World of crazy Dreamer

Pořád si stojím za názorem, že nemocnice jsou neosobní, chladné a ponuré. Vážně je nemám rád. Všechno tu pípá, chodí tu desítky lidí v bílých pláštích či modrých nebo fialových uniformách, v rozhlase, jež je umístěn po celé nemocnici, vyvolávají z recepce doktory na všelijaké odbornosti a na chodbách různých pater čekají plačící či usměvavý příbuzní pacientů. Šedé zdi, jež jsou od půlky dolů tmavě modré ,jsou odporně chladné a jediné co ty zdi zdobí jsou nástěnky s rozpisy služeb a operací, nemocniční telefony, poličky s gázami a různými těmihle potřebami…prostě nic, co by člověku zvedlo náladu.  Je tu cítit desinfekce a místy i smrt. Kór na márnici. Brr. Nemám rád márnice. Vlastně nemám rád nic, co je spojeno s nemocnicí. Až moc často jsem tu ve svém mladém, ještě dětském věku pobýval a když tu zemřela matka, asi sem si vypěstoval nechuť  k těmto zařízením. Ovšem, kdybych do podobného zařízení dostal otce, miloval bych je.

Dveře od ordinace se konečně otevřeli a dovnitř vešel muž středního věku, nečekaně v bílém plášti a propiskami zastrkanýma v náprsní kapsičce. Obdaří mě milým úsměvem, ale já na něj nijak nereaguju. Nemám tohle místo rád, takže nemám rád, ani jeho zaměstnance. Opravdu se tu cítím jako v pasti a to že se na mě bud doktor zubit….

„Dobrý den, Satsuki.“ Asi si myslí, že mu odpovím. Tse. Ani mě nehne. Dál jenom sedím a nijak se nemám ke spolupráci s mile vypadajícím doktorem. „Vypadá to, že nemáš náladu na mluvení, že?“ pořád to zkouší, ale pořád bez výsledku. Fascinující je, jak jsou tahle stvoření neodbytné. Očividně to vzdát nechce, protože do mě pořád hustí, jak moje zlomenina vypadá, co s tím udělají a na jak dlouho a taky se mě ptá na to, jak se mi to stalo. Jenže já pořád zarytě mlčím, takže mu nezbude nic jiného, než mi tu sádru dát. Takže odcházím z ordinace se zasádrovanou rukou. Bezva, jsem zvědavý, jak to doma řeknu otci. Při představě dalšího domácího teroru se lehce otřesu.

„Po mých něžných dotecích, to bude dost tvrdé, že?“ Naježí se mi všechny chlupy na zátylku a skoro nadskočím. Nejradši bych ho na místě zabil a v ten moment mě něco napadne. Prudce se otočím a sádrou ho praštím do ramene. Sice to pořád bolí, ale jsem nadšený, že jsem mu taky něco udělal. Ovšem, to byl omyl. Můj vítězoslavný úsměv opadne, když vidím, že to s ním ani nehnulo.

„Copak jsi ze železa?!“ Frustrace z něj už převýšila možnou hladinu a já prostě nevím co si o něm myslet. Nejdřív mě načapá do půlky těla nahého a zjizveného a nic na to neřekne. Po tom mě pořád sleduje a jeho pohled vypovídá, že by si mě dal jako zákusek, pak zase to u toho mola kde mě ani nevím co mě…hned na to se proberu v jeho pokoji kde zjistím že je upírskýho ražení…je ke mně něžný a já nevím co všechno a do toho všeho mi zlomí ruku s neodolatelným úsměvem, načež mi pomůže zachránit moje milované. NO TY VOLE! A teď jak se na mě hříšně dívá. Nedělej to, prosím ho v duchu. Raději od něj ustoupím, protože to, co mě k němu přitahuje nabývá na síle. Ne, budu silný a jen tak se mu nedám. Prostě ne.

„Nejsem ze železa,“ smyslný šepot, kterým na mě mluví mi znovu naježí všechny chloupky na zátylku. Zatnu jedinou zdravou ruku a vztekle se na něj podívám.

„Co kdybys mi dal pokoj, Manabu! Otravuješ mi život jako nějaký jed!“ zařvu, protože už vážně nevím. Jsem prostě až moc frustrovaný. Až moc. Zahlédnu pohled tmavých očí s modrými odlesky a raději se hned otočím. Teď nebo nikdy. Udělám první krok, pak další a za ním ještě další. Pomalu se dávám na odchod, snažíc se neotočit, protože pak bych od něj neodešel. Raději zmizím u Tomoe v pokoji. Jen co zabouchnu dveře, opřu se o ně čelem. Chlad který vydávají mě aspoň trochu uklidňuje. Chvilku ještě tak setrvám, než se otočím k posteli kde zjistím, že na mě Tomoe hledí unavenýma očima. Je celý bledý a má na sobě hodně obvazů, jak ho poranilo sklo a padající kusy stěn. Snažím se z černých očí něco vyčíst, ale není co. Váhavými kroky jdu k posteli, kde se zastavím.

„Ahoj,“  prolomím to ticho, které v pokoji od mého příchodu vládne. Cítím se strašně provinile. To že jsem na něj křičel a byl na něj hnusný mě na druhou stranu mrzí, ale musel jsem Yuki nějak chránit. Unikne mi povzdech, který konečně Tomoeho popudí.

„Co tu děláš?“  jeho hlas zní pořád podrážděně a trochu chladně. Nebudu říkat, že mě to nemrzí, protože mrzí. Hodně.  Asi bych mu to konečně mohl vysvětlit.

„Tomoe, já…“ jenže slova mi nějak z pusy nelezou. Prostě se zasekly někde v hrdle a nejdou dál, i když to zkouším dál. Sednu si na židli, která byla u postele a trochu schlíple se na ni posadím. „Já jsem se ti chtěl omluvit, Tomoe…“ konečně se mi hlasivky uvedou do správné funkce . Podívám se co na to Tomoe, ale ten se na mě pořád jenom dívá a mlčí. Ani se nehýbe. No, tak teda budu pokračovat. „Omlouvám se za to, že jsem po tobě tak vyjel. Jen jsem se snažil chránit sebe a Yuki.“

„Před čím. Před otcem?“ sykne podrážděně, což nechápu. A tak se tak na něj podívám.

„Co ti na tom vadí?“ prudce se zvedne a vztekle se přidrží madel u postele. Oči konečně září aspoň nějakým pocitem, i když je to jenom hněv.

„Co mi na tom vadí?! To si snad děláš srandu ne?!“ zvýšil na mě hlas tak, až mě to zaskočilo. Nečekal jsem, že na mě bude schopný řvát. Ale tak, aspoň to vyřveme, což bude možná lepší, než se na sebe jen tak dívat a to všudy přítomné dusno…

„Vadí mi na tom to, že se vědomě necháš týrat! To mi na tom vadí!“

„Ježiš, kolikrát ti mám vysvětlovat, že to dělám jenom pro ni! Chápeš to? Ona by to neunesla, kdyby se na ni otec vrhnul!“

„Už jenom pro to, bys to měl oznámit!“

„Jenže když to oznámím, skončíme v děcáku a to tak, že každý někde jinde a to ani omylem!“ to už na sebe normálně řveme a je mi divný, že to nepřilákalo sestřičky. Asi nás hodlali ignorovat a nevměšovat se do toho.

„Lepší skončit v děcáku než s tělem  který.. sakra Satsuki! Prober se už! Yuki je už dost stará, aby pochopila, že vám otec ubližuje a taky to, že se nedá nic jiného dělat!“ Nevěřím vlastním uším. To co právě řekl mi přišlo jako naprostá hovadina a skoro jakoby to ani nebyl Tomoe, kdo to říkal.

„Prosím?! To snad nemyslíš vážně!“  prudce vstanu ze židle, jak mě to vykolejilo. „ Uvědomuješ si co říkáš?! Chceš po mě abych dal Yuki dobrovolně do děcáku s tim, že to pochopí?“

„Chci abys pochopil ty mě! Dívat se na tebe, jak dobrovolně podstupuješ pravidelnou bolest, která tě mučí nejen fyzicky, ale i psychicky, to prostě nejde!“

„Tak to sakra nevnímej! Já sem dost silný na to, abych to všechno vydržel a pro ni to s radostí udělám!“

„Ale zníčí tě to!“

„A co je vlastně tobě do toho! Přišel jsem se ti omluvit, ale vidím, že to nemělo ani žádný význam!“

„Jsi můj přítel, Satsuki!“ zařve na mě tak, jako nikdy v životě. Strnule stojím na místě a navzájem si hledíme do očí. Dýcháme jako bychom uběhly celý maratón. „A jako tvůj přítel tě chci ochránit!“ zašeptá dost smutně. Dívám se na něj a je mi do breku. Jak jsme to skončili. Byly jsme nejlepší přátelé a teď…

Dny ubíhají jako voda a já se opět oddávám otcovým výbuchům vzteku. Už mi to nevadí. Dávno jsem to přestal vnímat a navíc, nikomu to teď nevadí. Yuki o tom sice ví, ale nijak se k tomu nevyjadřuje, i když mi občas donese obvazy a desinfekci, aniž bych o tom věděl. Věci jsou vždy položené na nočním stolku, když se vracím z koupelny. Nečekal bych, že tak rychle vyroste. Situace mezi mnou a Tomoe se nijak nelepší. Naopak. Snažíme se sami sobě vyhýbat a tak všeobecně se ignorovat. Což pro mě samozřejmě znamená, že jsem ztratil jediného přítele, kterého jsem kdy měl. Strašně mě to mrzí, ale co s tím nadělám. Tomoe-ho názory na náš rodinný stav a na správná rozhodnutí se od těch mých velmi liší a to prostě nejde. A dokud spolu nebudeme souhlasit, nemůžeme spolu mluvit. Vím, že slovo přítel, znamená důvěru a pomoc, ale v tomhle případě to nefunguje. V tomhle případě je spíš přítel zátěž. Bohužel. Až budu plnoletý, pak snad to půjde, ale dřív asi ne.  Tedy pokud ovšem otec nezemře dřív, což by bylo dost nápadné.

Co se týče Manabu, neviděl jsem ho od té doby, co jsem utekl z nemocnice a to už jsou skoro dva měsíce. Dva měsíce necítím jeho přítomnost, nevidím podmanivé oči, které vysílají impulzy, ze kterých mě mrazí v zádech. Necítím ho a už si ani nepamatuju, jaké to je, když se mě někdo něžně dotýká. Byla chyba ho od sebe takhle bez rozmyslu odehnat, když to se mnou myslel dobře. Ale z chyb se člověk učí a doufám že i já jsem se něco naučil ze svých chyb. Jenže asi ne. To bych jinak neseděl na hrobě své matky, v zakrvácené košili, skrz kterou prosakuje krev z ran, které mi opět způsobil otec. Ani jsem si je neošetřil a měl nutkání běžet sem. Snad jakoby tu na mě měla maminka čekat a obejmout mě tak pevně, jak to dělala když jsem byl dítě. Jako by tu měla být proto, aby nás odvedla pryč. Ode všeho zlého, co na nás čekalo.  Nebyla tu. Jen její chladný náhrobek z černo zeleného mramoru s její fotkou uprostřed a pod ní s datumem narození a úmrtí. Sedl jsem si na nohy před její fotku a už tu sedím bezmála hodinu a půl. Je zima, protože před chvilkou pršelo a vzduch je díky tomu chladný, ale nevadí mi to. Jsem rád, když tu můžu sedět, nikým naprosto nerušen a pozorovat tu usměvavou tvář na fotce. Chybí mi den ode dne víc a víc, ale vím, že utápět se ve vzpomínkách taky není řešení, protože jenom se vzpomínáním se daleko nedostanu. Sádru  mi mají sundat zítra a je to jenom dobře, protože už mě to s ní nebaví. Otec samozřejmě toho využil a s rukou mi občas něco udělal, ale věděl, že kdyby to přehnal, tak by na to pak doktoři přišli, takže ruku z našich „hrátek“ tak nějak vynechal.

Ani jsem nikoho neslyšel přicházet, když mě zezadu obejmou ruce a zručně mi rozepnou knoflíčky na košili. Je mi naprosto jasné, kdo to je, proto se taky nebráním. Nejspíš jsem i rád, že tu je a že nic neříká. Stáhne mi košili z ramen a já se trochu prohnu v zádech s bolestným syknutím, protože se košile otřela o otevřené  rány, které pořád bolí. Košile končí vedle mě na chladné mokré zemi a trochu víc se do mě zakousne chlad. Překvapivě  teplé ruce mě pohladí zepředu na hrudi a prsty druhé ruky mi něco nanesou na záda. Je to lehce nepříjemné, ale dá se to vydržet. Všechno dělá mlčky a ani já nic neříkám. Mám takový dojem, že slova by tuhle chvilku zkazila. Mast, kterou mi něžně maže na záda, tlumí bolest, která občas vystřelí do celého těla a zřejmě má i jiné účinky, než zklidňující. Po skončení nanášení si sedne vedle mě. Stále nic neříká, ani se na mě nepodívá, prostě jen tak sedí a dívá se na fotku mé matky.

„Díky,“ šeptnu, protože mám nutkání mu za to poděkovat a možná… možná chci slyšet jeho hlas. Nechci si to připustit, ale chyběl mi. Otočí na mě hlavu a vřele se usměje. Místo odpovědi, mě pohladí po tváři a vtiskne pusu na tvář. Jeho rty přímo pálí jako mráz, ale je to příjemné. Neodolám a se zavřenýma očima mu tvář víc nastavím. Cítím jak se usměje a sjede rty, na ty moje. Sáááfriš ,jak mě tohle chybělo. Opatrně mě začne líbat a já se cítím jako v nebi. Kdyby to udělal už dřív, tak mě nemusel ani mazat mastí, protože tohle by dokonale odvedlo moji pozornost od bolesti. Něžně  mě do toho hladí po zádech, nehty provokativně  vjíždí do otevřených ran. Sice to bolí, ale zároveň to ve mně probouzí vzrušení, až mi srdce splašeně buší. Začínám uvažovat nad tím, že za ty roky se asi ze mě stal masochista. Což ale není na škodu, když vás u hrobu matky, v zakrvácených šatech, líbá upír. Natisknu se holou hrudí na kožený kabát a prsty mu vjedu do vlasů. Pravda, s jednou rukou v sádře si jeho vlasy nemůžu pořádně vychutnat, ale to mi nevadí.