World of crazy Dreamer

Vracíme se zpátky do tábora. Spolu, brrrr. Ta počáteční touha, když sem ho chtěl, mě už nějak opustila. Teď musim vedle něj jít a nejradši bych vzal nohy na ramena, nebo ho strčil do nějakýho křoví, abych dostal náskok. No, už vidim chlapy, jak se budou debilně culit. Ono totiž.. kuuuuurva. V našem rozvášněnym stavu sme si na tělech udělali krásný značky a vzhledem k tomu, že já du úplně nahej, až na kanady a svý psí známky, on má na sobě jenom kalhoty. Bez bot. Byly by to úplný kreténi, kdyby nepoznali, co sme tam dělali a ještě takovou dobu. Pomalu se začíná stmívat, ale my se blížíme k táboru.

Mám já tohle za potřebí? Nutno ale dodat, že sem naprosto dokonale uvolněnej. Už nemám v sobě tolik vzteku, jako předtím. Cejtim se. Um, spokojeně, haha a za to může ten smrad…. Sem v depresy.

„Přestaň se tak culit, nebo ti dám ránu.“ Varuju ho, protože ten hajzl se normálně usmívá. Oba koutky má nahoru a to znamená, že se usmívá, ne? Grázl má z toho prdel…

„Nemůžu si pomoct. Víš, nikdy by mě nenapadlo, že zrovinka ty, takový borec!, se se mnou vyspí. Haha, to je proti tvým předpisům ne?“ zastavim se v půli kroku, chytim ho pod krkem a narazim na strom. Vlasy se mu zavlněj tak protivně kolem ksichtu…

„Ty smrade malej.. Nemysli si, že se timhle mezi náma něco mění… Pořád tě… nesnášim..“ zase se mi dech zadrhne někde v plicích. Tahle blízkost, ta mě zabije. Deniel polkne, jeho vysmívání vzalo za své.

„Jistě.“ Vyhekne tiše a to je pro mě konečná. Nemůžu odolat těm rtům, který se tak provokatvině rozevřely a přejely se jazykem… Prostě mu vrazim takovýho francouzáka, až se z toho kolena podloměj i mě. Ty vole, ten kluk má ale páru..

„Hej šéfe, přijel ten nafoukanej blb z… ou..“ odtrhnu se od Deniela, ale pořád zůstanem namáčknutý na stromě. Podivám se na něj pod sebe a koukám, že tentokrát zblednul. Asi mu není příjemný, že nás při tom někdo viděl. A proč zrovna Tonny.. prooooč… „Em, nenechte se rušit, šéfe.. pane Wayne.“ A než po něm stačim chňapnout rukou, je ten malej skrček pryč. Pěstí praštim do stromu. No co, teď už s tim nic nenadělám. Během pár sekund to bude vědět celá jednotka a behěm hodiny celá džungle.. i když..ta už to ví, Deniel se nedržel nijak zpátky, ve svých projevech. Ohlídnu se po něm.

Opírá se o strom, hlavu v dlaní a asi se snaží uklidnit nebo co. Haha, nejde mu to, z čehož mám škodolibou radost. Přídu blíž a rozcuchám mu vlasy.

„No tak, už je pozdě si něco vyčítat. Se zdviženou hlavou v před. Hahaha.“ Pokynu mu rukou a sám se vydám k táboru. Na jeho hranici se zastavim. Teda, ty tu ale udělali pořádnej bordel, to zešíleli nebo co?!

„Ahoj šéfe. Vidim, že pan Wayne, kterej přišel ZKONTROLOVAT náš TÁBOR  v jakym je STAVU, tě našel! Paráda že ste se neztratil v džungli, pane.“ Dává mi Iron znamení, proč sem vlastně tenhle náfuka přijel. Pochopim to. Tak nejsem imbecil. Ale stejně, hovna sem vylejvat nemuseli, je to fakt síla.

„Jo, dal sem na něj majzla.“ S rudnoucím ksichtem sleduju, jak se Iron potěšeně zašklebí.

„To je vidět.“ Nejradši bych mu jednu natáhnul, ale vesele si to odhopká jinam. Místo něj na mě ze stanu vykoukne Cheess.

„Héééééééééééj šéfe! Jůůůůůůůůů, vítejte v naší lizeeeeeeeee.“ Huláká ten kokot na celej tábor. Sotva se hejbe, ale visí z postele a mává jak zběsilej. Bílej jak stěna, vlasy zpocený, ještě někde mu prosakuje krev. Plácnu se rukou do čela.

„Zalez ty blbečku!“ vtáhne ho zpátky do stanu John a zavře za nima. Proč já. Co sem komu udělal. Koutkem oka zahlídnu to malý blonďatý pískle, jak se obejme rukama.

„No, to ti moc nepomůže. Ach jo, tak poď se mnou. Ukážu ti, kde budeš spát.“ Sklesle se za mnou vidá, ale stejně. Snaží se hrát haura a zvedne hlavu jak nejvýš to de. Ostatní členové si nechávaj názory pro sebe, je ale na nich jasně vidět, co si myslej. Nebudu jim nic vysvětlovat. K závěru už stejně došli sami, tak na ně seru. Místo toho projdu celej tábor. Bohužel, nemáme volný stany nazbyt. Takže… „Vyber si. Buď budeš spát v jídelně, nebo se mnou. V mym stanu, chci říct.“ Zastavim se před jídelnou a rukou ukážu ke svýmu stanu, kterej stojí tak tři sta metrů od jídelny. Vykulí na mě oči.

„To myslíš jako vážně? V jídelně nebo s tebou? To je mi teda výběr!“ rozčiluje se, ale nedochází mu, že to je právě to, o co mi de.

„No hele, ještě můžeš spát na blátě, tak vyber si viď. To je na tobě.“ Nechám ho tam stát jak tvrdý y a vydám se k sobě do stanu. Sem po dnešku celej unavenej, tělo mě bolí a rád bych si dal pauzu. Pořádnej spánek, jo, to je vono…

„Radši než spát s tebou, bych spal s opicemi!“ zařve na mě na celej tábor. Pokynu mu rukou.

Nakonec jsem vážně spal v kuchyni. Neuvěřitelné. Na tvrdé odporné lavičce, ze které sem málem několikrát spadnul. V noci mě kousali komáři a nějaká jiná havěť, takže sem nemohl spát. Po dvou hodinách sem to teda vzdal a posadil se. V ten moment sem málem dostal infarkt. Nade mnou totiž stál Nix, ruce v kapsách kalhot a v puse cigaretu. V klidu si kouřil a s kamenným výrazem na mě čučel. Oplácel jsem mu pohled stejnou mincí, ale zajímalo by mě, co mi chtěl. Místo slov po mě pak hodil deku a zase tiše odešel. Překvapilo mě to, rozhodně bych od něj nějakou pomoc nečekal, ale asi ho hryže svědomí.. omyl, tenhle chlap svědomí nemá, to jenom spisovatelce ujela ruka.

Ale milé gesto to bylo, to se musí nechat. A asi taky jediné. Víte, on to vlastně nebyl můj nápad, jet sem. Mě vcelku je absolutně jedno, jak to tady u nich v táboře vypadá, i když bych zapřel, že nemám škodolibou radost z toho, že je můžu vytáčet a vlastně fakt, že mám moc nad jejich životem tady, mě taky vcelku uspokojuje, ale ne. Můj nápad to nebyl.

Sice se snažím zlikvidovat Nixe a dosadit sem jiného, víc poslušnějšího velitele, ale nikdy bych sem nejel. To můj otec. Ten to zařídil. On vlastně nesnáší Nixe víc než já. Nevím proč, nikdy mi to neřekl, ale tuhle nenávist sem asi zdědil po něm. Prý ho neměl rád ani jako malého kluka… Kdo ví, co mu Nix udělal.

Zprvu sem si ho nechtěl všímat, ale pak, jak se mnou začal jednat, se to stalo osobním a mám na tom vlastní podíl, že žijí tak, jak žijí. Chci ho dohnat k šílenství, vystrnadit ho odsud. Je to nezvladatelné zvíře, které se vymyká kontrole. Jistě, má vynikající výsledky, zatím neztratil ani jednoho muže ze své jednotky, ale no tak. Za chvíli se obrátí proti všem, jako že už proti všem je a se svojí jednotkou začne vraždit v našich řadách….

Hm, vážně by to udělal? To nestihnu domyslet, protože se moje mysl odebere do říše snů. Radši..

..

Ráno mě probudí zpěv ptáků a řvaní opic na stromech. Rozespale se protáhnu, když zaslechnu jak se někde někdo hihňá. Pootevřu jedno oko a krve by se ve mně nedořezal. Celá jednotka sedí u stolu, u kterého spím a cpou se snídaní. Zírají na mě, potutelně se smějí a divně se šklebí. Sakra, tohle je ale trapná situace.

„Šéf vás musel včera ale zřídit co.“ Ozve se jeden z nich, ten co má nejvíc barevnou hlavu. Kouká na mě s veselým úsměvem, vlasy rozcuchané všemi směry.

„Ale Frede. Nevidíš, že tu šéf ještě neni? Tenhle svatoušek asi nebude tak svatej, jak se zdá, co, blonďáku.“ Celá jednotka se začne hrdelně smát a mlátit rukama o stůl. Snažím se zachovat si tvář… „Museli si do těla dát navzájem!!“ další salva hurónského smíchu na můj účet. Tohle si přece nemůžu nechat líbit!

„No a co je vám po tom? Sami byste odpadli už v prvním kole!“

„Hohooo, takže bylo víc jak jedno kolo! Panáček se nezdá!“ tohle nemám za potřebí! Elegantně se zvednu na všechny smějící se zamračím a dám se na odchod. Smích mě vyprovodí až ke dveřím, do kterých právě vstoupí Nix. Podívá se do mého vzteklého obličeje a pak na svojí jednotku. V puse má zase cigaretu. Začíná mě to rozčilovat, nejradši bych mu jí vytrhnul!

„Co se tu děje?“ zeptá se, aby ho někdo uvedl do obrazu. Nasupeně ho odstrčím a projdu kolem něj. Třísknu dveřmi. „Co mu přelítlo přes nos?“ otočí se na jednotku a sedne si do čela. Nohu pokrčí a opře si jí o roh lavice.

„Že by ty, šéfe?“ Bůh pomsty by mu v tu chvíli záviděl jeho grimasu. Všichni okamžitě ztichnou.

„Ještě jedno slovo o něm a o mě-“

„Jasně, šéfe, ale nemůžem si pomoct. Víš strašně by nás zajímalo jak- hmpfphuhl..“ zacpe Cheessovi pusu Johnatan a zářivě se na Nixe usměje.

„Víš, on má v sobě moc prášků na uklidnění… AU!“

„Už mi nikdy nezacpávej pusu, ty bastarde! Málem sem se udusil!“ no na ně je pohled jako ze žurnálu. Nix zavrtí hlavou a dál jim nevěnuje pozornost. Pohledem totiž sleduje moje odcházející záda, který mizí mezi stromy.

Nehodlám je dál vnímat. Prostě si zatím budu dělat to, co potřebuji a to hodnotit. Opravdu, vyznamenali se, aby tu udělali bordel. V jistém směru, je to milé, můžu tak vidět jejich soudržnost. To co se povídá, bude asi nakonec pravda. Jsem rád, že to můžu vidět na vlastní oči. Ach.. zastavím se nedaleko od tábora, ruce si založím na prsou… JSEM POŘÁD NAHÝ! Okamžitě zrudnu jako rajče. Aha, tak proto se mi tak smáli, já idiot. Jenže, teď se tam nebudu vracet, pro svoje věci. Hrdost mi to nedovolí… spíš pud sebezáchovy… Počkám, až se najedí, vlítnu tam a obléknu se. Ještěže jsem si vzal náhradní obleky, jinak by to dopadlo bledě. Tedy, ale že tu je horko a už takhle po ránu. Páni. Krajina tu vypadá jinak, než doma. Je barevnější, živější.. čerstvější. Je vlastně docela fajn, odjet z přelidněného města do přírody. Už dlouho jsem v žádné nebyl, tak je tohle více méně vítaná změna… Více méně…

Sedim na prdeli a snažim se vypadat naprosto normálně. Prostě jako vždycky. Jenže Cheess… Cheess mě začíná tak strašně srát…!

„Chessy! KURVA PŘESTAŇ NA MĚ ČUMĚT!“ třísknu pěstí do stolu, až nadskočí Ironovi hrneček. Nepřítomně ho chytne, aniž by se na něj podíval a dál si čte tu svojí knížku. Agáta Christie nebo co je to za frndu. Nevim, proč to čte, ale prej je dobrá v psaní detektivek. Jako kdyby tu neměl dost vražd a nevyřešených případů. Třeba ten, kdo ukrad celou roli hajzl papíru a namotal jí na strom na konci tábora. Buď to byl nějakej kretén, nebo se mi jednotka už pošahala. Upírá na mě ty svoje vševědoucí bulvy, doslova mě s nima propaluje, už jenom za to, bych mu dal ránu. Že já si s sebou nevzal náhradní oblečení, moh sem tomu všemu předejít. No jo, jenomže kdo čekal, že ten skřet bude tak.. tak.. kurva, tak eroticky nažhavenej a žádoucí, až mě to razilo na kolena… překousnu cigaretu, jak silně zatnu čelisti. „Do hajzlu…“

„Mě se zdá, že nejsi ve svý kůži, co, šéfe.“ Vrhne na mě krátkej pohled Edward a začne se drbat v hlavě. „Víš, kdybych-“

„Zmlkni, Edwarde, teď nechci nic slyšet. A ty, Johne… řekni tomu malýmu teploušovi, ať na mě přestane takle čumět, jinak se mu už nikdy při pohledu na tebe, nepostaví.“

„Ty máš co říkat, ty buz-“ už po několikátý mu Mexičan přiloží ruku k držce a zacpe mu jí. Následně ho neurvale odtáhne od stolu, zpátky do jejich stanu. No, nesere se s nim. Doufám, že mu ty prášky přestanou brzo účinkovat, jinak mu fakt podřežu varlata a na závěr uříznu ptáka.

Vzduch pročísne ostrej výkřik. Všichni hned vyskočí na nohy a v čele se mnou se vydáme po stopě toho zvuku. Čim blíž sme, tim víc je zřetelnější vrčení a tiché sténání. No, sténání zrovna ne, ale někdo bolestně syká. Zpomalíme krok. Mám totiž takový neblahý tušení že vim, kdo to tam je. Pro jistotu si z pod opasku vytáhnu pistoli. Vyjdeme zpoza stromu a bingo. Přesně jak sem si myslel. Někdo za mnou tvrdě zakleje.

Deniel se válí na zemi jako pytel brambor, z hrudi mu stejká krev a pomalu se šoupe pryč. Nad nim se tyčí jedna a ta samá šelma, kvůli který sem to napral do stromu. Povzdechnu si. Že by byla můj osobní poltergeist?

„Hej, čičíííí.“ Upozornim na sebe, aby se věnovala mě, a ne tomu blbci, co si jen tak vyšel do džungle bez doprovodu. „Idiote.“ Řeknu, ale směřuju to Denielovi. Velká mohutná kočka se na mě otočí. Zřejmě poznala i ona mě, protože se přikrčí a vycení ty svý obří tesáky. Očividně se chystá ke skoku na mojí osobu. Nasrat. „E-e.“ zamávám zbraní a vytřelim do vzduchu varovnej výstřel. Kočka se přikrčí a vycení zuby. „Bejt tebou, tak bych to vzdal, číčo. Nechtěj, abych si z tebe udělal kabát.“ Upře svý ohnivě rudý oči do těch mejch a neklidně pohazuje ocasem ze strany na stranu. Hrdelně vrčí.

Chlapy za mnou stojej, a ani se nehnou. Ne že by měli strach, i když, kdo by jim to zazlíval. Podle mýho, maj před tou kočkou respekt. Tak jako já, ale musim zachránit toho blba. Ne že by se mi zrovna chtělo, ale… „No tak holka, vzdej to.“ Pomalu se sunu směrem k Denielovi, zatímco kočka následuje moje pohyby. Když konečně stanu před nim, kočka se zase!!! zazubí a vběhne do houští.

„Zdálo se mi to, nebo se ta děvka normálně.. zazubila?“

„No, rozhodně předvedla, jaký krásný zuby má.“

Zasunu si pistoli zpátky na místo a otočim se k tomu blonďatýmu pablbovi. Ten se snaží posadit a přitom držet jazyk za zuby. Rány na hrudi sou celkem tři. Podle mýho od drápů. Docela solidně to krvácí a bylo by normální, kdyby dostal šok. Není na to zvyklej, není to voják.

„Co sis kurva myslel, když ses vydal do džungle?!“ začnu ho drezírovat. Kleknu si k němu. Podívá se na mě vyděšenýma zelenýma očima. Snaží se hrát hrdinu a jeho oči přitom jasně řikaj, jak velkej má strach. Tse. „Irone, připrav obvazy, dezinfekci a nějaký tlumící prášky. Pozdějš je budem potřebovat.“ Přikážu mu a podeberu Deniela podpaží. „Tak poď, ty hrdino. Teď teprve se ukáže, jak umíš držet jazyk za zuby.“

Dotáhnu ho za pozornýho sledování ostatních do kuchyně, kde ho nechám žuchnout na dřevěnou lavici. Vyhekne. V hloubi duše cejtim zákeřnou radost z toho, co teď Deniela čeká. Už se nemůžu dočkat. Se stále se zvětšujícim úsměvem čekám, až sem dotáhne Iron. Mezitím si zapálim cigáro.

„To ho jako budeš ošetřovat tady?“ vodevře si dveře a vejde dovnitř se všim potřebnym. Hodí to na stůl s hlasitym třísknutim. Podívá se na blonďáka, co se sotva drží při vědomí. Ani sem si nevšimnul, že sjel na záda a teď se válí na lavici.

„Hmmm, jo. Nikde jinde to neni tak…pffff hahahaa, sterilní, jako tady.“ Zašklebim se kysele a strčim si cigáro za ucho.

„Seš hajzl.“ Ozve se od Irona, když sleduje, jak navlíkám nit na jehlu a škodolibě se usmívám. Přimhouřim oči.

„To si kurva piš.“ Vyženu ho posunkem ruky a stoupnu si nad Deniela. Sklonim se k jeho bolestí zkřivený tváři. Těkám pohledem mezi jeho očima a užívám si to napětí, tu chvíli, kdy se jeho tělo třese před tim, co má přijít. „Tohle tě bude hodně bolet.“ Šeptám mu do rtů. „Je jenom na tobě, jestli to vydržíš nebo ne. I když, takovej floutek jako ty, nemá výdrž, aby zůstal při vědomí, co?“ jeho grimasa bolesti se změní na grimasu vzteku a bolesti. Rozechvělé rty se pootevřou.

„U-uvidíme.“ Vypadne z něj a bojovně naladěný oči mě začnou fascinovat. Prosim, chce dokázat, jakej je frajer? Nebudu mu stát v cestě.

„Udělám ti to tvrdě.“

„S-slibuješ?“

Pousměju se, olíznu mu koutek rtů. „Si piš.“ A pak už na nic nečekám. Položim mu jednu ruku na břicho, abych si ho udržel na místě. Jenže, když se válí na lavici a já s nad nim musim sklánět, je to dost nepraktický. Přitáhnu si potřebný věci a prostě si mu dřepnu na boky. Je mi jasný, že musim bejt těžkej, na jeho..pfff, tělíčko, ale co. Chce to tvrdě, má to mít. Pod mojí tíhou vyhekne, ale nese to celkem statečně. Pousměju se, tak teď uvidíme, co v tobě je, mladej.

Natáhnu se pro desinfekci a naleju jí na buničinu. „Předem to musíme vyčistit. Takže, zatni zuby.“ Varuju ho ledabyle a prostě mu buničinou napuštěnou desinfekcí, začnu přejíždět nejprve okolo ran. Přesto, odér, kterej s desinfekce vychází, má neblahej vliv na jeho tělo, který s sebou škubne. Nevědomky mi položí ruce na stehna. Nechám to bejt, nějakou oporu mít musí.

Zatím mu z tlamy nevyšel jedinej hlasitej sten, ale spíš takový přidušený zavrčení. No, tak o něco přitlačíme. Desinfekce tentokrát zajede i do ran a to už začne reagovat. Bohužel ne tak, jak bych chtěl. Tim že si hodil svoje ruce na moje stehna, mi teď zarývá nehty do kůže, který se to samozřejmě nelíbí. A mě taky ne. Nepřátelsky zavrčim a o něco přitlačim. To samý udělá i ten malej hajz. Fajn, chce si hrát?! Žádný léky proti bolesti. To nasrat! Ovšem, snažim se mu to vyčistit všechno a pořádně. Kdyby tady chytil nějakou infekci a pak to obrátil proti nám, byly bysme v hajzlu. A že tady se dá chytit leccos a lehce.

Po několika minutách svědomité péče, vypadáme opět oba fakt úžasně. Ten dejchá, jak kdyby běžel tři tejdny bez přestávky, hrudník zarudlej a občas ještě krvavej. Moje nohy zase nesou rudý škrábance, který postupně přecházej v hlubší krvácející rýhy.  Že mi se vždycky dokážem rozrajcovat až do krve, to je mi záhadou. Každopádně, vypadáme úplně stejně, jako když sme se včera vrátili z vodopádů. Poškrábaný s nasranýma ksichtama a v očích s nenávistí, která ale kryje vášeň.

Kurva… je fakt, že tenhle prcek mě dokáže vzrušit… hrozně rychle. Nevim proč a strašně mě to sere, ale prostě to tak je. A navíc… ještě NEOMDLEL!

--

Iron seděl venku, svoje mohutný tělo složený v zelenym rozkládacim křesílku. U pusy si držel kubánskej doutník a v klidu si pokuřoval. Kochal se výhledem jak do džungle, tak do kuchyně, kde se Nix snažil zrasit toho malýho snoba. Se zaujetím sledoval, jak se Nix snaží způsobit mu co největší bolest, jak se ho snaží pokořit. Kdyby ho neznal, řekl by, že si chce před tím klukem něco dokázat. Možná že to tak je, ale.. čert ví.

„Hej, Irone. Jak dlouho myslíš, že tu ten náfuka ještě bude?“  přijde k němu Edward a sedne si do hlíny. Rukou si projede zvlhlé kaštanové vlasy. Dlouho si je nestříhal, za chvíli mu dosáhnou až na ramena.

„Nemám tušení. Řek bych, že tu skejsne hodně dlouho.“ Rozhlídne se po obloze, kde se začnou seskupovat tmavé mraky. Ve vzduchu je cítit napětí.

„A do prdele.“