Jdi na obsah Jdi na menu
 


Per atria Mortis 8 část

28. 3. 2011

Ve spěchu se oblékl do oblečení, které sebral, nestačil stírat slzy tekoucí mu z očí a běžel ulicí jako zběsilý. Měl potřebu utíkat, jakoby tomu všemu mohl utéct a ono ho to nemohlo nikdy dostihnout. Jenom během se mohl spasit. Brečel jako malé děvče, které si rozbije koleno při hře s kamarády. Vzdal jejich utírání a nechal je volně padat. Ani nevěděl, kam vlastně běží, ani kde je. Jen potřeboval pryč. Pryč… Srdce ho bolelo jako nikdy před tím. Ani když se stala ta otřesná nehoda, která je rozdělila, ani když ho odvedli pryč.

„Přestaň tak bolet!! Proč to tak bolí!“ zhroutil se uprostřed prázdné ulice na kolena, chytajíc se za „srdce“. S hlavou mezi nohama hlasitě vzlykal, jedno, že ho mohl někdo vidět. K čertu s hrdostí. Tak strašně to bolelo! Chtěl si srdce vytrhnout z hrudi, chtěl přijít o všechny vzpomínky, o city, které se v něm znovu utvořily, anižby jim to dovolil. Prorazily pevnou hradbu, kterou budoval už od dětství a která měla vydržet vše. Měla ho udělat bezcitným. Málem ten úkol splnila, kdyby se neobjevil Sera, nezačala jejich hra hádek a nestalo se to, co se stalo. Nevyznal se v Seraovi. Otevřeně o sobě prohlašovali jak se nenávidí. Částečně to byla pravda, částečně klam, aby zamaskovali, co k sobě skutečně cítí. Mlčky, nevědomky se domluvili, že to budou hrát, možná po celý život. Tak proč teď Sera měnil pravidla? Proč?! „I to prádlo voní po něm!“ zakřičel vzteky a nejraději by ho ze sebe serval. Jenže to by tu běhal nahý a navíc zadek taky nebyl v pořádku. Upřímně, bolel ho. Bolelo ho celé tělo. „DOOOOOOOOST!!!“ postavil se a dal se znovu na útěk. Déšť už pomalu přestával padat, ale i přesto byl vzduch chladný. I když měl na sobě Seraovo oblečení, vyběhl rozpařený a mokrý ven, do chladného vzduchu. Bude určitě nemocný, ale to mu teď dělalo tu nejmenší starost. Nevnímal okolí, ani cestu kudy běžel, ale nohy ho podvědomě zavedli do hotelu, kde se mohl skrýt před celým světem. Vešel do prostorné haly, která byla prázdná a ani na recepci nikdo nebyl. Stará milá paní naštěstí nebyla také  nikde k nalezení.  Ne, že by byla nějak vlezlá, to ne, ale přece jen…Aspoň mohl rovnou zapadnout do pokoje, lízat si rány. Jak chtěl, tak i udělal. Dopadnul na futony a zabořil do nich uplakanou tvář. Brečel hlasitě, nechal projít své emoce s plným nábojem, ale futony jeho nářek plný bolesti, beznaděje a smutku dokonale ztlumily. Kdyby ho někdo takhle viděl z rodného města, asi by se propadl hanbou, ale to mu teď bylo jedno. Tady mě nikdo nezná, tady mě nikdo nezná, opakovala jeho mysl mezi hlasitými vzlyky. Pevně zatnul pěsti, prohýbal se v zádech a čas od času se sebou škubnul. Třásl se jak zimou, tak i pláčem. Proč teď. Tohle se nikdy nemělo stát. Nikdy se to nemělo stát.

*Domem se rozléhá hlasitá hádka a následně budí malého chlapce, který si k tělu spokojeně mačká malého semišového medvídka. Rozevírá svá ospalá černá očka, v břiše zvláštní pocit. Vyleze z postele a nevšímá si chlapce z protějšího domu, jež se mu dívá do oken se smutným, napjatým výrazem. Blonďatý klučina schází potichu dolů ze schodů, aby nebyl objeven. Krčí se za zábradlím, vyhýbá se kuželům světla. Křik jeho matky ho nenechává klidným. Následné výkřiky otce ho děsí ještě víc. Slyší otce říkat něco o matčině nevěře. Nadávají si. Žena ho chce i se svým synem nadobro opustit. Manžel takovou skutečnost odmítá a bere nenápadně do ruky nůž. V domě začnou padat, rozbíjet se věci, hádka je hlasitější, manžel víc a víc tiskne rukojeť nože. Žena si toho zatím nevšimla, nepociťuje z manžela žádný strach, nemá to v povaze. Jediné, co jí trápí je její malý synek. Nechce ho vzbudit, ale muž je nepříčetný. Začnou na sebe po dlouhé odmlce znovu křičet. Synek zaslechne něco o sousedově ženě, která měla něco říct otci o matčině nevěře. Matka zuří, je rozčilená. Otec zmiňuje jméno sousedovi syna, chlapec vůbec nechápe proč. Prý měl něco vidět, co usvědčovalo jeho matku. Je zmatený, nerozumí tomu. Copak sousedovic kluk může za hádku jeho rodičů? Za následnou katastrofu, která následuje? Hází po sobě věci, žena utíká před manželem, když si všimne čepele nože. Dobíhají až ke schodům, kde se krčí jejich syn. Žena něco vykřikne, než se chytí za bok.

„Mami?“ ozve se chlapec, když se k němu jeho matka otočí s láskyplným pohledem. Její ústa formulují „miluju tě“, pak se skácí k zemi. Syn se na to dívá s vytřeštěnýma očima. Vyděšeně se přikrčí, když se k němu otec nakloní. Neví co čekat, nechce umřít, nechce ani opustit svou maminku. Muž se v pohybu zastaví. Zadívá se na svého syna, nikoliv očima otce, ale očima vraha. Chytne ho za vlasy a strhne ze schodů. Chlapec zakřičí, ale jinak zůstává velmi tiše. Ví, že když je otec takový, nesmí mluvit, ale dnes je to jiné. Dnes je jeho maminka mrtvá. Nebude ho bránit, nepohladí po vlasech. Otec se napřáhne, když do dveří vtrhne sousedovic kluk. Strčí do otce , který upadne na zem. Rychle chytí syna za ruce, snaží se ho vytáhnout na nohy, ale on odmítá. Muž se zvedá ze země, napřahuje se a sekne čepelí. Oběma chlapcům projede čepel bokem. Z jednoho sjede na druhého. Oba upadnou, syn se rozpláče a sousedovic kluk běží k telefonu .Nehledí na bolest, musí je oba zachránit. Křikem přivolává rodiče, které statečně brání oba chlapce. Povede se jim spacifikovat manžela. Jejich syn se ohlídne po mladém chlapci. Ten sedí u své mrtvé matky, její hlavu ve svém klíně, hladí ji po vlasech. Něco ji něžně šeptá, lehce se kolíbá.

„Mitsuri.“ Sedí v krvi a houpe se. Děsivý pohled. Všichni tuhle scénu pozorují, dokud nepřijedou záchranáři s policií. Lékař u chlapcovi matky, prohlašuje smrt. Nikoho to nepřekvapí. Ten agresivní útok nemohla přežít.

V nemocnici se kluk snaží spojit se synem mrtvé matky, ale  ten ho nevnímá. Když ho však osloví po třetí, syn vstane a uhodí druhého kluka do obličeje. V očích má nenávist a vztek. S tímto pohledem odejde v doprovodu doktorů, kteří jej chtějí ošetřit. Starší chlapec se za ním smutně dívá. Ví, že nedostane šanci to vysvětlit. Mrzí ho to. Nechtěl, aby to takhle dopadlo. Všimne si, že mladší chlapec v ruce svírá jakýsi medailonek, ve tvaru rozkvetlé květiny. Vybavil si, že ho v sanitce pevně tiskl k sobě opakoval jedno a to samé slovo, jenž řekl nad tělem své mrtvé matky. Neměl však možnost to zjistit, neboť se touto událostí jejich cesty rozdělily.

Tiché kroky, sotva slyšitelné se zastavili několik centimetrů od schouleného třesoucího se těla. Smutně se na něj dívá, rty semknuté k sobě. Nerad se viděl zoufalství na blízkých. A že tenhle kluk pro něj byl blízkým… o tom nebylo pochyb. Jen to moc dlouho popíral, moc dlouho nechal svou hrdost, aby ho ovládla a moc dlouho se mu stranil, i když věděl, že to je zbytečné. S něžným výrazem ve tváři se sklonil a posadil se vedle mladíka. Na chvíli se zadíval ven, do venkovní zahrady a měsíční světlo mu z poloviny ozářilo tvář.  Lehký vánek si hrál s havraními vlasy. Přemýšlel, jaké to bude, až se zítra vzbudí. Zítra, výročí smrti jeho matky. Důvod, proč spolu přestali komunikovat. Důvod, proč se od sebe oddělili, proč jim srdce vykrvácela, i když to nepřiznali. Bez pochyby to bude velmi vypjatý den. Úkosem se na něj podíval. Jak asi bude reagovat, když se mu to budu snažit vysvětlit?, vrtalo mu v hlavě, už od chvíle, kdy ho ve vlaku viděl sedět pár metrů od sebe. Andy si ho naštěstí nevšiml, nepochyboval o tom, že by vystoupil a jel by domů. Rukou mu pročísnul vlasy. Blonďák něco zamručel, ale jinak spal dál. Další úsměv na Seraově tváři. Nakonec se natáhnul vedle něho a oba je přikryl až po bradu. Jejich těla do sebe dokonale zapadla, až mu to vzalo dech. Andy se k němu nevědomky přitulil, jako čerstvě narozené kotě, zamručel a pousmál se. Okamžitě se mu zastavilo srdce, když tahle nepatrná gesta, udělaná ze spaní, viděl. Babička mu vždycky říkala, že ve spánku, je duše nejotevřenější, nejčistší, nejpravdivější…. Nejspíš měla pravdu. Položil si bradu na Andyho hlavu a s rukama kolem mladíkova těla se snažil usnout. Jenže mu to nešlo. Měl před očima celý dnešní incident. Od pádu do vody, přes sex a následný Andyho útěk. Možná že chápal jeho obavy. Konec konců, i když už to bylo tolik let, pořád to bolí, pořád to bolet bude. Snad, kdyby zůstali tenkrát spolu, překonali by to. A možná… zatřepal hlavou a Andy se na něj víc natisknul. Majetnicky, ač  stále nevědomky, mu přehodil nohu přes boky, hlavu si položil na jeho rameno a rukou ho objal kolem pasu. Ano, byly by spolu. Usmál se mu do vlasů a ukolébán vůní Andyho vlasů, se odebral do tišících končin spánku.

Nebyla mu zima, tak jako když usínal. Spíš mu bylo teplo. Hlava se ještě pohupovala mezi snem a skutečností, odmítala se plně probudit. Teplo jí v tom zabraňovalo. Nadále klimbal, když obdržel lehký polibek do vlasů. Zavrněl. Takové něžnosti, jak dlouho to necítil.. mohla to být.. matka?..

„Mami?...“ zašeptal z polospánku. Sera, i když stále spal, to zaslechl. Pomalu se sám probouzel z dřímoty, ale uvědomoval si dění kolem. Zůstal tiše, bez hnutí ležet, prostě předstíral, že spí. Andy se začal pomalu hýbat. Rozlepil svá černá očka a chvíli jen tak hleděl do stěny. Nebyl schopný se podívat někam jinam, nebo se na něco jiného zaměřit. Je mu dobře. Víc než dobře. Jenže když mu dojde, že se stěna hýbe a rozhodně to není zemětřesením ,ale  tím, že má hlavu na něčí hrudi, ztuhne. Trochu hlavu zvedne a ještě o jeden milimetr výš, mohl by Sera z fleku, bez námahy políbit. Nic neudělá. Žádná scéna, žádné přehnané probuzení nic. Jen tiše zůstává nadzvednutý na lokti, dívá se na jeho tvář a přemýšlí. Včerejší den… změnil jeho názor, ve všech směrech. Potichu vstal, aby Sera nevzbudil a přešel k otevřeným dveřím do zahrady. Stoupnul si mezi ně a čerství vánek si pohrával s jeho vlasy. Zuby zatahal za piercing, roztáhnul ruce, nastavil tvář. Nechal se hladit, nechal, aby mu pomohl utřídit myšlenky. Myšlenky, kterých byl už přehlcen. Potřeboval s nimi pomoci a kdo jiný, než vzduch, mu s tím mohl pomoci. Miloval to pohlazení od nikoho, jak voněl solí, mořem. Nepomohl mu, jak očekávala, ale i tak se nechal dál hladit. Vítr mu však do uší donesl jediné slovo.

„Mitsuri,“ šeptal vánek hebkým hlasem, který se rozhodl poslechnout. Nepřišlo mu divné, že mu to vítr našeptává. Dnes, byl vyjímečný den. Den, kdy se všechno stalo. Den zrodu nenávisti, den zániku přátelství pevnějšího než skály. Otočil se na spícího mladíka. Rozvaloval se na futonech, s chlapeckým úsměvem na rtech. Vrátil se k němu. Chvíli se na něj díval, v hlavě ta slova.

„Neodcházej!“

Kleknul si na futony. Nemohl se na něj dál nečinně dívat. Sklonil se. Vtisknul mu jemný, něžný polibek. Sera, jež byl při „vědomí“ se sebou lehce cuknul. Pousmál se a bez jediného slova vykročil do zahrady, doprovázen párem očí, jež ho sledovaly. Věděl, že zahrada nakonec vyústí u moře. Tam se chtěl dostat. Automaticky nakračoval na kamenité cestě, hlavu dočista prázdnou, jen s jedinou myšlenkou na ní. Větve ho hladily po rukou, vítr mu dopřával sílu dotyky ve vlasech a slunce mu hladilo tvář. Vykouknul ze zahrady, dívajíc se přímo na moře.  Zasněně se usmál, když vkročil bosými chodidly na písek. Objal se pažemi a pokračoval dál v cestě. Zastavil se až na hranici písku s vodou, která mu občas omyla špičky nohou. Tady, je tu. Je tu s ním. Usmál se.

„Mitsuri.“ Dotknul se přívěsku, který neustále nosil na krku. „Víš, podvědomě jsem si vybral tenhle hotel. Vlastně ne podvědomě. Navedla mě sem. Byl jsem malý, zapomněl jsem to, ale teď.“ Otočil se na Sera, který stál za ním. „Vybavuju si tohle místo.“ Rozhodil rukama. „Vybavuju si to všechno. Támhle,“ ukázal na sdružení velkých i malých kamenů. „ tam sedávala a malovala. Vždycky měla ten zasněný výraz , který jsem na ní jako malý obdivoval. Támhle,“ ukázal na místa, kde kdysi bývalo hřiště. „Tam si se mnou hrála. Chodila se mnou na všechny atrakce, které tam byly. Smála se se mnou.  A tady,“ ukázal na místo kde stál. „Stávala se mnou v objetí. Tady se usmívala, přímo zářila. Tady byla nejšťastnější. Tady se cítila v bezpečí. Se mnou.“ Otočil se zpět k moři. „Tady jsme rozprášili její popel, tak, jak si přála.“ Objaly ho pevné ruce. Přitisknul se k nim, chytil se jich svýma rukama. „Málem jsem to všechno zapomněl,“ vydechl užasle. Sera si položil hlavu na jeho rameno.

„Tam, v nemocnici..“

„Když jsem tě uhodil?“ černovlasý mladík se smutně pousmál.

„Ano, když si mě uhodil. Snažil jsem se ti to vysvětlit, ale ty jsi mi zmizel z dohledu dřív, než se mi to povedlo.“ Vtisknul mu sladký polibek na tvář. Něco ho napadlo, ale… určitě to bude traumatizující. Samozřejmě, že on si všechno pamatoval. Všechno. Andy se zatvářil zmateně, když ho chytil za ruku. „Pojď,“ usmál se na něj a táhnul ho podél pobřeží. Blonďák absolutně nechápal, co má Sera v plánu, ale nechal ho, ať ho vede. Dotyk kolem ruky mu byl příjemný. Tak příjemný, že se začal usmívat. Mimoděk si znovu vzpomněl na minulý den. Seraovi doteky, byly tak , tak něžné. Dokonce se ani nedotknul nevybíravě  jeho jizvy. Velmi ohleduplný. Cupital za ním a vlasy mu vlály víc a víc. Chtěl by ho zase políbit, došlu mu, když si olizoval rty. Brněly ho, chtěli se přitisknout na ty jeho…oh. Oněměl, když stanuli před velkým domem. Domem, u kterého těsně sousedil další dům. Oba byly v rozpadajícím se stavu . Ve střechách měly díry, ve zdech taky, okna sem tam vytlučená, rozbité dveře. Poznával to. Tady žil… vyrůstal. Sera ho bedlivě sledoval. Měl pocit, že by ho sem měl vzít, když to všechno zapomněl. Musel mu to ukázat. Andy se pustil jeho ruky a sám stoupal po zničených schodech k domu. Dům se nad ním zuřivě tyčil, vypadal strašidelně. Hlavou mu zněl smích. Smích matky a jeho. Před očima se mu z ničehož nic vytanula vzpomínka na ještě nezničený dům a na rozesmátou matku, která se s ním točila dokola. Smály se. Přimhouřil oči a rukou se chytil za hlavu, jak ho bodlo ve spáncích. Sera se k němu naklonil, ale hned se zase stáhnul. Musel si tím projít. Andy dál pokračoval k domu.

„Mamíí, mamííí!“

„Neběhej ze schodů Andy.“

„Mamíííí, vítej doma!“

„Taky tě vidím ráda, zlatíčko.“

Zadíval se na záhony, kde pod sakurou spolu zasadili růže. Matka je velmi milovala, měla parfémy z růží, tělová mýdla i krémy. Avšak sakura pro ni měla posvátný význam. Ztělesňovala pro ni krásu, svobodu..lásku..Vše z vůní růží a vše s motivem sakur. K jeho naprostému překvapení, ty růže kvetly. Ony kvetly a sakura na ně dávala pozor. Vydal se k nim jako omráčený. Kleknul si před ně na kolena, přivoněl.

„Opatrně mají trny.“

„Proč?“

„Aby si na ně nedovolovaly takový rošťáci jako ty!“

„ÍÍÍÍk. Přestaň, to lechtá!“

Šťastný smích se mu zakousnul až do morku kostí. Pomalu se zvednul od růží, a rukáv se mu zachytil lístek sakury. Usmál se a  s větrem v zádech se otočil ke vstupním dveřím. Ke dveřím, kterými vtrhnul Sera, aby mu pomohl. Dveřmi, kterými odnášeli tělo. Díval se na poničenou fasádu, před očima vybavujíc všechny zapomenuté vzpomínky. Jen matně vnímal Seraovu přítomnost. Ten  tam však byl. Byl tam s ním, jeho podvědomí to vědělo. Nebyl tam sám.  Sera doufal, že se mu vybaví všechny vzpomínky. Všechny. Natáhnul třesoucí se ruku ke dveřím. Pomalu se otevřeli. Dýchl na něj chlad, pach krve a kovu.

„Nesahej na mě!“

„Si jenom prach obyčejná kurva! Děvko!“

„Nekřič tak, vzbudíš Andyho!“

„A co je mi po něm! Kdo ví jestli je to vůbec můj syn!“

Roztřeseně vešel dovnitř.  Po zemi rzfoukané růžové lístky. Sedřené tapety, rozbité talíře, prach a špína. Přešel k malému stolku, na které stály rámečky. Byly už tak zaprášené, že nebylo vidět, kdo na nich je. Rukou ten prach setřel. Stála na něm Matka ukazovala do objektivu a tiskla si Andyho k sobě. Oba šťastní. Díval se na ni dlouho, předlouho. Skoro už zapomněl, jak vypadala. Lehce se pousmál a pomalu vrátil fotku na stolek.

„Proboha co to plácáš, jistěže je to tvůj syn!“

„Vážně?! No George Abis tvrdil něco jiného!“

„Prosím?!“

„Nedělej že nevíš! Zaslechli svého syna, který si to pro sebe říkal! Říkal si, co by měl dělat, když viděl paní Sad v objetí s jiným mužem! Jestli by to měl říct Andymu! Lili s Geoergem byly tak hodní ,že mi to řekli!

Chceš slyšet pravdu?! Ano! Byla jsem s jiným mužem! Ale Andy, Andy je tvůj syn! Je z naší lásky, která už dávno není!“

„Cože?!“

„Odcházím a Andy jde se mnou!“

„Zůstaneš tady!“

„Tak sakra pusť!“

Rozevřel oči doširoka. Celý svůj život si myslel, celý život myslel, že Sera může přímo za smrt jeho matky. Že to vyžvanil otci, který za to matku zabil. Přitom Sera…. Chtěl to říct jemu… jemu.. Pohledem ulpěl na tmavé skvrně na místě, kde býval koberec. Strhly ho, ale krev se zažrala i do podlahy pod ním. Jako věčná připomínka neštěstí, která se v domě stala. Zíral na ní z otevřenýma očima. Hlava ho začala neuvěřitelně bolet. Do spánku se mu zarývaly ostré jehly, po tisících mu probodávaly mozek. S výkřikem bolesti klesnul na zem, ke skvrně, která kdysi byla rudá, jako růže venku. Okamžitě ho objaly  silné ruce, chytly ho do náruče, pevně tiskly na hruď. Nevnímal je, byl až příliš ponořen do vzpomínek.

„Nikam nepudeš sem řek!“

„Mě už je jedno co říkáš, ty srabe! Nikdy ses k ničemu neodvážil, si jenom póvl! Odpad společnosti!“

„Ty kurvo jedna, drž hubu!“

„Přestaň na mě šahat, ty hnusáku!“

Začal se nekontrolovatelně třást. Prosil, prosil nahlas ať to skončí. Prosil, aby na to mohl opět zapomenout. Sera ho k sobě víc a víc tisknul, se rty přitisknutými do Andyho vlasů. Líto, tak líto mu bylo, čím si teď Andy musel projít. Ještě víc mu bylo líto, že mu nemůže ničím pomoct. Může ho akorát držet, duševně mu předávat sílu, ale svoje vzpomínky musí zvládnout sám, i když z toho pohledu Sera rozbolelo srdce.

„Co to děláš?!“

„Za to zaplatíš!“

„Zešílel si?!“

„Když tě nemůžu mít já, tak nikdo!“

„Ne!“

….

„Položte ten nůž!“

„Ty se do toho nepleť spratku!“

„Andy, utíkej! Tak sakra uteč!“

„Mami! Tati! pomoc!“

„Andy, všechno bude dobré ano?“

Ticho. Všechno utichlo, jen meluzína, způsobená větrem, jež se snažil dostat skrz škvírky v domě, dávala o sobě vědět. Šustění listí, které do domu otevřenými okny nafoukal vítr. Sundal si ruce z hlavy, slzy mu proudily z očí, kapaly Seraovi na prsty. Cítil vinu. Neskutečnou vinu. Odsoudil Sera  aniž by měl nějaké důkazy. Aniž by stoprocentně věděl, že on za to skutečně může. Jak velký byl hlupák!

„Odpusť mi,“ zašeptal vysíleně, když seděl v Seraově náručí, tiskl se k němu a brečel. Černovlásek se k němu naklonil. Jazykem mu slíznul slané slzy, pevněji ho obejmul. Chápal, jak se asi musí cítit, ale nechtěl, aby se mu omlouval. Nebyl důvod, mu na to odpověď, pochopil, vzpomněl si, tudíž touž bylo dobré. Nemusel mu na to už nic říkat. Místo toho mu prsty zvedl hlavu a jeho rty nasměroval na své. Myslel, že tohle bude daleko lepší odpověď. Pomalu, něžně ho líbal, zatímco se s ním houpal ze strany na stranu. Uklidňující gesto, které ho naučila máma, když se za bouřlivých nocí bál. Rozpojili rty a Sera se Andymu opřel o čelo.

Beze slov, za doprovodu meluzín, vytáhnul mladíka na nohy a táhnul ke dveřím. Už nebyl další důvod, proč by tu měli dále pobývat. Navíc Sera měl z toho domu takový divný pocit. Bylo léto, teplo a i když nedávno pršelo, dům byl strašně chladný. Chladný nebylo to správné slovo. Zima. Zima, jež se oběma zakusovala pod oblečení, ale Andy to nevnímal. Byl příliš zaměstnán vzpomínkami a teď už i bolestí hlavy, která se mu zase ostře ozvala. Nedal to na sobě nijak znát, nechtěl Sera vyděsit, už tak vypadal strašně. Tvář staženou starostmi, v očích obavy. Andymu , i když to nebylo správné, to dost lichotilo. Že si dělá starosti. Kvůli němu. Začal se cítit dojatě. Taky by si za svojí neskutečnou blbost naflákal. Ano, byl dítě, ale kvůli sobě přišel o tolik let, které mohl strávit po Seraově boku. Ať už nejlepší přítel, nebo milenec. Milenec… náhlé zvednutí větru donutilo Andyho zastavit na místě. Sera to poznal tak, že mu škubnul s rukou. Tázavě se na něj otočil, ale i on najednou pocítil.. něco. Andy naklonil hlavu na stranu, přimhouřil oči. Nebyly samy. Chvíli očima v domě hledal. Hledal něco, co tam nepatřilo, ale kromě silného větru, nic neobvyklého. Raději se znovu otočil, naskakovala mu z toho husí kůže a ruku v ruce překročili práh.

„Miluju tě, Andy.“

Neotočil se, nijak nedal hlasitě najevo, že to slyšel. Jen se usmál a automaticky se dotknul přívěsku na krku.

„Mitsuri… Mami.“ Přitisknul se k Seraovi, rukama ho objal kolem pasu, odmítal se ho pustit. Sera ho počastoval překvapeným pohledem, ale když viděl Andyho spokojenou, zasněnou tvář, musel se taky usmát. Konečně měl, co chtěl.

Na další ze zaprášených  fotek, kde byly zachyceny šťastné rodinné chvíle a jež stály na oprýskané skřínce, se pomalu objevily šmouhy po prstech. Ladných, štíhlých prstech. Slunce, které se dostalo do domu dírami ve střeše a zdech, ozářilo malou průhlednou postavu ženy, která se s něžností v očích dívala za odcházející dvojicí. Nyní byl čas, aby i ona odešla. Vše bylo vyjasněno, vše se vrátilo do normálu.  Už tu nemusela být. Pohledem sklouzla k rudým růžím pod milovanou sakurou. I když….

„Hahaha, mě nechytíš!!“

„Jen počkej, ty malý skřítku!“

„Tady mami! Mami!“

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Raven/Naku, 19. 4. 2011 14:52)

jéééééééééééééé..to je od tebe miléééééééé ^^...haha...já jsem skromná a řeknu, že nepíšu moc dobře, protože mi to vážně tak nepřijde.xDDDDDDD já svoje povídky nesnášim.xDDDDDDDD vážně.xD nikdy je po sobě nečtu, protože se mi nelíbí.xDDDDDD

.....

(samba, 19. 4. 2011 14:02)

Tak je to definitivní , máš mě.Tohle je 3 cyklus co čtu a jsem fakt nadšená.Mam pocit ,že neexistuje téma který bys neuměla skvěle napsat. Hodně pocitové a to já ráda a to nemluvim o perfektně popsanym sexu. Dík

wheheéééééééééé

(sisi/ctenar, 29. 3. 2011 20:42)

:) žeby kone spolu ? :d žeby já být spokojená ? oni to ted moct dělat v jendou kuse že ! : ?? budou :D ??? XD

.........

(Noctis, 29. 3. 2011 16:00)

díl plných bolestných i kladných vzpomínek, sera ma co chtěl a andy je zpokojenej XDXD jen mi vrta v hlavě ten dopis z věznice ale to bude asik jeho fotřik,uvidíme,ten konc byl moc pěknej ;) už aby byl dalši