Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pot, špína... krev

15. 4. 2012

 

 

 

Tam ho usadí v kuchyni. „Svlékni si to, dojdu pro obvazy.“ Přikáže mu nekompromisně a bez dalších slov se vydá pro potřebné věci. Zeph ho bez řečí poslechne. Sundá si zničenou košili, rozepne si kalhoty a trochu si je stáhne. Rány totiž nejsou jenom na vrchní polovině těla.. se zájmem si začne prohlížet Griffinův domov. Hezké, skromné, útulné. Takové to tu je a Zephovi se vzhled fary líbí. I když jsou všude kříže a on by tak měl cítit nevolnost, kupodivu tomu tak není. „Tak, teď ti to vyčistíme a-“ zarazí se uprostřed chůze. S pohledem upřeným na polo-svlečené tělo poseté krvavými šrámy, nasucho polkne. Dokonale vypracované tělo, široká ramena, silné ruce, mužný vzhled… Čím jsem se ti zprotivil ,že mě stavíš před takové pokušení?

„Ano?“ usměje se upír povzbudivě a vstane. Ze své výšky se k němu skloní. „I tebe musíme ošetřit. Ocenil bych, kdyby si udělal to samé.“ Nechápavě se na něj zahledí. Čelí  upřenému pohledu odhalujícímu špičáky. „Oblečení dolů.“ Zašeptá a už už to vypadá, že dojde k dalšímu polibku. Jenže Zeph mu jenom sebere z rukou krabičku s věcmi a položí ji na stůl. Tím, že je k němu zády, dá Griffinovi možnost se trochu vzpamatovat. Rychle zavrtí hlavou, aby nemístné myšlenky vyhnal z hlavy a hrdě, vyrovnaně, přijde před upíra ke krabičce.

„Takže se do toho dáme.“ Otočí se k němu s malou gázou, namočenou v desinfekci.  Je připraven na všechno, skoro. Úžasem oněmí. Na bělostné pokožce, na tom dokonalém těle, není ani jeden jediný šrám, jediná řezná rána.

„Em, jak- jak si to-“ nedokáže ze sebe vysoukat jedinou kloudnou větu. Pořád to nechápe, jak mohl nemít na těle jediný šrám, když ještě před několika minutami krvácel?

„Jednoduše.“ Zvedne se ze židle, na kterou se znovu usadil a ruce mu položí na ramena. „Jsem upír. Upírům se rány hojí sami.“ Mrkne na něj laškovně. Griffinovi zatrne. Rány.. hojí… sami…?

„Tak proč si se svléknul!!“ zavřeští a odskočí od něj na dva metry dozadu. Co to na něj zkouší? Moc dobře věděl, že se uzdraví a stejně se svléknul?! Místnost naplní Zephův podmanivý smích. Jak může- jak může někdo mít takový hlas, který okamžitě způsobí husí kůži a mravenčení v podbřišku? Zadkem se opře o stůl a položí si na něj i dlaně. Není kam spěchat. Noc teprve začala a on má celou noc na hraní s tímto půvabným lidským tvorem. Nakloní hlavu na stranu. Pohled, který k mladíkovi vyšle, je dosti výmluvný.

„To protože…“ sáhne dozadu a rozpustí si dlouhé černé vlasy. Ty se mu okamžitě rozprostřou po zádech, pár pramenů přepadne i dopředu. Hodí na něj dravý pohled, skrz přivřená víčka. „ jsem nemohl odolat vidině, kde se o mě staráš, drahý.“ Prohlíží si ho tím pohledem, kterým by se dalo podpálit ohniště, zaplavené vodou.

Griffinovi se už po několikáté za dnešní večer zvedne adrenalin a srdce div nepukne. Taková šlamastika. Co Bohu udělal, že mu to takto oplácí? Nebo je to jen zkouška? Protože jestli ano, pak má takové špatné tušení, že v ní neobstojí. Obzvlášť, když zkoušející je extrémně přitažlivý upír s ocelovým kroužkem v bradavce a stříbrným křížem na krku.  Tohle prostě nemůže přežít.

„Ty- ty parchante!“ zasyčí zcela nekněžsky a hodí po něm naběračku, která visí na zdi, nedaleko od něj. Pro upíra není žádný problém se jí vyhnout. Ani mu nedělá problém dostat se během sekundy za Griffina a pevně ho chytit za obě zápěstí. Překvapený kněz stačí jen vyheknout, když je s ním smýknuto na stůl. Na záda se mu nalepí chladná hruď, která ho však rozpaluje. Zčervená. Tohle, to, pane bože, odpusť mi mé hříchy! Čeká snad, že ho to zachrání před tímhle stvořením? Těžko.

„Ssss, cítíš to? Ten žár v tvém těle?“ nosem se mu zaboří do rozházených vlasů. Jsou jemné a husté, voní po mátě. Griffin rozrušeně polkne.

„Proč to děláš?“ zasípá tiše, neschopen slova. Jediné, co je schopný vnímat, je pevná hruď, studená pokožka a ještě studenější kříž, který ho studí na zátylku. Ostrým kontrastem k tomu všemu je horký dech, který mu ovívá pravé ucho. Pevně semkne víčka. Je to sen, jen hloupý, bláznivý sen. Není to skutečnost! Nemůže být! Jenže upírovi ruce, které mu drtí zápěstí a ústa, která mu laskají pravé rameno, to mu nepřijde jako sen.

„Kdybych ti to řekl, lekl by ses… Pro panice jako ty, tohle musí být velmi, velmi citlivé že?“ kolenem mu přejede po vnitřní straně stehna. Griffin se v tom okamžiku zahryzne do rtů, ale přesto mu unikne vzdech. „Ach ano. Věděl jsem to.“ Zašeptá znovu a tentokrát mu jazyk přejede po šíji. Dává si však pozor, aby se nedotkl krve. Ještě není čas, aby jí ochutnal. Ještě ne. Pustí mu ruce a s lišáckým úsměvem převezme do ruky desinfekci. „Teď buď hodný chlapec, sedni si.“ Nemusí nic dělat, aby dosáhnul svého. Griffin je v takovém šoku, že okamžitě poslechne. Ztěžka dosedne na židli s nepřítomným pohledem a rudým obličejem. Co to, bylo?  Vždyť on je… vzrušený! „Nemusíš se stydět, to je normální.“ Nepřestane ho ani na sekundu trápit. Zbrkle si pročísne vlasy, než se podívá upírovi do očí.

„Jdi ode mě!“ Zavrčí v sedě. Cítí se v rozpacích, zostuzený.. jak může vědět, že je panic? Jak ví, kam sáhnout, kde se dotknout.. Jistě, je mu dvě stě let. S tou dlouhou dobou musel nabrat extrémně zkušeností! ďábelský netvor…, syčí si v hlavě, ale navenek ho jen propaluje očima. Není schopný mluvit, stud mu to nedovoluje. Nejraději by se propadl hluboko pod zem. „Nedovolím, aby mě ošetřovalo krevcucající stvoření-!“

„To krevcucající stvoření ti zachránilo život, pokud si to dobře pamatuje.“ Zaprská v odpověď jeho nevděku. Takhle ohavně mu nikdo neřekl celá léta. I přesto se k němu nakloní tak, že kdyby chtěl, opět spojí rty. „Ale neboj se. Počkám si, až mi svojí krev dáš sám.“ Olízne mu koutek úst. „A že mi ji dáš, o tom nepochybuji.“ Zaculí se na něj naposledy, téměř nevinně, ale dravé oči ho prozradí. „Za měsíc, Griffine. Zase za měsíc.“ PUF. Jak to jenom dělá, děsně ho s tím rozčiloval. Tím svým náhlým zmizením.  Zamračí se a rychle si začne otírat rty. Že se na to nevybodne, paktovat se s takovýma, takovýma..pfffff. Zavře oči a klidně se nadechne. Dnešek byl vyčerpávající, měl by jít spát.

 

Ráno to nebylo o nic lepší. Situace ve vesnici se dál vyhrocovala, neboť se našlo další tělo. Další nešťastná matka, další smrt. Incidentů pořád přibývalo a ani spojením se Zephem se jim nedařilo nic vypátrat. Pachatel, jakoby nebyl, ale bylo víc než jasné, že oběti neumřeli sami od sebe. Na to byly moc znetvořené. To by si sami nedokázali udělat. Začínalo ho to unavovat. Vypadalo to, jakoby ho jeho minulost pronásledovala úplně všude. Jako táhnoucí se mor, se vplížila do jeho vesnice a začala rdousit její obyvatele.

Únava zmáhala jeho tělo víc a víc. Měl dojem, že je nemocný, ale snažil se to na sobě nedat znát. Možná se mu to dařilo, možná ne, ale. Promne si oči a vstane ze židle. Včera pochovali dvě těla, která dnešním dnem byla pohřešovaná. Jejich hroby byly vykopané, zdevastované, po tělech ani památka. Kdo mohl být taková zrůda, že vykrádal hroby a bral si jejich ostatky? Jenže, Griffin si myslel, že to nebyla náhoda. Ne, není to náhoda. Někdo ta těla potřebuje nebo…. Ta těla sama vstala a odešla. Moc dobře si pamatuje ten incident, co se stal onu noc a zamrazí ho. Jestli je tomu tak, a jestli je to opravdu pravda, tak někdo se snaží zbavit lidí v této vesnici. Jenže proč? To byla záhada. Naneštěstí, zde bylo záhad až požehnaně.

Tím byla tahle vesnička proslulá. Žít tady, to bylo tedy něco. Jenže, i když se tu žilo takhle, nikdy nepřemýšlel nad tím, že by odešel jinam. Nedokázal si to už představit, žít v normálním městě, v normální vesnici, která není obklopena dravými monstry a hlavně, tam, kde nejsou tito lidé. Sice si to bez starosty dokázal představit, ale bez lidí ne. Stýskalo by se mu a jednou už o důležité lidi přišel, po druhé už by to nesnesl.

Zaťukání na dveře ho přiměje žít teď a ne se utápět v myšlenkách a nějakých spekulací. Žij dnes, zemři zítra. Pomalu je otevře a vysíleně vykouzlí vlídný úsměv na mladé děvče. Olívia, tak se jmenovalo děvčátko s kaštanově hnědými vlásky a bílou pletí. Doktoři si mysleli, že je nemocná, když má tak bílou pleť. Ano, chudokrevná trochu byla, ale jinak to bylo zdravé, vitální děvče, plné energie. Někdy jí ani Griffin nestačí.

„Copak potřebuješ, Olívie?“ holčička na něj zamrká lehce načervenalýma očima. Viděl na světě už tolik věcí, že se nad barvou jejích očí nepozastavuje.

„Víte, maminka je těžce nemocná a já..“ dívka sotva zadržuje slzy. Ach ano, už se přiblížil ten čas. Další smrt. Její maminka byla nemocná už v tu dobu, kdy přišel do vesnice. Nikdo nevěděl čím, ani proč trpí, ale postupně jí to bralo život. Den ode dne slabší, minutu od minuty blíž k smrti. Byla to jen otázka času, než za ním Olívia přijde. Sehne se k ní a holčičku pevně obejme. Ta se chytí jeho černého pláště, drtíc ho v drobných dlaních.

„Máš, u koho bys bydlela?“ ví, že děvče nemá otce, opustil je když byla malá. Přesto chce vědět, jestli nemá nějaké příbuzné, tetu, strýce, babičku s dědou, kohokoliv, kdo by se o ní mohl starat. Jinak to děvče zůstane na ulici. Dívenka si rukama utře plačící obličej. Smutně na něj zakoulí těma velkýma očima.

„Nemám… zůstali jsme s maminkou sami.“ Tohle přesně nechtěl slyšet. Nechtěl. Co s tím? Co s ní? Vezme si na sebe to velké břemeno? Ustojí to, když to udělá? Jenže, když se podívá do velkých očí, plných naděje, je pevně rozhodnutý.

„V tom případě, až se tak stane, přines si všechny své věci sem.“ Olívii se nevěřícně rozzáří oči. Vrhne se knězi do náruče a znovu se rozpláče. Griffin obrátí obličej k zatahujícímu se nebi. Ach Bože, kde jen si, když je tě potřeba?

 

Zase další měsíc v trapu, dívka chodila po celou dobu jako tělo bez duše. Její nepřítomný pohled mu vháněl husí kůži. Avšak, ještě za ním nepřišla, znamenalo to tedy, že její matka je ještě stále naživu. Avšak.. moc času jí zřejmě nezbývalo. Taky si přišel, jakoby měl každou chvíli vypustit duši. Cítil se opravdu strašně unavený. Chtěl by jen spát..

Pořádná průtrž mračen se spustila někdy k večeru. Blesky lítaly oblohou a křížily jeden druhého.  Osvětlovaly venkovní krajinu, která se chystala ke spánku a dodávala tak na hororovosti. Do toho všeho se ještě přidal prudký vítr, který hrůzostrašně ohýbal stromy a hvízdal v ulicích.

Dívá se na tu spoušť z okna a je rád, že je doma, v teple a bezpečí silných zdí. Dnes se modlil k Bohu, za Olíviinu matku. Věděl, že není žádná možnost, jak by se z toho dostala, proto prosil o vlídné přijetí do nebes. Prosil za klid její duše. Kručící žaludek mu oznámí, že má hlad. Povzdechne si a vyjde z ložnice. Se svíčkou v ruce projde celý dům až dolů, do spižírny, kde je opravdu zima. Snaží se najít něco k jídlu, když tu oknem venku zahlédne malou postavu. Běží v té bouřce po silničce a snaží se držet si plášť u těla. Jenže místo, aby zahnula k jeho domu, běží dál. Za pár vteřin ví proč. Dívku něco pronásleduje. Až nápadně se to podobá pohybům, které už několikrát viděl. Neváhá ani minutu, popadne svoji hůl a rychle vyběhne z domu. Ani si nevezme plášť.

Rychle vyběhne na ulici a vydá se směrem, kterým dívka utíkala. Kdyby tolik nepršelo, na zemi by byly vidět stopy, ale ty z bláta se okamžitě opět stanou lepkavou břečkou. Během pár sekund je promočený na kost a bílá košile se mu lepí k tělu. Mhouří oči, jak ho déšť bije do obličeje a snaží se udržet správný směr. Ozve se výkřik. Srdce mu divoce buší v hlavě jasně bliká jedna myšlenka. Musí jí zachránit! Ona nesmí podlehnout, ona ne. Musí žít! Přidá do běhu, až málem uklouzne. Za doprovodu hromů a blesků, je konečně najde. Dívka leží na zemi, ruce před sebou, naříká. To něco stojí nad ní a chystá se to po ní znovu skočit, ale Griffin zakřičí.

„Hej! Ji nech, vezmi si mě!“ zamává rukou, aby ho bylo jasněji vidět. Neohroženě hledí bestii do očí, když se najednou zasekne. Ten obličej…

„Je to moje matka, otče Griffine! Zbláznila se!“ zakřičí na něj Olívie, čímž na sebe upoutá pozornost své zmutované matky. Dál neotálí. Rychle se vrhne vpřed a zablokuje jí cestu svou holí.

„Uteč!“ poručí dívce, když její matku odstrčí a stoupne si před dívku. Dívenka už na nic nečeká, zvedne se na nohy a schová se za nejbližší dům. Nemůže utéct, potřebuje vědět, jak to dopadne. Nemůže uvěřit, že jí vlastní matka chtěla zabít… „Elifo. Elifo prosím, to sem já, Griffin. Slyšíš mě?“ snaží se s ní navázat kontakt. Doufá, že ještě není pozdě, že jí dokáže přemluvit.. ale to byla chyba. Elifa se na něj vrhne a srazí ho k zemi. Dlouhými drápy mu probodne rameno, těsně nad srdcem a druhou ruku mu zaryje do předloktí. Zuby se snaží prokousat k jeho krku, ale blokuje ji jeho hůl. Příšerná bolest se mu okamžitě začne rozlévat po těle, ale snaží se udržet ze všech sil.

Nikdo okolo není, aby mu pomohl a pokud selže, zemře nejen on, ale i Olívie. To nesmí dopustit. S výkřikem přes zatnuté zuby a bolestí staženým obličejem, se vzepře a odhodí ji ze sebe. Elifa narazí do fasády domu a spadne na zem. Griffin stojí v předklonu, snaží se vydýchat veškerou bolest, snaží se soustředit na to, co má před sebou. Namíří před sebe svoji hůl. Tohle bude jeho poslední možnost. Není tak zdatný, aby se s ní mohl prát a navíc, ještě ho bolí jizvy z minula. Je kněz, ne žádný válečník. Avšak, pokusí se jí ostrý hrot zapíchnout přímo do srdce. Jeho poslední pokus.. musí se povézt, musí..

Elifa se vrhne vpřed s vyceněnými zuby a krví podlitýma očima. Vyčkává, stojí v klidu, musí to být přesný zásah…

„Griffine!“ vykřikne Olívia a okamžitě se vrhne ke knězi ležícímu na zemi. Její matka leží vedle něj mrtvá. Griffin se stěží zvedne, avšak s její pomocí to dokáže. Olívia se na něj podívá s uplakanýma očima. „Nevím co se jí stalo, ale prostě..“

„Já vím…“ přeruší ji Griffin a přitiskne si dívku k sobě. Sedí v blátě, vedle její mrtvé matky, blesky kolem lítají snad ještě víc než před tím a oni se k sobě jen tisknou. Snaží se uklidnit jeden druhého. Avšak kněz zaregistruje na jejím krku krev. „Jsi zraněná.“ Zašeptá, oddálí ji od sebe a pořádně si prohlédne zranění. Má dlouhé vryté rány od krku ke klíční kosti až skoro k rameni. Krvácí to.

„To nic není, opravdu.“ Jenže Griffin jí absolutně neposlouchá. Vezme dívku do náruče, absolutně ignoruje bodavou bolest v místech ran a v celém těle. Musí se teď dostat domů, ošetřit se. Musí..

Voda funguje jako chladič. To, že dopadá na jejich těla, je pro ně malé vysvobození z bolesti. Chladí jim rány, snižuje teplotu těla, které se dostává do horečky. Pomáhá. Přitiskne si dívku víc k sobě a ta mu instinktivně ucpává jeho zranění. Ona má jen porušenou kůži, on je probodnutý. Nevadí ji jeho krev na tváři. Ne, on je pro ni jako otec, bratr, kterého nikdy neměla je ráda, že může mít jeho krev na sobě.. i on je rád, že ho objímá. Pomáhá mu udržet rovnováhu, znecitlivět mu rány a donutit ho jít dál. Musí jít dál, pro ně oba. Brzy už budou v bezpečí. Ta vidina ho žene vpřed, žene ho tak, až přidá do kroku.

--

Pomalu otevře dveře a vpadne dovnitř. Zase je za sebou zabouchne a dívku z náručí nepouští. Jde s ní až do svého pokoje, kde ji posadí na postel. Na chvilku si čelo opře o její nohy. Potřebuje chvilku na vzpamatování. Po vlasech mu přejede chladná ručka.

„Děkuju vám, otče.“

„Griffine. Říkej mi Griffine, Olívie.“ Usměje se na ní, když zvedne hlavu. Pohladí ji po tváři a pomalu vstane. Přijde si jako na lodi, ale ještě nemůže omdlít. Ještě to tělu nedovolí. „Ošetřím ti to.“ Dobelhá se pro lékárničku a pak s ní zase zpět. Svlékne z Olívie její vršek tak, aby jí to mohl ošetřit. Je to poměrně velké, ale rychle se to zahojí. Na Olíviině bledé kůži ta krev a rána vypadá opravdu děsivě. Zamračí se a lehce začne děvče ošetřovat. To mlčí, jen v rukách drtí svůj plášť. Bolí jí to, ale nechce vypadat jako srab.

Griffin se stále snaží udržet se při vědomí. To se mu však stále častěji propadá do černé nicoty. Pomalu už ani nedokáže udržet oči otevřené, ale před ní to musí ustát. Nesmí ho vidět padnout do bezvědomí a svádět veškerou vinu na sebe. Nakonec se mu to vcelku i podaří. Dá ji bylinky na spaní a poklidně opustí její, svůj pokoj.. Pomalými, malátnými kroky se plouží do přízemí. Přidržuje se stěn, aby náhodou neupadl a ještě se víc nezranil. Ani neví, kde přesně je, když se mu prostě podlomí kolena a tváří dopadne tváří na chladnou zem. Není schopný nic vnímat. Ani bolest. Nic. Pomalu zavře oči.

 

dear_baby_by_joganelken.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

-....

(xxxx, 21. 6. 2012 12:31)

Jestli už brzo něco nenapíšeš, tak mi hrábne! Pomóc!

Kjááá

(Mysticia-sama, 20. 4. 2012 20:01)

No né, po dlouhý době a takovej napínavej díleček. Prosím pokračování, je to dokonalý a těším se na pokračování

kněz a upír ?

(sisi/ctenar, 16. 4. 2012 20:14)

NO NENÍ TO HŘÍŠNÉ POBLOUZNĚNÍ ? xDDDDDD

....

(paks, 16. 4. 2012 11:22)

AAAAAAAAAAA to mi delas schvalne :( ja napjata jak to bude zda ho Zeph najde a ošetří nebo zda vykrvaci a ty to zrovna ukoncis ;( to od tebe neni pekne :O prosim, prosim rychle dalsi dil jinak me budes mit na svedomi a ja te budu chodit strasit XDDDDD

*-*

(Yoku, 15. 4. 2012 19:02)

To bylo úžasný, ale co Zeph? Kam mi zmizel Zeph? A zajímá mě, co těm lidem kdo dělá O.o a Olívie je taková milá x)