World of crazy Dreamer

Samy od sebe mu zrůžověli tváře, oči dostaly podivný lesk. Seděl na židli naprosto nehnutě, dívajíc se na zavřené dveře kudy Naoto odešel. Slova vypuštěná z těch hříšných úst, která ho chtě nechtě pronásledovala, mu zněla v hlavě ozvěnou. Stále se opakovala, jako by chtěla, aby se z toho zbláznil, nebo aby mu došel význam těch slov. Jenže ten mu došel. Řekl že ho chce. 6e vždy dostane to, co chce. Nepochyboval o tom ani v nejmenším. Sotva se znaly, ale Kevinův instinkt pracoval na plné obrátky. Varoval ho před ním, protože on se mu může dostat na kobylku. Může proniknout do jeho světa, kam nikdy nikdo nebyl vpuštěn. Očima sjel na čistě bílý papírek. Černé písmo na něj přímo křičelo, ať mu zavolá, ať se mu poddá. Plný vzteku se prudce zvednul ze židle a nápor vzduchu, který se tím vytvořil, smetl lísteček na zem. Udělal několik pár kroků, když se zastavil. Ze sobě neznámých důvodů se sehnul a lísteček zvednul. Převaloval ho v dlani, jakoby se nemohl rozhodnout, co s ním udělá. Vyhodí ho do koše, nebo si ho někam uloží?  S povzdechem přiložil lísteček na ledničku a zašpendlil ho magnetem. Přemýšlel, jestli se náhodou nezbláznil, když to číslo hned nevyhodil. S nechápavým výrazem se odebral do koupelny. V předsíni si sundal tričko, uložil ho na skříňku u dveří a dál pokračoval bez trička. Chodilo se mu tak líp, protože chladný vzduch, jenž proudil bytem, hladil znavené potlučené tělo. Bylo mu to příjemné. Rozsvítil si v koupelně, čímž se okamžitě viděl v zrcadle. Sundal všechny obvazy, které na sobě měl. Tak jako prvně se opřel o umyvadlo, zavřel oči a zaposlouchal se do klidu. Na tváři se mu vyrýsoval úsměv. Ano, klid. Ticho a klid. A upřený pohled, jenž propaloval celé jeho bytí. Se znechuceným výrazem si opláchnul obličej v umyvadle a poté zasedl k počítači. Otevřel si word a jal se děla to, co ho baví a co zdědil po matce. Lásku k psaní fikce. Tam mohl vyjádřit své pocity, svoje obavy i svoje vášně. Tam mohl ovládat osudy jiných. Byl to jen jeho svět, který si tvořil sám.

Psal a psal a psal, až doslova zapomněl na čas. Když se konečně rozhodl, že už napsal dost stránek a jeho hlavní postavy unikly před nebezpečím v podobě draků z Plání, uložil své dílo a vypnul word. Slastně  a hlavně opatrně , si protáhnul ztuhlé tělo a zadíval se z okna. Tma. Překvapeně zamrkal. To psal tak dlouho? Vždyť se ani neučil na zítřejší testy, které měli ve škole. Pro upřesnění času se podíval na hodiny. Když tam zahlédl blikající tři nuly, bylo mu jasné, že to zase bude dlouhá noc.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Ráno to byl jeden velký spěch. Nejen že zaspal, ale ještě ke všemu mu ujel autobus a celou cestu musel běžet. Po cestě se srazil s několika chodci, takže všechno učení měl rozsypané po podlaze. S tím, že už to nemůže být dneska horší, se sehnul pro své věci, když v tom mu někdo těsně pod rukou, odkopnul učebnici. Ztuhnul v pohybu, strach mu zakázal se pohnout.

„Podívejme, je to zase ten ubožák.“ Posměšný hlas vyjadřoval tolik pohrdání jeho osobou, až ho to zaráželo. Okolo se rozchechtaly další hlasy, když ho někdo popadnul za ramena a smýkl jím o zem. Narazil si kostrč, ale raději zůstal zticha. Naléhavě se rozhlédnul po ulici, zda by mu někdo nepomohl, ale ulice najednou zela prázdnotou. Nikde ani noha. Bojácně pohlédl do očí vůdce, ve kterých viděl to, co onu noc, když ho zmlátili v podchodě. Nenávist, zlobu a výsměch. Vůdce gangu se napřáhnul pro pořádnou ránu a Kevin se instinktivně schoulil. Čekal ránu, která však nepřišla. Bál se otevřít oči, bál se pohnout, ale zvědavost mu nedala. Pomalu otevřel jedno oko, a pak druhé. S neskrývaným úžasem hleděl na muže před sebou, který držel  zkroucenou ruku leadrovi za zády. Ten bolestní sotva mohl dýchat, takže jen křivil obličej v bolestné grimase a ostatní tomu jen přihlíželi. Kevinův zachránce si ho přitáhnul k sobě blíž, víc mu zkroutil ruku za zády a vycenil na něj zuby.

„Ještě jednou vás s ním uvidím, tak se příště nebudu držet.“ Vrčel dostatečně výhružně, aby ho všichni pochopili. Hodil po ostatních zlý pohled, než chytli svého vůdce, kterého po nich hodil a ve spěchu ho odvlekli pryč. Z muže, jež mu zachránil zadek, vycházel čirý vztek. Kdyby ho nepoznal, kdo, asi by se ho začal bát víc, než jich ,ale už dávno mu došlo, že pro něj není nebezpečný na životě.

„Děkuju,“ zašeptal, stále sedíc na zemi. Nechtěl se mu podívat do očí. Styděl se, že to musel vidět. Styděl se, že ze sebe udělal naprostého chudáka. Do očí se mu nahrnuli slzy, které se chtěli dostat ven, ale nekompromisně si zakázal brečet. Ještě slzy k tomu všemu, no to by nepřežil. Všimnul si svých věcí poházených po zemi. Nepřítomně se po nich natáhnul a sbíral si je do náruče. Po očku sem tam, sledoval černé boty, které bez hnutí stály na místě. Co tu vlastně dělal? Kde se tu vzal?  Připadalo mu, jakoby ho pronásledoval. Byl všude, kam se hnul, cítil na sobě pohled očí, když šel někde sám… netušil proč, ale ty oči přiřadil jemu. Zmatený, ano, byl zmatený. Zmatený z jeho, z toho polibku co mu dal, ale.. ale chtěl další a další. Uvědomil si, že je rudý až za ušima a tak se raději natáhnul pro poslední. Jenže těsně před tím, ho chytila teplá ruka. Z doteku ho zamrazilo v zádech. Stisk jako kdyby pálil a studil najednou. Polknul obrovský knedlík, oči zoufale propalujíc beton na ulici.

„Jsi v pořádku, Keve?“ ozval se ten hříšný hlas a jemu se chtělo lítat. Přestaň se chovat jako idiot, napomenul se vážně. S polknutím si dodal odvahy a pomalu zvednul hlavu. Oči ještě chvilku nechal na zemi, než je taky zvedl. Okamžitě byl zajat modrými hloubkami, ve kterých se skoro utopil. Ježiši, co to se mnou ten zmetek dělá?! Vtáhnul k němu ruku a odhrnul mu červené vlasy z obličeje, aby si prohlédnul jeho tvář, zda nemá žádné zranění. Jemně se mu prodíral vlasy, hladil mu obličej, když se snažil objevit jakékoliv zranění, protože čekal, že z Kevina nic nevypadne. Ten mezitím tiše úpěl nad něžností oněch rukou. Měl pocit že se rozplyne. Raději se od něj odtáhnul a nervózně se na něj znovu podíval.

„Ano.. nic mi není , Naoto, neměj strach.“ Setřásl jeho ruku ze své a rychle sebral tu knihu. Ruce se mu klepali o sto šest, nervozita v něm stoupala. Proč jenom vyvolával takové pocity? Vždyť se ho jen dotknul. Pouhý dotek a co to s ním udělá. To už i ta pusa byla horší. Vztekla si urovnával všechny věci, když něco zaregistroval.  Naprosto fascinovaně sledoval dvě ruce, které ho čapli za tváře a zvedli mu hlavu. Zíral na něj s pusou dokořán. Naoto se na něj trochu zaculil a naprosto nenuceně mu vtisknul polibek na čelo.

„Nemusíš se stydět.“  Promluvil na něj mile, culil se jako sluníčko, ale jeho úsměv se z milého stával v lehce… „Řekl jsem ti, že dostanu to, co chci…a já tě nechci poškozeného, Kevine.“ Zamumlal mu do ucha. Ztuhlé Kevinovo tělo se trochu pohnulo, když ho obdařil dalším polibkem, tentokrát na rty. Měkké plné rty se otírali o ty jeho, ale nikterak na něj nespěchali. Jen ho hladily, což paradoxně Kevina rozrušilo ještě víc, než kdyby mu jazykem prozkoumával mandle. Naoto zachytil tok jeho myšlenek a červenovlasý mladík mohl cítit, jak se usmál. Kevin byl z jeho prohlášení ještě rudý jako rak, když pronesl další pecku. „Od teď, budeš chodit všude jenom se mnou.“ Tohle už Kevin téměř nevydržel. Prudce se mu vysmýkl a pohoršeně se postavil. Vítr si pohrával s jeho vlasy, které mu neustále lítaly do obličeje.

„A co ti k tomu dává právo!“ syčel na něj pohoršeně. Ten muž právě nepřímo pronesl, že mu patří! No to tedy ne! nepatří nikomu a nikdy nebude! Z očí mu šlehaly plameny vzteku, za kterým se ale skrýval strach. Třásl se vztekem i strachem z tohohle člověka. Jestli ho tedy mohl ještě nazývat člověkem. „Nic!!“ ječel na něj dál na celou ulici. Naoto naproti němu stál naprosto v klidu, ruce založené na prsou, na tváři klidný, neutrální výraz. Čekal podobnou reakci. Kevinova mysl vysílala dostatečné signály, že se něco takového stane. „Ty…. Ty…. TY!“ nemohl najít vhodná slova, pro svůj vztek. Ani pořádně nevěděl, na co má vztek. Jestli na to, že s ním každý jedná jako s méně cenným a naprosto bez práv, nebo to, že mu Naoto pořád takhle nadbíhá a že mu to začíná vycházet? „Nemáš na mě právo, tak se mnou přestaň takhle jednat! Ano! Děkuju ti, že jsi mi pomohl, ale nikdo se tě o to neprosil!“ modrooký muž se pousmál.

„Chceš říct, že bys byl teď raději zmlácený a možná i v bezvědomí?“

„Ano!...totiž…totiž ne!...“ těkal očima všude možně, jen ne na Naotoa. Měl pravdu. Nechtěl znovu skončit z krvavými ranami a rozbolavělým tělem, ale kdyby to přiznal, nahrál by mu do karet.„Vlastně ano! Nemotej mi hlavu! Jsem zvyklý na takové zacházení! Nedopadlo by to jinak, než tak, jak jsi to viděl v knihovně! A jak to, že se objevíš vždycky tak rychle?! Nikde poblíž jsem tě neviděl! Co ty jsi zač! Nějaké monstrum??? Tak co!“ zvyšoval hlas čím dál víc, až poslední slova zakřičel nahlas. Oddechoval jakoby uběhnul celý maratón. Hruď se mu divoce zvedala nahoru a dolu, srdce málem vyskočilo ven. Upřeně se mu díval do očí, které nejevili sebemenší projev vzteku z toho, že tu na něj řve jako nějaká hysterka. Naotoovi se z klidem rozšiřoval kočičí úsměv, který se Kevinovi nelíbil. Oči dostali stejný výraz, jako tehdy v koupelně v knihovně, když zahlédl jeho tělo od krve. Kevin polknul. Asi to dost přehnal a tak před ním začal couvat, pevně svírajíc učebnice. Přibližoval se k němu jako veliká kočka, co před sebou nevidí myš, ale rovnou cisternu smetany a teprve až v ní utopené myši. Kevin si to neuvědomil, ale jeho kroky vedli přímo do ulice, na silnici, mezi projíždějící auta. Naoto šel pomalými kroky, naprosto beze spěchu, což se Kevinovi taky nelíbilo.

„Vážně bys rád věděl, co jsem, Kevine?“ mluvil tiše a přeci to mladík naproti slyšel. „Jsi si jistý, že bys unesl pravdu?  Že by ses nerozklepal jako nějaký ratlík a neutekl pryč,  z města nebo rovnou z celé země?“ Kvein jeho slovům nerozuměl. Proč by měl utíkat ze země? Co hrozného je, že by ho to k tomuhle rozhodnutí vedlo? Faktem bylo, že čím blíž byl, tím víc byl jiný. Něco v jeho obličeji se změnilo. Skoro jakoby se kosti poskládali úplně jinak, než v původní verzi byly a oči téměř změnili barvu. Nemohl to říct přesně, protože při té rvačce mu z nosu brýle spadly, ale  i když ho skoro neviděl, řekl by, že to už není on. Naoto samozřejmě věděl, že na něj Kevin nevidí a taky toho patřičně využil. Stejně na ulici nikdo nebyl. Kromě aut. Kevin se nakonec dostal doprostřed vozovky, na co ho upozornilo zběsile troubící auto. Polekaně se otočil, dívajíc se do světel blížícího se auta. Pevně zavřel oči, čekajíc smrt, ale něco ho chytlo za oblečení a strhlo k sobě. Auto okolo rychle projelo s varovným troubením. Kevin byl rozklepaný a bál se otevřít oči. Dneska byl pro něj velmi vypjatý den, který si myslel, že nezvládne. Nejdřív zaspí, pak ho téměř zmlátí, potom se hádá ani neví s kým, přejede ho skoro auto a teď ho.. někdo zachrání…. Prudce rozevřel svoje vyděšené oči. „Jsi neopatrný. Víš, jaké platí pravidlo?“ tázaný s polknutím zavrtěl hlavou. Naotoovi v očích zableskla zelená jiskra, kterou Kevin zahlédl dost jasně. „Teď mi dáváš právo, tě vlastnit.“

Prudce se posadil na posteli, celý orosený potem. Zorničky doširoka rozevřené, pusu v němém výkřiku pootevřenou.  V životě se mu nezdála horší noční můra, než byla tahle. Měl dojem, že asi umřel.  Noční můra byla tak živá, až si myslel, že je to skutečnost. Jak se mu ulevilo, když se probudil v posteli ve svém pokoji. Zhluboka dýchal, s rukou na čele a tichým smíchem. Už blázním, pomyslel si šťastně. Byl rád že se z toho snu, spíš noční můry probudil. Přece byla kapitální blbost, aby se mu Naoto zakousnul….do krku… rukou si bezděky zajel tam, kam ho podle noční můry Naoto kousnul a krve by se v něm nedořezal. Nahmatal malé stroupky, až divně podobné dírkám, které udělal. Pane bože, to nebyla noční můra! Začínal dost panikařit. Chtěl pryč, musel pryč! Jak se vlastně dostal do svého bytu? Ježíši, to znamená, že je u něj! DOMA!  Chňapnul po brýlích, které měl na nočním stolku a vystřelil z postele jako raketa. Chňapnul po židli u psacího stolu a bleskurychle jí zabarikádoval dveře. Trochu si oddychnul, když věděl, že se do pokoje nedostane. Respektive neměl by a jestli jo, tak je totálně v hajzlu.

„Tak Keve. To bychom měli.“ Otočil se zpátky k posteli a myslel, že právě prodělal zástavu srdce. Naoto se provokativně rozvaloval na posteli, ruce za hlavou a modré oči bedlivě sledovali mladíka před sebou, který lehce nadskočil, když se otočil. Zubil se na něj jako sluníčko. Kevin nemohl pochopit jak to udělal. Hlava mu to prostě nebrala.

„Ale no tak. Myslel sis, že tohle mě zastaví?“ kývnul k židli vsunuté pod kliku ode dveří. Kevin se tam taky podíval a židle byla stále na svém místě, tak ksakru co dělal u něj v posteli! Otočil se zpátky a doslova nalítnul na dveře. Naoto už nebyl na posteli, ale stál těsně před ním, se sušenkou v puse. „Byl jsem nakoupit.“ Oznámil jen tak ledabyle mezitím, co chroustal onu sušenku. Kevin několikrát otevřel pusu, ale nevydal ani hlásku. Nemohl. Chtělo se mu brečet. Šíleně se Naota začal bát. To s jakou rychlostí se přemisťoval a pil jeho krev, nevyjímaje těch očí které byly…jaké vlastně byly? Omdlel dřív, než si je mohl prohlédnout. Vyděsil se k smrti, když mu před oči „skočila“ sušenka. „Dáš si?“ zvednul k němu oči, naprosto nechápajíc jeho chování. Choval se naprosto nevinně, jakoby se nic nestalo. Jakoby všechno bylo oukay. Jenže ono nebylo! Neměl tušení, co dělat. Držel se kliky a skříně u dveří, namáčknutý na ně v pokrčené poloze, jakou mu umožňovala židle. Naoto mu dál držel sušenku před obličejem s tázavým výrazem. S povzdechem ke Kevinovu zděšení, do něj strčil, on zavrávoral a žuchnul na židli, která silou vyrvala kliku ze dveří. „Měl by ses uvolnit,“ napasoval se za něj. Kevinovi v klíně přistál balíček jeho oblíbených sušenek a následně málem vyletěl z kůže, když mu ramena stiskly pevné ruce. V první reakci se chtěl odtáhnout, odskočit od něj, jenomže on zase přirazil na židli. Nebyl nějak hrubý, to zase ne. Jednal s ním jemně v rámci možností, ale stejně ho dokázal udržet na místě. A velmi účinně ho udržel na místě, když na svém krku ucítil jeho dech. „Nemusíš se mě bát, Kevine.“ Šeptal mu mezitím, co mu masíroval ramena, která byla ještě ztuhlejší než před tím. „Chtěl si to vědět. Sám sis to přál, tak jsem ti vyhověl.“ Oddálil se od něj a ruce taky zmizeli. Kevin se okamžitě napřímil, vyskočil ze židle a rychle se otočil k němu čelem. Naoto se nenuceně opíral o dveře, záhadně zase držel sušenky a chroupal. Nevinný kukuč  byl všechno, jen ne roztomilý. Kevina k smrti děsil. Do toho to chroupání…

„Proboha mohl bys přestat chroupat?!!!“ ujeli mu nervy , tak zařval, rukou si přitom projel vlasy. Naoto s pozdviženým obočím pokrčil rameny a sušenky položil na židli. „Díky,“ ocenil to. Následovalo dusivé ticho. Kevin nevěděl co má dělat, Naoto čekal, co Kevin udělá. Jenže ten nedělal nic. Jenom stál na místě, s očima upřenýma kamsi za Naota a byl zticha. „Já….já..“ snažil se po deseti minutách něco říct, ale to bylo jediné, co dokázal vypustit. Naoto s povzdechem obešel židli, ale dál se nedostal. „Stůj!!“ vykřiknul, „Nepřibližuj se! Stůj na místě, prosím…“ poručil mu. Naoto naštěstí poslechnul, ale promluvil na něj.

„Kevine, řekl jsem, že se mě nemusíš bát.“

„Já vím, co jsi řekl sakra!“ začal hysterčit. Muž naproti to vycítil a rozhodl se něco udělat. Když to takhle půjde dál, Kevin zhysterčí ještě víc, pak bude křičet ještě víc nahlas, začne pak bláznit a kdo ví, co by se stalo pak. Takhle ho může hezky rychle zparalyzovat a uklidnit, pokud možno. Pomalými krůčky  šel kupředu, třesoucímu se Kevinovi. „Řekl jsem stůj!“ zakřičel znovu, ale když se podíval před sebe, Naoto tam nebyl. Němě otevřel ústa, když ho chytil za ramena a doslova s ním třísknul na postel s nebesy. Vykuleně čučel do modrých očí nad sebou. Ležel na posteli s rukama od sebe a s mužem na sobě. Zkusil se trochu pohnout, ale stisk na rukách se sevřel a navíc Naoto nebyl žádná muší váha, takže mu drtil boky silnými stehny. Počáteční šok byl ten tam a Kevin se zdál být klidnější.

„Lepší?“ ozval se po další dlouhé tiché odmlce Naoto. Kevin němě přikývnul. „Tak to je fajn.“ Culil se modroočko.

„Ty…ty…“ Naoto protočil oči vsloup.

„Tak před tím si koktal já, já a teď ty, ty. Proč se nezeptáš na to, co chceš vědět přímo?“ naklonil se víc nad něj, aby mu byl blíž. Líbila se mu Kevinova blízkost. Vyzařovalo z něj něco, co uklidňovalo onoho tvora uvnitř, co dokázalo zkrotit touhu po krvi, ale naopak zvyšovalo touhu po něm samotném. Chtěl ho vlastnit víc, než kdykoliv před tím. Když pochutnal jeho krev, myslel si, že se neudrží a vysaje ho celého. Chutnal tak sladce a zároveň hořce. Takovou chuť ještě nikdy neochutnal a musel říct, že se mu to líbilo. Víc než líbilo.

„Ty jsi upír.“ Ozvalo se zpod něj nesměle.

„Myslel jsem, že to je už dost jasné.“ Sklonil se a políbil ho na hebkou bledou tvář. „Jsi nezdravě bledý,“ konstatoval, když se věnoval něžným polibkům na Kevinovu tvář. „Pro jistotu jsem ti koupil nějaké vitamíny.“ Z  tváří přešel na krk, kterému věnoval obzvlášť velkou péči, ale nic víc. Žádné ostří přes něj nepřejelo.  Jenom vlhký jazyk, který pustil ven, hladil citlivou pokožku

V Kevinovi se mísily snad všechny pocity. Strach, hněv, nervozita, stud, chtíč… ty drobné  něžnosti, které mu věnoval, však neutišili jeho předchozí jednání.

„Pře-přestaň!“ zatlačil boky vzhůru, ale nemělo to žádnou cenu. Naopak, upír nad ním se na něj natisknul ještě víc.

„A proč bych měl? Vím, že to je přesně to, po čem jsi tolik let toužil.“ Šeptal mu do kůže, o kterou se náležitě staral. Když pak zvednul znovu bedra, nechal toho, podívajíc se mu do očí. Viděl v nich zmatek i strach. „Ach, proč se mě stále bojíš?“

„Proč? Proč?!“ nevěřícně prskal, „ Co třeba proto, že si upír? HM?“ s několika tisícím povzdechem si opřel čelo o Kevinovu hruď. Tohle gesto vyvedlo uvězněného mladíka trochu z míry. No ale měl pravdu. Je to upír co mu před pár hodinami sál krev a teď mu tady sedí na bocích se svými nebezpečnými zuby u krční tepny, kde krev zběsile protýkala jako rozvodněná řeka.

„Cítím s tebe strach a opravdu nevím, jak tě přesvědčit, že ti nechci ublížit.“ Zvednul hlavu, aby se mu mohl dívat do očí a tím potvrdit svoje slova. „Přitahuješ mě , fascinuješ mě, všechno ve mně po tobě touží, ale ne po tvé krvi, Kevine. Po tobě! Po tvé osobě, duši, citům, těle a až pak krvi, to nebudu zastírat. Chutnáš jako belgické pralinky, které miluju. Nikdy jsem nic podobného nezažil, ale ty jsi první člověk, co ve mně neprobouzí touhu po krvi.“ Upřímně mu probodával oči, pociťujíc, že se Kevin o něco málo uklidnil. Krev už nevřela tak jako před chvílí a i dech byl o něco lepší. Upřímný úsměv Kevina ještě víc uklidnil.

„D-dobře tedy. Dejme tomu, že ti věřím.“ Zavrtěl se neklidně, protože díky jeho váze se mu pomalu ale jistě nedostávalo dechu. „Ale..“ Naoto mu přiložil na rty prst. Zavrtěl hlavou.

„Žádné ale, Kevine.“

„Ale..“

„Prostě mlč.“ A aby si to opravdu pojistil, nezkrotně ho políbil. Propletl s ním ruce a lehce se zhoupnul v bocích. Kevin proti své vůli zasténal, což bylo to, na co Naoto čekal. Tohle chtěl. Chtěl mu udělat dobře. Chtěl se starat o jeho křehkou duši, která byla zatlačena nepochopením od okolí. Chtěl mu dát veškerou něhu, o kterou se připravil a ani sám dobře nevěděl proč.  Prostě… to potřeboval. „Fascinující,“ zašeptal a než se Kevin stačil zeptat co, nenásilně mu vplul jazykem do pusy. Kevin naprosto zpanikařil. Tohle byla jeho první pusa, nikdy se nelíbal a tak nevěděl ,co má dělat. Jeho přesvědčení, že si k sobě nikoho nepustí, že nenechá nikoho zranit jeho já, se během okamžiku, kdy mu ruka zajela pod tričko, rozplynulo jako pára. Naoto, díky jejich divnému spojení vycítil všechny změny, které právě u Kevina probíhaly. Nedalo mu to, aby se neusmál. Sladký. Naprosto dokonale sladký.

Kevin se prohnul v zádech, když ústa, která se před chvíli věnovala těm jeho, obemkla levou bradavku. Vsunul si ruku do úst, aby nesténal nahlas. Četl v nějakých povídkách, že to pomáhá tlumit steny, ale tady se to minulo účinkem. Byl jako omámený drogou, ale jeho já stejně mělo jisté pochybnosti. Když se dopracoval až dolů, Kevin ho zastavil svým tichým „Ne,“ které Naota zadrželo na místě. Svým bytím cítil, že to „ne“ je upřímné. Naposledy olíznul pupík, než se nad něj nahnul. Kevin krásně zrudnul, což mu dodávalo na velké roztomilosti a  z očí mu tekli pramínky slz. Zuby byly pevně zakousnuté do ruky. Upír se tomu pohledu něžně usmál.

„Nezajdu dál, neboj se.“ Odtáhnul mu ruku od úst, aby ho mohl políbit. Něžně, bez jazyka, prostě jen tak. Leč to pro Kevina obyčejná pusa nebyla. „Jen chci, aby sis uvědomil, že tě vážně nechci zabít, ano?“ pohladil ho po vlasech. Byl rozhodnut, ho nechat teď být. Cítil, že je toho na něj moc a chtěl ,aby si to všechno v klidu promyslel, ale zadržela ho ruka, co mu stiskla tričko. Otočil se na něj s otázkou v očích.

„Z-zůstaň se mnou, prosím,“ zrudnul jako rajče, když ta slova vyslovoval. Naoto se překvapeně usmál, protože nečekal podobnou prosbu tohoto typu. Ale copak jí mohl odmítnout?

„Jistě že.“ Kevin se vděčně usmál a pak se přitulil do teplé náruče nebezpečného upíra, který mu dodával velký pocit bezpečí. Ležel mu na hrudi a přemýšlel, co se to stalo. Nebo spíš proč se to stalo. Nikdy by si nepomyslel, že poruší všechna svá přesvědčení a bude ležet v posteli s téměř cizím mužem a co víc, s upírem. Něco mu říkalo, že až se zítra probudí, všechno bude jinak. Měl pocit, jakoby na něj Naoto používal nějaká, ne kouzla, ale něco, co ho dělalo.. povolnějším? nějak tak. Doufal, že se ráno neprobudí vysátý. Vlastně, to už by se neprobudil vůbec.