Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzácnost 4.část

24. 12. 2009

 

 

 

Odtáhnul se od něj. Přesto že ho chtěl políbit,neudělal to. Zvednul se a odešel na druhý konec místnosti. Hlavou se mu vířily různé myšlenky. Například to,proč je  k němu takhle něžný. Proč mu vůbec pomáhá a proč cítí ty pocity,které by cítit rozhodně neměl. Byl z toho zmatený a to celkem slušně. Jak v něm dokázal vyvolat něco jako je…něha?.. chytil se za hlavu a opřel se o zeď. Pohledem zabloudil k tomu hříšnému stvoření,které se choulelo  v rohu místnosti a zjistil,že spí… Spí… , blesklo mu hlavou a prohnaně se usmál. Spí,je téměř bez síly a on má svou moc zpátky. Teď by toho mohl využít. Mohl by splnit úkol,kvůli kterému tady je. Ano,dal mu přísahu,ale ta se vztahovala jenom na Magerana.  Nikoliv na jeho krále.Potichu,jako myška,přešel ke dveřím a jediným máchnutím ruky je otevřel. Naposled se na něj zadíval a pak zmizel za dveřmi.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Znechuceně se mračil,když nepozorovaně procházel hradem. Holé stěny,studené podlahy a ten odporný pach krve a sem tam křik mučených lidí. Copak si tohohle Mageran nikdy nevšiml? Možná to bylo proto,že přísahal svou oddanost jemu,zašeptalo jeho vnitřní já a on mu věřil. Za tu dobu co Magerana znal,by nebyl ochotný lidem takhle ubližovat,ale na druhou stranu… jeho lid trpěl. Zavrtěl hlavou a pokračoval rovnou do králových komnat. Slunce už stálo vysoko na obloze,čehož si v oné kobce ani jeden nevšiml a hrad byl v plném proudu. Lidé se batolili sem a tam,jejich děti si hráli na nádvoří před hradem a nikdo nevěnoval pozornost jednomu nezvanému hostu. Zkrátka dokonalý čas na jednu vraždu pro dobré účely.

Zavětřil a podle pachu se vydal do dlouhé chodby,s jedinými dveřmi na konci. Potichu je otevřel a ještě tišeji vešel dovnitř. Čekal by,že když jsou to komnaty samotného krále,bude tu jistý přepych,ale uvnitř byla jen jedna skromná skříň,konferenční stolek,před ním dvě křesla a postel,ve které se právě vrtěla mužská postava. Přešel k osvětlenému lůžku a prohlížel si tvář vraha.

Mohlo mu být takových  třicet dva let,hubená postava,která se ztrácela v peřinách, vrásčitá pleť,lehce zešikmené oči, malý nos a úzké pootevřené rty. Celkově nebyl ani moc velký.

Tohle bude hračka,pomyslel si a vytáhl z pochvy vysíci na zdi,dýku a namířil ji přímo na srdce. Natáhnul ruku k úderu,ale vzápětí byl odmrštěn na druhou stranu místnosti. Při nárazu na zeď se král probudil a když ho zahlédl jak se zvedá ze země,dal se na útěk. Chtěl ho chytit,ale opět byl odmrštěn. Nasupeně se podíval na ochránce krále. Bílé vlasy a unavená tvář mluvili za vše.

„Nech toho parchanta, Magerane.“ Ale ten dál stál odhodlaně před králem,vrtíc hlavou.

„Ne. Přísahal jsem,že ho budu chránit.“ Odvětil. Agia si povzdechl.

„SI oslabenej,nemůžeš se mi vyrovnat. Snadno tě odstraním z cesty a tu krysu za tebou zlikviduju. Vážně ti stojí za tu bolest a námahu?“

„Ano,stojí. Slíbil jsem že ho ochráním i za cenu svého života a to taky udělám. Takže pokud ho chceš zabít,budeš muset zabít nejdřív mě.“ Dívali se jeden druhému chladně do očí. Teď,v tuhle chvíli,neexistovalo nic mezi nimi. Neexistovali ty chvíle,kdy leželi vedle sebe a Agia svíral Mageranovo tělo a snažil se zmírnit jeho třas. Existovala jenom přísaha a úkol. Agia nakonec pokrčil rameny.

„Jak chceš.“ Zašeptal. Hned na to se mu v ruce vytvořila obrovská rotující koule fialové barvy,plná energie. Mrštil jí po něm a on ji vstřebal do sebe. Na oplátku zvedl ruce a z dlaních vyšlehly dva paprsky čistého světla,kterým Agia snadno uhnul. Byla to jen hra a oba to věděli,protože snadno mohli použít větší sílu,která by je s jistotou mohla zabít. Oba tak poznali,že si navzájem nechtějí ublížit,ale aby Agia mohl splnit úkol,musel přitvrdit. Na Mageranově tváři viděl značnou únavu,když si vyměnili pár složitějších kouzel a útoků,které už měli každého zranit.

„Jestli v tom budem dál pokračovat,budu tě muset vážně zranit,abych moch úkol dokončit.“ Mageran zhluboka a rychle dýchal.

„Nebuď si tak jistý,že mě jen tak porazíš.“ Zašeptal odhodlaně,ale sám moc dobře věděl,že jestli to neukončí hned,zabije ho. No..zabije. Jeho oči mluvili o něčem jiném než o smrti. Sám řekl že ho chce jen odstranit. Ale úbytek Mageranových sil ho v tom jen podpořil a dodal mu víc sebevědomí. Ještě jedna rána a podlehnu mu, přiznal si bělovlasí muž. Leda že bych…

„Jak myslíš.“ Chtěl znovu zaútočit,ale Mageran se mezitím dostal nepozorovaně za nechráněnou  bariéru  v mysli a utvořil obří kopí. Rychle vyhledal jeho nejdůležitější vzpomínku a pomyslné kopí do ní zabodl. Agia vykřikl bolestí  a snažil se bránu uzavřít jako minule,ale to kopí se zapíchlo do tak citlivého místa,že se na to nedokázal koncentrovat.

Bodal a bodal do jeho vzpomínek,až se druhému muži spustila krev z očí. Sice ho tohle vyčerpávalo,ale v bodání nepřestal. Musel ochránit svého krále.  Avšak když spatřil onu krev,zaváhal.

„Bia emidasa war.“

Vytanula mu na mysli tahle vzpomínka a díky tomu dal tak prostor Agiovi pro vzpamatování a v tu samou chvíli se bariéra uzavřela a jeho tam skřípla. Teď to byl pro změnu on,kdo vykřikl bolestí. Podlomila se mu kolena a vyčerpaně se zhroutil na zem,neschopen dalšího útoku. Poslední co viděl,byla krev,která se rozstříkla na stěny komnaty a vzápětí tvrdý dopad bezvládného těla. Pak se ponořil do světa tmy a blažené nevědomosti.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Ulovil tři ryby v nedalekém rybníčku a přinesl si je k rozdělanému ohni do jeskyně,který rozdělal aby nebyla zima. Sedl si k němu a dal se do vykuchání jejich večeře. Připravené ryby napíchnul na klacky a ty pak upevnil nad ohněm. Pečlivě je nad ohněm otáčel a když dospěl k názoru,že jsou poživatelné,sundal je a odložil na připravené listy. V provizorní mističce měl už připravené rozdrcené byliny,kterými pomazal ryby zvenčí i zevnitř . Položil je na zem před sebe,olíznul si prsty a odkráčel hlouběji do jeskyně,kde si schovával svůj svázaný poklad. Zadíval se na něj. Ležel na provizorním lůžku vyrobeného ze dřeva a dek,které s sebou vzal při útěku z hradu, na břiše,ruce roztažené od sebe a přivázané k pevným kůlům. Stejně tak i nohy. Přisedl si k němu a jal se kontrolovat rány na zádech. Některé z nich se hojili docela dobře,ale jiné byly zase pořád otevřené a „živé“.  Sáhl mu na čelo,aby zjistil,jestli teplota od včerejška klesla. Klesla. Už tak moc nehořel. Jinak se nezdálo,že by byl nějak moc zraněný,krom těch ran na zádech,ale za ty on nemohl. Když se je předtím snažil vyléčit,zjistil že to nejde. Nevěděl proč,ale jeho moc na ně nefungovala. Rozhodl se tedy,že mu je vyčistí a namaže hojivou mastí. Jeho tělo se o to muselo postarat samo.  Když prohlédl jeho mysl,potěšilo ho,že je na tom o něco lépe než jeho tělo. Byl jenom vysílený a potřeboval nabrat nějakou tu energii. Podíval se mu do tváře. Byla tak krásná,až se nemohl vynadívat. V duchu občas přemítal,jestli viděl krásnější tvář než je ta jeho. Došel k závěru že ne. Přemýšlel,jestli viděl aspoň někoho,kdo by byl aspoň z části tak hezký. Ne..zase vůbec nic. Mezi jeho přemýšlením se jeho poklad probudil.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Trochu se zavrtěl a snažil se dát ruce  k sobě,ale něco pevného ho drželo. Pomalu otevřel oči a ještě nějakou dobu se snažil zaostřit.  Když se tak stalo,první co viděl byly holé a vlhké stěny. Napravo od něj hořel oheň a ve vzduchu cítil usmrcené ryby. Když už dokázal zaměřit pořadně,všiml si rukou,které byly od sebe svázané pevným lanem,které mu znemožňovalo jakýkoliv pohyb. Ať se cukal jak se cukal,nic.

„Ještě chvilku s sebou škubej a rozřežeš si kůži.“ Upozornil ho někdo sedící vedle něj. Ten hlas by poznal kdekoli a vůbec se mu nelíbilo,že právě on ho přivázal břichem k provizornímu lůžku. Zle se na něj podíval.

„Okamžitě mě rozvaž!“ poručil mu,ale druhý muž jen zakroutil hlavou a ušklíbnul se.

„Ani omylem.“ Na protest znovu zaškubal provazy.

„Hned!“ zvýšil na něj hlas.

„Magerane,uklidni se. Já tě stejně nerozvážu,takže přestaň.“ Poručil mu a na chvilku od něj odešel. Když se pak vrátil,držel v rukou jednu rybu. „Otevři pusu.“ Přikázal mu,ale ten jen zavrtěl hlavou a  pevně stisknul rty k sobě. „Potřebuješ nabrat sílu,tak laskavě otevři tu pusu.“ Nevěřícně na něj vyvalil oči.

„Copak ty nevíš,že my jsme vegetariáni?! My nejíme zvířecí maso!“ zavrčel pohoršeně.

„A já zase nevraždím lidi jen tak. Potřebuješ nějak tu sílu nabrat tak to koukej sníst!“

„Já tu rybu prostě jíst nebudu!“  hádali se jako malé děti a navíc ani jeden nechtěl ustoupit.

„Nemáš na vybranou. Ses svázanej a já ti tu rybu klidně do pusy narvu.“

„Pak jí vyplivnu!“  Zavrtěl hlavou,zvednul se a zase někam zmizel. Mageran se za ním ohlédnul,ale on už byl pryč. Kam asi šel?,blesklo mu hlavou. Znechuceně se zadíval na rybu vedle sebe. Věděl,že musí nabrat sílu,jinak se jeho rány nezahojí,ale nemohl sníst něco,co ještě před malou chvílí dýchalo. Jeho rasa proti tomu měla vždy velký odpor a příčilo se jim to. Tvoje rasa už ale není, našeptávalo mu jeho svědomí,ale on se ho nesnažil nijak brát vážně. Ještě pořád jsem z jejich, naší rasy. A jako poslední bych měl zachovat naši kulturu až do doby,kdy přijde čas zrodu,nebo zániku., odpověděl mu a dál to nerozebíral. Najednou se do jeskyně vrátil Agia s něčím živým v ruce. Sedl si s tím před Magerana a ten děsivě sledoval,jak tomu nebohému zvířeti,které s sebou škubalo ve snaze se uvolnit, přikládá dýku na krk.

„Co proboha chceš dělat s tím králíkem?!“ vyjel po něm. Agia se pohodlně uvelebil.

„No.. řekl jsem si,že by to mohl být dobrý způsob,jak do tebe tu rybu dostat.“ Mageran zvedl obočí. „Jestli tu rybu nesníš,podříznu před tebou toho králíka… Pomalu.“  Oznámil mu chladně,bez jakých koli emocí. Bělovlasému muži přeběhlo přes tvář zděšení.

„To bys neudělal!“ vyjekl.

„Ale ano… Jestli mu chceš zachránit život,sněz tu rybu.“

„To je vydírání!“ Muž naproti náruživě přikývl hlavou.

„Jo.“ Mageran vypadal,že se právě vzdal. Radši s ní už mrtvé zvíře,než aby kvůli tomu bylo zabito další.

„I kdybych tu rybu sníst chtěl,nemám jak,protože jsem svázaný a ty mě neodvážeš.“ Zadíval se mu přímě do očí. „Takže to vypadá,že mi chceš oplatit to,jak jsem tě musel nakrmit v té kobce.“ Konstatoval chytře. Usmál se.

„Budeme si kvit.“ Odložil králíka do připravené klece a utrhnul z ryby kousek masa. „A otevřít,“  únavou zavřel oči a pootevřel pusu. Jakmile na jazyku ucítil příchuť masa,zvednul se mu žaludek,ale poslušně rybu rozžvýkal a spolknul. Agia si jeho únavy všimnul a nijak s toho nebyl nadšený.

„Až se najíš,musíš hodně odpočívat. Tvoje tělo se sice uzdravuje,ale pomalu.“ Sdělil mu své poznatky. Zabručel něco v odpověď  a dál se nechal krmit. Už neměl ani sílu se nijak bránit. Neměl sílu na nic. Nikdy by nevěřil,že by si na něj král nechal udělat ten bič,když ho jako malého donutil přísahat. Netušil,že ho tohle tak unaví. Asi jsem neměl čas zkolabovat,když jsem musel pravidelně ničit nepřátele krále…. Krále..

„Tys…tys ho zabil.. že?“ vzpomněl si na krev na stěnách a dopad těla.

„Byl to můj úkol.“ Pronesl zase bez citu. Mageran začínal mít podezření jestli nějaké ty city má. Ale kdykoliv byl s ním… měl city. Ale i přesto všechno co mu král dělal,při jeho odpovědi ho bodlo u srdce. Král ho našel už jako miminko,v nějakém lupičském táboře a vzal si ho k sobě. Staral se o něj, vychovával ho jako vlastního. Učili ho jeho nejlepší kouzelníci ,které po několika letech snadno překonal. Učil ho číst,psát a počítat. Naučil ho politice a ekonomice. Cítil se jako syn. I když ho pak za čas využíval jen jako zbraň,nevadilo mu to. Cítil se milovaný,spokojený. Z oka mu sjela slza.

„Svět není fér.“ Zašeptal,když se pomocí Agiova kouzla propadl do hlubokého spánku. Smutně se podíval na osamělou slzu.

„To teda není.“

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Slunce už bylo vysoko na obloze,vítr česal trávu a ptáčci si užívali klidu v lese,který byl za necelou vteřinu přerušen.

„Mě už to tvoje věznění nebaví!“ zavrčel nahlas. Seděli u jednoho z rybníků mimo království. V zemi Nikoho. Uraženě se opíral o strom,ruce svázané za zády a očima probodával muže sedícího přímo před ním.

„A víš že mě to vůbec nezajímá?“ odbyl ho a dál se věnoval myšlenkovému vysílání zprávy o smrti krále. Snažil se o to už tři hodiny,ale někdo mu jí neustále rušil. A ten někdo seděl naproti s bolavýma zádama.

„Moh bys s tim přestat?!“

„Pustíš mě?“

„Ne.“

„V tom případě je moje odpověď stejná jako ta tvoje.“ Odsekl Mageran. Už spolu byly dva týdny,ze kterých si Mageran týden skoro nepamatoval. Až na začátku toho týdne byl schopný už i sám chodit. Nejenže ho přímo rozčiloval jeho nechtěný společník,ale záda se navíc nechtěla vůbec hojit. Kdysi se ve svitcích z hradu dočetl,že se rány tohoto druhu nemuseli zahojit vůbec,nebo až po roce od jejich vytvoření. V ojedinělých případech celý život. Pozitivní na celé věci bylo,že se mu jeho mysl dala do pořádku. Úplně. Tím byly zaručené každodenní  války mezi nimi,které sváděli několikrát za den,jen pomocí mysli. Zmohl se jenom na menší útoky,protože jeho mysl ještě nebyla tak úplně připravená na těžká kouzla…ale o to víc byly bolestivější.

Jeho pozornost upoutal jelen,který se kousek od nich neohroženě pásl.  Velké paroží jasně dávalo najevo,kdo je na téhle pastvině králem. Jelenovi oči se setkali s Mageranovýma očima. Ten se zvířeti lehce uklonil,tak jak bylo v jeho rase zvykem a s úsměvem sledoval,jak se jelen lehce uklonil jemu. Tak si navzájem vzdali úctu. Agia to všechno s úsměvem pozoroval. Ve chvíli kdy se na jelena usmál,chtěl být tím velkým zvířetem. Od Magerana se mu dostávalo jenom samých úšklebků a zlostných pohledů. Ale ani to mu  neubíralo na jeho kráse. Za čas,co byly spolu si na něj Agia postupně zvykal víc a víc. Začínal se obávat,že bez něj nebude moct ani usnout. Sám sobě se smál.

„Ty máš hodně rád zvířata, co?“ sjel ho pohledem.

„To tě nemusí zajímat.“  Jízlivě se zašklebil.  Zaslechnul povzdech,ale nijak na něj nereagoval.

„To se mnou nemůžeš chvilku mluvit normálně?“ už ho to začínalo rozčilovat. On mu „zachránil“ život a pán je na něj ještě protivnej.

„Ne!“ zaznělo rázně s úst druhého muže.

„Proč?“ v hlase zaslechl stopu zmatenosti,která ho vytočila ještě víc,než samotná otázka. Nevěřícně vykulil oči.

„PROČ?! Ty se ještě ptáš?!“ Agia přivřel oči při jeho pronikavém křiku. No,aspoň se mu dobře uzdravil krk. „Tak nejdřív se mě snažíš zabít,abys mohl  zabít krále,pak mě svádíš v kobce,znovu mě napadneš,zabiješ krále,mě svážeš a uneseš!!!“ vyhrkl na jeden zátah. „A ještě se ptáš proč?! TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!!!“ křičel jak jen to šlo a u toho házel hlavou tak,až se mu rozpuštěné vlasy  houpaly přes nádherné vztekem zaplněné oči. Agia zvedl jeden prst.

„Ještě si vynechal,že jsem ti odpřísáhnul,že ti neublížím,jak jsem se o tebe staral,když tě zbičovali a jak se o tebe starám teď!“ zapojil se do hádky,protože ne všechno co pro něj udělal bylo špatné. K jeho smůle měl ale Mageran hádavou náladu.

„HA! Přísahals že mi neublížíš a přitom si pořád útočil a útočil na mou mysl,nemluvě o tom,že mě tu teď násilím držíš svázaného!“

„Ta přísaha byla myšlena tak,že tě nezabiju!“ vzdoroval mu stále. „Tak už se přestaň vztekat! Staral jsem se o tebe,když ti bylo nejhůř a i teď se snažím o to,aby tě ta záda přestala bolet! Útočil jsem na tvou mysl,protože ta se časem zotaví,ale nejsem si jistý u tvých zad! Kdybych věděl,že mi budeš takhle vděčnej,nebo že se to takhle zvrtne,nestaral bych se o tebe!“

„Tak proč si to dělal! Nikdo se tě o to neprosil! Mohl si mě nechat vykrvácet a ušetřit si tyhle „starosti“ !“ díval se mu rozhodně do očí. „Tak proč si mě nenechal!“

„Protože  jsem nechtěl zabít někoho,kdo je mi za dlouhý roky bližší než vlastní otec!“  vykřikl tak nahlas,až se to ještě chvíli v lese ozývalo. Magerana ztichnul,jak ho jeho odpověď zaskočila,ale především zaskočila i samotného Agiu. Trvalo mu dlouho,než si byl ochotný si tohle přiznat a neměl v plánu mu to říkat… ale tohle jeho  vytáčení mu lezlo na nervy,tak to z něj prostě vypadlo. Kupodivu se mu  ale i  ulevilo.

Mageranovi poslední věta zněla v hlavě jako obří siréna ohlašující nájezd nepřátel. Co vlastně od téhle hádky čekal? Co tím chtěl docílit? Co se to se mnou děje!, křičel v duchu. Agiova slova ho sice rozhodila,ale jistým smyslem ho potěšila. V srdci se mu rozlilo příjemné teplo,které absolutně nechápal a nevěděl,kdy a kde se tam vzalo. Vlastně věděl. Vzalo se tam,když pronikl do jeho mysli v té kobce a když se  o něj staral. Přesně v tu chvíli,kdy vložil do jeho dlaně tu svou a dal mu tak nejspolehlivější důkaz podpory. Ano,přesně  v tuhle chvíli. Co to se mnou jenom děláš…. Po celou tu dobu jejich hádky byl napojen na jeho mysl a tak oba mohli cítit silné emoce,které jimi prostupovali a nechali se jimi na kratičký okamžik ovládnout. Na velmi důležitý okamžik pro oba. Taky proto Agia vycítil,jak se Mageran z jeho mysli stahuje a za tu svou staví pevnou barikádu.

Sklonil hlavu jak nejvíc to šlo a pramen bílých vlasů mu před světem ukryly celou jeho tvář. Hádka ho z větší části vyčerpala. Při řvaní musel zatínat všechny svaly a to vážně nebyla příjemná věc. Už zase byl unavený. Stejně mu to nedalo a musel nad tou hádkou přemýšlet. Když se nad tím víc zamyslel,měl Agia v jistých věcech pravdu. Po tom,co ho zbičovali se  o něj staral, aby nezemřel na vyčerpání. Až doteď mu záda natíral hojivými mastmi,které vyrobil z bylin okolo.

I přesto všechno,byl to pořád králův služebník a jako takový by měl pomstít  smrt svého pána. Předem si ale jasně odpověděl. Ne,nemůže ho zabít. Tušil,že to prostě vůbec nedokáže a je dost možné že…že kdyby se něco stalo,stál by za ním a snažil se ho chránit. Už blbnu,zanaříkal,načež hned na to sevřel pěsti. Záda o sobě dala řádně vědět.

„Otoč se.“ Přikázal mu Agia,který se za tu dobu naučil řeč jeho těla na bolest.

„Ne.. není to tak hrozné.“ Odporoval mu i přes značnou nepříjemnost na zadní straně jeho postavy. Protočil oči v sloup.

„Vážně chceš,aby to dopadlo jako minule? Měl jsi vařící čelo,zimnice a když opomenu to,že ti to začalo znovu krvácet..“ nechal větu nedokončenou,protože věděl,že to Magerana rozčiluje.

Poslušně se tedy otočil a nechal ho,aby teplými dlaněmi přejížděl přes bolavá záda a rozmazával bylinkový přípravek hlouběji do ran.  I přesto,že se ho dotýkal,to nebylo příjemné. O to víc byl rád když skončil a on se mohl znovu opřít o strom se zamračeným výrazem. Agia dostal chuť si trochu rýpnout. „když se budeš pořád takhle mračit,nikdy si nikoho nenajdeš.“ Zažertoval a jako uspokojení mu přišel jeho výraz. Prostě si nemohl pomoct.. byl už takový.

„Já nikoho nehledám,“ odsekl vztekle. „Vyhovuje mi samota.“ Prohlásil hrdě,ale jemu neušlo,že se tím snaží něco maskovat. To ho zaujalo.

„Nikdy si neměl nikoho s kým bys mohl sdílet radost,nebo smutek? Nebo svá tajemství?“ trochu ho překvapilo,že se vůbec nerozmýšlel nad odpovědí.

„Ne,“ zaznělo rázně. Zase.

„Vážně?“ povzdechl si.

„Vážně.“

„Proč?“ on se snad nikdy nepřestane vyptávat!

„Protože se mi lidé stranili  pro můj nezvyklý vzhled a upřímně… nemám lidi rád. Nejsou jako já , nebo ty.  Nedokáží ocenit nádhernou věc,či naopak odstranit věc,která se jim nelíbí. Jsou to barbaři v tom nejhorším slova smyslu. Už ani jejich děti se nerodí nevinné. Jen ničí vše,co jim přijde pod ruku. Většina z nich ani neví co je to čest nebo hrdost.“ Ulevil si. Agia byl rád,když se tak rozpovídal,protože ho zajímaly jeho názory,minulost,jeho sny… zajímal ho celého.

„V tomhle s tebou musim souhlasit.“ Prazvláštní oči se přimhouřily.

„To proto si zabil mého krále?“ zeptal se narovinu a on mu narovinu odpověděl.

„Sužoval můj lid. Bral jim peníze,dobytek,zabíral půdy..jeho vojáci znásilňovali naše ženy a zabíjeli před zraky rodičů nevinné děti.“ Jeho oči se zatoulaly do vzpomínek. Opět viděl ty prázdné,kdysi usměvavé, oči. „Díky nim,jsem přišel o své bratry a rodiče. Celý národ se shodnul na tom,že král musí být odstraněn a vyslali mě. Měl jsem největší šanci na úspěch protože…“

„..jsi jiný.“ Dokončil za něj. Agia jenom kývnul.

„Proto jsem ho musel zabít. Šlo o děti,ženy…pomstu. Byl to dobrý čin vůči mému lidu a je mi jedno,že mě za to všichni odsoudí.“ Opřel se o kámen a nastavil tvář slunci,doufajíc,že vymaže ty smutné oči,věštící smrt. Mageran ho bedlivě sledoval,skryt ve stínu stromu. Jeho oči ho trochu prozradili,aniž by o tom tušil. Zadíval se na místo,kde se mu klaněl ten jelen. Vybavili se mu jeho oči.

„Já tě za to neodsoudím.“ Podíval se zpět,načež byl lapen béžovým pohledem.

„Díky,“ poděkoval a odpovědí mu byl jeho úsměv.  To bylo poprvé co se na něj Mageran upřímně usmál,kdy v tom nebyla žádná stopa jízlivosti ani ničeho jiného.

„Kdy ses naposledy vážně,a vážně od srdce usmíval nebo se bavil?“ zcela okouzlen jeho úsměvem.

„Dnes…právě před malou chviličkou.“  Jasná stručná odpověď,leč zarážející.

„To mi chceš říct,že ses nikdy nesmál?“ jednoznačně zavrtěl hlavou. Pokud si dobře vzpomínal…ale ano..jednou se smál… „Si vážně divnej tvor. Nikdy ses nesmál a ani si neměl nikoho,komu by jsi dal svojí lásku.“ Rekapituloval si Agia jejich rozhovor. Mageran chápal jeho zmatenost. Nejspíš si myslel,že je na ženy.

„Říká se,že když to nepoznáš,nevíš o co přicházíš. Tak je to i u mě.“  Drzejší z nich se zvedl,přešel co nejblíže k němu a kleknul si. Svoje oči vpíjel do těch jeho,snad jakoby se snažil v nich něco vyčíst. Kromě únavy tam ale nic nenašel. Hlavou se nahnul těsně k němu. Bože jak rád si s ním hrál….o stokrát víc byl radši v jeho blízkosti….na dotek…

„A není to škoda?“ zastrčil mu pramen vlasů za ucho,aby mu tak líp viděl do obličeje. „Nezažít nikdy dotek jiného nebo se na něj spontáně usmívat? Přece jsi v Království musel vídat zamilované páry,jak se prochází po nádvoří a cvrkají se do ucha. Nebylo ti ani trochu líto , že oni zažívají to,co ty ne?“ MAgeran byl z jeho blízkosti lehce nesvůj a potom ten dotek. Jeho dech na tváři,to prazvláštní teplo,které vydával..to bylo….ugh…

„Byl jsem s tím smířený a navíc jsem musel dvacet čtyři hodin denně chránit krále. Neměl jsem na to čas ani chuť.“ Snažil se ho od sebe nějak…odpudit.. aby nebyl tak zatraceně blízko.. To by ale ten naproti němu nesměl vycítit,o co mu jde. O to víc se přitáhl k němu. Nos se dotýkal o nos. Mageranova mysli vysílala prazvláštní vlny.

„Král už ale není,“ zašeptal,načež hned na to přejel svými rty přes ty jeho…tak..sladké…jemné… s očima otevřenýma hodnotil situaci. A ta měla každou chvilku vyvrcholit,protože se vysílané vlny měnily..dost radikálně. Radši,pro svoji bezpečnost,se od něj odtáhnul. „O tohle ses chtěl připravit?“ Mageran těkal z jednoho jeho oka na druhé,pohled vyděšený,měnící se postupně na velmi,velmi…nezdvořilý. Agia naneštěstí seděl moc blízko,a tak pro něj bylo jednoduché do něj strčit svým ramenem a díky tomu,že seděl na špičkách,přepadl dozadu.  Rychleji,leč neohrabaně,nehledě na bolest,se zvednul a shlížel na něj.

„TOHLE už nikdy nedělej!“vykřikl rozhořčeně a odešel tak daleko,jak jen mu to řetěz dovolil. Vítr,jakoby se ho svými prsty snažil zchladit,mu hladil jeho pobouřenou mračící se tvář. Jako naschvál se mu ve vzpomínkách zjevil obraz oné rozesmáté ženy,kterou viděl při  proražení jeho bariery. Mohla to být jeho  milenka..žena..sestra či matka za mlada.. mohl to být kdokoliv,ale rozhodl se,že bude lepší se o to teď nezajímat. Rozhodně pro něj to bude bezpečnější. Čím míň toho o něm věděl,tím líp,protože se na něj nechtěl vázat. Nemohl.

Ale musíš,nebo zemřeš,ozvalo se jeho…. Svědomí?kdo ví kdo to za něj mluvil,ale rozhodl se že to bude zase ignorovat. Tušil však,že to nebude moci ignorovat dlouho.

Musel se nějak uklidnit. Zkoušel to tím,že se třeba díval do dálek a snažil si vybavit svůj domov. I když byl malý,něco si pamatoval. Vybavil si přenádherné zelené pláně s klidně odpočívajícími zvířaty,které žili v jisté symbióze s jeho národem,obehnané obrovskými horami s jediným otevřeným prostorem,kde mezi nimi protékal mořský přítok. Obrovské mohutné chrámy zasvěcené jejich bohům a okolo nich rozložené obrovské město. Dokonce i  nějací příslušníci krásného lidu se mu vybavili. Tohle byl jeho domov.

Dotek jemných rukou… melodický hlas…krásně vonící vlasy..

„Domov je tam,kde máš srdce,Magerane,nikoliv majetek,můj malý živote.“ Zaslechl slova své matky,když ho houpala v klíně,těsně před tím,než ho uložila a někdo ho pak unesl. Ani si za celé ty roky neuvědomil,jak moc mu chybí. Její zvonivý uklidňující smích,který ho vždy ukolébal ke spánku.

„Jestli pak ještě žiješ,“ zašeptal tiše do vánku. Něžně se usmál. „Měl jsem někoho,koho jsem kdysi miloval.“ Pronesl z ničehož nic nahlas,aby to Agia slyšel. Toho to trochu překvapilo,protože se opět smířil s nulovou konverzací. „Byla to ta nejmilovanější osoba v mém životě. Žena plná energie,elegance,plná laskavosti a lásky,kterou všem rozdávala v hojném množství,ale jen pro mě toho měla víc než pro ostatní.“  Agia napatě čekal,co z něj dál vypadne. Žena. Jistě musela být nádherná,když uhnala zrovna jeho. Proto trochu zaraženě zpracovával jeho odpověď. „Žena,co mě porodila.“ Další něžný úsměv. „Moje matka.“

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Aylen, 26. 12. 2009 17:35)

krásná povídka,těšim se na pokračování...

nááádhera =o)

(Luna, 24. 12. 2009 16:55)

na tuhle povídku už jsem taky čekala jak je rok dlouhej =o) prostě krása ;o)