Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zakázané ovoce 1 část

21. 10. 2009

 

Procházel školou se svěšenou hlavou,dívajíc se zarytě na podlahu. Červené sestříhané vlasy mu zakrývali obličej před okolním světem a poskytovali mu jistou ochranu před reálným krutým světem. Učebnice si pevně držel u hrudi jako ochranný štít,jakoby se bál,že mu bez jejich organy někdo ublíží. A taky že ano. Někdo mu nastrčil nohu o kterou zakopl a uhodil se o zem do obličeje. Jeho brýle cinkli o tvrdou podlahu a roztříštili se na miliony kousků. Bez nich byl slepý. S bolestí se sebral ze země,nadzvedl hlavu a uviděl nad sebou stát pět mladíků. Moc dobře věděl o koho jde.Ty jejich pohrdavé pobavené pohledy. Stál na čtyřech a neopovažoval se zvednout.

„Tak se mi to líbí.“ Pronesl jeden z nich. „Ale pořád nevim,něco mi tam chybí. Co myslíš ,Akeno?“ zeptal se toho stojícího vedle sebe.

„No,myslim že tu určitě něco chybí.“ Někdo ho vytáhnul na nohy a zkroutil mu ruce za zády. Zavřel oči a čekal něco hodně bolestivého a navíc bez svých brejlí stejně moc dobře neviděl. Byl téměř slepý.

„Otevři oči.“ Přikázal mu jejich leader. Poslušně je otevřel,ale stejně viděl jen rozmazané stíny. „Podívejte se na něj,jak se snaží zachytit naše obličeje.“ Rozchechtal se a s ním i ostatní. Tvrdé béžové oči se na něj upřeně dívali. „Promluvíme si někde v soukromí.“ Pokynul jim hlavou a odvlekli ho ze školy pryč.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Procházel podchodem,aby si zkrátil cestu a aspoň částečně unikl vlezlému dešti,protože lilo jak z konve. Voda mu v pramínkách stékala za límec od bundy a jemu to bylo krajně nepříjemné. Když se konečně  skryl v podchodu,zastavil se. Zavětřil přítomnost  pěti mužů a…krve. Rychle se schoval do stínu a právě v čas. Zahlédl ,jak jednoho z nich odhodili na zeď. Poznal,že je to ten kluk ze školy,kterého všichni šikanují. Zřejmě se jim líbí,že to nikdy nenahlásí vedení a že nemá žádného přítele,který by se ho zastal. To,co viděl za chvilku se mu absolutně nelíbilo. Jeden z nich  ho vzal za hlavu a vytáhnul ho na nohy. Pach krve,který se linul podchodem byl velmi lákavý,ale nemohl se prozradit,tak jen zatnul pěsti a sledoval dál co se děje. Ten který držel jeho hlavu jím praštil o zeď a mladík přidušeně zasténal. Pustil ho a on se bezmocně svezl na podlahu.

„Hej,kápo,je nějakej zmoženej,nezdá se ti?“ leadr se zasmál.

„Máš pravdu ,Akeno. Co mu ještě něco ukázat.“ Lusknul prsty,ostatní ho zvedli na nohy. „Víš,nelíbí se mi tvůj způsob oblíkání.“ Pronesl jako by nezaujatě a uštědřil mu další pořádnou ránu do obličeje. Vzduch pročísl příval nové krve. Kdyby je mohl zabít,zabil by je,ale tím by prozradil sebe a svojí rodinu a to nemohl. Nechtěl ale,aby tohle dělali někomu,kdo vůbec  za nic nemůže.

Mladík měl zavřené oči a odevzdaně čekal až to všechno skončí. Neměl sebemenší šanci se jim sám ubránit a kdyby se postavil na odpor,bylo by to ještě horší. Přišla poslední rána a on se mohl v klidu sesunout k zemi s vědomím,že ho pro dnešek nechají.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Držel si rozbitou hlavu,ležíc naprosto bez hnutí na zemi. Leckdo by si pomyslel že je mrtvý,ale on vstřebával bolest,která zavalila jeho tělo,jeho mysl. Byl unavený a chtělo se mu spát. Neměl vůbec sílu se hýbat,natož se zvednou ze studené země a odejít domů. Z oka mu kapali kapky krve,takže kolemjdoucí by nabyl dojmu,že je to padlý anděl,kterému byla odebrána nebeská křídla. Krev stékala i z jeho rtů a nosu,který se zdál zlomený. Při tom,jak bolel,zřejmě zlomený byl. Jeho červené vlasy byly ještě červenější a bílá košile dostala červené žíhání. Přitiskl si dlaň k bolavému obličeji a mezi prsty protékali pramínky červeného vodopádu. Krev. Všude samá krev. Tak moc se chtěl zvednout a dostat se do bezpečí domova,ale tak šíleně ho bolelo celé tělo,každá částečka,že zase klesnul zpátky na studenou zem,která mu dokazovala,že není mrtvý. Ta jediná ho udržovala při vědomí. Byl zoufalý. Chtěl zapomenout na svět okolo sebe,chtěl se rozpadnout na prach a skončit tak svojí bezvýznamnou existenci. Ani pořádně nevěděl,proč mu tohle dělají. Ještě víc ho ale mrzelo,že se na to lidé ve škole jen dívali. Dívali a nic neudělali. Pevně stiskl víčka. Pomalu,s obtížemi, si sednul a opřel se o stěnu. Od pusy mu šla pára a zmrzlé prsty objímali ramena ve snaze se zahřát. Mravenčení v zátylku ho upozornilo,že ho někdo sleduje. Podíval se doleva a zamžoural. Zakroutil nesmyslně nad svým pošetilým chováním. Bez brejlí vidí jen na dva metry před sebe. Dál ne. Zavřel oči a jen seděl. Na nic nemyslel. Jen seděl a čekal až bolest ustoupí. Když se tak stalo,pomalinku se zvednul na nohy,přidržujíc se stěny. Naposledy se podíval na to místo a pak se pomalým krokem šoural domů,kde na něj nikdo nečekal.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Vyšel ze stínu až mu ten kluk zmizel z dohledu i přesto že věděl,že by ho neviděl ani kdyby stál před ním. Poznal to podle toho,jak se díval jeho směrem. V pachu jeho krve vycítil nesmírnou nenávist ke svému okolí a..nedůvěru k lidem. Ani se mu nedivil. Slyšel o něm,ale nikdy ho neviděl. Poprvé až dnes a zrovna v takové situaci. Bylo mu líto,že nemohl zakročit a jen se bezmocně dívat na to,jak mu zase ubližují. Sice ho nemohl vidět,ale jeho pohled se strefil přímo do jeho modrých očí. On i na tu dálku poznal,že má jedno oko zelené a druhé šedé. Zvláštní kombinace ale moc hezká. Zajímalo ho,proč ho nikdy ve škole nepotkal,protože ty oči by ho hned upoutali a i jistý pach jeho kůže. Krev která pod ní kolovala byla cítit na kilometry daleko,ale přesto jí ve škole nikdy necítil. Nechápal to.

„Bude lepší nad tím nepřemýšlet.“ Rozhodl se nahlas. Nahlas to sice říct mohl,ale stejně mu to nijak nepomohlo. Myšlenkami byl stále u těch prapodivně krásných očí,které nemohl dostat z hlavy.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Doma bylo šero a pusto. Díky ztemnělé obloze byla v bytě větší tma než jindy. Jakoby by byt odrážel jeho stav mysli. Pomalu rozsvítil světlo v kuchyni,aby si mohl udělat jídlo. Neměl na nic chuť,ale věděl,že jeho tělo potřebuje něco,aby se lépe hojilo. Otevřel ledničku a pomalým pohledem přejel vše co tam bylo a myšlenky mu začali dedukovat co by z toho mohl udělat. Sendvič. Udělal si sendvič. Mohl si dojít na ramen,ale v tomhle stavu pochyboval že by to vydržel a navíc nemohl utrácet peníze za to co si mohl udělat doma. Když dojedl,neopatrně si protřel oči a vzpomněl si na krvácející rány. Dobelhal se do koupelny. Jeho byt nebyl nijak velký. Kuchyň spojená s obývákem,záchod,koupelna a malá ložnice. Spěšně se prohlédnul v zrcadle,aby zjistil,že polovina jeho těla krvácí. Měl by zajít k doktorovi,ale rozhodl se že nikam nepůjde. Donutil by ho ohlásit to na policii a to on nemohl. Bylo by to ještě horší. Svlékl se ze špinavého oblečení,které pohodil v rohu koupelny,vlezl si pod sprchový kout a natáhnul se po sprše. Rukou setrval na kohoutku. Byl si víc než jistý že to bude hodně bolet,ale íc bolesti než za celý svůj život neprožil,tak tohle bude jenom maličkost. Upevnil sprchu na držadle na stěně a pustil na sebe středně teplou vodu. Jakmile nedotkla jeho poraněné kůže vykřikl bolestí a zatnul pěsti. To jak voda tvrdě bubnovala do otevřených ran,které teď silně krváceli,bylo obzvlášť bolestivé. Po dvou minutách změnil teplou vodu na studenou,aby nevykrvácel úplně. Bolestí se mu podlomila kolena a on se tak sesunul podél kachliček na podlahu a zarytě sledoval,jak voda smíchaná s jeho krví mizí v odpadní jamce. Deset minut to vydržel,ale bolest ho přinutila vodu vypnout. Ručníkem si pomalu osušoval rány. Další bolestný bod. Desinfekce. Po pořádném vyčistění, přelepení a obvázání padnul do postele jako mrtvý. Myls tak dostala na chvíli možnost uniknout a jeho tělo možnost regenerace.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Ráno nebyl schopný vstát. Bolest se o něco vystupňovala,mysl byla poškozena  a představa těch odporných lidí ve škole mu na náladě moc nepřidala. S neochotou se ale zvednul s postele. Nemohl si dovolit zameškat hodiny a věděl,že učitelé budou jeho včerejší zmizení ze školy považovat za nepovolené opuštění a dostane trest. Zkontroloval rány,vyměnil obvazy a náplasti. Kriticky se zadíval na velkou náplast na levé tváři a vlasy si sčesal víc do obličeje.  Vzal si na sebe černé tričko a roztrhané rifle. Popadl tašku,zamknul a vydal se do tak nenáviděného světa.

První hodina byla nejhorší. Jelikož to byla kaligrafie,měli třídního hned ráno.

„Pane Yosuke. Vy jste včera nepovoleně,bez mého svolení,odešel ze školy na tři poslední hodiny. Mohl byste mi sdělit důvod?!“ vyptával nechladně pan Yakashiwa Kevina,který se ostražitě ohlédnul  na Yashiakohi,kluka,který learoval skupince ze včerejška a který navíc chodil s ním do třídy. Nic nečekal,ale docela ho zamrzelo,že se ho nezeptal na jeho zubožený vzhled. Sklonil hlavu a zarytě mlčel. Učitel zvednul obočí.

„Tímhle chce říct,že proto nemáte vysvětlení?“ Kevin pomalu přikývnul.

„Ano,senseii.“

„V tom případě vám uděluji třídní důtku a tříměsíční výpomoc v knihovně vždy po škole a o prázdninách.“ Tím uzavřel jejich debatu a Kevin byl za to docela rád. Čekal něco horšího a knihy měl rád. Byly jeho jedinými společníky v jeho prázdném bytě. Jelikož ráno měli jen tři hodiny,odvedl ho učitel hned do knihovny. Když tam došli,čekala na ně profesorka Yamato,která ho učila dějiny. Jí,jako jedinou,měl rád. Jenom ona ho oslovovala jménem a vždy se zeptala co bylo ve škole nového,jak pokročil v učení a jak se mu daří.

„Ahoj, Kevine. Profesore Yakashiwo.“ Kevin se na ní usmál. Pro ostatní  byl jeho úsměv zcela vyjímečnou věcí pro okolí. „Tady pan profesor mě požádal,abych ti zadala práci.“ Vysvětlila a zkoumavě si ho prohlížela. Počkala až Yakashiwa odejde než vypálila svou otázku. „Jak dlouho to hodláš snášet?“ Kevin se zatvářil nechápavě,i přestože to v něm hrklo. Ona to ví?

„Nevím o čem to mluvíte, senseii.“ Hrál nechápavého. Ta si jenom povzdechla,protože ho nemohla do ničeho nutit,moc dobře věděla,že z něj nic nedostane. Nechtěla ho ani nutit.

„Dobře. Přejdeme radši k práci.“Zavedla ho hlouběji do kruhové knihovny. Byla to největší studentská knihovna v Japonsku a byly tu i kouty,kde byl stoletý prach,protože do nich nikdo nechodil a kde byly stovky nepoužívaných knih. Dovedla ho doprostřed,kde bylo malé,kruhové počítačové centrum a několik prázdných stolů okolo. Ty zřejmě sloužili studentům,kteří chtěli číst v knihovně.  „Takže Kevine.“ Začala mu vysvětlovat jeho práci. „Tvoje práce bude spočívat v urovnávání nových nebo vrácených knih,zpátky na jejich místo. Knihy co budeš muset vrátit zpátky budou vždy na tomhle boxu,“ ukázala na velký dřevěný stůl vedle počítače. „ když si nebudeš vědět rady,máme tu počítače ,kde jsou zadány místa knih,čísla regálů,čísla řad a tak dále. Nebo se prostě zeptáš dálších pracujících studentů,protože tu vždycky někdo bude.“

„Tady jsou i jiní?“ usmála se na něj.

„Jistě. Snad sis nemyslel,že tu budeš úplně sám. Jo,pan Yakashiwa mi nařídil,abych tě tu nechala až do doby,kdy se knihovna zavírá. Přijde mi to jako nesmysl,ale nenechal si nic vymluvit. Takže. Knihovna má automatický zámek. Sama se zamyká a sama se odemyká.  Automatický zámek se spouští v půl deváté a odemyká v půl osmé ráno. Proto ti doporučuju,abys odešel už v devět patnáct,protože když zámek zapadne,budeš tu muset zůstat celou noc. Máš nějaké otázky?“ zavrtěl hlavou. „Dobře. Pak tedy,hodně štěstí. Nashledanou.“

„Nashle.“ Rozloučil se s ní. Když se otočil,na stolech uviděl ležet knihy. Sice absolutně nechápal,jak se tam dostaly,ale v tom jeho práce nespočívala. Vzal si jeden stoh knih a podíval se na plánek,který byl na nástěnce a podle kterého se hodlal řídit. Někdy se samozřejmě podíval do počítače,protože nevěděl,ale docela ho to bavilo. Byl tu klid a zatím nikoho nepotkal,což mu vyhovovalo. Fascinovalo ho,jak odlišné mají někteří lidé zájmy co se týče knih. Někdy byl v oddělení architektury,jindy se objevil v odděleních fantasy nebo románu,pak zase v dějinách nebo v ekonomice. Všechno,každý sebemenší žánr tady měl své oddělení. Za čtyři hodiny poznal dva studenty,které náhodně potkal. Holku jménem Aiko a kluka Yukiko. Kupodivu na ně byly moc milí a jemu s toho naskakovala husí kůže,proto se radši dál věnoval knihám. Když ale táhnul jeden obzvlášť velký štos,neviděl pořádně dopředu  a tak se nemohl vyhnout jednomu studentovi co šel naproti a zrovna si četl knihu. Srazili se a Kevin skončil na zemi,zahrabaný knihami,načež roh jedné knihy ho uhodil do hlavy. Bezva,jakoby nestačili rány ze včerejška,pomyslel si hořce. Když zvedl hlavu,uviděl před sebou ruku,kterou mu dotyčný podával. Aniž by si ho prohlédnul nebo přijal ruku,začal chvatně sbírat knihy ze země,aby byl od toho člověka co nejdál. Z dneška měl takový divný pocit. Tolik vřelosti zažil když žila ještě jeho maminka. Při vzpomínce na její oči,které po ní zdědil a na vřelý lesk v nich se mu chtělo brečet. Tolik mu chyběla. Zpozoroval,že si ten druhý kleknul na kolena a pomáhal mu sbírat knihy. Zrovna když se po jedné Kevin natáhnul,ten druhý udělal to samé a jejich ruce se střetly. Ucuknul jakoby se měl spálit. Neznámí uchopil knihu do ruky a smířlivě mu jí podal. Kevin si jí od něj s váháním vzal a pak s

„Promiň a děkuju,“ zmizel mezi regály.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

S někým se srazil,když si zrovna pročítal archeologická naleziště Japonska. Chtěl po něm vyjet jak to že se nedívá na cestu,ale když viděl ty červené vlasy,okamžitě mu došlo kdo to je. Byl to ten kluk kterého včera zmlátili v podchodu. Ten s tou sladkou krví nasáklou nenávistí.  Docela ho překvapilo,že tu na něj narazil,ale když tak nad tím přemýšlel,profesorka Yamato říkala,že přijde někdo nový. Kdyby věděl,že přijde zrovna on,přišel by se na něj povídat už dřív. Všimnul si,že má hodně náplastí a dobře cítil tu otevřenou ránu na hlavě mezi vlasy. Smířlivě k němu natáhnul ruku a chtěl mu pomoct na nohy,ale on místo toho začal rychle sbírat knihy,jakoby se bál že mu něco udělá. Vzteky zatnul pěsti. Co to z něj udělali? Sehnul se a pomohl mu knihy sesbírat,když se ale dotkly u jedné knihy,rychle ruku stáhnul. Pousmál se a knihu mu podal. Vteřinu na to pak s díky a omluvou zmizel mezi regály. Smutně se usmál. Tak rád by ho naučil věřit lidem. Trošku prohnaně se usmál. Paní Yamato říkala,že má nařízeno tu být tři měsíce. To by ho mohl něco naučit. Uchvátila ho touha se ho dotknout znovu. Ten krátký dotek nad knihou. Chtěl odhalit jeho bolestivá tajemství. Chtěl odhalit jeho pravé já,jeho osobnost,kterou by byl,kdyby z něj neudělali vystrašené poddajné zvíře na bití.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Tak,poslední kniha,“ řekl si pro sebe Kevin,když dal poslední knihuj ležela na stole,do regálu. Spokoje ně se podíval na hodinky a trochu mu zatrnulo. Dvě minuty před půl devátou. To nemůže stihnout,protože byl na druhém konci knihovny. Prudce se otočil a dal se do běhu. Nesměl tu zůstat do rána. Jak si tady ošetří rány? Každý pohyb ho bolel,ale musel to prostě stihnout. Když byl pár centimetrů ode dveří,slyšel jak klapl zámek a dveře se tím nadobro uzavřeli. „Sakra!“ vztekle praštil do dveří. „Co teď.“ Prohodil do ticha prázdné knihovny. Když nad tím tak přemýšlel,byl rád,že tu nejsou další lidé. Já je vážně nemám rád,konstatoval se.

„Vypadá to,že jsme tu zamčeni.“ Zašeptal blízko něj hlubší hlas. Málem mu vyskočilo srdce z hrudi,jak se lekl. Vůbec nečekal že by tu někdo mohl být s ním. Téměř zasténal. Když se otočil,uviděltoho muže se kterým se srazil,když nesl stoh knih. Mohlo mu být Takových dvacet let,černé vlasy a oči modré,jako hluboké jezero. Mezi nimi se tyčil rovný nos a sami oči byly obdařeny hradbou černých řas a jemným obočím se rty zkřivenými do ironického úšklebku. Byl tak o hlavu a půl vyšší než on sám a i v tělesné míře byl výš. Kdo to je?

„Promiň,jmenuji se Suzuki Naoto,“ pronesl jakoby mu četl myšlenky,usmívajíc se na něj. Kevin váhal. Má mu říct své jméno? Co když je stejní jako oni? Uklouzl mu tichý povzdech.

„Yosuke Kevin.“  Představil se stroze a chtěl odejít,ale Naoto měl na něj další otázky,kterými ho zastavil.

„Ty tu pracuješ? Profesorka Yamato říkala,že jsi tu skoro už od rána.“ Kevin se zastavil,natočil se a neochotně přikývnul,ale nepromluvil. Nechtělo se mu s ním mluvit. Vlastně se mu nechtělo mluvit vůbec. Tělo si začalo žádat péči,kterou nevěděl,jak taky provede. Navíc ho na Naotovi něco přitahovalo a zároveň děsilo a to děsilo i Kevina. Naoto na něj smutně hleděl. „Ty toho moc nenamluvíš, že ne.“ Kevin pokrčil rameny a dal se do chůze. Potřeboval najít něco,čím by si mohl rány znovu ošetřit a hlavně místo,kde by ho Naoto neviděl. Nestál o to,aby se mu posmíval. Přešel doprostřed knihovny a zadíval se na plánek. Záchody. Byly tu záchody. To by bylo dobré místo. Přivřel oči a zachytil se stolu. Pohled mu padnul na bílé pracovní tričko,které si musel vzít na sebe. Skvěle. Začalo to znovu krvácet. Co teď budu dělat,rychle musel něco vymyslet. Pohled mu padl na malou lékárničku pod stolem. Rychle po ní čapnula zmizel na záchodech,přičemž mu neušel Naotoův přímí pohled.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Naoto si všiml,jak se pevně chytil okraje desky stolu a do nosu ho uhodil pach krve. Zadíval se stejným směrem,jakým se díval Kevin a spatřil rudou skvrnku tvořící se na jeho bílém pracovním tričku. Ucítil i jeho nervozitu,zřejmě nechtěl,aby Naoto něco viděl. On ale nepotřeboval vidět. Jemu to stačilo cítit. Bedlivě sledoval,jak se snaží najít něco,čím by se to dalo ošetřit,když vytáhl zpod stolu lékárničku první pomoci a zmizel na záchodech.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Stál před velkým zrcadlem,bez trička, snažíc se třesoucími prsty roztrhnout obal od obvazu. Rány na pevném břiše krváceli až ho to tak rozčílilo,že bez sebemenšího zaváhání je polil desinfekcí. Stisknul kraj umyvadla,až mu zbělely klouby na rukách a snažil se nevydat jedinou hlásku,aby  nepřilákal nežádoucí pozornost. Začínal se proklínat za svou zbrklost a vztek,který ho ke zbrklosti dovedl. Pevně zavřel oči, předklonil se a napočítával do deseti. Jakoby zázrakem mu to počítání trochu pomohlo a tak se dal do obvazování,které šlo dost špatně. Někdy se mu to rozmotalo,jindy zase moc utáhnul a potom zase mu došla trpělivost. Bezmocně se zadíval do zrcadla a málem se mu zastavilo srdce,když za sebou zahlédnul Naoto. Ten si ho zaujatě prohlížel,načež se k němu pomalu přibližoval. Otočil se k němu čelem,aby si nepřišel tak bezmocný. Něco z něj vyzařovalo. Jisté nebezpečí,dravost… vášeň. Upřeně mu hleděl do očí,načeš se těsně u něj zastavil. Začal se  k němu sklánět a Kevin přestal dýchat. Co chce dělat?,proběhlo mu hlavou. Když se rty pomalu skoro dotýkali,vzal Naoto do ruky konec obvazu a zase se oddálil.

„Pojď dál,od toho umyvadla.“ Pronese,když se pořád ještě v šoku opírá o umyvadlo. Poslechne jeho podmanivý hlas.  Poslušně zvedl ruce,aby měl k jeho zranění lepší přístup a mohl ho tak líp ošetřit. Celou tu dobu skoro nedýchal. Sám nevěděl,proč dovolí téměř cizímu člověku dívat se a ošetřovat jeho zranění. Bylo mu z toho divně. Ta blízkost. Nikdy necítil ničí blízkost tak intenzivně jako teď. Polknul. Byl nervózní. Hodně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

probůh!

(blbla?, 31. 5. 2011 15:51)

píšeš hezky, ale asi by to chtělo naučit se českou gramatiku

Re: probůh!

(Raven/Naku, 31. 5. 2011 16:33)

přečti si to co píšu v úvodu ano? o mé gramatice nechci nic číst. pokud ti to nevyhovuje->bye bye..

Ale vazne!!!!!!!

(Haku, 17. 2. 2010 21:41)

Pokracovanie si pekne prosim a ak nie.....kde som smarila tu motorovu pilu!Ja viem,som nasilnik,ale ked je to take,take..-WOW

Další? ^^

(Nyoko, 3. 2. 2010 21:17)

Tuhle povídku jsem četla už docela dávno a strašně se mi líbí :o) doufám, že někdy přibyde pokráčko ;o)

sisi....sisi......

(sisi/ctenar, 24. 10. 2009 0:42)

ááááááááááááá to tje boží! boruku brouku a kdy že z tebe bude teta? a kdy že to vlastně budeš mít čas na další díly já asi jinak zamřu!!!!!!!!!!!!! áááááááá

...

(Aylen, 21. 10. 2009 23:11)

krásná povídka....těšim se na pokračování...doufam,že bude brzo...XD