Jdi na obsah Jdi na menu
 


Halloween

31. 10. 2011

 

 

Halloween. Doba, kdy se ulice mění v hororovou krajinu ,  plnou dýní, strašáků a napodobenin masa, které visí  z pouličních lamp. Večer se pak lidé převlékají za monstra , chodí od domu k domu ve svých maskách a vybírají cukroví a sladkosti. Doba oslav, večírků, kde se hemží monstra všeho druhu a  velikostí, kdy se lidé oddávají strašidelným radovánkám, či místo večírků navštěvují strašidelné hrady, které pak s křikem  opouštějí. Jenže je to i doba, kdy se mrtví probouzejí k životu. Opouštějí svá místa odpočinku s cílem vraždit, a alespoň na jeden den naplnit svá ústa krví a mase, než ulehnou zpět do svých krypt a hrobů, kde budou čekat na další Halloween. A od toho tu byl On. Muž, který dostal poslání od samotných Bohů, chránit lid místního městečka a navrátit mrtvým klid a mír. Činil tak už přes čtyři sta let, ale nyní se měl objevit někdo, kdo změní jeho osud.

 

Jako každoročně se v městečku Abadar už od rána připravovala halloweenská výzdoba. Majitelé proměňovali na jediný den své krásné domy, v rozpadlé, pavučinami a krví opředené barabizny a své zahrady předělávali na páchnoucí močály či hřbitovy. Na trávnících v parku se povalovaly kusy napodobenin shnilého masa, cárů oblečení a sem tam vysel ze stromu nějaký sliz. Obyvatelé si dávali velmi záležet, aby se celé městečko, jež bylo klidné, během jednoho dne proměnilo v městečko hrůzy. Pilně pracovali na sebemenších detailech a uprostřed městečka, přímo v centru parku, vyrostl i velký hrad Děsu a Krve, určen pro návštěvníky městečka, ale i pro místní. Ku příležitosti Halloweenu se i radnice stala budovou Temnot a uvnitř se vše připravovalo na velký noční večírek, jež bude plný monster, soutěží a různých her. Jako finální atrakce se postavilo obří bludiště, v jeho středu byl zakomponovaný hřbitov, který měl v městečku pochmurnou historii. O to víc ale lákal návštěvníky a radnice pak měla dost peněz, které potřebovala na zvelebování městečka. Shon v celém městečku mu připomínal doby, kdy byl ještě doma s rodinou a samy připravovali dům a vše okolo. Zasmál se tomu  a modré oči se rozzářily šťastným ohněm. Miloval Halloween. Všude tolik masek, dobrodružství a zábavy, až se skoro nemohl dočkat večera. V davu rozeznal svojí kamarádku a tak na ní vesele zamával. Zrovna se s někým bavila ,ale když ho viděla, rozloučila se s nimi a okamžitě se k němu vydala. S úsměvem ji čapnul do náruče a dal já pusu na čelo.

„Ahoj Vevo!“ šťastně se s ní zatočil dokola a dívka se při tom vesele smála. Když ji konečně položil na zem, vtiskla mu polibek na tvář.

„Teda Tyriqu, nečekala bych tě tu tak brzy!“ radost z jeho příjezdu z ní přímo sálala. Neviděli se tolik let a stýskalo se jim po sobě. Nazelenalé oči dívky zářily jako lampičky, což ho rozesmálo. „No co je. Se moc nesměj, nebo uvidíš!“ šťouchla do něj a on ji na oplátku začal lochtat. Stály uprostřed náměstí, uprostřed silnice, a dováděli jako malé děti, přitom už byly oba plnoletí. Tyriq odjel, když mu bylo sedmnáct let, studovat do ciziny a Veva ho po těch celých pět let postrádala. Nejlepší přátelství se ale tou dálkou ještě víc zpevnilo, takže to jejich vztahu vůbec neuškodilo. Přestal ji konečně lochtat a drapnul jí za ruku.

„Poď! Támhle se staví dům cukrátek!“ zapískal zženštile a dál jí táhnul k malému domečku, který byl celý ze sladkostí všeho druhu a ve kterém se taky sladkosti měli prodávat. Tyriq se k němu s Vevou doslova přiřítily a mladý muž s dychtivýma očima hodnotil všechna cukrátka, která mu přišla pod ruku. Avšak hned na to mu byla odebrána jejich majiteli, protože Tyriqa moc dobře znali a věděli, že by cukrátka ihned spráskal dohromady a nic by jim tudíž na večer nezbylo. Tvářil se jako malé štěně, kterému ukradli sladkost, což Vevu nesmírně pobavilo. Šťastně si užívali všechny přípravy na nadcházející svátek a občas se i někde plně zapojili. Sem tam pomohli vyrobit nějakou výzdobu, pak zase pomáhali postavit stánky, nebo rozmístit různá cukrátka po městě, na večerní hon, který slavil velké úspěchy už deset let. Zrovna když přidělávali halloweenské dýně na stromy, ujela Tyriqovi noha a se vší parádou se poroučel k zemi. Veva, která zaslechla ránu a potom sténání  se okamžitě přihnala na místo, kde měl Tyriq být.

„Tyriqu?!“ hořečně hledala svého přítele, když tu zpoza křoví vykoukla rozcuchaná, s listím všeho druhu zašmodrchaná, blonďatá palice. Nevěrícně pozvedla obočí, následně propukujíc v obrovský smích. „Ani nemusíme dělat nějakou jinou dekoraci. Stačí, když budeš přesně takhle a myslím, že máme o zábavu postaráno.“ Smála se jeho nemožnému vzhledu, protože vypadal opravdu komicky, s tou ušmudlanou tváří, rozčileným výrazem a s větývkami v hlavě. Blonďák se kysele zašklebil a snažil se vstát, ale bolavá noha ho zradila, takže se znovu poroučel k zemi. To už Vevu smích přešel a přispěchala příteli na pomoc. S obtížemi ho vytáhla z hustého křoví, podpírajíc ho, aby znovu neupadl. Dalo to pěkně zabrat, přece jenom, byl Tyriq chlap. S menšími obtížemi se došourali k lavičce, kam se oba znaveně usalašili. Veva se na něj zadívala zpoza svých zrzavých vlasů. Nelíbila se jí bolestná grimasa,  která bez ostychu brázdila bledý obličej. „Myslím, že budeme muset k doktorovi.“ Vyřkla větu , kterou si přál ,aby neříkala. Měl s doktorů doslova panickou hrůzu a vždycky když měl jít do nemocnice, udělalo se mu neuvěřitelně špatně až to s ním jednou skoro seklo. Veva si všimla že zbledl ještě víc, a tak ho chlácholivě chytila za dlaň. „Neboj, bude to jenom prohlídka, nic víc.“ Tím však svého přítele neuchlácholila a Tyriq se na ni zamračil.

„To mě ani nehne!“ zavrčel nesmlouvavě.

„Ale Tyriqu..“

„Řekl sem, že ne… žádná prohlídka, žádní doktoři!“ prsknul a raději se dal na odhopkání daleko od ní, zanechávajíc jí na lavičce. Ať si trhne nohou, on prostě k doktorům nepůjde. I když ho noha bolela jako čert, k doktorům ho nikdo nedostane ani za zlatý prase. Prohopkával se, jindy klidným městečkem, které teď spíš představovalo předapokalyptickou dobu a trochu se mračil. Sám ani nevěděl proč. Tak se na dnešní den těšil a zkazí mu to jedna debilní nehoda, za kterou si stejně může sám…to není fér.  Zastavil se uprostřed náměstí a sednul si na bílou lavičku. Nohu si opatrně natáhnul před sebe a pozoroval dění okolo. Všichni obyvatelé si dávali záležet, aby vše bylo tak, jak mělo, aby všechno fungovalo, tak jak mělo a aby se všichni večer bavili. Sousedé roznášeli letáčky po celém městě, zvouc je na své noční halloweenské párty. Viděl i jednu pozvánku do strašidelného hradu. Zvažoval, zda tam půjde, ale.. ,kriticky se podíval na nohu..hmmm. ne, zatnul pěsti a pomalu znovu vstal. Nějakou bolístkou si nenechá zkazit dnešní den. Večer tam Vevu prostě vezme a je to. Pokud věděl, Veva si dělala čas jenom na něj, takže nic v plánu na večer neměla. Pousmál se. Bude to zábava, strašidelné hrady v jejich městě vždy slavily velký úspěch.

--

S blížícím se večerem se přípravy chýlily ke konci a lidé se začali měnit v různá monstra a bájné postavy. I když se to zdálo jednoduché, stále se nemohl rozhodnout nad svým kostýmem. S Vevou se domluvili, že ho vyzvedne u něj doma, což se taky stalo.. jenže..

„Ty nemáš kostým?!“ spustila na něj hned ve dveřích a zmalované oči se jí leskly vztekem. Zvolila si kostým středověké amazonky, což se k jejímu obyčejnému vzhledu hodilo i tak. V ruce držela oštěp, hádal, že pravý, vzhledem k tomu, že její otec býval vášnivý sběratel zbraní, a v druhé ruce držela košíček. Nervózně zavrtí hlavou, propadajíc panice. Už měli dávno vyrazit, ale on neví, co na sebe! To by ale nebyla Veva, kdyby na něco nepřišla. Čapla ho za ruku, vtáhla do baráku a zabouchla za nimi dveře. O pár minut později se vynořil, jako tygr. Na hlavě měl chlupatá tygří ouška, na rukách měl dokonce i tlapky, ovšem úplnou perličkou byl ocas. Obdivoval ji, že z úplného nic, udělala dokonalé něco. S úsměvem se tedy vydali na cestu. Tyriq si zraněnou nohu obvázal, aby ji zpevnil, takže  sice kulhal, ale chodit mohl. Zábava venku byla už v plném proudu a rodiče dovolily svým dětem, řádit do kolika chtějí. Konec konců, byl to jejich den, kdy je mohl někdo vyděsit, kdy oni mohli děsit a ještě vybrat dobrá cukrátka. S úsměvem pozoroval davy malých výrostků, jak utíkají od domu k domu v různorodých kostýmech a předhánějí se ve vybírání cukroví.

„Tak, co navštívíme jako první?“ zastavili se uprostřed náměstí, odkud mohli jít do všech stran a o nic tak nepřijdou. Zrzka na něj upírala tázavý pohled, v ruce mapku, která byla k dostání na radnici. Blonďák si položil ukazováček o rty a zamyšleně s ním klepal.

„Co kdybychom nejdříve navštívili největší strašidelný hrad ve městě, přes něj to vzali k Ovellovým a od nich přímo na trh, ze kterého bychom šli na párty k Jukiniowým?“ navrhnul cestu, kterou by se mohli dát. Přišla mu jako dobrý nápad. Veva uznale pokývala hlavou.

„To není špatný nápad.“ Složila mapku a zavěsila se do něj. „A cestou můžeme navštívit hřbitov, nebo ho navštívíme rovnou? Co já vím, tak tam Bridovi udělali taky nějakou atrakci a navíc je to před hradem…?“ kulila na něj prosebná očka. Tyriq věděl, jak moc má jeho přítelkyně ráda hřbitovi a tak s úsměvem přikývnul. Avšak Vevino nadšení vůbec nesdílel. Upřímně doufal, že se tomu vyhne. Nesnášel ty chladné nehezké hroby, které vykládaly o tom, kdo kde jak a kdy umřel. Mezi nimi ty strašidelné sochy z kamene, nebo jiného materiálu a vůbec.. nenáviděl náhrobní svíčky. S útrpným povzdechem následoval Vevu, která s dost jasným nadšením poskakovala směr hřbitov. Děsil se chvíle, kdy měl překročit tu odpornou neosobní bránu, u které stál v životní velikosti padlý archanděl. Prý. Někdo říká, že to byl Vigil, strážce, který hlídal mrtvé a nedovolil jim projít hřbitovní bránou. Tyriq takovým báchorkám nevěřil. Byl zkažený filmy o upírech, zombie a podobných havětí. Televize toho byly nabité až až, takže na něco takového věřit prostě nemohl. Pochyboval, že by v tak klidném městečku o půlnoci vycházeli ze hřbitova mrtví a kousali kolemjdoucí, nebo trhali jejich maso. Vždycky, kdy mu o tom říkávali staří občané města, jenom jim s úsměvem odpověděl, že je to holý nesmysl. Byly to jen hloupé řeči.

„Ach, Tyriqu dívej!“ vykřikla celá šťastná Veva, když se konečně dostali k bráně. Snažil se jít co nejpomaleji, kdyby si to případně rozmyslela, ale k jeho neštěstí ne. Nerozmyslela. S dalším útrpným povzdechem, kterým ještě tenhle večer nebyl konec, se podíval na sochu, na kterou ukazovala. S obavami, jak on tyhle věci neměl rád, si ho prohlédnul. Stál na obrovském podstavci, z černého kamene s červenou tabulkou. Všiml si, že je na ní něco napsáno, takže se na to více zaměřil a začal číst nahlas.

„Třeste se před hněvem velkého rytíře. Nepovolaným se odchod trestá smrtí. Strážce se probudí z hlubokého spánku, rozvine svá černá křídla, sesílajíc hněv, jenž má za následek smrt nejkrutější. Povolaní, kajte se, projevte úctu Strážci a bude Vám umožněn vstup na svatou půdu, jež chrání tajemství nejsvětější. Vigil En Fargilias.“ Veva nadšeně, až vzrušeně zapískla, ale za to Tyriqovi se udělalo mdlo. Nic lepšího sem vážně napsat nemohli. Radši se podíval na sochu, jenže ta mu naháněla větší hrůzu, než nápis. Čučel na ní a nevěřil vlastním očím. Ona vypadala jako živá! Sice nebyla barevná, takže jednotlivé díly oblečení byly ve stejné barvě, jako pleť  sochy, ale .. Prohlédnul si sochu od shora dolů a naopak. Vigil, jak stálo na desce, měl na sobě podivný dlouhý plášť s návleky na ruce. Prapodivné uplé kalhoty, které měl k tříslům a od pupíku víš jakési tričko, které odhalovalo víc, než mělo skrývat, s dlouhým límcem. Na hrudi se soše rýsovaly pevné svaly a vůbec, byl tak dobře stavěný. Ovšem nejautoritativnější  na něm, co mu dodávalo na divném vzhledu a hlavně zlověstném vzezření, byly oči a úsměv. Oči, tvrdé jako led, i když byly z neznámého materiálu, na něj hleděli krutě, bezcitně. Rty, které byly zkroucené do lehkého úšklebku, sváděli k bojácnému otřesení. Kratší vlasy, všemi směry, měl vytesané do obličeje, takže ještě horší vzhled, než kdyby je měl z čela. Nerad si to přiznával, ale Tyriq se ho bál. Vypadal víc živě, než kamenně, což se mladému muži vůbec nelíbilo. Věkově by té soše tipnul, něco jako jim, ale raději přestal myslet na věk té odporně vypadající sochy a radši se otočil jinam. V zorném poli zahlédnul nějaký pohyb a tak se s bušícím srdcem otočil. Poplašně se rozhlížel po okolí, které se mu ani za nic nelíbilo, ale neviděl něco, co by se hýbalo. Socha stála pořád tak, jak byla, více než realistická a nikde nikdo. S nervózní náladou se otočil na Vevu. Ta upírala zářící očka na výzdobu, která byla opravdu povedená. Všechno vypadalo tak, tak… Hlasitě polknul.

„Poď už!“ čapla ho za ruku a táhla za sebou, že se málem přerazil. Rvala ho přes křoví, kolem laviček, všude možně, do středu hřbitova.

„Hej počkej, Vevo! Netahej tolik! Vždyť mě…. zabiješ..“ tupě zíral před sebe, stojíc těsně za ní. Přišlo mu to, jako zlý sen. Před Vevou byl otevřený velký hrob, kde podle záznamu na náhrobním kameni, měla odpočívat matka, se čtyřmi dětmi. Znovu se podíval do hrobu, ale neviděl ani jednu kostru. Podle toho zemřeli v roce dvacet pět. To znamená, že by tam teď měli být kostry.. Měly, ale nejsou. Věděl, že se chová jako idiot, ale začal se bát. Měl z toho všeho špatný pocit.

„No to je paráda!!“ zavřískala vzrušeně a otočila se k němu. „Není to tak? Podívej!“ ukázala za něj nadšeně. Nechtěl, tak moc se nechtěl otočit, protože když z toho byla Veva nadšená, on z toho nejspíš dostane infarkt. Pomalu, opravdu hodně pomalu se otočil, oči pevně zabodnuté do země. Nechtěl, nechtěl se podívat. Vzduch se rázem ochladil, což mu na náladě nepřidávalo. „No tak podívej se, Tyre! Udělali i chodící zombie!“ Cože?! Prudce zvedl hlavu a automaticky se před ní postavil. Naproti němu stála žena, aspoň kdysi bývala ženou a za ruku držela malé dítě. Na sobě měli potrhané oblečení, dítě v kostnaté ruce drželo lízátko. Byly to je holé kostry, nic víc kromě oblečení, na nich nebylo.

„Vevo.. měli bychom jít.“ Zašeptá směrem k přítelkyni, která je vzrušením na větvi.

„Zbláznil ses? Je to parádní atrakce!“ Atrakce? Tyriq se bojí udělat jediný pohyb, aby ty věci nerozčílil. Neví, co jsou zač, nebo kde se vzali. Jediné co stoprocentně ví, že  nejsou z jejich světa. Chce se pomalu, pomaloučku vzdálit a tlačit za sebou Vevu, ale co se nestane. Ta nána! Trochu ho odstrčí stranou a rozeběhne se k těm kostrám.

„Vevo stůj!“ nestačí ji však zadržet. Ještě po ní hmátnul, ale výsledek nebyl moc růžový. Neudržel se na zraněné noze, zavrávoral a snažil se udržet rovnováhu. Jenže se mu to nepovedlo a poroučel se přímo k zemi. S heknutím dopadnul na hlínu. Zvednul se na rukou jen proto aby viděl, jak k nim Veva dobíhá a kostnatá žena jí dává pěstí. „Vevo!“ zařve, ale jen na sebe upoutá pozornost. Žena pustí dítě, které se vydá pomalými kroky k němu. Jeho matka odchází směrem, kam odhodila Vevu. Sakra!, kleje v duchu, když se nemůže postavit.

„Lalala, lalala, copak bych to spala.“ Zpívá si to dítě a vyndá lízátko z pusy. Stoupne si přímo před  něj, lízátko stále v puse a upírá na něj prázdné oční důlky. Strachem se může sotva pohnout. Hledí na kostru, která byla kdysi obalená masem i vlasy a snažně prosí boha, aby to byl jenom výplod jeho fantazie. Bohužel ne. Není to fantazie a potvrdí se mu to ve chvíli, kdy dítě odhodí lízátko a nepřirozeně  rozevře  pusu. Skočí na Tyriqa, ve snaze se do něj zakousnout, ale naštěstí pro něj je to jen dítě. I když silnější, než by v jeho věku mělo být. Chytí ho za čelisti a snaží se ho od sebe odstrčit. Jenže to dítě se jen tak nechtělo vzdát a zarylo mu nepřirozeně dlouhé nehty do rukou. S výkřikem jimi trhnul a jako náhodou roztrhnul dítěti čelisti. To se mrtvé odporoučelo k zemi. Celý zadýchaný se konečně postavil, se strachem, který mu málem prosakoval kůží. Chvíli se divá na, snad mrtvé dítě a zběsile uvažuje, co se děje. Jenže na moc úvah nepřijde, protože ho z nich vyruší žensky křik. „Veva,“ řekne si pro sebe a co mu noha dovoluje, utíká za ní. Prodírá se mezi křovím, jdoucí po jejím křiku. „Vevo! Vevo, kde si!“ zoufale volá její jméno, protože jí v té odporné tmě nemůže najít. Z celého srdce doufá, že nepřijde pozdě. Jestliže jde  po ní matka, Veva nemá šanci. Už i to dítě bylo pomalu silnější než on a Veva?

„Tady! Tyriqu pomoc!“ konečně se ozve a je poměrně blízko. Přidá na tempu a občas musí skákat po jedné noze, což jde těžko. Málem několikrát spadl, ale touha zachránit nejlepší přítelkyni je silnější. Vyběhne na palouček, na kterém uprostřed stojí další socha. Před ní se krčí Veva a nad ní stojí matka toho dítěte. Mladá vystrašená  žena spatřila Tyriqovu postavu a na tváři se jí objevil úlevný úsměv. On jí určitě pomůže, zachrání ji!

„Vev-“ z hrůzou v očích sleduje, jak se kostnatá žena sklání k Vevě a jedním škubem jí láme vaz. Mrtvé tělo odhodí k zemi a zaměří svoji pozornost na něj. Dívá se na nehybné tělo blízkého člověka a nemůže uvěřit vlastním očím. Kdesi v dálce začne zvon odbíjet. Nevnímá to. Nevnímá ani kostru, která trhanými pohyby směřuje k němu, s úmyslem ho zabít a tentokrát se najíst jeho masa. Nevnímá vůbec nic. Soustředí se jen na ten fakt, že je Veva mrtvá. Nikdy ji už neuslyší se smát, nikdy ji neobejme, nikdy nepůjdou na žádnou slavnost ve městě… nikdy už s ní nebude mluvit. Do očí se mu nahrnou slzy. „Vevo…“ Nepřítomně se podívá na matku, která už stojí přímo před ním. Neudělá jediný pohyb, je jako v transu. Jenom na ní hledí, ani už nepociťuje strach. Jen obrovský žal. Strnule čeká, až bude po všem. Někdo by v jeho situaci zavřel oči, aby neviděl, jak napřahuje ruku a chystá se mu zasadit poslední ránu. On ne. Měl oči otevřené, hlavu zpříma zvednutou a čekal. V momentě, kdy se na něj chtěla vrhnout, ho někdo srazil k zemi.

Tvrdý dopad mu na chvilku vyrazil dech, ale i když nic neviděl… tak slyšel. Slyšel až moc dobře, lépe, než kdy jindy. Slyšel steny, zuřivý chrapot i silný mužný hlas, který něco říkal a následné křupnutí. Slyšel to všechno tak dokonale, až ho z toho začala bolet hlava. Chytil se za spánky a drtil si hlavu v dlaních. Jakoby tím dokázal zahnat bolest hlavy. Neskutečně ho vyděsil dotek na holé ruce. Cuknul s sebou a zvedl oči. Dokonale viděl rysy v obličeji muže, který se nad ním skláněl. I přes to, že byla noc, rozeznal sytě modré oči, ještě sytější modré vlasy a rty, tak přísné a sexy, že musel polknout. Na krku se mu houpaly korále, které o sebe cinkaly a přivábily tak jeho citlivý sluch. Nevěděl, jestli se mu i tohle nezdá, ale za mužem se tyčila dvě obří, majestátní černá křídla, která by je z fleku mohla oba zahalit do svého závoje perutí. Čučel na něj, nemohl se vůbec odhodlat promluvit. Neznámý muž to vyřešil za něj. V přimhouřených nádherných očích se blýsklo.

„Jsi v pořádku?“ promluvil na něj a rukou mu přejel přes čelo. Tyriq znovu v transu. „Neměl bys tu být. Tohle není místo pro…“ sjel ho očima od hlavy k patě. „…pro koťata.“ Vlídně se usmál. Cože? Co to mele?, vzpamatoval se Tyriq při slově „koťata“. Jaký koťata?

„Jak.. jak to myslíš?“ odvážil se odpovědět i když se mu v krvi znovu rozlil strach. Ten muž s křídly mu přišel neskutečně povědomí. Jen nevěděl, kde ho už viděl. „Jaká koťata?“ modré oči se usmály.

„Mluvím o tobě. Cožpak jsi se neviděl?“ kývnul vedle něj na zem. Absolutně stále nevěděl, na co naráží a pomalu, bojácně sledoval jeho pohled. Když uviděl to, na co poukazoval muž, a když za to zatahal, aby se ujistil, že to patří k němu, málem to s ním seklo. Nevěřícně rozevřel oči.

„Já jsem kočka!“ vyjekl nevěřícně a začal se tahat i za uši. „Proč je ze mě kočka!“ hledal odpověď u okřídleného, jakoby to on mohl zrovna vědět.

„Protože je Halloween.“ Prostá jednoduchá odpověď, která však Tyriqovi vůbec nepomohla. Zřejmě si všimnul jeho zmatení, takže svoji odpověď rozvedl. „V momentě, kdy nějaký nemrtví opustí hřbitov v čase Halloweenu, vychýlí se běh normálního života z rovnováhy. To znamená, že lidé mimo hřbitov, se stanou svými kostými.“ Naklonil se k němu blíž. „Tak, jako ty kočkou.“ Jeho blízkost nedělala Tyriqovi dobře. Spíš naopak. Bál se ho a začal po něm toužit, jak se mu hormony v těle přeměnou na kočku zbláznily.

„Tygr! Nejsem kočka.“ Zašeptal trucovitě. To se mohlo stát vážně jen jemu. Po tak dlouhé době se vrátí domů, svět se zblázní, zabijou mu přítelkyni z dětství, potká nějakého okřídlence a ještě se z něj stane ocasatá a ušatá bestie.. To snad není pravda. Pohodil blonďatou hlavou. „Kdo jsi?“ došlo mu, že se vůbec nepředstavil. Třeba až mu řekne jméno, vzpomene si, kde ho viděl. A že ho viděl, to opravdu nebylo pochyb. Sakra, jeho děravá palice! Muž se postavil na nohy a vznešeně rozepjal křídla.

„Vigil En Fargilias, Strážce.“ Pokývne hlavou a přes rameno si přehodí obrovský meč. Tyriq na něj civí neschopný jediného slova, jediného pohybu. Jediné, co se pohybuje, jsou kolečka v hlavě, která se usilovně snaží zpracovat informace. Po chvíli čučení do jeho usměvavých očí, mu to konečně dojde.

„To.. to jako…to podle tebe vytesali tu sochu?“ Vigil mu podal ruku a vytáhnul si ho k sobě. Tak blízko, až Tyriqa na tváři polechtal teplý dech. Polknul.

„Ne..“ nakloní se k němu a rty se mu otře o ucho. „To já jsem ta socha.“ Otře se tváří o tu jeho. Tyriq vztáhne ruce a opře se mu do silné hrudi. Snaží se ho od sebe odstrčit, ale mine se to účinkem. Vigil ho drží pevně. Sklopí zrak, aby se mu nemusel dívat do očí, ale to co vidí, je horší, než Vigilova tvář. Daleko horší.

„Já mám tlapy!“ Zavřeští už vážně nahlas. Myslel si, že se to vztahuje jenom na uši a ocas, že ruce stále má! Vigil se rozesměje. Jeho hlas je mužný, hříšný jako všech sedm hříchu najednou. Stáhne křídla a nakloní se k němu.

„Máš všechno co lidský tygr mít má.“ Zvednul k němu pohled, zajat hlubokýma modrýma očima. „Máš tlapky, na kterých tygr ujde velké vzdálenosti,“ zatahá ho za „prsty“. „Máš drápky, kterými rozerve vše, co mu přijde do cesty.“ Přejede přes chlupaťoučké tlapky, ze kterých je nešťastný. „Máš ostré zoubky, kterými se zakousne do svých obětí.“ Palcem mu přejede přes růžové rty. „Máš ocas, kterým tygr dává najevo svoje rozpoložení,“ obmotá si ocas kolem zápěstí. „Máš výborný zrak, kterým vidí i v noci svoji kořist.“ Vtisknul mu polibek na obě víčka. „A v neposlední řadě máš ouška, kterými zachytí všechny zvuky kolem něj.“ Fouknul mu do nich a ouška mu zacukala, každé na jinou stranu.

Fascinovaně se na něj dívá. I když řekl taková slova, při kterých mu přeběhl mráz po zádech, stále je tu fakt, že je zvíře. Zvíře se zuby, ocasem, tlapama…aspoň že není chlupatý. To by bylo docela vtipné, kdyby tu pobíhal jako chlupatá bestie. Přes tvář mu přejede silná dlaň. Přivře oko a nechá se pohladit. Lehce zavrní, což ho dost překvapí. Vigila očividně ne, protože se k němu skloní, na dosah rtů. „A ve chvílích blaženosti, vrníš spokojeností.“ S těmi slovy mu vtiskne polibek.

 Pro Tyriqa několikátý, ale za to nejžhavější, pro Vigila první za několik desítek let. Tak dlouho se nedotýkal lidského těla, nepocítil teplo, zrychlený dech, ani vůni těla, které se mu choulí v náručí. Tak strašně dlouho. Tyriqova přítomnost, pro něj byla jistým vykoupením. I když se měl zabývat výhradně ochranou hřbitova, potažmo ochranou lidí ve městě, jemu odolat prostě nemohl. Byl dokonalý. Blonďaté vlasy, modré oči, nevinný, přesto tajemný úsměv. Nikdo ho nikdy tak neočaroval jenom pouhým pohledem.

Po nikom tolik netoužil, jako teď po něm. Netrápil se žádnými výčitkami, kvůli jeho záchraně, i když by měl. Správně ho nikdy neměl vidět žádný smrtelník. Měl být tichý, mystický strážce, beze svědků, bez přátel, bez lásky. V tichosti hlídat hřbitov a vracet zpět nemrtvé. Teď už to stejně bylo jedno. Nemrtví opustili hřbitov ještě před tím, než se probudil, tudíž by nezabránil jejich odchodu. Věděl, že se chová ryze sobecky. Že by měl pomoci obyvatelům, a že by měl brát ohledy na toho kluka, který přišel o svou přítelkyni, ale během minuty jejich polibku ho stravovala taková touha, že prostě nemohl. Vycítil, že i on je na tom stejně Slabě vrněl a občas přidal na frekvenci. Dokonale ho to prozrazovalo.

Chtěl ho. Teď hned a tady. V místě, kde bylo centrum zrodu nemrtvých. Šikovně s ním začal couvat pryč, od pohledu na matku nebo na mrtvé Veviino tělo. Takový sobec zase nebyl.  Nechtěl, aby se při sexu díval na mrtvolu. Mrtvolu přítelkyně z dětství. Proto ho taky obalil křídly, aby se nedíval. Pomalu s ním nacouval k nějakému pomníku, kde ho opřel.

„Chceš.. chceš se mnou znesvětit posvátnou půdu?“ zašeptal zadýchaně Tyriq, když mu Vigil zajel rukou pod tričko s rozervanými místy. Strážce vycenil zuby v pobaveném úsměvu.

„Bez váhání.“ Sklonil se k němu a jemně mu začal okusovat krk. Ke svému překvapení se Tyriq nijak nebránil. Nechal se sebou dělat věci, na které by ani nepomyslel. Nechal se hladit, líbat, okusovat, vzrušovat.  Nechal si to všechno líbit. Nechal si i stáhnout kalhoty se spodním prádlem. Stud šel s jeho přeměnou stranou a tak si vychutnával doteky muže, kterého sotva znal, opřeného o kamenný náhrobek, u kterého pokojně spali mrtví lidé. Neznal ho, nevěděl, kdo ve skutečnosti je.. ale věděl, že mu může věřit.

Vzrušující. Jako zvíře teď vnímal sebemenší dotek stokrát intenzivněji, než člověk. Kůže ho pálila v místech, kde se dotkl bříšky prstů a touha po něm se zvětšovala a zvětšovala. Při líbání Tyriqova krku, sjel velkou rukou přímo do vzrušeného klína.

„Vrrrrrrrrrrrr.“ Začal slastně vrnět, s očima zavřenýma, hlavou zakloněnou a tlapama drtící hrany náhrobku. Vigil se mu zasmál do kůže. Spokojené tygříkovo vrčení ho mírně vzrušovalo. Což pak, až do něj vnikne. S přimhouřenýma očima plnýma vášně ho začal připravovat. Nemohl zadržet svojí touhu a cítil ji i z Tyriqa. Ten jí vůbec nezastíral. Hlasitě sténal, vrněl, vrčel a bylo mu úplně jedno, že mu každou chvíli může někdo ukousnout zadek. Ne, teď byl v jeho světě jedině Vigil a jeho prsty ve svém konečníku.

--

Něco takového zažil úplně poprvé a musel si přiznat, že to bylo něco úžasného. Sice už bylo po všem, ale byl rozhodnutý to do budoucna určitě zopakovat. Vlastně to pro oba byla úplně nová zkušenost, která se jim zamlouvala. Ale nemluvili o tom, že by to chtěli zopakovat. Spíš se na sebe jenom culili a nechávali to viset ve vzduchu. Každopádně Tyriq cítil, že k němu cítí sympatie, aniž by to očekával nebo plánoval. Stačila jediná přeměna, jediná chvilka, jediný sex a tak nějak se mu dostal tenhle podivín do srdce.  Zamračil se. To je vážně na nic. Dnešek je na nic.

Otočí se a oči mu padnou na chladnou ruku, která vykukuje z křoví. Jak se to jen mohlo stát? Kladl si několik otázek, ale ta nejhlavnější byla, proč se to stalo jemu, proč zrovna v době, kdy se po tolika letech vrátil domů… to, to to nemohlo počkat?! Složil hlavu do pacek a zhluboka se nadechl. Zřejmě to na něj ještě tak moc nedolehlo, protože je to, co je. Ale zítra, až se ráno probudí a zjistí, že to všechno byla skutečnost a že už ji nikdy neuvidí… asi zkolabuje..

Vzduch proříznul ostrý panický výkřik. Ovšem, jestli se toho rána dožije. Vigil se postavil vedle něj. Upravený se zasmušilým a odhodlaným výrazem. Narovnal se v zádech a křídla roztáhnul do celé šíře. Skutečný ochránce. Byl na něj impozantní pohled.

„Musíme jít.“ Pronese pevným hlasem a vydá se směrem k bráně hřbitova. Jeho slova Tyriqua nenechají klidným.

„Počkej, jak, musíme?“ Vigil se na něj otočí. Pohled těch úžasných očí je teď tvrdý a nepřipouští žádný odpor.

„Musíš mi pomoci.“

„Proč, proč já.“ Má ohledně toho silné pochybnosti, o kterých se rozhodne podělit. Vigil přimhouří oči. Přistoupí blíž, narovnaný v celé své kráse a majestátnosti.

„Nevím proč, ale věřím, že jsi byl k tomuto předurčen. Navíc, s tygrem, toho zvládnu mnohem víc, než s nějakým duchem. Potřebuju tě a ty potřebuješ mě, jestliže chceš vůbec přežít.“ Vysvětlí mu velice stručně, než se otočí a bez dalšího ohlédnutí se vydá k bráně. S brumláním se vydá za ním. Kde je stopa po tom milém, vášnivém muži, se kterým měl před chvilkou nejlepší sex svého života..

 

Plížili se jak nějací zločinci. Pachová stopa byla tak výrazná, až ho z toho rozbolela hlava, ale snažil se soustředit. Nic jiného se od něj nečekalo. Sakra, vždyť o tohle vůbec nestál. Chtěl si sesbírat trochu cukroví a zažít zábavu s Vevou..ani jedno se mu nedostalo, to není fér. Ruka na hrudi ho zastavila. Byl tak zabraný do svých myšlenek, až si vůbec nevšiml, že Vigil zastavil. Pohlédl na něj a pak následoval směr kývnutí jeho hlavy. Už byly notný kus od hřbitova a zatím slyšeli jenom výkřiky. Tohle byl první nemrtvý, který před nimi stál.

Byl skoro stejný jako matka s těmi dětmi na hřbitově, až na to, že on byla daleko mohutnější a co se týče do kostry, vypadal i..tak nějak.. jinak. Na kostech měl omotané cáry látky a sem tam z něj i odpadávalo shnilé maso. Jeho nos, který zachytil pach, vyvolal dávící efekt. Měl co dělat, aby se nepozvracel.

„No tak, teď na tohle není čas.“ Napomenul ho Vigil a on krátce kývnul. Vzduchem se ozval další výkřik. Asi tu bude takových daleko víc, než by kdo řekl.

„Zatracený halloween,“ zavrčí hrdelně, když následuje Vigila k nemrtvému. Absolutně mu ho celého přenechá, ale bedlivě sleduje každý krok, který strážce podnikne. Zároveň se však dívá i na něj. Při pohybu se mu napíná každý sval na těle a to mu přijde neuvěřitelně sexy. Díky, pro teď, vyvinutému zraku, se může kochat naprosto bez problému. Bedlivě ho sledoval a nechal lehké vlnky vzrušení, aby mu probíjely tělo.  Ani si skoro nevšimnul, že je po všem, když k němu Vigil přišel a naklonil se těsně k němu. Polknul.

„Pokud mě budeš sledovat, ničemu se nepřiučíš.“ Vášně mu do úst zaplul jazykem, rukou zvrátil hlavu. „A já se pod tak intenzivním pohledem nebudu moct soustředit.“ Pustí ho a jakoby nic se vydá dál. Pro něj jsou tyhle pocity a zážitky nové, ale jeho tělo i mysl ví přesně, co má dělat. Ovšem děsí ho to, že je k němu tak přitahován. Občas neexistovalo nic, než Tyriqovo bušící srdce. Bože, jak se má takhle soustředit na práci, když má za zády to roztomilé tygře? AAAAA. Musí se přinutit myslet jen na to, aby zahnal nemrtvé na hřbitov, nebo na jejich likvidaci, což bude snazší. Stejně.. až bude po všem stane se opět sochou… tenhle vztah by neměl naději..neměl..

 

Situace byla docela zábavná. Lidé, kteří se stali svými kostými, získali i tytéž vlastnosti, jako jejich kostým, takže na ulicích to vypadalo v nějakém špatném snu. Od jednorožců, po troly, lesní víly, duchy, smrtky, až po zvěř všeho druhu. Aspoň nejsem jediný, pomyslí si, když kolem něj proběhne lama. Proč si dotyčný vybral zrovna lamu, to mu nebylo jasné, ale okamžitě se díky tomu uvědomil, že na tom není tak hrozně. Dokonce se ke svému překvapení začal zapojovat i do bojů. Rozhodl se poslechnout Vigilovu radu. Využíval k tomu všechny své přednosti tygra a zjistil, že mu to vážně jde. Strážce ho v prvních chvílích sledoval, zda nebude potřeboval pomoc, ale málokdo odolá ostrým tesákům a drápům s ocasem. Noc pokročila a oni se opravdu vůbec nezastavili. Těch šmejdů utekla horda a mezi lidmi proměněných do svých kostýmů, bylo velmi obtížné, je najít. Naštěstí je Tyriq dokázal vycítit, takže to bylo jednodušší. I když o moc ne.. navíc se v boji zdokonaloval, takže se mu zvedlo sebevědomí. Začínal si na kočičí kůži dost rychle zvykat. Možná se mu po ní bude stýskat, až zmizí.

Za chvíli bojovali každý sám, ale po boku. Vypomáhali si, bránili si zadky a posílali nemrtvé tam, odkud přišli. I když se jim nepovedlo všude přijít včas, a nemrtví některé lidi zabili, pořád tu byly živí lidé, kteří potřebovali jejich pomoc.

„Vigile, co se stane, až všechny zlikvidujeme?“ optal se ho, když s jedním takovým dobojovali a ten se proměnil v prach. Z černočerné tmy se pomalu stávalo šero..

„No, moje práce tím skončí, vrátím se na hřbitov.“ Nechtěl na tohle téma mluvit. Přišlo mu až moc bolestné. Tyriq to chápal. Stane se z něj zase socha a.. uvědomil si, že to nechce. Nechce, aby se změnil v sochu. V chladnou a kamennou jako smrt.. Posmutněl. Zvyknul si na něj, za tu noc mu byl blíž než Veva a to je co říct. Až vyjde slunce, nebude mít nikoho, kdo by ho měl rád.. bude zase sám, bez přátel, rodiny… bez lásky..

Dál tomu tedy nevěnoval čas a raději se znovu zaměřil na likvidaci. Už jich zbývalo jenom pár a víc lidí už neumřelo. Mise byla splněna. I když tak trochu nechtěná mise, ale nakonec musel uznat, že se mu to líbilo. Svými smysli stopoval a vraždil. Ve skrytu duše tak pomstíval Vevu, jež mu ti parchanti zabili. Bral to jako dokonalou satisfakci, ale díru v srdci mu to nezacelilo. Navíc se teď měla ještě prohloubit.

Oba unavení, trochu od krve a strhaní, se doploužili před bránu hřbitova. Vigil naposledy zkontroloval okolí, kdyby se náhodou někde ještě vynořil nějaký nemrtví, ale o tom pochyboval. Slunce už se pomalu vyklubávalo vysoko na nebe.

„Nechci..“ zašeptal Tyriq smutně, s pohledem upřeným do země. Strážce zvednul obočí. Netušil, proč je jeho dočasný společník smutný.

„Co nechceš?“ přešlápnul z nohy na nohu. Cítil, jak se přeměna na chladného majestátního strážce blíží. Blonďák zvedne hlavu, v očích smutek a na krajíčku má slzy.

„Nechci, abys odešel..já.. nevím, jak to vysvětlit, ale prostě.. já.. nechci.“ slušně se do toho zamotal, nevědíc, jak mu vyjádřit své pocity. Vigil to naštěstí udělal za něj. Čapnul jeho tvář do rukou a vášnivě ho začal líbat. Tyriq mu stejně vášnivě a zároveň zoufale začal odpovídat. Jeden jediný den, spíše noc a celý jeho dosavadní život je naruby. Nechápal to a zřejmě asi nikdy nepochopí, ale nejspíš se zamiloval. Do něj. Nemiloval ho horoucně, jen..asi začínal..

Vigil naštěstí chápal mladíkovy pocity, protože on sám se cítil podobně, ne-li stejně. Bylo až nadmíru fascinující, jak si ho tenhle kluk získal. Za celou noc spolu párkrát stáli nad údolím smrti, ale nepropadli do něj. Bojovali bok po boku a Tyriq velmi statečně, což uměl Vigil ocenit. A taky ocenil. Svými vyvíjejícími city k němu. Jen ho mrzelo, že se nestihnou vyvinout v něco víc..

„Je čas..“ odstoupí od něj a místo do zúžených zorniček teď hledí do lidských. Přeměna v tygra byla konečně ukončena. Vigil se usměje a pohladí ho po tváři. Přitiskne se mu k dlani. Začnou se mu po obličeji samovolně kutálet slzy, které nedokáže zastavit „Zase se uvidíme, kotě.“ Políbí ho na čelo a vyleze si na svůj podstavec. Roztáhne křídla a zaujme pozici. „Ve stejný den, ve stejný čas.“ Poslední slova, poslední pohled. Slunce ozáří kamenný podstavec, na kterém se majestátně vypíná úchvatně vytesaná socha krásného muže.

 

Pohřeb proběhne tak, jak má. Shromáždí se její rodina, kamarádi. Pronese se smuteční řeč a pozůstalí jí vhodí do díry pár růží. Pak ji zaměstnanci hřbitova zahrabou. Mrtvé na ulicích přisoudili sériovému vrahovi, včetně Vevi, která se údajně měla stát jeho první obětí. Kdyby lidé věděli, jaké nebezpečí jim hrozilo, kdyby nebylo Vigila. Vigil.. Stoupne si před sochu, ruce hluboko v kapsách černého kabátu. Obličej opuchlý, pod očima tmavé kruhy. Natáhne se na špičky a pohladí ho po hrudi. Na tvář nedosáhne. Překvapí ho, že na tak podzimní chladné počasí, je socha kupodivu teplá..

Teď už jen těžko zadrží slzy a naplno se rozpláče. Sedne si před ním na zem a rozbrečí se jako malé dítě. Konečně na něj všechno dolehlo. Přijde mu správné, brečet zrovna u Vigila. Cítí se tu bezpečně.. Sžírá ho smutek po těch dvou osobách, co se mu vryly hluboko do mysli a bohužel i do srdce. O obě musel přijít a to během jediného dne a myslel si, že se z toho už nevyhrabe. Jenže, než se konal Vevin pohřeb, chodil za Vigilem každý den a povídal si s ním, jakoby byl živý. Párkrát mu přišlo, že mu socha hledí přímo do očí a toho naplňovalo štěstím.

„Ve stejný den, ve stejný čas.“ Zaslechl ozvěnou ve vzduchu. Prudce zvednul hlavu a zadíval se soše do obličeje. Přišlo mu, že to říkal on. Byl to jeho hlas, ten by poznal kdekoliv. Naposledy popotáhnul a zvednul se na nohy. Přesně tak. Nebude se hroutit, na to nemá čas. Měl by se připravovat, aby zvýšil svou fyzickou zdatnost. Odhodlaně se usměje, i když mu po tváři stále stékají slzy.

„Yeah. Ve stejný den, ve stejný čas..“ pohladí podstavec, otočí se, vydajíc se směrem k novému životu. Směrem k zapadajícímu slunci, které osvítí víc než lidskou slzu, jež sjede po kamenné tváři tichého, chladného strážce hřbitova, Vigila En Fargiliase.

 

 

the_graveyard_by_dark_art9.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*^*

(Yoku, 1. 11. 2011 23:55)

Gomen, že čtu se zpožděním, ale jaksi nebyl čas ><"
je to skvělý a já se jdu nejspíš zahrabat, protože jsem na Halloween nenapsala ani čárku. Ale mám dýni xD ...retardovanou dýni xDD
Hehe, doufám že si příští rok, opět na Halloweena přečtu o jejich dalším setkání ^^
Opožděne: Happy Halloween Naku-sama! xP xDDD

Re: *^*

(paks, 2. 11. 2011 11:36)

ne na dalsi halloween ne to cekani bych neprezila by byla vrazda

Re: Re: *^*

(Yoku, 2. 11. 2011 16:08)

no to jako jo, ale ono tady jaksi záleží na Naku xD a ta se zmiňovala že až zas příští Halloween xD a kdyby byla važda, počkáš si ještě dýl než jenom rok xD

Re: Re: Re: *^*

(paks, 2. 11. 2011 20:36)

no tak ne vrazda ae sebevrazda a budu ji chodit strasit

Re: Re: Re: Re: *^*

(Yena, 4. 11. 2011 1:55)

to je pravda, já bych taky ráda další, jinak se přidám k paks a budeme chodit strašit obě

Re: Re: Re: Re: Re: *^*

(Nati, 6. 11. 2011 1:55)

Já se přidám taky a budu strašit s váma. Jinak moooc pěkné.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: *^*

(Raven/Naku, 6. 11. 2011 21:26)

vyhrožování není zrovna správná volba jak dosáhnout svého

...

(Noctis, 2. 11. 2011 20:37)

ohohoh tomu se říká pekelný hallween XD

...

(ElenEstel, 31. 10. 2011 21:52)

wow

omg

(sisi/ctenar, 31. 10. 2011 21:14)

tak takový haloveen bych chtěla ia necht+la :D ale je super to číst!! :)