím Manabuovu ruku a rychlými kroky se řítím k troskám. Uslyším několikrát volat své jméno,ale nehodlám se zastavit. Musím ji najít. Ona je pro mě vše,celý můj život,celý můj svět. Bez ní..bez ní nejsem nic. „YUKI!“ volám hlasitě,když přelézám trosky. Sice trochu nešikovně díky zlomené ruce,ale  přece jenom to jde. Přelézám spadané kusy a dostávám se do rozbořeného křídla,kde jme měli pokoj.  Zděšeně zírám na zničenou budovu a na obě patra,která jsou v tuhle chvíli vidět obě. Je to jako kdyby vzal někdo obří nůž a ten barák nakrojil. Jsou vidět obě patra nejednou,což je vážně děsivý a o to větší strach mám o oba. Nedbám na varovné výkřiky profesorů a svižným krokem se dostávám k jakž takž přeživšímu schodišti. Je na něm pár nánosů prachu,ale jinak vypadá obstojně. Přesto našlapuju pomalu, s rozvahou,i když bych se nejradši rozeběhl.  Pomalu otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Praskající kabely plné elektřiny si poletují ve vzduchu a ohrožují tak své okolí. Všechno je pod prachem,převrácené,nebo totálně zničené včetně oken. Opatrně šlapu po střepech a co nejdelšími kroky se snažím snížit vzdálenost mezi mnou a naším pokojem. Teď lituji toho,že je tak daleko,ale na druhou stranu,kdyby nebyl,byly by teď pohřbeni pod troskami,což by mě zabilo. Nedočkavě zrychlím kroky,což byla chyba. Podlaha,už tak dost nestabilní,se pode mnou proboří a já málem sletím dolů. Naštěstí mi tam uvízne jenom noha,ale přesto se uhodím do zlomené ruky. Zasténám bolestí,jak se ta zlomenina pohne a vyteče o něco více krve.

„Tohle si vypiješ,Manabu,“ vrčím vztekle svoji přísahu,mezitím co se hrabu na nohy. Ošklivě jsem se škrábl při propadnutí,ale zdá se,že to nic vážného není. S úšklebkem na rtech a s tichým vrčením že dnešek stojí za prd,se konečně dostanu na chodbu. Všechny obrazy které byly na jejích zdech rozvěšené,jsou nyní na zemi,kde se povaluje spousta skla. Vlastně,zem pokrývá jenom sklo s prachem od střechy.  Zdá se že tahle část budovy je v pořádku a tak zrychlím krok,když za sebou ucítím něčí přítomnost.  Nijak mě nepřekvapuje,že to je Manabu,ale mluvit s ním teď rozhodně nehodlám. S neutrálním výrazem v obličeji se otáčím a jdu k našemu pokoji. Slyším,že Manabu jde za mnou a i přes prvotní vztek jsem rád,že tu se mnou je zrovna on.  Čím blíž jsem u pokoje,tím větší sílu má sténaní,které se ozývá z chodby. Okamžitě znovu zrychluji,až téměř běžím.  Vtrhnu do našeho pokoje jako uragán a šokem se zastavím ve dveřích.  Celý pokoj je vzhůru nohama a všiml jsem si,že se zeď mezi naším a dalším pokojem probořila. Dveře od koupelny jsou vylomené a jen tak se povalují v třískách mezi futry. Z váz na kytky je jenom skelný prach a vůbec,ze zbytku apartmá je…Zasténání s koupelny přivábí mojí pozornost. Téměř zakopnu o práh,jak rychle tam vletím. Ze sprchového koutu,mezi sklem zašpiněného od krve,se povaluje mužská ruka,jež občas zahýbá prsty. „Tomoe,“ zašeptám,když se skláním nad otlučeným nahým tělem svého přítele. Útěchou mi je jeho pravidelný dech a občasné zasténání. Je to dobrý důkaz,že žije,takže se mi z části uleví. „Slyšíš?Tomoe,“ zatřásnu s jeho ramen,abych ho aspoň trochu probral. Nejspíš to pomohlo,protože Tomoe pomalu otevře oči,kterýma mě hned probodne.

„Satsu…“ řekne to sotva slyšitelně,ale přece jen. Snažím se z něj zvednout těžkou sprchovou zástěnu,ale s jednou rukou mi to nejde. Najednou se zástěna sama zvedne a když se ohlédnu,vidím Manabu,jak jí opírá o rozbité umyvadlo. Mlčky mu poděkuju,když se hned zase věnuju Tomoe. Pohledem rychle zhodnotím stav jeho těla. Až na malé,i velké odřeninky a šrámy se zdá,že mu nic vážného není.

„Tomoe,teď tě s Manabu vytáhneme ano? Možná to bude trochu bolet,ale musíme tě dostat ven.“ Informuju ho,přičemž kývnu na upíra. Ten se sehne k Tomoe a jako by nevážil ani kilo,ho jednou rukou zvedne. Zrzavý mladík táhle zasténá,ale to je tak všechno. Náhle se celá podlaha rozdrnčí,až začnou padat kousky rozbitých oken,a hned se třístí na podlaze. Jednou rukou se musím přidržet rozbitého umyvadla,abych neupadl na zem. Ten třas mi zrovna dvakrát neulehčil bolest v ruce,spíš ji ještě zvětšil,takže sem to byl já,kdo teď zasténal. Za to bych Manabu nejradši vážně zabil a bude mi muset hodně dobře vysvětlit,proč to udělal. Parchant. „Tomoe poslyš. Víš  kde je Yuki?“ snažím se z něj dostat informaci,která je pro mě nejdůležitější. Chvilku na mě jen tak zírá,jakoby nevěděl kdo jsem,ale na můj zoufalý výkřik konečně zareaguje.

„Ona..“chytí se za hlavu,na které mu z ranky vytéká krev. Pozorně se zadívám na Manabu,ale s tím to ani nehne. Jen se na ranku letmo podívá,ale dál jí nevěnuje sebemenší pozornost. Uleví se mi. „..byla někde….myslím že spala,“ zahuhlá vysíleně a ještě něco žblebtne,ale to už neslyším. Málem se znovu přerazím,jak mě strach popohání  zpět do pokoje. Jenže v pokoji není nic jiného,než trosky,rozbitý nábytek,vysklená okna,zdivo….žádné stopy po…

„Satsuki?“ tichounký vystrašený hlásek,volající mé jméno. Oči znovu prohlídnou celý pokoj,ale stále nikoho nemůžu zaměřit. V duchu úpěnlivě prosím,aby byla v pořádku.

„Yuki?“ odpovídám na volání mého jména a čekám na odpověď. Přitom přecházím po pokoji ,nervózní jako při zkoušce z matiky, a hledám jedinou skulinku,kde by se mohla sestřička schovat. Právě vyhlížím z rakona,když někdo za mnou stoupne na rozbité sklo a udělá se ten nepříjemný zvuk. Rychle se otočím a úlevou se mi zastaví srdce. YUki stojí za mnou,lehce zamazaná od krve,odřená od hlavy až k patě a s vyděšenýma očima. Ale to hlavní je,že jí nic není,je živá. Okamžitě se k ní vrhnu a zdravou rukou si jí k sobě přitisknu. Hlavu jí zabořím do vlasů a snažím se vstřebat její blízkost. „Ach YUki,já se o tebe tak bál..tak jsem se bál,“ šeptám jí do vlasů a pevně jí svírám. Tiskne se ke mně a já mám pocit,že jsem zase kompletní,když ji mám u sebe. Tak silné pouto.. Odtáhnu si ji od sebe,abych si pořádně prohlédnul její zranění Překvapí mě,že nemá zarudlé oči od pláče. Já být v jejím věku a stát se mi něco takového,tak bych se nejspíš rozbrečel,ale Yuki ne. Dívám se na její vyděšenou tvář,bez jediné známky pláče. Avšak,co jsem čekal. Oba jsme si prošli tolika bolestivými událostmi,že se nejspíš proti všemu obrnila. Jen doufám,že jí ta její bariera nezničí dětství…to bych nechtěl. Zběžně zkontroluju její zranění,která jsou naštěstí jen povrchová a palcem jí přejedu po tváři. Úlevně se na sebe usmějeme. Beru její ruku do své,postavím se a upřeně se zadívám Manabu do očí. Je divný,že tolik krve okolo s ním ani nehne. Jak ten to dělá.Ještě pořád mám na něj  vztek kvůli té ruce,ale jsem děsně rád,že tu se mnou je. Nevím,jak bych odtáhl jako Tomoe,tak YUki,která , i když může chodit sama,by se nedostala přes jisté překážky na schodech. V jeho divných očí se cosi leskne,což mě trochu znepokojuje,ale pro teď to budu muset přehlížet. Jenom doufám,že to není skrytá touha po krvi,která ho ovládne,až budeme někde sami,což doufám, že nebudeme.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Cestu dolů jsem zdolaly celkem dobře,až na pár odřenin co jsme utržily ,když se budova znovu zakymácela a všichni jsme se „ladně“ poroučeli k zemi. Dnešek opravdu stojí za prd a to kompletně. Doufám,že už brzo skončí a zítřek nebude tak katastrofální. Bleh. Yuki mi po celou dobu cesty dolů drtila  ruku,až jí bělely klouby. Teda,nikdy bych neřekl že desetiletá holka bude mít takovou sílu. Překvapuje mě,že mě to ještě překvapuje,potom,co se z Manabu vyklubal upír co mi zdárně zlomil jen tak ruku… Proč to udělal?! Myslel jsem,že ..já ani nevím co jsem myslel,ale určitě jsem si nemyslel je to,že by ke mně cítil nějaké záporné city,kterého donutili zlomit mi ruku . Neuvěřitelný. To se snad chtěl podobat otci,nebo jako co to mělo znamenat? Tse,až mi ošetří tu ruku s nohou a pár dalších větších i malých ranek,tak se ho na to zeptám. A budu se dožadovat pádného vysvětlení.

Syknu bolestí,když se  přivolaná pomoc dotkne mojí ruky. Sedím uvnitř sanitky a jsem obletován lidmi.  Opravdu to hodně bolí,nechápu,jak jsem s tou rukou mohl zachránit Yuki. Jasně,byl se mnou Manabu,ale přece jen. Hm,co zmůže sourozenecká láska,pousměju se.

„Máte frakturu loketní kosti. Je to čistá zlomenina,což je dobré. Dáme vám to do sádry a mělo by to srůst čistě.“ Oznámila mi příjemně vyhlížející mladá ošetřovatelka. Jenom se na ní ušklíbnu,protože vážně nemám náladu na „vlídné úsměvy“,které by teď spíš byly kyselé,než vlídné. Takže to vlastně znamená,že si mě teď odvezou do nemocnice. Paráda. Nesnáším nemocnice. Ale aspoň tam nebudu sám. Tomoeo si tam vzali hned jak nás našli,protože byl opět v bezvědomí,když jim ho Manabu předával. Manabu…..tse..ten jako jediný nemá na sobě ani šrámek,ani pidi malinkatý šrámeček. Mám sto chutí vzít to rozbité sklo,co se všude kolem povaluje a zapíchnout mu ho do ruky,bolest nebolest. Naprostý nezájem. Když on mě může zlomit bez vysvětlení ruku,můžu ho já bodnout sklem.  Pak to teprve bude fér. Než mě vzali do sanitky,profesorka říkala,že jsou na tom ostatní dobře. I Kairy,což budu muset Tomoemu později říct.

Nešetrně mi vatičkou nasáklou smradlavou desinfekcí přejede po ráně na noze,což mi vykouří všechny myšlenky v hlavě. Snažím se být silný a nesténat,a tak se zakuju do spodního rtu a jednu ruku drtím v pěst. Skvěle,aspoň by mohla být trochu opatrnější a něžnější,ale co já si stěžuju. Se mnou se jinak,než hrubě nezachází. Vztek mnou znovu prostupuje,a já přímo cítím,jak se mi roztavují žíly. „Nebolí to moc?“ snaží se zjistit stav,naprosto zbytečně. Stačilo,kdyby se na mě aspoň podívala.

„Co myslíte?!“ zavrčím na ní a pohodím hlavou,abych se na ní nemusel dívat. Ona je opravdu blbá. Snažím se zklidnit svůj vnitřní hněv tím,že zavřu oči a snažím se zhluboka dýchat,což se mi mimochodem taky nedaří. Nejradši bych do ničeho praštil. Celý můj život je jedno velké utrpení. Od smrti  matky až po teď je to jenom fraška. Fraška,která mi ničí už tak dost zničený život a ještě ke všemu  ten život usiluje. Egh,chtěl bych odejít z domu a malou Yuki vzít s sebou. Je ještě malá a štěstí k ní teprve přijde. Nesmí zažívat to,co já,ale v tom  případě budeme muset brzy opustit ten prokletý dům.

Trochu klidnější,přemítáním o Yuki-ině štěstí,otevřu oči a..koho to nevidím. V dálce stojí Manabu,očima mě propaluje,ruce založené na prsou a prostě si tam jen tak postává. Vztek se vrátí znovu,ale nejen on. Touha obejmout ho,na chvíli vypustit,najít útěchu někde,kde je přece jen trocha něhy…No,u něj tak určitě. Sanitka se zhoupne jak do ní nastoupí řidič a dveře se zavřou.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Miya,3. 9. 2010 23:57

jaj..... on je fakt vadnej, proc mu tu ruku zlomil? (vtipny:D, my tady z cele povidky resime zlomenou ruku:DDD)
ale musim rict ze nas pan "upir" je fakt sexouš:* fakt se mi libi ze je takovej .....tajemnej *vrrrr*
uz se tesim na pokracko:*D

.........

Raven,2. 9. 2010 21:23

ja tomu taky nerozumim.xDDDDDDDDDje to hrozný když se to autorovi stane,ae já to vážně nevim proč to udělal.xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD takže to bude zajimavy no.xDDbudu se ho muset zeptat.xDD

...

Aylen,2. 9. 2010 21:11

Moc hezká kapitola :) Akorát nerozumim tomu, proč mu tu ruklu zlomil. Ale asi se dočkam vysvvětlení v další kapitole :)

....

Raven,2. 9. 2010 14:59

haha.xDDDDDDDjá sama to nwm.xDDDDDD fagt nwm.xDDDDDDDDDDDD

...

Luna,2. 9. 2010 13:38

juj...to bylo krutý =oD já si lámu hlavu s tim, proč mu tu ruku zlomil už od tý doby, cos mi poslala ten úryvek...ehm...proč mu jí vlastně zlomil? =oD