Jdi na obsah Jdi na menu
 


Per atria Mortis 11 část

20. 9. 2011

 

„V žádném případě.“

„Sera-“

„Zmlkni.“ Umlčel ho, pomalu položil zpět do postele a uvelebil se vedle něho. Nehodlá ho nechat samotného ani minutu. Nebude chodit ani na záchod. Během té doby by si mohl něco udělat. Nechtěl ho najtí po druhé v bezvědomí a na kraji života. Černovlásek potřeboval ke svému životu Andyho. Bez něj, by tu nemohl být. Proto ho neopustí, bude hlídat mladíkův spánek a rozveselovat jeho bdění. Postará se, aby byl Andy šťastný.

Jenže ten se cítil prázdný. Jakoby někdo otevřel špunt na jeho těle a vypustil ven vše, co bylo uvnitř. Zůstala jen prázdnota a temnota. Nic víc. Cítil se tak divně, když mu to Sera řekl. Vlastně, měl by cítit strach, zlost, jakoukoliv emoci, ale on v podstatě necítil nic. Jen suchou rezignovanost. Polknul. Přemýšlel, jestli si to náhodou nezasloužil, ale myslel si, že už za své chování dostal smrt své matky. Asi se pletl. Kdyby.. kdyby sakra věděl, že už nikdy neuvidí, nešel by za hlasem. Neposlechl by matku, nenechal by ji odejít. Šel by s ní. Skočil by do moře a šel za ní. Nevracel by se do tvrdého světa, ve kterém už nikdy neuvidí. Jistě, Sera říkal, že tu nějaká šance je, ale on v ní nevěřil. Bude žít, jako ubožák. Mrzák, kterým se tak strašně stát nechtěl. Bojoval o to, aby tak nedopadl a stačí jedna šílená holka a vše je jinak. Celý život se během jednoho večera úplně změnil. Změnil se v noční můru. Už nikdy neuvidí východ slunce, nikdy si nepřečte knihu, nikdy už nenamaluje jediný obraz, nikdy neuvidí barvy a nikdy-nikdy nepohlédne do těch uhrančivých očí, nabitých touhou a vášní. Neuvidí úsměv, který uměl vykouzlit jen pro něj. Nikdy. Byl v pokušení hlasitě zasténat, ale potlačil to. Už tak je mrzák, nemusí vypadat jako slaboch. Vdechoval Seraovu vůni a podvědomě se k němu tisknul. Doufal, že se mu aspoň vyvinou ostatní smysly. Pokud dopadl takhle, nemusí být úplně bezmocný.

Dny ubíhaly, s nimi i škola a roční období. Léto vystřídal podzim, podzim zimu, tu jaro a jaro znovu léto. Škola propustila ze své moci další vlny tříd a vyslala je do tvrdého světa, plného práce, nebo studia na vysokých školách. Mezi studenty, kteří se měli porvat s krutým životem dospělých, byl i Andy a Sera. Oba úspěšně dokončili střední a nyní stáli před rozhodnutím. Jít na univerzitu, nebo pracovat. Pro Andyho bylo jasné rozhodnutí. Nehodlal jít znovu na studia, takže si raději zvolil práci. I když nevěděl, kde ho, jako nevidomého zaměstnají, takže uvažoval i o velmi předčasném invalidním důchodu. Zajímalo ho, jestli mu ho dají. To však rázně zamítnul Sera. Nehodlal ho nechat celý den doma samotného, i když vidina, že cestuje do práce a z práce se mu také příliš nelíbila. Sám si zvolil, že v žádném případě nepůjde na školu, ale bude se starat o Andyho. To zase zakázal blonďák jemu, ale on ho neposlechl. Udělal si řidičák, našel si flexibilní práci a plně se věnoval nevidomému mladému muži. Bohužel, už to nebyl ten Andy, kterého znal a miloval. Tenhle Andy byl jiný. Chladný, odtažitý, vůbec nikdy se neusmíval a když nemusel, tak nemluvil. Sice to dělával i dříve, ale Sera poznal, že tohle není hra, kterou hrávali. Tohle myslel blonďák doopravdy a svou odtažitost k němu mu dával najevo každý den. Sera si dal do hlavy, že v noci budou spolu spát v jedné posteli. Andy to toleroval, ale zdálo se mu, že Seraova přítomnost Andymu v posteli vadí. Že jí tam trpí jenom proto, aby se Sera necítil špatně. Jenže to Sera bolelo víc, než kdyby mu otevřeně řekl, že ho tam nechce. Chápal, co způsobilo jeho apatické chování, poraženecké smíření s tím, že se o něj někdo stará, ale nechápal, proč se k němu choval nepřátelsky. Snažil se mu jen pomoct.  Miloval ho a chtěl mu život ulehčit, ale Andy si to stěžoval sám. Avšak rozhodl se vytrvat. Přiměje Andyho, aby měl zase chuť do života. Aby se na něj usmál, políbil, nenuceně pohladil a ne aby se strojeně přetvařoval, když se ho dotkl. Andy už to úplně vzdal a to mu trhalo srdce.

„Andy?  Jdu do obchodu, chceš tam něco?“ optal se ho, když už stál ve dveřích a viděl, že má namířeno do obýváku. Andy měl zavřené oči a ruce natažené před sebe. Zarytě odmítal používat slepeckou hůl, se slovy „Ta je pro ubožáky.“ . Zastavil se v půli kroku, s rukou na futrech. Výraz jeho tváře byl nijaký. Netvářil se nijak, snad jen chlad, ale ten byl téměř nepostřehnutelný.

„To, co bych chtěl, se koupit nedá.“ Pronesl hořce a dal se znovu do pohybu. Sera ho smutně, leč vztekle pozoroval. Nezazlíval mu tyhle nálady, ale už toho začínalo být dost. Neměl nevyčerpatelnou trpělivost a tyhle jeho stavy ho začínali štvát. Nejednou byl od vybouchnutí. Tak strašně chtěl Andyho seřvat, ale bál se reakce, kterou by měl. Někdy měl i takové stavy, že nebyl daleko od toho, mu jednu vrazit. Už nevěděl, jak ho přivést zpátky. Nevěděl, opravdu ne. Zatnul zuby, otočil se a beze slova odešel. Když se Andy může chovat takhle, může on taky.

Jenže to netušil, že nechávat Andyho doma samotného a v takovém rozpoložení, není zrovna dvakrát dobrý nápad. Poznal to už ve chvíli, kdy stál před dveřmi a neslyšel z bytu žádný hluk.  V okamžiku, kdy vešel do bytu, podezření ještě zesílilo. Vyvalilo se na něj velmi nepříjemné ticho. Tašky tedy odnesl do kuchyně, kde se následně zarazil. Na zemi totiž leželo několik rozbitých skleniček, jejichž střepy byly ponořené do malé kaluže krve. Okamžitě ho polil studený pot. Co se tu proboha stalo?  Rozhodl se sledovat stopu z kapek krve, které ho dovedli přede dveře od koupelny. Neváhal ani minutu a okamžitě vtrhnul dovnitř. Všude po zemi bylo spousty krve a Andy seděl mezi ní. Unavený, rozcuchaný s pořezanýma rukama. Snažil se zbrkle vyndat všechny střepy, ale moc se mu to nedařilo. Akorát si způsoboval víc bolesti. Sera si částečně oddechnul a přisednul si k němu.

„Co si to jenom vyváděl?“ zašeptal a vzal jeho ruce do svých. Na dotek chladné, ale od krve teplé. Zamračeně si je prohlížel a byl rád, že se vrátil dřív, protože kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby přišel později. Andy mezitím ztuhnul. Ani on sám nečekal, že přijde takhle brzy domů. Lekl se ho, protože neslyšel jeho příchod. Zamračil se. Nelíbilo se mu, že ho našel v téhle situaci. Myslel si, že stihne všechny důkazy zlikvidovat dřív než přijde, ale očividně mu to nevyšlo. Byl za to naštvaný sám na sebe. Přitom si chtěl jenom vyndat svůj oblíbený hrníček a všechno se to na něj po tom sesypalo. Sera si teď o něm musí myslet, že je naprostý idiot. Vztekle něco zabručel, ale jinak mlčel, s hlavou na stranu a vůbec mu na otázku neodpověděl. Neměl důvod k odpovědi.

„Na to ti nemusím odpovídat.“ Procedil jen a sevřel rty pevně k sobě. Černovlásek si vztekle povzdechnul. Právě v tu chvíli mu totiž došla veškerá trpělivost.  Fajn, když bez odpovědi, tak bez odpovědi. Vstal, hrubě ho chytil za zápěstí a trhnutím ho vytáhnul na nohy. „Au!“ zaprotestoval vztekle, ale Sera ho nevnímal. Bez dalších řečí ho vzal do náruče a vynesl z bytu. Andy, který nevěděl, kam ho nese, začal se sebou mlít, ale držel ho dostatečně pevně, aby byl schopný ho odnést do auta. Tam ho skoro vhodil na místo spolujezdce, připoutal a sám si pak sednul za volant. Rozhodl se, že se přestane s blonďákem crcat. Chtěl to takhle, tak prosím. Už se nebude snažit ho přimět k rozumu. Ne.  Nastartoval a se skřípěním kol, vyrazil na cestu. Pevně svíral volant v rukách, aby je snad nepoužil jinak, než by měl. Zuby doslova vzteky skřípal a snažil se ovládnout náhlý proud vzteku, který ho zaplavil. Nevěděl, jestli se vzteká kvůli tomu, že ho nechal doma samotného, nebo kvůli jeho chování. Ugh, tohle bylo k zbláznění. „Kam mě to jako vezeš?“ dožadoval se odpovědi Andy, který se pevně držel bezpečnostních pásů. Zdálo se mu, že jel jako šílenec, ale nemohl to posoudit. Neviděl.

„Na to ti nemusím odpovídat.“ Odsekl mu nazpátek a dál nereagoval. Jeli celou cestu mlčky, dokud nezastavil před nemocnicí. Doprovodil Andyho dovnitř, počkal, až ho ošetří a pak s ním jel zase domů. Zastavil před barákem a  pomohl mu ven. Avšak to bylo jediné, co pro Andyho udělal. „Nahoru tě nepotáhnu. Půjdeš sám.“ Oznámil a jal se odemykat domovní dveře. Blondýn stál jako opařený.

„Prosím?“ Nevěřil vlastním uším. Stál uprostřed chodníku, natočený k baráku a nejradši by po něm skočil a  jednu mu vrazil. Sera se na něj otočil s chladným pohledem.

„Bez slepecké hole ti to jistě půjde daleko líp.“ Utahoval si z jeho rozhodnutí a bez dalšího váhání vešel do domu. Nečekal na něj. Proč taky, akorát by se dočkal chladných slov, kterých už měl až nad hlavu. Ano, možná to bylo trochu em, drastické, ale už nevěděl co s ním. Nebude s ním už jednat v rukavičkách. Ksakru. Nebavilo ho to, ale.. Miloval Andyho a nechtěl ho opustit. Jenže poslední dobou by to nejradši udělal. Vešel do bytu a nechal otevřeno, aspoň nějakou malou pomoc. Sednul si obýváku a čekal. Nechtěl si to přiznat, ale byl napjatý. Čekal, za jak dlouho a jestli vůbec v pořádku, se Andy dostane do bytu. Doufal, že zvuky jejich domova ho navedou do správného patra a dveří. Nevidomým se mají zlepšit ostatní smysli a na ně teď Sera sázel. Po půl hodině uslyšel šramot a ve dveřích se objevil udýchaný blondýn. Vztekle nadával, a ještě vztekleji se tvářil. Vypadal jako časovaná bomba, ale to byl Ser už nějaký ten pátek taky.

„Můžeš mi říct, co to jako mělo znamenat?!“ vyjede zostra, protože cítil jeho přítomnost v pokoji. Černovlásek čekal nějakou scénu, ale myslel si, že jí ustojí. Omyl.

„Nic.“  Andy za sebou zabouchnul dveře a nějak se mu povedlo dostat k sedačce, na které jeho protějšek  seděl.

„Nic?! Jak to sakra myslíš, že nic?! Nechal si mě na ulici, jako nějakého psa!“ Sera se prudce zvednul ze sedačky.

„Jako psa? A jak se chováš ty ke mně? Snažím se, já idiot se snažím, abych ti to nějak ulehčil! Jsem s tebou doma tak často, jak to jen jde. Peru, vařím, dělám tu úplně všechno, abych ti dal čas zvyknout si na to! A tvůj vděk? Jenom chlad, odsekávání, věčné uštěpačné nadávky, nebo dokonce opovrhování mou osobou!“ nemohl zastavit proud citů, který mu vycházel z úst v podobě slov. Potřeboval  to ze sebe dostat. Jenže ani Andy nehodlal zůstávat pozadu. Rukou pevněji sevřel opěradlo gauče.

„Já tebou neopovrhuju!“ bránil se. Nelíbilo se mu, že mu říká takové věci. Možná se občas choval trochu odtažitě, ale měl k tomu důvod! Proboha, vždyť je slepý, slepý!

„Já vím, že to je pro tebe těžký. Nikdo by se jen tak nesmířil s tím, že ze dne na den nevidí, ale sakra já se snažím Andy! Snažím se a ty se chováš jako- jako..“ nemohl najít vhodná slova. Podle Andyho výrazu usoudil, že to nechtěl říct nahlas, ale bylo jen dobře, že mu to ujelo. Aspoň si to mohou vyříkat.

„Jako co?..“ zašeptal tiše Andy se sklopenou hlavou. Nechtěl dát najevo svoji slabost se s ním dál hádat. Možná… možná, že má Sera pravdu. Ale není to přece jenom jeho vina. „Není to jenom moje vina, že se takhle chovám! Nedopřeješ mi chvilku oddychu! Na všechno se ptáš, o všechno se staráš, jako bych byl malé dítě! Ale já sem dospělý muž! Dospělý, slepý muž, o kterého máš až moc velkou starost!“

„Myslel jsem, že se s tím vším budeš dlouho smiřovat! Nechtěl jsem, abys v tom všem byl sám!“ křičeli jeden na druhého, oba dýchajíc zrychleně, jako by běželi hodiny. Přitom jen stáli naproti sobě a hádali se jako manželé.

„Jenže ty jsi mi nedopřál ani chvilku, abych se s tím vyrovnal! Občas člověk potřebuje být sám, ale ty jsi se mnou pořád! Dvacet čtyři hodin denně! Zbláznil bych se z toho!“

„Tak proč jsi mi nic neřekl!“  zakřičel nazpátek, frustrovaný a naštvaný na oba. Pokud bylo něco, co Andyho tak moc štvalo, proč mu to jednoduše neřekl! Proč to v sobě dusil a vypustil to až teď, když ho nechal jít samotného po schodech, kdy ho našel doma v krvi, která patřila jemu samotnému.

„Nechtěl jsem tě zranit!“ vypadlo z blonďáka rozhořčeně, když trhnul hlavou.

„Jo, takže si radši držel zobák, užíral se, užíral i mě a všechno úplně vzdal!“ prudce zvedl hlavu, a i když ho neviděl, snažil se mu podívat do očí, ale ty své neotevřel.

„Já nic nevzdal, Sera!“

„Že ne?!“ přešel blíž k němu a silně mu stisknul ramena. „Tak mi pověz, kdy chodíš na rehabilitace! Kdy chodíš do práce, nebo kdy se snažíš alespoň trošku zase žít!“ skoro ho bolel krk z toho, jak na něj ječel. Byl si vědom, že se chová jako nějaká žárlivka, ale už prostě nemohl. Měl toho dost. Nechtěl se dívat, jak se Andy hroutí, ničí.. pomalu umírá. „Kde je ten Andy, kterýho miluju? Kam se poděl ten sarkastický na pohled chladný Andy s něžnou povahou? Miluju tě, ale takhle to dál nejde.“ zašeptal naposled, než ho pustil a odešel z bytu. Nemohl tam s ním být. Srdce ho bolelo, krk od křiku taky a oči ho začaly pálit, když se mu do nich vetřely slzy. Statečně je, ale zamrkal a sednul se na kapotu auta.

Za to Andy jim nechal volné pole působnosti. Nechal je, aby mu brázdily tvář a zanechávaly za sebou vlhkou cestičku. Nechal je tiše klouzat, s hlavou sklopenou k zemi a rozechvělými rty. Vstřebával Seraova poslední slova. Nechápal, co se pokazilo. Jak to mohlo dojít takhle daleko. Nechápal to, nic nechápal. Svojí sobeckostí teď možná ztratil to, co ho drželo nad vodou, ať chtěl nebo ne. To co říkal, myslel vážně. Každodenní Seraova přítomnost ho ubíjela, ale zároveň mu poskytovala tolik sil, aby byl schopný na jízlivé odpovědi a kousavé otázky. Ve skutečnosti to byl on, kdo ho držel od jednoho řezu, nebo od prášků na spaní. Byl to on, kdo mu v noci dával pocit bezpečí, když otevřel oči a viděl neproniknutelnou tmu. Byl to on, kdo se staral o jeho život… Sera měl pravdu. Snažil se a on mu to oplácel svojí debilní povahou raněného zvířete. Ale- on nechtěl o něj přijít. Nechtěl, jenže si nemohl pomoct. Nemohl si pomoct a díky tomu se teď pohádali a Sera odešel neznámo kam.

„Co se to s námi stalo..“  vzlyknul, než se sesunul k zemi a dal se do pláče úplně.

Procházel se jen tak po městě, až nakonec skončil v zapadlé kavárničce. Seděl u stolu s velkým šálkem kafe a díval se z okna. Venku se pomalu stmívalo a začalo trochu mrholit. Hlavou se mu honily různé myšlenky, ale komplet všechny se točily kolem Andyho. Co asi dělá? Je v pořádku? Nestalo se mu něco? A tak dále a tak dále.  Nemohl se zbavit jistého pocitu viny, ale byl pevně přesvědčený, že k tomu muselo dojít. On byl časovaná bomba a Andy taky. Možná, že je jedině dobře, že se pohádali. Hádky pročistí vzduch a atmosféra po nich je čistší.. Ach, tak rád by se vrátil do bytu, objal ho a políbil. Tak dlouho ho nelíbal, až měl dojem, že to zapomněl. Teplo jeho těla pociťoval jen přes Andyho pyžamo. Toužil po něm víc a víc, ale teď nebylo možné, aby k něčemu mezi nimi došlo. Krom hádek, samozřejmě. Rukou si pročísl černé vlasy.

„Slavný Sera, lamač dívčích srdcí na střední?“ ozvalo se zpoza něj. Otočil se a oči se mu rozšířily překvapením. Stál tam vysoký mladý muž, s kratšími moderně natupírovanými vlasy a s náušnicí v pravém uchu. Usmíval se jako sluníčko a dával tak na odiv svoje bílé zuby. Radostně se zvednul ze židle a přítele objal.

„Haruo!“ objali se a pak zopakovali svůj pozdrav ze střední. „Co tu děláš, příteli?!“ Nemohl uvěřit tomu, že ho vidí. Na střední škole byli jedna velká partička, rodina a dělali spolu všechny možné hovadinky. Považovali je za nejlepší „gang“ na škole, který byl plný krásných kluků. Ano, krásní opravdu byly a to všichni. Rád vzpomínal na staré časy, když mu bylo smutno, nebo byl v depresi z Andyho chování. Co si pamatoval, tak Harua přijali na univerzitu v Americe, takže hned po dokončení střední odcestoval do zahraničí. Ani se s ním nestihli rozloučit. Bylo docela překvapení, že se vrátil zpět.

„Vrátil jsem se domů.“ Odpověděl mu s úsměvem a sednul si naproti němu. Taky byl rád, že je konečně doma, ale ještě mu někdo chyběl. Zpozoroval udivený výraz přítele. „Copak?“ poděkoval servírce a napil se ze svého capuchina.

„No, já jen.. jak to myslíš, že ses vrátil domů? Nemáš snad ještě školu?“  S úsměvem zavrtí hlavou.

„Skončil jsem tam. Neuspokojovalo mě to a nenaplnilo to moje představy. A navíc, chtěl jsem domů.“ Mrkne na něj a pak se rozpovídá o svých zážitcích tam. Sera ho bedlivě poslouchá a v hlavě mu šrotuje. Nepochybuje o tom, že mu Haruo neřekl pravý důvod, proč se vrátil domů. Ale nevyptával se ho na to. Pokud mu to bude chtít říct, tak mu to přece řekne. Za dlouho po jejich setkání mu volal telefon, omluvil se a spěšně z kavárny odešel. Ještě před tím mu slíbil, že ho zase kontaktuje. S pozvednutým koutkem úst se díval na zavřené dveře. Skoro jakoby se všechno vracelo do starých kolejí. Jejich partička je zase kompletní a- blbost. Už nejsou na střední. Jsou dospělými lidmi, někteří pracují, jiní studují, ale už nejsou spolu v jedné škole, třídě. Nejsou děti. Zvedne se, zaplatí účet a pomalu vyjde ven. Mrholení se proměnilo v déšť, který všechno během sekundy zmáchal na kost.  Chtě nechtě, musel spěchat domů. Ovšem pokud nechtěl být mokrý snad až na orgány.

Odemkl vstupní dveře do bytu. Uvnitř bylo ticho, tma. V první chvíli ho ovládl strach, že je Andy pryč. Začal se připravovat, že ho půjde hledat, ale naštěstí nemusel. Když vešel dál do bytu a skončil v obýváku, našel ho ležet na gauči, před vypnutou televizí. Nejspíš tu usnul u nějakého filmu a televize se pak po skončení filmu vypla. Sera se nad něj skloní. Tak strašně by ho chtěl znovu cítit u sebe. Doopravdy u sebe… smutně se pousměje. Vezme si Andyho do náruče, nechce, aby spal na gauči. Ten se zavrtí, vzdechne a rty si mu opře o krk. Sera nahlas polkne. Kdo by nebyl po tolika měsících frustrovaný? Jenže on, i když neskutečně toužil po mladém těle, nechtěl s ním mít jen sex. Ten konec konců mohl mít s kým chce. O tom už se jednou dohadovali, pamatoval si na to, jako by to bylo včera…

„Tak proč nejdeš za někým jiným! Tys vždycky lusknul prsty a měl si jich na každém prstě deset, tak to využij teď!“

„Ale já nechci nikoho jiného, než tebe!“

„Proč!“

„Protože tě miluju!“

 

Loktem si otevře dveře od jejich společné ložnice. Opatrně položí blonďáka na jeho stranu, kde spí a znovu se na něj podívá. Důkladně si prohlíží mladý, klidný obličej, který je ve dne zbrázděn vráskami bezmoci, strachu a vzteku. Dokonce i nenávisti, jen zatím neví, komu ta nenávist, kterou tam před tím viděl, patří. Je v pokušení ho pohladit, ale kdyby se vzbudil, mohlo by dojít k hádce, o kterou teď rozhodně nestojí. Hádek už bylo dost.. měl by jim předcházet. Přesto se ale neovládne a vtiskne mu polibek na čelo. Andyho horká kůže na něj působí jako magnet, ale přiměje se k rychlým krokům a rychle odejde z pokoje. Ještě před odchodem však vytáhne deku a hodí jí přes něj, aby mu v noci nebyla zima. Pak potichu zavře dveře a opře se o ně. Tohle je pro něj opravdu vysilující. Sám neví, jak dlouho to bude schopný zvládat, ale… ach, samé ale.. Přál by si mít magickou hůlku, kterou by stačilo mávnout a všechno by se dalo do pořádku.. Všechno by bylo jako dřív a oni dva- ni dva by byly šťastní a spolu. Odstrčí se od nich a přejde do obýváku, který se stal jeho ložnicí. Nemá sílu ani na to, aby se šel vykoupat, tak jen ze sebe sundá nadbytečné oblečení a v boxerkách si lehne na gauč. Oči upírá bezmocně ke stropu, hledajíc tam odpověď na své otázky. Snad pro ně zítřek přivede něco lepšího, než co přiváděl do teď. Protože to byla katastrofa.

Tichá domácnost. Tak by se dalo označit to, co přinesl. Sera, který se vzbudil časně ráno jelikož nemohl spát, netrpělivě čekal, až se Andy vzbudí. Doufal, že i to nechal rozležet v hlavě a bude ochotný udělat ve svém, i v jeho životě, změny. Jenže když Andy vstal, ani mu neodpověděl a nepopřál mu dobré ráno. Nic. Mlčel jako hrob. Pomalu se pohyboval po bytě, na očích černé brýle a každou ponožku jinou. V Andyho případě bylo výhodné, že si kupoval jen bílé, nebo černé oblečení, protože pak by nechtěl vidět, jak by chodil oblíkaný, ke své velké nechuti učením se brejlova písma. Sera se zamyšleně opíral o stolek v předsíni a přemýšlel, jestli by neměl zavolat do práce a vzít si volno. Na druhou stranu, volna si kvůli Andymu vzal až až, takže by ho mohli klidně i vyhodit za nedocházku. S povzdechem se otočí a odejde do práce.

Andymu to oznámí zabouchnutí dveří. Ani se s ním nerozloučil, prostě odešel. V bytě nastalo ticho. Televize neběžela, rádio nehrálo, ticho. Tolik si na něj zvykl, že ho začal považovat za součást života. Stejně tak, jako tmu. Přemýšlel, byl by pokrytec, kdyby řekl, že ne, nad jeho hádkou s ním. Naštvalo ho, že ho nechal jen tak dole na ulici, ať si ty patra vyjde sám. Ale netušil, že se Sera cítí tak, jak se cítí. Pravda, byl sobecký k jeho citům, ale on zase nechápal, že je pro něj těžké to, co se mu stalo. Možná k němu měl být Andy otevřenější, ale neměl takovou povahu. Byl to ten samý Andy jako na střední. Nesnášenlivý, tichý, samotářský. Vyhledávajíc tiché kouty prozářené sluncem, pro své malování.. prsty přejede po plátně, stojanu a zastaví se na  štětci. Sera mu chyběl. Byl by hlupák, kdyby si nalhával něco jiného. Chyběl mu strašně moc, ale ke své hrdosti mu to nechce říct. Nechce se mu omluvit, nechce přiznat, že má pravdu. Že by to spolu možná zvládli, že by zase mohl vidět. Ta myšlenka pro něj byla tak vzdálená, až se stala nemožnou. Ale jestli neudělá první krok, přijde o něj. Vezme do ruky štětec, s láskou po něm přejede, než ho namočí do barev. S něžností přiloží štětec na plátno a začne kreslit. Nechá své ruce, aby je ovládly výjevy mysli a pomalu dávaly tomu na plátně tvar.

Nemohl vidět, co se mu za dvě hodiny povedlo namalovat. Věděl jen, že nechal mysl a především srdce, aby vedly jeho tahy štětce a tak musel doufat, že co chtěl, tak to tam měl. Pomalu uloží neumytý štětec na odkladnou plochu co má u stojanu. Umyje ho později. Stání, ohýbání a naprosté soustředění předešlých hodin ho docela vyčerpalo. Měl v úmyslu si jít lehnout, ale ještě před tím musel něco udělat. Vzal obraz do rukou a pomalu s ním vyšel z pokoje. Chtěl ho dát někam, kde ho okamžitě uvidí, jakmile otevře dveře. Jenže kam. Napadnul ho botník, ale.. nakonec skončil na komodě, kam si odkládali klíče. Opřel ho o zeď a doufal, že z komody nesjede na zem. Ztratilo by to tak efekt.

 

clockwork_heart_by_gosia-d2xa28j.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Noctis, 23. 9. 2011 7:42)

XD tohleto si přímo vybízí pokračování XDXD tento dil je beze slov nevim co řict XDXDXD

*-*

(Yoku, 22. 9. 2011 23:14)

Páni, strašně moc mě zajímá co Andy namaloval. A je dobře, že si to se Serou vyříkali :) mimochodem, úžasnej des ^^