Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajné kouty minulosti 1 část

25. 9. 2009

Jarní slunce už stálo vysoko na obloze a jemu se do široka roztáhly rty. Nastavil svou bledou tvář slunci,které o ni pečovalo svými zlatými paprsky. Přitáhl koni uzdu a ten se dal do obyčejné chůze. Chtěl si slunce co nejvíc užít,protože v tomhle ročním období bylo počasí velmi pomíjivé a slunce vycházelo málo kdy. Jaro,pomyslel si,všechno by mělo kvést a místo toho je všechno ještě zmrzlé a pořád prší. Najednou před něj dopadl stín a tak otevřel oči. Na nebi teď nebylo nic jiného než obří mrak,táhnoucí se po celé obloze. Blesk vzápětí doprovázený hromem. Jeho kůň vyděšeně zařehtal a začal se stavět na zadní. Pevně chytil uzdu a snažil se koně uklidnit.

„Klid, Ewelin! No tak děvče!“ uklidňoval svého koně,který poplašně couval a snažil se ho shodit na zem. Jenže on se předklonil , položil si hlavu na její krk a roztáhl ruce, dávajíc jí najevo svou důvěru. Ewelin si odfrkla,ale zklidnila se. Potěšeně se usmál a pohladil ji po krku. „Hodná holka. Moc hodná holka.“ Pronášel láskyplně. Miloval Ewelin. Byla jeho už od jeho pěti let a pořád byla v dobré kondici. Kdysi ji jeho otec koupila na kouzelném trhu ve stáji,kde měli jenom koně nejvyšší kvality. Ewelin byla plemeno Jezerního koně,který se měl dožít až pětiset let. Byla bílá se zeleným žíháním,žlutou hřívou a ocasem a s jasně zářícíma modrýma očima,které byly plné oddanosti k němu. Oblohu znovu pročísnul blesk a spustil se liják. Zaryl Ewelin ostruhy do slabin a společně se dali do rychlého trysku,aby moc nezmokli. Jak on,tak ani Ewelin,neměli rádi,když byly promočení na kost a téhle zimě to bylo ještě víc k nesnesení. Jak tak prchali krajinou,všiml si něčeho podivného,co leželo pod nedalekým stromem. Nedalo mu to a zatáhnul za uzdu. Ewelin chtě nechtě, zastavila. Seskočil z koně a rychlým krokem přešel k něčemu,co se s blízkostí měnilo v lidskou postavu. A vážně. Pod stromem ležel zranění muž. Přiklekl a nahmatal pulz. Fajn,ještě žije,oddechnul si. Prohlídnul si ho. Pískovité vlasy po ramena mu zakrývali půlku obličeje a plášť ten zbytek. Ležel na břiše,hlavu natočenou na stranu. Vzal ho za rameno a trochu ho nadzvedl,aby zjistil nějaké zranění. Potvrdilo se mu to ve chvíli,kdy muž zasténal a on na jeho bílé košili spatřil rudý flek.

„A kurva,“ ulevil si,protože to vůbec nevypadalo dobře. Navíc se třásl po celém těle a promočené šaty..no.. „Právě proto nesnášim déšť.“ Hvízdnul na koně. „Ewelin!“ ta poslušně přiklusala a klesla na „kolena“,aby ho mohl na ní lépe vysadit. Když tak udělal,zvedla se a on se vyhoupl do sedla za něj,kde si ho opřel o hruď a pobídnul koně do běhu.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………

Když dorazili  na statek,vyběhla jim naproti Madeline,starší služebná,která pracovala na statku od té doby,co se narodil a on si jí velmi oblíbil. V době kdy mu zemřel otec,byla pro něj velkou oporou.

„Ach ,pane! Co se stalo?“ zeptala se,když viděla koho to s sebou přivezl. Seskočil z koně a vzal neznámého do náruče.

„To sám nevím Made,ale potřebuju,abys připravila misku s teplou vodou,hadříky,desinfekci a zavolala doktora Ovena.“ Přikázal jí,zatímco ho nesl do svého pokoje. Madeline se okamžitě dala do plnění příkazů a za chvilku měl na stole vše, co jí nadiktoval. Opatrně muže položil na postel. Musel uznat,že nebyl zrovna nějaké pírko a rozhodně byl těžší a vyšší než on sám. Divil se,že ho sem vůbec dotáhnul. Bezvládně ležel na posteli a hrudník se mu nepatrně vzdouval. Namočil hadřík to teplé vody,vyždímal,odhrnul mu vlasy z obličeje a strnul v pohybu. Ten muž byl..dokonalý. Vyšší čelo,jemné klenuté obočí,rovný nos,husté řasy,které orámovali jeho zavřené oči a ty rty,ve kterých byl piercing byly…smyslné. Hezčího muže neviděl. Zavrtěl hlavou. Vzchop se!,poručil si a hadříkem přejel přes tu andělskou tvář. Sjel jím i na krk a na kousek odhalené hrudi. Polknul. „Jestli okamžitě nepřijde doktor Oven,zkolabuju.“ Jen co to dořekl,vřítil se  do dveří starý muž s pleší a bílím knírkem.

„Dobrý den pane Ovene,“vydechl téměř pobožně. Podíval se na mladíka s laskavostí v modrých starých očích.

„Dobrý den  Teare. Tak,co tu máme?“ přešel k posteli,hodnotíc muže na ní.

„Našel jsem ho,když jsme jeli s Ewelin domů. Ležel pod nějakým stromem,tak jsem ho vzal s sebou. Doktore,přežije to?“ nedokázal se nezeptat,když viděl tu ránu na hrudi,kterou mu odhalil pan Oven,když mu rozepnul košili. Stařík nespokojeně mlasknul.

„Řeknu vám to takhle Taere. Kdybyste ho přivezl později,nepřežil by. A teď,kdybyste nás omluvil..“ Taer pochopil,zvedl se a odešel,myšlenkami u muže na posteli.

………………………………………………………………………………………………………………………………………

Vyšel na chodbu,kde se střetl s Madeline. „Ustájili jste Ewelin?“ služebná přikývla.

„Ano,pane.“ Unaveně se usmál.

„Ale notak, Made. Neříkej mi pořád pane.“ Pokáral ji. Založila si ruce na prsou a kriticky si ho prohlížela.

„Vypadáš příšerně hochu.“ Konstatovala. Zašklebil se.

„Tak je to lepší.“ Snažil se okolo ní protáhnou,ale chytila ho za ruku. Tázavě nadzvedl obočí.

„Děje se něco?“ analyzovala jeho tvář,protože si byla jistá,že něco není v pořádku. V očích se mu mihl stín minulosti.

„Vzpomněl jsem si jak zemřel otec.“ Pronesl tiše,jemně se jí vytrhnul a zmizel v zákoutích statku. Madeline se za ním smutně dívala. I jí se vybavila smrt jeho otce,když spatřila toho muže v jeho sedle. Vypadalo to,jako by se chtěla minulost opakovat,což nemohla dopustit.

…………………………………………………………………………………………………………………………………….

Toulal se po obrovském statku,kde hlavní tradicí,bylo pěstování nejlepších Ohňových a Ledovcových koní. Byly jimi proslulý,protože vyčnívali svou kvalitou a cenou. Jejich statek se rozkládal na obrovské pláni,která se rozhlédla několik set kilometrů z každé strany a uprostřed,stál velký dům,kde žily všichni obyvatelé. Poblíž domu byly speciální stáje,kde byly ustájení starší koně. O několik kilometrů dál byly speciální líhně Ohňových a Ledovcových koní. U Ohňových byla líheň o něco větší,posazená v hlubším kráteru s průchodem do menšího kráteru,ve kterých žhnula vroucí láva. Ledovcová líheň byla vsazená do obrovské otevřené skály,která byla odshora pokrytá ledem,též s průchodem mezi třemi líhništi a obě, jak Ohňová,tak Ledovcová měli speciální komoru na přípravu koní do normálního světa mimo led a lávu. Miloval dny,kdy se koně líhli. Byl to tak silný zážitek,že u nich dokázal v mládí,i teď,prosedět dny a rodiče ho pak museli násilím odtáhnout. Bylo to jediné místo,kde mohl v klidu přemýšlet,aniž by ho někdo rušil. S upřeným pohledem sledoval,jak láva vytváří nové a nové obrazce,jak se vzdouvá,spaluje všechno okolo a přitom dává život úchvatným tvorům. Jediná pozitivní věc teď byla,že přestalo pršet. Kriticky se prohlédnul,šaty nalapené na sobě,mokré a špinavé. Něco ho drclo do ruky. Láskyplně se usmál,když ucítil za krkem horký dech.

„Vzpomněl jsem si na otce,Ewelin.“ Zvíře na něj zakoulelo očima.

Neměl by ses zabývat minulostí, Taere. Je mnohdy bolestivá a pochmurná. Mladý muž byl za její radu rád. Věděl o její schopnosti mluvit a velmi si jí cenil,zvlášť proto,že mluvila jen zřídka kdy. Mluvila jen tehdy,když věděla,že Taer potřebuje důkaz přátelství,důkaz existence. Pohladil ji po nozdrách. „Děkuju,Ewi. Děkuju.“ Zašeptal klisně potichu do ucha,když sklonila hlavu. Pohodila hřívou,klesla na zem a uvelebila se v leže. Nevěřícně a s úsměvem zakroutil hlavou,opřel se o její mohutný bok a ukolébán jejím dechem,pomalu odplul do světa bez ničeho.

………………………………………………………………………………………………………………………………………

Bolestně sebou škubnul,když se jeho rozšklebeného zranění dotkla jehla,která mu projela kůží.

„Klid. To bude dobré,“ uklidňoval  ho příjemný klidný hlas. „Hlavně se mi moc nehýbejte,nebo si způsobíte více bolesti.“ Varoval ho pan Oven,když mu rozevřenou ránu zašíval,aby se do ní nedostala infekce. Zatnul prsty do peřin na kterých ležel a snažil se opravdu nehýbat,ale ne vždy se mu to povedlo. Absolutně nevěděl,kde je nebo jak se sem dostal. Jediné na co si vzpomínal,byly červené,krví podlité oči a smrdutý dech z úst. Potom už byla jenom tma. Doktor ustřihnul nit. „Hotovo,“ informoval zpoceného muže. Ten se snažil normálně dýchat a vstřebat tu bolest. Za celou tu dobu se ani nepokusil otevřít oči,protože zjistil,že se zavřenýma očima se bolest snáší líp. Orientoval se tedy jen podle zvuku a ten mu napovídal,že doktor se balí k odchodu. „Dostanete nějaké antibiotika a za týden se na vás přijdu podívat. Do té doby byste měl co nejvíce ležet v posteli.“ Rozloučil se a nechal ho ležet na posteli bez jediného vysvětlení. Zmateně otevřel oči,když usoudil,že bolest už se dá přežít i s otevřenýma očima. Před ním bylo vybudované velké okno,vlastně,celá přední stěna byla jedno velké okno,takže viděl na širokou hnědozelenou pláň,stromy,které se snažili zabalit do kabátu z listí a sem tam prosvitající slunce. Když se rozhlédnul po pokoji,první,na co padlo jeho oko,byla velká knihovna hned vedle postele. Sám pokoj byl dost prostorný a vešla se do něj obrovská postel s nebesy,ve které ležel,odpočívadlo před postel ve stylu kousku ledu,pracovní stůl s lap topem, pohodlně vypadající velké křeslo z druhé strany knihovny a pár menších oken. Celý pokoj byl stylizovaný do tmavě hnědých barev a olivově zelenými stěnami. Moc příjemná kombinace. Pohled mu padl na „strop“ nebes,kde byla namalovaná noční krajina s překrásnou vílou,držící v ruce mrtvé dítě. Byla to nádherná malba,ale poněkud depresivní. Moc ho zajímalo,kdo v tomhle pokoji bydlí. Dveře se neslyšně otevřeli                      a dovnitř strčila hlavu Madeline.

„Nesu vám něco k jídlu hochu. Musíte nabrat síly.“ Pomohla mu se nadzvednout a pohodlně opřít do naducaných měkkých polštářů. Položila před něj tác s horkou polévkou a hrnečkem čaje z výtažku růží. „Udělá se vám po tom lépe,“ vřele se na něj usmála. Úsměv jí oplatil a chtěl se natáhnou pro lžíci,ale ostrá bolest ho donutila ruku stáhnout zase zpět. Madeline si poklepala ukazováčkem o ret.“Takhle to nepůjde.“ Vzala do ruky lžíci,nabrala polívku a šoupla mu ji do pusy. Zaskočeně se na ní zadíval a ona mu oplatila úsměvem. Když dojedl moc dobrou polévku,nemohl se nezeptat.

„Jak jsem se sem dostal?“ stará služebná si všechno srovnala na tácek a ten si položila na kolena.

„Náš pán vás našel v lese a přivezl sem. Díky vám pěkně zuřil.“ Nechápavě zvedl obočí.

„Když zuřil,neměl mě sem brát.“ Zamručel rozmrzele. Služebná se pobaveně uchechtla.

„On se vůbec nezlobil na to,že vás sem musel vzít. Rozčílilo ho,že úplně promokl,když se vás snažil zakrýt tělem,abyste neprochladl.“ Zasmála se při vzpomínce,jak se tvářil,když stál v hlavní hale a z vlasů mu kapala voda. On se mě snažil zakrýt?

„Kde vůbec je váš pán?“ zajímalo ho,kam se vypařil jeho zachránce,protože musel uznat,že je na něj velmi zvědavý. Madeline se zvedla a přešla ke dveřím, v očích zahlédl stopu stínu.

„To nevím.“ A s tím odešla z ložnice. Zajímali ho tři věci. Co to bylo za stíny v jejích očích,kdo je jeho zachránce a kdo mu to způsobil. Natáhnul se po šálku čaje a přičichnul. Nádherně to vonělo. Přiložil hrneček k ústům,napil se a hned pochopil proč mu ho služebná přinesla. Jen tak tak stihl odložit hrneček zpátky na místo,než usnul tvrdým,hojivým spánkem.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Zařehtání ho plně probudilo. Nechtěně rozlepil oči,aby vzápětí zjistil,že nejspíš dostane zápal plic. Zase pršelo. Chtěl vynadat Ewelin za to,že ho probudila tak pozdě,ale když viděl,že i ona se teď probudila,nechal to být. Slastně se protáhnul,aby uvolnil svaly a vyhoupnul se na nohy. Upravil si oděv jak jen to šlo,ale stejně mu bylo jasné,že  dostane od Madeline vynadáno. Zvednul se mu koutek úst. Bylo mu už dvacet tři a pořád se  k němu chovala jako k malému.  Pobídnul Ewelin a spolu se vydali tam,kde bylo sucho a bezpečno. Domů. Nakouknul do dveří,aby zkontroloval jestli je v domě čistý vzduch. Připomínalo mu to časy,kdy se jako malý vykrádal večer ven a koňmi a vracel se ráno,kde na něj čekala Madeline,aby jeho otec nic nepoznal. Skoro vypísknul vzrušením a vešel dovnitř. Prošel obrovskou halou a musel si sundat boty,protože na černém mahagonu klapaly a prozrazovali ho. Ledová podlaha ho bodala do nohou,takže se rozhodnul,že poběží. Vyběhl do druhého patra a chtěl se nepozorovaně dostat do svého pokoje na konci chodby,ale nebylo mu přáno.

„Tak to teda ne mladý pane!“ zastavil ho ledový přísný hlas. Trošku se přikrčil,když se otočil a viděl výhružně roztaženou Madeline. Zářivě se usmál.

„Ahoj Made..“

„TICHO!“ pobaveně sklopil oči,hrajíc si na někoho,koho strašně mrzí to ,co udělal. „Podívejte se na sebe! Nejenom že jste mi zašpinil chodby vodou,která z vás teče jako z vodopádu,ale ještě můžete dostat zápal plic!“ vyčítala mu.

„Ale Made.. už jsem dospělý,tak mě nech vydechnout.“zahrál si na strašně omezovaného člověka. Madeline se napřáhla a hodila po něm utěrku.

„Kdy vy vyrostete.“ Zabědovala na oko,ale oba se začali smát.

„To já nevím Madeline,ale hned jak se to dozvím,ty budeš první komu to řeknu ano?“ s pobaveným úšklebkem přešel ke dveřím svého pokoje. „Ty.. Made?“ služebná zvedla obočí. „Jak je na tom?“ kývnul hlavou ke dveřím pokoje. Upravila si zástěru.

„Pan Oven říkal,že je na tom teď už dobře. Dal mu nějaká antibiotika a nařídil mu týden v posteli. Já jsem mu před několika hodinami dala polévku a čaj,po kterém by měl spát až do večera.“ Taer se podíval oknem,které bylo úplně na koni chodby, ven.

„Takže za chvilku se probudí,“ konstatoval když viděl že se venku začalo stmívat. „To jsem spal venku tak dlouho?“ došlo mu to najednou,ale mělo to háček. Pohledem zavadil o Madeline,ze které přímo vyzařovala aura zlosti.

„Vy jste v tomhle lijáku spal?!“ zavřeštěla.

………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Potichu,aby ho nevyrušil ze spaní, vešel do pokoje. No,potichu. Spíš se tam snažil potichu „vletět“,aby unikl před Madeline,která pištěla na chodbě a snažila se ho dotáhnout ke krbu,aby se zahřál a taky mu chtěla vecpat mlíko,které ze srdce nesnáší. Otočil se ode dveří k posteli a zahleděl se na muže na ní. Doufal že mu tady neumře,že se z toho dostane. Konec konců doktor Oven je jeden z nejlepších doktorů,které zná a věří v jeho schopnosti. Se zamyšleným výrazem se od něj otočil a zamířil ke skříni,která byla napravo od postele a proto si nevšiml,že muž otevřel oči.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Proooč?

(Yoku, 17. 5. 2011 18:10)

Jak jsi to mohla takhle useknout?! :D už jenom kouset a potkaj se ^^ jen mě mrzí že tak dlouuuuuuuuuuho nepřibyl žádnej díl :/

Re: Proooč?

(Raven/Naku, 17. 5. 2011 18:13)

a bohužel dlouho žádný ještě nebude ^^

Re: Re: Proooč?

(Yoku, 17. 5. 2011 18:33)

Chjo, tak se jde čekat :/ :D

grrrrrrrr

(Ryuuzaki, 12. 11. 2009 22:03)

no takhle to useknout.. to se dela ?!?! ale vypada to zajimave.. uz se tesim na pokracko :)

á ááááá to je vůně

(sisi/ctenar, 29. 9. 2009 10:53)

cítí ve vzduchu uchylárnu a těší se na další díl :) šupíto moc se těším!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! hop hop áááááááááá to je vůně, přímo bažímn po té uchylárně :D určo ho bude špízovat vid?: řekni že bude! Nemůžu se dočka :D :P