Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přijetí do jednotky?

13. 4. 2012

 

 

A taky že bylo. I přes proslov, který měl Nix k Johnatanovi a následně k Cheessovi, se nic nezměnilo. Mladý roztomilý voják se akorát urazil, slušně poslal Nixe do prdele s tím, že nebudu držet půst jenom proto, že já nechci Nixovi dát. To se dotklo i mě a nedivil jsem se mu, že chytil Cheesse pod krkem, odnesl ho ke kádi s vodou a trošku ho tam topil. Pár sekund… minut… pak jsem to přestal počítat. Johnatan chtěl samozřejmě Cheesse bránit, ale zastavil ho Iron s tím, že je to potřeba. Kvůli morálce v táboře.

Ve finále pak přišel Johnatan za Fredem a dal mu takovou pěstí, až si o roh skříně rozrazil obočí. Tonny s Edwardem je od sebe pak museli odtrhnout, protože Fred si to nechtěl nechat líbit.

„Vy se tady furt miliskujete a my ostatní toho máme po krk! Mohli byste to dělat aspoň decentně a ne všem na očích!“ vykřikoval slova, při kterých ostatní souhlasně kývali. Tedy kromě Nixe a Cheesse, který mu po topení, dával lekce chování na veřejnosti.

Když je tak pozoruju, nejde mi do hlavy, jak tihle různorodí lidé dokáží spolu vycházet a naprosto bez slov si chránit prdel a postupovat tak, aby nikdo z nich nepřišel k úhoně. Ke všem svým rozdílům tvoří nerozdělitelný celek. A přitom se tady dohadujou jako malý haranti. Je to pro mě záhada.

Po třech dnech rádiového ticha, jídla, kterému pomalu rostli křídla a zábavy, která se týkala rvaček a hry zvané „Podrž“, to byl děs. A v čem spočívala hra? V kámen nůžky papír a v následné rvačce. Ten kdo prohrál, podržel. Nechci vědět komu a co. Stačí mi, že při rvačkách se tak zřídili, až je Nix sám srovnal. Nix tady funguje jako takový robocop. Alespoň mi to tak přijde. Je nabušenej, vždycky všechny srovná a nikdo si na něj nic nedovolí. Kromě mě, Irona, Johna… no dobře, tak nějak všichni se všema. A navíc… Mám hlad. Celý tři dny jsem jedl jenom to, co má v kufru a, sem si jistý, že kdyby na to přišli, zabili by mě. Možná… možná bych jim mohl nějak pomoct…

„Uhni, blonďáku.“ Strčí do mě Cheess a projde kolem mě do kuchyně. Ne, seru na ně. Když se ke mně takhle chovají, budu se chovat tak já k nim.

„Páni, to je ale horko.“ Vzdychnu si, oči si zastíním rukama, abych se mohl podívat k obloze. Na nebi ani jeden mráček. Spíš poletující ptáci a opice. Ty někdy dělají pěkný kravál, ale docela se mi to líbí. Je to tu jiné než v těch uhlazených městech v Americe…. Ach, už z toho všeho blbnu. Ve společenských kalhotách a v košili je mi opravdu horko. Nechci tady chodit bez svršku, takže to musím přetrpět. Kromě obleků jsem si nic jiného nevzal, takže se dost potím. Navíc to začíná štípat a kousat, no je to hnus. Nepříjemné. Asi tu vypustím duši.

„Hej, blonďáku.“ Tohle oslovení mi už leze krkem! Otočím se, že sjedu toho, kdo mě tak nazval, ale  neudělám to. Stojí za mnou Iron a mávne na mě rukou. „Poď sem.“ Chvilku se na něj dívám, pak se rozhoupu a udělám pár kroků k němu. Pak jdu za ním. Tenhle člověk je jediný, komu tady, v tom vzěřinci věřím. Takže jdu za ním do stanu. Mezi dveřmi se zastavím, když mi do obličeje přistane kus oblečení. Podívám se na to. Je to nazelenalé tílko a vojenské kraťasy. Nevěřícmě se mu podívám do obličeje. „Mělo by ti to bejt. Je to Cheessovo a vy ste tak nějak stejně velcí.“ Skloní se a začne se přehrabovat v okolních věcech. „Ještě tu někde mám boty, v těchhle polobotkách tady chodit nemůžeš.“

Přimhouřím oči. „Proč tohle děláš?“ zvedne se od svého přehrabování a prstem si poklepe o bradu. Pak se na mě vážně podívá. Jeho oči jsou nesmírně chytrý.

„Možná proto že jsi jediný, kdo má k Nixovi blíž, než my všichni ostatní.“ Bez toho, aniž by to vysvětlil, mi do náruče hodí kanady a vystrčí mě ze dveří. Zabouchne je. Pak je otevře, natáhne ke mně velkou pracku a rozcuchá mi učesané, gelem upravené vlasy. „Takle to bude vypadat líp.“  zavře je, teď už definitivně. Zakroutím hlavou, podívajíc se na oblečení ve své ruce. Tohle je zvláštní.

Ale jsem mu za to neskutečně vděčný. V tomhle oblečení už se to nedalo vydržet. Zapadnu tedy dál do džungle, abych měl soukromí a převléknu se tam. Kupodivu mi to opravdu všechno sedí. A- sakra, je v tom nádherně. Uvolněně se nadechnu. Je to skvělý pocit, sundat ten oblek a vzít si na sebe tohle. Moje kůže dýchá, vánek proniká, kam chce… ach bože, tohle je dokonalost. Podívám se na oblek ve svých rukou, pak na oblečení co mám na sobě a pak zase na oblek. Bez rozmýšlení oblek hodím k zemi a odejdu. Zvažuju, že bych to udělal se všemi svými obleky, při nejmenším by to byl povznášející pocit.

--

Jo, cítím se líp. Tohle oblečení mi překvapivě sedí jako druhá kůže. Že by na tom něco bylo?... Ozve se pískot. Otočím se za ním. Přichází od Edwarda, který sedí na sudu piva a brousí si nože. Mrkne na mě, ukáže nožem na moje oblečení. „Sekne ti to, mladej.“ Sjede pohledem znovu k nožům. „Myslim, že takle sem víc zapadneš.“ Překvapí mě to, ale zároveň mile potěší. Že bych to soužití měl teď o něco lehčí? Možná ano, protože když potkám Lexe, nevěřícně mě obejde dokola, zvedne palec se zářivým úsměvem a jde si zas po své práci. Tonny mi na krk ještě hodí psí známky, nevím, kde je vyhrabal a upraví mi je na hrudi. Kriticky, potěšeně si změří své dílo.

„Je tam jenom číslo naší jednotky, pod kterym nás oficiálně šéfové uvádí a jméno, který hrdě nesem. Teď vypadáš jako jeden z nás.“ Poplácá mě po rameni. „Kor to fešný zranění od tý šelmy, paráda.“ a vypaří se. Chvilku stojím na místě, než se definitivně rozhodnu.

Vlítnu do kuchyně, ověřím si, že tam nikdo kromě mě není a otevřu kufr. Vyhrabu z nich všechny možné věci, naházím je pod pult a dám se do práce. Tohle přidat tam, tohle trochu povařit, tohle dát zase sem a tohle dovařit. Za chvilku se nadechnu dokonalé, žaludek kručící, vůně.  Připravím to na talíře, hezky naaranžuju, postavím to na stůl, u kterého dočasně spím a čekám. Nemusím počítat minuty, stačí jen sekundy.

Během pěti sekund se rozrazí dveře, dusot těžkých nohou zní z venku jako nájezd koní. Všichni se snaží vecpat do kuchyně jako první, takže se div neseknou ve dveřích. Na obličejích mají nevěřícně hladový výraz, když se dívají na talíře s jídlem. Nedotknou se ho, jenom na něj civí.

„Je to celý pro vás, pánové.“ Jako jeden muž se na mě okamžitě otočí. Zbožný výraz v obličejích. „No tak, jen do toho, je to vaše.“ Dál už nečekají. Jako smečka hladových vlků se vrhnou na jídlo a jedí takovým stylem, že sotva můžou dýchat. Jenom jeden jediný se toho nedotkne. Jenom jeden jediný ke mně přijde blíž, nakloní se nade mě a prstem se zahákne za psí známky.

„Proč.“

„Začali se ke mně chovat jako lidi.“ Chvilku mi hledí do očí, těká mezi nimi, prokousává se do jejich hlubin. Přikývne, pustí známky a odejde z kuchyně pryč. On snad nebude jíst? Ale-

„Nech ho bejt. Příde, až bude chtít.“ Odpoví Iron, který už to všechno spořádal a špičkou nože se rýpal v zubech. „Jeho hrdost asi dostala na frak, že tě tak rychle přijmuli. To víš. Když už nejsi kravaťák. Nix to těžce nese. Je poslední dobou-“

„-emočně nestabilní. Navíc, teď ho už nebudeš dráždit svejma oblekama…“ Dopoví Edward a podloží si bradu rukou. Emočně nestabilní? Podívám se na dveře od kuchyně. Všichni tady musí být emočně nestabilní. Ať si to chci přiznat nebo ne, mrzí mě, že si nedal…. Čekal jsem na jeho reakci, ale žádné jsem se nedočkal… Není divu, ale mohl aspoň ochutnat. Zrudnu nad svými myšlenkami. Bože, už z toho všeho fakt šílím. Ještě pár dní tady a stane se ze mě vyšinutý, asociální neandrtálec, se sklony k rozmnožování se stejným pohlavím…. Br.. Vyhnu se Ironovu pohledu, který je všeříkající.

Tohle tedy ne. Popadnu Nixovu porci a s doprovodným pohledem všech ostatních se seberu a jdu za ním.

„Nixi!“ naprosto mě ignoruje a rázuje si to ke svýmu stanu. „Tak Nixi! NIXI!“ zařvu, ale pořád nic. Jde dál, absolutně si mě nevšímá. Však já vím, že mě slyší, ale tak rychle se nevzdám. Zabouchne za sebou dveře. Nedělá mi problémy rozrazit dveře a vřítit se mu do stanu. „Tys mě neslyšel?!“

„Vypadni.“ Lehne si na postel, ruku si hodí přes oči, nohu pokrčí v koleni.

„Tak to teda ne. Udělal jsem jídlo a chci, abys ho snědl.“

„Jdi do prdele.“

„Přestaň se chovat jako malej harant a najez se!“ vymrští se do sedu, chytne mě pod krkem- zřejmě si to neskutečně oblíbil- a přitáhne si mě k sobě. Samozřejmě mi skoro úplně zamezí přísunu vzduchu, ale neodtáhnu se. Zpříma mu hledím do jasně modrých očí a neuhnu. Stojím si za svým. Jeho dech je zrychlený, dotýká se mojí tváře, což je takový pidi spouštěč pro moje libido…

„Neskutečně mě sereš.“

„To.. samé.. můžu říct…já o…tobě.“ Zasípám přiškrceně. „Musíš jíst…“ Stisk ještě víc zesílí a spolu s tím si mě přitáhne ještě blíž. Naše rty se téměř dotýkají. Cítím, jak mu ve spodním rtu tepe. Moje srdce se rozbuší rychleji.

„Mám sto chutí tě zabít.“ Vybídnu ho očima, aby to udělal. Ale on udělá úplně něco jiného. Prudce se mi vrhne na rty. Jazykem okamžitě vpluje dovnitř, hltá každičkou příchuť mých úst, nedovolí mi nadechnout se, jenom si hrubě bere to, co může.

A co. Já mu to s radostí dám. Jo, tenhle chlap, ať už je to k nevíře, mě dokáže uspokojit jako nikdo jiný. Dokáže mě rozparádit, přivést až na okraj bezedné slasti, k neskutečnému chtíči, který mi téměř rozerve tělo na milion součástí a ano- je to i v tom, že je to právě on. Nix. Vzrušuje mě, že původcem všeho je Nix. To je na tom to delikátní, to, co je na tom dokonalé. Už si nic nenamlouvám. Souhra mezi námi v sexu, je nezpochybnitelná a to jsme měli, no.. dva… jestli se to tak dá říct. V tomhle si dokážeme být rovnocennými soupeři, kdežto jinak je on silnější a já ten slabší. Tady je to chvilku on, chvilku já. A jelikož já teď nechci zůstat pozadu, opatrně položím talíř s jídlem na matraci a vrhnu se na něj. Znovu ho povalím, sednu si mu na boky a rukama mu zajedu pod zelené tílko. Psí známky se mu sesunou na odhalenou kůži. Zastudí ho to, poznám to podle drobné husí kůže pod prsty.

Jeho ruka na mém krku mě začíná vzrušovat. To násilí, primitivnost, Nixova povaha… kdybych měl být sprostý, řekl bych…. Do prdele, to je kurva ono!

Jsem to teď já, kdo hltá Nixova ústa, kdo se dobývá hlouběji do jeho nitra. Kdo chce být původcem slastí na jeho těle. Druhou ruku mi drsně vsune zezadu za kalhoty, prsty nastavený tak, aby mi jeho nehty drhly kůži na zadku. Zamravenčí mi v podbřišku. Vzrušení ve mně stoupá neskutečně rychle. Jsem hladový po dotecích, po Nixově těle, po tom jeho- ach bože ano, chci ten jeho mohutný penis cítit v sobě. Tak hluboko, jak jen to půjde. Chci ho mít v ústech, chci cítit první záškuby na něm. Napnutí svalů na Nixově břiše, napínající se svaly pod kůží, přerývavý dech u svého ucha, pohled upřený do mých očí, které by přivíral slastí. Sakra, já ho chci hned teď- nahého, nebo oblečeného. Musím, potřebuju, chci….

„Sakra, Nixi-“ zavrčím, když se provokativně proškrábe až k mým dvojčatům. Rukama se mu zachytím za krk, čelem se opřu o jeho. Můj dech ho hladí po tváři, jeho jazyk vlhčí mé rty. Ruku z krku už sundal a právě tou mi beze spěchu rozepíná kalhoty.

„Co, mám snad přestat?“ vydechne mi do úst, než je opět ucpe svým jazykem. Nechám ho, aby jím zajížděl, kam je libo. Poddám se jeho rukám, které se obě nyní starají o moje přirození. Lehce se zhoupnu v bocích, čímž se ještě víc rozdráždím. Slastně vydechnu. Silnou rukou ho obejme, líně se táhne dolů a pak nahoru. Dělá to pomalu, dráždivě, úplná opak toho, jak dravě mi rejdí v puse. Nehty druhé ruky si pořád hrají s dvojčaty. Škrabkají je, někdy jemně pohladí. Přesto, drsnost Nixovi kůže mě dole škrábe sama o sobě.

„Udělej to- aaah- a zabiju tě-“ olíznu mu špičku nosu. Hrdelní smích, který vypustí z úst, mě rozpálí. Dostane se mi pod kůži, do kostí, do duše. Jeho silné tělo se posadí, sjedu mu přesně do klína. Můžu tak cítit, jak vzrušený je on sám. A řekl bych, že docela dost. Je zajímavé, jak rádi bychom se zabili, sedřeli ze sebe kůži, ale zároveň po sobě toužíme. Sice si vždycky začne on, ale já nemůžu odolat. Musel bych si namlátit, kdybych na jeho výzvu řekl ne.

Nohy zkroutí do lehkého tureckého sedu, rukou mě chytí pod zadkem a donutí mě si kleknout. Můj hrudník je tak ve výšce jeho rtů. Přes tričko vsaje jednu z mých bradavek. Zakloním hlavu a nechám svůj sten proniknout skrz plátěné stěny stanu. Je mi jedno, kdo to uslyší, a navíc, tady je to víc než na denním programu. Jednou rukou si mě přidružuje na zádech, druhou mě stále zpracovává v klíně. Avšak pořád tím líným tempem, takže nehrozí, že bych se za pár sekund udělal. O to víc je moje potřeba naléhavější. A to, co právě dělá s mojí bradavkou- bože, to je ještě lepší, než kdyby to udělal přímo na kůži.

Saje ji, hryže do ní, lehce jí tahá… když se zaměří na druhou, zůstane po jeho vpádu jen vlhké kolečko na tílku. Rád bych se nějak zapojil, ale nemůžu. Nejsem schopný cokoliv udělat, alespoň ne pro teď. Jen mu zatínám ruce do ramenou, tisknu se k němu a občas poposkočím, aby můj penis sjel v jeho dlani. Vlhký teplý jazyk se najednou ocitne na klíční kosti, společně se zuby. „Tak nedočkavý.“ Syčí zlověstně a ten zvuk- sakra, asi opravdu budu na zlobivé chlapce. Otec měl pravdu. Jsem ztracený případ. Vrátím hlavu na své původní místo, abych se mu mohl povídat do očí. Září jako noční obloha, ztmavlé touhou, vášní…divokostí, které má v sobě tenhle zabiják požehnaně. Na chvilku se v těch očích ztratím. Jsou nekonečné, krásné, na takový typ muže, jakým je. Ale co…

Chytnu jeho tvář do dlaní a cudně ho políbím na rty. „Chci všechno, co mi můžeš dát. Nedrž se zpátky.“ Doslova mu dám návod, jak to udělat. Tak, jak chce. Chci to po jeho. Tvrdé zacházení se mnou- miluju. Oči přimhouří do úzké štěrbiny, ruka v klíně se přestane pohybovat. Náhle je v ovzduší vysoké napětí.

„S tím počítej.“ Chytne mě za boky, položí na záda na matraci a vstane. Sleduju ho s přivřenýma očima, hruď se mi divoce zvedá a srdce buší ještě rychleji. Přímo před mýma očima si svlíkne tričko a bez toho, aniž by se podíval jinam, než do mých očí, si stáhne kalhoty i se spodním prádlem. Stojí přede mnou v rouše Adamově. Nemůžu se toho pohledu nabažit. Je úplně stejný tak, jako jsem ho viděl u vodopádů. Jen místo kapek vody, mu po těle sjíždí kapky potu. Neodolám a vstanu. Výškové rozdíly jsou teď hodně znát, ale o to je to vzrušujícnější.

Jako náměsíčný se dotknu jeho zjizvené hrudi, plochého bříška s vypracovanými svaly, pevných boků, silných ramen, šlachovitého krku. Nakloním se dopředu a vtisknu mu polibek těsně vedle pravé bradavky. Jeho kůže chutná jako ten nejlepší ovocný pohár z pařížských cukráren. Navlhčím si rty a další polibek tentokrát směřuju na bradavku. Teď mu z úst vyrazí tichý sten. To mě zatahá za citlivé sluchovody. Ruce mu opřu o hruď a prudce ho narazím na knihovnu. Zatnu mu nehty do kůže a mezitím, co začnu klesat níž a jazykem si bruslím po těle dolů, moje prsty nechávají rudé koleje na kůži. Dopadnu na kolena, před očima jeho chloubu v plné kráse.

Nahlas polknu. Tohle je to nejlepší, co mě v džungli mohlo potkat. Nixovo tělo.  Zavřu oči a pojmu do pusy nádhernou špičku. Je tvrdý a přitom hebký jako japonské hedvábí. Zapojím i ruce. Jemně ho hladím nahoru a dolu, zatímco moje rty s jazykem pracují na špičce. Prsty druhé ruky sjedou k varlatům, kde je začnou něžně třít, lehce mačkat, převalovat je na dlani. Očima zabruslím k Nixově pohledu.

Oči má zavřené, hlavu napnutou ke stropu, respektive k opicím, co se na nás zvědavě dívají. Nevšiml jsem si, že Nix ještě nemá střechu.. ale, kdo by si toho všímal, když má před sebou vzezření boha. Snaží se ovládat, nevydat ani jeden sten, ale čím dýl to dělám, tím hůř mu to jde. Když ucítím ten první záchvěv, nechám toho a začnu mu oždibovat zuby vnitřní stranu stehen. To se mu zřejmě tolik nelíbí, protože mě uchopí za vlasy a násilím si mě vytáhne k sobě. Hned jak stanu pevně na zemi, vecpe svůj jazyk do mých rtů a prohodíme se. Ted sem to já, kdo se opírá o knihovnu, bez kalhot….

Olízne si rty, vášeň by mohla doslova odkapávat z jeho slin. „Teď se otoč.“ Přikáže mi podmanivým hlasem. Tomu se prostě nedá odporovat, bůh ví, že ani nechci. Otočím se čelem ke knihovně, mravenčení v těle mi sílí. Nemůžu se dočkat toho, co Nix vymyslel. V podkolení jamce ucítím jeho silnou ruku. Podmaním se jeho tlaku a nechám si nohu zvednout. Opře mi ji o desku stolu. Fajn, moje srdce poskočí radostí. Za sebou ucítím jeho pevnou hruď, jak se mi opírá o záda. Raději pevně zapřu nohu o stůl, pro jistotu.

Jednou rukou mě chytne kolem pasu, druhou ruku vztáhne dopředu a prudce, bez varování, ho do mě vrazí. Zabolí to, co si budu nalhávat, že ne. Ale ta bolest je přesně ta, kterou jsem chtěl, potřeboval cítit. Ten pocit naplnění, když ho do mě vrazí napoprvé, bez přípravy a ještě až po kořen, to je něco, co se nedá popsat. Z očí mi sjedou slzy, nehty se mu musí zarýt do kůže, ale jestli je na tom stejně, jako já, a jako že je, donese ho to naopak ještě výš.  Naše klíny se o sebe opírají, jeho vlhká hruď se tře o moje zpocená zadá. Aby toho nebylo málo, levou rukou mi z břicha sjede na stehno a pomalý pohybem ze stehna sjede k penisu. Tím to všechno začne. První příraz a první uchopení. Následuje divoká souhra, pohybů boků a rukou, při které bych až radostí, slastí brečel.

„Nixi..!“ vyhrknu jeho jméno v jednu chvíli a právě v tu chvíli se stane ještě divočejším. Snažím se ho držet jak jen to jde, ale brzy se musím předklonit a zapřít se o knihovnu. Tím dostane trochu víc volnosti, což je pro moje tělo destruktivní a finální část. Orgasmus mi přímo vybouchne před očima. Svaly se mi stáhnou, nehty zaryjí do dřeva, tělo se napne jako struna. Oba dva se uděláme současně, a to díky mým stahující se svalům.

Zapřený čelem o vlhké hřbety knih a s rozechvělou nohou na stole, zhluboka dýchám. Celé tělo se mi třese sílou sexu a toho, co následovalo pak. Nix mi za zády funí do ucha, ale dělá ještě něco jiného. Něco, co si zřejmě sám neuvědomuje. Bříškem palce mi hladí stehno nohy, kterou mám stále ještě zvednutou a opřenou o stůl. Něžné, jemné gesto… na které ho nebudu upozorňovat, určitě by se rozčílil. Teď, v rozpacích, nevím, jestli se prostě sebrat a odejít, nebo něco říct…. Vůně sexu se ještě vznáší ve vzduchu, ale ta chvíle samotná je pryč. Teď jsme zase nepřátelé.

Přesto, nadzvednu se v bocích, nechám ho vyklouznout a sehnu se pro kalhoty. Navlíknu si je na sebe a s hlubokým nádechem se otočím. Jeho pohled je najednou tak zranitelný, až mě to zaskočí. Avšak kvůli němu a i kvůli sobě, se vytáhnu na špičky, políbím ho a naposled se mu kouknu do tváře.

„Sněz to.“ S tím ho pohladím a, co mi tělo dovolí, rychle opustím stan.

 

 

soldiers_by_andreewallin.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

smutně kukáám

(sisi/ctenar, 20. 11. 2012 16:13)

Pokračování ? :( :(

kurna

(sisi/ctenar, 14. 4. 2012 20:47)

tojo king !' :D tohle měl udělat ! přesně !! XD

Hezkýýý

(Mysticia-sama, 14. 4. 2012 17:32)

Tak to byl masakr! Fakt hustej dílek, těším se na pokráčko ^^

AAAAAAAAAAAAAAAAAA

(Zulík, 14. 4. 2012 17:26)

Blondáčik boduje.

*slint*

(Yoku, 13. 4. 2012 21:04)

Ten jejich vztah je úžasnej. Takovej krásně živočišnej a místama jemnej~ Nix měkne, co xD těším se na další dílek :3