World of crazy Dreamer

Zakázané ovoce část 2

Občas trošku syknul,protože  někdy utáhl obvaz víc,než bylo potřeba. Nechápal sám sebe…nechápal tenhe svět a už vůbec nechápal,co tu dělá právě s ním. Něco na něm ho vážně silně zneklidňovalo. Jestli to byly ty pevné ruce,které teď měli v moci jeho „zničené“ tělo, nebo naopak to byly jeho oči,které se mísily překvapením,smutkem,dravostí ale i mírumilovností. Nebo to prostě byl holý fakt,že tenhle kluk je přitažlivý a že on je gay? Bezva,už začínám být sarkastický,pomyslel si,když mu tak došlo nad čím že to vlastně přemýšlí. Taky začal uvažovat nad tím,jestli náhodou nepatří k těm,co ho týrají a nepřišel ho dorazit… ale tuhle variantu hned zamítl. V jeho pohledu nebyla žádná skrytá nenávist nebo něco podobného. Do nosu se mu dostala jeho vůně. Jemná,téměř bylinná vůně byla omamná. Zatřepal hlavou,aby se aspoň trochu dostal z toho omamného oblaku jeho přitažlivosti.

Naoto udělal poslední uzel a zvedl hlavu.

„Hotovo,“ oznámil mu,jakoby o sám neviděl,že už skončil. Studoval ty jeho modré oči a neodvážil se odpovědět. Proto jenom kývnul a opatrně si nasadil tričko s červeným flíčkem od krve.

„Další triko v háji.“ Zašeptal si pro sebe,ale nemohl vědět,že to Naoto slyší. Koneckonců měl vyvinuté všechny smysly. Znovu se podíval zpět na Naota,který z něj pohled nespouštěl.

„Děkuju. Ale rád bych tě o něco poprosil.“  Sledoval napjatě jeho reakci. Ta k jeho údivu byla kladná.

„Jasně že jo. Jsem jedno velký ucho,“ usmál se přívětivě. Kevin si chtě nechtě oddychnul.

„Rád bych tě poprosil,abys o tom,cos dneska viděl,mlčel.“ S téměř zatajeným dechem čekal na odpověď. Naoto si ho prohlídl odspoda nahoru,mhouříc oči.

„Proč si to přeješ?“ vypálil na něj otázku. Kevin zase o něco víc znervózněl. Přemýšlel,zda-li mu má říct pravdu ,ale..nechtěl aby o něm něco věděl,takže bude lepší ,když mu jeho otázku nezodpoví.

„Prosím.“ Zašeptal jako kdyby byl na vrcholu svých sil. Potřeboval prostě slyšet,že jeho tajemství nevyzradí. Až moc se obával následků,které by to přineslo. Naoto se na něj chvilku díval s přimhouřenýma očima,než nakonec kývnul hlavou.

„Dobře,nikdo se to nedozví.“ Kevin vydechl úlevou. „Jen mi řekni,proč si to od nich necháš líbit. To ti to nevadí?“ Kevin přešel k umyvadlu a umyl si ruce od krve. Neušel mu pohled Naota v zrcadle,když se díval na mizející krev v odpadu.

„Já bych se na tohle téma nijak nevyjadřoval. Prostě mlč o tom co si viděl a nech to být. Všechno půjde tak jako vždy.“ Odbyl ho a odešel ze záchodů. Naoto se ještě chvilku díval do umyvadla a byl si naprosto jistý třemi věcmi. Ta první,že nedovolí,aby ho dál mlátili,druhá,že ho chce poznat blíž a ta třetí…svede ho.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Hned ráno,jakmile se otevřela školní knihovna,vyběhl Kevin ze dveří,jakoby mu za patami hořelo. Oproti němu Naoto,vyšel naprosto klidným krokem ven a broukal si. Velice rád toho mladého muže svede a okusí pohár vína,které mu jeho rty nabízí… a on okusí rád.

Rozhodl se,že tentokrát nepůjde do školy,ale rovnou domu. Věděl,že s toho bude mít další den ve škole průšvih,ale nemohl jít zakrvácený do školy. Ještě by se to nějak řešilo a on by měl ještě větší průšvih než obvykle. Běžel co mu síly stačili,aby nepotkal moc lidí a aby se dostal co nejdál z Naotova dosahu. Ten kluk….cítil z něj podivné nebezpečí nabízející bezpečí. Kdo by se v tom vyznal. Doběhl domů a rychle za sebou zamkl. Smutně se díval na zničený kus oblečení.

„Moje nejmilejší…čert to vem!“ strhnul to ze sebe a v kuchyni hodil rovnou do koše. Vzal si skleničku ze skříňky a udělal si pomerančovou šťávu,kterou měl tolik rád. Pomalu se napil,pohledem zírajíc na zničené oblečení. Přemýšlel,jestli mu je Naoto nějak nebezpečný,když teď ví o jeho…problémech. Nějak ale vytušil,že mu brzy bude nebezpečný i jinak.

Vypil celou skleničku,odložil ji na kuchyňskou linku a přešel do koupelny,kde v zrcadle zkontroloval obvazy. Musel uznat,že ho „obvázal“ dobře,pevně, a že krev přes ně už neprosakuje. Vzpomněl si na jeho výraz,když si umýval krev z rukou. Tu touhu jí ochutnat v jeho očích přímo viděl a proto byl také rád,že už není v jeho přítomnosti.  Zavřel oči a nechal vítr od větráku,který si někdo pustil ve vyšších patrech,aby hladil jeho kůži. Myšlenky se mu vykouřili z hlavy a nebyl schopný vůbec přemýšlet. Jeho srdce sevřel divný pocit. Ty oči…nemohl…

„UGH!!!! To je k zbláznění!“ vzteky praštil do umyvadla a opřel se o něj. Nechtěl,nemohl nad ním přemýšlet. Tolik let se izoloval od ostatních,že teď pro své bezpečí nemohl polevit. Nechtěl….nesměl se vystavit riziku,že mu ublíží někdo víc,než to dělali ti grázlové ve škole. Na jejich kopance a urážky si už zvykl. Bral je jako každodenní věc,bez které se jeho život zřejmě neobejde,ale…malý kousek něhy..jenom maličký.. „Ne.“ Rázně zvedl hlavu,dívajíc se na svůj odraz v zrcadle. „Nemůžu polevit.“

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Po tom,co si šel na chvilku odpočinout,se cítil o něco lehčeji. Uvolněněji. Rozvalil se v posteli a jenom zíral do stropu. Naprosto bez myšlenek…prostě jen tak,díval se doblba. Jeho svaly v těle byly uvolněné a jeho mysl na tom byla podobně. Jistý  druh euforie,který zmizel v momentě,kdy mu někdo zazvonil na dveře. Otráveně se zvednul z postele,načež na sebe hodil aspoň jednoduché tričko a šel otevřít. Když tam uviděl toho,koho tam uviděl,zadržel dech. Jak,jak mě našel!

Ode dveří se na něj culil kdo jiný,než Naoto.

„Zdravím. Něco jsem ti přinesl.“ Zvednul do výšky jeho očí batoh,který mu byl nějak povědomí. To by vysvětlovalo,jak mě tu našel, pomyslel si trpce a nadával si do volů,že si sebou nevzal tašku. Opatrně se pro ní natáhl a ještě opatrněji si ji vzal  sobě.

„Děkuju,“ utrousil,jakoby se ho bál. A on se ho skutečně bál. Bál se toho,jak moc blízko by se svým chováním mohl Naoto dostat k němu. Čekal,že odejde,ale on dál stál za dveřmi a upíral na něj modré oči. Povzdechl si,když mu nabízel kafe,které Naoto s radostí přijal.

Seděl u něj v kuchyni a Kevin přemýšlel,proč tu vlastně Naoto je. Nebylo pochyb,že ta taška byla jenom záminka k tomu,aby ho mohl navštívit,ale otázkou bylo,proč ho chtěl navštívit.

„Sladíš?“ zeptal se ho přes rameno.

„Ano,“ odpověděl mu. „Tři kostky.“ Dal mu tam tři kostky,vyndal lžičku a postavil před něj kávu. Sám se posadil naproti němu. Zvedl obočí,když před ním neviděl žádné kafe. „Ty si nedáš?“ němě zavrtěl hlavou.

„Já kafe nepiju.“ Naoto tedy pokrčil rameny a napil se. Cítil,že si Kevin přijde v jeho blízkosti nejistý a lehce nervózní. Nedal to však nijak najevo a jen se na něj mile usmíval.

„Co chceš.“ Zamrkal očima.

„Prosím?“ Kevin položil spojené ruce na desku stolu.

„Ptal jsem se co chceš. Neříkej mi,že jsi přišel jenom proto,abys mi přinesl tašku. Oba dva víme,že je za tím něco víc a já chci vědět co.“ Byl rozhodnutý to jistit,protože nesnášel žít v nevědomosti. Naoto se lehce usmál,uhodnul to přesně.

„Máš pravdu. Nepřišel jsem jenom proto.“ Kevin přikývnul.

„Tak proč?“ Naoto pomalu odšoupnul židli a stanul před ním. Nahnul se tak blízko,že se téměř dotýkali čely. Kevin z toho byl tak mimo,že absolutně neudělal nic a skoro se zapomenul i nadechnout. To muže naproti jenom pobavilo.

„Přišel jsem proto,abych tě znovu viděl.“ Šel s pravdou ven,protože cítil,že to tak bude lepší.

„Proč?“ pípl tiše. Rukou mu odhrnu červené vlasy z čela.

„Protože tě chci…chci poznat tvojí duši…chci ochutnat tvé rty..chci,abys poznal že ne každý dotek musí ubližovat.“ Olíznul mu ucho a hrdelně se zasmál,když Kevinovým tělem projel třas. „Bojíš se lidského doteku,já vím. Bojíš se něčí blízkosti,ale já vždycky dostanu to,co chci. A to co chci….jsi ty.“ Políbil ho na čelo a na stůl odložil papírek s jeho telefonním číslem. Při odchodu za sebou zavřel tiše dveře a nechal naprosto vykolejeného Kevina sedět na židli,jako by byl z kamene.