Jdi na obsah Jdi na menu
 


Per atria Mortis 6.část

17. 3. 2011

Povedlo se. Povedlo se mu zdekovat dostatečně rychle, aby se narval do prvního autobusu, který z pravidla odvážel málo studentů, protože ostatní byly líní si pospíšit. Udýchaně se složil, tentokrát doprostřed, aby na něj všichni viděli a s úlevou se opřel o opěradlo. Nebyl tu, děkoval všem démonům, protože se mu povedlo utéct. Zavrtěl nad sebou hlavou.  Zatím nad ničím výrazně nepřemýšlet, na to si vyhraní čas v tichu a klidu přírody. Teď ne. Díval se z okna, když autobus vyjížděl ze zastávky a myslel si, že ho trefí. Sera se opíral o zeď brány školy a ten výraz, který měl, by zapálil i celý autobus. Modlil se, aby řidič výrazně zrychlil. Jenže se tak nestalo a Andy zřetelně viděl, jak si Sera provokativně olíznul rty a výrazně se usmál. Andy nezůstal však pozadu, ukázal mu fakáče a trucovitě si založil ruce na prsou. Idiot.

Rozrazil dveře, tak jako nespočetněkrát, a zamknul se za jeho pevnými hradbami, kde byl v bezpečí. Klidně si oddechnul , hodil klíče na skřínku u dveří, očima znovu pohladil fotku a zmizel v pokoji. Tam pohodil tašku na židli, svléknul se a nahý si to promenádoval k pračce, kam nacpal všechny věci, co měl ve škole na sobě. Potřeboval se zbavit jeho pachu. Ten parfém se mu snad zažral do tkaniny nebo co. Rozmrzele třísknul s dvířky od pračky a zapnul ji. Ach, to byla taková úúúleva chodit po bytě nahý. To dlouho nedělal a skoro už zapomněl jak moc příjemné to je. Tohle by měl dělat častěji. O pračky se přesunul do koupelny. Téměř vykřikl zděšením, když se dotkl svého penisu a on byl pořád citlivý! Vždyť to bylo už nějakou dobu, co ho „znásilnil“ v autobuse, nemělo by to už pomalu vyprchávat? Zničeně si opřel hlavu o stěnu sprchy. Co sem komu udělal? Že já se na to nevykašlu!, vztekal se tiše sám v sobě a jako projev zloby, lehce třískal hlavou o zeď. Teplá voda mu v pokusu znecitlivit si ho, tak dvakrát nepomáhala, tak jí přetočil na trochu studenější a radši se jal rychle namydlit. Drhnul se s takovou vervou, až byl celý rudý. Voda mu stékala po obličeji, tak jí nastavil tvář. Smysl si tak téměř veškerý make- up, který měl na sobě. Nezáleželo mu na tom. Do hlavy se opět začínaly vkrádat myšlenky na pevné Seraovo tělo, na jazyk, jenž mu prohledával ústa a na pevné doteky, kterými pečoval o blondýnovo tělo. Sakra, on mu naplnil znovu celou hlavu!

„Já se z toho zblázním! Táhni k čertu, Sera!“ rozeřval se a mrsknul tekutým mýdlem, jenž držel v ruce. „Zmizni mi z hlavy! ZMIZ!“ zatnutou pěstí vypnul vodu, až to zadunělo. Strhnul ručník z podstavce vedle sprchy a omotal si ho kolem těla. „Že já se pořád budu nad něčím rozčilovat!“ se rty pevně semknutýma vyšel z koupelny a hned se do něj opřel studený vítr. Netušil, odkud se ten průvan vzal, ale chtělo to, aby se rychle obléknul, jinak hrozilo zmrznutí. Rychle se osušil a natáhnul na sebe bavlněné černé tepláky a volné šedé tričko. Domácí oblečení, které měl rád. Nebylo škrobené, předpisově vyžehlené a bez kravaty. Parádička. Bosky přecupital do kuchyně. Bílé matné dlaždice ho trochu studily do bosých nohou, ale nebral to na vědomí. Z hnědé kuchyňské linky vytáhnul hrníček a v modré varné konvici, si ohřál vodu. Mezi tím, co se voda hřála a vydávala u toho podivné zvuky, začal znovu přemýšlet. Opřel se boky o desku linky, ruce nechal na ní. 

„Drž hubu, Sera! A vůbec. Vypadni! Nemáš tady co dělat tak táhni ke všem čertům!“ 

„Přestaň se chovat jako hysterická ženská!“

Slyšel to znovu, znovu a znovu. Pořád dokola se mu celý jejich rozhovor přemítal v hlavě. On vážně propadl hysterii. Och, to se mu ještě nestalo. Vlastně několik let. Naposledy kdy… ne, nad tím teď nebude přemýšlet. Musel vymyslet, co teď bude dělat se Sera. Nemůže se po tom všem, k němu chovat tak jako dřív. Alespoň ne sto procentě. I když si to celou dobu nepřipouštěl, nějak věděl, šestým smyslem vycítil, že se něco změnilo. Kvůli blbým dvěma dnům se mu převrátil celý život naruby. Jak to jenom Sera dokázal? Velmi ho překvapil, když ho šel hledat a tím víc, že ho našel. Nepočítal s tím. Myslel si, že to nechá být, že se bude věnovat svým blbkám ze školy a předvádět se před nimi. Jenže on asi takový nebyl. Jinak by ho nehledal, nepřišel by o celou hodinu, kdyby mu byl Andy lhostejný. Nepřišel by, neomluvil by se mu a netřísknul by s ním o strom, aby ho přivedl k rozumu, o který v ten moment přicházel. Nic z toho by neudělal.

„Nevěřil bych, že to kdy řeknu, ale on je vážně kamarád.“ Řekl bytu, jako by ho poslouchal. Co na tom, že tam nikdo nebyl. Ano, kamarád z dětství. Kdo by řekl, že dopadnou takhle. No, jejich hádky a věčné škádlení  je nikam jinam navést nemohlo. Konvice hlasitě oznámila, že chce být vyprázdněna. Tak si zalil hrnek, nandal si tam čtyři lžičky cukru a sáček černého čaje. To vše obohatil kyselým citrónem. Když se tak nad tím víc zamyslel, v dětství byly úplně stejní. Hádali se dost často a taky si dělali naschvály. Vzpomněl si, když Seraovi uvolnil kolečka na skatu a když si vyjel na projížďku, skate se mu rozpadl. Sera mu to oplatil tím, že mu udělal profil na webových stránkách, kde byly všichni děti ze školy. Tenkrát si myslel, že ho za to zabije. Žabo myší války, jak tomu říkali jejich rodiče.  Ze všeho nejhorší však bylo, že bydleli vedle sebe. A ještě horší to, že měli pokoje naproti sobě. Andy vždy napráskal Sera, když vylézal oknem a Sera napráskal Andyho, když se snažil starat o zvířata z ulice ve svém pokoji. Možná by se dostal až ke vzpomínkám z puberty, kdyby někdo nezaklepal. Odložil teplý šálek čaje na konferenční stolek a zvednul se z pohodlného gauče, kam se usadil. Škoda, že na svých dveřích neměl kukátko. Nemusel by tak otvírat dveře, stačilo by jenom nakouknout. S velkou nechutí otevřel dveře a  kyselým pohledem obdaroval pošťáka. Ten jen nervózně pozdravil a zahrabal v tašce. Nerad doručoval poštu tomuto mladíkovi. Vždycky se tvářil tak nepříjemně, jako kdyby ho chtěl zabít. Měl z něj vždycky špatný pocit a byl vždy rád, když od něj co nejrychleji odešel. Andy ho s pobavením sledoval, pak zavřel dveře a znovu si sednul na gauč. Dopis a pro něj. Byl zvědavý od koho je. Podíval se na odesílatele a výraz mu zkameněl. Dopis přišel z věznice v Tokyu. Bez mrknutí sledoval bílou obálku, s jeho jménem a adresou. Nebyl schopný ji otevřít. Nechtěl ji otevřít.. Nechtěl vědět, co se tam píše. Uklidnění, které cítil, když vzpomínal bylo rázem fuč. Vztek se mu vrátil s nad s ještě větší silou. Tentokrát nehodil šamponem, ale onou obálkou, která zahučela pod konferenčák. „K čertu s vámi se všemi!“ Ani nedopil čaj a radši si šel zabalit. Potřeboval zkrotit svůj vztek, takže si to vybíjel na oblečení, které krutě lítalo do tašky. Naopak, s pomůckami na kreslení zacházel jako v rukavičkách. Když si byl jistý, že je všechno zabezpečeno, všechno potřebné zabaleno, vylil čaj, umyl hrnek a se vší radostí opustil byt. Už v něm pomalu přestával dýchat.

Přehodil si tašku přes rameno a vydal se na autobusovou zastávku, odkud by ho autobus dopravil až na nádraží. Ani pořádně nevěděl, kam má namířeno. Jen věděl, že potřebuje co nejdál. Přemýšlel, že by se vydal do Kjóta, do Ósaky.  Vždycky se mu tam líbilo a navíc bylo poblíž moře. Chtěl ho namalovat. Ano, přesně tam pojede. Nějaké peníze na hotel měl a slyšel, že tam mají i dobré jídlo, tak proč ne. Sluníčko jasně zářilo, jako kdyby ho vyprovázelo na cestu. Oblékl se do džínů, vzal si  tmavě modrý rolák  a na to si vzal svojí koženou bundu. To všechno doplnil obrovskými sluchátky a hudbou z j-rock branžde. Nasednul do autobusu, který jel hned jak přišel a najednou se cítil šťastný. Rentrer en Soi mu vyřvávali do uší, jede na výlet, na který se strašně těšil a navíc neuvidí nikoho známého. Pochyboval, že v Ósace bude někdo ze školy či blízkého okolí. Nikdo není takový blázen, aby se na víkend vydal takhle poměrně daleko. Jen on. S úsměvem pohupoval hlavou do rytmu hudby a sledoval krajinu kolem sebe. Stromy se míhali jeden za druhým, domy vystřídali paneláky a paneláky vystřídala pustá krajina, která dokazovala izolovanost jeho města. Ze zadní kapsy vytáhnul mobil, aby zkontroloval čas. Z a necelých patnáct minut by mu měl jet vlak, co si pamatoval, když jím jezdil. Na takové věci měl pamatováka.  Co ho upoutalo víc, bylo datum. Šestnáctého. Bylo šestnáctého, což znamenalo, že v sobotu bude sedmnáctého, což znamenalo výročí. Výročí, na které nerad vzpomínal, protože bylo smutné. Na výročí, které zapříčinilo, že se se Sera už vůbec nemusel. Až moc vzpomínek na jeden den. Nechal to prokleté datum napokoji a vystoupil z autobusu, který právě dorazil na nádraží. Zkontroloval ceduli, na které se dozvěděl, že  Shinkansen skutečně jede za necelých patnáct minut. Se samolibým úsměvem se posadil na lavičku, tašku si položil k nohám a opřel se. Nechal vítr, aby si pohrával s blonďatými vlasy, protože mu to bylo příjemné. Bezmyšlenkovitě si jazykem začal hrát s piercingem ve rtu. Tenhle výlet je opravdu dobrý nápad. Jen si teď nebyl jistý, jestli by měl jet zrovna do Ósaki. Přece jenom to bylo docela daleko. Zamračil se. No a co, ať je to daleko klidně deset dní cesty. Čím dál bude, tím pro něj lépe. Otevřel své hnědé oči, upřel je na nebe nad sebou. Zdálo se mu tak nekonečné, tak vzdálené a přitom tak blízké. Stačilo by natáhnout ruku a dotkl by se ho. Jeden dotek. Raději stáhnul ruku zpět. Nemusel vypadat ještě divněji, než teď. Avšak roztáhnul prsty, dal si je před tvář a hrál si se sluncem, které mu laškovně prosvítalo mezi prsty. Usmál se. Těšil se, až se ubytuje v nějakém hotelu, rozbalí si věci, popadne tužku a papír a hurá do přírody, nebo na pláž. Ano, to bude ono. Zvuk který se blížil, mu jasně oznámil příjezd vlaku. Zvednul tašku, znovu si ji hodil přes záda a nastoupil do vlaku. Vybral si takové místo, které bylo celek odlehlé, protože neměl rád lidi natěsnané na sobě. Spokojeně si sednul na pohodlnou sedačku, koupil si lístek od průvodčího a pak si opět pustil svou oblíbenou muziku a nemohl se dočkat, až bude na místě. Přemýšlel, jestli nakonec neudělal chybu, když se vůbec vydal na tenhle výlet, ale to bylo za chvíli smeteno vidinou překrásného víkendu. Jenom kreslit, odpočívat a kreslit a pak zase odpočívat. Prostě víkend podle jeho gusta. Počítal, že shinkansen do Ósaki dojede za několik hodin, což bylo přijatelné, vzhledem k tomu, že ještě nebyla ani jedna hodina odpoledne. Přemýšlel, čím by se zabavil, než tam dojede, ale příroda venku to vyřešila za něj. Jezírka, řeky, potoky, skály, louky, to všechno upoutalo jeho pozornost. Vše bylo malebné, rozkošné a přivádělo ho to do stavu, kdy by se nejradši vrátil v čase, do dob samurajů. Kdy ještě existovala hrdost a čest, kdy neznaly telefony, kdy si všechno museli tvrdě vybojovat, nebo odpracovat. Každopádně to byly časy souladu s přírodou a svým okolím. Doby samurajů ho vždy fascinovali. Kaligrafie obzvlášť, i když teď jí ve škole nenáviděl. Obrazy, které očima viděl, se mu usadily v hlavě, tak ho napadlo, je spojit dohromady a namalovat. Vytáhnul vše, co potřeboval a dal se do díla.

Jako ke vzteku se rozpršelo. Jen co vystoupil na přelidněném nádraží, doslova se roztrhla mračna. Trochu nerudně zanadával, ale raději si šetřil dech na běh. Nechtěl mít konec konců promočený až na kost. Ve vzduchu se nesa slaná vůně od moře, což ho jakž takž přivádělo zpátky, do pozitivní nálady. Uprostřed nádraží se však zastavil. Proč by měl začínat dokonalý víkend s takovou pochmurnou náladou? Byl stovky kilometrů daleko od lidí, které ze srdce nesnášel, měl by se radovat, ne se mračit nad deštěm. Obrátil tvář k nebi a nechal ledové dešťové kapky dopadat na svojí tvář. Vcelku uklidňující, jako nespočet malých drobných prstíků, co mu směleji a směleji masírují tvář. Nejspíš by tam zůstal stát déle, ale vzpomněl si na skici v tašce, tak se raději dal zase do pohybu. Nechtěl přijít o všechno, co měl v tašce. Ve měst byl klid, i když pršelo, lidé se pohybovali po ulicích. Tady se snad čas neměnil, alespoň ne v některých čtvrtích. Chtěl co nejklidnější místo, tak se zeptal v jednom ramen baru, kde by takové našel. Obsluha ho nasměrovala úplně na západ, k jednomu penzionu ve starém stylu. Přesně to co hledal. Zdvořile poděkoval a s taškou přes rameno se pěšky vydal na doporučený hotel. Cestou si vyzvedl nepromokavý plášť v jednom obchodě, a hodil si ho přes tašku. Co na tom, že on sám bude mokrý. Užíval si to, dávalo mu to povznášející pocit, tak jako když by stál ve vaně. Lidé se na něj usmívali, což pro něj byla novinka. Díky tomu začal uvažovat, že se do Ósaky snad přestěhuje. Po několika kilometrech došel do hotelu. Opravdu byl v tradičním japonském stylu minka. Měl úplně všechno. Engawavu, irori, domau a posuvné dveře šódži. Vynikající. Nechal se ubytovat od staré milé paní, která mu ukázala jeho pokoj. S úklonou jí poděkoval a zdvořile za sebou zavřel dveře. Konečně volnost. Došel k dalším dveřím, které vedli přímo do velké zahrady, propojené s přírodou okolo. Fantastické. Zkusmo prošel zahradou, chtěl zjistit, jestli ho to dovede k moři. Taky že dovedlo. Víc skvělé to už být prostě nemohlo. Po větším šmírování zjistil, že kousek od domu, jsou také horké prameny, kde se právě namáčeli makakové. S úsměvem je raději nechal být, i když ti byly zrovna v rauši z teplé vody. S pokýváním hlavy z dobrého výběru došel zpět do domu. Vybalil si oblečení a věci na malování, pak oznámil majitelce hotelu, že se půjde projít po městě.

„Jistě, ale vezměte si deštník, mladý muži, venku se hodně rozpršelo.“  Vlídně se na starou milou paní usmál.

„O to mi právě jde.“ Odešel pryč jen s pár yeny a v tom, v čem přijel. Do města se dostal poměrně rychle, a to se mu před tím zdálo, že mu to trvá dlouho. Vůbec ne. Procházel se jen tak kam ho nohy zavedly a pozoroval lidi okolo. Byly tak jiní. Tak příjemně jiní. Nikdo ho nekritizoval za vzhled, nikdo se na něj nedíval jako na špínu a nikdo mu nenadával. U nikoho v očích neviděl nenávist. Najednou ho přestalo všechno tížit. Cítil se tu svobodně víc než jinde. Otřel si tváře a zahlédl na svých prstech tužku na oči. Automaticky by čekal nový posměch ale nic. Zase nic. Se zvyšující se pozitivní náladou a rukama v kapsách, vyrazil k moři.  Těšil se na teplý mokrý písek, na slaný vzduch, šum vln. Těšil se. Při pohledu na tu třpytivou krásu zapomněl i na Sera. Existoval jen on a moře. Nic víc, nic míň. Hypnotizovaně šel blíž, rychle si sundal boty a skočil do vody. Cachtal se, naprosto mu bylo jedno, že voda je studená, nebo že prší. Naopak, všechny tyhle faktory si náramně užíval. Nakonec si sundal i bundu, položil ji k botám a pořádně se začal rochnit. Nechal mezi prsty protékat písek ve vodě a rukama šátral do vzduchu. Lehký vánek mu čechral vlasy, slunce občas vykouklo zpoza závoje těžkých nacucaných mraků.

„Úžasné,“ vydechl, když se slunce smíchalo s mraky a vytvořilo tak barevnou duhu, která  podélně rámovala celé moře. Vzadu na moři byly vidět i ropné plošiny, které Andyho vždycky fascinovaly. Mrzelo ho, že si s sebou teď nevzal skici, aby to nakreslil, ale zítra dostane další možnost. Zítra. Sedmnáctého. Radost mu poklesla, když si pět vzpomněl. Modré oči, zářivý úsměv. Černé dlouhé vlasy se zeleným melírem, vtipné narážky a připomínky.

„Mitsuri,“ zašeptal do větru, který to slovo odnesl daleko, daleko od něj. Sklonil hlavu, dívajíc se na vlny, co mu naráželi do nohou. Nechtěl sedmnáctého. Nechtěl to prokleté datum! Nohou kopnul do vln a zase se na dlouhou dobu zahleděl na hladinu. Sledoval svůj odraz, když se vedle něho objevil další.

„Když tu budeš jen tak stát v té vodě, dostaneš zápal plic, což znamená, že si nebudeme moct hrát, žabátko.“ Andy doslova zakřiče,l a když se otáčel, dostal vlhký polibek na ústa. Okamžitě poznal rozpálené rty, jenž ho tu jakoby nic, líbaly. V obraně se osobu od sebe snažil odstrčit, ale sjela mu noha a on s velkým *žbluňk*, skončil ve vodě. Voda se kolem něj rozstříkla a hodně vody dopadlo i na něj. Seděl tam, mezi vlnami, ve studeném moři, celý mokrý a nad ním se Skláněl Sera, tvářící se jako nebožátko.

„Ty…ty…TY KRETÉNE!“ rozječel se blondýn na plné obrátky. Naštěstí nikdo v dohledu nebyl, kromě Sera.

„Ale no tak. To jsou silná slova, zmoklé mládě.“ Přátelsky mu nabídnul ruku. Andy na něj vyjeveně čučel. Nejdřív ho shodí do vody a pak mu podá ruku? On je blázen! Se zavrčením něčeho, co určitě nebylo milé,  jeho ruku odstrčil pryč.

„To bych se radši utopil, než abych se tě dotkl!“ Snažil se vstát, ale marně. Jako zákon schválnosti se mu to nedařilo.  A pak, když si znovu sednul na zadek, se k němu Sera doslova nalepil tak, že mu jeho dech, co voněl po mátě, ovanul obličej.

„Vážně?“ reagoval na Andyho prohlášení o utopení. Prstem mu sjel z čela přes nos až na rty, kde prsty nechal. „Vážně?“ zopakoval, než ho znovu políbil. Už ne tak něžně, jako před chvílí. Naopak vášnivě, nespoutaně. Dobýval se mu do úst horkým jazykem, tak Andy stisknul zuby. Na to se mu Sera usmál do rtů. „No tak, prosím, utop se, když ti to udělá radost.“ Dobíral si ho něžně, zatímco mu cuchal vlasy.

„Nech mě být ty maniaku!“  Odstrčil ho znovu od sebe a tentokrát skončil v moři málem i černovlásek. Ten to nakonec ustál, ale radši od něj trochu poodešel. Voda byla opravdu ledová, takže nechtěl skončit jako jeho malý přítel. Docela mu ho bylo i líto, ale  s tím už nemohl nic dělat.

„Je tvůj hotel daleko?“ nasadil si černé brýle na nos a vyšel na břeh. Do Andyho se zakousla zima, když se postavil na nohy. Kriticky se prohlédl. Všechno mokré! VŠECHNO!....moment, cože?

„Huh?“ zaregistroval až o chvíli později Seraovu otázku. Ten mu sebral ze země bundu a nenuceně mu ji hodil přes oblečení.

„Ptal jsem se, jestli je tvůj hotel daleko. Pokud sis nevšiml, je zima, ty mokrý, fouká vítr, rovná se ,nemoc.“ 

„No ještě to sveď na mě, že sem to plánoval bejt  mokrej!“ Sera sklonil hlavu a hodil sexy pohled přes obroučky.

„No a neplánoval?“ Andy vzteky zrudnul, zatínajíc pěsti. Všechna nálada se mu zkazila. Asi si půjde zabalit a šup domů. Nebude na stejném místě s tímhle… s tímhle… s tímhle nepřítelem co naprosto úžasně líbá.

„Parchante,“ procedil tiše skrz zuby. Nejraději by se na něj vrhnul, zmlátil ho do kuličky, úplně moc by mu vyškubal vlasy. Místo toho se „zmohl“ na veliké pšíknutí, které bylo doprovázené nudlí. Sera se mu lehce zasmál. „Co je t-,“ nezareagoval dostatečně rychle a už seděl Seraovi na zádech. S vykulenýma očima ho mlátil do zad. „Pusť mě sakra, ty idiote!“ Jenže on si ho akorát nadhodil víc na záda, takže se k němu musel Andy víc přimáčknout.

„Zmlkni, ty bledule. Vzhledem k tvejm úchylnejm choutkám hádám, že sis zvolil hotel někde mimo civilizaci, takže než bys tam došel, obzvlášť ty, nastydl bys, onemocněl a co já pak.“ Sehnul se mu ještě pro boty. Pak se narovnal a zahleděl se na něj přes rameno. „Takže tě vezmu k sobě.“ Zmateně na něj hleděl, nevěříc svým uším. On ho vezme, k sobě?

 

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

joooooooooooo

(sisi/ctenar, 18. 3. 2011 18:58)

jooooooooooooooooooooooo
na víc se nezmůžu
joooooooooooooooooooooo

.....

(Raven/Naku, 18. 3. 2011 18:57)

.jo až takxDDDDD vyřádila sem se na popisu hlavního města.xDDDDDD dokonce sem si ho i provizorně nakreslila v malováníxDDDDDDD samý kolečka vlnky a obdelníčky,ale Naku se v tom vyzná.xDD dlouhý díla?xDDDD budu ti muset založit "cyklusovou" část.xDDDD

...................

(Noctis, 18. 3. 2011 18:54)

až tak XDXDXD alespon si pořádně počtu ja rad dlouhá díla XDXD sem na ni zvědava a nervozni jak saňky v létě XDXDXD

...

(Raven/Naku, 18. 3. 2011 18:30)

.mám nějaký dost produktivní období.xDDDDDDD nevim co mě to popadlo.xDDDD ale píšu píšu a píšuxDD a dokonce i tvojí povídky, ale jelikož se z ní povídka vyklbala dlouhá jako kráva, musím jí nejdřív dopsat a pak rozdělit na části.xDDDDDD

.....

(Noctis, 18. 3. 2011 18:23)

ty ses opravdu drak XDXD 3 povídky za 1 den a to je opravdu něco XD andy ma na seru fakt pech ale pro mě jakožto čtenáře je to dobře XDXD iděm na dalši dil