Jdi na obsah Jdi na menu
 


Per atria Mortis 12. část

22. 10. 2011

 

 

Sedne si na postel a zakloní hlavu. Tak rád by viděl vycházející slunce, nebo západ. Snad i život by dal za obyčejné šero s obrysy, namísto téhle tmy, která tu byla pořád. Neustále. Drtila ho.. někdy měl tak depresivní stavy, ve kterých by si nejraději vyškrábal oči. Nepochybně by to byl schopný udělat, ale Sera pokaždé vycítil tyto stavy a nenechal ho ani sekundu o samotě. Andy si to nejspíš moc neuvědomoval, ale Sera tu byl. Byl u něj pořád, při každé příležitosti. Nikdy ho, až do teď, neopustil. Jistě, mohl si za to sám.. ale.. Nebyl schopný se ovládat. Stalo se toho tolik. Sevře v rukách povlečení. Měl by se konečně sebrat. Nebýt takovým ubožákem, za jakého ho teď pokládal Sera. Jestli se takto bude chovat i nadále, přijde o to, co miluje nadevše, ale v posledních týdnech to nedával vůbec najevo.  Přijde o Sera a to nemůže dopustit.

Nastaví tvář chladnému vzduchu, který proudí skrz otevřené okno do pokoje. Nechá se vánkem hladit a tak trochu se mu zlepšuje nálada. Neustálé deprese, které ho obklopovaly každý den, ho pomalu opouštěli. Nemůže se dočkat, až přijde domů z práce a uvidí to překvapení, co mu nachystal. Škoda, že on neuvidí výraz v jeho tváři. Posmutní. Neví, zda někdy ještě uvidí ty přenádherné oči, vykrojené rty, které by chtěl líbat od rána do večera. Chtěl, ale neudělá to. Nemůže, prostě nemůže.. jenže.. prudce zvedne hlavu.

„Sakra, Andy. Sera měl pravdu. Chováš se jako idiot! Seber se!“ mluví k sobě tvrdým naštvaným hlasem. Je naštvaný sám na sebe a rozhodne se s tím vším něco udělat. Přišel o zrak, nepřijde ještě o něj. Vstane z postele a s nataženýma rukama se dotkne stěny. Ještě se zcela nenaučil chodit podle sluchu, ale začínal se už o něco lépe orientovat v prostoru. Občas si připadal komicky. Kdyby měl nějaké zvláštní schopnosti, nechal by si říkat Daredevil. Uchechtne se. To by bylo opravdu vtipné. Vejde do obýváku a pomalu přejde k malému stolku, kde je telefon. Aspoň, že si pamatoval, kde má jak posazená čísla. Brejlovo písmo se fakt nehodlal nijak učit. Problém byl, že si nepamatoval číslo, které měl ovšem na vizitce… kterou nepřečetl. „No nic, tak to uděláme přes spojovatelku.“ Zabrumlá si pro sebe. Po několika minutách ho spojovatelka konečně přepojila na číslo, na které potřeboval. Chvíli to vyzvánělo, jakoby tam nikdo nebyl. Pak se to ovšem změnilo.

„Prosím? Tady ordinace doktora Derfina.“ Polkne. Má trochu pochybnosti, ale jestli za ním bude jeho láska stát, zvládne to. Nadechne se, aby si dodal odhodlání.

„Dobrý den, tady Sad.“

„Ach, pane Sad, jsem rád že voláte. Rozhodl jste se pro léčbu?“ Andy pevně zavře oči.

„Ano..rád bych se k vám objednal na prohlídku..“

 

Zase jeden dlouhý večer plný spěchu a stresu. Práce stála za nic, bolelo ho celé tělo a mozek mu pomalu začínal vypovídat službu. Byl k smrti unavený, zničený a nejradši by se na všechno vykašlal. Fláknul by s tím a odjel by někam hodně, ale opravdu hodně daleko. DO Karibiku, nebo na Sibiř, kde by ho nikdy nikdo nenašel, jen lední medvědi by si s ním povídali a nic víc. Jenže nemůže. On je jediný, kdo to táhne a nejspíš to potáhne ještě hodně dlouho bez něčí pomoci. A navíc, miluje toho parchanta, co ho přivádí k šílenství. K smrti ho miluje, ale pochybuje o Andyho citech k němu. Zastaví na červenou a kouká do blba. Nechce se mu domů. Do chladné postele, vlastně na chladný gauč v obýváku. Na to ticho, které mu tak drásá uši, že by se z toho zbláznil. Na věčně nepřátelskou atmosféru a napětí, které by se dalo krájet. Přemýšlel, jak by to zlepšil, ale nic ho už nenapadlo. Udělal snad všechno, co udělat mohl, na víc prostě neměl. Nebylo to jenom na něm, And se taky musel snažit, ale ten na jeho pokusy kašlal. Počítal, že takové to bude dnes, zítra a další následující dny.

Z myšlenek o nepřátelském domově ho vytrhne zatroubení řidiče za ním. Mrkne na semafor. Zelená. Sešlápne spojku, zařadí rychlost a rozjede se, leč neochotně, domů. Mezitím mu v hlavě běhá spousta scénářů, jak to doma bude vypadat. Budou hádky? Ignorace? Opovrhování? Opravdu by si nejradši sbalil saky paky a vypadl. Jenže.. Miluje ho, to je ten největší zádrhel. Miluje ho bez výhrad a celým srdcem. Nepřežil by to, kdyby každé ráno neviděl ty známé blonďaté vlasy, ten charakteristický piercing ve rtu… potřebuje ho k životu, bohužel.

Zastaví před domem a podívá se na jeho chladné oprýskané stěny. No, doufám, že to dnes bude lepší, pomyslí si s malým nadšením a vystoupí. Zamkne auto a vyšplhá se po schodech před dveře od bytu. Má toho dneska vážně po krk. Hned jak přijde, zapadne do koupelny, osprchuje se a pak zmizí pod peřinou v obýváku. Sice by byla lepší postel, ale co se dá dělat. Teď se proklínal za to, že nekoupil do bytu rozkládací gauč. Mohl se tak pohodlně vyspat. Hmmm, už ví, co udělá. Koupí si matraci a dá jí na zem. Ortopedickou, aby se mu spalo ještě líp. To je nápad! To mu na tváři vyvolá úsměv a v hlavě představy o konečném pořádném vyspání. Odemkne dveře, vejde dovnitř, zavře za sebou a když se otočí směrem do bytu, zůstane ohromeně stát.

Na plátnu, které před ním stojí, je namalován jeho portrét. Do detailu rozkreslená tvář. Neusmívá se. V očích má smutek a na tváři se mu třpytí jedna slza. Dívá se kamsi do dály a vlasy mu lehce vlají. Pod tím je napsaný text:

彼が誰かを好きかどうかを知る1分で、時間はそれがどのようであるか、またはその人が私の一生を過ごすことができるならば一日が見つけるために、愛することができるかどうかを知っている...しかし、それは忘れてしまった人よりも寿命を取ります。

オノレドバルザック

*překlad:

„Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život...ale poté trvá celý život, než na tu osobu zapomene.

 Honoré De Balzac „

Užasle na to kouká, nevěří svým očím. Za textem se schovávají další slova. Ty si už přečte nahlas.

„Miluju tě a nechci bez tebe žít. Omlouvám se, my Unique.“ Ty slova, obraz, to všechno ho dojme až skoro k slzám. Je to tak dlouho, že už téměř zapomněl jaké to je, když mu někdo řekne, že ho miluje. On mu to ale neřekl, napsal to. A Sera to chce slyšet. Slyšet z těch nádherných rtů, které ho dráždily po celou střední. Pevně do ruky chytne obraz a vydá se ho hledat. Není těžké ho najít. Sedí v ložnici na posteli u otevřeného okna a nechá chladný vítr hrát si s jeho vlasy a kůží. Ruce má ještě zapatlané od barev.

Sera se něžně usměje. Tiše k němu přejde, přestože ví, že Andy vycítil jeho přítomnost. Sedne si vedle něj a zadívá se z okna. „Chci to slyšet.“ Pronese rozhodně a nahlas. Andy se koutkem úst pousměje. Sera ho chytí za ramena a otočí k sobě. Dívá se na zavřené oči. I když je slepý, miluje ony oči, stále ho přivádějí k šílenství, kdykoliv je vidí otevřené. „Chci to slyšet..“ pro změnu to zašeptá, se rty natisknutými k těm jeho. Nepolíbí ho. Vyčkává, dokud mu neodpoví. Andymu se v duchu honí několik myšlenek, ale rozhodne se poslouchat srdcem. Otevře oči, i když nic nemůže vidět. Po paměti vyhledá místo, kde by mohli Seraovi oči být a „dívá“ se tam.

„Miluju tě, Sera. Miluju tě k zbláznění.“ Vyřkne to a černovlásek už na nic nečeká. Pomalu upustí obraz na podlahu, ale zato rychle se vrhne na Andyho. Povalí ho na postel, s jazykem v jeho puse. Vychutnává si druh tohoto spojení. Přijde mu jako celá věčnost, co ho naposledy takhle líbal a Andy zase líbal jeho. Odpovídal mu se stejnou vášní, s jakou ho líbal on sám. Rukama ho rychle zbavoval oblečení, hladil zpola nahé tělo poseté jizvičkami od skla. Slíbával hořké slzy smutku z tak dlouhého odloučení, které teď mělo být vynulováno. Chtěl na všechno zapomenout, ale jen v případě, že Andy zůstane s ním. Bude se snažit ze všech sil udržet ho po svém boku, i kdyby měl všechno ztratit. Až moc ho miluje. Ne, stejně jako předtím i teď došel k závěru, že by bez něj nemohl žít.

A Andy bez něj. Se vzdechy si užíval Seraovi doteky, které věnoval jeho tělu se vší láskou, kterou k němu cítil. Vychutnával si jeho jazyk na svém těle, kterým pečoval o chladnou pokožku bledého těla.  Nechal se hladit, šimrat, laskat, nechal si dělat všechno, co přišlo jeho příteli na mysl. Příteli, ano. Jak krásně to znělo, po tolika času, kdy na sebe byly nevrlí. Tedy především, Andy byl. Teď mu to chtěl všechno vynahradit. Týdny celibátu, chladu a lhostejnosti. Nepokrytě se mu oddá ve všech směrech, nechá ho, aby naplnil celé bledé tělo, aby plenil, dobýval a dráždil. Potřeboval to i on sám. Potřeboval se ujistit, že to zas bude dobré. Dobré. Pro Andyho to byl jeden z nejintenzivnějších zážitků, jelikož díky slepotě se mu vyvinuly jiné smysli. Nikdy nevěřil těm povídačkám, že by se mohl v prostoru orientovat jako netopýr, ale teď, když na něm Sera téměř ležel a jazykem mu přejížděl přes hruď, ano, v tu chvíli uvěřil, že se mu smysli vytříbily. A černovlásek si to uvědomoval, proto se zaměřoval na jeho nejcitlivější místa, která si ještě pamatoval. Chtěl, aby to pro oba bylo nádherné a nezapomenutelné. Jako jejich první sex, který je oba překvapil a nechal jim v hlavách víc než zajímavé vzpomínky.

Milovali se něžně a žhavě zároveň. Ani jeden se nemohl nasytit těla, které před ním leželo. Horlivě přijížděli rukama po horké kůži, jejíž dotek téměř pálil. Nedočkavě se dotýkali svých těl, hladově i přivlastňovala ústa toho druhého. Intenzivně se pozorovali, utápějíc se v očích, jež oboje vyzařovaly city, které k sobě chovali a drželi pod pokličkou kvůli své hrdosti. Spravovali tak srdce, která byla zlomená, bolavá a závislá na tom druhém. Spojovali svá těla, duše v jednom a jediném okamžiku. Vyvrcholení pak přinesla slova, která chtěla být slyšena a pronesena nahlas. Slova, která dokázala spravit to odporné odloučení..

 

Ležel na zádech, naprosto dokonale ukojený. Blonďáka si pevně tisknul k tělu a ten ho na oplátku pevně objímal kolem pasu. Hlavu položenou po Seraovou bradou a nohy propletené v jednom uzlu. Oba zhluboka oddechovali a něžně se hladili po těle. Chtěli si naplno vychutnat tu blízkost po sexu, která byla jednou z nejhezčích chvilek, která následovala společně se sexem. Každý přemýšlel nad něčím jiným, ale ve směs úplně stejným. Oba došli k závěru, že tohle už potřebovali. Izolovanost a čas bez sexu, to pro oba byla muka, jak se ukázalo. A co víc, citová zamrzlost… ach, k čertu s tím vším. Proč žít minulostí, když je tu tak krásná přítomnost a nad ještě hezčí budoucnost.

„Já… díky, Sera.“ Sebral odvahu menší mladík a promluvil. Oči měl zavřené, ale nespal, i když to tak mohlo vypadat. Nerad je ale měl otevřené, přišlo mu to děsivé, i když se neviděl. Sera se pohne a víc si ho k sobě přivine. Na rtech mu pohrává úsměv.

„Za co?“ vtiskne mu polibek do vlasů. Ví, za co děkuje a nejspíš by ho měl zastavit, ale pokud to neřekne, bude to Andyho trápit. Proto trpělivě čeká, až sebere další várku odvahy a odpoví. Není to pro něj zrovna jednoduché, vzhledem k jeho povaze.

„No..pff,“ zvedne hlavu a zavřenýma očima vyhledá ty Seraova. „Děkuju za to, že si se na mě nevykašlal. Nevím, kde bych byl, kdyby odešel. Je mi to líto a-“ v horlivém proslovu ho zastaví prst na rtech. Překvapeně otevře oči. Sera se mu do nich usměje, i přesto, že ho nevidí. Nevadí mu slepé oči, je přesvědčen, že se do nich zrak jednou vrátí. Věří v to.

„Ticho, už mlč. Místo toho mi to řekni ještě jednou.“ Skloní se a políbí ho na pootevřené, zrudlé rty. „Prosím.“ Zašeptá a oddaluje polibek, pro který se Andy horlivě natahoval. Zamračí se, ale Sera si nemůže pomoct, aby ho neškádlil. Andy ho však překvapí tím, že se zvedne na lokti a prostě si polibek sám ukradne. Když se od něj oddálí, spatří černovlásek na blonďákově obličeji hravý, rošťácký úsměv, který tam tak dlouho neviděl. Zalije ho vlna lásky.

„Miluju tě.“ Řekne nahlas slova, která po něm Sera chtěl. Ten byl mezitím opravdu štěstím bez sebe a měl dojem, že se každou chvíli bude znovu vznášet. Pomalu si začínal myslet, že tyhle slova už neuslyší a za dnešek je slyšel tolikrát, až se mu z toho točila hlava. Štěstím bez sebe čapnul Andyho za ramena a povalil ho na postel. Ten s vypísknutím a smíchem vztáhnul ruce a přitisknul se k němu.

„Taky tě miluju, ty moje načepýřená obludko.“

 

Nechtěl se dál vyvalovat v posteli a tak vstal a šel udělat snídani. Z postele nakonec vůbec nevylezli a teď už zase bylo ráno. Sera říkal, že si v práci vezme volno, aby mohl být celý den s ním. Jenže Andy to razantně zavrhnul, přeci mu nebude dělat chůvu. Díky biologickému budíku, který ho vždycky budil, vstal před Seraem a připravil mu i svačinu s sebou do práce. Lehce se při tom usmíval a bylo mu jedno, že se třeba může říznout. Nacházel se někde mezi nebem a raušem a rozhodně se mu odtamtud nechtělo. Už se těšil, že začnou znova, s čistým štítem. Všechno hezky od začátku.

„Hmmm, to krásně voní.“ Obejmou ho zezadu teplé ruce a přitiskne se k němu nahé tělo. I on je nahý a tohle gesto..vrau. Nataví tvář a Sera mu na ní vlepí sladkou pusu.

„Ještě aby ne, když to dělám s láskou.“ Zašklebí se a zručně dokončuje snídani. „Tamhle v krabičce máš i svačinu, mé milé ošklivé netopířátko.“ Spolu s lepší náladou se vrátily i jejich vtipné přezdívky, jimiž se neustále častovali ve škole. Bylo fajn, vrátit se do nadlehčeného stavu a popichovat se. Oba se víc a víc usmívali.

„Úplná hospodyňka. Přemýšlím, že si tě nechám.“ Zažertoval a poslušně si sednul za stůl. Pohled na Andyho, jak kmitá v kuchyni, byl neodolatelný. A to tvrdil, že ho nikdy v kuchyni neuvidí. Tse. Teď tam kmitá jako hadr na holi a ještě ani nevidí. Jemu tak něco věřit. Andy se k němu za chvilku otočí a dá mu talíř před nos. Sice při tom shodí slánku, ale dá mu ho tam. Trochu se zamračí, načež ho Sera uklidní s tím, že se to prostě stává, ať si z toho nic nedělá. Přinese talíř i sobě a pak si s přáním dobré chuti vychutnávají snídani.

Andy mezitím přemýšlí, zda to Seraovi říct, nebo ne. To, co udělal, nebo spíš, co se chystá udělat… „Něco tě trápí? Poznám to, Andy, vybal to.“ Vyrazí mu téměř dech svojí předvídavostí. Andy se trochu zakucká, jak ho tím překvapí a trochu zrudne. Odloží snídani.

„Em, víš.. já..“ projede si rukou vlasy. Je tak trochu hodně nervózní. Co na to asi řekne?

„Ty?“ povzbuzuje Sera a kochá se pohledem na rudnoucí obličej. Roztomilé.

„Pamatuješ si na doktora Defrina?“ začne oklikou, protože mu nejde říct to přímo.

„Jistě, to je ten, co tě vyšetřoval ne?“ zakousne se znovu do snídaně a čeká. Je zvědavý co mu chce o doktorovi říct. Že by nějaké drby? Nebo že by ho doktor uháněl? Jenže ani jedno, ani druhé to nebylo.

„No.. já jsem mu zavolal..“ Sera se zasekl v pohybu a upřel na něj oči. „Objednal jsem se k němu na prohlídku, já.. budu se léčit.“ Hrobové ticho. Tak by se dala popsat situace, když odezněla tato slova. Léčit.. prohlídka. Sera si připadal jako ve snu. Všechno najednou bylo dokonalé. Andy se chtěl léčit, přijmul ho zase za přítele, milovali se a vše bylo růžovoučké. Čekal nějaké ale, jenže to nepřicházelo. Rozvážně odložil snídani a úplně jí odsunul stranou. Podle Andyho nervozity usoudil, že to není vtip. Hodnou chvíli nevěděl, co říct. Tak ho jen čapnul za ruce, které měl nervózně složené na stole. Palcem pohladil hřbet ruky.

„Na kdy?“ Andy, stále dost nervózně mu odpověděl. Napjatý jak kšandy.

„Um, na dnešek odpoledne.“ V tom Seraovi ruce zmizeli. Slyšel šoupnutí židle a pak tiché vzdalující se kroky. Zůstal sedět na místě jako přikovaný. Nevěděl, co říct, co dělat. On, myslel si, že bude rád, že se jde léčit. Celou dobu o to přece usiloval a teď se sebere a odejde? Já idiot si myslel, že je to všechno dobré, ale zřejmě ne!, nadával si v duchu a taky se zvednul ze židle. Vztekle se pohyboval po kuchyni a logicky něco i shodil. Pitomec, idiot, blb!, neodpustil si v hlavě peprné nadávky na svojí osobu. Připadal si vážně hloupě, zneužitě a potupně..

„Co to tady vyvádíš?“ ozval se onen hlas, na který byl teď naštvaný. Zamračení se prohloubilo.

„To tě nemusí zajímat.“ Odsekne a snaží se nedat najevo svoji slabost jeho gestem. Zvednul se a odešel… „Já myslel, že budeš mít radost!“ vybouchnul najednou. „Myslel jsem, že tě to překvapí a potěší, že jsem se objednal  a ty se místo toho zvedneš a odejdeš!“ zvýší hlas, takže skoro křičí, ale snaží se udržet. Místností se rozlehne podmanivý smích, který ho ale naopak ještě víc napruží. Vysmívá se mu… „Je tu snad něco k smíchu?“ zavřeští už. Vytočený na nejvyšší míru. „Nepřibližuj se ke mně,“ zavrčí, protože uslyší jak se vydal k němu. Sera však nehledí na Andyho varování a čapne ho do náruče. „Pusť mě sakra!“ vzpírá se mu. Nechce, aby ho držel, když si z něj dělá srandu. Sera zaboří hlavu do jemných vlasů. Svírá ho do té doby, než v jeho pažích ochabne a zůstane k němu v klidu přitisknutý.

„Je tu k smíchu tvá nabručenost.“ Zašeptá a zase přeruší Andyho vzteklou řeč, na kterou se chystal. „Protože jsem odešel jenom proto, abych si vzal volno. Jdu tam s tebou.“ Promlouvá mu tiše do ucha. Nutno dodat, že tím prohlášením Andyho překvapil. A zároveň zahanbil.

„Omlouvám se. Chovám se jako idiot..“ vyšší zavrtí hlavou.

„Už dost. Žádné omluvy, žádné promiň, jasné?“

„Jasné,“ přikývne Andy. Ach jo, musí svoji povahu trošku krotit. Vůči černovláskovi to není fér.

Den pak uběhl hrozně rychle a přiblížila se hodina, kdy měl jít do ordinace. Vůbec se mu tam nechtělo a nejspíš kdyby byl doma sám, tak by to odvolal. Ale vzhledem k tomu, že nad ním Sera stál, dokud se neoblékl, neměl na vybranou. Nažil se to dělat co nejpomaleji, ale ani to mu neprošlo. Sera ho pořád popoháněl, sem tam mu něco i oblíknul. Nehodlal se zdržovat s ničím a tak, když už byl hotový, čapnul Andyho do náruče a snesl ho dolů, do auta. Ten samozřejmě protestoval, jinak by to nebyl Andy, ale Sera se nad tím nijak nevzrušoval. Kdo jiný, než právě on, by měl být zvyklý na Andyho držkování?

„Nechce se mi tam.“ Bručel nenaloženě a mačkal v ruce madlo u dveří. Byl strašně nervózní, potili se mu ruce a nedostávalo se mu dechu. „Co když, co když řekne, že už nemám šanci? Že jsem to promarnil? Je tu možnost, že mi to řeknou natvrdo a já nevím, nevím, jestli jsem připravený to slyšet.“ Na tváři se ho dotknou jemné dlaně, opře se do nich. Ruce si ho natočí a čelo se opře o čelo.

„Musíš věřit.“ Políbí ho. Něžně se na něj usměje, palce přejede přes rty a pak společně vystoupí. Klinika je velká a klasicky nemocnická. Andy se k Seraovi přitulil a doslova mu drtil ruku. Ten na to nic neřekl. Z Andyho nervozita přímo sálala, takže mu vážně nemusel nic říkat. Stiskem ruky mu dodával odvahu a společně kráčeli k doktoru Derfinovi. Zastavili se před dveřmi. Andy se zhluboka nadechl. Tak a je to tady. Krok vpřed, nebo krok do nekonečné temnoty po zbytek života. Černovlásek vztáhnul ruku, hlasitě a prudce zaklepal na dveře.

„Dále,“ ozvala se ona osudná slova, díky kterým uvnitř Andyho těla zamrazilo. Sera vešel první, táhnouc ho za sebou. „A, pane Sad, čekám tu na vás.“ Přivítá je doktor a zanechá svojí činnosti. Andy jenom zabručí. Kvůli knedlíku v krku nemůže ani mluvit. Za to Sera e ujme veškerého slova.

„Dobrý den, pane doktore. Přišli jsme na tu prohlídku.“ Oznámí věc, která je jasná, ale musí něco říct, aby řeč nestála. Andy nevydá ani hlásku, což kupodivu  doktorovi nevadilo. Obracel se proto i na Serau. Nejdřív se je ptal na takové základní otázky, při kterých stále Andy trnul hrůzou. Ale měl vedle sebe svojí lásku a to ho tu ještě drželo. A taky to, že mu pevně tisknul ruku, takže by nemohl utéct, ani kdyby chtěl. Pak přišla taková ta složitější, kdy se Andymu koukal do očí přes různé přístroje, vyptávala se ho na detaily a to už musel Andy odpovídat sám za sebe. Ve finále ho poslali na vyšetření v nějakých velkých strojích, které docela naháněli husí kůži i Seraaovi. Ten celou dobu držel Andyho za ruku, pokud to šlo. Modlil se, aby pro ně měl doktor dobré zprávy, jinak nebude s Andym k vydržení. Bál se, že pak mladík znovu ztratí chuť do života a tentokrát mu jí nic nevrátí. Takhle měl naději, že uvidí, ale jakmile mu to vyvrátí doktoři. Začínal být nervózní i on.

Ke konci dne seděli opět v jeho ordinaci, namačkaní na sebe a ruku v ruce. Andy byl opravdu složitý případ a tak si na něj Derfin vynahradil celý den. Posadil se na jezdící židli a v ruce mačkal propisku. Ten zvuk Andymu vybral až v mozku.

„No, Andy. Mám pro vás dvě zprávy. Jednu špatnou, druhou dobrou, kterou chcete slyšet dřív?“ s Andym to málem seklo. Špatnou? Jen to ne, bože, jen to ne!, naříkal v duchu a snažil se spolknout další knedlík, jež se mu usadil v krku. Sera mu pevněji zmáčknul ruku.

„Tu špatnou..“ vydechne naprosto vynervovaný, téměř neschopný mluvit. Jestli, jestli mu to teď řekne… Sera!

„Inu, po všech těch vyšetřeních jsou jasné dvě věci. Ta špatná je, že váš zrak je dost poškozený a některé nervová zakončení utrpěli, řekněme menší újmu.“ S tímhle prohlášením to chtěl Andy vzdát. Poškozený zrak? Nepovídejte, proto přece nevidím! Sakra! „Ta dobrá však je, že po intenzivním cvičení a rehabilitaci by se vám zrak mohl vrátit, i když ne stoprocentně. Sítnice i duhovka jsou ve zdevastovaném stavu, ale za nějaký čas by se je mělo podařit dát jakž takž dohromady.“ Usměje se na oba dva mladé muže. „Pokud budete dodržovat pokyny, tak uvidíte, pane Sad. Chce to jen čas a trpělivost.“ Zvedne prst. „A taky pravidelnou docházku ke mně. Uvidíme se víc, než byste chtěl.“ Zasměje se nadlehčeně, ale Andy ho není schopný vnímat. Má být nadšený, nebo brečet? Nejdřív mu řekne, že má zdevastovaný zrak a pak to, že má naději?

„Chápu… chápu to tak, že budu mít-“

„Speciální brýle, ano. Pokud se procedury a rehabilitace podaří, váš zrak by se měl vrátit, ale budete muset nosit speciální brýle, vytvořené speciálně pro váš zrak.“

„To je.. to je..“

„Fantastické.“ Dokončí za něj Sera a Andy nepřítomně přikývne. Mohl by zase vidět, vidět! Uvidí Seraovu tvář! Uvidí barvy, své obrazy! Bude si moci přečíst knížku, něco namalovat! Zalil ho pocit úlevy, štěstí a měl dojem, že se na místě zhroutí Seraovi do náruče. Tak strašně se bál špatné odpovědi a vůbec se nepřipravil na tu dobrou. Teď ho to naprosto odrovnalo.

„Za jak dlouho myslíte, že by mohl vidět?“ vyptával se Sera za Andyho. Podpíral ho, jemným hlazením uklidňoval. I pro něj byly ty zprávy stejně překvapivé a zároveň velmi šťastné. měl chuť Andyho popadnou a zulíbat, ale tady před doktorem.. hmm, to asi ne.

„Tuším tak několik měsíců, možná roky. To záleží na pacientově odhodlanosti.“ Mrkne na Seraa a pak se s nimi rozloučí. Ruku v ruce vyjdou před kliniku a zůstanou stát na místě. Andy nasaje čerství vzduch. Cítí se najednou-volnější, bezstarostnější. I přede všemi těmi lidmi, se k němu Sera nakloní.

„Vidíš, tvůj strach byl zbytečný. Budeme na tom tvrdě makat. Dokážeme to.“ Naprosto spontáně ho obejme, nadzvedne a na veřejnosti ho vášnivě políbí. Co je mu do lidí okolo. Jsou mu naproto ukradení, nic pro něj neznamenají.  Andy, láská jeho  zase uvidí. Uvidí a to je víc než důležité. Teď je oba čeká dlouhá cesta. Cesta, kdy budou dřít, pracovat na tom, aby se mu obnovil zrak jak nejvíc to půjde. A aby si z očí do očí mohli říct, jak moc se milují. Najdou znovu klíč ke svým srdcím a s pohledem upřeným do očí je společně odemknou.

 

 

 

the_key_to_happiness__by_fridaythebest-d3k3nbv.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ne ne ne

(Raven/Naku, 23. 10. 2011 16:21)

to není happy eend, ještě to ani není konec, kdyby jo, napíšu, že to je happy end, tak nedělejte pedčasné závěry,díky

o happy end

(sisi/ctenar, 23. 10. 2011 14:11)

o happy end i love happy end!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

.....

(Noctis, 22. 10. 2011 23:48)

hah to už je na mě moc štastný a něžný XDXDXD sžíra mě to, potřebuji krutost ale té se snad dočkam v jinych tvych povídkách XDXDXD