World of crazy Dreamer

Pořád s sebou nespokojeně mele a nejraději by ho sám pokousal. Vztekle mu pohlédne do očí a zasekne se. Přestane se hýbat. Najednou se atmosféra kolem nich rapidně změní. Zeph už nemá v očích pobavené jiskřičky a na tváří opravdu vážný výraz. A Griffinovi pro změnu z tváře zmizí vztek a pohrdání. Vzduch by se dal svojí hustotou krájet na malá kolečka. Dívá se upírovi do očí. Cítí tu intenzitu, jakou jeho pohled má a doslova mu to nahání hrůzu. Ale hrůzu jiného typu, než obvykle.

„Slez- slez ze mě.“ Překvapí ho tón svého hlasu. Lehce ochraptělý a tichý. Avšak neudělá nic proto, aby se znovu pokusil osvobodit. Leží pod ním klidně, až na zběsile bušící srdce se snaží udržet ledový klid. Uchváceně pozoruje pootevřené rty, skrz které vykukují ostré bílé špičáky. Nedokáže od nich odtrhnou pohled, což ho opravdu děsí. Stojí ho to však hodné přemlouvání, aby se podíval jinam. Na tváři se upírovi usadí potměšilý úšklebek.

„Copak, chtěl bys polibek?“ provokuje kněze, ale v hlase si nedokáže udržet stopu výsměchu. Příliš ho láká tepna na Griffinově krku a jazyk, který si olízne suché rty před odpovědí. Griffin se do toho vztekle zamračí.

„Od tebe nikdy!“ probere se částečně z upírova hypnotického zajetí a začne s sebou znovu mlít. Tohle je vskutku nebezpečná situace a mohl by přijít k větší újmě, než kdyby ho pokousal tam někdo z lesa. To byl vážně hloupý, ale extrémně hloupý nápad! Sakra! Až příště nastane taková situace, radši si zalepím pusu pevnou lepenkou a zahrabu se někam pod zem! Bože, odpusť, ale já sem takový idiot! Zaneprázdněn nadávkami mířenými na svoji osobu, si nevšimne, jak si ho Zeph prohlíží. Upírovi je jasné, že je teď krapet mimo, čehož využije. Nakloní se k němu, čímž si vyslouží překvapený pohled dvou nádherných očí.

„Já od tebe s radostí,“ zašeptá mu s pohledem střídavě na rtech a střídavě na očích. Přiblíží se k němu a lehce ho políbí. Chuť jeho rtů mu velice zachutná. Vrhne se na něj a polibek prohloubí, udělá ho vášnivější, erotičtějším. Jazykem mu bez ostychu pronikne do úst, kde rozehraje svoji hru.

Griffin jen zprvu vykulí oči. Naprosto zaraženě zůstane civět na zavřená upírova víčka. Kroutí s sebou, zatíná mu nehty do ruky, která ho drží. Pak ale, když se upírův jazyk dotkne toho jeho, nechá se polibkem absolutně pohltit. Tentokrát se mu povedlo vytrhnout své ruce z pevného sevření, ale místo toho, aby do něj strčil, si ho přitáhnul blíž k tělu. Hrudí se na něj namáčknul, v rukou drtil upírovo oblečení a divoce pohyboval rty. Neuvědomil si, co to dělá. Že on, sluha boží se tu líbá s dílem temnot, s upírem a touží víc a víc po těch dotecích, polibcích..

„Za tohle určitě půjdu do pekla,“ vysouká vysíleně, když se od něj oddálí. Zeph se ďábelsky zaculí.

„V tom případě tě nechám přeložit do svého pokoje.“ Zašeptá mu do rtů, přičemž ho znovu hladově políbí. Ani on se nemůže nabažit Grrinových rtů. Dávaly mu něco, co rty ostatních nedokázaly. Nevěděl přesně co, ale věděl, že Griffovi rty jsou jiné, než ty, které do teď měl tu možnost líbat. Jeho rty byly měkčí, poddajnější, tak vášnivé a přitom a jemné… Ach, byla slast ho jen líbat. Jaká slast to musí být, mít tohle stvoření v posteli. Kněz a upír. Griffin s přehnanou kázní a citem pro spravedlnost, on naprosto bez skrupulí, bez výčitek, jen s požitkářskou touhou dosáhnout svého.

Ať už jí vzal, kde jí vzal, silou ho po dlouhé době od sebe odstrčil. Povedlo se mu ho ze sebe shodit, takže se mohl odkulit stranou a postavit se. Hruď se mu rychle zdvíhala a zase klesala.

„Tohle už se nikdy nebude opakovat!“ zahřmí rozhodně a spíš než jemu, to říká sobě. Lehce vyděšeným výrazem, nad svojí reakcí, pozoruje upíra, který sedí v podřepu na zemi. Sleduje ho těma prazvláštníma očima a vůbec se nepohne. Na tváři žádný výraz, žádnou emoci. Griffionovi začíná být těžko od žaludku. Že by nervi? Polkne a sebere svoji dýku ze země. Zasune si jí za pásek a bez jediného slova se otočí ke vchodu. Dveře se otevřou, čímž se mu naskytne výhled na krajinu pod hradem. Konečně se bude moct uvolnit.

Venku se svobodně nadechne. Pěkně, zhluboka, s pocitem, že právě utekl před svou smrtí. No, kněz utekl před smrtí, Grifiin utekl před rozkoší od ďábla.. Zavrtí hlavou, až se mu vlasy rozletí po obličeji. Tohle bylo opravdu o fous. Příště, jestli nějaké bude a že si to bude hodně rozmýšlet, si s sebou vezme někoho dalšího… Dobře, nikdo další s ním nepůjde, protože jsou to vyděšení lidé, ale aspoň si s sebou vezme účinnější zbraň- Která mu stejně nepomůže, protože je prostě moc silný.

„Hmpf, měl bych nabrat víc síly, jestli se mu chci vyrovnat.“ Narovná si svršek, který je od jejich střetnutí trochu.. neupravený, a vydá se z kopců dolů. Výhled na malé městečko, vesnici, ho uklidňuje. Tady se cítí doma. Překvapilo ho, jak rychle si tohle místo a jeho obyvatelé, získalo jeho srdce. Jistě, kromě starosty, toho nemohl bytostně vystát. Nechápal, jak se takový arogantní neschopný chlap, mohl dostat do čela těchto obyvatel. Kdyby na to měl čas, nechal by se on sám jmenovat starostou.. pak by se lidem žilo mnohem lépe.

Rozhlédne se po lesích, jež obklopují obytné území. Tmavé hvozdy jsou z téhle výšky dobře vidět. Temné stromy, vysoká tráva, skály, jeskyně.. tam všude se ukrývají nebezpeční tvorové, jenž prahnou po lidském mase… Díky bohu za smlouvu, jež s upíry mají. Alespoň pro tentokrát. Přestane se rozhlížet a vydá se zpátky do města. Slunce se kloní skoro k večeru.. Neřekl by, že tam u něj byl takovou dobu, přišlo mu to, jako hodina, dvě maximálně. Ovšem slunce bylo jiného názoru. Nekompromisně zahnal všechny myšlenky na obyvatele hradu a vstoupil na náměstí. Tam stál hlouček lidí, mezi nimiž uprostřed stála uplakaná žena.

„Poznala svého syna, pane.“ Oznámil mu jeden vesničan, když ho uviděl přicházet. Přikývne na znamení díku a vydá se k plačící starší ženě. Zná tu ženu, bydlí sotva pár domů od jeho fary. Žena zaregistruje knězův příchod a vrhne se mu do náruče. Griffin, i když už tohle zažil několikrát, pořád to těžce nese a tak mu to stále není příjemné. Jedna z temných stran jeho rozhodnutí, stát se knězem. Nastane pak přání upřímné soustrasti a následují dohady a diskuze o pohřbu jejího syna.

Myšlenkami však stále sjíždí k obyvateli hradu. Opravdu nevypadal, že by lhal, když říkal, že to neudělal. Jenže, ať už mu věří nebo ne, potřebuje důkaz.. Který samozřejmě nemá.

Další den navečer, se konal pohřeb. Nebo alespoň měl. Vše bylo připraveno, smuteční obřad, malá hostina, kterou si sice paní nemohla dovolit, ale stejně ji pořádala. Všechno, opravdu všechno bylo nachystané, jen to mělo jediný zádrhel.

„Tělo! Někdo ukradl tělo!“ začal vřískat jeden mladík, co měl nést rakev. Prý ze zvědavosti, jak vypadá rozsápaná mrtvola, nakouknul dovnitř. Jenže tělo nikde, až na hromadu krve. Výborně, nejenom, že nám tu někdo na kaši rozemílá obyvatele, ale ještě tu někdo krade těla..  Jelena však trvala na dokončení obřadu. I bez těla. Lidé z našeho malého městečka, už  si zvykly pohřbívat své milované bez jejich těl. Bohužel. Je to smutné, v jaké době a na jakém místě žijeme, ale co se dá dělat. Nic. Škoda.

Po obřadu se zavře ve faře a shodí ze sebe všechno oblečení. Cítí se nějak, podivně. Hlava mu třeští, bolí mě kosti. Zřejmě bude nemocný, což je vzhledem k okolnostem opravdu výborné. Někdo zaklepe na hlavní dveře. S neochotou a jistým sebezapřením, se zvedne a dojde ke dveřím. Za nimi stojí usměvavá Charlesova tvář.

„Ahoj, Griffine. Posílá mě Dorina. Má připravenou večeři.“ Ušklíbne se na svého přítele vesele. V nejnevhodnější chvíli to opravu přijít nemohlo. Sotva dokázal zabránit zasténání. Nechtělo se mu tam. Sice jim to slíbil, ale opravdu mu nebylo dobře. Jenže… Otočí se, vezme si kabát a zavře za sebou dveře od fary. Snaží se na Charlese usmát.

Dorina byla extrémně nadšená, že Griffin přišel. Jídlo vypadalo opravdu lákavě, nejedl pořádně, ani si nepamatoval. Neměl čas a upřímně ani náladu na to, aby si něco uvařil sám. Přežíval z toho, co dům dal, nebo co kde mu ještě zbylo. Byl myšlenkami úplně jinde. Občas, když byl vidět jen srpek měsíce na obloze, toulal se myšlenkami ke své minulosti. K rodičům, sourozencům, kteří ho milovali. K přátelům, o které přišel. Často se ptal sám sebe, proč. Jenže nikdy nenašel odpověď.

Vzpomínal si také na svého nejbližšího přítele. Byl jím, ani nevěděl co to bylo, ale přišlo mu to, jako kříženec vlka s kočkovitou šelmou. V každém směru byl nádherný. Zachránil Griffinovi život, když mu na kluzkém ledě podjela noha a on se málem zřítil do propasti s divokou řekou. Zakousl se mu do ruky a pomalu ho vytáhl ven. Sice mu tím udělal jizvy na rukou a krev byla všude kolem, ale zachránil mu život. Tenkrát si poprvé uvědomil, že ne všechna zvířata jsou lhostejná k lidem a jejich osudu. Tehdy měl zemřít, ale dostal šanci.

Jako své dík se šelmě poklonil. Nevěděl, jak bude reagovat, tak se uklonil velice pomalu. Byl přesvědčen, že mu neublíží, měla to vepsané v očích. Jen se nad ním mohutně tyčila, velké, modro-zelené oči svítili odrazem slunce a vítr čechral sytě bílou srst. Tenkrát ho ovládla zvědavost a tak zvedl oči. K jeho překvapení se šelma uklonila také. Pomalu sklonila hlavu s očima upřenýma do těch jeho. Od té doby s ní pokud možno, udržoval úzký vztah, než se stalo to, co se stalo a už jí nikdy víc neviděl. Chyběla mu, to musel říct a někdy měl pocit, že ji zahlédl z okna. Doufal v to, ale vydat se tam nemohl. Byl by zabit.

Uplynul měsíc od doby, kdy se našlo a pohřbilo rozsápané tělo mladého chlapce. Po celou tu dobu spolupracoval s Charlesem na vyšetřování, v noci společně rozestavěli hlídky a snažili se najít sebemenší stopu, která by je dovedla k pachateli. Jenže ať se snažili, jak se snažili, bezvýsledně. Zdálo se to být marné. Jako hledat jehlu v kupce sena. Kdyby alespoň měli víc indicií nebo důkazů, stop, cokoliv. Opravdu, všechno bylo marné. Podepře si bradu a vykoukne ven z okna. Také to byl přesně měsíc, co se viděl se Zephem, což znamená…

„Noc teprve začala, drahý,“ ovanul mu ucho horký dech. Doslova se naježil a vystřelil ze židle rychlostí blesku. Zadkem dopadnul na stolní plochu, ruce před sebou. Dech měl zvýšený na maximum, srdce běželo maratón. Upír naproti němu se mile usmíval od ucha k uchu. Zřejmě se dobře bavil na jeho účet. Znovu.

„Co tu děláš?! Jak ses dostal dovnitř!“ mračí se a pořád sedí na stole. Zeph se usměje, aby mu ukázal svojí dobrou výbavu, co ukrývá v ústech. V očích se mu blýská. V knězi to cukne. Jistě, jak mohl zapomenout. Přišel lovit! Po tváři mu steče kapka potu, ale nic nedá najevo. „Ach, chápu, přišel sis mě ulovit?“ snaží se o co nejklidnější tón. Zaznamená však stopu strachu v hlase. Nechtěl to, ale ano, měl strach. Kdo by ho neměl, že. Ale ne ze smrti, ani z kousnutí. Spíš z upíra před sebou a z toho, čeho všeho bude schopen mu udělat, než ho vysaje. Zeph se vydá směrem k němu. Griffin se stále nemůže pohnout, takže jen sedí na místě a čeká, až se k němu vysoký, mužný upír skloní.

Těká mezi Griffinovýma, pro teď modrýma, očima a nechává vibrace knězova těla, aby se mu vstřebávali do kůže. Dlouhými nehty mu přejede po tepně, následně ho pak chytne za zátylek a přitáhne si ho blíž. Jejich dech se smísí dohromady.

„Hmm,to je tak lákavá nabídka… zabořit své zuby do tvého ladného krku,“ šeptá smyslně hlubokým hlasem. Přitom všem se labužnicky usmívá. Griffin si byl vědom, jakou hloupost udělal. Doslova mu nabídnul své tělo k večeři..  Idiote!, nadával sám sobě a s třesoucíma rukama od sebe snažil udržet Zepha dál od sebe. Má to však jedno velké ale.. Griffinovo tělo reagovalo na smyslný hlas a ostré nehty, jenž mu v pomalých, ale rázných tazích, přejížděly přes kůži. Mysl se však bouřila. Je služebník boha! „Ale ne, musím tě zklamat. Dnes nebudu pít krev z tvého těla..“ uklidní mladého muže před sebou, ostré zuby jednou přejedou po bělostném hrdle. Griffinovi se s tím prohlášením lehce uleví.

Ovšem Zephovi ruce ho chytí pod krkem a čelistí. Kněz nechápavě vykulí oči. „Řekl jsem, že nebudu pít krev,“ objasní mu a tvrdě mu vtiskne polibek. Jazykem se okamžitě nabourá do knězových úst a začne z nich hladově pít. Bere si vše, co mu ústa jsou schopná dát. Nedbá na Griffinovu potřebu vzduchu a pořád ho vášnivě líbá. Tvrdě si ho k sobě tiskne, snažíc se potlačit touhu, kterou cítil celý ten měsíc, kdy se neviděli.

Griffin v ten moment zažíval natolik rozporuplné pocity, že měl dojem, jakoby nepatřil na tento svět. Ten polibek, ne, ten vášnivý polibek se v mnohém lišil od toho, který dostal u něj na hradě. Tenhle byl dravější, smyslnější, daleko rozpálenější. Dokazoval Zephovu převahu co se po fyzické stránce týče a smyslnost, co se po psychice týče. Zkrátka a dobře, byl tohle nejvášnivější upír, jakého měl tu čest poznat. A líbat. Ježíši kriste!, vytřeští oči. Tohle teda ne! Sebere veškerou odvahu v sobě a silně zkousne..

Výborně, Zeph se od něj sice odtáhnul, ale nechal své chladné dlaně na rozpáleném krku. Pod svou dlaní cítil rychle pulzovat hlavní tepnu, ve které se skrývalo tolik sladké tekutiny. Oči se zalesknou ve světle plápolající svíčky stojící nedaleko. Na bělostné tváři se objeví úsměv. Téměř okamžitě mu z pravého koutku začne vytékat krev. Pohled na něj je… impozantní.. srdce se Griffinovi rozbuší ještě rychleji. Tenhle upír.. nebyl vytvořen pro nic jiného, než pro smyslnost, vášeň, divokou touhu.. to všechno ztělesňoval a to všechno vyzařovalo z toho, doslova krvavého, pohledu. Chladné ruce mu z krku sjedou na hruď, zanechávajíc po sobě rudé stopy pod oblečením. Položí mu ruce na stehna a víc se k němu přitiskne.

„Víš, že se říká, že upíří krev je to nejlahodnější, čeho se můžeš napít?“ vydechne mu do úst, než se jich znovu zmocní. Zároveň s tím mu silnýma rukama stiskne stehna a otře se o něj.

„Nn-“ zasténá, lapen těmi roztouženými rty, neschopen logicky uvažovat. Ten stisk na jeho nohou, tak blízko… Bože odpusť… tohle- nedokážu vzdorovat.. hrudí se vypne proti tomu silnému tělu, zadkem trochu sklouzne blíž k Zephovu pasu, kde se jejich těla setkají. Teď je to pro změnu upír, kdo vydechne slastí. Zběsilost líbání se zvyšovala s každou sekundou, což bylo pro kněze nepochopitelné. Jenže momentálně teď, byl jeho mozek, uvažování, všechno, co by bylo proti tomuhle, odcestovalo nahoru k Bohu a zůstala jenom touha a slast. I on si začínal brát, co mu rty s ostrými špičáky nabízely. Kupodivu ho Zeph ani jednou nekousnul. Byť nedopatřením, nebo naschvál. Jediný, kdo produkoval krev, byl právě on a Griffin musel uznat, že na jeho slovech něco bude.

Upírova krev byla.. lahodná. Později se určitě zděsí nad myšlenkami, které se mu nyní jen tak míhaly hlavou a nestíhaly dění v místnosti. Najednou se od něj však odtáhnul, nehty zarývajíc do úzkého pasu. Směsice bolesti a slasti.. Avšak zase se k němu nakloní a tak v domnění chce chňapnout po jeho rtech. Zeph mu však uhne s lehkým smíchem.

„Je mi líto, drahý, ale začínám po tobě žíznit…“ olízne mu ucho, naposledy po něm přejede nehty, pak od něj rychle odstoupí. Griffin až teď otevře touhou posedlé oči. Rychle zamrká, aby se vzpamatoval. Přirozeně, v místnosti nikdo kromě něj, není. Zhroutí se na stůl, ruce roztažené do všech stran. Rty zarudlé a napuchlé, tělo rozpálené jako od ohně. V hlavě naprostý, ale naprostý zmatek..

„Co to děláš, Griffine, co to proboha děláš.“ Mluví sám se sebou nešťastně. Celá tahle situace.. „A dost!“ zavelí k sobě. Zuřivě se zvedne ze stolu. Upraví si oblečení a uhladí rozcuchané vlasy. „Teď hezky zapomenu, na to, co se stalo a v klidu si půjdu lehnout!“ přikáže si nekompromisně a odebere se do vedlejší místnosti, do ložnice pro hosty. Tady, ve své ložnici, by asi nebyl schopný usnout. To se mu po hodině nedaří stejně. Hlavu má plnou upířích zubů, silný rukou s ostrými nehty, jež nápaditě připomínají dravčí drápy a ocelových chladných očí, které ho dokážou tak rozpálit… Sakra…

Vstane z postele, nazuje si pantofle a natáhne se pro kabát, který mu visí u dveří. Potřebuje se zbavit odporného pocitu, který mu utkvěl v hlavě z jejich setkání. Měl by zůstat věrný bohu, být věrným služebníkem, ale.. objevil se někdo, kdo si jeho věrnost pomalu, ale jistě přivlastňuje.. „Do kopru se vším!“ zakleje nahlas a trhnutím otevře hlavní dveře od fary. Nadechne se nočního vzduchu, který začíná být chladný. Na nebi svítí už hodně hvězd, za to měsíc se jaksi ještě neukázal. Zasune si ruce do kapes. Je to tu dnes nějak zvláštní. Ve vzduchu visí něco, co se mladému knězi nelíbí.

Uličky vesnice jsou tmavší než obvykle, mlha, jež se vznáší mezi hranicí lesa a domů je hustější. Stromy se nad domy strašidelně tyčí, připomínajíc nebezpečí z jejich útrob. Vydá se na cestu, ani neví kam. Snad jen obhlídnout, zda jsou stráže na svých místech a v pořádku. Snad zjistit, kým se dnes Zeph nakrmí… Zase mu zaměstnal myšlenky. Vydal se ven, aby se toho zbavil, ne aby přemýšlel nad tím, koho si to dá k večeři. Nežárlíš náhodou?, zeptá se sám sebe, protože mu to přijde divné. No, je to jeho první zkušenost s takovými věcmi a je možné, že.. „Ne!“ zamračí se vztekleji, přidá do kroku. „Ne, není to možné! On je upír, já kněz. On temnota, já světlo. Dvě rozdílné věci, které k sobě vůbec nejdou!“ snaží se přesvědčit sám sebe, i když netuší proč. „Blbost, blbost, blbost!“ zvedne rozbouřené oči od země a rozhlídne se kolem. Stojí na místě, kde by měla stát i stráž. Jenže, i když se rozhlídne všude možně, nikde nikoho nevidí. Tak tohle už je opravdu divné. „Halo?“ třeba někde usnul a když ho uslyší, tak se probudí. Ale, ani na jeho volání nikdo neodpovídá. Jen odporné, tíživé ticho, sem tam zahoukání sovy, zavytí vlkodlaka z lesa. Strašidelné.

Griffinův pohled upoutá pohyb vpravo od něj. Rychle se otočí. „Je tam někdo?“ žádná odpověď. Přitom měl dojem, jakoby tam někoho viděl. Teď se proklínal za to, že si nevzal s sebou zbraň. Je snad naprosto přihlouplý? Nevzít si v těchto časech zbraň? V noci? Avšak mu to nedá, aby se nešel podívat na místo, kde viděl pohyb. Je to v takové zapadlé uličce, mezi dvěma opuštěnými domy. Kusy dřeva se povalují všude okolo a na nich- „Krev?“ nevěřícně zvedne ze země pozůstatek dveří, na kterých je snad litr krve. Očima sleduje stopu od hromádky dřeva, až za roh odkud vykukují něčí nohy. Nehýbou se. Srdce mu začne napumpovávat adrenalin, chloupky na krku se mu naježí. Nasucho polkne a váhavými kroky se vydá po krvavé cestičce. Bojí se toho, co tam uvidí, ale lidská zvědavost bude jednou jejich zhouba.

Dostane se na dosah oněch nohou, v uších slyší tlukot srdce. Chytne se rohu domu, nadechne se a stoupne si před mrtvolu. Rukou si zacpe pusu, vytřeští oči. Na zemi leží muž v brnění, s rozsápaným hrdlem a vykulenýma očima. Ústa má němě otevřená do kořán, v rukách stále svírá kopí. Stráž. „Pane bože.“ Z rukou mu vypadne zakrvácené dřevo.

„Griffine?“ uleví se mu, že slyší známý hlas, ale zároveň se napne jako struna. Cítí v sobě vztek, který hodlá namířit na něj. „Co tu zatraceně děláš?“ Kněz k němu přicupitá a zabodne mu prst do hrudi.

„Měl jsem za to, že v tom dopise stálo: NE stráže!“ zvýší lehce hlas, ale stále je dostatečně tichý na to, aby nevzbudil nikoho z obyvatel.

„Já to nebyl!“ hájí se zapáleně. To už je po druhé, co ho podezřívá ze zabití někoho z vesnice. „Myslíš si, že bych to udělal takhle odporným a-a… vždyť se podívej! Krev je všude okolo. Nebyl bych tak- necivilizovaný!“ odvětí po té, co si prohlédne mrtvolu na zemi za Griffinovými zády. „A uráží mě, že mi nevěříš.“ Nakloní hlavu na stranu a jedna z jeho náušnic zacinká.

„Jsi upír! Mojí povinností je, ti nevěřit!“ ohradí se pro změnu Griffin a dá si ruce v bok. Nemůže uvěřit, že na sebe znovu narazili. Je to snad osud? Nebo naschvál? Hlasoval by pro druhou variantu. Někdo si z něj dělá blázny a podstrkuje jeho já před hladové stvoření noci. Pf.

„Ty-“ chce mu na to něco odseknout, ale zarazí se v půli slova. Vypadá to, jakoby naslouchal okolí. Griffin nic zajímavého neslyší a tak se dá do prohlížení upírovi osoby. Když se u něj zjevil, ehm, nebyl čas si ho prohlédnout. Teď ten čas byl, alespoň podle kněze. Zeph měl vlasy stažené do culíku, což se nestávalo často. Upřímně, viděl ho vždy s rozpuštěnými vlasy, ale pravda, to bylo vždycky mimo lovecký den. Zřejmě nosí culík, aby si je nezamazal od krve… ušklíbne se. Na sobě má prostou košili z hedvábí, tmavě modré barvy a obvyklé černé kožené kalhoty. Na nohou pak vysoké boty, jež mu sahají až pod kolena, s širokou podrážkou. Vypadají velmi bytelně. Na krku se mu pak houpe stříbrný kříž… Chce se mi snad vysmívat?...

„Můžeš mi říct..“

„Ticho!“ přitiskne mu prsty na rty, očima stále bloudí po okolí. Griffina tohle gesto překvapí, takže je zticha a poslušně stojí. „Nejsme sami.“ Zašeptá potichu na vysvětlenou a stoupne si blíž k němu. Griffin v tom nevidí nic, než pokus dostat se k němu blíž. Jenže Zeph to dělá z úplného opaku. Chce zabránit, aby se k němu dostal někdo blíž. A ten někdo se skrývá před nimi v houští.

Mladý kněz se chtěl ještě na něco zeptat, jenže ho náhle od sebe prudce odstrčil. Vzhledem k tomu, že to neočekával, upadl na zem a navíc se ještě pořezal o zbytky rozsypaného skla, jež zřejmě tvořilo výplň dveří. Bolestně zasténal, když si kus skla vytahoval z dlaně. Prudce ho od sebe odhodil a chtěl se na Zepha rozeřvat, jenže se tomu tak nestalo. Když se po něm ohlédnul, viděl, jak ho to NĚCO dost nevybíravě odhazuje pryč, směrem k lesu.  Chtěl něco vykřiknout, ale ta zrůda se na něj otočila. Nemohl se zbavit pocitu, že to stvoření zná, nebo mu někoho při nejmenším připomíná. Na to, jak k smrti vyděšený se cítil, si to začal prohlížet.

Výškově to nebylo větší než Zeph, spíše menší. Přišlo mu, že se jedná o nějakého zmutovaného muže. Nebyl ani nikterak urostlý, tak jak je možné, že Zeph skončil někde v lese? Zbytky oblečení měl stále na sobě a dokonce i vlasy. Jen stavba těla byla dost deformovaná a obličej vypadal, jako rozemletý mlýnkem. Stvoření, muž, byl dost odporný a zřejmě i hladový…

Griffinovi zatrnulo. Rychle se zvednul ze země s tím, že se dá na útěk, ale to by ho to nesmělo chytit za nohu. Strhlo ho to zpátky na zem a svýma odpornýma rukama se to snažilo rozervat mu hrdlo. Griffin ani nemohl křičet, jak měl hrůzou stažené hrdlo. V mysli mu místo modlitby prolétlo jediné slovo.

„Zephe!“ Ať už tomu bylo jak chtělo, právě v ten moment ho z něj Zeph serval. Chytil ho pod krkem a snažil se ho udržet na místě, ale zmutovaný muž, jak se zdálo, byl stejně silný. Tudíž to byl vyrovnaný boj, při kterém tekla krev ze všech třech stran. I Griffin se zapojil, i když jenom házením kusů dřeva a odpoutáváním pozornosti.

Počínali si dobře, jako sehraná dvojka. Po nějaké době se povedlo upírovi dostat tu věc na záda a jedním trhnutím mu utrhnout hlavu. Krev se rozstříkla všude kolem, včetně na ně dva. Nebyla ale obvykle rudá, nebo modrá. Ne, měla černé zabarvení. Griffin, který stál radši opodál, jelikož nebyl nepřemožitelný, si stoupnul upírovi po boku. Hodnou chvíli byly zticha a jen hleděli na mrtvolu nějakého podivného stvoření, jemuž díky Zephově zásahu, chyběla hlava.

„Pane bože, co to je…“ spíš než otázka, to znělo jako povzdech. Cítil se naprosto vyřízený, hotový. Šel ven, aby si pročistil hlavu, ne aby si sáhnul na kliku ode dveří směrujících do komnat samotné smrtky. Tělo ho bolelo, krev z něj tekla jako z cedníku a připadal si jako prázdná nádoba. Jestli tohohle běhá po světě víc, než jen tohle… Bůh nám pomoz…

„To netuším a nevím, jestli to chci vědět. Rozhodně tu máme někoho, kdo v noci napadá obyvatele a mění je v… tohle,“ šťouchne do mrtvoly špičkou boty. Griffin měl dojem, že se přeslechl.

„Prosím?“ pozoroval upíra, jak obchází mrtvé tělo, sem tam se skloní a něco si prohlédne.

„Říkám, že se tu potuluje někdo, kdo záměrně mění lidi v tyhle zrůdy. Podívej, nepřipomíná ti to něco?“ štíhlým prstem poukáže na malý šperk, který jakoby vrostl do paže mrtvého muže. Přimhouří oči a přijde blíž, aby se na to mohl lépe podívat. Vytřeští oči.

„To je medailonek Tuva, syna Jeleny. Dala mu ho k narozeninám…“ Vydechne nevěřícně a znovu si celé tělo prohlídne. „Jak tohle někdo dokáže?“

„Vím já? Rozhodně tomu musíme udělat přítrž. Jestli se to bude rozšiřovat, za chvilku tu bude město zombie.“ Pootočí k němu hlavu, Griffův pohled je stále upřený na tělo mladého muže. Pousměje se a natáhne k němu ruku. Pohladí ho po tváři, čímž si přivlastní pohled dvou unavených očí. „Jsi v pořádku?“ taková obyčejná slova a jak s Griffinem zamávala.

Prudce zamrká očima. Přikývne. Nemá slov, protože tohle nečekal. Zase věc, kterou by do Zepha neřekl a on jí udělal. Vypadalo to, že ho upír bude neustále překvapovat. Nemá překvapení rád. „To jsem rád.“ Rozhostí se mezi nimi ticho. Griff neví, co na to říct. Cítí se zahanbený za své podezřívání.. přitom neměl důvod. Zeph se choval podle smlouvy, kterou měli, nikdy jinak.. jsem to ale hlupák…

Rozhodne se to nějak odčinit. Nahne se a uchopí ho za ruku. Pak se dá do chůze, sice pomalé, ale i tak. Jdou. A Zeph kupodivu poslušně za ním. „Kam to jdeme?“ teď je to Griffin, kdo překvapí mladého upíra. A ještě víc ho překvapí, když se na něj otočí s rozpustilým úsměvem.