Jdi na obsah Jdi na menu
 


Per atria Mortis 13. část

11. 11. 2011

 

 

Uběhlo několik dní, týdnů a měsíců. Roční období opět vystřídalo jiné roční období a na řadě teď byla opět zima. Tentokrát byla chladnější a zuřivější než obvykle. Země několikrát vyhlásila stav pohotovosti a lidé v průběhu týdne nesměli chodit ven. Jen na vlastní nebezpečí. Mělo se to lepšit, ale počasí venku na to rozhodně nevypadalo. Přes čistě bílý sníh nebylo vůbec nic vidět a fofrem se blížily svátky. Vánoce. Tolik milované, i tolik nenáviděné.

Seděl na pohovce, neustále se vrtěl a snažil se rozluštit, co že to stojí na tom letáku, který si přitáhnul z obchodu. Mžoural na to skrz speciálně upravené brýle a zaměřoval se na nabídku, jenže ten prokletý gauč ho nenechal. Vztekle se vrtěl, nadával, ale nezvedl se z něj. Byl zabraný do luštění letáčku, než aby se přemístil někam jinam. I on řešil Vánoce. Netušil, co své drahé polovičce pořídit a ani za co. Dát výpověď, změnit práci, zůstat doma, bla bla bla bla bla.

Teď, před Vánoci byly volné akorát tak místa pro bezdomovce, a kolikrát ani ty ne. Rozhodl se zůstat doma, ale tím pádem neměl výplatu. Kromě invalidního důchodu, což mu v jeho mladých letech přišlo naprosto absurdní. K smíchu.

„Jsem domaaaaaaaaaa!“ zařve někdo ode dveří a jemu je naprosto jasné, že chvilky klidu skončili. Něžně se usměje. Otočí hlavu právě ve chvíli, aby si vychutnal polibek. Jemně zkoumají své rty a ne a ne se od sebe odtrhnout. „To je dokonalé přivítání,“ zašeptá smyslně Sera a odlepí se od Andyho. „jak ses doma měl, kotě?“ začne se svlékat z černého kabátu, který je celý pokrytý sněhem. Mohl by z fleku dělat mise v Antarktidě a nikdo by ho neodhalil. Tse. Odloží letáček na konferenční stolek.

„Docela dobře.“ Odpoví mu a chce se zvednout. Jenomže ten odporný gauč ho nechce pustit. „Zatracená věc, já bych ji nejradši prohodil oknem,“ držkuje na zastaralé kanape, které má už od svých školních let. Na většině místech je proleželý, čouhají z něj pérka a celkově je, nepohodlný.

„Co si to tady brumláš?“ zastaví se u něj a podá mu ruku. And se jí vděčně chopí a konečně se mu podaří vstát.

„Tenhle gauč fakt k smrti nesnáším.“ Poupraví si brýle na nose. Nakloní se k Seraovi a vtiskne mu nový polibek. „Ještě jednou, ahoj.“ Usměje se. Nechá se obejmout i políbit do vlasů. Přitiskne se k němu. Od doby, co poprvé navštívili doktora Derfina, se jejich vztah zlepšoval. Díky společnému úsilí vrátit Andymu zrak, si byly blíž a blíž, jestli to tedy ovšem bylo možné. Šťastní, naprosto spokojení se svým životem. I když, Andymu k tomu úplnému štěstí chyběl úplný zrak, ale což. Všechno se zvládne, pokud bude mít Seraa po boku a ten byl rozhodnut zůstat napořád.

„No a co nám brání koupit nový?“

„Třeba finance?“ podíval se mu do očí. Přestože neměl zrak perfektní, dokázal rozpoznávat určité obrysy, barvy a dokonce i výrazy. Včetně Seraova obličeje. Když se mu poprvé po několika měsících podíval do očí, Sera se málem rozbrečel. Andy samo sebou brečel. Už neunesl tu dávku emocí a prostě se rozplakal jako malá holka. Bylo neuvěřitelné, znovu vidět hloubku Seraových očí, jejich lesk, jejich vyzařování citů.. Sera ho cvrkne do nosu.

„Ale simtě. Já výplatu mám a nutno dodat, že tenhle,“ koukne se po tom, čemu Andy říkal gauč. „tahle věc, potřebuje vyhodit a koupit se nová.“ Andy opětoval jeho pohled a musel souhlasit. V tak zdevastovaném stavu byly jedině jeho zornice…

„No dobře. A kdy tam chceš zajet?“

„Třeba hned?“

„Hm, klidně, jenom se oblíknu.“

Za pár minut oba seděli v autě a byly rádi. Sotva se do něj dostali, přes tu sněhovou vánici. Hned po nasednutí zapnul Sera topení, aby zmrzlé auto vyhřál. Netušil, jak to, že tam byla zase zima, když před chvilkou přijel domů. Nešlo mu to do hlavy, ale fajn. Je zima, tak bude stoprocentní zima.

„Jsi si jistý, že v tomhle počasí chceš jet?“ pochyboval o jejich rozhodnutí Andy, který neměl šanci se svým zrakem v téhle vánici něco vidět, kromě bílé clony a černého interiéru auta.

„Je to je sníh, nic co bych nezvládnul.“ Ujistil ho a šlápnul na plyn. Andy se pro jistotu zachytil za pás i za madlo. V zubech si hrál se svými piercingy a modlil se, aby měl černovlásek pravdu. Nerad by se někde vyboural, nehod měl víc než dost. Další už opravdu nechtěl. Naštěstí za malou chvíli parkovali před nábytkovým centrem. I když to Seru stálo pár nadávek a pevné svírání volantu, oba byly zdraví a živí. Rychle vpadli dovnitř, aby unikli tomu odpornému počasí.

Andy se rozhlédl po tom velkém obchodním domě. Všechno hrálo barvami, dokonale sladěné v celky a nemohl se vynadívat na ty různé barvy.

„Co dělají oči?“ zeptal se ho, když si všimnul, jak se dívá po všech věcech. Na tváři měl šťastný úsměv, když odpovídal.

„Dívají se.“ Upřel na něj pohled a pak se společně vydali do oddělení se sofa. Hodnou chvíli přebírali, nemohli si vybrat. Buď se jednomu nelíbil styl, nebo druhému barva. Nemohli se shodnout a tak nakonec strávili u gaučů téměř dvě hodiny, než se shodli na jednom gauči. Prodavači z nich byly absolutně hotoví. Samozřejmě si Andy neodpustil jízlivé řeči na jejich účet a tak odcházeli s obchodu s pohledy zabodnutými v zádech a s doufáním, že už do toho obchodu nikdy nevstoupí.

Než však mohli nový gauč nastěhovat, museli vystěhovat ten starý. Naneštěstí nikdy nechtěl vyjet v takovém počasí, takže museli starý gauč odstěhovat sami. Což pro Andyho bylo docela obtížné. Takže to z větší části oderval Sera sám. Gratuloval si za chvíle strávené běháním a potápěním. S blonďákem si našli společný koníček v podobě potápění, který však skončil hned jak se Andymu zakousnul žralok do ploutve. On to však nevzdal a dál se chodil potápět, ovšem za doprovodu své drahé polovičky.             

„Teda, hned je to to větší, když se dá pryč ta velká obluda.“

„Obzvlášť, když se tam pak dá ta větší obluda.“ Zkazil mu radost z prostoru Sera a dotlačil nový gauč na staré místo. Při šoupání si všiml bílé obálky, která se válela na zemi. Zvednul ji a přečetl. Byla adresovaná pro Andyho. „Na, tohle jsi měl pod gaučem.“ Podá mu obálku a pak se věnuje dalším úpravám gauče. Nevšiml si proto Andyho vyděšeného obličeje, jak překvapeně civí na obálku.

Ten nemůže uvěřit svým očím. Předpokládal, že jí ztratil. Když mu zmizela z očí myslel si, že jí vyhodil a byl za to nesmírně rád. Teď, když se najednou znovu objevila a měl ji v rukách… polknul. Vrátilo se to jako noční můra. Noční můra, která ho bude trápit snad po celý život.

„Co je?“ vyrušil ho Sera, který si všimnul jeho zaseknutého stavu. Přešel k němu, aby si lépe prohlédnul obálku. Avšak kromě jména a adresy na ní nic nebylo. Musel tedy čekat, až jí Andy otevře, ale ten se k tomu vůbec neměl. „Tak co je to?“ naléhal s očima upřenýma do Andyho obličeje. Ten se jeho očím vyhýbal.

„Nic.“ Sevřel pěst a obálku zmuchlal. Chtěl ji vyhodit, ale Sera mu pevně stisknul. „Co to sakra-“ trochu vylekaně sledoval, jak mu to bere z rukou. „To je moje!“ snažil se mu to ještě naposledy vzít. Takový poslední chabý pokus o zakrytí své části minulosti, kterou nechtěl, aby Sera znal. Jenže byl pořád dost nemotorný, takže se mu neubránil.

Sera zmuchlanou obálku znovu narovnal a dal se do čtení jejího obsahu. Andy si nervozitou strčil prsty mezi rty a začal přecházet přes pokoj. Napjatý jak struna, nervózní. Dost se děsil Seraových slov. Ale zároveň na ně byl zvědavý.

„Ježiš Andy. “ Oddálí od sebe obálku a zadívá se na svého přítele. Vidí jeho nervozitu, ale podle toho, co tady píšou, se mu ani nedivý. „Jak dlouho to tady už máš?“ ví jak dlouho, na papíře je napsané datum doručení, ale chce to slyšet od něj. Tohle- tahle obálka v sobě nese docela závažné informace, o kterých by neřekl, že je před ním bude skrývat, nebo že se jim dokonce bude vyhýbat. Blondýn rozhodí rukama.

„Co já vím! Dlouho, krátce.. nevím! A není to jedno?“

„To tedy není!“ odporuje mu. „Ježiš, Andy! Poslali ti to před třemi lety! Co když už je pozdě?“ konečně se Andy zastaví v přecházení místnosti a vyndá si prsty z pusy. Zamračí se.

„Pozdě? Pozdě?! Jak to můžeš říct! Je to grázl a vrah!“ zvedne hlavu, vzdorovitě se na něj mračí. Co on o tom ví! Vůbec nic, tak co mu káže! Nemá na to právo. Nemá..

„Především je to tvůj otec!“

„Otec co mi zabil matku a nás dva zmrzačil!“ zapíchne mu vztekle prst do hrudi. „A ty po mě chceš, abych ho miloval?“

„Nechci, abys ho miloval, ale abys poslechnul výzvu, kterou ti tady napsali! Běž tam!“ přikáže mu prostě a nekompromisně se před něj postaví. Těkají mezi sebou pohledy a ani jeden z nich nechce poslechnout toho druhého.

„Ne.“ Zazní po dlouhé chvíli blonďákova odpověď. S tou se však černovlásek nehodlá smířit.

„Běž tam.“

„Ne.“ Trvá na svém. „Udělám to, až ty uděláš totéž a půjdeš na hřbitov.“ Sera přimhouří oči.

„Nikdy.“

„Tak vidíš..“ poznamenal a když viděl, že se nadechuje k odpovědi, zarazil ho. „Řekneš to ještě jednou..“ Sera se nazlobeně pousměje. Zase je to tu, další hádka, ach, jak ty miluje.

 „Tak?“ pobídne ho k dokončení věty. Je zvědavý, co se skrývá na jejím konci, i když to moc dobře ví. A ví, že to bude mít nehezké následky, ale pokud dosáhne svého, pokud tam Andy půjde, dokáže, jak silný je. Konečně se z toho dostane, i když celou dobu, od svého mládí, ani jednou necekl. Samozřejmě, že Sera věděl, jak moc se užírá tím, co se stalo.. smrtí své matky.

„Tak si mi dva nemáme co říct.“ Zavrčel, vzteklou houpavou chůzí se dostal k věšákům a spolu se svým kabátem zmizel venku, v té obří vánici. Nesnažil se ho zastavit. Ano, bál se o něj v tomhle počasí a s jeho zrakem, ale s Andym to prostě jinak nejde. Nikdy to jinak nešlo..

On sám si do rukou vezme svůj kabát. Chvíli váhá před dveřmi, než popadne klíče od bytu i auta.

 

Vzteky by nejradši něco zničil. Co si o sobě sakra myslel? Idiot.. Pitomec, nafoukanec!... vyplýtval na něj snad všechny nadávky, které měl ve slovní zásobě. Prudký sníh a nezvyklá zima zchladily jeho horkou hlavu a tak se mohl konečně trochu uklidnit. Byla chyba kupovat nový gauč. Kdyby si na něj nestěžoval.. jenže na to už bylo pozdě. Úplně zapomněl, že mu pošťák tuhle obálku doručil. Pamatoval si, že jí rychle někam položil, protože z ní nebyl moc nadšený a taky neměl dobré období. Jenže pak na ní skutečně zapomněl a její znovuobjevení bylo jako čistá noční můra. Datum uvedené na obálce, bylo to dnešní. Mělo se to uskutečnit dnes…

Na chvilku se zastaví, zavře oči a zakloní hlavu. Nechá sníh, aby mu padal do obličeje a chviličku se snaží na nic nemyslet. Chladné vločky ho studili na tváři, vítr ho šlehal do obličeje, ale kupodivu mu to bylo příjemné. Ach jo, proč se všechno muselo pokaždé takhle pokazit? On opravdu nebude mít klidný život, ani jedinou chvilku. Jak rád by jí chtěl.. s povzdechem otevře oči a v ten moment se zarazí. Nevěřícně hledí na chladnou, strohou budovu, která se hrozivě tyčí ve sněhové vánici. Její zdi sou nekompromisně vystavovány náporům sněhu a větru, ale jemu přijde, že se to k oné budově hodí. Absolutně netušil, že ho nohy dovedou až sem. Na osudné místo.. no, asi tělo souhlasilo se Seraou a rozhodlo se jednat. Zdráhal se jít dovnitř, ale vědomí ho tlačilo dál. Dál za tu chladnou bránu, dál za otrhané zdi..

 

Zaparkoval na parkovišti a odhodlal se vstoupit do toho bláznivého počasí. Zachumlal co to jen šlo, čepici si zasadil hluboko do čela a tmavé brýle si nasadil pevně na oči. Prošel ozdobnou bránou, která i přes vánici byla otevřená. Když několikrát uklouznul na zmrzlé cestě, začínal se proklínat, že sem vůbec jezdil. Jenže, když Andy, on taky, i když ho to nejspíš bude stát zdraví. Šklebil se pod vysokým límcem a dal by se i do nadávek, ale na takovém místě se to nedělá. Bylo by to jisté zneuctění. Zastaví se na místě a zahledí se na chladnou desku, z níž zpoza hory sněhu vykukuje růžek zatavené fotografie. Najednou ho všechen vztek na počasí přejde a na tváři se mu usadí vlídnější výraz.

„Hi, Yume.“ Pozdraví symbolicky fotku mladé dívky, která se ve svém mladém věku dočista zbláznila. Avšak, kupodivu jí nic nezazlíval. Možná jí spíš měl poděkovat. Sice to mezi nimi nevypadalo vůbec dobře a byly na pokraji rozchodu, ale když se Andy rozhoupal a udělal první kroky, bylo to lepší než kdykoliv předtím. Získali k sobě navzájem větší úctu a toleranci. Milovali se daleko víc a provokovali se daleko víc. Až na hádky, které museli absolvovat, protože by se tomu nedalo jinak říkat vztah, vše klapalo..

 

Prošel skrz celnici, odbavení, ostrahu. Na recepci nahlásil své jméno a byl uveden do nevzhledné místnosti s prosklenými stěnami a lavičkou se stolem umístěným uprostřed. Absolutně nevěděl, co to dělá. Proč sem vůbec přišel, nebo co si od toho slibuje. Doufal jen, že tady najde odpovědi na své otázky, které ho podvědomě trápily. Usadil se na lavičku, ruce si opřel o stůl a sepnul je. Nervozita jím prostupovala jako oheň, co zachvátí suchý les.

Dveře zavrzají a trojice mužů vstoupí dovnitř. Neodváží se ohlédnout, protože sedí zády ke dveřím. Bojí se toho, co uvidí.

„Máte hodinu. Pak zahájíme proces.“ Oznámí jim chladně muž v uniformě a zavře je. V místnosti nastane tíživé ticho. Dusno by se dalo krájet.

„Nečekal sem, že se přídeš rozloučit.“ Polkne při zvuku toho hlasu, který si k svému děsu ještě pamatuje..

„Ani já ne.“ Odvětí strnule, nahlas polkne a stiskne ruce pevněji. Cukne s sebou, když se místností rozlehne chrastění pout a tupé kroky. Ztěžka dosedne na lavici naproti němu. Absolutně si neví rady s tím, co by mu měl říct. Co udělat, o čem s ním mluvit.. „Proč-?“ muž naproti ví moc dobře, na co se ptá a Andyho otázce se lehce zasměje. Mladíkem projede vlna děsu. Jako tenkrát..

„Protože sem tě nenáviděl.“ Zazní bez soucitu, bez emocí. Konečně poprvé vzhlédne od svých rukou a podívá se do stejných očí, jaké má on sám… „Nenáviděl sem tě. Její láska, patřila vždycky jenom tobě!“

„Možná, že kdybys byl normální, tak by tě nepřestala milovat!“ začne se hájit. Věděl to, neměl sem chodit, neměl. Ale zvědavost a jistá.. on byl jediný, kdo mu zůstal a měl brzy zemřít. Hodně brzy..

„Ach synáčku, milovala by mě, kdyby ses nenarodil!“ zvýší hlas, ale dostatečně ho drží na uzdě. Nechce přilákat pozornost ostrahy. Ještě si chce svého synka pořádně užít, když je to naposledy.

Andymu je k pláči. Vždycky si myslel, když byl malý, že se narodil do úplné milující rodiny, ale omyl. Teď zjistil, že žil v přetvářce..

„Ty´s mě..“ Otec pomalu přikývne. Krutý výraz ve tváři Andyho lehce děsí. Jakoby viděl sám sebe za několik let. Zamračí se. Ne, on nikdy takhle nedopadne. Nikdy se nesníží k tomu, aby dopadl tak, jak on.

„Celým svým srdcem. Když mě začla podvádět, byl sem vzteky bez sebe-“

„A proto si jí zabil. Přede mnou.“ Přikývne.

„Chtěl sem zabít i tebe, ale ten sousedovic parchant..“

„Takhle o Sera nemluv!“ vyjede po otci. Nebude o jeho lásce mluvit, jakoby to byl nějaký kus hadru. Pomine vyjádření, že tu noc měl zemřít i on. Nemusel k tomu ani odpovídat. Jizva, kterou oba na ten večer měli, mu navždycky připomene otcovu lásku ke svému synovi..

„Copak se ti stalo, že nosíš brýle, hm? Někdo se rozhodl dokončit mé dílo a zbavit se tě?“ Andy si pošoupnul speciální brýle na nose. Zatvářil se nepřístupně, chladně. „Tak zlý výraz. Jen se na mě dobře podívej Andy. Podívej se, co z tebe vyroste, jaké dědictví zdědíš po svém otci. Jaký otec, takový syn.“ Odhalí v ironickém úsměvu bílé zuby a jizva na čele se mu nakrabatí. Andy si ho chvilku prohlíží.

„Víš, nikdy jsem ti nezazlíval to, co jsi mi udělal. Měl jsem domnění, že si to zasloužím, že jsem byl neposlušný. Ale postupem času jsem zjistil, že nic z toho nebyla moje chyba. Jen zkrat labilního neschopného muže, který si nedokázal udržet lásku ženy, která mu dala syna. A víš co? Nikdy takhle nedopadnu. Nikdy. Jako odstrašující případ mi posloužíš ty, tati.“ Vyplivne to slovo, jakoby to byla buňka moru..

O čtyřicet minut později

Co mu vůbec tahle návštěva dala? Nebo mu něco vzala? Seděl tentokrát v jiné místnosti, s proskleným výhledem do druhé. Dostal odpovědi na své otázky a tudíž by mohl odejít. Ale jeho tělo, hlava, srdce, chtělo zůstat až do konce. Až do úplného konce. Zvedne se z lavičky a s dovolením ostrahy, vejde do druhé místnosti. Tam je jeho otec připoután na lůžku, pot mu stéká po čele.

Andy se něžně usměje, rukou mu setře kapky potu a nakloní se k otcovu uchu.

„Odpouštím ti tvé hříchy, otče.“ Políbí ho na čelo. Zadostiučiněním mu je otcův nevěřícně výraz ve tváři. Pohladí ho po tváři a na pokyn ostrahy se jde usadit zpět za okno. Bez mrknutí oka sleduje, jak na povel zapnou přístroj, který vyšle otci do krve několik smrtelných látek najednou. Otec se lehce třese, ruce zatnuté, oči vyděšené. Právě tady, na smrtelném lehátku, odhaluje světu své pravé já. Ustrašené, bojácné… Trochu s sebou začne zmítat, když se jedy dostanou do jeho žil a následně krevního oběhu. Netrvá to ani minutu, když mu srdce přestane tlouct. Tělo ochabne, oči se zavřou. Navždy skryjí děs a hrůzu, které jejich majitel cítil v posledních chvílích života.

„Snad dojdeš klidu.“ Zašeptá, hledíc na mrtvé tělo na lehátku. Zajímavé je, že toho moc necítí. Zřejmě kvůli tomu, že je stále v místnosti, kde zemřelo několik tisíc lidí. Smrt je tu přítomná pořád, neustále, zabraňujíc průchodu jakýmkoliv citům.. dovolí jen otupělé zírání na prázdnou schránku na lehátku. Zhluboka se nadechne, naposled se podívá na tělo, než definitivně odejde pryč.

 

Vyšel z věznice a okamžitě se do něj zakousla zima. Sněhová vánice si pohrávala s okolím a všechno během chvilky zapadlo v bílé peřině. Přitáhnul si kabát těsně k tělu, aby zamezil úniku tepla. Rozhodným krokem se vydal pryč od tohoto místa, kam už nikdy nevkročí. Avšak o pár chvilek dál se zastavil znovu.  Zrak sice ještě neměl úplně v pořádku, i když měl dočasné brýle, ale postavu před sebou rozeznal. Poznal by ji kdekoliv a kdykoliv.

Zůstane stát v přiměřené vzdálenosti od něj a nepohne se. Čeká, co mu chce. Bezdůvodně sem asi nepřišel. Jejich hádka, ano byla bolestivá pro oba, ale on, nebude se omlouvat ani v nejmenším. Za svým názorem a rozhodnutím si stál a stejně sem šel. I když řekl ne. Hádat se kvůli takové kravině, jako je jeho rodina, to za to nestojí. Jenže, co se stalo stalo se a on nemá v úmyslu se omlouvat. Není jeho chyba, že on byl ve vězení. On ty zločiny nespáchal, on se nechoval, jako grázl k vlastním dětem. Nebyla jeho chyba, že ho nechtěl jít navštívit a stejně to přes své rozhodnutí udělal. A Sera to věděl… věděl to..

Nehnul se ani o píď, když se k němu Sera vydal a zastavil se před ním. I on byl pevně zachumlaný pod svým kabátem.

„Je mi líto. Ta naše hádka.“ Začne se mu omlouvat. Ví, že je to jeho chyba, proč spolu nemluví a tentokrát za to může on. Andy ani ne. Nebyla jeho povinnost, ho jít navštívit, ale on na tom trval. Chtěl, aby ho otec před smrtí viděl, aby mu Andy dokázal, že je daleko lepší, než on sám a že mu není vůbec podobný. Chtěl, aby to udělal pro sebe, aby se tím přestal trápit. Nevěděl, neměl ani ponětí, že se kvůli tomu tak moc pohádají. „Em, mohli bychom začít znovu?“ Upřeně se mu dívá do očí a ví, že v těch jeho se doráží všechny city, které k Andymu cítí. Hlavně v nich svítí omluva, i když jí právě vyslovil.

Blonďáček na něj zamžourá přes brýle, za límcem kousajíc si rty. Nebylo pochyb o tom, že se do budoucna ještě několikrát pohádají, ale.. stojí jim to za to? Za ty hádky, nervy a ubližování? Zadívá se hluboko do Seraových očí, kde najde odpověď na svou otázku. Popojde ještě blíž, rentgenován pohledem přítele. Vytáhne ruku z kapsy a natáhne ji k němu.

„Dobrý den, jmenuju se Andy Sad.“

„Těší mě, já jsem Sera Abis.“ Přistoupí s úsměvem na jeho nový začátek a pevně stiskne ruku. Usmívají se na sebe. Bude to těžké, ale snad dokáží spolu zapomenout. Začnou od naprostého začátku. A spolu, spolu přejdou skrz brány smrti, vstříc novému osudu, novému životu.

 

 

it__s_a_new_start_by_laracoltt-d31t5gr.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nadhera

(Zulík, 28. 1. 2012 22:53)

Mám rada hepiendy ale nie tie presladené šlahačkové.Toto bola krásna poviedka zo skvelým koncom.Nešlo všetko lahko ale ked je láska a snaha tak sa dá prekonat vela vecí.Dakujem zanu.

:)

(Yoku, 14. 11. 2011 20:15)

jooo slíbila jsem že se s komentářema polepšim, takže píšu(jo sice trochu opožděně ale to je fuk xD) skvělej díl, škoda že poslední, tuhle serii sem měla ráda. Andy s brýlema musí být sexy...hmm, toť asi vše k tomuhle dílu, těším se na další díl...něčeho jinýho xD

...

(Noctis, 13. 11. 2011 9:24)

ej konečně prvni dokončeny cyklus dobře ty XDXDXD jen tak dal XDXD