World of crazy Dreamer

Muž,nazvaný Kadir,se pohodlněji opřel do křesla. S výsměšným úšklebkem se na něj usmíval a přiváděl ho tak do varu. Oči se mu leskly triumfem,který se Agiovi ani za nic nelíbil. Kadir luskl prsty. Za Agiou se otevřeli dvoukřídlé dveře a z nich vyšli dva muži,táhnoucí mezi sebou  bezvládné tělo s dlouhými bílými vlasy. Když to hnědovlasý muž viděl,krve by se v něm nedořezal. Chtěl se k němu rozeběhnout,ale muži,kteří se mu se vztyčenými meči postavili do cesty,mu v tom zabránily. Vztekle se na něj otočil,v očích smrt.

„Co si mu udělal!!“ zařval na něj naprosto vzteky bez sebe. Takhle mu poškodit JEHO! Majetek! KAdir vstal a vydal se k Mageranovi. Chvilku ho obcházel jako lev,svoji kořist,než pak na ni zaútočí a zasadí ji smrtelnou ránu. Přikleknul si a zvednul mu hlavu,kterou zakroutil ze strany na stranu.

„Je nádherný že. Úplně poslední svého druhu,mocný a nádherný. To je velmi nebezpečná kombinace nemyslíš?“ Otázaný muž se přikrčil. Tohle se mu ani v nejmenším nelíbilo. Nelíbila se mu situace,která nastala,nelíbilo se mu,že ublížili jeho mazlíčkovi a už vůbec se mu nelíbilo,že si vůbec dovolil ho uvěznit!

„co jsi mu udělal! Zavrčel znovu svoji otázku. Muž s blonďatými vlasy vytáhnul ze svého hávu honosnou dýku,posázenou diamanty. „Desiterova dýka,“ zavrčel znovu. Kadir se usmál.

„Ano, pro vás dva jen to nejlepší. Jak ale vidím,i on byl trestán tím nejlepším zbožím,že?“ dál na něj nebezpečně mhouřil oči,ale neřekl ani slovo. Chtěl slyšet víc. Chtěl vědět co chce dělat.

Přiložil mu dýku pod krk. „Ještě jsem mu  nic neudělal,ale jestli odmítneš,zabiju ho,přímo před tebou a jsem si více než jistý,že by to tvé srdce neuneslo.“ Agia se zatvářil trochu nechápavě.

„Jak to myslíš?“ jheo pobavený smích mu projel ostře celým tělem,jako dýka,která se zakousne přímo doprostřed hrudi.

„Snad jsi si nemyslel,že nevím,co k tomuhle tvorovy cítíš. Moc dobře vím,že ti na něm záleží víc,než si chceš připustit.“ Rozšířili se mu oči,jak mu to najednou všechno došlo. To proč ho poslal,zrovna jeho, zabít krále. Věděl to.. věděl to už od začátku , že se něco takového stane a byl připravený,aby dosáhl svého cíle. Pozvedl hlavu výš.

„ Tobě vůbec nešlo o náš lid. Nešlo ti o to,pomstít mrtvé a zneužité..týrané lidi. Šlo ti jen o vlastní prospěch!“ křičel na něj.

„Snad sis nemyslel,že mi někdy záleželo na těch ubohých vesničanech.. nebo na tvých sourozencích. Pche,nemohl jsi být tak neskutečně hloupí a vážně si myslet,že  bych to vše dělal jen proto,že je mi líto ubohých vesničanů. Ani zbla ne.“  Agie přešlápl z nohy na druhou,jeden krok do předu.

„Ty jsi to celou dobu věděl, že?“ křivě se na něj usmál.

„Věděl co,drahý Agio. Ptáš se,jestli jsem celou tu dobu věděl,že tvé chování a tvá povaha ti nedovolí zabít tvora posledního druhu? Že kvůli jeho kráse a unikátnosti si ho budeš chtít nechat jen pro sebe? Ano,přesně tohle jsem věděl.“

„Jak?“

„To díky mne.“ Ozval se velkou místností mystický hlas. Agia se otočil za sebe a co spatřil,se mu ani trochu nelíbilo. Stála za ním žena. Na hlavě měla korunku , z podiamantovaných dračích kostí,do které byly zamotané její zrzavé dlouhé vlasy,sahající jí těsně nad zem.Světlá pleť na sobě nesla složité pentagramy a znamení jejího druhu a v ruce svírala vějířek. Jediné,co krylo její trup,byl velmi honosný náhrdelník,z neurčitého materialu,který při každém jejím pohybu vydával uklidňující melodii. Lehká sukně bílé barvy pak zakrývala vše,co by nezakryl náhrdelník. Byla to nádherná žena a o to víc byla nebezpečná. Její sytě zelené oči s měsíčkovitou zornicí toho byly důkazem. Skrývalo se v nich vše,co by se před světem skrýt mělo.

On jí znal. Už jednou s ní mluvil a co si pamatoval,nebyl to moc příjemný rozhovor. Tehdy málem přišel o svůj život.

„Ty?!“ žena se nádherně usmála,nevinnost a vášeň v jednom.

„Ano já,drahý.“ Otočil se tak,aby viděl na oba dva a nemusel tak otáčet celým tělem,ale jenom hlavou.

„Proč?“

„Protože je to můj úděl,můj tygře.“ Její hlas zněl jako nekonečná ozvěna a několikrát po sobě se ještě ozýval,leč v místnosti ozvěna nebyla. „Jsem povinna  sdělit vše co vím,svému pánu.“

„Pánu?!“ vyprskl posměšně. „Vždyť ty žádnýho pána nemáš. Nikomu se nemusíš zodpovídat,jenom sama sobě! Tak mi tu teď netvrď,že on,“ ukázal na Kadia,který stále držel Mageranovi dýku pod krkem, „je tvým pánem!“ Žena si zakryla úsměv úplně černým vějířem,který ostře kontrastoval,s její pletí a šactvem. Přešla k němu blíž a hebkou dlaní s dlouhými prsty se dotkla jeho tváře. Dlouhé ostré nehty se mu zaryly do tváře,ale nehnul ani brvou.

„Proč se tak rozčiluješ,drahý. Nebyl jsi to právě ty,kdo mne uvrhl do „otroctví“ ?“ Nechápavě zvednul obočí.

„Do otroctví?! Tohle sis vybrala sama! Byla to jen a jen tvoje volba,za kterou se zodpovídáš jen sama sobě. Já na tom nenesu nejmenší podíl.“ Další z okouzlujících úsměvů,ovšem se stopou ostří.

„Na tom už nesejde. Já nežiji minulostí,ale budoucností.“ Sjela nehty po tváři,čímž mu udělala čtyři krvavé šrámy na tváři. „Teď se musíš rozhodnout,zda-li přijmeš svůj úděl i ty. Přijmeš službu v králových řadách,nebo budeš sledovat,jak tvoje láska umírá jeho rukou. Teď máš možnost volby ty,tak,jako kdysi já,podle tvých slov. Vyber si moudře,drahý. Nechtěj zaplatit cenu nejvyšší,mohlo by to být až příliš bolestivé.“ Neohroženě jí hleděl do tváře.

„Já se smrti nebojím.“ Naklonila hlavu na stranu s lehkým úsměvem. Vějířem přejela po jeho druhé tváři.

„Tím jsem si jistá. Nemluvíme tu ale o tvojí smrti,drahý. Ale o jeho.“ Ukázala vějířem na bělovlasého muže,kterému se zpod nože linuly pramínky červené krve. „Zvol si moudře.“ Zašeptala mu a zmizela tak,jak se objevila. V záři světla,které je všechny na chvilku oslepila. Když se pak rozhlédl po místnosti, nebyla tam. To co mu řekla,ho znepokojilo. Jestli mluvila pravdu,a to ona mluvila, pokud odmítne…oba zažijí nepředstavitelná muka. Neřekla to přímo,ale už dávno se v rozhovorech s ní,naučil číst mezi řádky. Tahle situace byla bezvýchodná. Úplně se otočil na jejich zajatce.

„Moje rozhodnutí,ale nezávisí jen na mě. Pokud se já rozhodnu z vlastní vůle,mělo by to být dopřáno i jemu. Nemůžu rozhodovat za nás za oba,nebylo by to fér.“ Sundal nůž z jeho krku a zasunul zpět do pochvy,připevněné pod pláštěm.

„Ale ano,ty rozhoduješ za vás oba. Měl by ses naučit,že pokud jsi poslední svého druhu,máš moc málo práv na jakákoliv rozhodnutí. Mageran je poslední a jako takovému byla odebrána všechna práva už v tu chvíli,kdy jsi mu ty,zachránil život. Jeho rozhodnutí,teď patří tobě..je spojené s tvým.“ Agia všechny informace vstřebával,aniž by cokoliv řekl. Nebo spíš,nemohl nic říct. Jeho prudká povaha se teď odebrala neznámo kam. Moc dobře si uvědomoval,že špatné rozhodnutí je oba dostane do velkých nesnází. Za to na druhou stranu,rozhodovat za Magerana… to ne. Ať se rozhodne jakkoli,může to z Magerana udělat něco,co by si Agia rozhodně nepřál. Byl si vědom toho,že pokud přistoupí na jeho nabídku,Mageran díky tomu ztratí ještě to málo,co mu z jeho svobody zbylo. I on měl svobodu rád,ale dokázal bez ní žít. Nevěděl,jak je to s Mageranem.

„Neboj se. Dostaneš šanci si to promyslet.“ Kývnul na muže,který ho uhodil do hlavy. Obklopila ho tma.

„Jsi si jistý tím,co děláš?“ její hlas s ním trochu trhnul,ale jinak si zachoval chladnou tvář. Zpražil ji ledovým pohledem.

„Naprosto.“ Přišla k němu a dívala se ven z okna na zapadající slunce.

„Mohl bys je snadno poštvat proti sobě. CO udělá zvíře zahnané do kouta? Zaútočí. Jestli na ně budeš tlačit… zachovají se podle zvířecího řádu. Varuji tě, Kadire. Nechtěj si je pro sebe ukořisti. Snadno by se mohli stát tvojí záhubou.“ Muž sedící na své židli se vztekle postavil.

„Co tím sakra myslíš, Clareo!“ zasyčel na ženu,která svojí výškou převyšovala i jeho. Ladně se na něj otočila,v očích ledové ostří.

„Tím chci říct,že zemřeš!“ syčela potichu a pravdivost jejích slov se jí odrazila v očích. Lekl se. Zabít jeho? TO je téměř nemožné.. „Nemožné to není. I ty máš slabinu,kterou raněné a za svobodu bojující zvíře najde. Najde a skolí jejího majitele. Nebuď hlupák!“ Chtěl napřáhnout ruku,ale černý vějíř ho zastavil. „Chceš se vzpříčit osudu?“ v jejím hlase byla hrozba,ale nehodlal se jí nijak zaleknout,ani za ceny hněvu bohů.

„Ty nejsi osud. SI jen žena,co předpovídá budoucnost!“ chtěl jí nějak usadit,ale Clareo to udělala mnohem dřív.

„Měla bych tě vzít někam,kde bys pochopil,kdo jsem.“ Zahřměla,popadla ho za ruku a i sním se ztratila v záři bílého světla.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Trhnutím se probral  s bolestivého spánku,ve kterém ho neustále pálila záda. Po chvilce přišel na to,že to bude nejspíš tím,že si na zádech ležel celou svou vahou. Ztěška se přetočil na bok,ruce vedle sebe jen tak položené a oči se upírali do neurčitého bodu. Naplnil ho pocit odevzdanosti a netušil proč. Jakoby se stalo něco zásadního od doby,kdy ho někdo uhodil a on byl v limbu. Něco,co by ho mohlo zbavit svobody. O kterou jsi stejně přišel od té doby,co jsi s Agiou, šeptalo jeho vědomí. Trochu se pousmál a pak se na rukou zvednul do sedu. Zhluboka vydechl. Nebylo mu zrvna nejlíp,ale hrozné to taky nebylo. Jakoby ho zaplavil pocit euforie. Připadal si lehce,snad jakoby se vznášel. Tělo bylo uvolněné a vláčné,ale přece jen bolestí,která se nedala zapřít,trochu ztuhlé. Byl to tak povznášející pocit,až se ho nechtěl vůbec vzdát.nemusel na nic myslet,ničím se zabývat. Bylo to..osvobozující… Někdo mu sáhl na rameno,ale on to nevnímal. Nevnímal ani to,že s ním zatřásl,nebo že volal jeho jméno. Nevnímal nic,jen ten pocit co se mu rozléval v žilách  jako tekuté stříbro.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Všiml si ho,ja seděl v tureckém sedu a díval se bez přestávky do zdi. Mírně sebou kolíbal a vypadal…vypadal divně. Proto se zvednul ze svého místa a pomalu k němu přešel. Sice mu hlavou vrtalo,proč ani jeden z nich neměl na rukou ani nohou pouta,ale byl teď rád,že mu mohl být na blízku. Mohl si na něj sáhnout,prohrábnout jeho dlouhé vlasy..dotknout se jeho hebké pokožky. Položil mu ruku na rameno a jemně s ním zatřásl. Žádná odpověď.

„Magerane,“ zkusil to tedy jinak,ale ani na tohle nereagoval. Nereagoval vůbec na nic,což se Agiovi vůbec nelíbilo. Nechtěl se uchýlit k tomuhle řešení,ale nějak ho probrat z divné hypnózy musel. Obešel ho,aby mu byl tváří v tvář a se sebezapřením se napřáhnul. První facka neměla téměř žádný účinek,ale ta druhá….

Trhnul sebou jak ho zaštípala tvář a trochu zmateně a částečně ublíženě se zadíval na muže před sebou,jež ho propaloval pohledem. Uvolňující pocit byl ten tam.

„Proč si to udělal?“ ptal se,když si mnul zarudlou tvář. Docela to bolelo. Agia se na něj sladce usmál.

„Vypadal si jako bys byl v rauši,tak jsem tě musel nějak probudit,když si na nic nereagoval.“ Znovu se zašklebil. „Promiň,ale jinak to nešlo.“ Naklonil se k němu blíž a lehce mu olíznul poraněnou tvář. „ ale můžu to nějak odškodnit.“ Zašeptal ,naprosto ztuhlému Mageranovi, sladce do ouška. Věděl že jeho těsná blízkost vyvádí Magerana trošičku z míry a on si nemohl nechat ujít příležitost ho nepoškádlit. Sám ale cítil jisté napětí,které se do jejich vztahu poslední dobou trvale usadilo. Touha dotýkat se ho,být mu na blízku,byla den ode dne větší a větší.Chtěl ho mít neustále u sebe,aby věděl,že se mu nic nestane. Jakoby jenom s ním mohl být Mageran v bezpečí. Jakoby on jediný znamenal jeho světlý bod v životě. Kdyby Agia věděl,že ve skutečnosti vážně  je Mageranovým světlým bodem v životě,plného samoty. Jenže ten si to nechtěl moc připustit. Vždy byl sám a tak tomu nevěnoval přílišnou pozornost jako Agia,kterého tyhle pocity přímo stravovaly . Už nějaký čas uvažoval nad tím,že by poslechl své srdce a vykašlal se na rozum,který mu tyhle pocity neustále zamykal do nerozbitné truhly v jeho mozku..a srdci.

Rozhodl se,že to přenechá svému srdci,které jasně dávalo pokyny,kterým se ochotně podrobil. Vjel mu rukou do bílých vlasů a upřeně se mu zadíval do béžových očí.

„Nebudeš věřit,ale bál jsem se o tebe,“ zašeptal těsně před tím,než ho políbil. Okamžitě si zamiloval jeho chuť.