World of crazy Dreamer

Chodil jako tělo bez duše, aniž by chtěl. Snažil se vypudit věci předešlých dnů z hlavy a soustředit se jenom na učení. Šlo to až do chvíle, kdy si sedl do lavice a vedle něj si sedl Sera. Nebyl takový srab, aby požádal o změnu zasedacího pořádku, a tak Seraovo dožadování o konverzaci ignoroval s mp3 v uších a pohledem z okna. Ani jednou se na něj nepodíval, přehlížel ho, jakoby pro něj přestal existovat.. Sera se přesto však nevzdal a stále na Andyho narážel, několikrát si ho odchytil na chodbě, či na záchodcích, ale on ho vždy odbyl a leckdy ho s bolestivým úderem od sebe odehnal. Cítil se zrazený a zneužitý. Několikrát nad tím přemýšlel. Co několikrát, neustále mu hlavou projížděli obrazy chvil, které spolu strávily. To jejich kočkování předtím… Byla hra. Hra, která je oba jistým způsobem uklidňovala a dávala naději do života.. i když ho opravdu nenáviděl a miloval zároveň, vždy věděl, že je tu. Věděl, že když se podívá za roh, bude tam stát s tím svým  provokativním výrazem ve tváři, připravený oplatit mu nějakou urážku. Hráli si, ale teď.. Teď cítil, uvnitř hluboko v sobě, že to je jiné. Bolelo to daleko víc, než kdykoliv předtím.. úzkostné stavy, kdy byl doma sám, zavřený mezi čtyřmi stěnami, skoleny přitaženými k bradě, nabíraly na síle. Celé noci byl schopný sedět, hledět před sebe do  prázdna a nechat slzy tiše klouzat po tváři. Jak se mohl takhle spálit. Vždycky se všechno ve finále obrátilo proti němu… Měl dost šancí a dost času se přesvědčit, že všechno se vždycky otočí. Proč jen se nechal zlákat, proč jen si myslel, že tentokrát to může být jiné než obyčejně.. Měl dobré důvody proto, být „zahořklý“ jak ostatní říkali. Měl důvod, aby lidem nevěřil, ani co se na špičku nehtu vešlo.. a stejně se nechal zlákat. Snad podvědomě věřil, že to bude jiné.. Stejně však počítal se špatným koncem, tak proč ho tak bolí srdce? Proč se mu svírá žaludek, kdykoliv hrozí, že se potkají? Proč je mu zle při pomyšlení na to, co dělal, nebo s čím se mu svěřil? A což teprve to, o jeho matce, minulosti… o jejich přátelství z dětství…

Vydechnul obláček sraženého vzduchu. V koupelně se hromadila pára, takže to tam vypadalo jako v denních lázních. Obláčky se vznášeli všude kolem, což se mu strašně líbilo. Z hladiny mu vykukovala jenom malá část hlavy. Všechno se snažil udržet pod vodou, která ho hladila na kůži. Jenže právě ona voda a ony obláčky páry mu připomněli sex se Sera u něj doma. Hluboce si znovu povzdechnul. Pořád to bolelo, ale co mohl dělat. Nesměl by myslet na nikoho a na nic, nesměl by chodit nikdy a nikam. Musel by se zabít, aby mu jediná věc nepřipomínala jeho přítomnost. Znechuceně se zvednul a raději vanu opustil. Kolem boků si omotal ručník a vyšel z koupelny. Na kůži ho zachladil studený vzduch, jež do bytu proklouzával otevřeným oknem. Na nebi vesele svítily hvězdičky, v doprovodu velkého měsíce a Andy se na ně na chvíli zadíval. Záviděl jim tu nekonečnou svobodu, kterou měli. Jen si tak zářily, když přišel ten pravý čas, a prakticky se o nic jiného starat nemusely. Opravdu jim záviděl. Zrovna procházel do kuchyně, když ho u vchodových dveří zadržel zvonek. Rozeřval se na celý tichý byt, až se sebou lehce trhnul. Automaticky se podíval na hodiny na stěně, aby zjistil, že je jedenáct hodin večer.  Zkusil, jestli to náhodou nebyla klam, ale zvonek se po dvou minutách rozeřval znovu. Polil ho studený pot. Co když to je Sera? Blbost, ten by takhle pozdě nepřišel. I když.. co když ano?

„Nu, to se nedozvíš, dokud neotevřeš,“ řekl sám sobě a přešel ke dveřím.  Zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Zamrkal překvapením, když tam nestál Sera, ale někdo jemu blízký. „Co tu děláš?“ zeptal se mladého muže, který se na něj díval s netečnou maskou na obličeji.

„Přišel jsem ti něco říct, Andy.“ Blonďák polknul a pevněji sevřel kliku dveří.

„Já s tebou ale mluvit nechci. Pokud tě poslal Sera, můžeš zase jít.“ Chtěl zavřít, ale mladík mu to nedovolil. Chytil dveře a znovu, bez námahy je otevřel.

„Neposlal mě Sera, ale nebudu tvrdit, že tu nejsem v jeho zájmu.“ Andy překvapeně zvedl obočí.

„V jeho zájmu? Ježiši, Haruo, já se o něm opravdu bavit nechci. Takže kdybys mohl odejít..“ jenže on nechtěl. Dál zatvrzele stál ve dveřích za cílem dosažení svého. Andy ať se snažil jak se snažil, nemohl ho přeprat. Kdo by to taky dokázal že. Rezignovaně si povzdechl. Nechtěl se s ním bavit, ale dokud mu neřekne, proč přišel, nedonutí ho odejít. „Pudeš dovnitř, nebo zůstaneš venku?“

Vztekle se na ni díval, ruce zatnuté v pěst, čelisti drtil co to šlo. Být muž, asi by ji uhodil. Proudil v něm takový vztek, že by nejradši něco rozmlátil. Do toho ještě to její vzezření. Stála před ním s obličejíčkem tak nevinným, až se mu z toho zvednul žaludek. Tohle byla poslední kapka. Toleroval ji, protože byla nemocná. Ano, slíbil jí ochranu a pomoc, po celý její život, který nebude tak dlouhý, jak si oba mysleli, ale čeho je moc, toho je příliš.  Přehnala to.

„To jsi neměla dělat.“ Promlouval rozvážně, jakoby se bál , že mu místo slov vyjdou z úst nadávky. „Zašla jsi až příliš daleko, Yume.“ Mladá dívka na něj vykulila své panenkovské oči. Našpulila rty a na tváři se jí usadil výraz zděšení.

„Moc daleko? Já že jsem zašla moc daleko?! To ty! Vyspal ses s ním!“ zakřičela na něj pohoršeně a ruku si tiskla ke krku. Hruď se jí rychle vzdouvala, tělo se jí třáslo. Neměl by ji rozčilovat, ale ani on nemá nervy z ocele a jeho hladina vzteku se už dávnou přehoupla přes všechny hranice. Zamračil se. Oči nyní byly celé černé s rudými lesky vzteku.

„Ano, vyspal sem se s ním, a?“ prohodil ležérně, ale přitom by se nejraději vyřval. Yume pohodila vlasy.

„A? Zradil si mě!“ ukázala na něj prstem a z očí se jí spustila první kapka slzy. Sera však věděl, že to jsou slzy blázna, nikoli duševně zdravého člověka. Duševně chorého člověka. „Sprostě si se s ním vyspal, když jsi věděl, že na tebe čekám!“ Přistoupil k ní blíž. Naklonil se a skrz zatnuté zuby odsekával jedno slovo po druhém.

„Mezi námi nic není, Yume. Nic.“ Na její tváři se zračila celá škála pocitů , které se rozhodl ignorovat. Věděl o nich, že nejsou skutečné. „Slíbil jsem ti, že se o tebe budu starat. Ale odměnou si mi dala hysterickou scénu, na kterou si neměla právo!“  Štípla ho na tváři rána, kterou ho uhodila do obličeje.

„Jak tohle můžeš říct! Patříš mě! Jenom mě, Sera! Slíbil jsi to!“ vřeštěla dál. Znechuceně se pousmál. Slíznul si krev ze rtu a pohodil hlavou.

„Končím s tebou, Yume. Už se o tebe nemůžu dál starat.“ Musel udělat rázný krok, jinak by ho brzy zničila. Stávala se na něm závislá víc a víc, brala mu kyslík z plic. Chladně se díval do uplakaného obličeje. Kdysi by ho to možná obměkčilo, ne asi, ale určitě, jinak by tu nestáli teď. Avšak teď se něco změnilo. Ještě před pár lety, by jí ten kyslík celý dal. Nyní už ne a asi tušil proč. Pochopila to i ona, protože místo smutku se jí v očích objevila nenávist.

„Je to kvůli tomu bastardovi, že jo! Ty ho miluješ!!“ odfrknul si a otočil se. Neměl za potřebí jí cokoliv vysvětlovat. Na to měla rozumu víc ne dost. Avšak nebyl si jistý tím, zda si byla vědoma toho, co provedla. Proč se vlastně Sera nyní chová tak, jak se chová. Avšak nebyla tak nevinná, jak si myslel.

„Řeknu Alexovi, aby se o tebe postaral. Sbohem.“ Potřeboval se od ní dostat co nejdál. Nechtěl jí už vidět, nechtěl s ní mluvit. Pokazila to. Opravdu už ji toleroval hodně, ale tohle byla ona pomyslná poslední kapka, kdy to už tolerovat nebude. Za ruku ho však chytil pevný stisk. Zastavil se a hněvivě se po ní otočil. Na pár sekund se však zarazil. Rty měla zkřivené s vyceněnými zuby a pohled v jejich zlostných očí byl… šílený. Obličej jako od panenky byl nyní hrůzostrašný.

„Jestli mě teď opustíš, budeš trpět.“ Její hlas se mu zdál cizí. Nepatřil téhle dívce, o kterou se tolik let staral. Vypadala, jakoby ji posedlo něco, s čím nechtěl nic mít co do činění. Vytrhnul ji ruku.

Brzy ráno a na parcelách školy se to hemžilo jako v mraveništi. Přípravy na jarmark probíhaly docela rychle. Všichni byly v takovém shonu, že zaměstnali prací i Andyho. Ten měl za úkol vytvořit ze stuh mašle a různé kokardy, které by se pak po celém jarmarku rozvěsily. Kupodivu nic nenamítal, ba naopak. Bavili ho takové prkotiny a tak se do nich s vervou pustil. Navíc mu to pomohlo zapomenout na to, co mu Haruo řekl. Sednul si před školu na velkou kašnu, která byla plně v provozu, pohupoval nohama a obklopen velkým množstvím stuh, dělal kokardy a mašle. Prezidenti klubů a všichni studenti kolem pobíhali, jakoby je někdo píchl jehlou do zadnic. Snažili se všechno zajistit, připravit a dodekorovat, aby se škola vytáhla. Zakroutil hlavou. K čemu to? Akorát se na pozemku školy nahromadí tuny lidí, budou dělat rámus a až to všechno skončí, veškerý ten bordel budou muset uklízet oni. Povzdechnul si. Mohl být rád, že dostal na starost zrovna tohle, protože účast byla povinná. Nerad by třeba stavěl stánky, nebo tak. Byl rád, že ho lidé nemají rádi, nechtěli s ním pracovat, což mu zajišťovalo klid. Sem tam se ho někdo zeptal, jestli už může použít tu a tu mašli, ale jinak na něj moc nemluvili. Několikrát zahlédnul Seraovi kamarády a jednou dokonce i jeho. Ustal v pohybu, přemýšlejíc, co dělat. Držel v ruce rozdělanou mašli, oči, doširoka otevřené upíral přímo na něj. Rozhodoval se, jestli má utéct, nebo zůstat. Sera to však vyřešil za něj. Zůstal stát chvíli na místě, věnoval mu dlouhý pohled, o kterém nevěděl co si myslet. Pak se otočil a splynul s davem. Andy na místo, kde stál chvíli zíral, než se dal opět do práce. Cítil se tak nějak…provinile. Možná by se měl pokusit s ním mluvit, ale prostě nemohl. I když se dozvěděl to, co se dozvěděl, nesebral odvahu, aby za ním šel. Bál se.. Sám nevěděl čeho.. Do nosu ho uhodila povědomá vůně. Růže.. vzhlédnul od mašlí a zběsile se rozhlížel kolem. Mezi studenty hledal jednu tvář, kterou tak důvěrně znal. Snažil se prohlédnout si všechny tváře, ale nic neviděl. Jen cítil tu vůni. Zmateně se znovu posadil na kašnu.

„Zbláznil jsem se?“ zavrtěl hlavou, koukajíc do země. Už mi z toho všeho hrabe, pomyslel si zoufale a pohodil hlavou, aby dostal aspoň na chvíli vlasy z očí. Zuby si začaly pohrávat s piercingy  a ruce začaly automaticky vykonávat tahy, které ze stužky utvoří pěknou mašli. Jak to, že jí cítil? Nebylo přeci možné, aby byla zde. Vždyť je mrtvá…

Stejně jako účast na výzdobě a výpomoci při stavění, byla  i účast jako taková, povinná. U vstupu stály „uvaděčky“, které u sebe měli desky se jmény studentů školy a jež si je odškrtly při vstupu. To pak předloží řediteli a ten kdo tam nebude, dostane školní trest. A Andy moc dobře věděl, že takové tresty jsou odporné. Proto taky přišel, ale až na večer.  Bylo otevřeno do dvanácti do večera a nebylo zadané od kolika do kolika tam studenti musí být. Tak se tam ukázal večer. Nakonec, mohla to být i zábava. Podle toho co viděl z příprav, tu byly i dobré atrakce a stánky, které určitě stály za návštěvu. Potají doufal, že ho tu nepotká. I když, ve tmě by dokázal splynout, na to byl šikovný. Strčil ruce do kapes od riflí a rozhlížel se, co by mohl navštívit. Nakonec si koupil cukrovou vatu a zašel i do deformovacích zrcadel. Líbilo se mu, jak zábavně a všemožně mu to deformuje postavu. Zrovna byl uprostřed, když se zhasla světla. Zůstal zaraženě stát a upřeně se snažil prohlédnout tmu, která ho obklopovala. Co se to sakra děje? Snažil se jít dál, ale o něco se řízl. Zasténal a okamžitě zastavil. Mezi prsty mu protékalo něco teplého. Jeho krev. Chtěl se dát na cestu, ale najednou mu někdo něco stříknul do očí. Začalo to strašně pálit, tak moc, až to nevydržel a zakřičel. Snažil se rukama nějak toho zbavit, ale nešlo to. Dostalo se to do očí.

„Bolí to?“ ozval se odněkud jemný dívčí hlas. Andy se polekaně rozhlížel kolem sebe, ale pořád nic neviděl. To, co měl v očích, mu absolutně oslepilo obě oči. Ušima se alespoň snažil zachytit šum, pohyb, cokoliv, co by mu napovědělo, kdo to je. Až ho  to najednou trklo.

„Yume!“ poznal dívku, která se na pár chvil objevila v zrcadle a pak zase v jiném. Neviděl ji však, jen rozmazaně na jedno oko.  Ta holka, ta holka byla šílená! Rychle se dal na další postup dopředu, ruce napražené před sebe. Zakřičel a spadnul na zem.  Noha ho strašně bolela a známý pach mu napověděl, že se znovu pořezal.

Ocitnul se v šedém tunelu. Náhle ho nic nebolelo. Necítil se, jakoby mu někdo vytrhnul páteř a pomalu řezal do kůže. Nic z toho necítil. Naopak, bylo mu báječně. Uviděl na konci tunelu červenou září, která se rozšiřovala. Zavřel oči, jak ho světlo do nich bodalo. Znovu je otevřel, když uslyšel pískot racků a šumění moře. Stál na pláži v polo-rozepnuté košili, v džínových kraťasech a žabkách. Na rukách měl potítka a na krku matčin amulet, který našel kdysi doma. Slunce jasně zářilo na zemi a vytvářelo v moři třpytící se perličky. Voda jemně omývala písečné břehy a stahovala zpět poklady, které vyvrhla. Zvednul se menší vítr, který ochladil už tak studené tělo. Obtočil si ruce kolem těla a vzhlédnul. Nedaleko od něj stála osoba, po které se mu stýskalo. Kterou chtěl nejvíc na světě vidět, i kdyby ho to mělo stát život. Užasle pozoroval její dlouhé vlající vlasy, bezstarostnou tvář a pěknou postavu. Zvedla ruce a nastavila je nebi. Rozevřela dlaně a s úsměvem na rtech vypustila lístky sakur. Vítr je vzal do své náruče a za jejich pohledů je odnesl na moře. Otočila se na něj  a věnovala mu svůj zářivý úsměv. Nemohl dýchat.

„Je tohle nebe?“ optal se jí s nechápavým výrazem. Jemně zavrtěla hlavou. Nemohl už vydržet stát na místě. Potřeboval se jí dotknout. Rozeběhl se a vběhnul jí do náruče. Nasál třešňovou vůni a pevně ji objal. Drtil ji v náruči, s hlavou v hedvábných šatech. „Mami!“ vykřikl huhlavě a sevřel ji ještě pevněji. Mohl jí obejmout! Dotýkal se jí! Ach, Bože! Do očí se mu nahrnuly slzy, začal plakat. Něžná ruka mu zajela do vlasů a druhá ho objala kolem ramen. Ochranitelsky si ho k sobě přitiskla, bradu pokládajíc si na jeho hlavu. I ona byla neskutečně ráda, že může naposledy obejmout svého již dospělého syna. Vyrostl z něj krásný mladý muž. Zvedla hlavu a oči upřela na jasné nebe.

„Musíš se vrátit, Andy.“ Zazněla matčina první slova. Trhaně zvedl hlavu.

„Já ale nechci. Nechci jít pryč, chci tu s tebou zůstat.“ Trucoval. Žena se na něj vroucně usmála. Pohladila ho po vlasech.

„Ach, dítě moje. Je mi tak líto, že jsem tu pro tebe nikdy nebyla.“ Do očí se jí vkradly slané slzy, ale snažila se je zamrkat. Je to možná naposledy, co má možnost obejmout svého syna, nebude brečet.

„Byla si tady.“ Poklepal si na srdce. „ A tady,“ sáhnul si na hlavu. „ a taky jsem tě měl pod okny a když mi bylo smutno, díval jsem se na tebe, jak kveteš.“ Usmíval se na ní a žena mu úsměv oplatila. Sevřela syna v náručí, kolébala se s ním a pozorovala západ slunce.

Uklidňoval ho tep jejího srdce, její hebké ruce, které ho hladily po vlasech a teplé objetí, ve kterém se jí tulil k tělu. Byl šťastný… avšak i to jednou musí skončit.

„Je čas jít.“ Oznámila, když se slunce dotklo moře.

„Proč?! Proč nemůžu s tebou zůstat!“ nechtěl jí opustit. Nechtěl, aby se mu znovu vzdálila tam, kam za ní nemohl. Potřeboval jí víc než cokoliv jiného. Chtěl jí mít u sebe. Bez ní se cítil prázdný, osamocený.. už nikdy nechtěl být sám. Nechtěl ji opustit…

„Prosím, Andy. Já vím že mě slyšíš… vrať se mi zpět prosím…“

Slyšel z velké dálky známý hlas, na který si ovšem nemohl vzpomenout. Věděl, tam někde vzadu věděl, že ho zná. Avšak teď ho nerozeznával. Sotva rozuměl tomu, co říkal.

„Nemáš tu být.“ Otřela mu uslzené tváře. Něžně se na něj usmívala se vší tou láskou, kterou mu nestihla věnovat. Pevně se jí držel kolem pasu, jako kdyby každou chvíli měl upadnout. Spadnout do hluboké  černé propasti, odkud nevede východ. A jedině ona ho mohla vytáhnout zpátky na nohy.

„Proč!“ znovu ona zoufalá otázka, vykřičená zoufalým hlasem.. A další láskyplný úsměv od milující osoby, která odešla až příliš brzy.

„Ještě není ten správný čas, dítě moje.“ Prohrábla mu vlasy, zatímco ho její pošimrali na tváři. Blaženě nasál tak uklidňující vůni..

„Kdy ale přijde ten pravý čas!“

„Andy… Andy, neopouštěj mě, slyšíš? Zůstaň se mnou. No tak, zůstaň se mnou… Miluju tě..“

„To poznáš sám, Andy.“ Vtiskla mu polibek na čelo a naposledy ho pevně objala. „Teď ale musíš jít.“  Pevně zavřel oči a znovu propustil hořké slzy smutku.

„Ale kam?“ zahuhlal.

„Domů.“ Odstrčila ho od sebe a usmála se. Poslední pohlazení, poslední závan milované vůně, poslední úsměv. Zvedl se vítr a během sekundy už před ním nikdo nestál. Tam, kde před okamžikem stála se vznášelo miliony okvětních  lístků sakur a nyní byla unášena na moře. Do věčného a nekonečného moře. Natáhnul ruce, že je chytí, ale rozmyslel si to. Nechal je proklouznout mezi prsty. Nechal ji jít.

„Andy…“

Otočil se za hlasem. Jít domů.. ano, půjde domů. Naposled se podíval na místo, kde před chvílí stáli, než se otočil a vydal se za hlasem, který ho vedl domů. Neztratil se, jen díky tomu hlasu. Hlas ho navigoval. Dával mu jasné instrukce. Věděl přesně, kam má jít…

--

Otevřel oči, hlava ho strašně bolela a cítil se slabý jako moucha. Odporný pípavý zvuk přístroje od vedle, mu brzy začal jít na nervy. Chtěl se pohnout, ale když zjistil, že to až moc bolí, zůstal nehybně ležet. Alespoň otevřel oči, aby viděl, kde to je. Ale neviděl nic, než černou tmu. Slyšel všechno, ale nic neviděl. Zpanikařil. Snažil se rukama servat to, co měl na očích. Určitě to bylo ono, co mu bránilo ve výhledu, ano, nic jiného to být přece nemohlo.

„Klid! Andy, klid!“  ozval se povědomí hlas a silné ruce ho chytly za ty jeho. Škubal s sebou, snažíc se osvobodit, ale stisk byl moc pevný. Přesto se snažil s nimi rvát, ty ruce mu nemohli zabránit, aby si strhnul tu věc z očí! Musí vidět, co se to děje!

„Proč nevidím! Co to mám s očima! Já- já nic nevidím!!“ křičel nepříčetně. Nevnímal hlas, který se ho snažil uklidnit. Mladíkovi, který ho držel, to trhalo srdce. Dívat se na něj, jak bojuje s jeho rukama, na očích silné obvazy, co chrání zbytky zraku, který v očích ještě měl.

„Andy-prosím..“  zašeptal zarmouceně. Zastavil se v pohybu. Tohle už slyšel. Ten hlas, tenhle hlas ho naváděl domů. Natočil obličej tam, kde myslel, že je ten druhý.

„Sera?“ Místo odpovědi se mu na rty přitiskly cizí. Teplé a vlhké od pláče. Měkké a trochu chladné. Seraovi rty. Zoufale mu polibky oplácel, tisknul se do jeho objetí a vůbec nebral na vědomí hadičky na které byl napíchnutý, nebo bolest, co mu vystřelovala tělem. Potřeboval cítit jeho blízkost. Andyho tělo to potřebovalo. Mysl to potřebovala.