Jdi na obsah Jdi na menu
 


Soldier

24. 12. 2011

 

 

 

Drž mou ruku blízko srdce

Drž mou ruku, ať nevyklouznu lehce.

Drž mě co nejblíž sobě

Drž mě, a dej tak šanci naší lásce

Ewan Grey

 

Člověk by si dokázal představit, žít ve velkém, přepychově zařízeném domě s nejmodernější elektronikou na pláži na Karibských ostrovech. S tučně nabitým kontem a třemi ferrari v garáži. Každý den jet na nákupy, chodit do drahých obchodů, nakupovat drahé šperky. Chodit na drahé, prestižní večírky, bavit se s vlivnými lidmi a nikdy nesáhnout na manuální práci. Jen si užívat život na proutěném lehátku za několik tisíc, s lahodným koktejlem a předraženými brýlemi u samého břehu oceánu. Život v samém luxusu.

Nikdo by si však nedokázal představit život mezi vojáky. Upocenými, silnými muži s drsným, až sprostým humorem. Choutky k sexu, schválně vyvolávajíc konflikty, které ústí ve rvačky. Jíst každý den něco absolutně nepoživatelného, pravidelně se válet v blátě, prachu, v dešti zdolávat obrovské vzdálenosti, jež prověří vaše psychické i fyzické schopnosti. Každý den čelit smrti a bolesti. Život v pekle.

Já si to však představit dokážu. Jsem voják. Velitel jednotky, která je posílána do těch nejtěžších akcí, kde už žádná jiná jednotka nemá šanci na úspěch. Velitel jednotky, která vždycky drží při sobě a tím snadno přežije. Velitel jednotky, která má vynikající výsledky, ale ostatní velitelé a nadřízení se jí bojí. Velitel jednotky, která se nepodřizuje žádným daným zákonům, ani se nikomu nezodpovídá. Velitel jednotky, která jde tvrdě za svým a bezchybně plní úkoly. Já jsem velitel jednotky Spear. Jsem Nix Grey, přezdívaný Invictus. Latinsky- neporazitelný. Jsem hrdý na to, že mohu být součástí prachu a bláta. Jsem hrdý na to, že velím této jednotce a mám šanci z části ovládat svět.

 V mojí jednotce jsou samí ostřílení, tvrdí hoši, kteří by byly schopní zabít i dítě. Jsou úžasně výkonní a všestranní. Jejich krédem je zabít a přežít, nikdy se neohlížejí zpátky, nikdy se nedívají okolo. Dělají to, co jim je zadáno a to, co jim přikážu. Avšak, přesto jsou to dobří chlapy, vedle kterých by mi bylo ctí zemřít. A já nejsem o nic lepší. Žádná soudnost, žádné ptaní, žádné předpisy. Neřídím se ničím, co by mě mohlo omezovat a tím i úspěšnost mise. Moji chlapy mi plně důvěřují, i přesto, že jsem o něco mladší. Avšak ošlehaný válkami a neustálými boji o něco, vypadám snad starší, než můj otec… Grázl jeden. Zabil matku, bratra znetvořil a utekl. Díky mým známým už není mezi námi. Naštěstí. Nemohl sem pomalu ani vystát, že takovej kretén a šmejd je můj otec.

Chlapy to nakonec vzali v pohodě. Měl sem docela strach, jak to vezmou, protože i když jsou takový jací jsou, za tohle by pachatele postavili ke zdi. Moje jednotka mě však jenom poplácala po zádech a popřála upřímnou soustrast. Vzhledem k tomu, že jsem v armádě, nemůžu se o bráchu starat, takže sem mu ze svého platu zaplatil speciální pomoc a každý měsíc jí nechávám posílat peníze. Ewan říká, když si voláme, že je to milá žena. Jmenuje se Liones a svědomitě se o něj stará. Byla by asi dobrá partnerka, kdyby můj brácha… ach jo. Nikdy se toho nezbavim…

 

Momentálně sme se vrátili z jedný mise, ze který by měli kápnout tučný prachy. Celá jednotka se na to těší, protože další den sme dostali propustky.

„Hej, Johne, nepotáhnem se podívat do klubu: Růžová dečka? Sio řikala, že naverbovala nový mladý holky.“ Baví se mezi sebou vojáci, jak stráví příští den. Já mezitím sedím na jednom sudu, v puse cigáro a jen tak relaxuju. Fred, ten co teď mluvil, se na Johna vilně podívá. „Nebo bys radši chlapečky? Ty prej má taky.“ Utahuje si s Johna, který měl slabost pro všechno, co bylo mladé, něžné a roztomilé. John si přehodí dlouhé černé vlasy na opačné rameno a přes temné černé oči si Freda přeměří. Podle mýho má předky Indiány, ale on tvrdí, že je to Mexičan. Ať tak, nebo tak na Mexičana má dost americký jméno. Neřeším to. Práci dělá výborně, nemůžu si stěžovat, tak k čemu řešit jeho původ.

„Abys nepřišel o ptáka. Dej si pozor na hubu, Fredíčku.“ Zapitvoří se John a dál si Freda nevšímá. Fred je oproti Johnovi, který je svalnatý, snědší a prostě tak nějak robustní, menší postavy, rozhodně hubenější, ale taky je namakanej. Je bledej, světle modrý vlasy a béžový oči. Strašně rád inklinuje k extravaganci na svý palici. Je to taková naše záchranná bóje. Když se někdo někde ztratí, podle Freda se okamžitě najde. Ten se většinou drží při mně a já jdu vždycky správnym směrem. Sice to má někdy oboustrannej meč, jelikož nás podle něj nepřítel okamžitě zahlídne, ale na to jsme se taky připravili. Dokud o nás nepřítel neví, má na hlavě helmu. Trval na tom, že chce motorkářskou, prej Hells Angels.. Idiot. Bylo mu vyhověno a tak si to po džungli štráduje s touhle helmou na palici. Někdy je jako dítě, ale co. Každá jednotka, pro uchování disciplíny by měla někoho takovýho mít.

„Hej, šéfe!“ pohnu očima Fredovým směrem, ale nepohnu se. Na to sem moc pohodlně usazenej. „Vy nikam nepudete?“ s úsměvem zavrtím hlavou.

„Ne, Frede. Někdo tu být musí, kdyby se něco stalo, nebo ne?“ popotáhnu z cigarety. „Navíc, myslim že ty a John budete Sio naprosto stačit. I když se k vám možná přidá Edward a Tonny. Taky si chtěj užít s holkama.“

„Kundičky kundičky kundičky!! Po celym měsíííííííci! Huráááááá.“ Přilítne Cheess odněkud zpoza kuchyňského stanu a skáče do vzduchu. Je úplně u vytržení ze zítřejší návštěvy Růžové dečky. Cheess je tak trochu rapl, více méně. Dokonce bych i řekl, že je horší než Fred. Otočí se za každou sukní i mini kraťáskama a neustále doráží na Johna. Ten na něj nenechá dopustit, protože Cheess je, přesně, malý a roztomilý. Nepřekvapilo by mě, kdyby to tihle dva spolu táhly. A nebylo by se čemu divit. Chlapy, sice ne všichni, ale většina z nich, spala s téměř celou jednotkou. Neuniknou mi vzdechy, ani sprosté nadávky, které u toho na sebe syčí, ale nechávám je. Proč jim kazit jediné potěšení mezi tropy. Aspoň se nějak zabaví a nedělají píčoviny. Pak jsou plní energie, jelikož dosáhli požadovaného uvolnění a mise jim jdou od ruky.

Já osobně jsem s nikým ze své jednotky nespal. Není to tak, že by se mi to zdálo nechutný, nebo by se mi nikdo nelíbil. Kupodivu, nejhorší, nejobávanější jednotka v zemi a jsou tu samý přitažlivý chlapy. Docela sem se divil, když sem nastoupil, ale co. Dokázal bych si představit s nimi sex, ale.. Musím si udržet autoritu a to by s nastavenou prdelí jinému členovi jednotky, šlo asi těžko. Jak mě napadlo, že bych zrovna já držel? Byl bych líný se prát o dominantní roli, takže bych to byl já, koho by ojeli. Radši si to udělám rukou, i když je to stereotypní. A jít k Sio… nic proti té dámě, ale chodit do těchhle klubů, mě fakt nebaví.

„Hej, Cheessy a kdo řek, že deš s náma?“ vybalí to na něj Fred a plácne ho po zádech. Ublíženě se na něj otočí a snaží si hrát na chudinku. Upřímně, v těžkejch kanadách, v černejch kapsáčích nastrkaných do bot a v bílym propocenym tílku s psíma známkama na krku, mu to nejde. I když, v obličeji je děsně roztomilej. Zavrtím hlavou a pobaveně svoji jednotku pozoruju.

„No tak chlapy, to mi nemůžete udělat! Už sem si nezapíchal ani nepamatuju! Jestli teď nepudu, upadne mi pták!!“ určitě jsem se i zmínil, že jeho slovník je opravdu, ale opravdu vybraný. No co, mezi chlapama, proč ne. Navíc, mluvěj tady tak všichni. John si na sebe hodí světle zelenou vestu s miliony kapsama a upraví si límec.

„Víš, tenhle klub je jenom pro dospělý, Cheessy.“ Oznámí mu ledabyle a začne si šněrovat boty. Cheess se na něj kysele zašklebí.

„To říkáš ty? Ty tam vlezeš a sekne to s tebou, ty homoklacku.“ Prskne vzteky bez sebe a odejde od nich. John se zvedne od bot, zvedne obočí a pak se podívá na Freda.

„Homoklacku?“ Fred zvedne ramena. „A kdo není?“ ohne se zpátky ke svým botám, aby si je došněroval.

Někde v hlavním stanu začne vyzvánět telefon. Mlčky se zvednu ze sudu, odhodím cigaretu a s rukama v kapsách se propletu mezi chlapama. Zasednu k telefonu, dávám si na čas.

„Příjem.“ Vyprsknu rádoby nerudně na dotyčného na druhé straně aparátu.

„Pan Grey?“ jakmile se ten hlas ozve, zatnu pěsti. Vzteky. Nejradši bych okamžitě zlomil sluchátko. „Tady Wayne. No tak, vím, že jste tam.“ Ještě aby to nevěděl, když ví, kdo tu bere telefony. Imbecil. Abych to ujasnil. Momentálně volá můj úhlavní civilní nepřítel. Sponzor naší jednotky, který spolupracuje s generálem Claytonem. To znamená, že nám cáluje zbraně, výbavu, odporné jídlo které máme, akce, prostředky, prostě všechno, na co se tady v táboře podíváme, patří jemu. Denieli Wayn. Mladému spratkovi, který si myslí, že když má prachy a nějakou školu, může si rozkazovat mojí jednotce. Kretén. Bytostně ho nesnáším. Přál bych mu z celého srdce, aby tu s námi strávil týden.

Vsadil bych krk na to, že by ho chlapy vojeli hned, jak by přijel a pak by mu to všechno dali sežrat. To by byl pro mě ráj na zemi, kdybych u toho mohl být. Navíc bych si k tomu někde ukradl popcorn. Skvělá podívaná.

„Jste snad jasnovidec?“ moje nechuť, že mluvím zrovna s ním, je v hlase určitě dost patrná. A vůbec mi to nevadí. Deniel ví, že ho nemám rád a jelikož se on povyšuje nade mě, je to oboustranné.

„V jistém smyslu ano, protože vidím budoucnost, ve které budete spát na palmových listech, pokud se nebudete ke svému nadřízenému chovat slušně.“

„Se vší počestností, já nemám nadřízeného. Nikdo není takový kretén, aby se na něj pasoval. Jelikož každý ví, že by to byla pěkná zhovadilost.“ Pronáším sladce jeho arogantnosti a přitom zatínám levou ruku. Škoda že tu nemám něco..něco..agh! Kretén.

„Slyšel jsem snad něco o kreténovi? Doufám, že jsem se přeslechl, protože by vás to mohlo dostat do problémů.“ Snaží se mi opět vyhrožovat. Tak jako vždycky. Pořád ještě nechápe, že i když mě postaví před disciplinární řízení, nic se mi nestane. Prostě se mě všichni bojí a ví, že chlapy by to jen tak nenechali. Ovšem, tenhle cucák si snaží něco dokázat.

„Ano, slyšel ste o kreténovi, co by se povyšoval na mého nadřízeného, ale takový kretén snad není. Kdyby jo, celá moje jednotka, včetně mě, by chcípla smíchy se slovy: Co je to za buzeranta.“ Na druhé straně je chvíli ticho. Jenom dech prozrazuje, že tam někdo skutečně sedí. S radostí že sem mu vzal na chvíli vítr z plachet, se začnu culit. Wááá, to je kretén, že to svět neviděl.

„Tohle vás bude stát disciplinární-“

„Řízení, jo jasně. A mám si vzít oblek, nebo můžu přijít nahej?“ zašvitořím a třísknu s telefonem. Mám toho plný zuby a už dál nechci poslouchat jeho hlas. Doslova mi leze na nervi. Má štěstí, že nejsem někde poblíž, jinak bych k němu dojel a jednu mu napálil. Otočím se k odchodu a vidím celou jednotku, jak je nalepená na otvíracích dveřích. Je to docela zábavný, je tam takhle vidět. Nalepení na sebe, žhavý po novinkách. „Pan Wayn se hlásil.“

„Aha, takže zítra už máš taky něco v plánu.“ Uhodne Cheess a s Johnem si plácnou. Zasměju se.

„Jasně, Cheessi, mám rande s disciplinární komisí.“

 

 

Jak jinak. Disciplinární řízení bylo krátké sotva pět minut. Samozřejmě, že sem se vyšňořil a to do maskáčových kapsáčů, dokonce sem si „vydrbal“ kanady a to tak, že jsem se vyválel v blátě a měl jsem na sobě jenom vestu s vysokým límcem. Tím byly vidět rozšklebené jizvy, které sem si odnesl z bojů a různých potyček. Prostě jsem byl švihák. Čekal jsem, že na Deniela narazím a to se taky splnilo. Seděl tam u nich, spíše vedle nich a probodával mě očima. Jelikož jsem velice všímavý, musím dodat, že je to pěknej chlap. Jeho oči jsou podivně zelený, tak jakoby jedovatě. Blonďaté vlasy doslova září jako slunce a jeho výška odpovídá výšce…em..to je fuk, jaký vejšce.. Prostě krásnej chlap, ale s radostí bych mu tu hubu rozbil. Ještě ten arogantní výraz, hlavu nahoru, bradu dopředu. Tse.

Snažil se, opravdu se snažil, aby disciplinární komise rozhodla o důkladném trestu, ale jejich rozhodnutí znělo úplně jinak.

„Vzhledem k tomu, že nemáme žádný důkaz o tom, že s vámi takto jednal a také vzhledem k tomu, jakou službu a oddanost dává této zemi, nemáme důvod tohoto, em, milého muže, potrestat.“ Při slovech „milého“, jsem měl opravdu chuť se rozesmát. Ale udržel sem se a jenom se na Deniela culil. Vím, že ho to rozhodnutí muselo děsně štvát, ale o to víc sem se já bavil. Po skončení procesu sem vyšel ven a ještě v armádní budově si zapálil cigáro. Aah, paráda…

„Kouření v této budově, je urážka armády.“ Blaženě popotáhnu a vydechnu kouř, až když se otočím směrem k němu. Můj obličej je tedy na kratičkou chvíli zahalen.

„Fakt? No, tak to by se s tím mělo něco dělat ne?“ znovu popotáhnu. Chci ho vyprovokovat k nějaké akci. Přece jenom, sem zhýralec a nemůžu se bez toho obejít. Bingo. Tenhle mladej parchant je snadno ovladatelnej. Přiřítí se ke mně, o dobrou půlku hlavy menší a zabodne do mě ty podivný oči.

„Neutahujte si z armády.“

„Neutahujte si z teploušů.“ Prudce zamrká očima, nechápajíc, co tím myslím. Nakloním se teda k němu a znovu mu kouř fouknu do obličeje. „Tohle sáčko, už je dávno pasé, puso.“ Vezmu cigaretu a típnu mu jí o klopy saka. S armádním pozdravem se pak otočím a s rukama v kapsách, doprovázen svým pískotem, odejdu pryč, směrem k výtahu. Lepší den už být nemůže, fakt. Přemýšlím, kam bych asi zašel, protože zpátky do tábora, se mi nechce. Nikdo tam nebude a vracet se tam… hm… CINK. Pozlacený dveře výtahu se konečně otevřou a já tak můžu nastoupit do odporně luxusního výtahu. Horší jak v pěti hvězdičkovém hotelu. Armáda, leda tak hovno.

S překvapením zvednu hlavu, když se mezi zavírající dveře vplíží ruka. Dveře se tudíž zase otevřou a v nich stojí ta blonďatá obluda. Rudá vzteky, v očích tvrdý lesk. Vstoupila dovnitř a postavila se vedle mě. Stála naprosto klidně, do té doby, než se dveře zavřeli. V ten moment z něj byla opravdu obluda.

„Co si o sobě sakra myslíte!“ snaží se mě zastrašit? Protože jestli jo, tak to abych se mu začal smát. Zády se opřu o stěnu výtahu, s naprosto klidným výrazem. Jak lahodné ho provokovat.

„No, myslim si o sobě, že sem schopnej, myslim že i pěknej chlap s velkym nádobim a že vy, na mě nemáte. I když byste chtěl. To je přesně to, co si myslim, drahý pane Wayne.“ V ten moment mám svojí tvář u té jeho zarudlé a dívám se mu přímo do očí. Líbí se mi jeho oči, takový vidím poprvý. Deniel je opravdu celý vzteky bez sebe.

„Vy..vy…“ nakloním se ještě blíž, abych mu dýchal na tvář a on mě. Jeho tělo vzteky vibruje. Doslova cítím, jak se třese.

„Řekni to. Jen to řekni.“ Pobízím ho k tomu, aby mi přesně řekl, co má na srdci. Nemůžu si nevšimnout jeho střídavého pohledu na moje oči a rty. Usměju se. Že by?

„Ty sebestředný hajzle.“ Vypadne z něj nakonec tak sladce, že být Johnem, tak se asi rozplynu. Jenže já John nejsem. Sladce se usměju a stoupnu si tak, že jemu nezbyde nic jinýho, než se namáčknou na stěnu, s mýma rukama vedle hlavy. Provokativně si olíznu rty.

„Jo, přesně to já sem, Denieli. Tak se modli, aby si se mnou nezůstal o samotě dýl, než deset minut. Přece jenom, jsem voják. A jak je známo,“ moje rty nasměruju k jeho uchu. „ v táboře nemáme ženský.“ Výtah znovu cinkne. V pravý čas, už se dál nechci zabývat timhle děckem, i když, abych přiznal pravdu, je to prdel. Mrknu na něj, palcem mu ledabyle přejedu po čelisti a definitivně vyjdu z výtahu. V hlavní hale přidám do kroku, protože už se mi tady nelíbí. Nemůžu se tu svobodně nadechnout. A to pro armádu makám Ironie.

Venku se konečně nadechnout můžu a rovnou si zapálim novou cigaretu. Kvůli tomu malýmu zmetkovi sem jí musel típnout. Ale že to byla sranda. Zasměju se sám sobě v hlavě stále plán, co podniknu. Jenže, ty plány mi přeruší ten malej hajzl. Já nevim, asi sem šlápnul černý kočce na vocas nebo co, ale ten prťous se mi prostě pořád musí motat pod nohama. Nejenom, že za mnou vyšel a něco vztekle hulákal, to bylo v pohodě. Horší bylo, že se ten idiot nerozhlídnul přes cestu a vlítnul do vozovky, jakoby byl superhrdina nebo co. Takže to dopadlo tak, že sem pro toho blba musel skočit, srazit ho k zemi, aby jeho nesejmulo auto. Což znamená, že sem si odřel kůži, zníčil oblíbený kanady a navíc se mi zlomilo cigáro!

„Další cigáro v hajzlu,“ zasyčim vztekle, když si sednu uprostřed chodníku a v ruce mi visí polovina cíga. Vztekle ho odhodím dál a s námahou se zvednu. Kurva, moje boty… ten skrček.. Chci ho seřvat, jenže když se otočím, ten malej blb leží na zemi a vypadá to, že vo sobě neví. Povzdechnu si. Horší jak děcko, daleko horší. Naprosto mimo své přesvědčení a chuť se s ním dál zabývat, ho čapnu do rukou a vezmu ho do náruče. Aby toho nebylo málo, dá mi ruce kolem krku, jakoby to byl nějaká panna a já její zachránce. To mě poser nohu ty vole. Ale fajn, fajn. Platí nám všechno, tak mu můžu aspoň pomoct… I když vzteky skřípu zuby, vydám se směrem k nejbližší nemocnici. Při tom všem, taky se tam nechám ošetřit. Cítím, jak mi stejká krev po kůži.

Ve vestibulu nemocnice ho hodim na nejbližší lehátko a vydám se k recepci. Stojí tam taková obtloustlá ženská, s milym úsměvem na ksichtě. Snažim se jí úsměv oplatit, ale mám dojem, že sem jí spíš nahnal strach.

„Dobrej. Támle toho vola málem srazilo auto. Měli byste se na něj podívat.“ Otočim se s tim, že odejdu, ale ta ženská mě zastaví.

„Ale pane, vždyť vy taky krvácíte.“ Neberu její slova na vědomí a rukou jí zamávám na rozloučení. Bez povšimnutí projdu kolem Deniela a vyjdu ven. No, nakonec stejně pojedu zpátky do tábora. Tam si to vyčistim sám, nebo tam třeba někdo bude. Většinou ne všem vyjdou plány, které si naplánují den předem.

Na nebo se seskupilo dost tmavejch mraků, což znamená, že bude chcát. Fakt výborný. Jakmile chčije, tak cesta do tábora je dost obtížná. Sme v nějaký zasraný džungli, prej přímo v jejím středu, kam se sotva dostanem a nejbližší řeka je dobrejch pět kilometrů. To by se z toho člověk posral, fakt. Se stále zlepšující náladou dojdu k svýmu džípu. Nechtěli nám dopřát hummry, šmejdové, tak sme nafasovali normální džípy. Člověk by řek, že v dnešní době nebude po džungli ani vidu, ani slechu. Hovno. Tahle džungle byla asi sto kilometrů od jednoho zapadlýho městečka a dvě stě padesát kilometrů od tohohle města. Takže já v tom dojebanym dešti pojedu skoro tři hodiny a další hodinu se budu srát v džungli, abych se dostal tam, kam já chci.

Nasednu do auta a chvíli čumim před sebe ven. Jak bych se do tábora moh dostat líp… seru na to. Nastartuju motor a zařadim. Brzo se zapojim do provozu. Sem tam mě mine kráva, pak osel, dokonce i prase. Musim tady jed pomalu, abych žádný ze zvířat nesejmul. Lidi sou mi u prdele, ale zvířata, ty kupodivu mám rád. Němé tváře, co si nemůžou nic poručit a co sou denními otroky lidí. Chudáci. Měl bych si zařídit farmu, ukrást všechny zvířata na světě a pěstovat je tam..jooo, to by byla paráda… Z myšlenek mě vytrhne troubení řidiče za mnou. Všimnu si, že kráva už dávno přes křižovatku přešla. Ukážu na něj fakáče a rozjedu se.

Nikdo na mě nebude troubit ne. Tse, buzerant určitě. Mračím se za volantem jako kakabus. Přesně jak sem čekal. Během dalších deseti minut se tak rozechcalo, že to ani stěrače nestačili pobírat. Nadával sem jak vzteklá koza, ale stejně mi to je k ničemu není. Ještě že tohle je teréní auto. Líp to zdolává pomalu se plnící silnice vodou a bahnem. Jenom doufám, že nezapadnu, to bych už fakt někoho zabil.

Snad se ostatní baví líp, než já. Debilní počasí, v debilní zemi a v debilnim podnebí. Ach jo, to je zase služba. Mohli bysme se taky už přestěhovat někam jinam.  Je tu vedro, odporný komáři  a pořád leje. Hnus.

Po čtyřech hodinách

 

Vpadnu do tábora, naprosto rudej vzteky a při první příležitosti do něčeho fláknu. Vztekem nemůžu ani dejchat. Tušil sem, že dostat se do tábora bude těžký, ale ty vole. Tohle to? Nejdřív mi nějaká debilní dojebaná šelma skočí před auto, že jí málem zajedu, ty vole, tak strhnu volant a napálim to přímo do stromu. Kouknu se, se jestli je happy, ale ta ještě na mě vycení zuby jako že mě chce sežrat nebo co, tak já jako debil zavřu vokýkno, jenomže se jako naschvál začnu předkem auta propadat do bláta. No jistě, bažina ty vole. Tak se vzteky podívám na tu šelmu, kde jako je, jestli bych jí utek, ale ta děvka tam stojí, snad se na mě i zubí. Pak si ze mě udělala dobrej den, protože mi zamávala vocasem a vodběhla. Tak si řikám, dobrý v klidu, vylezu z auta, že pudu pěšky. Jenomže mezitim se do toho pustily i blesky a nějakej třísknul do stromu hned vedle. A ten, když padal, no tak samozřejmě s sebou bral i ostatní, že, tak sem se musel dát na útěk, abych pod nějakym dojebanym stromem nezhebnul. Ještě že já mám tak dobrou fyzičku.

Když se mi nakonec podařilo dostat do bezpečí, sesunula se pode mnou zem, takže sem si to pěkně letěl ze svahu dolů, přičemž se mi totálně rozesrali moje kanady. Jestli bych v tu chvíli někoho potkal, zabil bych ho.

„Šéfe?“ no to mi ještě chybělo. Do prdele, myslel sem, že všichni táhli do hajzlu! DOJEBANEJ DEN! Pomalu se teda otočim, abych se podíval na malýho, roztomilýho vojáka, kterýho bych teď nejradši zadupal do země. Snažim se ale ovládnout, jednotka nemůže za to, co se mi přihodilo.

„Ano, Cheessi?“ ze zaťatýma zubama pozoruju, jak Cheess pozoruje mě a tak nějak mu cukaj koutky od úst. „Pípneš jediný slovo a seš mrtvej.“ Varuju ho, odhodím masku chladného vojáka.

„Co se vám to kurva stalo, šéfe?“ Neudrží se, protože, je mi jasný, že se prostě musel zeptat. Já bych se taky zeptal, kdyby někdo z jednotky přišel v takovym stavu, jako sem zrovna já. Když chci odpovědět, tak najednou zamává rukou a nahodí svůj uřvanej ksicht, kterej zabírá leda tak na Johna. „Šéfe, oni mě tu nechali! Řikali, že mě nevezmou, prej že by si nezapíchali, kdybych tam byl já! Ale šéfe, já nemůžu ani myslet! Potřebuju se s někym vyspat, jinak chcípnu, šéfe! Rozumíte? Já tu chcípnu na vybuchnutý koule!“ tak teď už toho mám akorát dost! Vztekle chytim Cheesse pod krkem a doslova brutálně ho narazim na strom. Ještě že nemá tělo holky, asi bych mu timhle zlomil žebra. Už tak sotva popadne dech.

„Di do prdele se svojí nadržeností, Cheessi!“ zasyčim mu do obličeje. Můj stisk ho začne dusit, takže jeho obličej pomalu začne dostávat rudou barvu. Drží mě za ruce a snaží se mě od sebe odstrčit, ale nemá na to dost síly. Trošku mi přerůstá ten vztek přes hlavu. Nakonec radši ruku povolim a nechám ho spadnout na zem. Zřejmě sem ho držel i nad zemí. Chybička se vloudila. Ale stejně, mě přepadne svědomí. U vojáka jako já, kdo by to čekal co? Sehnu se k němu, chytnu ho za bradu a zvednu mu kuckající hlavu ke svýmu obličeji. „Jestli s tim máš takovej problém, Cheessy, di si to udělat rukou, ale já na tohle fakt nejsem zvědavej. Pokud sis nevšim, mám dost zkurvenej den, tak bych byl rád, kdybys mě teď nechal, nebo tě fakt zaškrtim.“ Narovnám se a jdu ke sprchám. Musim ze sebe smejt to bláto a pak se nějak…

„Až se vykoupete, přiďte do jídelny, ošetřim vám to.“ Oznámí a bez dalšího otočení odejde. Pozvednu obočí. Málem sem ho udusil a on se nabídne, že mě ošetří? Moji chlapy mě asi fakt maj rádi. Sám pro sebe se trochu usměju a pokračuju  v cestě. Abych to upřesnil. Sem celej sedřenej, od bláta, mokrej, šude krev, rozsuchanej, v rozervanym oblečení a bez bot. Kanady se mi rozpadly po cestě. Kvalitní materiál, nasrat. Akorát nás jebou, nic víc… No, ale zase za to máme prachy takže, proč ne. Jenže, dělat děvku-

„Vypadá to, žes dostal někde na hubu.“ Kysele se zašklebim a opřu se rukama o dřevěnou příčku, která rozděluje kóje sprch.

„Koukám, že nepustili polovinu jednotky…“ mladý voják, no, mladý, tak střední věk, se křivě usměje a vstoupí do vedlejší kóje.

„No, někdo tu na to musel dohlídnout, netušil sem, že se vrátíš tak brzo.“

„To nemáš žadnej osobní život, Irone?“

„Myslíš holky?“ zašklebí se pro změnu Iron a pokrčí zjizvenými rameny. „Hele, na ty já nikdy nebyl. Moc dobře víš, že sem na chlapy, konkrétně na tebe, ale tak, snažim se udržet se, víš jak…“ Téměř okamžitě mu přistane rána na zádech.

„Blbečku.“ Nemám rád jeho blbý vtipy. Jo, vim že je gay, občasnej, ale nemusí mi to říkat. A nemusí říkat, že jeho objektem zájmu sem já. To fakt nemusí a ne teď. „Promiň, Irone, ale neser mě. Já bych si rád dal oddych a taky bych chtěl-“

„Ty vole, nevyplácejte nám všechnu vodu!“ vřítí se dovnitř zrzek, s ručníkem přes rameno a svoje svítivě zelený oči upírá na nás dva. Sem v šoku a ve velkym pokušení zmučeně zasténat. Co zasténat, ale zařvat.

„Co tu kurva děláte!!“ nevěřícně vypnu vodu a dívám se na polovinu jednotky, která se mi snad jenom zdá. Tohle se mí zdá, to není opravdový, oni tu nejsou!

„No, šéfe…“

„Vy mě jebete!!! Dokonce i já od vás potřebuju odpočinout a ne bejt s váma dvacet čtyři hodin!! Měli ste bejt u Sio, mimo tábor! Na den, možná bych to zkoulel i na dva, ale kurva!!!“ strhnu svůj ručník z dřevěné přepážky, obmotám si ho kolem boků a třísknu dřevěnými dveřmi.

„Co to do něj vjelo?“ optá se Edward a zapne vodu.

..

Nemůžu tomu uvěřit, že sou tady úplně všichni. Fakt, všichni do jednoho. Před chvíli sem u latríny potkal Tonnyho a o pár kroků dál zase Lexe.. já bych se.. fakt bych se posral!... Kurva, jestli se ještě něco přihodí..!

BUM PRÁSK!!!!

„Šéfe! Šéfe, nálet!“ přiřítí se Lex na hlavě směšnou helmu Hells Angels a v ruce…víko od hajzlu? Na tohle nemám co říct. Fakt na to nemám co říct.

„Víš co, Lexi? JEDU NA DOVOLENOU!“ seberu se a se zvednutym fakáčem odpochoduju do kuchyně. Tam na mě bohužel čeká Cheess a v ruce s morbidnim výrazem drží provizorní, zahnutou jehlu. Dneska, si opravdu přídu, jako šéf totálních kreténů. „Co si šlehnul?“ pohodim hlavou za sebe, kde si to s Lexem vyřizuje Fred, jemuž helma patří.

„Tvojí botu?“ namočí jehlu do desinfekce a čeká, až si před něj sednu na lavičku. Nemám náladu už někoho mlátit, nebo odpovídat na debilní, stupidní otázky. Seru na ně. Budu jenom v klidu meditovat…

„Au! Do prdele Cheessy! Dávej trochu pozor..“ ten malej grázlík se v tom vyloženě vyžívá. Úplně vidim, jakou má radost, že do svého nadřízenýho může zabodávat jehly a já mu na to nemůžu nic říct. Zmetek malej.

„Kdyby ses tak nevrtěl, bylo by to v pohodě.“  Za tuhle odpověď bych ho nejradši prohodil voknem.

„Kdo se tu vrtí?!“

„Vy, pane?“ zavrní s milým úsměvem na tváři, kterej mu absolutně nežeru.

„Fajn, jenom to rychle dodělej.“

„Víte, šéfe, kdybyste se uvolnil jo..“

„Sklapni, Cheessi.“

„No, jak je libo, já jenom, že ste nějakej nevrlej a všichni z jednotky to viděj. Máte v sobě moc napětí, což škodí zdraví a taky morálce v táboře.“ Otočím se na něj, probodávajíc ho očima.

„Tim chceš říct co.“ Rukou mě otočí zpátky, jak sem byl a dá se znovu do šití.

„Tim chci říct, že až budeš v pohodě ty, budeme i my.“

 

 

mother_nature_by_theuniverse.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(ElenEstel, 27. 12. 2011 20:37)

wow

.......

(blabla, 27. 12. 2011 16:43)

skvělý! jenom (a promiň, že buzeruju) Invicta znamená neporazitelná.. neporazitelný je Invictus ;)

Re: .......

(Raven/Naku, 27. 12. 2011 17:21)

díkyza upozornění, hned opravím.

Jajaj

(Kris, 27. 12. 2011 2:09)

Jako na začátek je to fakt dost dobrý, jen tak dál. Nemůžu se dočkat pokračování, už aby bylo.

Hehe

(Mysticia-sama, 26. 12. 2011 20:12)

Já se fakt musela celou dobu tlemit. xD Hezký začátek povídky, těším se na pokráčko ^^

^^

(Yoku, 24. 12. 2011 22:51)

Žeru Nixe xDD
prostě úžasná povídka, takovou sem potřebovala ><
docela mě zajímá s kým nakonec skončí xD
moc se těším na další dílek, doufám že bude brzy :3